Month: December 2011

Kdo potřebuje Irák


Jsou vánoce a v křesťanském světě aspoň na několik dní utichly hádky, dokonce i ratingové agentury mlčí, politici sedí doma a nebombardují nás zákony, zprávami o neúspěšných vyjednáváních a katastrofickými vizemi. Čas míru, aspoň zdánlivého. Je tradicí, že si lidé na ty tři vánoční dny darují iluzi lásky a smíření. Iluzi, která sice vezme už 27.prosince za své, ale přesto díky za ni. Těšíme se na ni rok co rok, i když víme, že je to jen iluze.
Jsou země, kde lidem není dopřáno ani tolik.
Den poté, co Irák opustili američtí vojáci, eskaluje násilí v Mezopotámii. Šíitský premiér sesadil sunnitského vícepremiéra a vydal na něj zatykač. Během jediného dne zahynulo při teroristických útocích 70 lidí. Včera k nim přibylo dalšich pět. Občanská válka se zdá být neodvratnou.
Vzpomene si někdo ještě na slova britského premiéra Tonyho Blaira, jenž se nechal (jak se na pravého Brita sluší) od amerického prezidenta Bushe vlákat do iráckého dobrodružství, že svět Iráčanů bude bez Saddama Huseina lepší než s ním? Věří tomu ještě někdo?
Než se budu zabývat Bushovým nesmyslným dobrodružstvím, několik slov k vzniku státního útvaru jménem Irák. Historicky nemá tento stát žádné opodstatnění. Vznikl jen ze strategických úvah britského ministerstva kolonií během první světové války. Když se ukázalo, že původní idea jednotného arabského státu pod britskou správou je neuskutečnitelná, rozhodli se Britové vytvořit z osmanských provincií Basra, Bagdad a Mosul státní útvar, jež by ovládal tok obou velkých důležitých řek Eufratu a Tigridu a zabezpečoval přístup k Perskému zálivu. Proč? Protože ropa!!!
A tak byli do jednoho státu natlačeni šíité u perského zálivu se sunnity z oblasti Bagdádu a nakonec se ke státu připojili i Kurdové na severu. Odhlédnouc od tehdy tam žijících 300 000 Židů, jenž byli vyhnáni v roce 1948 a sto padesáti tisíc křesťanů (kteří byli z větší části vyvražděni či vyhnáni v roce 1933 – jejich pohrobkem byl ministr zahraničí Saddama Huseina Tarik Asis a posledních 8 000 křesťanů muselo ze země utéci po roce 2003, kdy ztratili Huseinovu ochranu, již američtí vojáci nedokázali ani vzdáleně nahradit). Vzniklo něco, co bylo od začátku nestabilní, životaneschopné a odkázané na cizí pomoc. Zřejmě to byl i cíl tehdejší britské vlády, jež už rok po založení Iráku musela čelit povstání arabských kmenů a Gertrude Bell – žena, jejíž význam pro osamostatnění Arabů od turecké nadvlády je porovnáván s legendárním plukovníkem Lawrencem a je považovaná za spoluzakladatelku nového státu – spáchala v roce 1926 v Bagdadu ze zoufalstvím nad výsledkem svého snažení sebevraždu. Stát držel pohromadě jen díky britské vojenské přítomnosti, i když získal v roce 1932 formálně samostatnost a když Britové na konci druhé světové války odtáhli, projevila se chybná konstrukce naplno. Povstání důstojníků v roce 1958 během něhož byl bestiálně zavražděn i tehdejší král Fasail II (jeho smrt v rukou šílícího davu svědčí o nepatrné autoritě, již královský režim odkázaný na cizí vojáky požíval), bylo vlastně snahou zachránit integritu státu. Koloniální velmoc odešla, moci se chopili ne ti nejschopnější, ale ti ozbrojení. To je prokletí celého regionu. Po odchodu cizí koloniální nadvlády se moci nechopí přirozené elity intelektuálů, obchodníků a průmyslníků, ale ozbrojenci. Ti zavedou diktaturu a první, koho se zbaví, jsou právě ony přirozené elity, v nichž vidí svou mocenskou konkurenci. Žádný politik nemá zájem na skutečně vzdělaném národě (ani ti naši, nenechejte se mást jejich výroky) a diktátor pak už vůbec ne. Nevzdělaný lid je totiž mnohem lépe manipulovatelný. A přidá-li se k tomu ropa, umožňující státní příjmy i bez průmyslové produkce, jež by vyžadovala kvalifikovanou pracovní sílu a tím i určité vzdělání, je tragédie hotová.
V roce 1979 převzal moc na zemí tehdy dvaačtyřicetiletý Saddam Husein, ale už od roku 1958 byla v zemi diktatura. Vládla menšina Sunnitů. Proč? Už za osmanské vlády sázeli Turci na Sunnity a pověřovali je správními úkoly. V sunnitech totiž viděli (a zřejmě právem) spojence proti konkurenční mocnosti Persii (dnešnímu Iránu). Když přišli Britové, byli Sunnité jediní, kdo měli jakés takés zkušenosti s administrativou a jejími zákonitostmi a pod ochranou britské koloniální moci převzala tato menšina (sunnité tvoří v Iráku asi 35 procento obyvatelstva) skutečnou moc. Proto to byli i oni, kdo stáli v čele převratu z roku 1958 a byli oporou diktatury Saddama Huseina, jenž byl stejného vyznání (ačkoliv v roce 1981 přestoupil z taktických důvodů k šíitskému islámu). Dost důvodů k hluboké nenávisti mezi národy Iráku, která byla držena pod pokličkou jen nevybíravým násilím Huseina a jeho strany Baas. V roce 1988 neváhal nechat zabít 5000 Kurdů bojovými plyny v městě Helepce.
