Month: October 2011

Zapnout mozky místo počítačů

Ten zážitek je zcela čerstvý. Ve středu tohoto týdne jsem měl mít malou kožní operaci. Odstranění několika malých fibromů, nezhoubných kožních nádorů. Věc naprosto nepatrná, prováděná ambulantně. Můj syn byl ale na vyšetření se mnou a bylo mu doporučeno nechat si odstranit znamínko na noze, zákrok o něco větší, na nějž je potřeba operačního sálu. Syn však termín musel zrušit a tak se odhlásil.
Já jsem poctivě na svůj zákrok dorazil. U okénka, kde jsem se přihlásil a zahlásil své jméno, se slečna zeptala: „Polách Lubomír?“. „Ne“, opravil jsem ji, „Antonín.“ Pozdvihla obočí a něco do počítače zapsala. Pak mi vrazila do ruky mou složku a pravila. „Na druhé poschodí.“ Na druhém poschodí na kožní klinice jsem neště nebyl, prostor ambulance jsem ještě nikdy opustit nemusel. Protože jsem ale dobře vychovaný a vím, jak lékaři nesnášejí odpor přemoudřelých pacientů, disciplinovaně jsem se odebral tam, kam mne poslala. Na druhém poschodí se nacházely operační sály a samozřejmě nikdo nevěděl, co se mnou mají dělat. Nakonec to nějak vytelefonovali a ony fibromy mi odstranili, zatímco na mne na ambulanci marně čekala paní docentka, u níž jsem měl svůj termín. Vysvětlení je myslím nabíledni. Když se můj syn odhlásil z operace, vymazali omylem mne. A když jsem se pak objevil, prostě přepsali jeho jméno na moje. Ještě, že mi nerozřezali patu!
Bylo by to k zasmání – vždyť se vlastně nic zlého nestalo – kdyby to bylo poprvé. Ale nebylo. A jak praví Paolo Coelho ve svém Alchymistovi, co se stalo jednou, jako by se nestalo nikdy, co se stalo dvakrát, stane se určitě i potřetí.
A já mám za sebou podobné zážitky už nejméně dva. Je to necelý rok, když mne v práci vyrušil telefonát. „Tak kdy máme k vám přijít?“ ptal se mne nějaký milý dívčí hlas. Podle hlasu bych se setkání ani moc nebránil, přesto jsem byl poněkud znejištěn a zeptal jsem se pro jistotu, proč.
„Hlásil jste nám poruchu počítače,“ vysvětlila mi ona slečna.
„Tak to určitě ne,“ odmítl jsem její vysvětlení. „O tom bych musel něco vědět.“
„Jste Polách Antonín?“ ujistila se. V tu chvíli mne napadlo, že onou osobou, již hledají, by mohl být můj syn. Nevyloučila to a já jsem ji slíbil, že syna uvědomím a převzal jsem si její telefonní číslo. Syn se v té době nacházel v Kodani. Zavolal jsem mu a on mi potvrdil, že skutečně poruchu na počítači má, počítač je v garanční době a chce tedy bezplatnou opravu, že ale nepočítal s tak rychlou reakcí. Jediné, co je udivilo, jak ta firma přišla vůbec na mé jméno a na mé telefonní číslo, protože on zadal jméno i adresu svoji. Dokázal jsem si představit, že si zapamatovali jen jeho příjmení a pak v Heroldovi v telefonním seznamu vyhledali Polácha (tolik jich v Rakousku zase není, v Česku by to měli o hodně obtížnější). Syn tedy zavolal firmu, upřesnil údaje a sdělil, že se pozítří vrací z Kodaně do Rakouska. Zda je tedy oné firmě příjemnější opravit mu počítač ve Vídni – pak by tam přes noc zůstal, nebo raději v Grazu, v tom případě bude cestovat prostě dál. Slečna mu řekla, že má jet do Grazu, že mají v Grazu ještě jednu další zakázku a tak to vyřídí najednou.
