Month: November 2011

Srážka s úřadem

V podstatě člověk chápe, že se státy snaží z příjemců příspěvků v nezaměstnanosti a sociálních dávek tvořit plátce daně z příjmu. To je chvályhodné, pokud by to stát dělal správnými zásahy do trhu s podporou podnikání. Jenže právě drobný podnikatel je ničen daňovými výměry, protože je třeba platit státní aparát a ten bují a bují. I úředník samozřejmě platí daně z příjmu, což je chvályhodné, mohl by ale dělat i něco navíc. Tedy aspoň nekteří z nich.
Potřeboval jsem najít kompetentního úředníka. Zkusil jsem to. Bez úspěchu.
Moje dcera vystudovala, ačkoliv je rakouská občanka, medicínu v Brně. Neměl to být a ani to nebyl problém. Přestoupila tam z Grazu po prvním ročníku studia, skutečně velmi milá a starostlivá pani proděkanka pro ni vytvořila pro první semestr studijní program, aby se studium z Rakouska a České republiky, běžící podle zcela odlišných schémat (ostatně si stále myslím, že to české je lepší) dalo zkoordinovat. Dcera se snažila, poctivě studovala a bez průtahů studium ukončila.
Protože jsou obě země členy Evropské unie, stačilo, aby dcera požádala na ministerstvu zdravotnictví České republiky o potvrzení, že její studium odpovídalo normám Evropské unie. Po několika urgencích toto potvrzení i několik týdnů po zákonem stanovené lhůtě obdržela a mohla začít bez průtahů v Rakousku pracovat. Což i udělala.
Problém nastal někde, kde bych to nikdy nečekal. Totiž u titulu. V Rakousku obdrží lékař po ukončení studia titul Doktormedizinaeuniversae, zkratka Dr.med. univ., zatímco v České republice Medizinaeuniversaedoktor, zkratka MUDr. Člověk používající selský rozum, by si pomyslel, že změna slovosledu nemůže být problémem, oba tituly znamenají přece na první pohled totéž. Ne ovšem v očích úřednictva a to na obou stranách hranice.
Problém vznikl, když si dcera nechala vystavit nový průkaz totožnosti a chtěla, aby na něm byl titul Dr.med. Dostalo se jí odpovědi, že to není možné, protože tento titul nemá. Že jí na průkaz napíší titul MUDr.
Titul MUDr. v Rakousku samozřejmě nikdo nezná a neví, co to znamená. Dcera tedy napsala na lékařskou komoru, tedy na úřad, jenž má zastupovat zájmy lékařů a který platíme (já přes 900 Euro měsíčně), zda by jí nemohli ten titul oficiálně přepsat. Příslušná úřednice se nesmírně rozčílila a pravila, že to není v žádném případě možné. Že má moje dcera nostrifikovat stejně jako to dělali její rodiče. Fakt, že mezitím Česká republika přistoupila k Evropské unii a že existuje zákon o vzájemném uznávání vzdělání v rámci Evropské unie z roku 2005, jí nějak unikal. Obrátil jsem se tedy na šéfa právního oddělení lékařské komory a vylíčil mu problém. Zamyslel se a pravil, že se v tom vůbec nevyzná, není kompetentní a odkázal mne na kolegyni, jež byla právě na dovolené. Sám se rozhodně nehodlal zatěžovat studováním problematiky, nedejbože zákonných úprav. Zavolal jsem tedy tuto dámu, když se z dovolené vrátila a ta řekla, že k tomu není kompetentní a odkázala mne na onu první dámu, jež dceři už kdysi řekla, že uznání diplomu možné není. Poté jsem se znovu obrátil na vedoucíhoprávního oddělení a požádal ho, zda by mi nemohl zjistit, kdo se v problému vyzná, protože všichni jeho spolupracovníci se cítí být nekompetentní. Po týdnu mi z úlevou zavolal, že na lékařské komoře pro nás nic nemůžou udělat a že se máme obrátit na universitu v Grazu, protože tato je zodpovědná za udělování a uznávání titulů.
Mezitím jsem už prolistoval zákony a zjistil jsem s úžasem, že skutečně uznávání kvalifikace a titulů jsou v Rakousku dvě zcela odlišné věci. Jestliže vám školu, absolvovanou v Evropské unii, musí uznat – dost neradi – tento zákon Brusselu z roku 2005 ratifikovali v rakouském parlamentu v nejpozdějším možném termínu v roce 2007, s titulem je to jinak. Zde není Rakousko povinno uznat dosažený titul, odpovídající stejnému titulu na rakouské škole a dokonce zakazuje veřejně používat rakouský adekvátní titul, pokud se nejedná o přímou alternativu.
Obrátili jsme se tedy na příslušnou úřednici university, jež se právě nacházela na studijních prázdninách. Nicméně jí bylo možno příslušnou žádost poslat. Nato odpověděla, že potřebuje od dcery potvrzení, že titul MUDr. ji opravňuje k vykonávání lékařské praxe v její domovské zemi. Dcera jí napsala, že její domovská země je Rakousko a že tento fakt uvedla na prvním řádku své žádosti. To danou úřednici rozzuřilo doběla. Napsala nepřátelský mail, jak je vůbec možné, že dcera vykonává bez příslušné nostrifikace na universitě v Grazu lékařskou praxi v Rakouské republice a že má tuto činnost okamžitě ukončit. Očividně neměla o zákonech, jež měly být její hlavní náplní práce, ani tušení. Pochopil jsem, že tudy cesta nevede.
Zkontaktoval jsem tedy universitu v Brně a zeptal se, zda by nám tam někdo nemohl napsat potvrzení, že titul Medizinaeuniveresaedoktor odpovídá titulu Doktormedizinaeuniversae a že tento titul opravňuje k vykonávání lékařské činnosti v České republice. Nejprve se mnou brněnská úřednice vůbec nechtěla hovořit. Po dlouhém naléhání si byla aspoň ochotna vyslechnout problém a hned řekla, že nám žádné potvrzení, že titul Medizinaeuniversaedoktor odpovídá titulu Doktormedizinae universae nedá, protože to neví. Nakonec jsem ji přesvědčil, aby aspoň vystavila potvrzení, že titul MUDr. opravňuje k vykonávání lékařského zaměstnání v České republice. Dcera, dlící právě v Praze tedy přesně tento text sepsala a odnesla na děkanát brněnské university.