Dnes se o tom nemluví, ale Husein byl v té době miláčkem americké diplomacie a to z toho důvodu, že válčil s Američany nenáviděným režimem iránských mullahů. Válka ovšem stojí peníze a Husein si je půjčil především od bohatého Kuvajtu. Když nebyl schopen dluhy splácet, rozhodl se Kuvajt obsadit a udělat z něj svou dvacátou provincii. (Nárok na Kuvajt vyhlásil Irák hned v roce 1963, kdy se tato země zbavily britské koloniální správy a získala samostatnost) Nakolik bylo bestiální chování iráckých vojáků v Kuvajtu realitou můžeme dodnes pochybovat (většina záběrů plačících kuvaitských žen a uprchlíků a jejich výpovědí byla nainscenována za peníze kuvajtských šejků v Americe) ale americké veřejné mínění se obrátilo proti diktátorovi a koalice Američanů s Arabskou ligou jej v druhé válce v zálivu porazila. Dnes můžeme obdivovat prozíravost starého prezidenta Bushe, jenž k všeobecnému úžasu zastavil své vítězné jednotky pochodující na Bagdad a ukončil válku. Tehdy mu nikdo nerozuměl a byl kritizován, že nesvrhl diktátora. Jenže tehdejší americká diplomacie si dokázala plasticky představit, co se s tím nesmyslným státním útvarem stane, když bude vydán na pospas demokracii.
Jeho syn už tak chytrý nebyl. Jeho hodně omezená moudrost byla ostatně zdrojem nekonečného počtu vtipů a insipirací pro jeden velmi vydařený film „American dreamz“ (ne není to pravopisná chyba, nejde o sny ale o televizní show). Samozřejmě že za jeho nesmyslným rozhodnutím napadnout Irák a dodělat co papínek „zameškal“, byli jeho poradci, konkrétně náměstek ministra zahraničí Wolfowitz (Už jméno vypovídá myslím dostatečně o jeho národnosti i cílech). Irák byl dobyt, Husein dopaden a popraven a Iráčanům vnucena demokracie západního typu, věc v kmenové společnosti naprosto cizí a nepřirozená. Ve volbách logicky vyhrála šíitská většina, i když s vládnutím nemá ani nejmenší zkušenost a země se řítí po stopách africké Rwandy, kde také po „demokratických“ volbách převzali moc většinoví Hutuové, ačkoliv v zemi po staletí vládla menšina Tutsiů. Výsledkem byl ve Rwandě masakr, jemuž podlehlo na milion lidí. Američané ztratili v Iráku 4000 mrtvých vojáků (jen pod čarou, v jednom článku o vojenské medicíně jsem četl hrdé hlášení, že irácká válka byla první, kdy se podařilo počet mrtvých vůči zraněným snížit pod 10 procent, což v přepočtu znamená na 50 000 zraněných Američanů většinou mrzáků s amputovanými končetinami, protože neprůstřelné vesty proti lehkým poraněním chrání a střelu do hlavy člověk většinou nepřežije ani dnes). A jen co odešli, dozrávají plody jejich působení do podoby občanské války. Myslím, že Tony Blair neměl pravdu – Iráčanům se nežije lépe než za doby Husainovy.
Proč tedy svět nedovolí, aby se umělý výtvor Irák rozdělil na své přirozené části? Protože ze šíitského státu na jihu by se stal satelit Iránu a umožnil by tak iránské nevypočitatelné vládě ovládnout perský záliv. Kurský stát na severu, bohatý na ropu, by se stal ochrannou mocí kurdských menšin v okolních státech – Turecku, Sýrii a Iránu a Sunnitům okolo Bagdádu by zůstala poušť, bída a vysoká míra frustrace. A smlouvy o těžbě ropy, licence ropným společnostem, jež byly hned po obsazení Bagdádu rozděleny americkým firmám (Husein rozdával po své první porážce licence Rusům, Číňanům a Francouzům, ne ale Američanům), by byly náhle neplatné. Ne, dokud z irácké půdy prýští ropa, bude tzv. Západ držet ten nepovedený výtvor pohromadě zuby nehty. Teprve až ropa dojde, můžou si tamější lidé dělat, co budou chtít. Třeba se i navzájem povraždit. Pak už to bude všem jedno.
Gertrude Gell to poznala už v roce 1926. Dva dny před svými 58. narozeninami si v bagdádském hotelu vpálila kulku do hlavy. Nedivím se jí. Vážím si jí.

Václav Havel – neobyčejný obyčejný člověk


Samozřejmě, že vím, že momentálně píše o Havlovi kde kdo. A že nemám větší právo než kdokoliv jiný psát, co si o něm a jeho působení myslím. Ale neodolal jsem a sedl jsem si k počítači, protože mne jeho smrt skutečně zasáhla. Třeba bude někoho můj osobní názor zajímat, proto si odvážím dát tento článek na můj web. Jsou to vzpomínky člověka, který Havla nikdy osobně nepotkal, ale pro něhož náš první polistopadový prezident něco důležitého znamenal.