Dva dny nato jsem právě na Stolzalpe (150 km od Grazu) vyšetřoval pacienta ultrazvukem když mi zazvonil telefon. „Tak jsem tady,“ hlásil se mi mužský hlas. „Kdo?“ nechápal jsem. „No přece přišli jsme vám opravit ten počítač.“ Nevěděl jsem, zda se mám smát nebo plakat ale protože mne to nic nestálo raději jsem se zasmál. Vysvětlil jsem onomu muži, že je v nemocnici Stolzalpe naprosto špatně a má navštívit mého syna v Gössendorfu u Grazu. Dal jsem mu přesnou adresu a synovo telefonní číslo a on se vydal na onu dlouhou cestu. Když pak synovi počítač opravil, skoro ho trefil šlak, když se dozvěděl, že syn bydlí ve Vídni dva obytné bloky od oné firmy a on samozřejmě žádnou zakázku v Grazu toho dne neměl a ujel tak naprosto zbytečně 600 kilometrů. Změnit údaje, jež jednou už byly zadány v počítači, bylo očividně vysoko nad schopnosti oné slečny s příjemným hlasem, sedící v centrále firmy. Jak ta firma může nezkrachovat, pokud takto pracuje, na to se mne neptejte.
No a pak samozřejmě je tu naše historka s Wiesbadenem. Měli jsme s manželkou oba jet na německý internistický kongres do Wiesbadenu. Jenže ona s jinou firmou než já a tím pádem jsme měli bydlet ve dvou rozdílných hotelech. Připadalo mi to jednak nepohodlné a jednak drahé a tak jsem se zeptal firmy, jež sponzorovala ženin pobyt, zda bych nemohl bydlet s ní. Tím by se ušetřily náklady, má firma by byla samozřejmě šťastná a přece jen stále i po třiceti letech manželství bydlím raději s vlastní ženou než sám. Zástupkyně firmy v mém přání neviděla žádný problém a dala pokyn, aby jeden jednolůžkový pokoj byl přeobjednán na dvojlůžkový (stejně v tom pokoji dvě postele být měly).
A pak jsme stáli na recepci hotelu ve Wiesbadenu a recepční celé skupině sedmi rakouských doktorů oznámila, že žádný nocleh rezervovaný nemáme. Nevěřili jsme. Udali jsme jméno sponzorské firmy, udali jsme jméno německé agentury, jež ubytování vyřizovala. Udali jsme v zoufalství i naše vlastní jména. Nic nepomohlo. Nocleh jsme neměli, ve Wiesbadenu se nacházelo 13 000 německých lékařů a ve Frankfurtu nad Mohanem se právě konal veletrh s 30 000 návštěvníky, takže v širokém okolí od Frankfurtu až po Mohuč nebyla nikde k přespání ani myší díra. O tom, jak jsme problém vyřešili, někdy jindy. Zajímavé je, proč se to stalo. Protože pracovník oné německé agentury nebyl schopen v počítači přepsat jednolůžkový pokoj na dvojlůžkový, zrušil jednoduše celou objednávku. A bylo vymalováno!
Takže jestli vám můžu něco poradit. Pokud jste už jednou něco objednali, nikdy objednávku neměňte! Pokud nemůžete jinak, zrušte ji a zavolejte následující den – to už by měla být vaše původní objednávka vymazána a zapomenuta a přihlašte se znova.
On totiž počítač skutečně dělá jen to, co mu člověk zadá (aspoň se to tvrdí a já tomu chci přes všechny své právě opačné zkušenosti věřit). Jenže to by člověk musel zapnout mozek, aby si nad počítačem udržel převahu a ovládal jej. Ve skutečnosti lidé u počítače mozek vypínají a nechají se ovládat jím. Takže tímto prosím všechny, kdo u těch mašinek sedí: Nevypínejte mozek a pokud si nebudete zcela jistí, kdo koho právě ovláda, raději ten počítač vypněte. To je poměrně jednoduché, je na to jeden zřetelně označený knoflík.

Setkání s profesorkou češtiny


Jednou to prostě muselo přijít. Vlastně nemuselo. Kdybych zůstal ve svém doupěti na Stolzalpe a nevystrkoval z něj nos, tak by se to určitě nestalo. Jenže člověk je zvědavý, samozřejmě i ctižádostivý a tak jsem byl najednou na gymnáziu, kde jsem kdysi dávno strávil krásné čtyři roky svého tehdy ještě mladého života a proti mně u stolu seděla moje někdejší učitelka češtiny.
