Month: January 2011

Murau


Možná že je už čas, abych aspoň těm, kdo najdou cestu k mé webové stránce, popsal, kde vlastně žiji. Myslím si totiž, že to místo stojí za to – v jiném případě bych tu zřejmě asi nebyl. Okres Murau se nachází na nejzápadnější výspě Štýrska, tak západní, že na jih od něho se už nacházejí Korutany. Murau je okresním městem – tedy městem – městská práva samozřejmě má a to už po řadu století, ale žije v něm 2400 duší, čili kritéria města, jak ho chápame my, vlastně nesplňuje. Ale v Rakousku, kde se přesně rozlišuje historická hierarchie vesnice – trh – město, to má svůj význam. Ostatně „město“ Oberwölz v našem okrese má obyvatel jen osm set.

O to je tu všechno menší, milejší a hlavně zapomeňte, že byste tu mohli mít nějakou anonymitu. Znají se tu úplně všichni. Potkám-li člověka na ulici ve věku nad padesát let a ještě nebyl mým pacientem, je mi okamžitě podezřelý. Buď se chodí dávat vyšetřovat ke konkurenci ve Friesachu (Korutany) nebo do Tamswegu (Salcbursko) nebo je to turista.

Region Murau je totiž jedním z nejdynamičtějších okresův Rakousku, co se týká vývoje turistického ruchu – zejména díky maďarským turistům. Každý národ má svou posvátnou horu. Češi Blaník, Slováci Sitno, Arméni Ararat – no a Maďaři Kreischberg. Že se nachází mimo území Maďarska zřejmě vyplynulo z nedostatku vlastních kopců. Od Budapešti je Kreisberg ostatně vzdálen jen čtyři hodiny jízdy autobusem – tedy v současném malém globalizovaném světě jen skok. Když jedu do práce a předjíždím dlouhé kolony aut s madarskými poznávacími značkami vím, že poutníci už zase vyrazili. Arab musí aspoň jednou za život do Mekky, Maďar na Kreischberg. Jak k tomu došlo, jsem se dozvěděl jednou při lyžování na tého posvátné maďarské hoře. Sněžilo tolik, že jsem se musel schovat do hospody a tam jsem se seznámil s učitelem budapešťské lyžařské školy, který se v roce 1990 vydal do Rakouska, aby našel místo, kam by mohl vozit své žáky. Hledal místo z Budapešti dosažitelné, s jakous takous strukturou a ne příliš drahé. A tak skončil u nás. A po něm rok po roku stále více maďarských klientů.

Murau má opravu pěkné okolí. Nízké Taury se svou výškou do 2800 metrů připomínají hodně Vysoké Tatry – ovšem bez davů turistů. Když se tu vydáte na horskou tůru, potkáte dva až tři lidi (a několik desítek krav) a na chatě, kde si můžete dát pivo, se s vámi bude chtít hospodský pobavit, odkud pocházíte, jak se vám v kraji líbí a jestli přijedete zase. Čili jakési osobní kouzlo, odhlédnouc od toho, že chatu Rudolfa Schobera na Etrachersee má v pronájmu paní Eva Hlobilová, původem z Rožnova pod Radhoštěm.

Okres Murau má totiž četné vazby na Čechy a Moravu – odhlédnouc od mé maličkosti a fotbalového trenéra Rostislava Ondráčka, který přivedl fotbalisty Sankt Lambrechtu až do třetí nejvyšší rakouské soutěže, aby se pak moudře uklidil zpět do rodného Havířova.(Sankt Lambrecht už zase hraje okresní přebor.)

Ty vztahy začaly ovšem trošku nešťastně – v roce 1269 přitáhla k Murau vojska Přemysla Otakara II, který se  v tom roce stal korutanským vévodou. Vojáci měli ke své návštěvě dobrý důvod. V Murau tehdy vládl Ulrich von Liechtenstein, známý trubadúr a básník, hlavním povoláním ale loupežný rytíř. Přemysl Otakar udělal jeho loupení přítrž, čímž si jej na věky znepřátelil – tedy na věky – oba se brzy s tímto světem rozloučili (Přemysl Otokar na Moravském poli a Ulrich v posteli na murauském hradě).