Myslím, že nám všem bude chybět. I těm, kteří si to zatím neuvědomují. Těm, kdo ho měli rádi, i těm, kdo ho rádi neměli. Těm, kdo ho milovali i těm, kdo se mu vysmívali. Symboly, jež odešly, vždy chybí a Havel symbolem byl. Symbolem světa, jenž odchází. Odchází s ním. Mohl ještě sledovat jeho slábnutí, naštěstí se nedočkal jeho úplného zániku. Světa, kde měla vítězit pravda a láska nad lží a nenávistí. Ideál, jenž se nenaplnil, což Havel hořce konstatoval ve své divadelní hře „Žebrácká opera“. Pravda a láska jsou totiž namáhavější a hlavně vyžadují víc statečnosti, než lež a nenávist. Přinášejí sice prospěch, ale až po dlouhé době. Ze „šikovné“ lži, či vyintrikování nepohodlného konkurenta můžeme profitovat ihned a bezprostředně. A lhář nepotřebuje být statečný! Proč taky? Svou lež může další lží vždy zapřít.
O Havlově existenci jsem dlouho nic nevěděl. Věděl jsem o Chartě 77, ale neměl jsem ji možnost číst, její signatáře jsem neznal. Ani Jana Patočku, ani Václava Havla. I s jejich literárními díly jsem se mohl seznámit až po roce 1989. (A mám-li být upřímný, Patočka se mi líbil víc). Bylo mi tehdy 18 let a čím mne okolnosti Charty oslovily, byl fakt, že náš profesor občanské nauky Minář protest proti Chartě prostě nepodepsal. Prostý čin občanské důstojnosti a jistěže i statečnosti. Nevyhodili jej ze školství. Poselství, jež jsem si odnesl, bylo, že je možné nepodepisovat, co nám režim k podpisu předkládá. Proto jsem náhle přestal pociťovat povinnost chodit na manifestace prvního máje a když byli studenti olomoucké university důrazně vyzváni, aby demonstrovali na podporu rozmístění raket SS 20 na území Československa, zůstal jsem prostě na internátě. A nic se mi nestalo. Možná to nebylo moc, ale Charta pro mne znamenala poznání, že režim nemůže bít každého.
Se jménem Václava Havla jsem se seznámil poprvé až v létě 1989 (Nepochopitelné? Žil jsem pod Tatrami v Popradě a ne v Praze a rušičky vysílání Svobodné Evropy byly pro mne nepřekonatelným problémem). A pak šlo náhle po 17.listopadu 1989 všechno ráz na ráz. Vedl jsem stávkový výbor v nemocnici, poté Veřejnost proti násilí a pak se náhle připravovala volba prezidenta a já jsem musel z mé tribuny vysvětlovat, proč se prezidentem má stát Havel, jehož nikdo neznal a ne Dubček, jehož na Slovensku znali všichni. Argument, že Dubček byl a je stále komunista, i když „reformovaný“ neplatil, nacionalisté na Slovensku poprvé zacítili svou šanci, již pak dále rozvinuli v „pomlčkové válce“ a poté při přijímání zákona o slovenském jazyku. Pamatuji si, jak jsme se – my federalisti – scházeli „U Lva“ na dunajském nábřeží a pak šli na náměstí SNP a mimo jiné volali „Nech žije Havel.“ Proti nám stáli nacionalisté, křičící “Dosť bolo Havla!” bylo jich mnohem víc a mně bylo jasné, že nemáme šanci společný stát zachránit. Ale o to hlasitěji jsme provolávali prezidentovo jméno. Protože byl zase jednou symbolem, symbolem společného státu.Minimálně jsme tím dokázali naše protějšky nasrat.
Federace byla ztracená a Havel to pochopil. Odstoupil, když zjistil, že jako prezident nemá koho reprezentovat. Hodně lidí mu to mělo za zlé, já jsem ho chápal. Byl to projev zbabělosti? Rezignace? Byl to prostě jen čin zklamaného člověka. Zůstat sedět u stolu, od něhož se již nedá nic dělat, je určitě horší, než od něj odejít.
Havel se totiž vždycky choval překvapivě prostě lidsky. Flámy na Hrádečku byly legendární. Ale ty přece patřily k obrazu komunistické společnosti. Dovoleno bylo pouze pít a souložit. Dokonce i dizidentům. I při jeho početných aférách se ženami se Havel choval jako každý jiný mužský. Ženu sice svést, ale pak zatloukat a zatloukat. A pokud mu manželka odpoví stejnou měrou, pak se cítit podvedený, protože „to je přece něco úplně jiného.“ Prostě lidské, pochopitelné, blízké. Ne sice vzor počestnosti, ale prostě jeden z nás. Na rozdíl od většiny jiných se nebyl ochoten dobrodružství s něžným pohlavím vzdát, ani když ho už dávno opustily tělesné síly. Vlastně tedy statečnost. Ta mu vlastně nikdy nechyběla.
Statečnost se podobá mnoha jiným vlastnostem a bývá s nimi porovnávána. Mimo jiné hlouposti. Ale i zásadovosti. Nebo sebeúcty. Statečnost budí obdiv a lásku u těch, kdo si netroufli jít až tak daleko. Ale i závist a nenávist těch, kdo sami sebe zradili a cítí se při konfrontaci s ní odhaleni, obnaženi a potupeni. Ti na svou potupu nezapomínají a snižují pocit svého vlastního selhání pomluvami. Havel se jim nemohl vyhnout. A ani nevyhýbal. Měl kam?
