Month: March 2011

Klíč


Nevím, proč ty bestie nefungují. Tedy všichni tvrdí, že fungují až do okamžiku, kdy se dostanou do ruky mně. Mluvím o magnetických hotelových klíčích, módě posledních let, která mně vhání pot na čelo. Ve chvíli, kdy jej na recepci hotelu dostanu, vím, že se pro mne můj hotelový pokoj stává těžko dobytnou pevností. A je jedno, zda je to v Paříži, Praze, Ženevě, Londýně či jen v obyčejném hotelu Jägerwirt ve Fuschlu v Salcbursku. Všude se opakuje stejné schéma. Dostanu na recepci klíč, nuceně se usměji, odeberu se k pokoji a vsunu klíč do zámku. Rozsvítí se červené světlo. Poté klíč různě točím, měním směr, kterým ho do zámku vsouvám, rychlost, s kterou jej vytahuji (zavěcení tvrdí, že to má taky vliv) a ta bestie svítí stále stejně neúprosně červeně. Odejdu tedy na recepci a zahlásím, že klíč nefunguje. Oni se shovívavě nad blbečkem, hovořícím východoevropským akcentem, usmějí, zkontrolují klíč v počítačí a oznámí, že je v pořádku. Trvám na tom, že se přesto nemůžu dostat do pokoje, až se jeden z nich útrpně zvedne a jde se mnou k mému pokoji. Vsune klíč do zámku, zasvítí červené světlo a on znervózní. Roztržitě pronese, že se jim něco takového ještě nestalo, načež zopakuje celý ceremoniál, který jsem už před ním provedl já. Zasouvá klíč do zámku v nejrůznějších směrech a podobách, lomcuje zámkem. Pak se ptá, zda jsem neměl klíč v blízkosti mobilního telefonu či nějakého magnetu. Protože mi tako otázka byla položena už ve všech evropských zemích, které jsem navštívil, odpovím briskně, že ne. On pak sklesle odejde na recepci, aby mi dal vyrobit klíč nový. Snažím se jej utěšit, že chyba není v něm, protože jsem podobný problém měl už v Paříži, Praze, Ženevě, Londýně atd. Jeho to ale očividně z akutní deprese nedokáže dostat a já mám pocit, že jsem jednomu nevinnému člověku pokazil den.
Je to prostě tak, smířil jsem se s tímto rituálem a snažím se přijíždět k hotelům o hodinu dřív, než je nezbytně nutné. Proč tomu tak je, na to vysvětlení zatím neexistuje. Syn se domnívá, že ze mne vyzařuje nějaké podivné magnetické vlnění, které klíče deaktivuje. Snažil se zjistit, zda nejsem mimozemšťan, protože by pro něj bylo zajímavé, být sám polovičním mimozemšťanem. Nejsem!
Popsané schéma se opakuje už léta, zvykl jsem si na něj a nedokáže mne vyvést z klidu. Jen recepční v Bad Ischlu, který mi vtiskl do ruky normální staromódní klíč visící na klíčence, nechápal, proč jsem jej radostí objal. Považoval mne za blázna, mou radost z toho, že dosáhnu své postele bez obtíží, prostě nedokázal pochopit. Jenže pak přišla cesta do Londýna a pochopil jsem, že osud je vynalézavý a dokáže vymýšlet stále nové zápletky.
