Month: January 2012

Demence

Demence je postrachem naší společnosti. Moderní medicína dokáže znova rozpumpovat srdce, kterému se už nechce, dokáže rozdýchat plíce, dokáže nahradit funkci ledvin, které toho už mají dost. Neumí si ale poradit z mozkem, který začne vynechávat. Když se ve videotéce začnou ztrácet videokazety jedna za druhou a člověk je nemůže najít, přichází doba, kdy začnou děti trnout a člověk trpí. Naštěstí většinou jen krátce, protože poté zapomene, že zapomíná a je zase šťastný. Méně už jeho okolí.
„Dítě, jak se jmenuje ten zlý Němec, který mi schovává věci po bytě?“
„Alzheimer, babičko, Alzheimer.“
Jenže někdy až tak zlý ten Němec není. Přijali jsme manželský pár. Oba byli už nad osmdesát let věku a starali se o sebe sami. No – starali, nějak přežívali. Když po jejich převzetí do nemocnice do jejich bytu vpadla sociální služba, nestačila se divit, co všechno ve skříních a i všude jinde našla.
Muž byl těžce nemocný. Selhávalo mu srdce, přijali jsme na jednotku intenzivní péče, jeho ženu jsme přijali vlastně jen ze sociálních důvodů. Byla zdravá jako rybička, jediné, co nefungovalo, byl mozek. Trpěla těžkou demencí a proto taky nemohla zůstat sama doma. Přijali jsme ji na normální oddělení.
Už po půl hodině překvapila sestřičku otázkou: „Ke je můj muž?“
„Leží na jednotce intenzivní péče,“ vysvětlila jí sestřička. „Má nemocné srdce.“
„A mohu jej vidět?“
Proč ne, pomyslela si sestra a rozhodla se udělat dobrý skutek. Přivedla starou paní na JIPku. Když uviděla manžela, rozběhla se k němu, vrhla se k němu na postel a jemu do náruče a objímala jej, jako by jej neviděla celé měsíce. Byl jsem dojat, když jsem viděl tu lásku po tolika letech manželství. Nechali jsme stařenku sedět u manželova lůžka celou hodinu, pak jsme ji nechali zavést na oddělení. Vrátila se na pokoj, usedla na postel a zeptala se ošetřovatele, který ji přivedl: „Kde je můj muž?“
„Leží na jednotce intenzivní péče,“ odpověděl překvapený ošetřovatel.
„A můžu jej vidět?“
I ošetřovatel je jen člověk. Neodolal její prosbě a odvedl ji zpět na JIPku. Vzápětí se do punktíku opakovala scéna zpřed hodiny. Vášnivé objetí, polibky a pak držení za ruku při sezení na kraji postele. Protože se staříkovi začal zrychlovat puls, rozhodl jsem se návštěvu ukončit už po půl hodině.
Stařenku odvedli zpět na pokoj. Sedla si a zeptala se: „Kde je můj muž?
„Na Jednotce intenzivní péče.“
„A můžu ho vidět?“…
Je to určitě krásné, když člověk díky Alzheimerovi zapomene na vše to zlé, co prožil, na všechny hádky, spory a žárlivé scény a zůstane jen ta čistá láska, kterou by moli závidět i šestnáctiletí. Těšte se na stáří a demenci, třeba budete mít taky takové štěstí.
Ne každý, kdo dementně vypadá, ale na tuto chorobu i trpí. Třeba jste jen pacientce nebyli sympatičtí a proto s vámi nechce hovořit. Tak dorazil v Popradě na vizitu primář Sámel. Na první posteli ležela stařičká seschlá babička, jíž pan primář očividně nebyl sympatický (nebyla v tom sama, ale kromě ní si nikdo nedovolil pana primáře ignorovat). Na jeho otázky prostě neodpovídala. Pana primáře to nejenže nevyvedlo z duševní rovnováhy, právě naopak, měl možnost před mladými kolegy excelovat. Diagnóza byla pro něj ale okamžitě jasná.
„Demencia,“ vysvětlil mladým kolegům, kteří jej na vizitě museli ve velkém počtu provázet, imitujíc tak ocas komety. „Pošlite ju k psychiatrovi Netočnému.“
Jako poslední se vizity účastnil kardiolog. Byl to už zkušený kolega, nemusel tedy předstírat úžas nad šéfovou genialitou za každou cenu a u každé postele. Když míjel postel stařenky, pocítil, jak jej někdo usilovně tahá za plášť. Byla to ona malinká babička.
„Pán doktor, pán doktor,“ šeptala naléhavě. „Aký deň je dnes?“
„Utorok,“ odpověděl doktor Kurian překvapeně. „Prečo to chcete vedieť?“
„Ale veď som počula pána primára, že mám ísť k tomu Netočníkovi. A keď ku nemu prídem, pýta sa hneď – „aký dnes máme deň?“ A keď neviem, už píše, že som dementná. Takže ďakujem.“
Nenechte se tedy mýlit. Jsou mezi námi i chytří, kteří dokáží demenci předstírat, když se jim to hodí.