V politice byl přišelec. Takového mohla do politiky vynést jen revoluce. V demokratických zaběhlých systémech by neměl šanci. Byl prostě nový člověk bez zkušeností, skutečným profesionálním politikem se vlastně ani nikdy nestal. Idealista! Ti do politiky prostě nepatří, protože se s nimi špatně uzavírají kompromisy. A politika je svou podstatou kompromis. Tedy pravý opak zásadovosti. Ze zásadovosti pramení politické chyby. Jako porevoluční zbytečné zredukování zbrojního průmyslu či propuštění vězňů při amnestii po Havlově první volbě prezidentem. Havel byl vždy spíše prorokem. V zákulisí politky se nikdy moc nevyznal a možná ani nechtěl. Traduje se historka, kdy představoval svého kancléře Schwarzenberka španělské královně aniž věděl, že z těch dvou jejich rodiče kdysi dávno chtěli udělat pár. Že měli spolu ve Vídni několik randes-vous, než přišli na to, že se k sobě nehodí. Odkud to taky měl vědět? Faux paux? Možná u někoho jiného, u Havla opět projev té lidské obyčejnosti, jíž zůstával ostatním lidem stále nablízku. Stejně jako když si po smrti své ženy Olgy vzal Dagmar, o níž stejně všichni věděli, že je jeho dlouhodobou přítelkyní. Rozhodl se na nic si nehrát a přiznat barvu. Bez ohledu na posměch, s nímž musel počítat. Opět jednou byl statečný.
Havel byl a zůstal symbolem. Nejen za komunismu a po jeho pádu. Byl symbolem společnosti, jež uznává jiné hodnoty než peníze. Společnosti, jež se nedá ujařmit novou totalitou burz a ratingových společností. Protože je její žebříček hodnot prostě jiný. Společnosti, jež je na odchodu. Její symbol Václav už odešel.
Bude mi chybět.

Dluhová krize


Je docela veselé sledovat handrkování politických stran a jejich zástupců. Vyjímečně jsem se v televizi podíval na zasedání rakouského parlamentu živě. Ne, nezbláznil jsem se, ale musel jsem žehlit a v televizi nedávali ani závody Formule 1 či rakouskou fotbalovou ligu, což jsou mé oblíbené přenosy, jež při žehlení sleduji. Nic se tam totiž neděje a pokud náhodou přece (někdo omylem vystřelí na branku či někdo někoho předjede) pak to stejně čtyřikrát z různých úhlů zopakují. Ale bylo dopoledne, práci bylo potřebné vykonat a v televizi dávali zasedání rakouského parlamentu. Posílil jsem se tedy jednou skleničkou whisky (zas až tak odvážný, abych se na takový program mohl dívat za střízliva, nejsem) a dal jsem se do poslouchání politických argumentů. Zatupitelé jednali o takzvané „Schuldenbremse“ čili brzdě zadlužování státu. (je to mimochodem zcela nové slovo, vymyšlené pro aktuální potřebu a stihlo se už stát se „slovem roku“) Rakousko chce dát do ústavy, že státní dluh nesmí překročit hranici 60 procent ročního národního produktu. (Je mi poněkud záhadné, jak toho chtějí dosáhnout, současné zadlužení státu totiž činí 75 procent a roční deficit rozpočtu a tím nové zadlužování leží nad tříprocentní hranicí, ale možná jsem v matematice nedával pozor nebo je politická matematika jiná než ta, kterou jsme se učili ve škole).
Vládnoucí strany – sociální demokraté a lidovci – ovšem na přijetí ústavního zákona nemají dost hlasů a proto se snaží získat aspoň jednu z opozičních stran, aby hlasovala pro přijetí této brzdy do ústavy s nimi. A všechny opoziční strany se brání zuby nehty. Ne ovšem proto, že by pochopily, že šedesát je méně než sedmdesát pět, tak daleko ve svých matematických schopnostech nejsou, ale z principu. Hlasovat s vládními stranami o čemkoliv by přece mohlo ohrozit jejich vyhlídky v příštích volbách. Zelení tedy podmiňují své hlasy novými daněmi pro milionáře a spekulanty a odmítají škrty v sociální politice, oranžoví jsou proti jakékoliv dani, i proti té, které jsou teď a jsou za přestavbu(rozuměj zlikvidování) současného sociálního systému, modří jsou pak z principu proti všemu, zejména pak proti euru a evropské unii a žádají referendum o setrvání Rakouska v euru, o záchraném deštníku pro euro a v podstatě o všem, o čem se hlasovat dá…
V podstatě nemá ale jasno ani vládnoucí koalice. Červení sociální demokrati chtějí zdanit spekulace a chránit privilegia svých úředníků a podniků (jako jsou například rakouské dráhy), lidovci, jejichž název strany je v podstatě ironií, protože zastupují jen loby finančních spekulantů, zase spekulanty ze všech sil brání. Takže panuje naprostá bezradnost a stát se pohybuje samospádem někam, nikdo neví kam. A finanční kapitál se může těšit a podniknout další zničující kroky.
Jestli si někdo myslel, že jsou ony ratingové agentury myšleny skutečně k ochraně pořádku v rozpočtu států a tím k zajištění splátek dluhopisů privátních investorů (například pojišťoven, jež prostřednictvím výnosů z těchto dluhopisů financují onen známý druhý pilíř penzijního pojištění), pak už doufám z této iluze procitl. Naopak, každý pokus státní finance stabilizovat je okamžitě potrestán snížením ratingu. Itálie Maria Montiho odhlasovala skutečně hodně bolestivý balík opatření úspor ve výšce 26 miliard eur. Světem obešla fotografie ministryně sociálních věcí, jež pro slzy nebyla schopna program svého ministerstva ani přečíst. Výsledkem je další snížení ratingu Itálie. Chci jen připomenout, že jsem to ve svém příspěvku o politické popravě Berlusconiho předpovídal. Belgie, jejíž zadlužení je opravdu úctyhodné a dosahuje 100 procent národního produktu, se po více než dvou letech od voleb konečně shodla na společné vládě pro Valony a Flámy a tato vláda se rozhodla řešit problém státních dluhů. Konečně něco pozitivního v rozhádaném belgickém domě? Kdepak! Moodys´ reagovala okamžitě snížením ratingu pro Belgii a to pro jistotu hned o dva stupně – jasné poselství – neodvažujte se něco dělat ze svým zadlužením, jež z vás dělá nesvéprávné otroky finančních trhů, nebo bude zle!