Text žádosti si dovolím citovat doslovně: Z tohoto důvodu se obracím na vás, se žádostí o vystavení potvrzení, že akademický titul MUDr. (Medicinae universae doctor) opravňuje k výkonu povolání lékaře v České republice.
Mezitím si to ovšem paní úřednice rozmyslela. Křičela, že takový papír podepsat nemůže. Na otázku, zda ten text neodpovídá pravdě, pravila, že není podstatné, zda je to pravda nebo není, ona jej ale podepsat nemůže, protože to není žádný formulář a že si dcera má nejdříve v Rakousku sehnat příslušný formulář. V tom okamžiku ztratila jakékoliv lidské rysy a změnila se v počítač, jenž odmítá spolknout papír, jež není naformátován podle jeho požadavků. Samozřejmě, že takový formulář neexistuje. Poprosili jsme tedy onu paní, že pokud si sama netroufá takovou prostou pravdu podepsat, ať ji tedy dá na podpis děkanovi nebo proděkanovi. Odmítla žádost převzít se stejným argumentem, že se nejedná o formulář a oni žádný text nepodpisují a proto jej pro proděkana od nás ani nepřevezme. Že je to věc ministerstva zdravotnictví. Odjeli jsme tedy s prázdnou.
Poté napsala dcera příslušnou žádost na ministerstvo zdravotnictví České republiky a už půl roku čeká na odpověď. Zřejmě ještě nenašli člověka, jenž by byl ochoten potvrdit, že titul MUDr. , tedy Medizinaeuniversaedoktor opravňuje v České republice k vykonávání práce lékaře. Možná ani nenašli nikoho, kdo opravdu ví, zda je to pravda.
Abych tedy zopakoval svou otázku ze začátku tohoto textu. Pokud znáte kompetentního úředníka, dejte mi vědět. Pokud nám nepomůže, aspoň mně zbaví mého současného pocitu marnosti.

Trhové hospodářství

Slovo, jež se stalo v součastnosti velmi neoblíbené. Všeobecně se ztotožňuje s heslem „trhni, co můžeš“ a člověk má skutečně pocit, že tomu i tak je. Jenže když jsme v roce 1989 svrhávali komunismus, šli jsem do toho právě s vědomím, že takové trhové hospodářství chceme budovat. Proč nás tak zklamalo? A zklamalo nás opravdu ono? Je volání po silném státu skutečně řešením na východisko ze současné krize?
Když zavzpomínáme, přijdeme na to, že stát žádný zvlášť dobrý hospodář nebyl. Plánovalo se neplánovatelné, rozhodovaly přitom většinou ideologické důvody. Jednoho zboží bylo pak nedostatek ať už proto, že se jeho potřeba špatně odhadla nebo proto, že na ně chyběly devizy (jako to bylo u banánů). Naproti tomu paměti mongolského vůdce se vydaly v 50 000 výtiscích a skoro stejné množství bylo pak zešrotováno. Řekneme, to byla ideologie. Jenže demokratické státy nejsou o nic lepší. Stát není totiž nic imaginárního, žijícího vlastním životem, ale je reprezentován politiky, jež chtějí svá místa udržet, protože je to jejich povolání. A proto si kupují hlasy vojičů bez ohledu na ekonomické ztráty. Dotace a daňové úlevy prší především vždy před volbami, jedno, kolik to bude stát. Pokud chce někdo zavádět úsporná opatření , jedno zda rozumná nebo nesmyslná, opozice se toho vždy chytí, kategoricky každé šetření odmítne a slibuje si od takového postoje vítězství v příštích volbách. A většinou se nemýlí. Nedělá to proto jen v dobách příznivých, ale dokonce i když se státní loď beznadějně potápí a každý by měl chápat, že se něco udělat musí. Tak se Nea demokratía v Řecku i teď odmítá podílet na odstraňování nesmyslných privilegií, důchodů a stíhání daňových úniků, i když to byla ona, kdo řecký stát během své dloholeté vlády přivedl do dnešní katastrofy. A důsledné torpedování všech snah o záchranu státu ji k moci zřejmě i přivede. Co tam po nějakém státu, hlavní jsou naše úřady! Ve Španělsku se konzervativci už k moci dostali – právě proto, že nekompromisně kritizovali úsporná opatření sociálně demokratické vlády. Svět postavený na hlavu? Vypadá to tak. Ve skutečnosti se každý honí za tím jediným, co v dnešní době má cenu – za penězi! A každý prostředek je k tomu dobrý.
V době, kdy rakouský stát hovoří o nutných úsporách ( s důrazem na slovo hovoří) stačilo zaměstancům kovoprůmyslu jeden den zastávkovat, aby si vymohli zvýšení platů o 4,5 procenta. Státní úředníci se chytili tohoto čísla a chtějí samozřejmě totéž. A dostanou určitě víc než 3 procenta. Za blbce jsou pouze lékaři, jenž už v březnu řekli, že chápou složitou situaci země a souhlasí s nulovým zvýšením (tedy nezvýšením) mezd. Teď se nám směje celý národ a dá se čekat, že už podobné porozumění zástupci lékařské komory nikdy víc neukážou. Být rozumný v nerozumné společnosti se opravdu nevyplácí.
Jenže trhové hospodářství přivedlo náš svět skutečně k prosperitě. Díky němu vznikla konkurence, vývoj, díky ní existovala spontánní cenová regulace a zaměstnanost a nakonec i blahobyt. Je to sice nedokonalý systém, jenž se ale odedávna snaží o pořádek, stabilitu a dokonalost, aniž by těchto věcí někdy mohl dosáhnout. Ale už sama snaha je pozitivní a přivedla svět k dnešní prosperitě. Kapitál a práce spolupracovaly – protože musely a obě strany z toho i profitovaly. Když se totiž v tomto procesu peníze smísí s prací a surovinou, vznikne zboží, jež přináší více peněz. Pak ale někdo vymyslel zkratku – peníze dělají peníze. Znáte toto heslo? Peněžní průmysl se pokusil vyrábět peníze z peněz a zasadil tak trhovému hospodářství zničující úder. Kdo vyrábí, je vlastně hloupý, protože volí k penězům a zisku delší a namáhavější cestu. Spekulace vedou naproti tomu k rychlému „zisku“. Místo investic do výroby, pracovníků a surovin je výhodnější investovat do spekulací a hnát cenu určitého produktu do nesmyslné výše, jedno, co to udělá s celým hospodářstvím. To není trhové hospodářství, to je bezbřehý, sobecký a zničující kapitalismus. A první jeho obětí je právě trh. Jestliže někdo vyhání cenu pohonných hmot do nesmyslné výše, krade tak peníze z kapes všem ostatním. A žene je do těžkostí, eventuálně ke krachu.