Ochrana osobních dat

Ochrana osobních dat, ochrana lidských práv, ochrana všeho možného. A to v demokratické společnosti, kde člověka mají chránit zákony. Na ochraně osobních dat hoří v Rakousku už roky projekt ELGA, projekt elektronického průkazu pacienta, na němž by měly být uvedeny jeho nejdůležitější diagnózy, léky, jež užívá a výsledky posledních vyšetření. Nic mi nepřipadá potřebnější! Přivezou-li do nemocnice bezvědomého neznámého pacienta, bylo by opravdu velkou pomocí, kdybych se z jeho karty dozvěděl, že trpí třeba na cukrovku, ischemickou chorobu srdeční, epilepsii nebo se třeba už dvakrát pokusil o sebevraždu. Stejně jako by bylo praktické vědět, zda si třeba nepíchá inzulín a jaké bere léky (jak už jsem se zmínil, ví to necelá desetina pacientů). Třeba by tam mohl být uveden i typ jeho kardiostimulátoru, protože co pacient spolehlivě při poslání do nemocnice doma zapomene, je průkaz nositele kardiostimulátoru a my stojíme před záhadou, jaký přístroj má a jakým kontrolním přístrojem ho můžeme kontrolovat. A možnost dozvědět se výsledky jeho posledního CT nebo MR vyšetření by taky nebyla špatná, minimálně proto, abych je nemusel dávat nesmyslně opakovat (většina pacientů, a to i těch, kteří jsou při plném vědomí, si totiž stejně nevzpomene, že takové vyšetření před nedávnem měli). Daly by se tak ušetřit nemalé peníze. Všechny tyto argumenty narážejí ale u ochránců osobních dat na hluché uši. Co když si bezvědomý pacient NEPŘÁL!!!, abychom jako lékaři o jeho diagnózách věděli? Pak by si ani neměl přát, abychom ho léčili. Jenže to ne. I nevědomý lékař nese plnou zodpovědnost za léčebné postupy, jimiž může pacientovi právě z takové neznalosti uškodit.
Když konstruktéři ELGY ustoupili až tak daleko, že připustili, aby se na kartu nahrávaly údaje jen se souhlasem pacienta a kdo nesouhlasí, je tam prostě mít nebude, křik ještě zesílil. Za prvé pacient prý nerozumí, co pro něj takový souhlas znamená a za druhé, do kdyby mu kartu někdo ukradl a přečetl si tam, že bere Aspirin? To byla pravá tragédie! A tak musí i ti pacienti, kteří by rádi své údaje na kartě k vlastní bezpečnosti měli, žít ve stejné nejistotě jako ti, kdo je chtějí mít tajné bez ohledu na nebezpečí, jež pro ně z takového rozhodnutí plyne. Bohužel se na stranu ochránců osobních dat postavili i praktičtí lékaři, hlavně ale proto, že čtečky karet a příslušné programy stojí nemalé peníze a náklady na zavedení čteček jim stát není ochoten uhradit.
Od prvního ledna se nesmí nálezy pacientů z jiných nemocnic či ambulancí svěřovat faxu. Byl vyhodnocen jako nespolehlivé médium, co se ochrany dat týká. Co kdyby šel někdo náhodou kolem? Jestliže jsme do minulého roku, pokud jsme dostali pacienta, jenž se před nedávnem léčil v jiné nemocnici, onu nemocnici zavolali, požádali o nález a za hodinu jsme ho měli, teď čekáme na poštu. Ta nám propouštěcí zprávu doručí na dva dny. Smůlu mají pacienti, kteří přišli ve čvrtek. Protože pošta o víkendu nepracuje (na rozdíl od faxů, jež mohou pracovat neustále) musíme si na zprávu o jejich předchozí léčbě počkat až do úterka. Jak to ztěžuje a prodlužuje léčbu, ochránce osobních dat nezajímá. Hlavně že nepoužíváme ten nespolehlivý fax.
Když chci domluvit termín na speciální vyšetření pacienta mailem, nesmím uvést jeho jméno (internet je přece tak nespolehlivý!). Nikdo mi nevysvětlil, jak ten kolega, jehož jsem o vyšetření žádal, má vědět, kdo tedy vlastně přijde, na jaké jméno má onen termín rezervovat.
