Monthly Archives: October 2011

Zapnout mozky místo počítačů

Ten zážitek je zcela čerstvý. Ve středu tohoto týdne jsem měl mít malou kožní operaci. Odstranění několika malých fibromů, nezhoubných kožních nádorů. Věc naprosto nepatrná, prováděná ambulantně. Můj syn byl ale na vyšetření se mnou a bylo mu doporučeno nechat si odstranit znamínko na noze, zákrok o něco větší, na nějž je potřeba operačního sálu. Syn však termín musel zrušit a tak se odhlásil. Já jsem poctivě na svůj zákrok dorazil. U okénka, kde jsem se přihlásil a zahlásil své jméno, se slečna zeptala: „Polách Lubomír?“. „Ne“, opravil jsem ji, „Antonín.“ Pozdvihla obočí a něco do počítače zapsala. Pak mi vrazila do ruky mou složku a pravila. „Na druhé poschodí.“ Na druhém poschodí na kožní klinice jsem neště nebyl, prostor ambulance jsem ještě nikdy opustit nemusel. Protože jsem ale dobře vychovaný a vím, jak lékaři nesnášejí odpor přemoudřelých pacientů, disciplinovaně jsem se odebral tam, kam mne poslala. Na druhém poschodí… Čti dál »

Setkání s profesorkou češtiny

Jednou to prostě muselo přijít. Vlastně nemuselo. Kdybych zůstal ve svém doupěti na Stolzalpe a nevystrkoval z něj nos, tak by se to určitě nestalo. Jenže člověk je zvědavý, samozřejmě i ctižádostivý a tak jsem byl najednou na gymnáziu, kde jsem kdysi dávno strávil krásné čtyři roky svého tehdy ještě mladého života a proti mně u stolu seděla moje někdejší učitelka češtiny. Vlastně jsme se od doby, kdy jsem začal fušovat do literatury, nikdy nesetkali a mne ani nenapadlo hledat ji a ptát se na její názor. Přece jen se jednalo o doby dávno minulé a vzdálenost mezi námi (myslím tu fyzickou) byla taky nezanedbatelná. A ani náhoda našemu setkání až do tohoto dne nepomohla. Ale najednou byla tady a její názor mohl každou chvíli zaznít a já dostal strach a přál jsem si, aby raději nezazněl. Ona paní profesorka Petrželová si na čistotu a krásu českého jazyka potrpěla. A… Čti dál »

Moc papežů

Jejich moc byla kdysi obrovská. Budovali ji cílevědomě po staletí a neváhali sáhnout k jakémukoliv prostředku, aby ji upevnili, aby umlčeli ty, kdo je kritizovali a aby zničili kohokoliv, kdo by jejich moc omezoval. Chtěli vládnout nad celým světem, sesazovat a dosazovat panovníky podle vlastního uvážení, určovat, co je v politice dobré a co špatné. Jejich moc kulminovala v třináctém století, kdy se rozhodli definitivně skoncovat s mocí světskou a zlomit moc císařství. Papeži Inocenc III, Řehoř IX, Inocenc IV vedli nesmiřitelný boj s mocí císařského rodu Štaufů, v němž nebylo míru ani přiměří. Šlo jen o to, kdo koho zničí, papež císaře nebo císař papeže. Papeži zvítězili, poslední velký císař Friedrich II roku 1250 zemřel, jeho následníci nedosahovali jeho velikosti, rod Štaufů se podařilo vyhladit – poslední z nich Konradin byl popraven roku 1269 v Neapoli a papežská moc triumfovala. Byla obsolutní nebo si to aspoň myslela. Jak to… Čti dál »

Prý divočáci!

Tak jsem se po letech setkal s bývalým profesorem – ostatně vždy distingovaným a milým pánem a jak jsme tak zabředli do vzpomínek na časy dávno minulé, pravil, že jsme byli těžko ovládatelná třída. Kluci prý byli divočáci – to cituji – a holky spíše minoritní bez skutečného vlivu na dění. Napřed jsem pocítil stejný pocit jako před oněmi více než třiceti lety – zase nám ti dospěláci nerozumějí. Bylo to stejné, jako když nám třídní profesorka vyčetla volbu miss třídy a pravila, že zavádíme kapitalistické soutěže, jež dehonestují lidskou podstatu našich spolužaček. Cítili jsme se nepochopeni – vůbec jsme neměli nic proti našim děvčatům, naopak jsme je obdivovali, milovali či dokonce zbožňovali. Že jsme neuskutečnili volbu nejhezčího mladého muže ve třídě mělo jeden jediný důvod, že totiž proti Rosťovi Tomanovi stejně nikdo neměl šanci. Pomyslel jsem si, že vzpomínky pana profesora byly zřejmě poznamenány dozorem nad naší třídou na… Čti dál »