Kdyby se politici dokázali shodnout na společném programu, zřejmě by dokázali tlaku finančníků čelit. Ale to je jen iluzorní představa. Stejně nebo podobně jako v rakouském parlamentu to vypadá i v Evropském společenství. Když se konečně evropské státy dohodly na opatření, jež by společnou měnu a trh mohly zachránit, postavil se proti takovým cílům nekompromisně britský premiér Cameron. Nevím, nakolik je v Česku známo, proč. Požadoval vyjímečné postavení pro londýnskou „City“ tedy londýnskou burzu, aby ani v budoucnosti Evropská unie nemohla nic podniknout proti tamějším finančním spekulacím. Když takový závazný slib nedostal, zablokoval společnou cestu z dluhů – Británie sama má ovšem dluhy obrovské a stále stoupající, doufá ale, že k ní budou díky postoji jejího premiéra spekulanti milosrdní a na libru nezaútočí (jak to pod vedením Söröse udělali v roce 1992), prostě taková malá protislužba za kolaboraci. Dokonce i analytici britského seriózního listu „The Economist“ se chytali za hlavu, když se dozvěděli, co to Cameron v Evropě vyváděl. Ovšem britský premiér nepociťuje žádnou lítost, snad jen z toho, že zůstal ve svém postoji sám. A tak se rozhodl hledat spojence – v Irsku, Švédsku a Česku. Argumentuje strašákem diktátu Německa a Francie a ztráty státní suverenity ostatních členů Unie. Je to sice demagogie, ale proč ne? Pokud by jej to zachránilo na postu premiéra? (Dokonce i jeho koaliční partner- britští liberální demokrati – jsou totiž nepříčetní vztekem). Že může být obětována Evropská unie, že ji může rozštěpit? Koho to už v Británii zajímá? Oni byli, jsou a zůstanou na svém ostrově. Od roku 410 našeho letopočtu, kdy ostrov opustily poslední římské legie, vedou svou izolacionalistickou politiku a francouzský prezident de Gaulle věděl moc dobře, proč tvrdohlavě blokoval přistoupení Británie k Unii (podařilo se jí to až v roce 1972 po de Gaullově smrti).
Británie není se zbytkem Evropy kompatibilní ani nikdy nebyla. Prakticky neexistující sociální systém, zruinované zdravotnictví a školství produkující statisíce analfabetů připomínají mnohem více jejich nezvedené americké dítko za oceánem, než kterýkoliv stát na kontinentě. Její vystoupení z Unie by možná mnozí politici přivítali (i když by samozřejmě na veřejnosti prolévali krokodýlí slzy lítosti). Dát se na britskou stranu a tím na stranu „finančního trhu“, proti trhovému hospodářství a sociálnímu systému, by byla pro jakýkoliv kontinentální stát cesta do pekla. Doufejme, že to Petr Nečas pozná (od pana prezidenta bych tolik rozvahy ani očekávat nemohl).
A naskýtá se ještě jedna otázka. Proč USA, jež jsou momentálně naprosto neovladatelné, požívají nadále důvěry ratingových agentur? Nebude to jen tím, že všechny tři (Moodys´, Fitch und Standart and Poors) mají své sídlo v Americe. Prezident Obama je díky blokádě republikánů naprosto bezmocný, země se zadlužuje rekordním tempem, zvýšení dluhové hranice (tedy oné schuldenbremse, kterou mají Američané jako zatím jediný stát opravdu zakotvenu v ústavě) pomohlo jen na chvilku. Jenže co by agentury v Americe dosáhly? Rozpad dolarové zóny na 50 členských států? To sotva. Zvýšením úroků z amerických dluhů by toho moc nedosáhly. Na dolar se bude spekulovat stejně špatně potom jako předtím. Ale v Evropě? Kdyby se podařilo nenáviděné euro zničit? Kdyby se evropská společná měna rozpadla na měny národní? Pak by měli spekulanti ráj na zemi. Aspoň na ten čas, než by přivedli celý svět k ekonomickému kolapsu. Ale copak ten je nějak zajímá?
Co je varující? Průzkum veřejného mínění u mládeže v Rakousku ukázal už úspěch dvacetiletého života v hospodářství diktovaném penězi a finančním kapitálem. Přes 60 procent respondentů odmítá sociální systém a domnívá se, že za chudobu je každý zodpovědný sám. Odmítá solidární systém zdravotního pojištění a považuje chorobu prostě za osudový úder, jenž jedince zničí. Pokud si ale nedokáže pomoci sám, nemá mu být pomáháno vůbec. Jinými slovy, naše mládež odmítá systém sociálního přerozdělování, jež přivedl Evropu dvacátého století k současnému blahobytu a uznává hodnoty egoistického státu typu Thajska nebo Indie, jehož následkem je nepřekonatelná bída absolutní většiny obyvatelstva v těchto zemích. A to je varující. Protože naše mládež bude určovat i naši budoucnost. Charakter společnosti, v níž budeme žít. Staří lidé mohou egoistům připadat jako zbytečná přítěž (a taky jim tak připadají). Co pak s nimi asi tak udělají…?