Kupodivu jsme se s manželkou na první pokus na hotelový pokoj dostali. Považoval jsem to za důkaz jejího pozitivního vlivu (který nad mým kdekoliv vždycky převáží). Druhý den jsme však běželi v dešti na pokoj, abychom se převlékli na připravovanou parádu, které se měla snad zúčastnit i Quen – jako nezkušené turisty nás totiž v Londýně překvapil! – déšť. Měli jsme naspěch a osud právě na takovou příležitost čekal. Vsunul jsem klíč do zámku a on zasvítil – žlutě!!! Nevěřícně jsem hleděl na žluté světlo. Pokoj se otevřít nedal – to byla pro mne v podstatě běžná a zažitá situace, žlutá barva svítící na zámku pro mne byla ale něco zcela nového. Zkusil jsem to znova, zámek svítil opět žlutě. Odešel jsem tedy na recepci a reklamoval klíč. Recepční jej převzala se shovívavým, mně důvěrně známým úsměvem, strčila jej do počítače a oznámila mi, že klíč je v pořádku. Řekl jsem jí, že klíč možná v pořádku je, ale že se do pokoje stejně nemůžu dostat, protože na zámku svítí žluté světlo. Na recepci zavládlo hrobové ticho. Všichni tři přítomní zaměstnanci hotelu se dívali nevěřícně na mne a pak jeden na druhého, až ona dáma vydechla nevěřícně: „yellow light?“ Přikývl jsem, ačkoliv mne jejich rekace hodně vylekala: „Yes, yellow light.“
Jeden z mužů na recepci ode mne třesoucí se rukou převzal klíč a vyrazil směrem k mému pokoji. Následoval jsem ho a tak jsem viděl, jak vložil klíč do zámku a pak nevěřícně hleděl na žlutě svítící zámek. Popadl telefon a vzápětí byla u nás hotelová managerka. I ona převzala klíč, vsunula jej do zámku a pak nechápala, co vidí. Zachovala ale obdivuhodný klid – proto zřejmě byla v hotelu ředitelkou. Požádala nás, zda bychom se neodebrali k hotelovému baru a přišli za deset minut. Když jsme se za oněch deset minut vrátili, byly dveře dokořán a zámek byl pryč. Zřejmě jej odmontovali a odnesli za účelem vědeckého zkoumání. O výsledcích výzkumu nás bohužel neinformovali, takže i nadále mi na čele vyrážení perly potu, když dostanu v hotelu kdekoliv na světě do ruky magnetický klíč. Jaké světlo zasvítí? Červené, žluté nebo – což se mi stává řidčeji, zelené?

Infarkt myokardu


Srdeční infarkt je závažná diagnóza. Už při pouhém podezření se dává medicínská mašinérie do pohybu přesahující svou rychlostí stressovou toleranci zúčastněných. Jestliže před dvaceti lety lékař píchl pacientovi heparin a postavil vedle něj defibrilátor a po týdnu sledování jej přeložil na lůžko mimo jednotku intenzivní péče, dnes mu ihned poté, co jej uložil do postele, píchne vedle heparínu ještě Aspirín, Reteplázu ( lék na rozpuštění krevní sraženiny v koronárních cévách), nacpe do něj osm tabletek Plavixu (se stejnou nadějí, že tato látka zabrání, aby se ta sraženina vytvořila znova) a pak visí na telefonu. Musí zavolat kardiologické centrum, aby zjistil, zda mají volnou kapacitu. Jestliže ji nemají, musí volat další kardiologické centrum se stejnou otázkou. Poté musí upovědomit červený kříž, že potřebuje transport vrtulníkem a dozví se, že vrtulník nemůže letět, protože je zlé počasí. Poté musí objednat sanitku, najít lékaře, který může pacienta doprovázet, pohádat se s ním, protože tento jet nechce, pak rychle sepsat propouštěcí správu, nechat okopírovat všechna EKG, urgovat laboratoř, aby už konečně vytiskli laboratorní výsledky, protože je třeba jeposlat se zprávou do onoho centra. Poté získat od pacienta informovaný souhlas k vyšetření srdečním katetrem, což znamená vysvětlit šokovanému a nic nechápajícímu člověku, co na něj čeká, vymámit z nějpodpis a pak přeložit pacienta na lehátko a poslat jej s naštvaným kolegou na cestu na kardiologii. Jestliže se pacientovi mezitím už většinou daří dobře, lékař je zralý na hospitalizaci na právě uvolněném lůžku.
Srdeční infarkt tedy znamená vždy stress. Nebo skoro vždycky.
