Month: May 2011

kapitola 2

Přesně dva týdny později seděli tři z výše uvedených pěti doktorů v Košicích v hospodě na sídlišti Luník 1 a řešili problém, zda jít či nejít zpět do kasáren. Marek zastával názor, že by se vrátit měli, Smolko byl jednoznačně proti a Šimek váhal. Proto bylo hlasování nerozhodné a milí vojáci začínali už čtvrtou rundu piv. Samotný předmět sporu svědčil o tom, že měli za sebou čtrnáctidenní báječné školení v matičce Praze a jejich kázeň jakož i strach z kapitána Prammera a poručíka Maierhofera zcela vymizela.
Pokud něco vedlo Marka k tomu, aby prosazoval návrat do kasáren před setměním, nebyl to respekt k nadřízeným, ale skutečnost, že následující ráno měla proběhnout slavnostní přísaha a on se podvědomě obával (opět následek tvrdého výcviku olomoucké vojenské katedry), že zelení nadřízení určitě vymysleli nějakou absurditu, která by jim v účasti na přísaze mohla zabránit. Což by ho až tak nemrzelo, ale měla za ním přijet jeho manželka Monika, na kterou se usilovně těšil vzdor pražskému pobytu. Marek byl do své ženy totiž ještě stále beznadějně zamilován, a proto svody velkoměsta užíval jen velmi střídmě. A taky se na přísahu přislíbili rodiče. Pomyšlení, že by se s nimi, unavenými 500 kilometry cestování, nesetkal, mu vadilo i po pátém pivu.
Smolko si očividně podobné problémy nepřipouštěl.
„Počúvaj,“ říkal zrovna Markovi ztěžklým jazykem: „Ty si ustráchaný k…. Prísahať ťa musia nechať. Lebo ináč by si v pondelok nemohol nastúpiť k útvaru. Tak čoho sa bojíš?“
„Můžou tě ale nechat přísahat v neděli a v sobotu tě nepustí na vycházku.“
„Tak na to im seriem,“ mínil Smolko. „Urobím si ju už dnes.“
Marek, který předtím než doběhl za kamarády do hospody na Luník, objednal na zítřejší noc jeden pokoj v hotelu Hutník, při jeho slovech mírně zešedivěl.
„Milane,“ zaprosil Šimka. „Řekni mu něco.“
„Přijede za tebou kočka?“ zeptal se Šimek stručně. A když Marek přikývl, řekl Smolkovi: „Měli bychom se vrátit.“
Čo ste posratí?“ rozčílil se Smolko a upil ze šestého piva. „Predsa vám nikto nemože zabrániť vo vychádzke, na ktorú máte právo.“
„Můžou. Protože na ni máš právo až po vykonání přísahy.“
„Posraté reči,“ pravil Smolko. „Zajtra ráno tam budeme, tak čo?“
„Ale nebudou tam už úředníci,“ napadlo Šimka. „To by se nemuselo vyplatit.“
„Čo sa tej vojny tak bojíte? Nerobte z toho strašiaka,“ zaburácel Smolko a dožahl šesté pivo.
„Doboha,“ zaklel Marek. „Na jaké katedře jsi to vlastně vojančil?“
„Čo kde, v Košiciach predsa,“ řekl hrdě Smolko a objednal sedmé pivo. Šimek bojoval se šestým a Marek hleděl ještě do pátého. Skupina se začala dělit.
Když později Marek měl tu čest poznat velitele vojenské katedry lékařské fakulty v Košicích, postaršího a skrznaskrz dobráckého podplukovníka Melegu, přestal se divit optimistickým představám o vojně, jež měli košičtí absolventi.On měl tvrdší výcvik. Ještě několik týdnů po ukončení katedry se mu stále zdálo o závěrečných zkouškách vojenské katedry.
„Soudruhu podplukovníku, student Marek. Dostavil jsem se ke zkoušce z vojenské přípravy,“ křičel tehdy na zakrslého plukovníka Vlaštovku, zvaného Schwarzvogel.
„Tak co máte za otázku,“ zeptal se zlomyslně podplukovník.
„Pořadový krok,“ vyhrkl Marek.
„Prosím.“
„Při pořadovém kroku voják zdvihá nohu s napnutou špičkou do výšky 15 až 20 centimetrů od země a došlapuje rázně na celé chodidlo se současným zvedáním druhé nohy. Ruce ohýbá v loktech a pohybuje jimi střídavě okolo těla tak, aby se pěsti hřbetem vpřed zdvihaly na výšku dlaně nad přezku opasku a na šířku dlaně před tělem. Dozadu pohybuje rukama kolik dovolí ramenní kloub. Prsty jsou lehce sevřené v pěst,“ vychrlil ze sebe Marek jedním dechem a spokojeně se usmál.
„A?“ zeptal se podplukovník.
Marek vytřeštil oči.
„A?“ zopakoval zkoušející nesmírně trpělivě svou otázku.
Marek dále třeštil oči.
„Tak víte nebo nevíte?“ zeptal se skřet tentokrát už podrážděně.
Marek se nadechl a vychrlil celý text ještě jednou.
„To už jste říkal. A dál?“
Marek ztuhl do podoby sochy neštěstí.
„A…. přitlačuje botu k podložce!“ triumfoval podplukovník. „Nevíte!“ jásal. „Nevíte takovou základní věc. Za čtyři holoubku. Za čtyři. Neprospěl!“
„Soudruhu podplukovníku, dovolte mi odejít,“ hlesl Marek podle předpisu a potom si celý den trápil hlavu, zda zkoušku, která se skládala z dalších osmi podobně nesmyslných částí, udělal.
„Dozvíš se to při vyhlášení,“ uklidňovali jej kamarádi.
Nedozvěděl. Odchod z výcvikového prostoru se odehrál též značně nestandartním způsobem. V jednu v noci vtrhl do ubytovny politruk, který si tak dlouho žádal, aby ho studenti považovali za svého tátu, až si vysloužil přezdívku „Táta Kodl“ a křičel:
„Soudruzi, vstávejte! Poplach!“
Vyletěli z postelí, protože to bylo jinak než obvykle, kdy tento důstojník vnikal v pět hodin ráno do jejich ložnice v trenýrkách a tričku s voláním : „Vstávejte, soudruzi, venku je nádherný den!“
„Ty vole,“ pravil kdosi. „oni nás z těch kasáren vypustí poplachem. Balte!“
Měl pravdu. Poté, co se uprostřed temné noci shromáždili na buzerplace, kde nesvítilo ani jedno světýlko, nacouvaly k nim tři vétříesky a podplukovník malého vzrůstu a ptačího jména začal vyvolávat studenty jménem a každému před nastoupením do auta podal studijní index. Tma byla dokonalá a tak se do indexů mohli podívat až ve vlaku, který je odvážel k domovu. Marek se vztekem spatřil ve svém indexu trojku, což znamenalo snížení prospěchového stipendia na příští rok o sto korun měsíčně. Ale vzápětí se ozval kolega Majer, který překvapeně konstatoval: „Kluci, oni mi zapomněli zapsat známku.“
„Tak to tedy nezapomněli,“ opravil ho medik Liška. „Oni ti tu zkoušku prostě nedali.“
Majer asi minutu zvažoval, co pro něj tato skutečnost znamená. Potom začal rudnout. Když už byl nachový a ostatní v kupé se začali bát o jeho život, vrhl se k oknu a zařval do ujíždějící krajiny: „Vy kurvy jedny zelený…“
Byla to první sprostá slova tohoto jemného člověka s výchovou nesoucí stopy postavení jeho rodiny za první republiky. Až do té doby byl Majer znám pouze jako autor výroku, že „Vojenská katedra je zelený vřed na spanilém těle naší Alma mater,“ za což by jej jeho maminka snad ještě pochválila. Dnešním řevem do právě se probouzející krajiny se však definitivně zařadil mezi ostatní proletáře.
Vědom si podobných rizik vojenského myšlení, prosazoval teď Marek zuřivě návrt do kasáren před půl čtvrtou, ale Smolkova sveřepost po osmém pivu ještě víc vzrostla.
„Ja Maierhofera vidieť nechcem. Mne sú všetci ukradnutí. Ja idem v pondelok naspäť do Prahy a tu mi možu – viete čo.“
Věc se měla tak, že původně bylo všech jedenáct lékařů určeno k službě na třech letištích vojenské letecké školy v Košicích, Piešťanech a Přerově. Ale ve velení letecké armády zasáhla neomylná ruka úředního šimla a pět z jedenácti odvedla jinam. Na Košice tak zůstali lékaři dva, z toho jeden Tarcala, který, jak už jsme uvedli, byl vyčleněn pro jiné úkoly, než ošetřovat zraněné palce a zanícená hrdla vojáků. Přesto Marek přesvědčil plukovníka, náčelníka zdravotní služby, aby ho ponechal v Košicích. Jednak tu měl početné příbuzenstvo a jednak manželku v Prešově, což ovšem armáda nesměla vědět. Bylo mu tedy vyhověno, protože bylo naprostou výjimkou, že se voják nesnažil dostat blíže k domovu, v tomto případě na severní Moravu.
