Month: July 2011

Kapitola 9


V pozdním jaru přibyl na útvar nový nadporučík. Přišel odněkud od tankistů, tvářil se skromně až bázlivě a jmenoval se Porubek.

Asi dva týdny budil na útvaru úsměv, když se nejistým, váhavým krokem pohyboval přes dvůr, ale z druhé roty se brzy začaly ozývat výkřiky zoufalství. Písaři objevil tajný sklad potravin a dal ho zavřít. Písemnosti si v čase jeho basy vyřizoval sám a z toho všichni pochopili, že jde do tuhého.

Další jeho obětí byli vojíni z vepřince, které dovezl v autě na útvar a dal je umýt, ostříhat, oholit a odvšivit. V autoparku přichytil majora Bodnára s rotnou Rottovou a dal je do hlášení, což majorovi vyneslo kádrový šmouh.

A potom postavil do stráže osobního šoféra velitele pluku. Naneštěstí v den, kdy plukovník Csabo musel na služební cestu. Spustil se řev, nadporučík Porubek byl zavolán k veliteli pluku, bylo mu pohroženo degradací a propuštěním z armády. On ale argumentoval tím, že podle základních řádů je každý voják povinen chodit do stráže nezávisle na tom, zda je nebo není šoférem velitele pluku. A protože se s tím velitel nedokázal smířit, nadporučík Porubek udělal revizi jeho cest za poslední půlrok. Našel tam dvě cesty na plukovníkovu chatu a dal to do hlášení. Výsledkem bylo odvolání plukovníka z funkce a jen známá poučka, že nic nesmí jít k prokurátorovi a odchod do penze ho zachránily před horším postihem.

Na útvaru začali být všichni nervózní. S hrůzou totiž zjistili, že postup nadporučíka není dán jeho nadměrnou poctivostí. Nadporučík Porubek jen znal nazpaměť základní vojenské řády a ctil je jako Arab Korán. A stíhal vše, co bylo v rozporu s nimi bez ohledu na to, z jakého důvodu. Řídil se stejným principem, jako na katedře podplukovník Chytil, který vyřešil výpadek tekoucí vody na útvaru jednoduchým příkazem: „Protože na útvaru oddnes nepoteče voda, budeme o to přísněji kontroloval čistotu vojáků, jejich stolního nádobí a nedodržení tohoto příkazu budeme přísně trestat.“ A měl po problému.

První na železného nadporučíka narazil Horáček nešťastnou náhodou, ale hlavně proto, že měl nešťastnou funkci velitele družstva psovodů. Psovodi byli naprosto zvláštní od všeho ostatního se lišící skupina pěti dobrodruhů s pěti psy a žili šťastně a dislokovaně v psinci blízko letiště a do příchodu nadporučíka Porubka si jich nikdo ani nevšiml. Předepsaných jich bylo osm, aby se mohli ve službách pravidelně střídat. Jenže psů bylo jen pět a tak armáda ušetřila i tři psovody a těch zbývajících pět se střídalo ve službách, jak je právě napadlo. Nikdo je nekontroloval a sni nechtěl, protože zařiďte to tak, abyl bli stále čtyři ve službě, jak je předepsáno, když musí mít mezi službami dvacetičtyřhodinovou pauzu na odpočinek a je jich právě jen těch pět.

Ale stalo se, že nadporučík Porubek potkal jednoho z psovodů a zděsil se jeho nevojenského vzhledu, zejména co se účesu týče.

„Karas“: ozval se jeho zvučný hlas. „Vy nie ste ostrihaný podľa základných poriadkov.“

Postižený vojín Karas se zastavil. Nechtěl věřit svým uším. Posledně se mu něco takového stalo, když ještě dělal šoféra majorovi Ovčaříkovi z ošetřovny a cestoval s ním do Prahy. Tehdy jeho vlasy po límec uniformy jakož i zapálená cigareta vyprovokovaly vojenskou hlídku k tomu, že ho chtěla zajistit. Situaci tehdy zachránil v poslední chvíli major Ovčařík, který postavil desátníka s dvěma vojáčky z hlídky do pozoru, pět minut na ně přímo před hlavním vojenským velitelstvím hlavního města Prahy řval, potom jim dal každému pár facek a svého šoféra si takto nekonvenčně a určitě v rozporu se základními řády uhájil.

Nicméně vojín Karas usoudil, že ukazování se na veřejnosti není nic pro něj a zmizel v psinci s pevnou vírou, že tam bude mít pokoj. A teď tohle!

„Soudruhu nadporučíku, neměl jsem čas dostavit se k holiči,“ hájil se trochu neobratně.

„Nerozumiem,“ odrazil jeho obranu Porubek. „Čo to znamená, nemal som čas?“

„Soudruhu nadporučíku, to je tak,“ Karas docela rád vysvětloval: „Je nás dohromady pět psovodů a čtyři musíme být stále ve službě. Proto chodíme do služeb ob nula hodin, tedy jsme v nich stále a nemáme čas jít k holiči.“

„Vojak Karas,“ vzkypěl nadporučík. „Čo mi to tu rozprávate? Podľa základných poriadkov chodí vojak do služby ob dvacaťštyrihodín. Takže vy ma tu klamete a budete potrestaný.“

„Soudruhu nadporučíku,“ znervozněl Karas. „Já vím, že voják má chodit do služby ob dvacet čtyři hodin. Jenže nás je jen pět a ve službě máme být čtyři. Takže se základní řády prostě nedají dodržet a my chodíme do služby ob nula.“

„Čo sa mi to tu snažíte nahovoriť,“ rozzuřil se už nadporučík. „Vy porušujete základné poriadky a chcete ma presvedčiť, že je to nevyhnutné  alebo dokonca správne? Nič na svete ma neprinúti porušovať základné poriadky a kto to robí, bude potrestaný.“

Čert nakukal četaři absolventovi Horáčkovi, aby se zastal už téměř plačícího Karase.

„Soudruhu nadporučíku,“ řekl chlácholivým tónem: „My všichni víme, že tato praxe je v rozporu s řády a že voják má mít mezi službami dvacet čtyři hodin volno. Jenže je fakt, že na to bychom potřebovali osm psovodů a hlavně osm psů. A protože psů a potažmo s tím i psovodů je jen pět, vojáci skutečně chodí ze služby do služby.“

V oku nadporučíka Porubka zaplála jiskra nenávisti člověka, kterému sáhli na jeho hlavní životní jistotu. Zesinal, obrátil se k veterináři, popadl ho za knoflík uniformy a zasyčel:

„Vy, vy, absolvent vysokej školy, čatár absolvent, perspektívny dostojnícky káder, vy nepoznáte základné poriadky? Čatár absolvent Horáček, jako chodia vojaci do služieb?“

„Ob dvacet čtyři hodin,“  kapituloval Horáček.

„Vidíte. A vy ste ma tu celý čas navádzali na porušovanie poriadkov, dezorganizovali ste socialistickú armádu. Viete, čo ste, Horáček?“

„Velitel družstva psovodů,“ pravil dezorientovaný  veterinář pevně. Bylo to jediné, čím si byl ještě jakž takž jist.

„Ste protisocialistický živel, Horáček. Ale já vás zmením. Já vás naučím. Zajtra o piatej prídete ku mne a budem vás skúšať základné poriadky. A verte, že vás ich naučím, keby ste mal desať rokov nadsluhovať. Budete ich vedieť, Horáček. A až ich budete viedieť, bude z vás konečne poriadny vojak.“

A odkráčel krokem vítěze.

„Teda četaři, pardon,“ řekl nešťastný Karas. „Asi jsem tě navezl do pěknýho průšvihu.“

„Padej k holiči,“ zařval na něj zcela vykolejený Horáček. A kdyby věděl, co na něj čeká, ostříhal by asi Karase na místě dohola. Bylo totiž skutečností, že nadporučík Porubek nebyl s Horáčkovým výkonem při zkoušení základních řádů nikdy spokojen a proto si ho objednával úterý co úterý, týden co týden   na pátou hodinu a do sedmé do večera ho pokaždé mořil otázkami z denního řádu v kasárnách, z ústroje vojáka a z pořadového pochodu. Je pravda, že do konce vojny věděl Horáček přesně, jak se buduje polní záchod i jak daleko od budovy může být sklad odpadků. Nicméně nebyl nadporučíkovi nijak vděčný, nýbrž srdečně ho znenáviděl na smrt.

Další obětí měla být ošetřovna. Nadporučík Porubek podvědomě tušil, že na ošetřovně jsou porušovány základní řády, protože bylo všeobecně známo, že na každé ošetřovně se porušují základní řády. Bylo ale známo, že zdravotníci jsou lidé nesmírně rafinovaní a je je těžko přistihnout při činu. Nicméně nadporučíka Porubka nesmírně dráždily libé vůně linoucí se z ošetřovny. To bylo následkem toho, že Marek byl vášnivý kuchař. Z Prahy z prodejny u Salvátora si přivezl na třicet lahviček a sáčků s různým kořením a z domu knihu Mezinárodní kuchařku. Maso dodali kuchaři za vlídné zacházení při posuzování jejich pracovní neschopnosti a mohlo se kuchtit. Na ošetřovně se tak připravovaly večeře ve stylu italské, francouzské, čínské, indické, arabské ba i malajské kuchyně a opojná vůně karí přiváděla nadporučíka Porubka, pojídajícího hrachovou kaši s párkem, k nepříčetnosti.