Dieta


Chcete získat zarputilého nepřítele? Pak řekněte Rakušákovi, že má držet dietu. Už několikrát jsem to zkusil a několikrát jsem bolestně narazil. Přesto se v Rakousku vyskytuje povolání dietní asistentky – pravděpodobně se jedná o nejfrustrovanější pracovnice v zemi.
Měl jsem kdysi skotského přítele, který prohlásil, že nejzbytečnější povolání na světě je učitel angličtiny v Americe. Se zdůvodněním, že dialekt se vyučovat nedá a anglicky se tam za oceánem stejně nikdo nenaučí. Doplním jeho tvrzení, že stejně beznadějným povoláním je i dietní asistentka v Rakousku. Jak by se mohl pravý Rakušák vzdát svého schnitzlu, leberkäse či pečeného vepřového, o pivku ani nemluvě. Cervantes kdysi napsal knihu o donu Quichotovi. Pokud se chcete cítit v jeho kůži, staňte se dietním poradcem.
Zažil jsem jeden nervový kolaps naší dietní asistentky, když se snažila pacientce se syndromem krátkého střeva vysvětlit, co má jíst a co jíst rozhodně nesmí. Postižená paní vážila už jen 35 kilo a trpěla silnými průjmy, pročež už poněkolikáté vyhledala odbornou pomoc našeho oddělení. Celá léčba spočívala v podstatě v přestavě stravy a nebohá dáma byla svěřena do péče naší dietní asistentky. Ta strávila několik velmi frustrujících týdnů ve snaze paní (pacientka měla vysokoškolské vzdělání a působila dojmem velmi inteligentní a hlavně rezolutní osoby) vysvětlit, co má a nemá jíst. A hlavně, že nemá jíst tuk, protože ten její střevo netráví a způsobuje ony průjmy, jež pacientku tak hrozně trápí. Když si po takové hodinové poradě pacientka vyžádala k obědu smažené cordon blue a jako předkrm si ještě v přítomnosti dietní asistentky vybalila z tašky játrovou paštiku, přiběhla za mnou ona nebohá duše do jídelny, kde jsem právě obědval, aby mi sdělila svou rezignaci.
Není tedy žádný div, že s touto mentalitou našich svěřenců počítá i farmakologický průmysl. Při léčbě diabetu se dozvíte, že v prvním stupni má pacient dostat metformin. Nic proti tomu. Pokud ovšem léčba tímto preparátem selže, má se mu přidat Pioglitazon v dávce 15miligramů. Pokud je tato léčba nedostatečná, má se Pioglitazon zvýšit na 30 mg a pokud ani s tím neuspějete, pak na 45 mg. Jestliže ani poté pacient nedosáhne stabilizovaných hodnot krevního cukru, máte se ho zeptat, zda dodržuje dietu – ne dříve. Kdo by si taky chtěl nadělat nepřítele, že?
V časech komunismu na olomoucké fakultě bylo všechno úplně jinak. Totalita předpokládá disciplínu a dokáže ji taky vyžadovat! Zde úřadoval v léčbě diabetu a obezity asistent Chlup. Člověk energický, přesvědčený o své pravdě a nebojící se nadělat si nepřátele. K dispozici měl takzvané „uzavřené oddělení“ z něhož nebyl pacientům, kteří jednou dali souhlas s léčbou, umožněn žádný odchod a to ani na chvíli. Zlé jazyky tvrdily, že tam byli pacienti, jejichž váha neodpovídala představám pana asistenta, týráni dietou O- (čti nula mínus), při níž obdrželi ráno jedno jablko a večer museli ukázat, že je ještě mají. A nepomohlo ani tvrzení, že postižený člověk není vlastně tlustý ale na svou váhu prostě jen malý.
V Olomouci žil jistý noční vrátný. Protože jej jeho práce ani příliš neuspokojovala, ani při ní nepanovala žádná mimořádná tělesná či duševní aktivita, krátil si nekonečnou noční službu jídlem. Výsledkem byla hmotnost okolo sto třiceti kilo, již docela dobře toleroval. Nicméně, když ji překročil, začala se v jeho těle střádat tekutina a způsobovala mu otoky nohou a těžký dech a s těmito problémy pak navštívil universitní kliniku. Tam jej lékaři obdařili diuretiky (léky na odvodnění), čímž z něj vyplavili otoky z nohou a plic, takže se mu dech zlepšil. Protože v tom stavu stejně nemohl jíst a nechutnalo mu, zhubl ještě navíc nějakých 5 kilo a poté, co se mu stav zlepšil, byl po týdnu propuštěn domů. A dal se opět s chutí do jídla, až překročil onu magickou hranici sto třiceti kilo a začaly problémy. Tak se to opakovalo několikrát, až milého pacienta jednou na vizitě spatřil asistent Chlup a nabídl mu speciální léčbu na svém oddělení. Protože se chudákovi nočnímu vrátnému právě nedařilo příliš dobře, neměl odvahu odmítnout a byl odtransportován na uzavřené oddělení asistenta Chlupa. Zpočátku běželo všechno podle starého schématu. Pacient dostal diuretika, aby se vymočil z podoby, jíst mu stejně nechutnalo, takže jej ono jablko k snídani nijak zvlášť neiritovalo, i když se asi divil, proč mu nenosí nic jiného. Po týdnu se mu už opět dařilo dobře, mohl dýchat a chodit a požádal o propuštění domů. A tehdy se mu dostalo Jobovy zvěsti, že propuštění nepřipadá v úvahu, dokud nedosáhne cílové hmotnosti. Omdlel až poté, kdy mu bylo sděleno, že jeho cílová hmotnost je 85 kilo. Následovaly příšerné týdny, nejhorší v jeho životě a hlavně nekonečné. Naštěstí chodí lékaři na dovolenou. První den, kdy přišel na vizitu místo asistenta Chlupa jeho zástupce, poklekl nebohý muž vedle své postele a uprosil lékaře, aby mohl být propuštěn na svobodu. Jakou historku si k tomu vymyslel, aby pohnul lékařským srdcem, není známo.