„Dokud vnímá, do kasáren ho nedostaneme,“ řekl Marek Šimkovi na pisoáru, kde byli odlehčit měchýře.
„Tak ho tu nechme, mezka zaťatýho,“ navrhl Šimek.
„To by nebylo fér. Zrychleme piva, ať přestane vnímat a potom ho tam odneseme. Máme na to ještě dvě hodiny.“
Smolko sice projevil neobvyklou houževnatost a Marek musel objednat ještě po velkém rumu, který on se Šimkem takticky vylili, než jejich společník padl na stůl a nechal se poté odnést do tramvaje a s ní k vojenskému útvaru.
Naštěstí si jich při příchodu k praporu nikdo nevšiml, protože se právě blblo a fasovalo současně. Na buzeráku pilovalo několik slabších absolventů obraty při vojenské přísaze, všude se běhalo, čistilo, hádalo a nervovalo. Na tři příchozí, z nichž o Smolkovi jako o příchozím se dalo hovořit jen se značnou dávkou nadsázky, se vrhl Tarcala.
„Ahoj chlapi, kde ste preboha? Rýchlo utekajte na velitelstvo pre pečiatky. A potom vyfasovať samopal a príľbu. A odovzdať vychádzkovú knižku. A hlásiť sa u Prammera. A…“
Než Šimek s Markem všechna ta a… zvládli, byli zpocení jako myši. Šimek se navíc vždy znova vracel a vydával se za absolventa Smolka. V panujícím zmatku si toho nikdo nevšimnul a tak o půl čtvrté s razítkem, přilbou, samopalem, vycházkovou knížkou a další stovkou neznámých a často neidentifikovatelných věcí stanuli před triumvirátem Prammer, Maierhofer, Mocko. Zahlásili návrat z Prahy za všechny tři a byli všichni tři zapsáni vzdor faktu, že byli jen dva.
„To sa čudujem, že ste sa vrátili včas. Hlavne u vás, Marek, při vašej kázni som čakal, že prídete až večer. Ale to byste dopadli, holúbci. To už by nebola žiadna prísaha a žiadna vychádzka. Mali ste šťastie. Aj keď aj tak ste prišli neskoro.“
„Tak nechaj už toho,“ řekl Mocko a odebral oběma absolventům tři vycházkové knížky.
„No pravda,“ kvíkl Maierhofer. „Určite sa už tešíte na vaše útvary. Tam už budete páni, čo? Ale aspoň trochu vojny ste tu s nami okusili. Kde budete slúžit, Šimek?“
„V Praze, soudruhu poručíku.“
„Máte vy to ale šťastie. Praha, to je niečo. A vy Marek, kde vy budete slúžiť?“
„Tady v Košicích, u zabezpečovacího praporu, soudruhu poručíku,“ vyrazil ze sebe Marek. Z toho, jak poručík Maierhofer smrtelně zbledl a vzápětí se začal kácet, pochopil Marek jen o několik sekund později než poručík sám, že právě on bude následující rok poručíkovým ošetřujícím lékařem.
Mocko přistrčil kácejícímu se poručíkovi židli, na niž se tento zhroutil.
„Ale mali ste da v Prahe dobre, však pán doktor,“ blekotal mezi bílými rty. „Veď preto sme vás tam aj poslali.“
Marně čekal na nějakou odpověď, který by mu vlila aspoň minimální naději na ošetření v příštím roce jeho života. Když se nedočkal, spočinul uštvaným pohledem na Šimkovi.
„A vy, pán doktor, prečo máte dve príľby?“ bylo jediné, nač se zmohl.
„Ale,“ zabručel dobrácky Šimek. „Já mám velkou hlavu.“¨
O duševním stavu poručíka Maierhofera svědčí fakt, že na tuto nehoráznost ani nezareagoval.
Druhý den ráno si Marek poprvé v životě narazil na hlavu vojenskou přilbu a s nevolí zjistil, že je nečekaně tvrdá. Omnoho větším zděšením jej ale naplnilo poznání, že je mu i velká. Opovrhl včera dobrou Šimkovou radou, aby si přilbu vyzkoušel s odůvodněním, že jsou stejně všechny stejné. Teď sice tuto domněnku vyvrátit nemohl, nicméně bylo jasné, že přilba, kterou si vybral, je myšlena pro vojáka s podstatně větší hlavou, než jakou Marek vlastnil. Vhodná byla velikost asi tak basketbalového míče. Když si chvějícími prsty utáhl přezku pod bradou a udělal několik kroků, přilba mu spadla na oči a tam už zůstala. Byla to vážná komplikace, protože ani v nejmenším netušil, co má dělat s oním samopalem, který vyfasoval. V době, kdy ostatní vojáci den co den nacvičovali obraty při vojenské přísaze, povaloval se v Praze. Umínil si, že bude dělat všechno podle svého souseda. Skutečnost, že si teď viděl jen na špičky bot, toto předsevzetí značně zpochybňovala.
Navíc Marka znervózňoval poručík Maierhofer, který se od časného rána snažil zdržovat v Markově blízkosti se stále rozzářeným přátelským úsměvem a povzbudivými slovy. Ve chvíli největšího zmatku dokonce před Markem i smekl čepici. Marka jeho chování znervózňovalo zhruba stejně jako ta velká přilba.
Nicméně všechno dobře dopadlo. Sotva zaveleli „pozor!“ a Marek vypnul hruď, přilba mu spadla na oči a tam už i zůstala. S přilbou otloukající mu kořen nosu pak přepochodoval, hrdě přitlačuje boty k podložce, pod tribunou plnou hvězdnatých nárameníků, aniž zahlédl jediný z nich. Na povel „K poctě zbraň!“ vztyčil samopal směrem, o kterém předpokládal, že by mohl být správný a nízko sedící přilba zabránil identifikaci takto nesmyslně se chovajícího vojáka. Pak zazněly hymny rodné vlasti a cizí spřátelené okupační mocnosti a bylo po všem. Marek odevzdal přilbu a samopal a vrhl se do náručí rodičům a roztoužené manželce.
„Vůbec jsme tě neviděli,“ řekl otec vyčítavě. „Kde jsi byl?“
„Vždyť je to jedno,“ usmál se Marek v představě noci v hotelu Hutník.
Ale tato noc měla být ještě ohrožena.
Jen šťastná náhoda přivedla Marka k ubytovně ostatních absolventů. Tam se k němu nenápadně přitočil jeden z absolventů inženýrů, jeden z mála, kteří kolegy doktory neterorizovali, ba s nimi udržovali přátelský poměr.
„Počúvaj, Dušan, niečo sa na vás chystá.“
„Na koho?“
„Na doktory.“
„A co?“
„Počul som Prammera, jako hovoril nášmu dozornému čatárovi Malému, že obed je preložený z jednej poobede na jedenástu. A dozorný zakázal pomocníkovi, aby vám to dal vedieť.“
Marek si vybavil Malého. Inženýr stavbař, který s oblibou vytahoval lékaře z útvaru a nutil je před obědem a večeří dělat pořadové cviky navíc. Nikdy jim neřekl jinak než felčaři nebo posraní felčaři. Jeho lest byla jasná. Doktoři nepřijdou na slavnostní oběd. Po něm dostanou ostatní absolventi vycházkové knížky a když se v jednu odpoledne začnou doktoři shánět po svých, nebude na útvaru už nikoho, kdo by jim je dal.
Podíval se na hodinky. Bylo tři čtvrtě na jedenáct. Rozběhl se na ošetřovnu. Deset kolegů tam polehávalo v nedbalkách, kouřili, popíjeli z už propašovaného alkoholu a očividně se těšili ze života. Marek do jejich idyly vpadl jako kulový blesk.
„Kluci,“ vykřikl. „Rychle se balte. Je oběd.“
„Čo ti šibe?“ pravil rozvážně Smolko. „Obed je o jednej.“
„Právě že ne. Přeložili ho na jedenáctou, ale nám to úmyslně zatajili.“
„Ktorá kurva,“ zařval východňár Miki.
„Malý. A má v tom prsty i Prammer.“
„Chlapci,“ řekl Šimek, rychle si oblékající sako. „Vy, kdo zůstanete v Košicích, slibte a přísahejte, že se těm kurvám inženýrským strašně pomstíte. Peklo na zemi si zaslouží. Dopřejte jim ho.“
„Neboj,“ ubezpečil ho Marek. „Mám seznam těch, kteří se budou škvařit.“
Bylo jedenáct hodin a jedna minuta, když se z parčíku u ošetřovny vynořil sevřený útvar jedenácti vojáků absolventů v bílých košilích a parádních uniformách, který pod vedením četaře Tarcaly, vydatně přitlačujíc boty k podložce, dostihl konec odcházející roty a v směšně vypadajícím ocásku za útvarem dopochodoval až k jídelně.