Tak se mu jednoho dne podařilo přikrást se na ošetření a odejít potom zadním vchodem, jehož zámek zajistil proti zamknutí zlomenou zápalkou. A týmiž dveřmi se pak vkradl na ošetřovnu ve chvíli, kdy mučení jeho čichových buněk dosahovalo vrcholu. Přikradl se až ke kuchyni, kde se okolo plotny zaujatě vznášeli Marek s Páleníkem a zvolal:
            „Čo to tu robíte?“

Postavy omámené očekáváním rozkoše nejprve nereagovaly, až po opakované výzvě se Marek obrátil a zkonstatoval:

„Á, soudruh nadporučík. Kde jste se tu vzal?“

Nadporučík mírně zavrávoral.

„Pýtam sa ja. A ja sa pýtam, čo to tu robíte? A vlastne, máte sa mi zahlásiť podľa základných poriadkov. Som dozorný útvaru.“

„To je fakt,“ konstatoval Páleník, který se už taky probral z omámení. „Je dozorčí. Zavolej Dostála, ať se mu zahlásí.“ A obrátil se zpět k hrnci.

Jeden z mladých zdravotníků doběhl pro Jirku Dostála, který měl službu dozorčího ošetřovny. Ten trochu znejistěl při pohledu na nadporučíka předevšim proto, že nemohl pochopit, kudy mu tento proklouzl na ošetřovnu, ale statečně zvolal:

„Soudruhu nadporučíku, dozorčí ošetřovny svobodník Dostál plus tři … éé… čtyři… vlastně plus pět při přípravě večeře.“

„Ako to, při príprave večere?“ zvřískl Porubek: „čo si tu máte čo pripravovať večeru. Večeru dostanete z útvarovej kuchyne. A vy máte plniť program na rotách.“

„Jistě chápate,“ začal vlídně vysvětlovat Páleník, kterého situace očividně začínala bavit: „že pro osobu jako jsem já, je jedna večeře málo. A tak využíváme doby osobního volna, abychom se trochu vzdělali v kuchařském umění. Znáte, soudruhu nadporučíku, hovězí po sumatránsky?“

Porubek bezmocně zavrtěl hlavou a Páleník začal předčítat:

„Plátky libového hovězího masa pokrájíme na čtverečky a poukládáme do hluboké pánve. Přidáme polovinu lžičky zázvoru, tři bobkové listy, deset chilli papriček jeden stonek serehu, ale ten nemáme,“ dodal Páleník smutně, „na plátky pokrájenou cibuli, česnek, podlejeme trochou vody a podusíme, dokud maso nepustí šťávu. Potom podléváme kokosovým mlékem, to právě teď dělá doktor, všimněte si, jak šikovně, občas mícháme a dusíme, až je maso měkké a kokosové mléko se vyvaří a zolejovatí. Co vám mám povídat, soudruhu nadporučíku, pohádka.“

Páleník nabral na lžičku trochu vývaru a labužnicky polkl. Pod nadporučíkem Porubkem poklesly kolena. Naprázdno polkl a cítil, jak má v ústech beznadějně sucho. Ale oči mu planuly záští.

„A mäso? Odkiaľ máte mäso?” vyrazil triumfálně.

„Koupili jsme si,“ řekl Páleník.

„Kedy? A kde?“

„Dnes v poledne. U řezníka. Tam totiž maso většinou prodávají,“ Marek se neudržel a začal být ironický.

„Ukážte mi vychádzkové knižky. Nemali ste vychádzku. Boli ste v meste na čierno.“

„Když dovolíte, soudruhu nadporučíku,“ ozval se Marek a vložil si do úst kousek masa. „Už to bude,“ konstatoval znalecky, ale hned se zase obrátil k nadporučíkovi. „Každý den v poledne se vracím z letiště. Autobus mne vyloží u kasáren pluku a po cestě je jedno takové malé řeznictví. Tak tam jsem to koupil. Doufám, že není trestné to, že jsem se zastavil na pět minut v obchodě.“

„Lenže vy ste to mäso nekúpili,“ zavyl Porubek při pohledu, jak Páleník s blaženě přivřenýma očima klade kus masa do úst. „Vy ste ho ukradli.“

„To byste ovšem musel dokázat. Nebo v opačném případě se nám budete muset omluvit,“ mínil Marek ponuře.

„Vy budete musieť dokázať, že ste ho kúpili,“ zhavřeštěl Porubek. „Ináč budete sedieť.“

„Je to sice proti pravidlům práva, protože se zde porušuje presumpce neviny – už jste o něčem takovém slyšel, soudruhu nadporučíku?“ upozornil Marek. „Ale protože jsem tušil, že se nějaký blbec (to nehovořím o vás, soudruhu nadporučíku) může zajímat o původ toho masa, nechal jsem si vystavit účtenku. Jirko,“ zavolal na Dostála. „Dones účtenku od toho dnešního masa. Je na nočním stolku.“

A vzápětí už nadporučík Porubek zíral na účetní lístek, který stvrzoval, že toho dne byl v řeznictví blízko kasáren zakoupen 1 kilogram hovězí krkovičky na 32 koruny. I s razítkem a podpisem.

„Už nám věříte?“ zeptal se Marek.

„Verím,“ zahuhlal nadporučík zblble.

„Tak se prosím omluvte,“ řekl Marek vlídně.

„Prepáčte,“ zašeptal nadporučík a nechal se vyprovodit k zadním dveřím. „A když jste už ten dozorčí, zařiďte, aby nám opravili zámek na ošetřovně. Nejde to zamykat a v noci by nás mohli vykrást. To víte, léky a tak. Asi tam nějaký idiot něco strčil. Teď, když o tom víte, tak za to ručíte, ne?“

Nadporučík zoufale přikývl a jenom co Marek přibouchl dveře, z očí mu vytryskly slzy bezmocné zuřivosti.

„Odkud máš tu účtenku?“ žasl mezitím Páleník.

„Ale prodává tam taková pěkná kočka. Tak jsem ji poprosil, jestli by mi vystavila takovéhle účtenky na všechny druhy masa. Bez data, pochopitelně, že Jirko?“

„No jo, vždyť my máme taky pero.“

Porážka, již utrpěl na ošetřovně, nadporučíka Porubka změnila. Bloudil po útvaru jako tělo bez duše a hrozilo, že se na ošetřovnu vloupe znova v noci, aby doktorovi a zdravotníkům dokázal, že mají spát na rotě.

A tak nezbylo, než vypustit šeptem informaci, že vojáci z Jihozápadu u letiště chodí do vesnice Pereš na pivo. Večer a bez vycházky. Protože to tak bylo míněno, informace rychle dostihla uši nadporučíka Porubka a ten vyrazil na cestu spojující obě lokality, kde se ukryl v kukuřici. Potom už šlo jen o tom, uplatit vojína Maňase třiceti pivy, které vojákům na Jihozápadě vozili z Luníka na košickém předměstí, aby dělal, jako že na to pivo na Pereš jde a nechal se chytit. Maňasovi to vyneslo tři dny v base, ale u nadporučíka Porubka vzplanula lovecká vášeň. Noc co noc na něj doma marně čekala milující manželka, protože on odstavoval svého modrého žigulíka na kraji kukuřičného pole a kradl se vysokým porostem, aby přichytil další vojáky při porušování základních řádů. Tak byl od něj konečně pokoj, zvlášť když na lovu několikrát pořádně promokl a dostal zápal plic se zánětem pohrudnice, který si vyžádal několikaměsíční léčení.

Porušování základních řádů byla cesta znova otevřena, jen veliteli pluku už jeho zničenou kariéru nikdo nevrátil. A všichni se shodovali, že je to škoda.

Banány


Myslel jsem původně, že je to evoluce. Ten problém mne zaměstnával několik let. Čím to je, že opice loupou banány vždycky po délce a člověk od špičky. Je to jeden z hlavních (dobrá, přiznávám, že ne jediný) rozdílů v chování mezi člověkem a opicí. Podezíral jsem evoluci a uvažoval, zda se v tomto případě ubírá správným směrem a proč to ty opice dělají už po statisíce let stále stejně, i když od nás už mohly odkoukat naši – samozřejmě mnohem efektivnější – metodu. A pak jsem na to jednou přišel, bylo to ja ko zjevení. Našel jsem totiž zralý banán. Opice sbírají zralé banány, které spadly ze stromu a které jsou sladké. A jejichž slupka praská – a to  po délce. Tak jsou zvyklé a to je pro ně znamení, že se jedná o dobrý banán. My lidé trháme banány ještě zelené, aby zvládly dlouhý transport k spotřebiteli, necháme je dozrávat za naprosto nepřirozených podmínek na lodi. A potom samozřejmě nepraskají a my musíme odtrhávat jejich špičku. Jinými slovy jíme něco, co by opice nevzala do huby.

                Takže bohužel žádná evoluce, ale marketing. A tím pádem by tady tenhle příspěvek ani neměl být.