Paní Weberová byla matkou našeho ekonomického ředitele. Byla učitelkou na střední škole, ale potrpěla si na to, abychom ji oslovovali doktorským titulem, protože obhájila ve svých mladých letech doktorskou práci až z dvou oborů – totiž z latiny a francouzštiny. Ze svého syna chtěla mít operního pěvce, když se nakonec rozhodl pro ekonomii, byl pro ni už nadosmrti „looser“, jenž si nezasloužil ani její nejmenší respekt. Nicméně, kdy ji začaly bolet klouby a tělo už nefungovalo podle jejích představ, ráda využila synovy protekce, aby u nás dostala lůžko. Sestru Lotte přivedla k šílenství, když ji k sobě zavolala zvonkem 27 krát za hodinu. Naposledy, když Lotte, už vztekem bez sebe, opustila pokoj poté, co jí musela už popáté přerovnat polštář pod hlavou, rozsvítil se zvonek právě, když zavřela dveře. Vpadla dovnitř a paní doktorka Weberová jí s úsměvem pravila. „Tak mne právě napadlo, když jsem se dívala do zrcadla, že se mi nějak příliš leskne nos – mohla byste mi jej napudrovat. Tady je pudr!“ Následný rozhovor musela řešit disciplinární komise.
Protože jsem o důležitosti paní Weberové věděl, byl jsem v šoku, když jsem jednou okolo páté odpoledne pohlédl do počítače, abych zjistil, jaké mám na ortopedii vyřídit konzília a našel jsem zde její jméno s indikací: „Infarkt myokardu!“
Nevěřil jsem svým očím. Infarkt myokardu znamená pohyb, běh, zachraňování života, (a samozřejmě telefonování), zejména pokud se jedná o matku pana ředitele. Něco takového se přece nanapíše jen tak beze všeho do počítače a jde se domů!
Rozběhl jsem se na oddělení, kde byla paní doktorka hospitalizována. Sestřička si všimla mého vyděšeného pohledu. „Paní doktorka Weberová má infarkt?“ křičel jsem na to nebohé stvoření. „A to napíšou vaši páni doktoři jen tak do počítače, aniž by mne zavolali, aniž by vyvolali alarm? Ukažte mi EKG!“
„Nezlobte se, pane doktore, ale my EKG nemáme?“
Myslel jsem, že jsem špatně slyšel. „Jak nemáte? Jak pak kolegové stanovili diagnózu?“
„Paní doktorka to řekla na vizitě. Že má bolesti na prsou a že má určitě infarkt. Ale EKG jsme nemohli napsat. Ona šla totiž hned po vizitě ke kadeřníkovi a byla tam celé odpoledne. Potom byla ještě v kantýně na kávu přijela za ní její přítelkyně z Grazu. Vrátila se jen před čtvrthodinou, řekla nám ale, že ji nesmíme rušit, že je unavená a chce si po té návštěvě u kadeřníka odpočinout. Takže jsme to EKG nemohli napsat.“
Musel jsem si to celé napřed přebrat. A pak jsem se rozhodl.
„Podejte mi žádanku o konzílium,“ řekl jsem sestře.
A pak jsem na onen papír napsal: „Infarkt myokardu vyloučen.“ Byl to jediný infarkt, který jsem vyloučil, aniž bych k tomu potřeboval EKG.

Kupujte japonské akcie


Země se třese, lidé umírají, obrovská vlna tsunami je splachuje do moře. Vybuchují reaktory atomových elektráren, radioaktivita se šíří po hrůzami strádané zemi. Obrazy utrpení, obrazy hrůzy, které by měly pohnout každého člověka k soucitu a snaze pomoci. Minimálně k poznání lidské bezvýznamnosti, vystavené zkouškám mnohem mocnější síly – přírody.