„Odkedy chodí doktori na jídlo osobitne?“ zvřískl Prammer, když je zahlédl. „Vy děláte stále problémy.“
„Odvtedy, čo sa im zmena času obeda neoznamuje,“ opáčil Tarcala a diskuse tím překvapivě okamžitě skončila.
K jídlu byl, jak se ostatně dalo čekat, řízek s bramborovým salátem a pak už se rozdělovaly vycházkové knížky.
„Potřeboval bych vycházku přes noc, soudruhu nadporučíku,“ řekl Marek.
Mocko povytáhl zpytavě obočí.
„Mám tu manželku. Přicestovala za mnou,“ dodal Marek vysvětlení.
„Marek, s vami boli ale celý čas problémy. Vy byste takú vychádzku dostat nemal.“
„Vy jste se mnou přece problémy nikdy neměl, soudruhu nadporučíku. Vždyť jsem byl v Praze.“
„Hm, no tak dobre.“
Marek převzal knížku s blaženým pocitem a odhodláním, že poručíka Mocka ze seznamu v pekle se škvařících pacientů přece jen vyjme. Blažený pocit se ho držel celou dobu večeře i procházky městem a opustil ho až na pokoji hotelu Hutník, když odložil bílou dederonovou košili a vázanku a sáhl na kalhoty. V tu chvíli si totiž uvědomil, že si díky zmatku a spěchu okolo oběda zapomněl převléci spodní prádlo a že tedy v krátké budoucnosti bude stát před ženou svých měsíc trvajících horečných snů v zelených erárních trenýrkách, zakrývajících mu přední polovinu stehen.
Nebylo se co divit, že díky takto vzniklé nervozitě došlo k tomu, že paní Marková v hotelu Hutník počala.

Kapitola I

Dušan Marek seděl u holiče a sledoval, jak mu na hlavě ubývá vlasů. Usměrňoval holiče svými požadavky ke kompromisu, kdy by mu na hlavě zůstalo ještě dost vlasů, aby vypadal jako člověk a přitom aby uspokojil důstojnictvo v jeho požadavcích na vzhled dokonalého socialistického vojáka a obránce vlasti.
Marek totiž dnes nastupoval na základní vojenskou službu a měl z toho patřičný mindrák. Zkušenosti z vojenské katedry totiž dokázaly proti službě v československé armádě naladit i mnohem militarističtější povahy, než byl Marek, považující se za téměř naprostého pacifistu.
Co se vlasů týká, začínali tehdy na katedře skutečně impozantně. Měli na to specialistu podplukovníka Nutila, který každý den ráno v době úvodního čtrnáctidenního kurzu obcházel všechny studenty a denně posílal pět až sedm k holiči. To byla jeho denní norma. Což o to, zpočátku to šlo. Někteří z chlapců přišli skutečně na úvod kurzu s vlasy nad normu a tak bylo z čeho brát. Ale po týdnu už všichni vypadali jako právě propuštění z nápravního zařízení a podplukovník Chytil přesto plnil svou normu nekompromisně dál. Výsledkem jeho snahy bylo, že na konci kurzu měl každý ze studentů na vrcholu oholené lebky jen kolečko krátkých vlasů. Když tehdy za Markem přijelo jeho děvče, nejdřív ho nepoznalo, pak se rozplakalo.
„No, snad by to už stačilo,“ řekl Marek holiči a zaplatil. Vůbec si nebyl jist, zda to bude stačit, ale rozhodl se vnést do nejistoty vojenské budoucnosti civilní pravidlo kompromisu.
Potom se vydal hledat Vysokou vojenskou leteckou školu, kde měl narukovat. Marek byl dochvilný a dbal na to, aby byl všude včas. Zdálo se mu, že tím předchází problémům a on problémy neměl rád. Utěšovalo ho i to, že dostal povolávací rozkaz do Vysoké vojenské letecké školy v Košicích, kde se dalo očekávat přece jen menší blbnutí než na dosah imperialistického nepřítele v lesích Šumavy. „Úplného blbce přece do letadla nikdo nepustí,“ utěšoval se, ale jist si tím ani zdaleka nebyl.
Sotva vstoupil na půdo útvaru, byl usazen ve velké čekárně, kde posedávalo asi třicet dalších částečně ostříhaných hochů a byl vydán dvouhodinové absolutní nečinnosti. Už z katedry ale věděl, že vojenský život se pohybuje mezi třemi denními činnostmi, buď se čeká, nebo se blbne nebo se fasuje. Moudře usoudil, že teď nastalo období první, usedl tedy na židli a začal číst noviny.
V té době (psal se rok 1984) se podle novin nedalo zjistit politické zaměření osoby, která je četla. K dispozici byly jediné noviny, Rudé právo v Čechách a na Moravě a slovenský mutant Pravda. Marek mohl tedy klidně rozprostřít Pravdu a vnořit se mezi řádky bez obav z nějakého šíleného politruka. Na čtení myšlenek tehdy detekční přístroje neměli.
Právě ve chvíli, kdy Marek ze zoufalé nudy začal číst úvodník, otevřely se dveře a mezi ospalé chlapce vtrhla vysoká klátivá postava s nárameníky poručíka a pisklavým hlasem se zoufalou snahou o mužnou autoritu začala křičet:
„Vztyk, vztyk, nesedieť, treba robiť, ste na vojne! Vztyk, za mnou, ideme, neflákame sa. Rýchlo, rýchlo!“
Odvedenci si vyměnili nechápavé pohledy. Marek byl ze všech zřejmě díky olomoucké vojenské katedře adaptován nejlépe, vstal jako první a vykročil ke dveřím, které nechal pištivý poručík otevřené. Šel tam s pocitem, který měli asi lidé vstupující do plynových komor, součástí toho pocitu bylo vědomí, že se stejně nedá nic dělat.
Na pištivého poručíka, o němž se teprve měl dozvědět, že se jmenuje Maierhofer, narazil znova o několik hodin později. To už odeslal své civilní svršky v balíku převázaném motouzem domů, vyfasoval různě nepadnoucí části vojenského oděvu, dostal oběd a nyní hledal svou postel, což je na vojně věc nesmírně důležitá. Jenže ať chodil mezi oběma odvedencům přidělenými ložnicemi sebevíc, svou jmenovku neobjevil. Proto oslovil poručíka z pištivým hlasem podle předpisu, vštěpovanému mu na vojenské katedře.
„Soudruhu poručíku, svobodník absolvent Marek. Hledám svou postel a nemůžu ji najít. Není tu ještě nějaká ložnice?“
Poručík zčervenal z nadměrné psychické námahy vyrovnat se s nečekanou situací, která očividně přesahovala jeho duševní kapacitu.
„Co ma s tým otravujete?“ zavřískl konečně. „Ste neschopný vojak. Vojak si posteľ nájde sám. Vojaka netreba k posteli viesť za ručičku. A jako to stojíte? To je pozor? Vojak s nadriadenému prihovára vždy v pozore. Jako sa voláte?“
„Svobodník absolvent doktor Marek,“ zahlásil Marek a poručík si jeho jméno poznačil do notýsku. Marek usoudil, že s tímto člověkem budou problémy.
„Čo ste to povedal?“ zapištěl vtom znova poručík.
„Nic soudruhu poručíku.“
„Vy ste medik?“
„Doktor, soudruhu poručíku,“ Marek si ještě ani sám nezvykl na to, že promocí získal právo na užívání tohoto titulu, ale teď se v něm vzepřela hrdost.
„Medici spia na ošetrovni. Jako že to neviete?“
„Nikdo mi to neřekl, soudruhu poručíku.“
„A to sa neviete opýtať?“ ukončil rozhovor poručík Maierhofer a se snahou o důstojnost odkráčel, což mu při jeho sto devadesáti centimetrech výšky a šedesáti kilogramech tělesné váhy způsobovalo nemalé obtíže.
Večer byl už Marek vcelku zorientován. Věděl už, že narukovalo asi osmdesát absolventů vysokých škol, z toho jedenáct lékařů. Z těch jedenácti pak že je deset určeno pro práci na ošetřovnách a jeden k vybojování postupu pro Vysokou vojenskou leteckou školu do vyšší soutěže v kopané. Navíc už mu bylo známo, že vstupní měsíční kurz povedou kapitán Prammer, nadporučík Mocko a poručík Maierhofer a tím pádem, že budou problémy. Kapitán Prammer k nim měl delší sebevědomý nesouvislý projev v řeči československé, který se skládal v poměru 2:1 z instrukcí o denním programu a vyhrůžek, co se jim stane, pokud tento program nebudou dodržovat. Poměr slovenských slov k českým byl zhruba v tomtéž poměru a dával nejasně tušit kapitánovu národnost. V československé lidové armádě se národnost sice zjišťovala snadno, protože podle základních řádů byl voják na výzvu jménem se ohlásit „Zde“ nebo „Tu“ podle národnosti. Na kapitána Prammera se ale bohužel tato jednoduchá metoda nedala použít.