Kapitola 8


Velká část Markových povinností spočívala v tom, že sloužil pohotovostní služby pro veškeré vojsko v Košicích. Sloužit měli vlastně všichni lékaři, ale protože bylo jako bylo, sloužil Marek pohotovosti patnáct dní v měsíci, tedy skoro všechny dny, které netrávil na letišti. Pochopitelně, že při takové vytíženosti se ty služby sotva daly brát zcela vážně a zodpovědně a tak Marek od prvních služeb, které trávil v naprosté abstinenci a v řádné nervozitě na lůžku na ošetřovně přes hraní karet a vyvařování báječných večeří dospěl až k neomezené konzumaci alkoholu v době služby a v závěru vojenské služby, když se mu podařilo zjistit telefonní číslo do kuchyně ve Velkopopovické, sloužil už přímo v hospodě a sanitka jej odtud vyzvedávala na výjezdy. Občas se do tohoto koloběhu pokusil zasáhnout někdo z nadřízených a vnést do věci pořádek, ale tyto pokusy měly jepičí život.

I když pohotovost znamenala určitá omezení, měla i své světlé stránky, které se stupňovaly v období vánoc a velikonoc. V tu dobu totiž ve zvýšené míře do Košic přijížděli na opušťáky a dovolené vojáci sloužící jinde v republice a mnozí z nich zatoužili si dovolenou prodloužit. Choroba byla v tomto případě věcí nejjednodušší k uskutečnění takového přání.

Armáda ovšem byla ostražitá a předpokládala takovéto touhy svých příslušníků, a proto stanovila, že každý voják, který během pobytu doma onemocní, musí být léčen na ošetřovně místního útvaru. Jenže i s tímto nařízením si personál ošetřovny věděl rady. Bylo třeba udat telefon, na kterém bude možné příslušného vojáka najít v případě nutnosti a voják, vypsaný na marodku, se mohl léčit doma.

Taxy byly fixní. Tři dny půllitr, pět dní sedmidecová láhev, za týden marodění byl litr tvrdého alkoholu. Vojáci z povolání dvojnásobek. Poplatky vybíral Páleník, který k tomu byl obdařen majestátní postavou a díky svému učitelskému povolání i výmluvností, jíž rychle vysvětlil méně chápavým, proč na marodku vypsáni nebyli a jak by to mohli napravit.

V tu dobu si odpočinuly i košické lékárny, které několik týdnů nemusely denně míchat stomachika (léky podporující trávení) , které Marek předpisoval na jména svých pacientů na zelené vojenské recepty podle starého receptu doktora Kotíka.

Marodky dovolenkářů ale měly i svá rizika.

Na ošetřovně zazvonil telefon a ze vzdáleného útvaru se ptali: „Leží u vás vojín…?“

„Ano, leží,“ zněla správná odpověď.

Část dotazujících se tím uspokojila, ale ti podezřívavější si vzápětí žádali dotyčného vojáka k telefonu.

„Nemůže, má právě zábal,“ zněla správná odpověď, která odblokovala další část zvědavců.

Ale byli i dotazovatelé velmi vlezlí:

„Zavolejte mi ho k telefonu,“ poroučel si hlas v telefonu.

„Nemůžu bez vědomí lékaře,“ trval na svém Dostál.

„A kde je váš doktor“ Chci ho k telefonu!“

„Je právě na výjezdě. Nechejte nám vaše telefonní číslo, hned jak se vrátí, spojí se s vámi.“

„Seru vám na doktora,“ zuřil hlas. „Chci okamžitě k telefonu toho maroda. Na sto procent u vás neleží a fláká se po městě. Dejte mi ho nebo vám udělám nepříjemnosti.

„Vaše nedůvěra nás uráží,“ konstatoval Dostál. „Ale já se musím řídit vnitřním řádem ošetřovny. A ten říká, že nesmím měnit léčbu bez souhlasu lékaře. A ten naordinoval pacientovi zábal.“

„Budu si na vás ztěžovat. Dám vás potrestat!“

V tu chvíli Dostál s omluvným výrazem vytrhl telefon ze zdi, čímž přerušil spojení. Hned nato vyrazila sanitka pro hledaného vojáka, takže když se telefon zase opravil a zvědavec se opět ozval, mohl hovořit se svým ztraceným vojákem.

Jiná forma na odrážení zvlášť dotěrných dotazovatelů spočívala v tom, že k telefonu přistoupil svobodník Páleník a hrubým hlasem spustil: „Tu podplukovník doktor Kotík. Prečo sa vyhrážate mojim poddostojníkom, ktorí plnia moje príkazy? Na tejto ošetrovni platí moje slovo. Vaše meno a útvar, budem si na vás sťažovať.“

Tento postup měl háček v tom, že podplukovníka Kotíka bylo třeba druhý den informovat, k jakému účelu bylo použito jeho jméno, což ale znamenalo odevzdat mu rabat z celé akce.

Podplukovník Kotík byl vlastně docela fajn chlap. Po počátečních ostražitých vztazích, daných působením předcházejících lékařů absolventů, přerostly Markovy vztahy k němu v téměř přátelské. Podplukovník Kotík nepovažoval funkci náčelníka ošetřovny za žádné nadměrné terno, ale jako místo, kde se dá prožít docela příjemný život s minimem povinností. A tak se i zařídil.

Nebyl žádný alkoholik. Vydržel celé týdny či měsíce bez kapky alkoholu, jen potom ho to posedlo a pil týden v kuse. Tehdy zavládl na ošetřovně stav ohrožení, a když se takový týden blížil ke konci, všichni už vyhlíželi pani podplukovníkovou, kdy se konečně objeví jako Bohem seslaný trestající mrak. Vždy to proběhlo stejně. Před útvarem zaparkovalo auto, z něj vystoupila paní Kotíková a nezdržujíc se revizí ošetřovny kráčela přímo k veliteli útvaru. Z jeho kanceláře se ozýval chvíli křik, pak vyšla pani Kotíková a energickým krokem dorazila k ošetřovně. Odtud si vyzdvihla manžela neschopného jakéhokoliv odporu, naložila jej do auta a oba zmizeli v dálce. Potom se soudruh podplukovník několik dní neobjevil v práci a poté, co se opět objevil, byl zase usměvavý, dobře naladěn, práceschopný a úplný abstinent.

Marka si zcela získal řešením krizových situací.

Stalo se, že zemřel ministr obrany Martin Dzúr. Generál s neodčinitelnými zásluhami o to, že zabránil včasným varováním soudruhovi Husákovi zúčastnit se Vysočanského sjezdu KSČ a tím položil základní kámen své kariéry. Jednoho krásného dne, dva dny před jeho definitivní smrtí a asi půl roku po smrti mozkové, ho odvolali z funkce ministra a potom mu odpojili monitory a dýchací přístroj.

Ve velení armády nastal boj o následnictví, ze kterého vyšel vítězně generál Václavík. Všichni to považovali sice za menší zlo, než kdyby se Dzúrovým nástupcem stal obávaný velitel západního okruhu František Veselý, ale přesto se měli přesvědčit o tom, že nové koště dobře mete. Začala etapa přepadových kontrol, po kterých se degradovalo, zbavovalo funkcí a disciplinárně trestalo. V den, kdy měla přijel kontrola do Košic, byla celá kasárna v pozoru. Zametalo se, umývalo, leštilo, váhalo se, zda opadané listí ze stromů odvézt nebo nalepit nazpět na větve.

Jen ošetřovna byla klidná. Celá příprava spočívala v tom, že podplukovník Kotík vystrčil nos ze své kanceláře a zavelel: „Upracte tu trochu. Budeme mať ministerskú kontrolu.“

Zdravotníci se nestačili divit klidu tohoto jediného důstojníka útvaru, který neztratil hlavu. Mělo jim to být objasněno. V okamžiku, kdy útvarovou branou projelo několik aut typu Tatra 613, změnil se Kotík v energického velitele.

„A teraz rýchlo,“ velel. „Do kýblov desaťnásobok formolu. A vytrieť celú ošetrovňu. A začať vo vstupnej hale.“

Ošetřovnu vzápětí zaplnil nesnesitelný smrad dezinfekčního prostředku, ve kterém se potácel slzící a kýchající zdravotní personál. Pacienti v zoufalství otvírali okna do ulice, kde se ihned vytvořilo asi třicetimetrové liduprázdné pásmo.

„Já se dusím,“ vzlykal Dostál.

„Nekecej a šúruj,“ vyštěkl Páleník. „Náčelník ví, co dělá.“

Věděl to. Když se ozval zvonek u dveří, vzorně se zahlásil kontrolnímu důstojníkovi, kterého strašný smrad vyrazil asi pět metrů na chodník.

„Co vám to tam tak strašně smrdí?“

„Dezinfekcia, súdruh plukovník,“ řekl Kotík bohorovně. „Na dezinfekciu si já potrpím.“

„Viete, chlapci,“ vysvětloval potom nad skleničkou rumu, otevřenou k oslavě pozitivního výsledku prověrky, „takto to robím už dvadsať rokov. Za ten čas ani jedna kontrola neprekročila prah tejto ošetrovne, ale vždy mám výborné hodnotenie.“

Nápad to byl dobrý.Pro chlapce z ošetřovny to mělo ale tu nevýhodu, že ještě dva týdny po ministerské kontrole je vyhazovali z hospod a z hromadných dopravních prostředků.

Zubař Zubka, jinak civilní pracovník, byl jiná káva. Marek se se specifikami fungování této zubní ambulance setkal asi po dvou týdnech působení na ošetřovně, když se z letiště přihnal jeden ze zdravotníků – nováčků, že ho bolí zub a dožadoval se na Páleníkovi, aby mu u Zubky zajistil ošetření.