Trhové hospodářství a kapitalismus nejsou tedy totéž, naopak, jsou v přímém protikladu.
Trh vznikl už ve starověku a sloužil k výměně zboží. Lidé tu vystavovali své výrobky, aby je vyměňovali za jiné, jež potřebovali. Později byl vymyšlen směnný ekvivalent, podle něhož se výrobky směňovaly – peníze. Co vlastně nabízejí takzvané kapitálové (nebo finanční) trhy, by se mohly vůbec trhy nazývat? Jen peníze! Čili jen onen ekvivalent, jenž tím ztratil svoji původní a historií ověřenou funkci. Slovo finanční trh je tedy výsměchem a bohužel zesměšňuje i ono trhové hospodářství, jež trpí nejvíc. V současném kapitalismu panuje psychologie srážení hlav a soucit je tu považován za projev slabosti (Gabor Steingard).
Jenže kdo dal oněm kapitálovým trhům onu moc, že rozhodnují o bytí a nebytí politiků, o krachu či prosperitě jednotlivých zemí? Byli to politici sami. Když nabírali další a další dluhy aby mohli financovat nesmyslné programy, jako je řecká předimenzovaná armáda, rakouské eurofightery či lázně a lyžařská centra v každé vesnici. Když prodražovali každý kilometr dálnice na 300 procent potřebné sumy, jen aby si mohli rozebrat ony nadbytečné peníze do vlastních kapes. Když zřizovali pro kamarády a známé nová a nová (samozřejmě dobře placená) úřednická místa.Tím se vydali na milost a nemilost svým věřitelům. Státní dluhopisy mají většinou desetiletou splatnost. Pokud je stát dostane na tříprocentní úrok, nevypadá to opticky tak špatně, takže proč ne? Když ale dluhy dosáhnou výšky 75 procent ročního hospodářského výkonu, jako je tomu v Rakousku, 83 procent jako v Německu či dokonce 120 procent v Itálii, pak to znamená, že pokud by je chtěl stát splácet z vlastních zdrojů, musel by obětovat na splácení dluhu 10 procent ročního výkonu své ekonomiky. To se nedá. Musel by zavřít školy, nemocnice, policejní a požární stanice ( vládní úřady samozřejmě ne!!!) Takže na splácení dluhu si musí znova půjčit. A tehdy zasáhnou ratingové agentury se svými neznámými majiteli, jež řeknou samozřejmě půjčíme, ale ne už za tři, ale za sedm procent. Zdůrazňuji, že ratingové agentury jsou privátní, na zisk orientované společnosti s neznámými majiteli, a tři z nich, všechny sídlící v USA – Standard and Poors, Moodys a Fitch – mají na dané hodnocení od roku 1975 americkou vládou garantovaný monopol. A stát je v pasti, vydán na milost a nemilost. Bylo až trapné, že když byli přednedávnem zástupci ratingové agentury „Standard and Poors“ v Rakousku, plazili se před nimi politici doslova po zemi a byli ochotni slíbit cokoliv, jen aby jim agentura nesebrala jejich trojité A, jež znamená stále ještě přijatelné úroky ze státních dluhopisů. Byla to proskinéza přímo byzantského stylu.
Kdo trpí tímto vším nejvíc? Právě onen skutečný trh! Jestliže stát musí platit vyšší úroky z dluhopisů, musí propouštět zaměstnance, snižovat jim platy, tím pádem se nakupuje méně zboží a výrobci, tedy ony skutečné hnací motory společnosti, jdou do bankrotu. Jak kapitálový trh tak stát jsou stejným dílem nepřátelé toho, co vedlo kapitalistickou společnost po celá poslední desetiletí od druhé světové války k prosperitě a blahobytu. Ne tedy tržní hospodářství, ale bezbřehý finanční kapitalismus je naším nepřítelem a toužit po silném státu, jenž to vše uvede do pořádku ( jak se už děje v Maďarsku) je snaha utéci před skalami Scylly přímo do chřtánu Charybdy.
Proces posilování finančního sektoru na úkor výroby dosáhl kritického bodu. Výroba se stejně přenáší do rozvojových zemí a zdůvodňuje se snižováním nákladů a zvyšováním zisku akcionářů. Jistěže, jestliže se podíváme na původní rovnici zisku, vyjde nám následovné. Stoupá-li cena suroviny (jako například ropy) musí klesat cena práce, aby zisk zůstal stejný, pokud výrobce nechce zdvihat cenu. A v deformovaném trhu, kde se každý snaží konkurovat jen cenou, je zvednutí ceny výrobku věc na výsost nebezpečná. V Evropě bylo za posledních 20 let odbouráno 10 milionů pracovních míst – ty jsou teď v Bangladéši, Číně, Thajsku a Indii ( lidem v těchto zemích se ale nedaří o nic lépe než předtím). Ve společnosti, již založil Reagan a Tchaterová je výroba v podstatě nezajímavá. Jenže jak mohou bez vývozu a prodeje zboží státy skutečně přijít k penězům? Finančními transakcemi. I politika se snaží získat peníze z peněz zkratkou, protože výrobu jako zdroj bohatství už obětovala.
Politika zachraňuje banky tím, že jim půjčuje peníze, jež si předtím vypůjčíla od nich. Vzájemně si tak pomáhají z maléru. A oba tak ničí skutečný trh stejnou měrou.Německý ekonom Steingard píše: „To už není žádné trhové hospodářství, to je zrada jeho principů. Trhy se nevymkly kontrole, trhy přestaly fungovat. Poslední den, kdy trhové hospodářství fungovalo, byl den, kdy zkrachovala banka Lehman Brothers.“
Možná k tomu je třeba dodat jen, že tento zánik trhového hospodářství ratingovým agenturám zcela unikl, i když k jeho ochraně byly stvořeny. Lehman Brothers měli ještě den před svým krachem ten nejlepší rating. Možná by bylo dobré zeptat se proč a komu to sloužilo. Ukázalo se, že jsou pro tuto úlohu neschopné. Míč se vrátil politikům a oni mezitím zapomněli kopanou hrát. A marně listují v moudrých knihách a hledají zapomenutá pravidla míčové hry.