Mám pocit, že jsme se už všichni dočista zbláznili a nebyl to jen komunismus, kdo slavil vítězství nad zdravým rozumem.
Štýrské politické vedení rozhodlo, že zruší oddělení, na němž pracuji. Protože jsem se z toho důvodu rozhodl zkusit pracovat privátně, pokusil jsem se odkoupit přístroje, jež už stejně nikdo nebude potřebovat, sice stařičké, s nulovou zbytkovou hodnotu, ale ještě funkční. Kdybych byl tušil, co mne v souvislosti s tím čeká!
Napřed vznikl problém, že koncern, v němž pracuji, nesmí prodávat přístroje soukromým osobám, tedy mně. Našel jsem tedy firmu ochotnou přístroj od nemocnice odkoupit a prodat ho mně. Nebylo to snadné a ani zadarmo. Když jsem ale chtěl EKG přístroje s příslušným počítačem popadnout a odvézt, dozvěděl jsem se, že to není možné. Na počítači jsou totiž data pacientů, kteří byli vyšetřováni v minulosti. Navrhl jsem, ať se tedy údaje pacientů vypálí na DVD a pak vymažou a já si vezmu počítač bez jejich údajů. Vysvětlili mi, že to nejde, protože:
1) Jsou údaje ve WINDOWS 98 a ten není kompatibilní s momentálně používaným WINDOWS XP a tím pádem by to DVD nikdo nedokázal číst.
2) I po vymazání dat zůstanou tyto někde na harddisku a šikovný hacker by se k nim mohl dostat a tím se dozvědět, kolik extrasystol měl pan Siebenhofer.
Argumentoval jsem tím, že hacker rozhodně nejsem a obvykle neumím najít ani data nevymazaná, potřebuji ale ten program na počítači, jenž umožňuje pacienty vůbec vyšetřovat. Nezabralo to. Řekli mi, že existuje předpis, podle něhož se harddisk musí fyzicky zničit, tedy probodnout. Požádal jsem o návrh řešení. Navrhli mi, že by mi mohli dát starý vyřazený počítač s novým harddiskem. Zajásal jsem. Na chvilku. Poté jsem se dozvěděl, že mi ani onen harddisk nemohou jako soukromé osobě prodat (viz výše). Zavolal jsem tedy zprostředkovatelskou firmu a ti mi řekli, že je jim úpně jedno, jestli systém bude stát 1000 nebo 1070 Euro, protože jim to stejně nakonec budu muset zaplatit. Přišel jsem mírně optimistický do ambulance, abych zjistil, že počítač zmizel. Ptal jsem se, kde je. Řekli mi, že si ho vzali počítačoví technici a jdou jej zničit. Že je to příkaz od ochránců osobních dat. Letěl jsem do kanceláře počítačových hochů a zadržel jsem jejich ruku se šroubovákem, jímž se chystali probodnout harddisk. Po delším rozhovoru jsem jim vysvětlil podstatu problému (neovládám počítačovou řeč a oni zase řeč lidskou a tak to bez tlumočníka chvíli trvalo). Pak jeden z nich zajásal a pravil, že už rozumí. Mé pochyby tím úplně nerozptýlil. Pravil, že už chápe, že ten starý počítač není třeba ničit, protože zůstane v nemocnici. Byl jsem jeho chápavostí nadšen. Pak se ale zeptal, co s tím vyšetřovacím programem. Odpověděl jsem, že ten je třeba přehrát na onen nový harddisk. Řekl, že to nebude možné, protože máme koupenou jen jednu licenci. Vysvětlil jsem mu, že jedna licence stačí, protože na starém počítači už nikdo vyšetřován nebude. Už proto, že celý přístroj opouští nemocnici. Takže jsem minulý týden spakoval všechny krabičky, kábly a starý počítač s novým harddiskem. Ještě jsem systém nevyzkoušel. Držte mi palce, bojím se, že to nebude fungovat. A doufám, že na počítači není ani jedno staré vyšetření nějakého pacienta. Co myslíte, musel bych se v takovém případě u ochránců osobních dat udat?