Potíže začaly hned druhý den ráno a nazývaly se rozcvička. Někteří z lékařů kategoricky odmítli vstávat ráno v pět hodin a běžet na rozcvičku: Marek neměl rád problémy a tak spolu s pěti dalšími poctivci na rozcvičku šel. Poměrně brzy mu došlo, že to neměl dělat.
Rozcvičku vedl jeden z absolventů, zřejmě nějaký tělocvikář a bral svou úlohu naprosto vážně. Hned na začátku sprdnul doktory, že přišli o dvě minuty později a předepsal jim navíc dvě kolečka okolo cvičiště a povzbuzoval je při běhu výkřiky: „Vy doktorské zdechliny.“ „To je jiný chleba, než se vyvalovat na ošetřovně, co?“ „Jen přidejte, máte fyzičku úplně na hovno!“
Marek sice v duchu připouštěl, že má fyzičku úplně na hovno, nicméně považoval za nevhodné, že mu to takovým způsobem připomíná cvičitel, který je na vojně stejně dlouho jako on. Konečně to nevydržel jeden z bodře naladěných doktorů Smolko ze Zvolena a pravil mu „Vyser si oko.“
Cvičitel se rozzářil a triumfálně zvolal „Dám tě do hlášení!“
Marek s překvapením zjistil, že nebudou problémy jen s poručíkem Maierhoferem.
Toto přesvědčení se upevnilo poté, co po příchodu na večeři zvolal jeden z absolventů, který se pyšnil červenými šňůrami dozorčího „Doktoři vystoupit!“
Nechápaje, oč se jedná, Marek spolu s ostatními lékaři vystoupil před útvar nastoupených vojáků. Vzápětí je tenhle desátníček nechal dělat přede všemi obraty na místě a za pochodu a kreaci uzavřel rozkazem:
„Doktoři na večeři deset metrů za četou, pochodem vchod!“
„Asi by mu prospelo pár cez držku,“ mínil Smolko.
„Zřejme jim tu dávají nějaký nervově paralyzující plyn,“ soudil četař absolvent doktor Šimek. „To je přece úplné ochrnutí vyšší nervové činnosti.“
Druhý den nato byl Marek svědkem hádky, která přerostla ve rvačku mezi dvěma četaři absolventy, kteří se nemohli shodnout na tom, zda dělá voják při vystupování z útvaru tři nebo čtyři kroky. S hrůzou z místa konfliktu zmizel, pronásledován příšernou představou, že to zblbnutí může být nakažlivé.
Odpoledne neodolal při pořadovém pochodu a když jim pustili z rozhlasu břesknou polku, zatančil si.
„Stojte!“ zapištěl za ním hlas, který už dobře znal.
„Zastaviť stáť,“ opravil se vzápětí nešťastný poručík Maierhofer, ale protože mezitím na první příkaz zareagovali ti z vojáků, kteří měli civilnější smýšlení, zatímco na druhý ti vojenštější, útvar se narušil. To ho rozzuřilo ještě víc a rudý vzteky přiběhl k Markovi.
„Ako sa voláte?“ zapištěla jeho fistule.
„Svobodník absolvent doktor Marek,“ řekl Marek hrdě a Maierhofer si jeho jméno s blaženým výrazem zapsal do notýsku.
Tam ostatně zápisů rychle přibývalo. Jeden dostal Marek za to, že nedostatečně přidupával při pořadovém pochodu, druhý za to, že poručíka nepozdravil, když se přikradl do místnosti za Markovými zády.
„Jako sa voláte?“
„Svobodník absolvent doktor Marek.“
„Prečo ste ma nepozdravil?“
„Neviděl jsem vás, soudruhu poručíku.“
„Prečo ste ma nevidel?“
„Byl jste za mnou, soudruhu poručíku.“
„Dobrý vojak má oči všade. Čo keby som bol nepriateľ? Bol byste stratený, Marek. Ale vy nie ste dobrý vojak, však? Vy ste najhorší vojak Varšavskej zmluvy.“
A odklátil se pryč. Bylo zřejmé, že se Markovi stalo to, před čím ho vždy varoval jeho otec – upozornil na sebe.
Jediným stabilizujícím prvkem byl starý plukovník – náčelník zdravotní služby.
Přišli k němu druhý den a četař Tarcala, předurčený pro fotbalovou represantaci útvaru, jenž bral vojnu z celé lékařské skupiny nejvíc vážně a proto si ho vybrali za velitele družstva lékařů, se zahlásil: „Súdruh plukovník, čatár absolvent doktor Tarcala plus desať. Prišli sme na váš rozkaz.“
„Preboha, chlapci, dúfam, že ste eště tak nezblbli,“ vyděsil se upřímně plukovník. „Poďte si rýchlo sadnúť a rozprávajme sa jako kolegovia.“
A tak si povídali. Plukovník jim slíbil, že polovina z nich půjde druhou polovinu října do Prahy na školení, zbytek pak začátkem listopadu. Vyslechl si jejich stesky.
„Soudruhu plukovníku, když mně se zdá, že kapitán Prammer a poručík Maierhofer jsou zkrátka blbci,“ povzdychl si Marek nakažený důvěrnou atmosférou. Plukovníkovi ztvrdl výraz.
„Tak nehovorte, chlapci. Kapitán a poručík sú ešte mladí, nemajú skúsenosti. Ale zvyknete si na seba, uvidíte.“
„To teda pochybujem,“ zabručel Smolko.
K střetu došlo už šestého října na den výročí oslav československé armády. Útvar byl vyzdoben vlajkami a transparenty, od časného rána přijížděla auta s potentáty, které bylo třeba nakrmit, napojit, pobavit, dévéťák s hodností plukovníka se od rána potil, ačkoliv nesvítilo slunce.
A jedenáct doktorů nepřišlo na rozcvičku. Nechodili ostatně od oné první zkušenosti s výjimkou Tarcaly, který si potřeboval udržet kondici. Jenže tentokrát, zatímco se ještě povalovali v posteli, bouchly dole na ošetřovně dveře a vzápětí je probudila vysoká fistule poručíka Maierhofera.
„Prečo nie ste na rozcvičke?“ pištěl.
Na takto formulovanou otázku nemohl pochopitelně dostat uspokojující odpověď, což ho ještě více zmátlo. Zčervenal a vrhl se k prvnímu – Smolkovi.
„Prečo nie ste na rozcvičke?“
„Som chorý,“ odpověděl Smolko stručně.
„A vy?“ pištěl poručík u postele Šimka.
„Bolí mě v krku, podívejte,“ řekl Šimek a otevřel ústa dokořán. Maierhofer odskočil v obavě z přenosu infekce a narazil na Markovu postel. Ztratil rovnováhu tělesnou a s ní očividně definitivně i duševní.
„Ako sa voláte?“ zvřískl na Marka.
„Svobodník absolvent doktor Marek,“ odříkal Marek už natrénovanou odpověď. Maierhofer si to třesoucí rukou poznamenal do notýsku.
„Ale vy nie ste chorý,“ zvolal.
„Jsem,“ odtušil Marek.
„Nie ste,“ fialověl poručík. „Nie ste a ešte klamete. Dám vás zavrieť. Zavrieť!“ Chvíli zhluboka dýchal, aby se uklidnil a přitom jej něco napadlo.
„Mohol by som vám dať tri dni basy sám, Marek, počujete? Sám. Ale tri dni je pre vás málo. Dostanete tri týždne. Idem vás zahlásiť dozornému. Budete sedieť, kým z vás nebude lepší vojak.“
„Do prdele,“ pravil Šimek, když Maierhofer odběhl. „Myslí to ten debil vážně?“
„Řekl bych, že jo,“ pravil Marek pohřebním hlasem. Znal tyhle voly, na katedře jim měli dostatek.
V deset dopoledne ale Marek, vyslaný z ošetřovny na ochutnávku stravy do kuchyně, zahlédl poručíka Maierhofera, jak sedí za ubytovnou mužstva, hlavu v dlaních a zcela nepochybně s ním otřásají nefalšované vzlyky. Dokonce se dalo zaslechnout bědování za ztracenou kariérou a proklínání lékařského stavu.