Ignorovat rating je samozřejmě nemožné. Tím, že budeme ignorovat teploměr, horečka samozřejmě nezmizí. Ale co kdyby dané agentury musely doložit seznam svých akcionářů a tito se pak nesměli podílet na nákupech akcií a státních dluhopisů, jejichž rating je agenturou určován? Je to má laická představa, pokud mi ji někdo kvalifikovaně vyvrátí, rád se jí vzdám.
Ne plánované hospodářství, ale obnova fungování skutečného trhu je úkolem současného státu. Bylo by hezké, kdyby si to naši politici uvědomili. Ale mají skutečně na to? Mají aspoň na to, aby problém aspoň chápali? Trhové hospodářství potřebuje jako každý spořádaný občan ochranu před zloději a násilníky. To může dokázat jen politika prostřednictvím zákonů a kontroly jejich dodržování. Dokáží mu ale tuto ochranu poskytnout politici, z nichž jsou mnozí od těchto zlodějů a násilníků placení? Doufejme, že ano. Že pochopí, že to je i v jejich vlastním zájmu a pokud nebudou moci nebo chtít nic dělat, že aspoň odejdou.
Ostatně víte, že existuje výjimka? Jen se o ní musí mlčet. Slyšeli jste v posledních dvou letech něco o Islandu? Tahle maličká země byla v době hospodářské krize v roce 2008 na pokraji státního bankrotu, do něhož ji zahnaly její nenasytné banky. Islanďané pak v referendu odhlasovali, že své dluhy prostě platit nebudou. A neplatí! Samozřejmě že nedostanou žádný nový kredit, musí hospodařit tak, aby žádné dluhy nenadělali. Ale za těchto podmínek jsou finančníci a spekulanti bezmocní. Skřípou zuby, ale mlčí. Proč mlčí? Aby islandský příklad nedělal školu. Island je maličký, žije tam 300 000 obyvatel. Kdyby ale stejnou cestu neplacení nastoupila Itálie nebo Německo, či dokonce Amerika? Pak by se svět financí zhroutil. A s ním životní pojistky a důchody, všechny jsou totiž kryty podíly na státních dluhopisech, jež by tak ztratily jakoukoliv hodnotu. A svět důchodců, stavitelů domů atd. by se zřítil do zkázy. Byl bych jeden z těch zničených, protože v okamžiku, kdy jsem se rozhodl postavit na dluh dům a zaručil se za něj svou životní pojistkou, kdy jsem si začal přispívat na soukromou penzi, začal jsem hrát podle těch surových kapitalistických pravidel. Podepsal jsem tím souhlas. I když ne zrovna informovaný, jaký se poddpisuje v nemocnicích.

Nepřítel Euro

Euro se zmítá v krizi a všichni skeptici triumfují. Řeší se otázka, zda byla celá koncepce zavedení společné měny omylem, či zda se staly pouze chyby při její realizaci. Přiznám se, že mi při takové diskusi vstávají vlasy hrůzou na hlavě (moc jich nemám, takže si toho naštěstí nikdo nevšimne).
Položme si tedy jednu základní otázku – proč euro vůbec vzniklo? Mělo to několik důvodů a to veskrze pozitivních. Zaprvé mělo zjednodušit zbožní výměnu a platby za ni v evropském prostoru. Samozřejmě mělo i zjednodušit cestování po Evropské unii, hlavním cílem bylo ale vytvoření silné měny, odolné proti spekulacím na burze. Po zkušenostech s britskou librou v roce 1992, později i s německou markou, došli politici k závěru, že ani jeden ze států Evropy nemá dost finančních prostředků, aby mohl vlastními silami vzdorovat spekulacím, které odsávají peníze bez ohledu na hospodářské dopady. Máte-li dost kapitálu, je spekulace na určitou měnu nejjednodušší způsob, jak se dostat k penězům. Takhle to udělal v roce 1992 Američan maďarského původu Sörös. Jestliže totiž začnete určitou měnu na burze skupovat, stoupá tedy poptávka a tím i její cena. Kupujete tak dlouho, až máte zisk, který jste chtěli a pak zase všechno prodáte – za onen nový kurz. A je vyděláno. Samozřejmě, že ty peníze někdo zaplatil, byli to občané toho státu, pro něž se v té době všechno zdražilo. Posledním takovým příkladem z letošního roku je Švýcarsko. Spekulanti vyhnali kurs švýcarského franku z 1:1,55 až na 1:1,06 eura. To znamená, že z každého investovaného eura „vydělali“ 49 centů. Slušné. Kdo to odnesl, byli sami Švýcaři, kteří za každý vyrobený a exportovaný výrobek dostali o 30 procent peněz méně a kteří si už pro drahotu nemohli dovolit ani domácí dovolenou. Nakonec zařvala švýcarská národní banka „dost!“ a stanovila kurs na 1:1,20, aby zachránila hroutící se švýcarské hospodářství. Což ovšem v praxi znamená, že pokud spekulanti vrhnou na trh miliardy eur, aby tuto měnu oslabili, bude celé to množství švýcarská národní banka muset koupit. Zda na to má dost peněz, neví nikdo. Právě proto 1:1,20, i když by Švýcarsko potřebovalo spíše 1:1,30 nebo dokonce 1:1,40. Ale tolik peněz, aby takový kurs udrželi, nemají ani oni.
Euro bylo a je spekulatům od samého svého vzniku trnem v oku. Je to měna příliš velká, objem peněz je přílišný. Aby se Euro zdvihlo, musí se ho nakoupit příliš mnoho a zisk je nevelký. Malé národní měny by byly skvělým řešením. Jednou by si člověk pohrál s jednou zemí, pak s druhou a vždycky by se kasírovalo.