Páleník se zkušeným pohledem podíval na hodinky a pravil: „Je půl desáté, teď by to byla sebevražda. Musíš vydržet do zítřka do rána, dnes odpoledne, až bude Zubka částečně při smyslech, tě objednám na sedm na ráno.“

Když Marek žádal vysvětlení, dostal ho.

„Zubka je vynikající dentista, zlaté ručičky, to říkají všichni. Ale jenom do půl osmé.O půl osmé přichází jeho první soukromý pacient a ten ví, že musí donést minimálně půl litru tvrdého alkoholu. Zubka ho ošetří a flašku vypije asi tak do deseti dopoledne. V té době k němu chodí jenom sebevrazi nebo lidé úplně neznalí problému. V deset zalehne a do dvanácti spí. Potom je oběd, při kterém se částečně probere, ale na jednu už má objednaného dalšího soukromého pacienta s další flaškou.

 Bylo obdivuhodné, že po takovémto pracovním dni šel dentista  ještě po práci často „na pivo“. Markovi z toho všeho vycházel neuvěřitelný výkon 10 – 15 poldeci denně, ale Zubka takhle žil už čtyřicet let a těšil se plnému zdraví, kulaťoučný a růžolící, po cirhose nebo alkoholické demenci ani stopy.

„Joj chlapci,“ povzdychl si jednou v dobré náladě. „Dlho by museli ísť cez košickú stanicu cisterny s pijatykou, kým by prešlo všetko, čo som v živote vypil.“

Marka naštěstí zuby celý rok nebolely.

Po výměně náčelníka zdravotní služby vysoké letecké školy k 1.lednu došlo podle hesla, že nové koště dobře mete, i k novinkám v zajišťování pohotovostní služby. Napřed se musela do kasáren Vysoké školy na druhé straně města přesunout sanitka, potom se to začalo vyžadovat i od doktora.

Zpočátku se tomu Marek nebránil. S neúprosnou vojenskou logikou se totiž v lednu přistoupilo k malování ošetřovny. Podle harmonogramu to tak vyšlo a protesty doktora Kotíka byly marné. Navíc, jak se zjistilo až v průběhu malování, kotelna nestačila vyhnat teplotu na ošetřovně nad dvanáct stupňů. V průběhu tří dní dostali všichni rýmu. Personál vypadal o něco nemocnější než pacienti, všichni měli červené nosy a kapalo jim z nich na podlahu. Lékárny nestačily připravovat „stomachika“ typu Becherovky a Ginu a vojáci v lednu po vánocích na dovolené a opušťáky nejezdili.

Kýchání se neslo z ošetřovny na celý útvar a jen ti nejodvážnější vojáci nebo vojáci, kterým už bylo všechno jedno, bojovali o přijetí na lůžko na ošetřovně.

Navíc jednoho krásného dne klesla teplota na ošetřovně pod nulu. Podplukovník Kotík to zjistil při příchodu do práce a vyrazil k veliteli s výkřiky: „Toto si niekto odnesie, toto si niekto odsedí!“

Neodseděl si to nikdo. Jeden z topičů byl marod – zlomil si nohu a na druhého padla povinnost jít do stráže. A nebylo nikoho, kdo by jej nahradil, přesněji nikdo jiný to neměl v popise práce. A tak bylo doktoru Kotíkovi vysvětleno, že nejen, že za zimu na ošetřovně nikdo nemůže, ale že se takováto situace bude opakovat přesně podle harmonogramu strážné služby druhé roty.

Kotík se vrátil naprosto depresivní, smutně hleděl na novou malbu, která se už zase celoplošně loupala a opadávala a ačkoliv uplynuly teprve dva týdny od poslední návštěvy paní Kotíkové na útvaru, poručil si přinést čaj s rumem. A na ten rum dal dokonce padesát korun!

V této situaci se přijetí na ošetřovnu domáhal pouze vojín Pytel, chlapec útlé postavy a jemné tváře, který se  právě v té době začal pod náporem šikanování hroutit. Je zřejmé, že nikdo se jménem Pytel nemůže mít na vojně lehký život pokud nemá dva metry a aspoň metrák živé váhy. Vojín Pytel měl bohužel metr šedesát a slabých padesát kilo.

Když přišel poprvé a se slzami v očích prosil o přijetí, Marek ho provedl promočenou ošetřovnou, kde z úst vycházela pára a ze stěn opadávala dva dny stará malba.Pytel sice mírně zbledl, ale trval na tom, že je nemocen. I když o tom Marek vážně pochyboval, dal vojína přijmout. A štěstí se na něj opravdu usmálo, protože na ošetřovně za dva dny dostal zápal plic a odvezli jej do vojenské nemocnice.

Jenže tam ho vyléčili příliš rychle, protože malování ošetřovny se díky tomu, že v sibiřských podmínkách malba nechytala a nechytala protáhlo na šest týdnů.

Když tedy přišel se žádostí o hospitalizaci podruhé, Marek se naštval.

„Vždyť si zničíš zdraví, Pytel. Jeden zápal plic ti nestačil?“

„Když mi bylo v nemocnici tak dobře,“ zasnil se vojín.

„Tohle není Jedličkův zaopatřovací ústav,“ vmísil se Páleník. „Tady je vojna. Bohužel,“ dodal si pro sebe a uskočil před kusem padající omítky.

„Mně je to jedno,“ rozeštkal se vojín Pytel. „Já tam nevydržím. Já si něco udělám.“

„A co ti tam dělají, proboha,“ vybuchl Marek.

Pytel se rozhlédl ustrašeně kolem sebe. „Stále musíme umývat podlahu.On si plivne na zem a já musím pro kýbl a umýt celou podlahu. A ještě poděkovat a klanět se. Včera mne bez příčiny praštil. Do zadku mě kope denně. Před týdnem jsem musel zdravit vypínač.“

„Do prdele,“ řekl Marek nad zříceninou, která měla být vojákem. „Tak proč to nenahlásíš Vavrovi. To je fajn chlap, udělá pořádek.“

„To nemůžu,“ vzlykal vojín. „Oni by mně potom zabili. I mladí říkají, že radši vojnu mazáckou než lampasáckou a byli by potom proti mně.“

„Víš co,“ poradil Páleník. „Tak se na něj vyser. Prostě dělej, co po tobě chce, ale neber to jako ponížení. Dyť je blbej on a ne ty.“

„Bojím se, že blbí jsou oba,“ řekl Marek, když Pytel odešel. Hustili do něj sebevědomí a odvahu skoro hodinu, než se jim začalo zdát, že Pytel trochu okřívá. Slíbili mu, že jen co se aspoň trochu oteplí a teploty na ošetřovně budou stabilně nad nulou, potom že ho přijmou na déle. Ale Marek měl stejně mizerný pocit a ten se mu ještě té noci potvrdil.

„Rychle na třetí rotu. Je tam nějaká sebevražda,“ vletěl do ložnice v noci Dostál.

„Do prdele,“ probral se Marek jako na povel. „Kdo?“

„Nevím, prý si někdo podřezal žíly.“

Marek popadl pohotovostní kufřík a Dostála a letěli přes dvůr. Tušení neklamalo. Na kavalci ležel Pytel a okolo jeho levé ruky byla samá krev. Byl bledý a zdálo se, že ani nedýchá.

„Je mrtvý?“ ptal se plačtivě nějaký voják. „Probudil jsem se na to, že na mne kape krev. To je strašné!“

Marek popadl gázu a přitlačil ji na ruku. Když dal gázu zase dolů, oddechl si. Na ruce byla řada povrchových řezů a jeden značně hluboký, z kterého se řinula krev. Všechny byly příčně přes zápěstí a v tom nejhlubším bíle svítily neporušené šlachy.

„Neumře,“ řekl Marek. Krve bylo sice okolo plno, ale Marek to odhadl tak na tři čtyři deci. To na transfuzních stanicích berou víc. Nedovedl si Pytlovo bezvědomí vysvětlit.

„Zdvihněte mu nohy,“ zavelel a obvazoval poraněnou ruku. Pytel se probral. Podíval se na okolo sebe skloněné tváře. Potom na doktora a nakonec na kaluž krve na kavalci. A tehdy protočil oči a bylo zase po něm.

„Nesnáší pohled na krev,“ řekl Marek už klidně. „Nosítka sem a odneste ho na ošetřovnu.“

Tam se vojín Pytel probral a hned Markovi řekl:

„Říkal jsem vám, že si něco udělám.“

„Já mu dám přes držku,“ vypískl Dostál.

„Nechej ho, kdo se blbý narodí, toho už ani facka nevyléčí,“ konstatoval Páleník, který se objevil v žlutooranžovém erárním pyžamu a s kolečkem salámu v ruce. „Nějak mně z toho rozrušení vyhládlo.“

„Tobě hládne z každé dobré záminky,“ podotkl Dostál.

„Kluci, nehádejte se, zavolejte sanitku, vezeme ho do vojenské nemocnice. Já ho tu přece nebudu celou noc hlídat, ještě si někde uváže mašli.“

Nakonec ale pokus o sebevraždu přece jen přinesl pozitiva. Jednak se na třetí rotě začalo vyšetřovat šikanování a vyneslo několika mazákům až 21 ostrých (podle známé poučky, že před prokurátora se nic nesmí dostat) a Marek se dostal poprvé na služební cestu jako doprovod vojína Pytla do psychiatrické léčebny v Ružomberku.