Marka tento jev zaujal natolik, že změnil směr trasy a přiběhl k dozorčímu absolventovi. „Co se stalo Fürstanzellerovi, prosímtě? Pláče vzadu za ubytovnou.“
Dozorčímu škubl v tváři úsměv. „Volal před chvílí dozorčímu útvaru, že žádá tři týdny basy pro deset mediků, kteří se nedostavili na rozcvičku.“
„No a?“
„Víš, co se tu dnes děje? Přijel prý dokonce vrchní velitel letectva generál poručík Remek, všichni jsou posraní, aby všechno klapalo. A nejvíc ze všech pochopitelně dévéťák. A tak Maierhofera tak seřval, že jsem to slyšel, i když jsem byl deset metrů daleko. Že je provokatér, blbec a totálně neschopný důstojník. A že když si neumí udělat pořádek v družstvu sám, ať zahodí hvězdy a jde se utopit. Maierhofer plakal už během toho telefonátu. Moc hezký pohled.“
Marek šel s povznášejícím pocitem fungující boží spravedlnosti ochutnat stravu, aby potom přinesl ostatním kolegům dobrou zvěst, že se zavírat nebude. V průběhu příštích dvou dní mu potom přibyly ve Maierhoferově zápisníčku tři zápisy.
„Ako sa voláte?“
„Svobodník absolvent doktor Marek.“
Marek se bál, že se mu o tomto rozhovoru bude už i v noci zdát. Zatím si jej dal zavolat plukovník, náčelník zdravotní služby.
„Človeče, čo vy ste tomu Maierhoferovi urobil?“
„Nevím, soudruhu plukovníku. Snažím se ho neprovokovat, už se mu i vyhýbám, ale jenom ho potkám, už si mne zapíše. Asi cítí, že lidi jeho typu nemám rád.“
„Veď on vás dá naozaj zavrieť. Snaží se o to poriadne. No, nič sa nedá robiť, musím vás poslať do Prahy v tej prvej skupine, ináč by to tu s vami dobre nedopadlo. Prammer sa vás chystá poslať do basy.“
„Když on je taky trochu blbej.“
„Súdruh slobodník, už som vám povedal. Sú to mladí chlapci, boja sa o autoritu. Všetci robíme chyby. Choďte.“
A tak se měl Marek díky své neukázněnosti dostat na čtrnáct dní do Prahy na fantastickou dovolenou. Jenže to ještě nebylo tak lehké. V cestě stál kapitán Prammer.
Problém spočíval především v tom, že do Prahy měla skupina pěti lékařů odcestovat 15. října a vojenskou přísahu měli skládat až 29. října.
„Bez prísahy tam nemožte jít,“ řekl Prammer zamyšleně.
„Tak nás nechajte prísahať už před odjazdom,“ navrhl Smolko.
„Nedá se,“ řekl Prammer ještě zamyšleněji.
„Tak nás pustite bez prísahy,“ otočil myšlenku Smolko.
„To se už vobec nedá,“ řekl Prammer už téměř depresívně. „Bez prísahy vám nemůžeme vydať propustkové knížky. A bez nich vás v Praze chytia a pošlú zpátky.“
„Tak nám dejte nějaké neoficiální knížky,“ řekl Šimek.
„K čemu ma to navádzate?“ zvolal Prammer zhrozeně. „Vojna není bordel. Na vojne je poriadok. A ja som tu od toho.“
„Nechce nás pustit do Prahy bez přísahy a nechce nám vydat propustkové knížky,“ řekl Šimek plukovníkovi. „Vůbec se s ním nedá mluvit. Je jak blbej.“
„Chlapci, už som vám hovoril, abyste takto o svojich nadriadených nerozprávali. Sú ešte neskúsení, ja to vybavím.“
„Knížky vám teda vydám,“ řekl jim druhý den Prammer. „Ale nemůžem vám dát peniaze na cestovné a žold. Peniaze vyplácame až šestnácteho v mesiaci.“
„Tak nám dejte zálohu a po návratu to vyúčtujeme,“ navrhl Šimek.
„Nedá se. Účtovníčky mi povedali, že se to nedá.“
„Nedá nám žold a cestovné,“ stěžoval si Šimek plukovníkovi. „On je dočista…“
„Ale no tak, chlapci. Nebojte sa, nehovorte s ním o tom, ja to vybavím s účtovníčkami.“
„Kedy si možme prísť vyfasovať vychádzkové oblečenie, súdruh kapitán,“ ptal se den před odjezdem Smolko.
„Aké vychádzkové?“ vybuchl Prammer. „Veď nemáte prísahu. Nemůžete mať vycházkové oblečení.“
„Dovoluji si vás upozornit, soudruhu kapitáne, že zítra cestujeme do Prahy,“ neudržel se už Marek.
„To ešte není takové isté,“ řekl Prammer číhavě. „Ešte jsem vám nepodpísal cestovný príkaz.“
„Ale veď bez výchádzkovej uniformy nás v Prahe zbalia len čo vylezieme z vlaku,“ vykřikl Smolko. „A pošlú nás naspäť.“
„Za to by som vás dal zavrieť,“ řekl Prammer. „Takú ostudu by útvar neprežil.“
„Tak nám dejte ty uniformy,“ zaplakal skoro Marek.
„Co ste blbý?“ rozčílil se Prammer. „Bez prísahy vám vycházkové uniformy nedám. To je moje poslední slovo.“
Byly tři hodiny odpoledne, když pět zoufalých doktorů vtrhlo do plukovníkovy pracovny. Bez klepání, bez hlášení, se zoufalstvím v očích.
„Nedá nám vycházkové uniformy.“
„A nechce podepsat cesťák.“
„Máme prý cestovat načerno, ale nesmí nás chytit, nebo nás dá zavřít.“
Plukovník se díval na vyděšené zoufalé stádečko a pomalu v něm zrálo rozhodnutí. Potom se konečně odhodlal a zvolal ze všech sil svého šedivého trojhvězdičkového majestátu:
„Ježiš, to je ale blbý kokot!“
Tři hodiny nato vyráželo z košického nádraží pět lékařů v zbrusu nových vycházkových uniformách, s vycházkovými knížkami a cestovním příkazem v kapse. Ta knížka měla jednu netušenou výhodu. Chyběl v ní záznam o vykonání vojenské přísahy, což v praxi znamenalo, že se na tyto skorovojáky nevztahovaly vojenské paragrafy, což, jak ví každý voják, není nikdy k zahození.
Pět doktorů tedy odměnou za zlé chování cestovalo na dvoutýdenní školení typu dovolené do hlavního města Prahy. A Marek vážně zapochyboval, když si vzpomněl na těch šest vzornějších, kteří nadále zůstávali v kasárnách pod laskavou péčí kapitána Prammera a poručíka Maierhofera, že se na vojně vyplatí chovat v souladu s přáním nadřízených.

Zelené výšky

Milí přátelé! Rozhodl jsem se na své webové stránce zveřejňovat na pokračování kapitoly mého románu z mládí, přesněji řečeno mé vzpomínky na vojenskou službu v Košicích v letech 1984 – 1985. Sepsal jsem si je už dávno, několik mých přátel dostalo tuto knížku svázanou, nikdy jsem se ji ale nesnažil publikovat. Koho už zajímá, jak vypadala vojenská služba v časech komunismu, když už o tom psal např. Škvorecký? Ale aspoň třeba ty příběhy někoho pobaví. Kdo se naladil už dopředu nevěřícně, musím jej upozornit, že celá kniha se opravdu zakládá na pravdivých událostech, jen jména protagonistů byla změněna, nehodlám být nikým ani po letech žalován pro urážku na cti. Lidé totiž pravdu o sobě stále hůře snášejí a to se po roce 1989 spíše ještě zhoršilo. Jedno nakolik nedůvěryhodně ta skutečnost působí, služba ve výcvikové divizi byla skutečně spíše kabaretem než životem. Takže kdo máte chuť, prožijte si ten příběh s četařem Markem, jenž má mnoho mých autobiografických rysů. Pěknou zábavu.

Mcdonaldizace medicíny

Proč měl vlastně řetězec McDonalds takový úspěch? Vždyť nabízí nekvalitní jídlo, které je navíc nezdravé, způsobující obezitu, cukrovku a další choroby a člověk v těchto restauracích jí skoro jako u stánku v parku. Obsluha u pultu a odpadky aby pak sám vyhodil do připravených kontejnerů. Neosobní, chladné, nekvalitní – ale rychlé a levné! A ovšem, abych nezapomněl, je tam bezkábelové připojení k internetu. A záchod. Tyto vymoženosti stánek s párky nemá.
Právě to je hlavním hnacím motivem dnešní společnosti – vše udělat rychle a levně. Zejména ten čas přitom nesmí přijít nazmar. Ve stále se zrychlujícím tempu se rychlost stala hlavním zákonem – rychlost výměny informací, rychlost obratu peněz a zboží, rychlost cestování, rychlost výroby. Vše se měří na sekundy, minuty, nejvýše na hodiny. Při výkazu hospodářských výsledků jsou už samozřejmě dávno zapomenuty pětileté plány. Ale i roční vyúčtování je už obsoletní, přešlo se na kvartály a brzy se bude hodnotit bilance měsíčně či možná týdně. Dlouhodobé plány a perspektivy? Koho už něco takového dnes zajímá? Kdo neudělá zisk rychle, bude převálcován a spolknut někým, kdo si takové skrupule nedělá. Pokud pak firma díky chybějícímu dlouhodobému plánu ztroskotá? Pak se propustí spolupracovníci, šéfové si vyplatí odměny a založí firmu novou. Pokud se jedná o firmu velkou jako například banku, pak musí zaskočit stát. Jinak mu zůstanou davy nezaměstnaných propuštěných spolupracovníků a závazky zkrachovaných finančních ústavú stejně na krku.