Jenže je tomu skutečně tak? Myslí tak skutečně všichni, kdo patří k lidskému plemeni? Jsem ochoten dát ruku do ohně, že tomu tak není. Japonské hospodářství se přece otřásá v základech, akcie padají v panice, vyvolané burzovními makléři. Je pravá příležitost se na neštěstí lidí obohatit! Jen ještě trošku počkat, až akcie padnou na dno, pak je rychle a šikovně koupit – japonská pracovitost a disciplina určitě nakonec vyhrají nad nepřízní osudu, budou se na tom dát vydělat miliardy!
Vydělat?
To slovo mi zní v této souvislosti naprosto nepřístojně. Lépe vystihuje podstatu slovo vyspekulovat, tedy v podstatě ukrást. Protože ty peníze budou někde chybět. To je ovšem finančním supům (či hyenám – označení ponechám čtenáři k svobodné volbě) úplně jedno. Bursa přece vládne. A vládne diktátorsky – diktátoři na stráty nehledí. Dělá to snad Kádáfí ve své snaze udržet si moc?
Budou to určitě špinavé peníze. Hodně špinavé, možná i ozářené. Ale copak jistý český politik před mnoha lety neprohlásil, že špinavé peníze nezná? Všechny peníze mají přece stejnou hodnotu, vytištěnou na bankovkách. Jedno, zda jsou vydělané nebo ukradené! Kdo není hloupý…
Ne, pro mne není soucit hloupost!
Proč nemá politika aspoň tolik odvahy, aby řekla, že po podobných příšerných katastrofách se akcie postižené oblasti obchodovat nebudou? Moratorium na měsíc, po měsící se podíváme, zda už je čas obchody povolit. Nakolik je situace přehledná? Nakolik se už dá věřit, že se neobohatí podvodníci? Byl by to zásah do svobodného obchodu? Byl by to zásah zdravého rozumu. Těm penězům by totiž bylo mnohem lépe v zemi, která je nutně potřebuje ke své obnově než v kapsách několika mála „podnikatelů“.
Jiný příklad? Inflace stoupá. Letos dosahuje už v eurozóně 2,4 procenta. To je samozřejmě na pováženou. President evropské centální banky se kdysi ve škole učil (bylo to už hrozně dávno, ale na něco si mezi partiemi golfu ještě dokáže vzpomenout), že inflace se musí zbrzdit zvýšením úroků. Tím se prý zabrání přístupu k levným penězům a inflace klesne. Kdyby na chvíli odložil golfovou hůl a podíval se na onu inflaci podrobněji, přišel by na to, že je z více než 90 procent způsobena zvýšením cen pohonných hmot. Opravdu si myslí, že může nárůst ceny ropy zastavit zvýšením úroků na kredity? Samozřejmě, že všichni zadlužení – a to je naprostá většina – budou platit za své kredity víc, tím pádem méně nakoupí a tím pádem dostane stát méně peněz z daně z přidané hodnoty. Ale bude to opravdu benzín, který přestanou kupovat? Do práce musí jezdit i nadále – málokdo nakupuje benzín jen tak pro zábavu.
A přitom je nárůst cen ropy a následně pohonných hmot výsledkem čisté spekulace. Ano, v Libyi řádí příšerná občanská válka. Těžba libyjské ropy poklesla z 1,6 milionu barelů denně na 500 000. Libye představuje 2,4 procenta světové těžby této strategické suroviny – vzestup cen o 2 procenta by byl tedy naprosto správný a nikoho by nemohl pobouřit. Ale ropa stoupla od začátku libyjského kofliktu o 20 procent! Stoupla tedy následkem čisté spekulace, která plní kapsy ropným magnátům Exon, Shell atd. atd. Bez ohledu na to, že tím brzdí konjunkturu, hospodářský růst a ohrožují tisíce, možná statisíce pracovních míst. To je jim jedno, ta válka, ve které hynou tisíce lidí, jim přináší miliardy.