Každopádně se už nikdy na klinice neobjevil. Buď měl takovou hrůzu z fakultní nemocnice, že se přestal přejídat anebo se přejídat nepřestal, ale raději se udusil, než by se nechal odvézt do nemocnice a riskoval opětné přijetí na oddělení k redukci hmotnosti.
Jen na okraj – manželka pana asistenta byla jedna velmi milá dáma, staniční sestra na klinice – a pěkně kulatě korpulentní. Doma zřejmě ani pan asistent nebyl prorokem. Ale kdo z nás už je?

Podzemní garáže


Jsou vděčným a věčným tématem filmových kriminálek – kde už dá oběť lépe, než tam? Je to pod zemí, už tento fakt má v sobě něco mysteriózního, člověk tam bývá většinou sám, prostě skvělá půda na vznik horroru. Kromě toho producent nemusí uzavírat části města a platit pak obchodům odškodné, když se střílí a vraždí na ulici.
Mohu strašidelnost tohoto zařízení potvrdit. S podzemními garážemi jsem si užil své a absolutní špičku v této zábavě představuje město Vídeň. Už proto, že Vídeňáci jsou nesmírně pracovitý národ a své město stále přestavují. S oblibou pak umisťují staveniště před vjezdy do oněch garáží. Když se člověk pak nakonec k vjezdu přece jen prokličkuje, je s nervy na konci a dělá chyby.
Jako když mi při východu z podzemní garáže na Karlsplatzu dveře přiskříply kabát tak nešťastně, že jsem nejen nemohl dál, ale nedokázal jsem si ten kabát ani vysvléci. Naštěstí jsem se probojoval aspoň do náprsní kapsy pro mobilní telefon a udal svou polohu synovi, aby mne tento pak mohl vysvobodit.
Nezapomenu, jak jsem kdysi při příjezdu ke kardiologickému semináři narazil na zákaz vjezdu ke garáži, kde jsem měl rezervované parkovací místo. Prokličkoval jsem v následujících dvaceti minutách celou okolitou čtvrť, abych pak našel vjezd do garáže se sklonem dobrých dvacet stupňů a šířkou o celých deset centimetrů širší než byl můj Passat. A právě v okamžiku, kdy jsem se spouštěl s potem na čele a vytřeštěnýma očima do oné soutěsky, zazvonil mi telefon a stavební mistr zodpovědný za budování našeho domu, mi nadšeně oznamoval, že má pro mne úžasně výhodnou nabídku. Že totiž našel firmu ochotnou odvézt zeminu z výkopu našeho sklepa za pouhých 2400 Euro. Jen na okraj připomenu, že nám původně ona stavební firma slibovala odstranění zeminy zadarmo. Přiznám se – byl jsem k němu poněkud hrubý. Zemina byla odstraněna zadarmo. Někdy se troška stresu vyplatí.
Ne ovšem minulý týden. Směřoval jsem k hotelu Le Meridian na Opernringu, tedy právě v srdci Vídně, kde jsem se měl zúčastnit semináře, na němž už byla přítomna i má žena. Že mne nevarovala a nedala mi vědět, že existují problémy s příjezdem k hotelu, způsobilo v našem vztahu vážnou trhlinu, kterou provizorně zalepila až večeře v restauraci Hansen, kam mne pak pozvala a posléze čtrnáctiletý Oban (Whisky) na baru. Když mi totiž můj GPS nadšeně oznamoval, že jsem dosáhl cíle na pravé straně, vyrazil mi na čele pot. Cesta k hotelu byla samozřejmě zahrazena staveništěm a značkou pro slepou ulici a přede mnou stálo na křižovatce policejní auto. Hotel se nacházel sice pouhých padesát metrů doprava a byl proto z mé pozice dobře viditelný, přede mnou byl ale přikázaný směr jízdy doleva. A to v pátek v dopravní vídeňské špičce, již jsem si k tomuto časovému bodu měl možnost na příjezdu k hotelu už skoro celou hodinu vychutnávat. Rozhodl jsem se. Žádná moc na světě mne nemohla přinutit vykroužit celý okruh okolo vídeňského centra. Policie nepolicie, zabočil jsem na staveniště. Po chvilce kličkování mezi poklopy kanálů a hromadami písku jsem ale dorazil k překážce nepřekonatelné, staveniště uzavíral kovový plot. K hotelu ale chybělo pouhých posledních dvacet metrů! Zachoval jsem se tak, jak by to bylo akceptovatelné v Palermu či v Neapoli, ne ale ve Vídni. Vzal jsem to přes chodník pro chodce. Vím, že je to neodpustitelné, ale pochopte, šlo mi o život. A chodci měli pochopení, nechali mne projet, aniž by mi nadávali. Poté se mi podařilo zastavit před vchodem do hotelu a už mírně vynervovaný jsem se optal na recepci, kde je slibovaná podzemní hotelová garáž, kde mám internetem rezervované místo. Recepční byl milý. Sdělil mi, že se nacházím na špatné straně hotelu a musím jej objet, abych našel vjezd. Asi se podivil, když jsem smrtelně zbledl, záchranku alenezavolal.