Zvykli jsem si na toto vražedné tempo, zanadáváme si, ale běžíme s ním. Na oddych nezbývá čas, vlastně jsme už skoro zapomněli, co to je. Manželé spolu hovoří v průměru 7 minut denně, s dětmi se pak hovoří ještě méně. Je pak divné, že jsou jejich školní úspěchy velmi mizerné? Není čas, běžíme, abychom neztratili kontakt s vývojem! Musíme být „in“. Kdo nestačí, padne. Skončí u psychiatra nebo v márnici. Je „out“!
Zdravotnictví nezůstalo tohoto trendu ušetřeno. Za posledních deset let se neskutečně zhustily výkony, zkrátil se pobyt nemocných na lůžku, zvýšil se neporovnatelně rozsah dokumentace. Před patnácti lety nás bylo na interně na Stolzalpe všeho všudy pět kmenových lékařů a měli jsme na starost 64 lůžek. Přesto jsme měli čas každý jednotlivý nový příchod s mladým turnusarztem (rozuměj mladým lélařem před první atestací), který nového pacienta přijal, prodiskutovat a ještě si dát kávu. Dnes je nás osm, lůžek je 46, čas na rozhovor s turnusarzty je pryč, případy se prohovoří maximálně na vizitě, pokud se k ní turnusarzt vůbec dostane. Přesto jsme se dozvěděli, že jsme přebyteční a naše oddělení se bude rušit. Nikdo se nezajímal o počty výkonů, nikoho nezajímala obložnost. Reforma se dělala údajně za zavřenými dveřmi nad mapami a prognózami demografického vývoje obyvatelstva z počítačů a pravítkem se rýsovaly čáry k nejbližším nemocnicím, zda se tam těžce nemocný dostane či ne.
Na světě totiž neexistuje ani jeden stát, jenž by si myslel, že si může dovolit svůj zdravotní systém. Ani Somálsko ne, ačkoliv tam žádný neexistuje. A je úplně jedno, zda se jedná o poměrně dobře fungující, jako v Rakousku či v Česku nebo špatně fungující jako v Anglii, jedno zda je převážně privátní jako v USA či převážně státní. Všude z něj chtějí odebírat prostředky a dávat je tam, kde je je víc třeba – například na záchranu krachujících bank. Lékař je odjakživa nepřítelem ministra financí, protože nejen spotřebovává finanční prostředky, ale navíc prodlužuje život těm, jimž se pak musí vyplácet penze. Je přízračné, že rakouský ministr financí Pröll poté, co skutečně vážně onemocněl plicní embolií, jen co si od své nemoci odpočinul, okamžitě se vzdal ministerského postu a odešel z politiky. Poté, co byl sám se zdravotnickým systémem konfrontován, nepřenesl přes srdce, že jej má likvidovat.
Experti pravili, že oddělení, kde se nedělají žádné srdeční katetry či speciální endoskopické výkony nemá nárok na existenci. K tomu jen poznámku, že jsme specializovaní na revmatická onemocnění a pohybový aparát, čehož si ovšem daní experti (aspoň podle jejich zprávy) nevšimli. Ani nemohli, jak jsem už napsal, výkony a obložnost nebyly vůbec brány v ohled. To, co děláme, zvládne prý soukromý internista. (Poznamenám jen, že v našem okrese je jeden na 35 000 obyvatel a rozšíření o další místo v souvislosti se zavřením oddělení pojišťovna rozhodně vyloučila, Že řadu našich výkonů nenabízí, nebylo součástí vypracované analýzy – abych se pořád neopakoval, ale výkony nebyly vzaty v potaz).
Dozvěděli jsme se, že cílem má být průměrná ošetřovací doba 3 dny a proto nás nikdo nepotřebuje a ti co by nás potřebovali, budou holt muset jet oněch 70 kilometrů do nejbližší další nemocnice. (Průměr v současném Rakousku je 5,9 dne, přiznávám, že jsme s naší dosti přestárlou klientelou měli zločinně vysoký průměr 6,2 dne na pacienta).
Jak by tedy měla medicína vypadat, aby tohoto cíle dosáhla? Musí být rychlá a levná – jako u Mc Donalda. Obvodní lékař by měl sám bez příslušného vybavení a přístrojů stanovit diagnózu a zavolat do nemocnice: potřebuji u pacienta srdeční katetr, odstranění žlučových kamenů, či dialýzu. Telefonicky se domluví termín, pacient se dostaví, napíchají se do něj přístroje, provedou se s ním patřičné výkony a pak bude poslán domů. Čili objednat u příjezdu k Mc Drive a vyzvednout si u okýnka – co jste dostali, zjistíte pak na cestě. Tak i vysvětlení, co se s pacientem dělo, jakož i provedení doporučené léčby by měl obstarat opět obvodní lékař – který při nejlepší vůli nemůže stačit na to, aby znal celou medicínu do patřičných detailů a samozřejmě selže, pokud nastanou komplikace. A to i kdyby byl génius, protože je prostě všechny při nejlepší vůli nemůže znát. A v ambulanci má šedesát netrpělivých pacientů. Dnes. Po reformě jich tam bude mít osmdesát.
A v nemocnici? Hovořit s pacientem? Vysvětlit mu něco – tedy kromě povinného informovaného souhlasu před operací či zákrokem – zbláznili jste se? – na to nebude čas! Spokojenost pacienta? Co to je? Samozřejmě nesmí přetížení a vystresovaní lékaři udělat žádnou chybu, která by se dala žalovat – to by stálo peníze. Ale aby byl pacient spokojen a dokonce se mu snad v nemocnici líbilo? To se nesmí stát! Prosím vás, pokud vám budou dávat při propuštění z nemonice dotazník s otázkami, zda jste byli spokojeni a zda byste se v dané nemocnici rádi nechali léčit znova – buďte při odpovědích hodně opatrní. Pokud byste totiž napsali, že na dané oddělení rádi přijdete znovu, podepsali jste tomuto oddělení možná právě rozsudek smrti.
Pacient se do nemonice nesmí těšit! Pacient musí mít z nemonice panickou hrůzu, aby tam šel, jen když už opravdu mele z posledního a není jiného východiska. (Samozřejmě ještě lepší je, když pacient ze strachu do nemonice vůbec nepůjde a zemře doma – pak nestojí vůbec nic. Budu teď hodně nepříjemně sarkastický, ale z pohledu ministra financí je mrtvý pacient nejlevnější pacient, dokonce i pohřeb si musí zaplatit sám).
Aby pacient do nemonice přišel s nejasnými symptomy, tam byl přijat usměvavým lékařem, který se skutečně o jeho problémy zajímá, který si na něj vezme čas, naordinuje příslušná vyšetření, odhalí diagnózu, zaléčí a počká, zda jeho léčba zabere, aby pak uzdravujícího se pacienta poslal domů, to je bohužel minulost. Ano, já vím, všude jsou idealisté, lékaři, sestry, rehabilitační pracovníci a další, kteří se snaží takto jednat a pro něž je pacient stále partner. Těm nechci v žádném případě křivdit, mají můj obdiv. Stále mám v živé paměti perfektní a obětavou péči, jíž se dostalo mému otci v nemocnici v Porubě, když byl smrtelně nemocný a díky trpělivosti personálu a kvalitě tamější léčby se uzdravil. Z pohledu reformátorů jsou ale takovíto pracovníci nežádnoucí a v podstatě by měli být odstraněni. Jsou totiž sice kvalitní, ale drazí! Čas který věnovali jednomu pacientovi, byl příliš drahý, za ten čas se mohly udělat tři gastroskopie nebo dva srdeční katetry. Že se tato vyšetření dělala zbytečně, protože si nikdo nedal práci popovídat si s pacientem, aby zjistil, že nemá anginu pectoris ale zablokovanou páteř a že netrpí žaludečními vředy, ale větry? To není důležité. Ne v systému, kde se počítá se solidaritou, kde se platí ze sociálního pojištění, do něhož přispívají všichni.
Chcete takové vyšetření? Chcete, aby se vám někdo věnoval? Pak si z to zaplaťte! Když půjdete místo do McDonalda do luxusní restaurace, bude se vám číšník taky věnovat, bude mít trpělivost, než si něco vybetere k jídlu, poradí vám s výběrem vína a ještě se na vás bude usmívat. Vás úsměv přejde, až budete platit, ale platili jste právě za tyto služby.