Vlastně jsme se od doby, kdy jsem začal fušovat do literatury, nikdy nesetkali a mne ani nenapadlo hledat ji a ptát se na její názor. Přece jen se jednalo o doby dávno minulé a vzdálenost mezi námi (myslím tu fyzickou) byla taky nezanedbatelná. A ani náhoda našemu setkání až do tohoto dne nepomohla. Ale najednou byla tady a její názor mohl každou chvíli zaznít a já dostal strach a přál jsem si, aby raději nezazněl.
Ona paní profesorka Petrželová si na čistotu a krásu českého jazyka potrpěla. A mnohé si kvůli tomu i vytrpěla. Jako když jsem jí například dal k posouzení své první básně, bylo to někdy ve čtvrtém nebo možná i ve třetím ročníku. Předpokládáte správně, byl jsem akutně zamilovaný a jak to má dát člověk v kritickém věku 18 let najevo, když ne tvořením poezie. Objekt mé zamilovanosti mé básně neoslovily a ani paní profesorku. Přečetla si je a posoudila správně, že za moc nestojí. Nevěřil jsem a poslal jsem je do Mladé fronty, kde právě hledali nadějné mladé poety. Odpověděli, že moji snahu sice ctí, že mé verše ale příliš „šustí papírem“, než aby byly hodny zveřejnění. Napsal jsem později básní už jen velmi málo, ani jednu si nepamatuji a texty jsem ztratil. Úplně ztracené ale nejsou. Když jsem se po letech setkal s jednou mladou dámou, pro niž jsem jednu ze svých básniček psal, znala ji k mému úžasu nazpaměť. Mimochodem, kolega Machů veršoval ve třídě mnohem lépe než já a jednu jeho básničku mám dodnes schovanou na jeho maturitní fotce.
Já se ovšem rozhodl stát se prozaikem. Předpokládal jsem, že psaní prózy bude méně náročné, což byla v podstatě pravda. Člověk má k vyjádření mnohem víc místa, nemusí se spoléhat na pointu jednoho slova či věty, což bylo nad mé síly. Na třech- či čtyřstech stránkách se člověk vyřádí stejně. Ovšem ctil jsem přitom dostatetečně krásu českého jazyka? A že je krásný, o tom není třeba pochybovat. Dokážu jeho krásu a rozmanitost ocenit mmožná právě proto, že jej slyším tak zřídka. Určitě jsem seo to ve svých textech snažil, to je pravda, ale obstojím před soudem mého arbitra mladých let? Pamatuji si, že jsem míval z písených kompozic jedničky, kdy poselství textu těsně poráželo nedostatky v gramatice a syntaxi. Vždy jsem tu jedničku dostával podmíněně, ale tehdy jsem s tím byl spokojen. I podmíněná jednička je pořád jednička. V literatuře by ovšem člověk na podmínku psát neměl. Samozřejmě, pokud se v mé knize najde pravopisná chyba, není to moje vina, ale vina lektora. Ten má všechny podobné do očí bijící nešvary vymýtit a tuto výmluvu jsem měl připravenu. Ovšem vzpomněl jsem si, jak v první kritice na mou první knihu „Stín Persepole“ kritik napsal, že můj jazyk je – pokud si dobře pamatuji – vydestilovaný, téměř úřednický. Pobyt v cizině (vlastně od mých dvaceti pěti let, pokud můžeme Slovensko považovat za cizinu) mi slovní zásobu rozhodně nerozšířil. Ostatně i Kundera své psaní v češtině po letech života ve Francii vzdal a začal psát ve francouzštině, protože jeho čeština začala být příliš plochá a bez výrazu. Je můj jazyk bez výrazu nebo se v něm ještě nějaká ta poezie češtiny dá najít? Nemám samozřejmě ambice být Otou Pavlem, ten byl jen jeden, ale jen sdělovat bych nechtěl.
Konverzovali jsme o našich společných známých, vzpomínali jsme na minulost. O mých knihách nepadlo ani slovo a pomalu jsem začal doufat, že ani nepadne. A pak se nadechla a řekla. „Víte, on je to pěkný pocit…“ Zadoufal jsem. Když pěkný pocit, pak to nemůže být tak špatné. Pokračovala. „…pěkný pocit vidět, jak se z někdejšího puberťáka stal takový šarmantní muž.“ Takže vlastně pochvala. No řekněte, mohl jsem dopadnout líp? Nechtěl jsem kazit dojem a tak jsem se ji na to, zda četla mé knihy, raději nezeptal.

