Monthly Archives: May 2011

kapitola 2

Přesně dva týdny později seděli tři z výše uvedených pěti doktorů v Košicích v hospodě na sídlišti Luník 1 a řešili problém, zda jít či nejít zpět do kasáren. Marek zastával názor, že by se vrátit měli, Smolko byl jednoznačně proti a Šimek váhal. Proto bylo hlasování nerozhodné a milí vojáci začínali už čtvrtou rundu piv. Samotný předmět sporu svědčil o tom, že měli za sebou čtrnáctidenní báječné školení v matičce Praze a jejich kázeň jakož i strach z kapitána Prammera a poručíka Maierhofera zcela vymizela. Pokud něco vedlo Marka k tomu, aby prosazoval návrat do kasáren před setměním, nebyl to respekt k nadřízeným, ale skutečnost, že následující ráno měla proběhnout slavnostní přísaha a on se podvědomě obával (opět následek tvrdého výcviku olomoucké vojenské katedry), že zelení nadřízení určitě vymysleli nějakou absurditu, která by jim v účasti na přísaze mohla zabránit. Což by ho až tak nemrzelo, ale měla za… Čti dál »

Kapitola I

Dušan Marek seděl u holiče a sledoval, jak mu na hlavě ubývá vlasů. Usměrňoval holiče svými požadavky ke kompromisu, kdy by mu na hlavě zůstalo ještě dost vlasů, aby vypadal jako člověk a přitom aby uspokojil důstojnictvo v jeho požadavcích na vzhled dokonalého socialistického vojáka a obránce vlasti. Marek totiž dnes nastupoval na základní vojenskou službu a měl z toho patřičný mindrák. Zkušenosti z vojenské katedry totiž dokázaly proti službě v československé armádě naladit i mnohem militarističtější povahy, než byl Marek, považující se za téměř naprostého pacifistu. Co se vlasů týká, začínali tehdy na katedře skutečně impozantně. Měli na to specialistu podplukovníka Nutila, který každý den ráno v době úvodního čtrnáctidenního kurzu obcházel všechny studenty a denně posílal pět až sedm k holiči. To byla jeho denní norma. Což o to, zpočátku to šlo. Někteří z chlapců přišli skutečně na úvod kurzu s vlasy nad normu a tak bylo z… Čti dál »

Zelené výšky

Milí přátelé! Rozhodl jsem se na své webové stránce zveřejňovat na pokračování kapitoly mého románu z mládí, přesněji řečeno mé vzpomínky na vojenskou službu v Košicích v letech 1984 – 1985. Sepsal jsem si je už dávno, několik mých přátel dostalo tuto knížku svázanou, nikdy jsem se ji ale nesnažil publikovat. Koho už zajímá, jak vypadala vojenská služba v časech komunismu, když už o tom psal např. Škvorecký? Ale aspoň třeba ty příběhy někoho pobaví. Kdo se naladil už dopředu nevěřícně, musím jej upozornit, že celá kniha se opravdu zakládá na pravdivých událostech, jen jména protagonistů byla změněna, nehodlám být nikým ani po letech žalován pro urážku na cti. Lidé totiž pravdu o sobě stále hůře snášejí a to se po roce 1989 spíše ještě zhoršilo. Jedno nakolik nedůvěryhodně ta skutečnost působí, služba ve výcvikové divizi byla skutečně spíše kabaretem než životem. Takže kdo máte chuť, prožijte si ten příběh… Čti dál »

Mcdonaldizace medicíny

Proč měl vlastně řetězec McDonalds takový úspěch? Vždyť nabízí nekvalitní jídlo, které je navíc nezdravé, způsobující obezitu, cukrovku a další choroby a člověk v těchto restauracích jí skoro jako u stánku v parku. Obsluha u pultu a odpadky aby pak sám vyhodil do připravených kontejnerů. Neosobní, chladné, nekvalitní – ale rychlé a levné! A ovšem, abych nezapomněl, je tam bezkábelové připojení k internetu. A záchod. Tyto vymoženosti stánek s párky nemá. Právě to je hlavním hnacím motivem dnešní společnosti – vše udělat rychle a levně. Zejména ten čas přitom nesmí přijít nazmar. Ve stále se zrychlujícím tempu se rychlost stala hlavním zákonem – rychlost výměny informací, rychlost obratu peněz a zboží, rychlost cestování, rychlost výroby. Vše se měří na sekundy, minuty, nejvýše na hodiny. Při výkazu hospodářských výsledků jsou už samozřejmě dávno zapomenuty pětileté plány. Ale i roční vyúčtování je už obsoletní, přešlo se na kvartály a brzy se bude… Čti dál »

Anatomie

Anatomie je postrachem studentů medicíny. Je to síto, jež má prověřit jejich schopnost se obětovat pro blaho lidstva, a které je schopno měřit jejich připravenost k této oběti kvantitativně. Na štítě anatomie zůstávají vždy hromady padlých studentů, kteří raději studium medicíny ukončují nebo jim ukončeno je. Je to obor, na nějž se nejlépe hodí heslo mého přítele Marka, že „medicína nepotřebuje chytrou hlavu ale železnou prdel.“ Navíc v oněch časech let osmdesátých byl člověk onou uličkou medicínského utrpení prohnán během pouhých dvou semestrů, na jejichž konci musel zkoušku absolvovat, nebo se mu brány university zavřely. Znamenalo to přednášky v pondělí a v úterý, praktika pak ve středu a ve čtvrtek. Na každém praktiku se zkoušela připravenost, kdo propadl, tomu praktikum nebylo uznáno. Jedno propadnutí bylo tolerováno. Druhé si mohl student nahradit v tzv. „svatém týdnu“ bezprostředně před zkouškovým obdobím. Tedy slovy JEDNO praktikum. Kdo propadl třikrát, měl problém. Kdo víckrát,… Čti dál »

Čepička

Nazývali jsme jej „Häubchen“ čili čepička. To proto, že pletenou čepičku nikdy nesundal se své velké plešaté hlavy. Jak ve dne tak i v noci ji měl vždycky nasazenou, podezřívali jsme ho, že už roky stále tutéž. Aspoň tak dráždivě voněla. Skoro jsme zapomněli, jaké je jeho skutečné jméno. Jmenoval se ve skutečnosti Schickelgruber (jméno jsem z bezpečnostních důvodů změnil), byl bývalý koňský handlíř (tedy oficiálně obchodník s dobytkem), měl se svou ženou deset dětí a ani s jedním se nestýkal. Všechny utekly z domu a přerušily s ním veškeré kontakty. Nedivili jsme se jim. Protivnějšího pacienta, než byl náš „Čepička“, jsme nikdy neměli. Denně na vizitě vyprávěl, že je velmi přímý a upřímný člověk, za zády ale pomlouval každého. Pobyt v nemocici jej velmi vyčerpával, nedokázal zvládnout víc než jeden zákrok za den, dva byly už příliš. Přižemž za zákrok považoval odběr krve či měření tlaku. Po ultrazvuku břicha… Čti dál »