Ve všech zemích Evropy i světa je tato tendence – přesunout zdravotní péči do privátní sféry. Přinejmenším zvýšit podíl, který platí pacient z vlastní kapsy. Platí pak totiž jen za svoji chorobu, nepřispívá tím na léčbu jiným. Kdo nemá peníze, má smůlu. Má to co do činění s celkovým posunem myšlení. Od společnosti altruistické (solidární) se přesouvá k společnosti egoistické. O těchto dvou modelech snad někdy příště, dnes na podrobnosti není prostor. Úspěch západního poválečného světa spočíval v tom, že našla správný mix obou těchto modelů. Jenže kyvadlo se v sedmdesátých a osmdesátých letech vychýlilo příliš doleva směrem k altruistickému modelu, od začátku devadesátých let se pohlo na opačnou stranu. Jak daleko to půjde, o tom rozhodne práh bolesti společnosti, občana. Ve zdravotnictví pak v naprosto nepřeneseném smyslu. Jsem opravdu zvědav, jak dlouho bude občan ochoten nakupovat svou lékařskou péči u McDonalda. Mimochodem – řetězec Mc Donalds začal vykazovat ztráty. Poprvé v historii. Třeba je to dobrý signál. Škoda jen, že to nezaznamenali politici, prosazující tzv. reformu zdravotnictví. Reformu, v níž nevládne zdravý rozum, ale koruna či euro.

Anatomie

Anatomie je postrachem studentů medicíny. Je to síto, jež má prověřit jejich schopnost se obětovat pro blaho lidstva, a které je schopno měřit jejich připravenost k této oběti kvantitativně. Na štítě anatomie zůstávají vždy hromady padlých studentů, kteří raději studium medicíny ukončují nebo jim ukončeno je. Je to obor, na nějž se nejlépe hodí heslo mého přítele Marka, že „medicína nepotřebuje chytrou hlavu ale železnou prdel.“ Navíc v oněch časech let osmdesátých byl člověk onou uličkou medicínského utrpení prohnán během pouhých dvou semestrů, na jejichž konci musel zkoušku absolvovat, nebo se mu brány university zavřely. Znamenalo to přednášky v pondělí a v úterý, praktika pak ve středu a ve čtvrtek. Na každém praktiku se zkoušela připravenost, kdo propadl, tomu praktikum nebylo uznáno. Jedno propadnutí bylo tolerováno. Druhé si mohl student nahradit v tzv. „svatém týdnu“ bezprostředně před zkouškovým obdobím. Tedy slovy JEDNO praktikum. Kdo propadl třikrát, měl problém. Kdo víckrát, byl ztracen.
Měl jsem štěstí, že jsem měl skvělého pedagoga, jenž dokázal i z tak nudného předmětu, jakým anatomie nepochybně je, udělat napínavé téma a dokázal je i naučit. Přitom nebyl asistent Kutál lékař, nýbrž doktor biologie. O to lépe ale učil. Byl to mladý chlap, který s námi rád zašel na pivo či na koncert, ale koho v hospodě nebo na koncertě viděl, či kdo s ním dokonce seděl u stolu, musel počítat s tím, že bude ve středu či ve čtvrtek nemilosrdně zkoušen. Nezapomenu na jeho radost, když mne konečně dostal na anatomii oka a mohl mi onu jednu nedostatečnou zapsat. Ale právě jen tu jednu, jež se – jak už jsem napsal – tolerovala. Byla to porážka, jaká nebolí, ale naopak utužuje přátelství – jako když vás kamarád konečně jednou po dlouhé době porazí na tenise.
Nicméně nám v průběhu oněch dvou semestrů anatomie nahnal tolik strachu, že nikdo z celého kroužku nenašel odvahu přihlásit se na předtermín. To jej pobouřilo. Přišel do praktik a podrážděně se zeptal, proč se nikdo z nás nepřihlásil.
„Ale vždyť anatomie je tak těžká! Nejsme na ni ještě dost připraveni,“ namítali jsme.
„Jestli jste připraveni, o tom rozhoduji já,“ prohlásil. „Tady jde o věc cti. Nepřipustím, aby se právě z mé skupiny nikdo nepřihlásil. A tak jsem už přihlásil – vás,“ ukázal na mne.
„Ale praktická zkouška je už za dva týdny,“ zaštkal jsem.
„Praktickou zkoušku zkouším já,“ uvedl mne na pravou míru.
„Aha,“ pravil jsem a bylo mi o něco lépe. „Co když ale nebudu vědět?“
„Tak se půjdete projít na čerstvý vzduch, pročistíte si hlavu a pak se na zkoušku vrátíte. Je pro mne věcí cti, aby můj student nepropadl!“
Za těchto okolností mi připadala ona praktická zkouška už o hodně méně strašidelná a tak jsem se na ni vydal v dobré náladě a laxně oblečen do džínů. V aule už pobíhalo dalších třináct kandidátů, všichni v oblecích či v šatech, což mne zmátlo. „Vždyť je to jen praktická zkouška,“ namítal jsem a v tašce jsem svíral bílý plášť. Uprostřed chumlu kandidátů seděla paní docentka Malínská a libovala si.
„Jen se podívejte na ta moje kuřátka. Jak se pěkně pooblékala, jak berou tu zkoušku vážně. A to je ještě jen praktická zkouška, představte si!“
Zatímco se kuřátka houfovala okolo nadšené paní docentky, já se ve svých džínách styděl za rohem.
„Kde je asistent Kutál?“ troufal jsem si na otázku, protože jsem našeho asistenta nikde neviděl. Dbal jsem přitom na to, aby ze mne byl vidět zpoza rohu jen obličej.
„Ten musel dnes náhle odcestovat,“ pravila paní docentka. „Dnes zkouší paní docentka Holibková.“
Docentka Holibková, manželka přednosty, byla jako zkoušející dost obávaná. Rozhodně se od ní nedalo čekat, že by mne nechala projít na čerstvém vzduchu a pak mi dala ještě jednu šanci, pokud ztratím niť, cévu či nerv. Případně nervy. Začal jsem se potit.
Napřed byl ovšem ještě písemný test. Až jeho absolvování opravňovalo kandidáta nastoupit ke zkoušce praktické a zvládnutí této pak ke zkoušce teoretické, která se měla uskutečnit zhruba za deset dní. Takový průběh vyžadoval, že písemný test musel být vyhodnocen, což mi poskytlo trochu času. Pospíšil jsem si s vyplněním testu, jak se jen dalo a pak pádil přes celou Olomouc, abych se navlékl do obleku. Stihl jsem to tak tak. Začalo se právě zkoušet, první dva kandidáti už byli u mrtvoly, aby projevili své praktické znalosti. Pak se náhle otevřely dveře a vstoupila paní docentka Holibková.
„Kdo chce jít dnes ke zkoušce?“ zeptala se.
Rozpačitě jsme se po sobě podívali. „Všichni, samozřejmě.“
„Ach tak, myslela jsem, kdo by chtěl jít dnes na teoretickou zkoušku.“
Jak jsem už řekl, teorie se měla zkoušet až za deset dní. Pomocná vědecká síla na anatomii Kroupa se zvrátil v křesle a zasténal – „Na to nejsem dostatečně připraven.“
V mém rozhodnutí sehrála roli především skutečnost, že jsem měl jít příštího dne na svatbu sestřenice. To znamenalo, že se zítra a v neděli stejně nic nenaučím a navíc se zítra s přízrakem zkoušky z anatomie v zádech ani nebudu moci na svatbě bavit. Se sebevražednou odvahou, sledovanou ustrnulými zraky ostatních přítomných, jsem zvedl ruku.
„Já,“ hlesl jsem.
Paní docentka se rozzářila. „Tak pojďte pane kolego, jen pojďte.“
Její muž, přednosta Holibka dostal v ten den očividně chuť si trochu zazkoušet a k tomu podobné sebevrahy potřeboval. Samozřejmě, že takových odvážlivců nebylo nazbyt (slovy dva) a tím pádem nepřipadalo v úvahu, že by mne jeho manželka mohla od praktické zkoušky vyhodit, tím mně zavřít cestu k zkoušce teoretické a svého manžela frustrovat nedostatkem kandidátů, jež by mohl zkoušet. Otázky tedy skutečně nebylo možno označit za těžké. Arterie iliaca komunis je jedna z největších cév lidského těla a kdo by ji nepoznal, ten by opravdu neměl na studiu medicíny co hledat. Ovšem pak se paní docentka překonala tím, že mi dala hádat, z které ruky pochází pažní kost, kterou mi vrazila do ruky – z levé či pravé. Za těchto podmínek nemohla praktická zkouška skončit jinak než jedničkou a byl jsem posunut k panu profesorovi na další část zkoušky.