Moc papežů


Jejich moc byla kdysi obrovská. Budovali ji cílevědomě po staletí a neváhali sáhnout k jakémukoliv prostředku, aby ji upevnili, aby umlčeli ty, kdo je kritizovali a aby zničili kohokoliv, kdo by jejich moc omezoval. Chtěli vládnout nad celým světem, sesazovat a dosazovat panovníky podle vlastního uvážení, určovat, co je v politice dobré a co špatné.
Jejich moc kulminovala v třináctém století, kdy se rozhodli definitivně skoncovat s mocí světskou a zlomit moc císařství. Papeži Inocenc III, Řehoř IX, Inocenc IV vedli nesmiřitelný boj s mocí císařského rodu Štaufů, v němž nebylo míru ani přiměří. Šlo jen o to, kdo koho zničí, papež císaře nebo císař papeže. Papeži zvítězili, poslední velký císař Friedrich II roku 1250 zemřel, jeho následníci nedosahovali jeho velikosti, rod Štaufů se podařilo vyhladit – poslední z nich Konradin byl popraven roku 1269 v Neapoli a papežská moc triumfovala. Byla obsolutní nebo si to aspoň myslela. Jak to papeži dokázali? Vždyť neměli žádnou armádu, nebo aspoň ne takovou, aby se mohla té císařské postavit v poli. Sídlili v Římě, jehož obyvatelstvo je nenávidělo a víckrát z města dokonce vyhnalo. Jenže papež zastupoval Boha. Byl jeho náměstkem a měl právo vyloučit nehodného věřícího z lůna církve. A našel vždy dostatek oportunistů, kteří si exkomunikaci císaře vyložili jako právo panovníka neposlouchat a utrhnout, co se jen dá. Sliby, trpěním či dokonce podporováním bezpráví dokázali Kristovi náměstci na zemi panovníka oslabit a nakonec zbavit moci.
Netušili, že si zničením císařské moci podřezali větev, na níž sami seděli. Svět potřeboval moc církevní a moc světskou, jež by žily v rovnováze a vzájemné úctě a spolupráci. Jen tak byl stabilní. Odstranění císařské universální moci znamenalo ztrátu kontroly a růst moci místních vládců, kteří po určité době ignorovali i moc samotného papeže. Tak mohl poslat francouzský král Filip IV Sličný do Anagni u Říma svého prokurátora Nogareta, jenž vytáhl papeže Bonifáce VIII za límec z jeho paláce a na náměstí jej před shromážděným davem veřejně vyfackoval. Nenamáhal se ani, aby jej zabil a udělal z něj tak mučedníka, několik veřejných pohlavků stačilo a bylo dokonce mnohem účinnějších. Papež, považující se za světovládce za „verus imperator“ tu pohanu nepřežil, během několik dní na následky svého ponížení zemřel a jeho následníci skončili v Avignonu, v zajetí arogantního francouzského krále, nehodlajícího dodržovat žádná politická pravidla.
Proč o těchto událostech píšu? Vždyť papeži dnes žádnou skutečnou moc nemají. Mohou vyzývat k morálce, k míru a lásce, následování jejich výzev je ale pohříchu velmi dobrovolné. Moderní svět totiž na Boha nevěří a pokud věří, nepřikládá mu rozhodující úlohu ve svém jednání. Nahradilo jej nové božstvo a tím jsou peníze. Božstvo, jež chce převzít i moc křesťanského Boha. Jakýkoliv Bůh vládne skutečně nad lidmi jen tehdy, má-li své kněze, biskupy, kazatele. Až pak se stane jeho neviditelná moc citelnou a srozumitelnou. I nové božstvo je potřebuje. A má je. Jsou to bankéři, burzovní makléři, analytici, rantingové agentury a samozřejmě i kazatelé, hlásající moc volného trhu. Stejně jako papeži zneužívali boží moc k vlastní vládě, tak i oni pod záminkou služby hnací síly našeho života a blahobytu převzali moc nad naším světem.