Patřičně poučen doktorem Kotíkem, že z vojína nesmí spustit oči, nikde ho nesmí pouštět samého a nenechat ho ani chviklu bez dozoru, zasedl Marek s Pytlem do vlaku a vyrazili směr Ružomberok. Téměř celou cestu tam Pytel mlčel, Marek taky neprojevoval touhu po konverzaci, a tak problémy začaly až na cestě zpět. Marek si totiž v době, co čekal až vojín bude vyšetřen, dal dvě piva. S vyšetřeným vojínem pak na nádraží další dvě, a tak se ve vlaku dostavilo záhy neodbytné nutkání.

Marek si svou živou představivostí umocňovanou tlakem v močovém měchýři  představoval Pytla vyskakujícího z vlaku a roztrhaného koly soupravy na kousky. Půlhodinový pobyt u psychiatra totiž u Pytla nenavodil očividně žádnou pozitivní změnu. Minuli Liptovský Mikuláš a Marek poté, co si uvědomil, že před nimi je ještě Tatranská Štrba, Poprad, Spišská Nová Ves, Margecany a Kysak pochopil, že situace je kritická.

Jediným spolucestujícím byl asi osmdesátiletý stařík, ale čert to vem. Marek popadl Pytla, přišel k dědečkovi a poprosil:

„Mohl byste mi na něj dát na chvíli pozor? Aby neutekl, než se vrátím ze záchodu.“

Stařeček se na něj podíval vlídným pohledem: „A čo ten chlapec urobil?“

„Ale nic zlého,“ spěchal Marek s vysvětlením. „Podřezal si žíly.“

„A to si kľudne sadnite. To já poznám, zažil som už takých. To je človekovi veľmi zle a myslí si, že niet iného východiska…“

Pytel usedl naproti staříkovi a zbožně se zaposlouchal do jeho traktátu. Marek šťastně odběhl, aby ulevil svým pudům.

Když se vrátil, líčil Pytel staříkovi své dětství. Dědeček kontroval svými zážitky ze školy.

O sebevraždě nepadlo ani slovo. Za Popradem Marek vzdal souboj s pocitem povinnosti, že z vojína nesmí spustit zrak a blaženě usnul. Když ho probudilo jemné třesení jeho ramenem, vyskočil jako by ho píchla vosa. Pocit zanedbané povinnosti je hrozná věc.

Třásl s ním Pytel. „Vstávejte, pane doktore, vstávejte. Jsme už v Košicích. Je třeba jít na útvar.“

Marek se podíval na hodinky. „Jak dlouho tu už jsme?“

„Asi dvacet minut. Ale tak pěkně jste spal, nechtěl jsem vás budit. Ale teď už možná budou ten vagón připojovat k jinému vlaku, tak bychom už měli jít.“

Marek se nikdy nedozvěděl, co všechno kouzelný dědeček vojínovi Pytlovi řekl. Ale od toho dne byl Pytel jedním z nejlepších a nejiniciativnějších vojáků třetí roty. Kotík si nemohl vynachválit práci vojenských psychiatrů a Marek mu tuto iluzi nechtěl v žádném případě brát.

Kapitola sedmá


            Oficiálně byl Marek vlastně jen jedním ze skupiny poddůstojníků absolventů, kteří u útvaru sloužili. „Špagáti,“ tvořili sice nesourodý ale víceméně dobrý kolektiv. Kromě Marka k němu patřili četař absolvent Horáček, veterinární lékař, který zastával nesourodou funkci velitele družstva psovodů a velitele odloučené jednotky ve vepřinci. Chtěli mu přidat i zavedení chovu sokolů na odhánění ptactva z letiště, ale na tuto funkci přijali pak nakonec z civilu jednoho veterináře se zálibou v ptactvu a dali mu hodnost nadporučíka. S tím ptactvem to bylo tak – před několika lety v rozporu s předpisy dal nějaký velitel vysadit v okolí letištní budovy stromy, aby to  „trochu ozelenil a zkrášlil.“

Teprve po letech vyšel najevo smysl zákazu výsadby stromů v okolí letiště. V jejich větvích totiž začali hnízdit ptáci a ti byli pro letadla smrtelně nebezpeční. Pták, který by vletěl do sání vzduchu tryskového motoru mohl činnost tohoto motoru zastavit a způsobit havárii stroje. Proto mělo několik vojáků vyhledávanou funkci „plašiče ptáků“. Ta spočívala v tom, že před začátkem letů odpálili několik dělobuchů, čímž  měli své pracovní povinnosti splněné. Ale protože to nestačilo a ptáci se tímto opatřením nehodlali nechat vypudit, začalo se uvažovat o chovu sokolů, kteří by drobné ptactvo z okolí letiště odehnali. Horáček neměl žádné ptáky rád, jak tvrdil. Už i ti zelení mu způsobovali žaludeční vředy.

Četař absolvent a záhy podporučík Makový vykonával za Fedorčáka povinnosti politruka kromě kontroly sledovanosti Azimutu, kterou si Fedorčák nenechal vzít.

Další absolventi Žilka a Panták působili jako velitelé čet, jeden inteligentní chlapec, který ničil důstojnický sbor přesným vykonáváním rozkazů, druhý ostrý chlapec z Terchovej, který se vzdor nízké postavě těšil nemalé autoritě díky své fyzické síle.

A konečně tu byl absolvent Veselý, který byl pověřen správou autoparku. Horší funkce už u útvaru nebyla, zvlášť pro člověka tak poctivého a úzkostného jako byl Veselý. Už po měsíci si chodil na ošetřovnu pro diazepam a magneziové injekce,protože se rozhodl zabránit krádežím benzínu, což byla věc naprosto nemožná. Všichni důstojníci totiž považovali benzín v autoparku za veřejný majetek a žádný z nich neznal jinou benzínovou pumpu než tuto s bezplatným čerpáním. Snížit ztráty paliva se sice Veselému nepodařilo, přesto se dokázal vyznamenat.

To tehdy, když spatřil u cisterny zcela opilého kapitána, který právě vypouštěl benzín do kýblu a přitom balancoval v nejisté ruce hořící cigaretou. Veselý ztuhl a jeho živá představivost viděla  strašlivý výbuch cisterny a požár ničící celý útvar i jeho okolí.

Vběhl do místnosti velitele autoparku, o němž bylo známo, že nikdy není přítomen, i když přítomen byl. Jeho heslem bylo nic nevidět a nic neslyšet, dobře si vypít, pojíst a nebyl lhostejný vzdor postupujícím šedinám ani k ženské kráse. Na útvaru se zato všichni tvářili, že nevědí, že za ním do kanceláře dochází rotná Rottová.

Když Veselý vběhl do kanceláře, major jako obvykle nebyl přítomen. Veselý se už obrátil k odchodu, když tu uslyšel zpoza pracovního stolu nestardantní zvuky, které ale jasně signalizovaly, že někdo v místnosti přece jenom je. Četař absolvent Veselý se postavil do pozoru a zahlásil se:

„Soudruhu majore, četař absolvent Veselý. Kradou nám benzín.“

Už během jeho slov se nad úroveň stolu vztyčily dvě nahé nohy jednoznačně patřící rotné Rottové (její pozadí znal celý útvar), ale Veselý statečně se sebezničující odvahou dokončil hlášení. Nestandartní zvuky na chvíli umlkly, nohy zmizely. Chvíli se nedělo nic. Pak se nad deskou stolu zjevila zarudlá a zpocená majorova hlava.

„Do riti, Veselý, čo tu robíte?“

„Kradou nám benzín,“ vyrazil ze sebe zmatený četař.

„Jako keby to bolo prvýkrát. Preto sa hádam nezbláznime,“ řekl major chladnokrevně a jeho hlava opět zmizela za stolem. Zoufalý četař se rozhlížel po místnosti. Vtom si všiml, že na stole leží majorův opasek se služební  pistolí. Popadl pistoli a vyběhl ven. Doběhl až k opilci, čerpajícímu hořlavinu. Při pohledu na dlouhý popel cigarety hrozivě čnící nad napůl plným kýblem, mu došla řeč. Stál a poulil oči, dokud se opilý kapitán k němu neotočil.

„Co ty tu chceš?“ pravil dobrácky. „Pojď mi pomoct, sám to neodnesu.“

Veselý se probral : „Okamžitě opusťte prostor autoparku.“

„Uklidni se chlapečku,“ škytl důstojník. „Nebo dostaneš přes hubu.“

Veselý se odhodlal. Vytáhl pistoli a odjistil.

„Ruce vzhůru!“  zavelel. „Zatýkám vás. Při jakémkoliv pohybu budu střílet. A… doprdele zahaste tu cigaretu!“

Kapitán při pohledu do ústí odjištěné zbraně rychle vystřízlivěl.

„Ježíš, neblbni,“ řekl zadrhávajícím se hlasem.

„Čelem vzad. Ruce vzhůru,“ velel Veselý. Rychle zavřel kohout cisterny.

„Dám ti po hubě,“ zahrozil ještě kapitán, ale jakmile ucítil hlaveň pistole mezi lopatkami, vykročil vpřed přesně podle Veselého přání.