Když jsem vstoupil do místnosti, seděl profesor Holibka spolu s mým dobrým přítelem Milošem Petříkem (prvním sebevrahem, jenž se rekrutoval z oné první dvojice, jež nastoupila ke zkoušce, ještě když jsem se převlékal do obleku) nad velkým nákresem ženských pohlavních orgánů. Téma je očividně tak uchvátilo, že mi pan profesor jen nepřítomně pokynul, abych si vybral otázky. Krabice s otázkami byla za jeho zády, při trošce drzosti jsem si mohl vybrat otázku, jakou bych chtěl. Jenže prvák na medicíně tu drzost prostě nemá. Vybral jsem si konsternovaně naslepo tři otázky a pak profesor mi pravil: „Jděte se připravit na chodbu.“
V tašce na chodbě jsem měl učebnice anatomie, ale strach mi znovu nedovolil do nich nahlédnout, i když jsem byl na chodbě sám. Co kdybych byl přistižen?
Nicméně zkouška proběhla harmonicky, pan profesor byl dobře naladěn, chápal, že téma, které hodlal odpřednášet teprve příští středu, nemůžu znát do detailů. Nebudu dále napínat, stejně jako přítel Petřík jsem si odnesl jedničku a slavili jsme spolu až do bílého rána, kdy jsem se – dosti překvapivě – probudil na zastávce tramvaje číslo 5 v Neředíně, aniž jsem věděl, jak jsem se tam dostal a co tam hledám. Že jsem potom stihl ještě i odjet na onu svatbu – autobus odjížděl v osm – se podobalo malému zázraku.
Nemusím dodávat, že několik následujících týdnů jsme byli s Milošem nejnenáviděnější osoby v ročníku. A dělalo nám to moc dobře.

Čepička

Nazývali jsme jej „Häubchen“ čili čepička. To proto, že pletenou čepičku nikdy nesundal se své velké plešaté hlavy. Jak ve dne tak i v noci ji měl vždycky nasazenou, podezřívali jsme ho, že už roky stále tutéž. Aspoň tak dráždivě voněla. Skoro jsme zapomněli, jaké je jeho skutečné jméno. Jmenoval se ve skutečnosti Schickelgruber (jméno jsem z bezpečnostních důvodů změnil), byl bývalý koňský handlíř (tedy oficiálně obchodník s dobytkem), měl se svou ženou deset dětí a ani s jedním se nestýkal. Všechny utekly z domu a přerušily s ním veškeré kontakty. Nedivili jsme se jim. Protivnějšího pacienta, než byl náš „Čepička“, jsme nikdy neměli.
Denně na vizitě vyprávěl, že je velmi přímý a upřímný člověk, za zády ale pomlouval každého. Pobyt v nemocici jej velmi vyčerpával, nedokázal zvládnout víc než jeden zákrok za den, dva byly už příliš. Přižemž za zákrok považoval odběr krve či měření tlaku. Po ultrazvuku břicha potřeboval celý týden na odpočinek a kategoricky odmítal opustit postel, nechal se od sester prakticky přenášet, což při jeho sto dvaceti kilech nebylo nic snadného. Když se blížilo nebezpečí, že by mohl být propuštěn, ukázal primáři na vizitě svou opruzeninu v tříslech s kožní plísní a překvapil jej požadavkem, že by bylo třeba odebrat krev na zjištění o jakou houbu se jedná a vyčkat výsledku vyšetření, aby mohla být ona houba cíleně vyléčena. Předpokládal, že by celý proces neměl zabrat víc než tři týdny, které byl ochoten přečkat v péči našich sester. Primář mu doporučil, aby se častěji sprchoval, nejlépe denně, což jej rozzuřilo k nepříčetnosti. Při příštím pobytu vytáhl hned na první primářské vizitě z kapsy papír, kde bylo potvrzení kožního lékaře, že sprchování častěji než obden člověku škodí. A opravdu jsme jej častěji do sprchy nedostali ani násilím. Měl na to přece lékařské potvrzení od odborníka!
Pak se zase jednou blížilo propuštění. Začal jsem vyjednávat už týden dopředu. Pan Schickelgruber mínil, že propuštění o víkendu je velmi nevhodné, protože jeho žena nebude vědět, co má nakoupit a obchody jsou v neděli zavřené. Dohodli jsme se tedy na pondělku. V pondělí oznámil, že syn pro něj nemůže přijet a zda by to nešlo v úterý. Se skřípěním zubů jsem na propouštěcí zprávě opravil datum a souhlasil. V úterý ale pan Schickelgruber pravil, že jeho žena musí jet na vyšetření do Grazu a syn ji tam veze, což znamená, že by se o něj neměl kdo postarat. A protože si žena musí po tak namáhavé cestě ve středu odpočinout, připadá propuštění v úvahu nejdřív ve čtvrtek. Polykal jsem sliny a pokoušel jsem se to prodýchat. Dokázal jsem jej nezmlátit, to byl velký úspěch. Sevřeným hlasem jsem mu oznámil, že čtvrtek považuji za nejkrajnější termín, protože pojišťovna náklady za jeho další pobyt nepřevezme. Zeptal se, zda by ty náklady tedy nepřevzala nemocnice, protože se v jeho osobě jedná o takzvaného „stammkunde“ čili kmenového zákazníka, takže by to mohl dostat jako bonus. Odpověděl jsem, že to není možné a rychle jsem opustil místnost. Schickelgruberův život se už nacházel v akutním ohrožení.
Ve čtvrtek mi pan Schickelgruber bohorovně oznámil, že syn přijet nemůže, protože musí do práce. Byl přece v úterý v Grazu s paní Schickelgruberovou a nemůže si dovolit vynechat další směnu. Ovládl jsem se a řekl jsem, že nám nevadí, když pro něj přijede odpoledne, večer nebo v noci, musí to být ale do půlnoci, protože od pátku 0:00 hodin už pobyt pana Schickelgrubera na oddělení není možný. Odpověděl, že k tomu syna nemůže nutit. Řekl jsem, že si tedy má objednat taxíka. Odpověděl, že nezná telefonní číslo taxislužby. Navrhl jsem, že mu taxíka objednáme sami. Na to pravil, že on není ochoten taxíka platit a pokud ho objednám, musím ho taky zaplatit.
Pohár přetekl. Ne, nekřičel jsem – obdivujete mne co? Tichým hlasem jsem sdělil panu Schickelgruberovi že jej od pátku 0:00 hodin hlásím jako případ, který nevyžaduje medicínskou ale jen ošetřovatelskou péči, což v praxi znamená, že jej každý den pobytu bude stát 5000 Schilingů. Tečka. Nejsem ochoten dále vyjednávat.
Hodinu po našem rozhovoru přijel syn a odvezl pana Schickelgrubera domů.
Druhý den ráno – bylo krátce po půl osmé, kdy začíná sezení s primářem, zazvonil šéfovi telefon. Naslouchal, pak se srdečně zasmál a zavěsil.
„Volal mi obvodní lékař pana Schickelgrubera. Schickelgruber sedí právě u něj a stěžuje si, že na Stolzale působí nelidský lékař, který ho bez varování na hodinu vyhodil z nemocnice.“
„Nejsem nelida,“ namítl jsem. „Kdybych byl, neopustil by nemocnici živý a určitě ne se všemi kostmi.“
Ale ani tento zážitek nezabránil panu Schickelgruberovi, aby naši péči nevyhledával nadále. Už při dalším pobytu mi nadšenými slovy líčil, jak je rád, že je na mém oddělení, protože mne považuje za nejlepšího a nejmilejšího ze všech lékařů, jaké kdy poznal. Zdržel jsem se komentáře.
A pak si jednoho krásného dne poslal pro záchranku. Jeho zdravotní stav se prý tak zhoršil a je natolik kritický, že by normální převoz do nemocnice nepřežil. Službukonající lékař, pracující jinak na interněa proto pana Schickelgrubera důvěrně znající, vyrazil na výjezd plný radostného očekávání. Měl být zklamán. Když vpadl do domu v očekávání umírajícího pana Schickelgrubera, našel ho v kuchyni u šálku kávy.
„Buďte tak laskav, pane doktore a počkejte venku,“ pravil umírající klidně. „Musím si napřed v klidu dopít svou kávu. Pak můžeme jet.“
Kolega byl tak konsternován, že skutečně počkal. Pak se objevil pan Schickelgruber s nezbytnou čepičkou na hlavě, následován manželkou s dvěma velkými taškami. Sám Schickelgruber nesl malou přenosnou televizi. Doktor vytřeštil oči.
„A to je co?“
„Moje televize,“ pravil Schickelgruber. „Přece nebudu v nemocnici bez televize.“
¨ V doktorovi se pohla hrdost a žluč. Oboje současně, žluč víc. „Ne,“ zařval. „Do záchranky žádnou televizi. Buď nastoupíte bez ní nebo odjíždím a nechávám vás tady.“
„A je vám jasné, že si na vás budu stěžovat,“ pravil Schickelgruber.
„A je vám jasné, že vám nakopu do zadku?“
„Tak to je náš medicínský systém,“ zakňoural Čepička. „A za to ještě berou peníze!“
Nicméně televize zůstala doma.