Před několika dny snížila rantingová agentura Moody´s ranking Itálii. Ne proto, že by se zhoršila italská hospodářská situace nebo že by si až teď všimla tamějšího obrovského dluhu, existujícího ve stejné výšce už po celá desetiletí. Ne, prohlásila, že příčinou je nestabilní politická situace, tedy premiér Berlusconi. Abychom si rozuměli, cavalliere Berlusconi mi není nijak sympatický a proti jeho odchodu z politiky bych v podstatě nic neměl (i když je s ním ve světové politice přece jen více legrace než bez něj). Jenže teď byl exkomunikován a to náměstky finančního kapitálu, jenž vládne světu a takto svou všemocnost demonstruje. Politici jsou už po dvacet let a to ve stále vyšší míře loutkami, jež musí dělat to, co jim kapitálové trhy přikážou. Jinak se rantingové agentury a burzy postarají o jejich pád. Stačí začít prodávat akcie podniků, působících v nepohodlné zemi a snížit tak jejich cenu, stačí přes noc snížit ranting státu, jemuž nepohodlný politik vládne a tím zdestabilizovat ekonomiku oné země.
Ta moc mne doslova omráčila. Peníze sahají po absolutní vládě, chtějí rozhodovat o všem. A kněží tohoto nového božstva se činí. Politici jsou už ve svých zemích jen pro smích, jsou bezmocnými figurkami na šachovnici kapitálu. Jenže…
Jenže finanční magnáti si neuvědomují, stejně jako před staletími papeži, že si tím podřezávají větev, na níž sedí. Jsou totiž mocní jen pokud funguje demokracie, pokud platí pravidla svobodných voleb a volného trhu. Svým chováním ale demokracii dehonestují a zbavují nějen moci, ale i autority. Demokracie, jež nemá skutečnou moc, ztráci v očích voličů svou cenu. Výsledkem je nástup diktátorů. V Maďarsku už jeden je. A první, co udělal, že se přestal pravidly kapitálu řídit. Přineslo mu to jeho nenávist, ale i popularitu u vlastních lidí. Orbán určitě není poslední. Pokud se finance nevzpamatují a nepochopí, že nejde o krátkodobý výdělek ale o dlouhodobou koncepci přežití lidstva, vyrojí se takových diktátorů brzy mnohem mnohem víc. A ve větších zemích, než je malé Maďarsko. Arogantní ignorování sociálního míru, základu blahobytu lidstva ve dvacátém století se musí vymstít. Přerozdělování bohatství se totiž obrátilo.
Dříve dávali bohatí část svého zisku svým zaměstnancům, banky vyplácely úroky těm, kdo jim svěřili své peníze, bohatí se dělili o svůj zisk s chudými a tím zvyšovali jejich kupní sílu i motivaci pracovat. Dnes se přerozděluje opačným směrem. Ano, státy neprozřetelně nahromadily dluhy. Věřiteli jsou banky a finančníci. Ti berou úroky z oněch dluhů, jež splácíme my všichni svými daněmi. Místo přerozdělování zhora dolů, jak to fungovalo po sto let, se přerozděluje zdola nahoru. Chudí odevzdávají své peníze bohatým, aby byli ještě bohatší a mocnější. A oni si prostřednictvím rantingových agentur určí, kolik od nás chtějí. Zda jim stačí tři procenta, či zda chtějí procent pět nebo devět. Nelogicky tak tomu, kdo je sotva schopen své dluhy splácet, zvýší úrok a udělají tak splácení zcela nemožným. Samozřejmě že banky kasírují krátkodobě ony vyšší úroky, zvyšují svůj „zisk“ a jejich bosové si mohou vyplácet milionové odměny. A když už zadlužený stát splácet nedokáže a oni zůstanou sedět na náhle bezcenných dluhopisech (jako teď belgická banka Dexia na 90 miliardách řeckých dluhopisů), nechají si vyplatit od státu (tedy od nás) podporu, aby nepadly. Privatizace zisků a socializace ztrát se tomu říká. V podstatě skutečně bezrizikové podnikání. Bezrizikové ale jen, dokud panuje demokracie, jenž je bohužel příliš slabá, než aby se spekulantům vzepřela – ať už proto že nemůže nebo nechce.