A tak jsme právě v těchto týdnech svědky generálního útoku na společnou evropskou měnu. Samozřejmě je třeba využít slabostí, jež politici při zavádění Eura přehlédli nebo ignorovali. Řecko do Eurozóny samozřejmě nikdy nepatřilo, dostalo se tam podvodem a falšováním účtů, to dnes vědí už všichni. Jenže do Řecka jezdí tolik Němců na dovolenou! Útok začal tedy tam. Když se ale Evropská unie rozhodla Řecko zachránit a našla na to dostatek prostředků, pokračuje útok ve směru na další slabinu – na Itálii. (I tam jezdí jak Němci tak Rakušáci na dovolenou k smmrti rádi a tak v Euru chybět nemohla). Itálii ovšem před bankrotem Evropa zachránit nedokáže. Nemá na to dost peněz, nikdo na to nemá dost peněz. Rantingové agentury použily tentokrát nezvyklý argument, když snižovaly Itálii ranting. Italské hospodářství totiž vypadá úplně stejně, ba dokonce podstatně lépe než před rokem, kdy Italové platili ze svých dluhů 3,99 procenta. Ne tedy špatná hospodářská situace ale nestabilní situace politická byla záminkou pro zhoršení rantingu a zvýšení úroků ze státních dluhopisů na nefinancovatelných 7 a více procent. Zdůvodněním byla přítomnost Berlusconiho v čele italské vlády. Jenže oč přitom agenturám jde. Myslí si skutečně, že když Berlusconi zmizí, pak se italská politika ozdraví? Může tomu skutečně někdo věřit? Berlusconi byl, bez ohledu na všechny jeho slabosti a eskapády, jediný, kdo se dokázal finančníkům postavit(do milánské pobočky agentury Moody´s poslal dokonce carabinieri) a jediný politik od druhé světové války, jenž dokázal v čele italské vlády přečkat celé volební období. Podruhé to už nedokáže. Pomůže jeho pád Itálii ekonomicky? Spíše je poslední překážkou, jež mohla italský bankrot odvrátit. Po jeho odchodu bude zřejmě neodvratný. A o to šlo!
To, co zažíváme, je otevřený boj mezi politickou a finanční mocí. Dluhová krize z roku 2008 poskytla spekulantům šanci, již nehodlají promarnit. V krizi sice trpí výrobci a s nimi dělníci pracující ve výrobě a obchodu, z krize ale profitují spekulanti na burze. Jen v té době se dá koupit opravdu lacino, stačí hrát na padající kurs akcií – ani to nemusíte osobně hlídat, zvládne to za vás dobře naprogramovaný počítač. Tato nová krize roku 2011 je tedy uměle vyvolaná, určití lidé pocítili hlad po penězích a jsou nenasytní. Euro je jejich nepřítel, jehož jsou ochotni zničit i za cenu bolestných obětí. Protože válku nelze bez oběti vyhrát. Poražený pak ale zaplatí vše.
Samozřejmě, že se dá naprosto rozumět, že za současných okolností se Česku do Eurozóny nechce a nikdo to ani Čechům nemůže vyčítat. Zajímavá je ale argumentace protivníků společné měny. Na co lidé slyší nejlépe, je dělání strachu.
Mýtus 1: vše zdraží. Jak Rakousko, tak Slovensko měly při zavádění eura zákon, jenž na dva roky zafixoval ceny v přepočtu na euro, takže nic zdražit NESMĚLO! Samozřejmě, že po vypršení této lhůty ceny skokem stouply. Existuje totiž inflace a ta existuje nezávisle na měně. Jestliže je inflace mezi dvěma a třemi procenty ročně, pak po deseti letech od zavedení eura jsou ceny logicky o 20 – 30 procent vyšší. Přepočítávání na „starý dobrý šilink“ nebo marku je tedy naprosto zavádějící. Přesto to lidé dělají a bědují. Protože nářek patří neodlučitelně k středoevropské kultuře. Nevšimli jste si, že mnoho druhů zboží (například i benzín) je už dávno v Čechách a na Moravě dražší než v Rakousku či Německu? Levnější jsou všechny služby, což ovšem souvisí s výškou platů zaměstnanců (kuchařů, číšníků, automechaniků atd.) a ne s tím, zda máme korunu či euro.
Mýtus 2: nedostaneme žádné peníze, nic se nedá ušetřit, životní úroveň se zhorší. Samozřejmě příjmy nominálně klesnou podle kurzu. Stejně je to i s úsporami. Jestliže Slovák před zavedením Eura odložil měsíčně tisícovku, teď je to 30 euro. Jestliže 1000 zní dobře, při 30 máte pocit, že nemáte nic. A opticky nízké ceny opravdu svádějí k větším nákupům, pamatuji si, jak jsem měl ještě před zavedením eura vždycky problém s nakupováním v Německu, kde mi všechno připadalo levné – než jsem si přepočítal kurs marky k šilinku.
Kdo tedy opravdu na zavedení eura ztrácí? Samozřejmě v první řadě banky. Nemohou si počítat při každém finančním převodu a při každém výběru poplatek za nákup a prodej valut. Ten je 1 – 1,5 procenta z každé transakce, minimální poplatek při malých částkách je tuším 150 korun. O tyto peníze by banky přišly. Jestliže převádím 1000 euro na Slovensko, stojí mne to 25 centů, do Česka minimálně 10 euro. Je div, že se český finanční sektor zavedení společné měny ze všech sil brání? V Bruselu mi náš průvodce vyprávěl, že zavedením Eura přišlo o místo několik set (už si nepamatuji přesně kolik set to bylo, ale hodně) zaměstnanců belgické národní banky. Několik set velmi dobře placených míst! Právě protose brání, diví se jim někdo? A nacházejí dostatek ochotných kazatelů a proroků věštících bídu a zmar, pokud by euro do Česka přišlo. Šíří strach a na to lidé vždy a všude dobře slyší. Samozřejmě, že o takové proroky banky nemají nouzi, platí přece dobře a mají čím.
Přesto si myslím, že v současnosti je praktické a prospěšné zůstat u české koruny. Všimli jste si, co se s ní děje v posledních dnech? Oslabila proti euru už skoro o dvě koruny. Člověk se ptá, jak je to možné? Jak to spolu souvisí? Proč při padající ceně eura klesá česká koruna ještě víc? Vysvětlení je jednoduché. Českou korunu držela evropská centrální banka už dlouho nadhodnocenou, aby se bránila dovozu z České republiky. Dělala to úmyslně a měla samozřejmě dost sil, aby české koruny, vydávané Českou národní bankou skupovala a tak uměle zvyšovala její cenu. Teď, když euro bojuje o přežití, když evropská centrální banka musí zachraňovat Řecko a šetřit každý cent při představě, co by se mohlo stát s Itálií, nemá na podobný postup ani prostředky ani chuť. Omezení českého vývozu se stalo druhotným a koruna oslabuje na svou přirozenou hodnotu. Chvála bohu za to.