Copak by nebylo možné strategické suroviny (ropu, zemní plyn) vyjmout z obchodování na burze? Aby o ceně rozhodovala opravdu jen nabídka a poptávka bez ohledu na chtivost burzovních makléřů a ropných koncernů? Věřím tomu, že kdyby světoví politici jen POHROZILI, že jsou to ochotni udělat, klesly by ceny ropy okamžitě ze dne na den MINIMÁLNĚ o oněch 20 procent. Proč to tedy neudělají? Nemohou nebo nechtějí? Jsou bezmocní nebo zkorumpovaní? Ví to někdo?
Kdo vládne tomuto světu? Oni, nebo ti, kdo řídí ceny na světových trzích?
A pokud jsou politici bezmocní, není čas, aby se začali bouřit lidé? Možná, že se teď zástupci volného obchodu vzrušili a nazvali mne komunistou. Ne, nejsem komunista a před dvaceti lety jsem se aktivně podílel na tom, aby komunismus z této planety zmizel (nepodařilo se to úplně, ale něco se přece jen podařilo). Ale sociální mír, spokojení a motivovaní lidé, které nežere frustrace z toho, že jsou bezmocně vydáni na pospas okrádání několika málo spekulanty, byl měl být cílem každého politického systému, každé politické strany. Jedno, zda se hlásí k pravici a levici (přičemž tyto historické pojmy, mající kořeny ještě ve francouzské revoluci už dávno ztratily svůj pravý význam.) Možná by je bylo třeba na to upozornit.

Biochemie


Biochemie je v podstatě napínavá věda, která se snaží nacházet odpovědi na otázky proč lidské tělo funguje nebo naopak nefunguje tím, že zkoumá nesmyslně malé předměty zvané molekuly, jak prostupují různými tělesnými membránami a vytvářejí tam elektrické a jiné potenciály. Biochemii vyučoval na lékařské fakultě v Olomouci profesor Šantavý. Vědec světového formátu, objevitel Demekolcinu, látky zastavující mitózu. Tradovalo se , že jen skutečnost, že chtěl zveřejnit svůj objev, převratný pro zkoumání mitóz, chromozómů a tím genetického kódu živočichů v době, kdy komunistická propaganda považovala genetiku za buržoazní pavědu a tvrdila, že vše je dáno jen a jen výchovou, mu znemožnila dosáhnout Nobelovy ceny. Ta byla udělana později za objev Colchicinu, látky se stejným účinkem jako Šantavého Demekolcin. Až pak se prý páni komisaři chytili za nos a udělili panu profesorovi za jeho objev „Cenu Klementa Gotwalda“. Což frustraci pana profesora nedokázalo nijak podstatně zmírnit. Zda je ta historka s demecolcinem und colchicinem pravdivá, vám neřeknu, nezájem pana profesora u přednášení a zkoušení byl ale legendární. Hledal tedy rozptýlení mimo stěny katedry, zejména pak v lese, protože byl vášnivým lovcem. Svého loveckého psa měl stále s sebou, sdílel s panem profesorem společnou kancelář.
Jak už jsem řekl, pan profesor Šantavý byl skvělý badatel, měl ale určité slabiny. Neuměl přednášet a nenáviděl zkoušení. Což jsou slabiny u vysokoškolského pedagoga nezanedbatelné. Tu svou první demonstroval hned na úvodní přednášce v semestru. Když na tabuli nakreslil obrovskou molekulu kyseliny chlorovodíkové HCl a půl hodiny o ní nesouvisle horoval, pochopil jsem, že to není nic pro mně a na další přednášky jsem nešel.
O mnoho lépe se nám nedařilo ani na praktických cvičeních. Asistent, který nás měl praktiky vést, měl nějaké privátní problémy – se ženou, s autem, s úřady a já nevím s čím ještě. Proto se vždy objevil na začátku, řekl nám, co zhruba máme dělat, zmizel a už se neobjevil. Semestr nám tak uběhl v blažené nevědomosti, o biochemii jsme sice neměli páru, nijak zvlášť nám to ale nevadilo.