Za malou chvíli se vojákům naskytl božský pohled. Po hlavní příjezdové cestě od autoparku kráčel prkenně vypjatý muž s výložkami kapitána, zpocený v tváři a s očima vyvalenýma jako když kočka tlačí do pilin. Za ním neméně vyděšený četař absolvent, vtláčející ústí pistole mezi kapitánovy lopatky.

Dozorčí kapitán Dohnal zůstal při pohledu na toto divadlo stát s otevřenou hubou. A nezavřel ji, dokud četař absolvent Veselý nedorazil až k němu a vzorově se nezahlásil:

„Soudruhu kapitáne, četař absolvent Veselý. Předvádím zadrženého při krádeži benzínu v autoparku.

Dohnal maličko ztratil nepřítomný výraz a nejistou rukou ukázal na pistoli, stále vězící v zádech třesoucího se kapitána: „Máte to zajištěný?“

„Ne, odjištěné,“ pravil Veselý klidně.

„Tak to člověče rychle zajistěte. Ne, nechte to být!“ zařval Dohnal, když viděl, jak Veselý začal manipulovat se zajišťovací páčkou.

„Dejte to proboha sem,“zasténal dozorčí Dohnal.

Výsledky akce byly kromě Veselého slávy dosti mizivé. Opilého kapitána odvezli útvarovým autem domů a dostal na ten den neplacené volno. Na pistoli majora Bodnára z autoparku museli zavolat zbrojmistra, kterému se po půlhodinové námaze podařilo pistoli zajistit. Frekvence a množství kradeného benzínu a nafty v autoparku se po této příhodě nesnížilo ani o promile.

Četař absolvent Žilka byl pedant. Vedl k tomu i chlapce ze své čety, na druhé straně si ale od nikoho nenechal nic líbit. Byl to jediný z absolventů, který znal vojenské řády a přiváděl své nadřízené k zoufalství tím, že je citoval, když polemizoval s jejich příkazy. Proto se ho všichni důstojníci báli a pokud možno mu žádné rozkazy nedávali. A tak konflikt, který ho postihl, mohl vzniknout jedině mezi ním a důstojníkem z jiného útvaru. Vztahy zabezpečovacího praporu a leteckého pluku byly dosti specifické. U praporu šlo většinou o jednodušší úkoly při zabezpečování letů a proto tu byla naprostá převaha prostého mužstva. Absolventi tu byli chápáni spíš jako součást důstojnického sboru. Naproti tomu letecký pluk zabezpečoval vysoce speciální obsluhu, proto se skládal téměř výhradně z důstojníků a absolventů, kteří tu suplovali funkci chybějícího mužstva.

Proto vzkypěl podplukovník z pluku, když spatřil v důstojnické letištní jídelně četaře absolventa Žilku, jak tam v klidu pojídá svůj oběd.

„Čo tu robíte, súdruh čatár?“ zvřískl na něj.

„Obedujem,“ odtušil Žilka klidně.

„Vy neviete, kde je vaše miesto?“ dodával si sebedůvěry podplukovník.

„Nie sú tu vyhrdené miesta pre absolventov,“ řekl Žilka stále ještě klidně.

„Tam,“ zařval oficír a ukazoval přes výdejnu jídla do ratejny, kde se tlačili vojáci v maskáčích a s ešusy. „Tam máte vyhradené miesto.“

„Dobře,“ řekl Žilka a pokračoval v jídle.

To bylo na podplukovníka moc. Vzal četaři jeho talíř ještě zpola naplněný jídlem a hodil ho na zem.

„A utrieť,“ vřískal. „Urobil ste tu neporiadok, utrite to zo země.“

„To mi može podľa základných poriadkov nariadiť len dozorný budovy alebo kuchyne,“ odpověděl Žilka opět klidně, vstal a odešel z jídelny, ponechávaje běsnícího důstojníka nad hromadou zbytků.

Náhoda tomu chtěla, že hned příští týden v pondělí byl Žilka povýšen na podporučíka. V osudný den si připnul bílé šňůry dozorčího Jihozápadu a sledoval výdej stravy. Konečně přišel jeho podplukovník, vzal si talíř s obědem a sedl si ke stolu. Žilka vzal talíř také a přisedl.

„Máte tu voľné?“

Podplukovník vzhlédl od talíře a ztuhl. Sousto se mu vzpříčilo v hrdle a rozkašlal se. Jeho nevěřící zrak putoval mezi Žilkovou tváří a hvězdou podporučíka na nárameníku. Seděl a valil oči, sousto převaloval v ústech v marné snaze je polknout. Tvář mu fialověla bezmocným vztekem.

„Dobrú chuť, súdruh podplukovník,“ popřál Žilka vlídně. „Jedzte, vychladne vám. Je to dobré.“

Podplukovník se marně pokusil o pozření sousta.Potom vstal, vzal ještě plný talíř a nesl ho vrátit k okénku. Ale rice se mu třásly příliš, talíř se mu vysmekl a spadl na zem.

„Súdruh podplukovník,“ ozvalo se za ním a když se ohlédl, spatřil usmívajícího se Žilku s bílými šňůrami dozorčího budovy. „Buďte taký láskavý a utrite to po sebe. Aby sa na tom niekto nepošmikol. Handru pre súdruha podlukovníka,“ zakřičel Žilka do okénka a hadra jako zázrakem přiletěla. Zahalme zbytek scény oponou soucitu s důstojnickým sborem a jeho potupenou ctí.

Jožko Panták byl z Terchovej a tím byla dána jeho povaha. Marek ho měl velice rád, protože nebylo známo, že by Jožko někoho oklamal nebo podrazil. Jen ho nikdo nesměl naštvat. Pak se měnil v rozzuřeného medvěda.

„Tak čo Jožko, ešte si beriete v Terchovej do krčmy so sebou sekeru?“ dobírali si ho vojáci.

„To už nie je moderné,“ odrážel je Jožko. „Teraz sú v móde chromované vidle.“

Panták se těšil u mužstva autoritě, zejména poté, co ve Velkopopovické reštaurácii do něj nevhodným způsobem zaryl nějaký stodevadesát centimetrů vysoký frajer. Jožko jej popadl pod krk, zdvihl ho nad hlavu, zatřásl s ním a hodil ho přes dva stoly.

Tím, že byl i sportovec a zúčastňoval se na dálkových pochodech i při representaci útvaru, připadla mu povinnost dozoru, spolu s politrukem Makovým, nad malou výpravou, vyslanou útvarem na Výstup mládeže na Rysy.

Tato akce se konala každý rok ve Vysokých Tatrách, na počest výstupu Vladimíra Iljiče Lenina, který údajně zdolal tento vrch v roce 1912. Následkem toho každoročně lezlo na tento štít několik tisíc mládežníků. Akce měla vždy výrazný politický kontext, na vršek vylezl vždy i nějaký potentát KSS, který toho byl ještě fyzicky schopný, většinou předseda slovenské vlády Colotka. Potom za ním ve třech dnech lezlo dalších 6 až 8 tisíc lidí, devastujících široké okolí horského chodníčku. Úrazů bylo vždy víc než dost, protože valná část mládežníků byla celé tři dny naložena v alkoholu a služba chirurga na centrálním příjmu v nemocnici v Popradě v tyto dny byla postrachem vyhrazeným pro nejmladší lékaře nebo pro toho, kdo v posledním roce pana primáře mimořádně nasral. Byl to strašák větší než strhnutí odměn a proto se popradská chirurgie vyznačovala neobvykle dobrou morálkou a disciplínou.

Skutečnost, že na Rysy vyrazila sestava Panták – Makový budila u lidí znalých poměrů nemalé obavy, ale kupodivu se nikomu nic nestalo a i všichni vojáci, kteří byli na Rysy vysláni, se vrátili do tří dnů po ukončení výstupu zpět na útvar. Samotný návrat důstojníků byl ovšem impozantní.

Bylo něco po půlnoci, když se od brány útvaru rozlehl artikulovaný řev, ve kterém ti, kteří byli blíže, poznali píseň „Nepij Jano, nepij vodu“. Zpívala ji dvojice Panták-Makový, vrávorající po příjezdové cestě v pevném objetí, každý pak svíral nad hlavou láhev alkoholu. Těsné objetí nemělo příčinu ve výrazných vzájemných sympatiích, ale ve faktu, že samostatně už by se mohli pohybovat jen s pomocí všech čtyř končetin.

Uprostřed buzerplacu Panták zastavil :“Ideme na ošetrovňu. Doktor je dobrý chlapec, isto má čo vypiť.“

Doktor měl z pekla štěstí, protože byl právě na letišti. A tak to odnesl dozorčí útvaru, právě nedávno do armády přijatý nadporučík Štefek, původním povoláním veterinární lékař. Dlouho váhal s tímto krokem, protože v sobě necítil dostatek vojenského cítění, ale funkce sokolníka na letišti spolu s lukrativním platem rozhodla, že opustil své kravky a prasata na státním statku a upsal se armádě. Až poté zjistil, že nová práce spočívá mimo jiné i ve vykonávání funkce dozorčího útvaru. Cesta zpět už ale nevedla a tak se teď krčil v „dévéťárně“ a podle blížícího se řevu očekával průšvih a potil se.

Vzápětí se rozletěly dveře a vpotáceli se dva podporučíci, hlasitě řvoucí: „V dolnom konci bývam, v hornom frajárku mám.“

„Preboha, tiššie chlapci,“ zaprosil zpocený Štefek.