Standard and Poors a neschopnost politiků

Útok je tentokrát generální. Ratingová agentura Standard and Poors zaregistrovala, že se Evropa začíná uklidňovat, začíná jednat a že by se z toho svého průšvihu mohla snad i dostat. Rozhodla se tedy pro radikální krok a zhroršila rating hned devíti evropským zemím najednou. Protože Euro se podle přání spekulantů ze svých potíží dostat nesmí. Musí se rozpadnout a otevřít nové netušené (nebo spíše tušené) možnosti k obohacení malé skupinky lidí činných na „finančních trzích“. Angličané nazývají tyto „trhy“ dokonce „financial industry“ což považuji za zcela zcestné, ne-li perverzní. Zhoršení ratingu se nevyhnula především Itálie, přestože nebo spíše právě proto, že schválila přísný úsporný program. Kdo o tom ještě pochyboval, musí teď už chápat. Ratingové agentury (nebo přinejmenším Standard and Poors), stvořené z důvodů ekonomických, přijímají politická rozhodnutí. Dokonce si to už politici i odváží říci. Že by začínali chápat, že jsou ve válce? Kdepak!
Zase jednou jsem měl možnost poslechnout si debatu v rakouském parlamentu (Rakousko je jednou z devíti postižených zemí). Sice jsem tentokrát nežehlil, diskuse ale byla ve zkratce dávána v rádiu a já jsem byl na cestě do Grazu a lepší ochranu před usnutím za volantem jsem si ani nemohl přát. Zhoršení ratingu bylo pouze záminkou na stranické boje. Místo, aby se politici semkli a aspoň zakotvili onu „Schuldenbremse“ do ústavy, obviňovali se jen vzájemně z neschopnosti, požadovali odstoupení vlády atd. atd. Prostě obvyklé hříčky bez nejmenší známky pochopení vážnosti situace. Kdyby se aspoň teď, když opravdu začíná stoupat hladina v potápějící se lodi ekonomiky, dali dohromady a začali společně vodu odčerpávat! Právě naopak, trhají si pumpu z ruky a bojují o to, kdo bude stát na kapitánském můstku Titaniku. Ne, bojuje se o voliče a tím pádem o vlastní korýtka. Ona se už najde cesta, jak je naplnit, i kdyby byla země v konkursu. Ta jsou totiž ta poslední, která se vyprázdní.
Ale zpět k onomu centrálnímu útoku. Čím agentura Standard and Poors při zhoršení ratingu argumentuje? Že evropské státy spoří a tím ohrožují hospodářský růst. Když rozhazovaly, snižoval se jim rating pro stoupající dluhy, když začaly šetřit, je to taky špatně. Vzpomínáte si ještě, jak jsem tvrdil, že nevěřím, že by mohl pád Berlusconiho Itálii pomoci? I když jej vlastně právě ratingové agentury svrhly? Svrhly jej ale jen proto, že jim kladl odpor. Jeho osobní avantýry a způsob života jim byl ukradený, jeho deficitní hospodaření se jim v podstatě dokonce líbilo.