A pak se to stalo. Jednoho krásného dne náš virtuální asistent ochořel a přišel ho zastupovat jiný jeho kolega. A ten se rozhodl – nevídaná a hlavně naprosto nečekaná věc – zkoušet naši připravenost na praktika. Nemusím podotýkat, že byla nulová. Každý dostal otázku, Kdo věděl, toho kartičku položil na pravou stranu. Kdo nevěděl, byl položen vlevo a dostal ještě jednu šanci. Pokud nevěděl ani podruhé, byl z praktik nemilosrdně vyhozen. Průběh byl odpovídající naší neexistující přípravě, vlastně jsme dlouho ani nevěděli, že by bylo možné pokládat kartičky s naším jménem i jinam než vlevo.
A pak přišla otázka, jak vypadá molekula aktivního vitamínu D. To byla jediná věc, kterou jsem znal. Ten název 1,25 – Dihydrocholekalciferol mi kdysi na střední škole připadal tak praštěný, že jsem si ho zapamatoval a dokonce jsem uměl i nakreslit jeho strukturu. A pan asistent vyvolal jméno: „Polák!“ Sice jsem věděl, že se jedná o kolegu Petra Poláka, ale nehodlal jsem svou šanci pustit. Když se Petr jen ustrašeně přikrčil, vyskočil jsem k tabuli a nakreslil jsem tam molekulu onoho šíleného vitamínu. „Výborně,“ potěšil se asistent. „Aspoň někdo se připravil.“ A položil první kartičku vpravo. Až tehdy jsme pochopili jeho systém.
Načež položil nějakou další naprosto nesmyslnou otázku a vyvolal. „Polách.“
Rozpačitě jsem se postavil: „Ale já jsem už přece byl!“
Asistent se na mne překvapeně podíval: „To je pravda,“ připustil a položil mou kartičku vpravo.
Nebudu nikoho napínat, z celé skupiny jsme zůstali na praktiku nakonec tři, já, Petr Polák a kolega Řehák, který byl opravdu z nepochopitelných důvodů připraven. Možná mu biochemie imponovala.
Protože se další zastupování nekonalo a dále už nás vzdělával pouze náš původní asistent, zůstaly tyto známky jediné v klasifikaci za celé dva semestry. Takže když šlo o to, kdo by měl jít na předtermín a měli to být studenti s nejlepším prospěchem ze skupiny, připadali jsme v úvahu jen já a kolega Řehák, protože Petr Polák na něco takového ani ve snu nepomyslel. Takže jsem se mohl přihlásit na předtermín a to jsem i udělal.
Profesor Šantavý byl znám tím, že zkoušel na poslední přednášce a dával na ní téměř výhradně jedničky. Jednalo se přece o předtermíny a tím o studenty s nejlepšími výsledky z praktik!
Proto jsem dorazil na jeho poslední přednášku (byla to moje druhá účast v roce po oné nešťastné molekule HCl) v obleku a s indexem. Bylo nás pět jako za Karla Poláčka. Když nás pan profesor uviděl, šíleně se rozčílil.
„Jak to, že vás tu je jen pět?“ vykřikl.
Otázka byla v podstatě oprávněná, ale zodpovědět jsme ji nedokázali.
„Třicet studentů je přihlášených na předtermín!“ rozčílil se profesor. „A na přednášku jich přijde jen pět! Taková drzost! Taková ignorance! To vás přijde draho! Já si na vás posvítím!“
Opustil přednáškový sál, aniž by dal sepsat prezenční listinu. Pochopili jsme, že jsme ztraceni. Bylo zřejmé, že pan profesor už za minutu nebude vědět, kdo na přednášce byl a za pět minut nebude vědět ani, koho by se na to měl zeptat.
Na zkoušku jsme tedy nastupovali v dosti pochmurné náladě a v obavách z nejhoršího. Což se hned začalo naplňovat. Z první desetičlenné skupiny šest lidí vyletělo a čtyři dostali trojku. Já byl ve skupině druhé.