Takže dokud si Česka a její malé, ale stabilní měny nevšimne nějaký spekulant a nezažene ji na švýcarskou cestu, může země v součastnosti ze své autonomie těžit. Ale jen dočasně. Až si euro odpočine – a já věřím, že se mu to podaří, i kdyby to mělo trvat řadu let – pak nezbude stejně nic jiného, než se k němu připojit. Ať si o tom pan prezident myslí, co chce. Protože být v EU a tím pádem nemít žádnou obranu proti dovozu zahraničního zboží, ale lpět na koruně a tím dát možnost omezovat vývoz zboží našeho, je tak trochu zcestné.
Přes propast se, jak je známo, nemá skákat na dvakrát.

Cirhóza jater

Cirhóza jater je hodně špatná choroba. Nepostihuje bohužel jen alkoholiky, aby si člověk mohl říci, že dobře jim tak, ale bohužel vzniká i na základě autoimunní choroby, kdy se proti játrům tvoří ve vlastní těle protilátky, aby tento důležitý orgán posléze zcela zničily. Hlavní příčinou ale je přece jen alkohol, tedy jeho požívání v nezřízeném množství. Zvláštní je, že jednotlivé druhy alkoholických nápojů působí na játra zcela odlišně. Zdůrazňuji, že následující řádky nemají žádný podklad v evidence based medicin, ale jsou jen mým subjektivním pozorováním, opírajícím se o poznatky mých kolegů a přátel. Zatímto pití piva játra až tak neničí (o to víc ale zase srdce, takže si člověk vlastně nevybere), víno ničí játra pomalu, takže se člověk dopracuje k cirhóze po šedesátce a spíše jen tak pomalu a víceméně mile zhloupne, takže smrt ho zastihne poměrně nenásilně bez stresu pro ošetřující lékaře,tvrdý alkohol, zejména však jakýkoliv alkohol nekvalitní ničí játra rychle, takže se při troše smůly může člověk už okolo čtyřicítky propracovat do stavu, kdy játra ztvrdnou natolik, že jsou ohrožena zlomeninou při ohnutí do předklonu ( to byl žert), ale hlavně tvoří překážku odtoku krve z břišní dutiny, takže se tvoří náhradní oběh v podobě jícnových varixů a v břiše se ze zadržované krvi tvoří tekutina zvaná ascites. Krvácení z jícnových varixů vypadá strašně a je zlým snem každého lékaře v územní oblasti, kde se konzumuje nekvalitní alkohol. V horním Štýrsku pijí lidé naštěstí hlavně pivo.
Moji přátelé z jižní Moravy mi vyprávěli, jak jim na přednášce v Praze vyprávěla jedna paní profesorka nadšeně o souboru pěti cirhotických pacientů. Když se jí ptali, zda se nepřeslechli, odpověděla, že se jedná přece o velmi vzácnou chorobu a podobní pacienti se do klinických studií jen velmi těžko hledají. Nato se jí zeptali, kolik pacientů jí mají z vinařské jižní Moravy příští týden poslat. Zda stačí jeden autobus, mohli by ale obratem poslat i dva.
V jižním Štýrsku jsou krvácející varixy a břicho plné tekutiny denním chlebem tamějších lékařů. Je to přece jen vinná oblasti, ale hlavně, v každé domácnosti se pije od útlého dětství vinný mošt, o němž se domorodci domnívají, že alkohol neobsahuje. Bohužel to není pravda (má 5 – 7 procent, což ovšem místní považují za zanedbatelnou koncentraci, stejně tak jako koncentrace alkoholu v krvi pod dvě promile. Člověk narozený v toto kraji začíná tedy s konzumací alkoholu v nemalém množství už v kočárku. V dospělosti se pak přechází na víno a vínovici, takže vydat se v okolí Bad Radkesburgu na cestu autem či pěšky po setmění, je věc pro střízlivého člověka nesmírně dobrodružná a hlavně nerozumná, mající blízko k pokusu o sebevraždu. Policisté pak z bezpečnostních důvodů na tamější cesty po setmění raději nevyrážejí vůbec. Primář interního oddělení v tomto městečku na rakousko-slovinské hranici si stěžoval, že když doporučí pacientovi, aby omezil konzumaci vína na osminku, chápe to postižený ne jako denní dávku, nýbrž dávku za hodinu. A už takováto redukce je pro něj těžkým traumatem.
V nemocnici ve Feldbachu měli asi čtyřicetiletého pacienta s pokročilou cirhózou. Říkejme mu pan Bauer. Tvořil se mu ascites a když tento tlačil na bránici tak vydatně, že už nemohl dýchat, přicházel do ambulance na punkci. Při té mu bývalo běžně odstraňováno až dvacet litrů této tekutiny. On to snášel podivuhodně dobře. Kde by jiný kolaboval, či vyvinul selhání ledvin, on děkoval a odcházel vděčně za prací na svůj statek. Byl to člověk, jenž si byl vědom skutečnosti, že se ke své chorobě propil vlastní vinou, proto byl milý a u sestřiček i lékařů oblíbený. V tašce si vždy nesl náhradní oblečení, protože při odchodu z ambulance potřeboval kalhoty o čtyři čísla menší, než když do ambulance přicházel. Ascites mu po napíchnutí břišní stěny vypouštěli do malé asi dvoulitrové nádobky, kterou bylo třeba několikrát měnit. Jednou se ale v ambulanci dělo mnoho dalších akutních věcí a tak personál na milého pana Bauera zapomněl. Když pak přišli do místnosti, kde ležel, byla celá místnost pod vodou, tedy vlastně pod ascitem. Dvacet litrů tekutiny dokáže nadělat pořádnou spoušť. Pan Bauer byl velmi nešťastný, stále se omlouval, i když ho personál ujistil, že to nebyla v žádném případě jeho vina. Zapomněli mu totiž dát zvonek pro přivolání pomoci v případě nouze a on se s jehlou v břiše nemohl hýbat, aby došel ke dveřím a upozornil je na nastávající malér.
Když se pak pan Bauer dostavil k příští punkci, nestačily se sestřičky divit. Nápadné bylo, když se na chodbě ozval zvuk kravského zvonce. Překvapeně otevřely dveře do čekárny a tam stál pan Bauer, pod paží balík s náhradním oblečením, v jedné ruce velké vědro na obsahem dvacet litrů tekutiny – myšleno původně pro kravské mléko – a v druhé s kravským zvoncem. Rozhodl se tak vyjít zdravotnímu personálu feldbašské nemocnice vstříc. Místo toho kravského zvonce mu sice dali pohotovostní zvonek, ten kýbl ale používali nadále při každé další punkci s velkou radostí. Tomu se říká spolupracující pacient! A to se o alkoholických cirhoticích tvrdí, že nejsou rozumné spolupráce schopni. Jak vidno, existují výjimky.