Samozřejmě mají finančníci na politické scéně i spojence. Politici nechápou a chápat nechtějí, že je třeba jednotného postoje. Někteří se dokonce rozhodli pro vědomou kolaboraci se silami, jež jejich státy ženou do záhuby. David Cameron v Británii je ochoten za privilegia londýnské „City“, největší evropské finanční burzy v Evropě obětovat i Evropskou unii. Za to dostal nepřímé sliby, že spekulanti nebudou – přinejmenším v nejbližší době – útočit na britskou libru. A samozřejmě – málo překvapivě – se na tuto stranu postavil i prezident jedné malé země v srdci Evropy. Ten není ochoten podepsat zákon, jenž by evropským státům přikazoval hospodařit s rozumem. Aby se neopakovalo Řecko či Itálie. Zdá se to schizofrenické – přece pan prezident Klaus hospodaření těchto zemí zvaných PIGS (tedy Portugalsko, Itálie, Řecko a Španělsko) kritizoval, někdy až tak nevybíravě, že vznikly konflikty na diplomatické úrovni (výroky o Řecích ležících pod piniemi a pijícími ouzo místo aby pracovali). Ale teď se zuby nehty brání zákonu, jenž by tyto nedisplinované evropské děti umravnil. Má to logiku? Zejména v zemi, jež na tom vlastně vůbec není až tak špatně, ratingem AA- (A1 u Moody´s a A+ bei Fitch) je na tom Česká republika nejlépe z nových členů Evropské unie (spolu se Slovinskem a Estonskem, jediná ale mimo Eurozónu), což znamená společné hodnocení „dobře“, tedy třetí nejlepší stupeň.
Jenže finanční trhy chtějí, aby se státy dále zadlužovaly, aby provozovaly řecké hospodářství s rozhazováním peněz za nesmyslné státní zakázky, jež jsou díky korupci třikrát předražené. V prezidentovi Klausovi mají svého věrného spolubojovníka. Protože on se od finančních trhů vydírat nedá. On jim slouží. Ať už vědomě nebo nevědomě.
Je tedy v boji, jež momentálně zuří na celé zeměkouli pro rozhádané politiky nějaká šance, dostat věci pod kontrolu? Paradoxně zřejmě ano. Vedle skupinky spekulantů existují totiž i jiní „investoři“. Jsou to banky a pojišťovny, jež spravují privátní životní pojistky a důchodová pojištění. Ty musí peníze vybrané od svých klientů někam umístit a to tak, aby dosáhly určitého jistého výnosu. Státní dluhopisy jsou samozřejmě ideální, pokud dané státy nepadnou do konkurzu. Jestliže si tedy spekulanti nic jiného než konkurs eurozóny nepřejí, tito „investoři“ mají právě opačné zájmy. Co se stalo po útoku agentury Standard and Poors na burzách? Překvapivě nic! Úroky za státní dluhopisy postižených zemí se nezdvihly, nové emise francouzských a italských dluhopisů se dobře prodaly. V podstatě se dá říci, že se agentura blamovala, její rating nebyl na burzách prostě akceptován. Lidé, jež pracují s penězi jiných a jsou tak nuceni pracovat skutečně zodpovědně, pochopili naprosto správně, že se jednalo o politický krok, jenž nemá na trhu do dělat. Standard and Poors udělali totiž právě to, co je vyčítáno vládám – podnikli politický krok, aby ovlivnili ekonomiku. Je nápadné, že Moody´s a Fitch zcela vyjímečně krok Standard and Poors nenásledovaly. Možná tedy ani finančníci nejsou jednotní a snaží se vyšplhat po zádech jiného. Což by u nich samozřejmě nemohlo překvapit nikoho, více egoismu, než ve finančním sektoru se nedá najít asi nikde jinde na tomto světě. Takže naděje tu je. Ale dokáží to politici pochopit? Dokáží se konečně spojit a mluvit jednotnou řečí. Řečí, jež by chránila zájmy jejich občanů? Sice to tak nevypadá, ale koneckonců – naděje umírá poslední, ne?