„Sedněte si,“ zavelel profesor a se zákeřným úsměvem nám podstrčil nějaký papír. „Najděte se!“
Byla to prezenční listina z jeho přednášky někdy z poloviny semestru. Protože jsem byl pouze na přednášce první a ani tam jsem nevydržel do konce a pak na oné zmíněné poslední, která se neuskutečnila, nahlédl jsem do seznamu bez jakékoliv naděje. A – stal se zázrak. Nějaká dobrá duše mne zapsala. Zašktl jsem tedy své jméno a pan profesor se poprvé usmál. V té chvíli se zdvihl v rohu místnosti jeho lovecký ohař, přešel kancelář, přišel ke mně a vložil mně svou hlavu do klína. Upřel na mně své oči a já jej poškrábal za ušima. Pes blaženě zavrněl a pak profesor se usmál podruhé. Očividně zastával všeobecně rozšířený názor, že pes pozná dobrého člověka,, zřejmě si jej ale upravil o vcelku logický dodatek, že dobrý člověk chodí ke zkoušce vždy připraven (není to pravda). Nicméně zřejmě dospěl touto logickou úvahou k závěru, že se v mé osobě jedná o nadějného budoucího biochemika (neměl pravdu).
„Tak pojďte, studente,“ pokynul mi a já se posadil proti němu. „Jakou máte otázku.“
„Pufry,“ pravil jsem.
„Tak prosím,“ vyzval mne.
O pufrech jsem něco věděl, ale uťal mne hned po první větě. „pH krve!“ vybafl na mne.
Nebyl jsem si v té chvíli zcela jist, jaké je správné rozmezí normality (je 7,36 – 7,44) a tak jsem se rozhodl neriskovat. „7,4,“ odpověděl jsem.
„Výborně,“ pravil profesor. „Dejte mi index.“
Když jsem s takto získanou jedničkou opustil kancelář, zahlédl jsem ještě kolegyni, jež byla zkoušena přede mnou, jak zavírá dveře na konci chodby katedry. Tak krátká a úspěšná byla má zkouška. Díky důvěře, kterou ke mně pojal pes profesora Šantavého.
Nemusím tajit, že se historka roznesla. Mí kamarádi chodili na zkoušku se salámem či klobásou v kapse obleku, ale nic nepomohlo. Pes je ignoroval a profesor Šantavý mohl dát průchod své frustraci ze nedostatečné navštěvovanosti jeho přednášek.

Bond


Jeho jméno je Bond. James Bond. Za časů komunistického režimu jsme o něm nesměli vědět. Když byl u mne na návštěvě můj finský přítel, nemohl pochopit, že o tomto hrdinovi nic nevím. Abych taky věděl, když stále bojoval proti komunismu a všude jej porážel!
Ale o tom psát nechci. Otázka totiž je, v čem je jeho úspěch – a ten spočívá v tom, že vždy a všude zůstává „cool.“ A to je cesta k úspěchu. Byli jste někdy na sezení vysokých prominentů, kde jste neměli absolutně nic co hledat? Já ano.