Proč chodit do hor?

Ti, kdo mne už znají, vědí, že lezení po kopcích, pokud možno vysokých a lysých, miluji. Jsou-li navíc vrcholky pokryty sněhem, miluji je ještě víc. Neptejte se proč, asi to líp vypadá nebo aspoň opticky výš a nebezpečněji. Nikdy jsem se nezamýšlel nad tím, proč to dělám a co z toho mám. Až mi syn položil zákeřnou otázku – totiž onu „proč?“
Mínil, že neexistuje jediný rozumný důvod, aby člověk šplhal na nějakou skálu, zato spousta důvodů proti. Zaprvé tam nahoře nic není, tím mínil hospodu. Zadruhé je to namáhavé a zatřetí tam člověk může zmoknout, zmrznout, případně i spadnout a polámat se či zabít. Přiznám se, že proti takové argumentaci se těžko hledají protiargumenty, schopné ji vyvrátit. Když jsem připomněl krásné výhledy se světem u nohou, namítl, že ty si může zažít v televizi. Vzpomněl jsem si na mé začátky v Popradě, kdy jsem všechny místní domorodce udivoval svou znalostí všech tatranských vrcholů. Pro ně byl ten úplně vlevo Kriváň a potom „boli tie ostatné.“ Shodně s mým synem mínili, že tam není oč stát a pivo chutná na popradském náměstí lépe než někde z plechovky na štítu. Kde není ani odpadový koš a tak člověk musí tu plechovku nést zase dolů. Nechápali tak zcela, že skutečně na ty skály chci lézt a pochybovali o mém duševním zdraví. Možná je to tedy tím, že syn se už pod horami narodil a stal se tedy „domorodcem“, jenž turistům z české a jiné ciziny prostě nerozumí.
Nicméně jsem nepolevil. Několik vrcholů musí každý rok padnout, dosažení vrcholu je pro muže důležité, jak jsme si už ujasnili, když jsem se pokoušel vylézt na pannu (pardon na Pannu). Když byla má žena postavena před alternativu, že buď polezu na kopce nebo budu běhat za ženskými, schválila mi bez dalšího odporu horskou turistiku. Sama mne dokonce doprovázela až k Téryho chatě, tam ovšem odmítla souhlasit s mým tvrzením, že se jsme právě dosáhli výchozího bodu pro horskou túru. Musel jsem uzavřít pojistku pro případ úmrtí a mému dalšímu šplhání po kopcích nestálo nic v cestě. Manželka sice myslela, že bezpečnější by bylo chodit na kopec s horským vůdcem, ale my Češi jsme národ spořivý a tak tam, kam se dá vylézt bez něho, tam bez něho i lezeme. Až letos jsem se dostal do situace, že hora, na niž jsme se rozhodli vylézt, byla bez horského vůdce nedosažitelná.
Jmenoval se Svätozár. Už to jméno budilo důvěru a proto jsem se v bezvýhradné důvěře svěřil jeho vedení. Byla to fatální chyba. Ta ovšem nastala už při volbě túry. „Mal to byť taký nevysoký kopček niečo cez dvätisíc metrov, na ktorý sa dá vyliezť bezproblémovo a bez lán.“ (Pravil můj přítel Vladimír) Uvěřil jsem, že se chystám na lehkou dopolední procházku. NIKDY nevěřte horalům, když vám budou líčit obtížnost plánované trasy. Budu teď chvíli citovat, dokonce budu citovat dvojitě, totiž Zdeňka Šmída (Jeho knihu „Proč bychom se nepotili aneb jak se chodí po horách“ můžu doporučit všem, kteří na hory rádi lezou, ale i těm, kteří se rádi zasmějí), jenž zase cituje vysokohorského průvodce bratrů Júlia a Arna Andrášiových. Podle nich se v horách vyskytují čtyři druhy horských túr: 1) bez ťažkostí, to je postup bez pomoci rúk, 2) veľmi ľahké, kdy pomoc rúk slúži len na udržanie rovnováhy. 3)Ľahké, pomoc rúk slúži už na ďalší postup a 4) trocha ťažké, pomoc rúk pri postupe je pravidlom a nutnosťou. Ovšem bratři Andrášiovci byli horolezci! Pro normálního smrtelníka jsou jejich túry bez ťažkostí provázeny značným množstvím ťažkostí. Túry veľmi ľahké jsou ve skutečnosti veľmi ťažké. Túry ľahké jsou ty, ze kterých se zdravý člověk vrací roztřesen, potlučen a k smrti znaven. A na túry trocha ťažké se vydávají jen sebevrahové, šílenci a Němci. Konec citátu.
Začlenit túru, již zvolil Svätozár a již jsem pod jeho vedením absolvoval, mi dělá určité problémy. Jen proto, že nejsem Němec, mým přítelem psychiatrem jsem byl označen za duševně zdravého hypochondra a sebevraždu si vzhledem na vysokou hypotéku na domě nemůžu dovolit, musím, i když nerad, zamítnout hypotézu, že se jednalo o túru „trocha ťažkú“ a musím se smířit se skutečností, že se přece jen jednalo o túru pouze „ľahkú.“ Vrátil jsem se z ní přece roztřesen, potlučen a k smrti znaven, odpovídá tedy definici. (Důraz přitom kladu na slovo „vrátil“.) Sväťo sám, muž někde nad hranicí šedesáti let věku, to viděl jinak, ostatně pro něj není problém „vybehnúť“ Gerlachovský štít s turisty tři dny po sobě. Měl očividně blíže k pohledu Andrášiovců než k mému. Když nám po dvou hodinách výstupu a překonání více než kilometru výškového rozdílu ukázal daleko na obzoru hrozivě vypadající špici kopce a pravil, že tam je náš cíl, považoval jsem to nejprve za drsný horalský žert. Během další hodiny jsem měl pochopit, že to žert nebyl a během dalších dvou hodin mě jakýkoliv smysl pro legraci definitivně opustil. Někde jsem jej po cestě ztratil a nebyl jsem v žádném případě ochoten se vracet, abych jej hledal. Když jsme poté spatřili výstupovou cestičku na vrchol, pravil můj přítel Vlado, že by tam mohly nastat problémy. Upozorňuji, že pro mého přítele Vlada nemělo být problémem „vybehnúť po hrebienku“ na Materhorn, protože „sú tam fixné laná“. Na naší hoře, kterou raději nebudu jmenovat, aby někoho z mých čtenářů nepřivedl do neštěstí, fixní lana nebyla. Problémy ano. „Pomoc rúk bola pravidlom a nutnosťou.“ Asi třicet metrů pod vrcholem mne opustily poslední síly, nohy podklesly, ruce přestaly držet kameny a byl jsem připraven se poprvé v životě vzdát pro vyčerpání nebo prostě jen spadnout do doliny. Naštěstí jsem v batohu vláčel dvoulitrovou kofolu. Ta mne už v horách zachránila v krajní nouzi několikrát a tak i teď. Po několika mocných doušcích jsem se doplazil na vrchol kopce a zhroutil se až tam. Dosažení vrcholu nazývají Francouzi „la petit mort“, tedy malá smrt. I když mají na mysli něco zcela jiného, než šplhání na hory, mají pravdu. Byl jsem mrtev. Poprvé jsem dával zapravdu mému synovi a ptal jsem se sám sebe, zda to mám zapotřebí.