Vydal jsem se tedy na cestu okolo hotelového bloku. Podle očekávání to nebylo jednoduché. Cesta vedla parkem, pak bočními uličkami, jednosměrkami a když jsem se už vzdával naděje, že garáž najdu, objevil jsem ji. Samozřejmě skrytou za dalším staveništěm s jeřábem. Cestička kolem jeřábu se ale dala projet, když jsem sklopil na autě boční zrcátka. Šťastně jsem si vytáhl z au u vjezdu lístek a vjel do podzemní garáže. Dveře se za mnou zavřely.
Následovaly hrůzostrašné dvě minuty, během nichž jsem zjistil, že v celé garáži není ani jedno volné parkovací místo. Na dvou místech sice svítilo zelené světlo – a proto mne zřejmě a vpustil dovnitř, na obou těchto místech ale stála auta. Očividně se pokazil sensor, jenž měl vnímat jejich přítomnost. Nezbylo než garáž zase opustit a zavolat ženě, že jedu na Moravu k mým rodičům a ať se tam zítra dostane, jak chce. Dojel jsem k výjezdu a vložil lístek do au. Strávil jsem v garáži dvě minuty, podle platných zákonů byl a povinnen vypustit mne bezplatně zase ven. Očividně ale nebyl v platných rakouských zákonech kovaný. Spolkl parkovací lístek a už jej nevrátil. Zato mi ale napsal, že mám zaplatit 3,40 eura. Nevysvětlil mi ovšem, jak to mám u au bez parkovacího lístku udělat.
Pochopil jse, že jsem v pasti. Vjezd i výjezd byly neprodyšně zavřeny, v celé garáži žádné parkovaní místo a já uzavřen bez parkovacího lístku a tím možnosti garáž opustit.
Pokusil jsem se auto odstavit před aem, abych mohl zaběhnout do hotelu a poprosit o pomoc. Bylo to jediné místo, kde jsem neblokoval průjezd .Ještě jsem ale ani neodstavil motor a někdo mi bušil na okno. “Tady nemůžete parkovat!” křičel na mne nějaký poměrně dobře stavěný muž. “Já vím,” křičel jsem zpět. “Ale musím do hotelu vyřešit můj problém.”
“Tady nemůžete parkovat,” opakoval, jako by mne neslyšel a začal rudnout v obličeji. Vystupovat z auta za takových okolností mne nijak nelákalo.
V tu chvíli přišla spása. Z bočního křídla garáže, kde jsem před chviličkou hledal parkovací místo, vyjelo auto, které tam určitě předtím nevjelo. Nastartoval jsem a unikl násilníkovi tímto směrem. Skutečně! Smálo se tam na mne volné parkovací místo! Odstavil jsem auto a můj tep klesl pod sto čtyřicet za minutu.
Šel jsem do hotelu vysvětlit můj problem. Nerozuměli mi. Nemyslím, že by to bylo mým českým přízvukem. Že mi a sežral lístek a tím pádem nemůžu zaplatit ani odjet, považovali za můj výmysl. Zřejmě se jim to ještě nikdy nestalo. ZŘEJMĚ SE TO JEŠTĚ ŽÁDNÉMU JEJICH HOSTOVI NESTALO!!!
Poradili mi, abych obešel hotel pěšky a vytáhl si z au jiný lístek. Později jsem se dozvěděl, že lístek je vydáván na poznávací značku auta, která je při tom focena, takže bych se tímto způsobem z garáže stejně nedostal. Byl jsem už ale tak zblblý, že bych byl na tento bláznivý nápad přistoupil – kdybych věděl, jak se pěšky k vjezdu do garáže dostat.
Tehdy se objevil spasitel. Mladý Turek jménem Okan. Recepční jej označil za člověka, jenž by se jako jediný mohl v daném problému vyznat. Vylíčil jsem mu svou situaci. Nechápal. “Tak mluvte s těmi lidmi,” poradil mi. “S jakými lidmi?” nerozuměl jsem. “S těmi, co jim patří ta garáž?” “Tam přece nikdo není,” užasl jsem. “Na au je červené tlačítko,” vysvětlil mi Okan. “Když jej stlačíte, možná se někdo ozve. Vy mu vysvětlíte problém.” “A on mi pomůže?” “Spíš ne,” mínil skepticky. “Myslel jsem, že je to hotelová garáž a já jako hotelový host…”
“Vy jste hotelový host?” rozzářil se Okan. A když jsem přikývl, pravil. “Pak nemáme žádný problém. Přihlaste se u mně zítra. Vyřešíme to jako se ztraceným lístkem. 38 Euro byste platil tak jako tak, takže nikdo nic neztratí. Příjemný pobyt.”
Dále byl už ten pobyt opravdu příjemný.
Ale naprosto chápu scénáristy a režiséry, proč nechávají v hororových a thrillerových filmech umírat své oběti v podzemních garážích. To místo je na takový čin jako stvořené. Kdyby ten chlap, co mi bušil na okno, nebyl takový svalovec…
A na závěr ještě vzkaz pro Svätozára: Protože mne náš primář pro fyzikální medicínu a jeden z jeho masérů už zase kousek po kousku složili dohromady a klouby tím pádem nebolí, mám ho za onu fantastickou tatranskou tůru už zase rád!