„Uprostred dediny, uprostred dediny, hej, pre vodu chodievam,“ odpověděl mu Panták.

„Nekričte súdruhovia. Choďte si ľahnúť, vyspať sa, bude vám lepšie.“

Jeho zoufalý výraz podporučíka Pantáka na malou chvíli vykolejil.

„Kde som to skončil?“ zeptal se Makového.

„Pre vodu chodievam,“ upřesnil Makový.

Panták se zamyslel. Za malou chvíli na dévéťárně zavládlo ticho, ale ještě než se z toho mohl nadporučík Štefek začít radovat, vytrysklo Pantákovi z hrdla bohatýrské:

„Nepij Jano, nepij vodu…“

„Preboha,“ zasténal dozorčí. „Nerevte!“

„On nespieva,“ uvědomil si vtom Panták. „Počúvaj, prečo nespievaš? Ty nie si kamarát?“

„Choďte sa vyspať, chlapci, choďte,“ prosil nadporučík.

„Neodpovedal si mi,“ řekl Panták zvýšeným hlasem. „Ty nie si kamarát?“

„Ale som, isteže som, len už tíško chlapci, predsa nechcete robiť problémy…“

„Je kamarát,“ konstatoval Panták. „Ale nespieva. Asi nepije. Počúvaj ty, prečo nepiješ?“

„Som v službe,“ napadlo říct Štefka.

Panták na něj nevěřícně vyvalil oči. „Je tu nový,“ vysvětloval Makový.

„Aha, ešte nevie,“ upřesnil si Panták. „Na, daj si.“

„Nie, preboha nie,“ prosil dozorčí.

„Ja ti dám po papuli,“ zahrozil Panták. „Takú, že ti tie tvoje šnúry odletia. Tu máš, pij!“

„Ale len trošku a potom pojdete pekne spať, áno?“ Štefkovi se při představě trestu čtrnáct dní po nástupu na vojnu tlačily do očí slzy.

„Čo trošku,“ zařval Panták. „Poriadne sa napij, jako chlap.“ A vrazil hrdlo láhve dozorčímu do krku.

„No vidíš,“ zjihl, když si nadporučík utřel z očí slzy a z brady alkohol. „Hneď vyzeráš jako člověk. Tak spievaj: Na Orave dobře, na Orave zdrávo…“

Nadporučík se nesměle připojil.

„Tak dosť,“ přerušil ho Panták. „Ešte to nie je ono. Ešte potrebuje.“

„Už nie, preboha, už nie,“ prosil Štefek.

„Tak si chlap alebo nie, nadporučík?“ zeptal se Panták vyhrůžně. „Davaj poháre, nebudeme predsa piť z fľaše jako dobytok.“

„Nemám poháre, ozaj nemám,“ chytil se dozorčí naděje.

„Je tu nový,“ vysvětlil Makový.

Panták si vzdychl a zkušenou rukou sáhl za polici, kde měl kapitán Doležel vždy několik skleniček k okamžitému použití.

Nadporučík Štefek rezignoval. Alkohol ho zevnitř rozehříval a jeho zoufalství pomalu mizelo. Ať se děje, co se má stát, řekl si. Stejně to nevyhraju. Ať mne z té armády vyhodí. A obrátil do sebe statečně právě nalitou skleničku.

O půlhodiny později se už z místnosti dozorčího neslo nádherné trojhlasné: „Dobrú noc má milá, sladko spi…“

Když se dozorčí Štefek ráno v šest hodin probudil nebo přesněji byl probuzen svým pomocníkem, který na to spotřeboval asi půl hodiny času a dvě lahve studené vody, měl pocit, že se mu rozletí hlava a v ústech měl příšernou poušť. Vděčně vypil podávanou sklenici vody a snažil se vzpomenout, co se to vlastně v jeho službě stalo.

Když si vzpomněl, narazil čepici a vyběhl křížem přes cvičiště ke třetí rotě, kde měli svůj pokoj absolventi. Pocit povinnosti, že musí ty dva nešťastníky probudit, aby se uvedli do přijatelného stavu a nebyli potrestáni, byl silný a bůhvíproč nadporučík Štefek cítil k těm dvěma přátelství. Byli ostatně první, kteří se k němu tady chovali jako k příteli.

Zaťukal jemně na dveře absolventské ubikace. Ticho mu bylo odpovědí.

Zaklepal silněji: „Chlapci, budíček,“ zavolal nesměle.

Nic.

Zabouchal pěstí: „Vstávajte, je už po budíčku, vstávajte hore!“

Zdálo se mu, že se v pokoji něco pohnulo, ale pak následovalo opět ticho.

Zabušil oběma pěstma: „Vstávajte chalani, abyste nemali problémy. Počujete?“

Zevnitř se ozvalo několik nesouvislých nadávek a to bylo všechno.

Zoufalý Štefek začal kopat do dveří: „Otvorte, banda jedna ožratá, otvorte, tu dozorný útvaru. Dám vás potrestať, dám vás zavrieť, je po budíčku a vy chrápete. Okamžite vstávajte!“

Konečně někdo otočil klíčem v zámku. Štefek neváhal, rozrazil dveře a vletěl do místnosti. Co se s ním vzápětí stalo, nepochopil ihned. Napřed o něco zakopl, ztratil rovnováhu a spadl do něčeho měkkého, co ho odhodilo na stranu. Vzápětí jej něco ostrého švihlo přes tvář a shodilo mu brýle. Nohy se mu do něčeho zamotaly, snažil se chytit něčeho velkého, co viděl před sebou, ale to uhlo a on s velkým křikem hrůzy dopadl tváří na parkety.

Potom s úžasem nevěřícným pohledem zíral na velký turistický stan, tyčící se uprostřed absolventské místnosti. Byl vzorně napjatý, kovové kolíky zatlučené do parket a zevnitř se ozývalo z mraku alkoholického puchu vydatné chrápání.

„Čo to…?“ Preboha, čo to je…?“

A ze stanu se ozvalo jen nevrlé: „Neotravuj, lezieme na Rysy. Zaspievaj nám dačo pekné.“

Štefek vyrazil z místnosti. Ještě zakopl o špagát a natáhl se na chodbě k nohám z umývárny spěchajících vojáků. Narazil si čepici a zařval : „Zle mi bolo, idiotovi, medzi kravami a prascami!“

Rozběhl se chodbou a sténal: „Kravičky moje, a ja som si vás nevedel vážiť.“

A ještě ze dvora se k uším absolventů donesl jeho poslední zoufalý výkřik:

„Seriem vám na vašich vtákov!“

Bella Italia


Itálie, především ta jižní
Bella Italia. Vrátili jsme se z dovolené na jihu Itálie, na podpatku italské boty, přesněji řečeno na ostruze onoho podpatku, na poloostrově Gargano. Pokud někdo hledá dovolenou odpočinkovou s koupáním v moři, pak je tu správně. Krásné pláže, klid, čistá voda, ráno studená, pardon osvěžující, odpoledne teplá na „člupkanie“ což je oblíbená činnost mé ženy.
Pokud jste se ovšem rozhodli poznávat Itálii a její historii jako já, pak tu nejste úplně správně. Vieste, kde jsme se nacházeli, je sice překrásné městečko, ale od zbytku světa je odděleno horami poloostrova Gargano a dostat se na jakoukoliv rozumnou cestu bez tisíce zatáček a serpentin znamená projet nejméně hodinu cesty právě po takových zatáčkách a serpentinách. Protože moje žena a v mírnější podobě i syn trpí kinetózou, bylo vymalováno.
Přesto se mi lstí a zatajením určitých okolností podařilo přesvědčit minimálně syna, aby se mnou vyrazil aspoň na jeden výlet do vnitrozemí. Když jsme se po hodině zatáček vynořili u městečka St.Giovanni Rotondo a cesta se konečně jakž takž narovnala, uznal, že bylo hodně rozumné nebrat s sebou naši maminku. Později toto přesvědčení ještě několikrát opakoval a myslím, že právem.
Prvním cílem byla Foggia. Rozhodl jsem se totiž vydat po stopách krále Friedricha II, římského císaře a jeruzalémského a sicilského krále z rodu německých Štaufů a Foggia byla kdysi jeho hlavní město. Takže se sluší je navštívit. Ovšem po Friedrichovi toho tam moc nezůstalo. Co nezničilo zemětřesení v devatenáctém století, to dokonalo bombardování za druhé světové války. Takže jsme mohli obdivovat jeden portál jeho paláce, rekonstruovaný po onom zemětřesení a jednu studnu na náměstí, které nese královo jméno. Dóm, kam jsem se rozhodně chtěl podívat, byl v rekonstrukci a tak nás do něj nepustili, za lešením se dalo jen matně tušit, jak ten chrám asi tak mohl vypadat. Navštívili jsme aspoň Museo civico s vykopávkami a památkami ze všech období města včetně onoho fridrichovského a vydali se do Lucery, dalšího s důležitých císařových měst. Tam měl totiž svou arabskou kolonii, přesídlenou ze Sicílie. Jestliže mu v sicilských horách dělali Arabi po celé roky zle, přesunuti do Lucery a obklíčeni nedůvěřivými křesťany ze všech stran, sekali dobrotu. Jenže po Štaufech přišli do Lucery Francouzi. Karel z Anjou byl bratr nejkřesťanštějšího krále Evropy Ludvíka IX (vyhlášeného později za svatého protože zemřel mučednickou smrtí na úplavici na nesmyslné křížové výpravě do Tunisu). Karel z Anjou chtěl dokázat své křesťanství a tak nechal vyvraždit 20 000 Arabů v Luceře a všechny mešity a minarety zbourat. Uprostřed města vyrostl pak gigantický dóm. Jenže udeřil hlad (tedy ne ve středověku ale na nás během naší výpravy) a tak na návštěvu dómu ba dokonce ani na fotografování nezbyl čas. Lucera totiž očividně něco takového jako turisty nezná a ani s nimi nepočítá. Zná sice očividně něco jako restaurace, nikdo se ale nanamáhá otvírat je přes poledne. Takže hlad a žízeň řádily a ničily vůli k dalšímu historickému bádání, než se nám podařilo objevit aspoň jeden bar, kde nám nabídli po delším vyjednávání pivo a chlebíčky. Číšník se nám snažil vnutit myšlenky, že ovládá „trošku“ angličtinu, jeho anglická slovní zásoba se ale omezovala na „mozarella, proscuitto a panini.“ Protože Italové své pojmenování pro pivo převzali od Germánů a říkají mu birra, neměli jsme ani při volbě nápoje problém a on byl určitě hrdý, jak nám to „anglicky“ vysvětlil. Dohodli jsme se tedy a aspoň provizorně jsme se i najedli. V naší dvoučlenné turistické skupině zavládlo příměří.
Od dalšího cíle, Friedrichova hradu Castel del Monte nás zase vyhnal liják. Ano, čtete správně, ne deštík, či déšť, ale pravý liják a my neměli deštník. Kdo by už s potřebou deštníku počítal, když na vás u moře pálí slunce div vás nevysuší. Přinutil jsem syna k jeho nevůli zmáčknout aspoň jednou spoušť fotoaparátu a pak jsme se dali na hanebný útěk.
Přesto jsem zvládl přemluvit svého sytého potomka k návštěvě Monte d´Angelo. O tomhle poutním místě jsem až do návštěvy Apulie neměl tušení, ale teď mne lákalo. Místo bylo svaté už od konce pátého století, kdy se tam údajně během tří let třikrát zjevil Archanděl Michael. Ovšem té pravé slávy dosáhlo až v roce 999, kdy sem přijel císař Otto III, aby tu modlitbami odvrátil blížící se konec světa, jenž měl podle všeobecného přesvědčení přijít tisíc let po Kristově narození. Dnes už víme, že se přepočítal o sedm let. Nicméně modlitby měly úspěch, konec světa nenastal a okolo jeskyně na kopci v pohoří Gargano vyrostlo díky tomuto zázraku město s více než dvaceti tisíci obyvateli a všichni z archanděla Michaela dobře žijí. Popravdě řečeno, má to místo v sobě skutečně něco mystického. Jeskyně s oltáři, přebudovaná na chrám, který se nad svatým místem zdvihá ve velkolepých gotických obloucích (v tom měl prsty zase Karel z Anjou a jeho snaha dokázat svou pravověrnost) vás nutí zatajit dech a pohroužit se aspoň na chvíli do sebe. Když tam hluboko pod zemí člověk sedí, proti sobě oltář se sochou archanděla, v tichu daném jednak touhou po přemítání přítomných, ale také přísným zákazem dělat hluk, fotografovat či filmovat, nad nímž bdí mnich, původem z Argentiny, nicméně s polskými předky, má pocit, že aspoň na chvíli opustil svět ruchu, peněz a zuřícího kapitalismu. I onen mnich mluvil anglicky „poco“ čili trošku. Z dvou zkušeností stejného dne jsme vyvodili závěr – řekne-li vám Ital, že hovoří anglicky „poco“ neumí ani slovo. Nicméně se s ním nějak na konci stejně dohodnete.
To je totiž italský fenomén. Že by někdo na italském jihu hovořil německy či anglicky, na to raději hned zapomeňte, podobný optimismus by vás mohl zavést do zkázy. Nicméně není třeba klesat na duchu, s Italem se nakonec stejně nějak domluvíte. Já jsem to celkem v pohodě zvládal s čtrnácti lekcemi italštiny pro samouky. Přítel mého syna, pocházející z jižního Tyrolska tento fenomén vysvětluje tím, že italština se ze 60 procent skládá z rukou a nohou a jen zbývajících 40 procent je verbální komunikace, jíž je v případě nouze možno se vzdát.
Italové jsou totiž nesmírně komunikativní. Nezapomenu na řidiče mikrobusu Francesca, jenž nás vezl k přístavu. Do svého mikrobusu pro 9 osob dokázal nacpat celkem 18 lidí (děti byly nejmenší proto skončily v nákladním prostoru, Francesca samotného bylo sotva možno započítat, protože měřil s bídou sto padesát centimetrů a vážil i s botami něco okolo čtyřiceti kilo). Nicméně celou dobu se snažil vysvětlit polské rodině, že jet na výlet lodí s dětmi, které neumí plavat, není rozumné. Jediná Italka v autobuse už to nevydržela a pokusila se jej zabrzdit slovy : Francesco, sono tutti stranieri, no capiscono,“ čili že v autobuse se nacházejí pouze cizinci, kteří mu nic nerozumí. Francesco se tím ale nedal ani v nejmenším ovlivnit a pokračoval ve své přednášce až k cílové stanici.
Navíc se jižní Italové vyznačují skutečnou kreativitou. Řídí se v každodenním životě důsledně pravidlem, že pořádek je pro debily, inteligent zvládá chaos. Když nás Francesco vysadil a my se nalodili, přejeli jsme lodí okolo několika mysů k dalšímu přístavišti a tam čekal – k našemu úžasu – Francesco s dalšími asi patnácti turisty. Ti přistoupili a my se vydali do přístavu ve Vieste, kde nastoupilo dalších několik desítek zvědavců, kteří si chtěli prohlédnout mořské jeskyně Gargana (mimochodem skutečně krásné a hodné návštěvy). Nebudu vás dlouho napínat – samozřejmě i tam byl Francesco s další dávkou turistů. Pokud jsem dobře počítal, dokázal dopravit k této jediné lodi v mikrobusu s devíti místy na sezení minimálně čtyřicet návštěvníků, spíše ale víc. A celou dobu nezavřel ústa, možná proto byl tak podvyživený, při jídle člověk musí řeč přece jen přerušit. Nicméně jeho tok řeči nikoho nerušil, byla to prostě nezbytná a ne nepříjemná součást transportu.
Těžiště italského života není v jazyce, i když používají svou řeč k smrti rádi (Tak rádi, že zapomínají pravidelně při předjíždění zapínat a hlavně pak vypínat směrovku). Ale jaký hlavní bod života může mít národ, jenž má pro restauraci nesčetný seznam výrazů? Ristorante, Pizzeria, Trattoria, Osteria, Braccheria atd. atd. Bohužel nebylo v mých silách, zapamatovat si všechny. Jídlo je naprostým těžištěm italského života a vyznají se v umění vařit opravdu dobře. I když je to jídlo nesmírně jednoduché. Jak italská, tak francouzská hospodyně dokáží uvařit skvělou večeří, jenže Francouzka k tomu potřebuje celý den a Italka hodinu. Samozřejmě je třeba dávat pozor na ceny, mnoho restaurací jsou pastmi na turisty. Mohu doporučit dvě celkem spolehlivé metody, jak do takové pasti nespadnout. První je na jídelním lístku, vystaveném před dveřmi. Není třeba složitě studovat a porovnávat ceny, zejména, pokud nejste v italštině kovaní a tím pádem nevíte, co vám nabízejí. Stačí ale zjitit cenu „zuppa di pesce“. Rybí polévka je místní specialitou a její cena se pohybuje od 10 do 24 Euro. Ostatní ceny jídelního lístku jsou v přibližně stejném poměru. Druhou metodou je pozorně naslouchat. Uslyšíte-li od stolků restaurace češtinu, pak jděte směle dovnitř. Jsme národ, který si na peníze dává pozor a lehce se podvést nenechá. Vaši krajani předběžci to jistě už otestovali.
Restaurace v Monte d´Angelo otvíraly ale až o půl osmé. To je tady na jihu běžné, žádného místního domorodce by nenapadlo obtěžovat kuchaře a číšníky dříve. Jenže my jsme s prohlídkou skončili už v sedm a v proudícím dešti se nám nechtělo čekat. Následkem toho udeřil v autě po cestě na pobřeží znovu hlad. Sice mi bylo ještě dovoleno zastavit a nafilmovat krásnou duhu, pnoucí se z moře, filmovat Vieste přes krásný záliv s plážemi a rozbouřeným mořem mi už ale dovoleno nebylo. Čekala Trattoria, ristorante, pizzeria, osteria či braccheria, prostě něco, kde člověk mohl zase užít „bella italia“ z její nejhezčí stránky.
Takže pokud ještě nevíte kam, je Garganský poloostrov v Apulii s horami, plážemi, krásnými městečky a dobrým jídlem docela dobrý typ. Pokud ovšem nechcete pátrat po stopách Friedricha II, jako já. Češi jsou tu spolu se Slováky po Italech stejně nejčastějšími návštěvníky. Takže česky, prosím, nenadávat, určitě vám někdo rozumí!