Odškodnily mne krásné pohledy na tatranské panorama, dlouho jsme se ale zdržet nemohli. Protože výstup trval celých šest hodin, museli jsme zase dolů. V říjnu se stmívá brzy. A začaly problémy. Už po padesáti metrech jsem dostal křeče do stehna. Pochopil jsem, že jsem ztracen, Sväťo byl ale už daleko vpředu a tak mé problémy nezaregistroval. Kamarádi mne zachránili kofolou, čokoládou a já k těmto záchranným prostředkům přidal masáž. Noha se poněkud umoudřila. Hrozila, nadávala, ale dala se použít.
Jako první začalo bolet pravé koleno. Mám v něm přetržený křížový vaz jako následek plážového volejbalu proti Rusům na turecké pláži v roce 1998 (krásný smeč, jímž jsem zabodoval na 13:8 v prvním setu, poté pro mne ale zápas a volejbal vůbec skončil). To mne ještě neznepokojilo, tohle koleno zlobí ostatně už od léta. Pak se přidala pravá kyčel (tu jsem podráždil při výstupu na Triglav a od té doby stále remcá, když ji ženu do nějakého kopce. Odnaučil jsem si ji brát vážně, prostě její protesty ignoruji). Poté se přidalo levé koleno. Je operované v roce 2002 pro přetržený křížový vaz a zlomeninu obou menisků (tenis), chová se ale povětšině slušně. Občas si sice zaprotestuje, když si při lyžování nedám polední pauzu, jeho hlučné protesty mne tedy tentokrát mírně znepokojily. Pak se přidala obě ramena (díky bolestem ve výše jmenovaných kloubech jsem přece jen váhu nesl převážně pomocí horských holí) a konečně i oba loketní klouby, imitující úspěšně bolesti tenisových loktů. Začalo mne znervózňovat, že mne nebolí levá kyčel. Všechny ostatní klouby už svorně nadávaly, jedině levá kyčel mlčela. Co je s ní? Nebyl jsem si jist, zda odumřela nebo si připravuje něco obzvláště zákeřného. Tehdy pravil náš horský vůdce, že bude muset zvolit jinou cestu návratu do údolí. Při východu z údolí je prý totiž „zlý horár“. Myslel jsem, že jsem vyčerpáním ztratil soudnost a mám zvukové halucinace. Sväťo nám ale vysvětlil, že horár je „dvojmetrový chlap a keď okolo neho išiel poslednýkrát, veľmi mu nadával.“ Namítl jsem, že je nás sedm a tak ani dvojmetrový horár nemá šanci. Nato náš horský vůdce pravil, že „horár má aj pušku.“ To rozhodlo. Další protesty zmlkly a on vyrazil. K mému úžasu DO KOPCE! A DO VYSOKÉHO!!! Mou první myšlenkou bylo, že jej je třeba zneškodnit, v nejhorším případě i zabít. Nedalo se, byl příliš rychlý. Upaloval někde daleko vpředu před karavanou a mně nezbývalo, než jej následovat. Pochopil jsem, že jsme vydáni napospas potenciálnímu vrahovi se sadistickými sklony. Záchrana byla jen v údolí a to bylo v nedohlednu.
Nebudu vás unavovat. Po dalších dvou hodinách neschůdným terénem – Slováci mají pro podobný chodníček výstižný výraz „cesta zarúbaná“ jsem se doplazil na rovnou cestu a tam mi už na plánovanou vraždu nezbývaly síly. Cítil jsem se jako „nebožtík, který ještě trochu žije“, abych parafrázoval jiného klasika. Náš horský vůdce měl všechny trumfy v rukou, v našem sadomasochistickém vztahu byl on ten „sado“. Zbývala jen bezmocná nenávist, na víc jsem už neměl síly. Byl jsem šťastný, že žiju aspoň trošku a hodlal jsem vysvětlit své ženě, až ji potkám, že výlety s horským vůdcem mohou být mnohem nebezpečnější než bez něj.
Zatím uplynuly dva dny. Klouby postupně přestaly bolet, už se ozývá jen pravé koleno a levý loket. Levá kyčel bolet ani nezačala – je to hrozně podezřelý kloub, budu si jej muset dát vyšetřit. A ona bezmocná nenávist se změnila na pocit přátelství umocňovaný krásnou vzpomínkou. Vlastně začínám mít Svätozára rád a až mne přestane bolet ten levý loket, může se náš vztah změnit dokonce na přátelství. Vzpomínkou na majestátní masív Ľadového štítu, bílý zmrzlý hřeben štítu Gerlachovského, dvojitou čepičku Rysů a dalších a dalších tatranských velikánů v neopakovatelném panoramatickém pohledu, jehož se člověk nedokáže nabažit. A taky na vzpomínku o překonání sama sebe. Takže asi to přece jen stálo za to. Třeba to příště skusím se Sväťom znova. Přece jen má tak majestátní a krásné jméno a s čokoládou, masáží, a hlavně kofolou to třeba zase někde zvládneme a přežijeme.
Když ji totiž miluješ, není co řešit.