Chceme ale opravdu nástup diktatur? Nehodláme proti tomu nic podniknout? Páni politici ( a samozřejmě dámy političky) probuďte se. Vzpamatujte se a zachovejte se jako král Filip Sličný na začátku čtrnáctého století. Ti, kdo vám chtějí vládnout a už i vládnou, si těch pár facek zaslouží neméně než veliký Bonifác.

Prý divočáci!


Tak jsem se po letech setkal s bývalým profesorem – ostatně vždy distingovaným a milým pánem a jak jsme tak zabředli do vzpomínek na časy dávno minulé, pravil, že jsme byli těžko ovládatelná třída. Kluci prý byli divočáci – to cituji – a holky spíše minoritní bez skutečného vlivu na dění. Napřed jsem pocítil stejný pocit jako před oněmi více než třiceti lety – zase nám ti dospěláci nerozumějí. Bylo to stejné, jako když nám třídní profesorka vyčetla volbu miss třídy a pravila, že zavádíme kapitalistické soutěže, jež dehonestují lidskou podstatu našich spolužaček. Cítili jsme se nepochopeni – vůbec jsme neměli nic proti našim děvčatům, naopak jsme je obdivovali, milovali či dokonce zbožňovali. Že jsme neuskutečnili volbu nejhezčího mladého muže ve třídě mělo jeden jediný důvod, že totiž proti Rosťovi Tomanovi stejně nikdo neměl šanci.
Pomyslel jsem si, že vzpomínky pana profesora byly zřejmě poznamenány dozorem nad naší třídou na bramborové brigádě, jenž jednou vyfasoval a kdy nakonec ve stavu naprostého zoufalství dal pár facek kolegovi Pavlovi Machů (tehdy se to ještě smělo a nikdo včetně Pavla si nestěžoval, i když on v tom byl spíše nevinně). Jinak jsme se ale považovali za naprosto normální a běžnou třídu, i když nám profesoři už během studia naznačovali, že jsme chytří, ale zlobiví a dávali nám za příklad „Áčko“, jež sedí a poslouchá, i když toho prý tolik neumí.
Pak jsem se ovšem nad našimi zážitky ze studia zamyslel blíže a náhle jsem zapochyboval. Třeba nenese přece jen naše třídní za svou aversi vinu úplně sama. A to možná ani nevěděla, že skupina Korbačka, Zapletal, Pospěch a někdy i Polách chodila o polední přestávce už od druhého ročníku a tedy naprosto nezletilá na pivo do Tatrovanky. Je pravda, že jsme v hodinách fyziky, zatímco profesor Šindler opravoval nikdy nefungující přístroje, hrávali ligu v karetní hře Hercky. Ovšem co jsme měli dělat? Hráli jsme aspoň potichu a stejně vždycky vyhrál Petr Zapletal, takže šlo vlastně o konstruktivní trávení víceméně volného času.
Jistě, hořící stodolu a chlév s prasaty na chmelové brigádě nezažije zřejmě úplně každý. My jsme v tom byli ovšem úplně nevinně. Studentka, jež byla při touze po troše lásky vyrušena ve stodole se svým přítelem pedagogickým dohledem a musela se stáhnout i s hořící cigaretou do úkrytu v seně, nebyla dokonce ani z naší třídy. A ta prasata jsme z hořícího chlíva všechna zachránili a nebyla naše vina, že družstevníci pak pět z nich odepsali jako uhořelá a uspořádali si vepřové hody.
Že jsme na této chmelové brigádě poprvé sáhli k stávce, věci v čase komunismu něčeho naprosto nevídané a zřejmě i zákonem zakázané, bylo dáno jen a jen naprosto nevyhovující stravou. Pedagogové z nás sice měli skoro infarkt, strava se ale po dvanáctihodinové stávce výrazne zlepšila.