Vítězný návrat

AGAMEMNON I.

Vojáci pochodovali dlouhým údolím, jež dělilo Mykény od přístavu a zpívali si. Byli v dobré náladě, jak už vojsko, vracející se z vítězné války bývá. Zvlášť když ta válka trvala deset let. Díval se na ně s hrdostí. To on je dovedl k vítězství, on má zásluhu na kořisti, kterou jsou přeplněné vozy. A část zůstala ještě na lodích, na nichž včera dorazili k pevnině. Vojáci propadli zvláštnímu opojení, které je ovládlo v blízkosti domova, jenž neviděli deset let, pletli si rytmus pochodu a volali nadšeně na počest svého krále, velkého Agamemnona.

(more…)

Svět se někam řítí

Myslím, že to vnímáme všichni. Svět se někam řítí. Nikdo sice nedokáže říci, kam, zato ale všichni cítí, že se tam žene proklatě rychle. Je zřejmé, že žijeme v době, jež předznamenává velké změny, po nichž už svět nebude takový, jako byl dříve. Zda bude lepší nebo horší, nedokáže asi nikdo říci, člověk má ale ve své většině ze změn spíše strach a proto se jich spíš bojí, než aby se na ně těšil.
Poslední velké změny v uspořádání světa proběhly před dvaceti lety a my jsme se na nich podíleli aktivně. Pád železné opony změnil poměr sil ve světě, změnil hranice, vyvolal ale i konflikty, naštěstí pro nás jen lokálního charakteru (Balkán nebo Kavkaz).
Jenže to, co se děje teď, změny z konce osmdesátých let minulého století nepřipomíná. Musíme zabloudit hodně dál do lidských dějin, abychom našli atmosféru odpovídající dnešku. (more…)

Lékařské kongresy

Jsou příležitostí k získání posledních znalostí v oboru, příležitostí k takzvanému „up to date“. Lékař se tak dozví nejnovější poznatky z úst nejpovolanějších, tedy těch, kdo je objevili. Ušetří si tak spoustu času, který by jinak musel věnovat přehrabaváním se v odborné literatuře. Účast na kongresech podporují často farmakologické firmy, což je solí v očích všem, kdo by taky rádi cestovali na cizí útraty. Všechny úředníci od Bruselu přes Vídeň a Prahu až po Graz či Olomouc vedou tedy proti lékařům a jejich účasti na kongresech neúprosnou válku a obviňují je z korupce. Jsou přesvědčeni, že za účast na kongresu pak nepředpisují jiný lék než ten,produkovaný firmou, jež je na kongres pozvala a to bez ohledu na to, zda jej pacient potřebuje či ne. Není tomu tak a bez podpory farmakologických firem by podobné kongresy brzy zkrachovaly, protože není mnoho lékařů, kteří by si ze svého platu mohli dovolit platit letenky a ubytování v hotelech, kde ceny právě v čase kongresů podezřele a hlavně nestoudně stoupají. A že navíc v dané době není možné hotel v dané lokalitě vůbec objednat, protože se všechny hotely se při soukromých dotazech hlásí jako obsazené, čekajíce na lukrativnější nabídky velkých objednávek firem. Znám jednoho primáře, jenž, protože se nechce nechat „korumpovat“ jezdí z tohoto důvodu na kongresy v obytném přívěsu a bydlí v lese za městem.
Dobrá, možná přesto dnes víru v neúplatnost lékařů zpochybním. Jsou totiž i situace mimořádné.
Ve Wiesbadenu v německém Hesensku se koná každoročně kongres německých internistů. Je to událost velkolepá a pro lékaře velmi dobrá a praktická. Zde se totiž opravdu dozvědí nejnovější vývoj v každém z internistických podoborů. Aspoň jednou za dva roky se návštěva Wiesbadenu opravdu vyplat%C