Začalo to tím, že jsem ve své poštovní schránce našel pozvánku na zasedání v centrále koncernu KAGEs (Štýrský zdravotnický koncern) na téma zřizování geriatrických oddělení s ručně psanou poznámkou mého šéfa primáře : „Jsem v té době na dovolené, zastup mne.“ Šéfův rozkaz je svatý, nezapochyboval jsem ani na chvilku a v daný den jsem se vydal do Grazu, abych se v danou hodinu zúčastnil onoho sezení. Očekával jsem velký sál s padesáti, možná sty účastníky, kteří budou frontální přednáškou seznámeni se strategií koncernu. Překvapilo mne, že sezení se má konat v podkroví na třetím poschodí budovy centrálního ředitelství, o žádném větším sále v této lokalitě jsem nevěděl. On tam totiž taky žádný není! Vstoupil jsem do místnosti a pochopil jsem, že je zle. Byl tam jen jeden stůl a kolem něj třináct židlí. V prvním okamžiku jsem se chtěl otočit a dát na útěk, za mnou ale už přicházeli další účastníci a cesta k útěku byla zablokována. A už se ke mně blížili první účastníci sezení a podávali mi ruku. Rozhodl jsem se, že zůstanu „cool“. Pokud se totiž tváříte naprosto přesvědčivě, že na místo, kde právě jste, patříte, uvěří vám to i na zasedání vlády v Nairobi, i když budete modrooký blonďák. Potřásl jsem si rukou s prvním – finančním přednostou koncernu a vyslovil jsem skoro zřetelně své jméno. Nezeptal se, odkud jsem a co tam hledám, takové otázky jsou nepatřičné, prokázal by tak svou vlastní neznalost. A stejnou kartou jsem pak mohl hrát, když jsem si třásl rukou s prezidentem koncernu, s rektorem university, s ředitelem fakultní nemocnice či s předsedou sdružení primářů. Jediné, co mne znepokojovalo, byl počet židlí. Bylo zřejmé, že až se dostaví všichni, bude jedna židle chybět. Ale osud přeje odvážným. Když sezení začalo, bylo nás právě třináct včetně zapisovatelky. Začalo se jednat. Teprve s desetiminutovým zpožděním se dostavil prezident lékařské komory. Poněkud konsternovaně hleděl ke stolu, kde pro něj židle očividně chyběla. Ani teď se ale nezačalo zkoumat, kdo je tam navíc. Zapisovatelka prostě odběhla a vrátila se se čtrnáctou židlí.
Sezení probíhalo řadou diskusních příspěvků. K řadě z nich bych sice měl leccos co říci, ale zdržel jsem se. Protože pak, jedno jak fundovaná by moje poznámka byla, by se přece jen někdo mohl zeptat – a odkud vy vlastně jste a koho tu zastupujete. Proto mi nezbylo než se moudře a zamyšleně tvářit a občas souhlasně pokývat hlavou. Pokud mlčíte, mohou vás považovat za cokoliv, třeba i za filosofa. Takticky jsem tedy za celé dvě hodiny nepronesl ani slovo, nicméně jsem si vysloužil za svůj postoj několik pochvalných či dokonce spikleneckých pohledů.
Jen co sezení skončilo, rychle jsem podal všem ruku a opustil spěšným krokem sál. Důležití lidé mají vždycky naspěch, nikoho tedy nepřekvapí, když nezůstanete na následovou neformální diskusi. Musíte se tvářit jen dostatečně vystresovaně a občas se ke konci debaty nenápadně podívat na hodinky (garantuji vám, že si toho ti nejdůležitější z přítomných všimnou a budou to správně interpretovat vaší důležitostí a zaměstnaností).
Když jsem měl budovu centrály koncernu konečně za zády, mohl mi konečně vyrazit na čele i na zádech a vlastně na celém těle pot. Taky vyrazil. Zbývalo už je zjistit, jak to, že jsem se na takovém sezení ocitl. Řešení nebylo lehké najít, ale díky mým detektivním vlohám (vždyť už jsem říkal – 007) jsem na to přišel.
V době, kdy do nemocnice přišlo pozvání na toto sezení, byl ředitel Graf, pověřený koncernem vypracováním koncepce potřeby geriatrických oddělení ve Štýrsku, právě na dovolené a zastupoval jej krátkodobě můj šéf. Ten si nevšiml, že je pozvání adresováno přímo na Grafa, zjistil, že v čase zasedání onoho grémia je na dovolené zase on a tak delegoval cestu na danou schůzku na svého zástupce – tedy mne. Nu což, co se týká koncepce geriatrie, byl jsem nejlépe informovaný oberarzt v zemi. A proto taky vím – ale to jen mezi námi – že se z toho tehdy diskutovaného projektu prakticky nic neuskutečnilo.