Pravda, je tu ta historka s návrhem na šestnáct snížených stupňů z mravů po školním výletě ve třetím ročníku. Ale to byla vysloveně smůla a přehnaná reakce. Kdyby nás paní profesorka přistihla první večer, kdy jsme se opravdu zřídili pod obraz boží, asi bychom nemohli ani moc protestovat. Ale přistihla nás až večer druhý, kdy jsme byli všichni naprosto střízliví (protože jsme měli hroznou kocovinu a nikdo už pít nemohl. Právě z tohoto důvodu mohla o půlnoci objevit oněch pět PLNÝCH lahví s vínem a za ně nás chtěla exemplárně potrestat). Naštěstí ten problém vyřešil ředitel Hanák velmi elegantně tím, že mne s Břeťou Polešovským nechal kosit trávu okolo školy (ve vyučovací době) a za tyto zásluhy nám byly hříchy ze školního výletu odpuštěny.
Samozřejmě byl tu onen problém stužkovacího večírku. Nebylo ovšem naší vinou, že strana a vláda stužkovací večírky právě v tom roce zakázala, aby se prý studující mládež neodlišovala od mládeže dělnické. My jsme si stužkovací večírek nechtěli nechat vzít a nikdy nazapomenu na nadšení, s nímž Pavel Machů lámal svou dirigentskou hůlku, jíž řídil chlapecký pěvecký spolek „Hlahol“ a na následný aplaus přítomných žáků rodičů i učitelů. Ostatně co jsme se s Břetislavem natrápili psaním scénáře! Psali jsme ho totiž v hospodě „U cechu“ a tam tehdy začali točit Nošovice. Což o to, dnes je Radegast etablovaná značka, tehdy ale trpěl chybami zrodu, plavaly v něm kvasnice a občas byl nesnesitelně kyselý. Ale my jsme se byli ochotni obětovat a v honbě za insiprací jsme mnohdy protrpěli i pět půllitrů, jen aby náš text diváky a posluchače potěšil. Že jsem stužky místo paní profesorky předával já jako předseda třídy v mušketýrském klobouku bylo dáno hlavně tím, že už bylo po půlnoci a paní profesorka v inkriminovanou dobu zmizela, aby s touto protizákonní činností neměla nic společného. A že jsme pak přes zákaz ony stužky nosili, se rozumí přece samo od sebe. Nač bychom je jinak měli? Stálo na nich romantické Gellnerovo „Života bído, přec tě mám rád“. Heslo sice ne přímo budovatelsky nadšené, o to přesnějí ale charakterizující naše rozpoložení a pozitivní vztah k životu.
Byli jsme vlastně nepochopená a částečně i týraná třída. Jak jinak si vysvětlit zákaz posledního zvonění z důvodu, že chlapci naší třídy (oni divočáci) dávali pupendo studentovi prvního ročníku Pospíšilovi, jenž je nepochybně urazil (aspoň to přesvědčivě tvrdili). To poslední zvonění studenti nakonec zorganizovali před budovou a hned ráno a tak se zákazu, jenž neměl ani předtím ani potom obdoby, vyhnuli. Bohužel za nadšení nad svým vítězstvím peníze takto vybrané ihned prochlastali a tak jsme na maturitní večírek zase nic neměli. (Já byl právě v Budějovicích na biologické olympiádě a tak jsem se o tomto posledním maléru naší třídy dozvídal až se zpožděním a zprostředkovaně.)
Přesto jsme se vždy považovali za spořádané studenty – vždyť nikdo během studia neumřel na otravu alkoholem ani neotěhotněl a maturitu udělali skoro všichni.
Ovšem z pohledu dospěláků – a mezi ně patřím teď bohužel i já – může naše působení na škole vypadat poněkud jinak. Přece jen události výše popsané nezažije tak úplně každý. Ale dobrá, byl jsem to ostatně já, kdo vytahoval kaštany z ohně. Když už jsem byl tím předsedou třídy! I když vůbec nevím, jak jsem se jím stal. Možná proto, jak pravil pan profesor na závěr naší debaty, že aspoň já jsem prý v té partě vypadal seriózně.
Pane profesore, NEVYPADAL! JÁ JSEM TAKOVÝ BYL! A věřte nebo nevěřte, pozůstatky toho se dochovaly dodnes. Aspoň si to myslím. Asi stejně jako jsme si před třiceti dvěma lety mysleli, že jsme vlastně docela hodná, i když nepochopená třída.
No, posuďte sami – byli jsme normální nepochopená mládež nebo oni takzvaní divočáci? Nějaká ta zapálená stodola, konflikty s pedagogy a pivo v polední přestávce – to přece zažil každý, ne?