Druhá vazba se pak uskutečnila, když si v roce 1617 vzal tehdy třicetiletý Georg Ludwig von Schwarzenberg dědičku murauského panství Annu Neumann von Wasserleonburg. Paní Anně Neuman bylo tehdy 82 let a Georg Ludwig byl jejím šestým mužem. Protože druhý manžel paní Anny byl Christof, poslední z rodu murauských Liechtensteinů, zdědil pak pan Georg Ludwig o šest let později po smrti své maželky Murau se všemi přilehlými statky. A rod Schwarzenbergů, z něhož pochází náš současný ministr zahraničí, zde už zůstal. Paní Anna Neumann je v Murau dodnes velmi populární, jmenuje se po ní nejdelší ulice ve městě a její socha s její slavnou kočkou stojí před okresním úřadem. Paní Anna byla přesvědčenou protestantkou v době, kdy se štýrský vévoda Ferdinand, pozdější neslavně známý český krála německý císař Ferdinand II snažil všemi prostředky učinit zemi opět katolickou. Anna Neumann bránila své poddané mimo jiné i svými sňatky, nakonec ale protestantskou víru v Murau nezachránila. Dnes žije v okrese Murau a v sousedním Lungau v Salzbursku 400 protestanů – jen tak mimochodem, muslimů je tady 800, tedy dvakrát tolik. Když pak paní Anna zemřela, nastal problém, kam ji pochovat. Pro občany Murau byl problém ji pochovat jinde než v kostele, pro nějž darovala jakož i pro město tolik peněz. Na druhé straně se čerstvě pokatoličtěné duše bouřily pochovat kacířku na posvěcené půdě. Vše dopadlo, jak to už bývá v Rakousku zvykem, kompromisem. Paní Anna byla pochována pod zdí kostela, a to tak, aby hlava, tedy nositelka kacířských myšlenek, byla venku mimo kostel. Nebyl to krásný příklad náboženské snášenlivosti?

Schwarzenberkové už v Murau zůstali dodnes, odtud se zakoupili v sedmnáctém století v Čechách, nejprve v Třeboni, pak na Hluboké a pak zdědili statky bohatého rodu Eggenberků i s Českým Krumlovem a stali se tak pány celého českého jihu. Murau ale nikdy neopustili, a když byli z Čech speciálním zákonem v roce 1947 vyhnáni, odešli zase sem. A vzali s sebou řadu svých zaměstnanců, z části českých Němců, z části Čechů. Řadu z nich jsem měl ještě čest poznat, bohužel čas je neúprosný, jeden po druhém zemřeli a jejich děti už česky neumí. Murauský zámek stojí za zhlédnutí, prohlídky jsou v letní sezóně dvakrát do týdne, ve středu a v sobotu.

Ve dvacátých letech minulého století se pak dočkalo Murau další významné události. Na hoře Stolzalpe – kopci s významem moravských Petrových kamenů, tedy shromaždištěm čarodějnic (mezi námi, někdy mám pocit, že jich tu řada zůstala dodnes), byla vybudována léčebna pro nemocné tuberkulózou. Nejdříve pro děti a začátkem let třicátých i pro dospělé. Když pak tuberkulóza po válce začala mizet a pro nemocnici se hledala nová orientace, byl sem povolán z Grazu profesor Buchner, jenž z tuberkulózní léčebny vybudoval světoznámou ortopedii, největší v Rakousku. Jeho nástupce Graf se proslavil ultrazvukovou diagnostikou kojeneckých kyčlí. Pokud tedy nesete své novorozené děti či vnoučky k lékaři, aby jim vyšetřil kyčle, zda nejsou vrozeně vymknuté, dělá to s největší pravděpodobností metodou podle Grafa, tedy mého bývalého šéfa (odešel do důchodu 1.1.2011). V roce 1990 přibyla k ortopedii i interna a na tu jsem pak v roce 1996 přišel já. A jsem tu dodnes.

Proč? Těžko říci. Možná proto, že už sto metrů za nemocnicí rostly hřiby, na něž jsem se mohl vydat po pracovní směně. Možná kvůli sjezdovkám na Kreischbergu (přelidněno lidmi hovořícími nesrozumitelným jazykem), Lachtalu, Frauenalpe či Grebenzenu. Pro náročnější lyžaře je pak k dispozici Turacherhöhe (asi 40 km vzdálena), Obertauern (50 minut autem), či moje oblíbené středisko Aineck-Katschberg (ke kterému musím autem něco přes půl hodiny. Ta poslední dvě střediska jsou sice už v Lungau, nejdrsnějším okrese sousedního Salcburska, ale stojí za to si tam občas zajet.

A v létě pak jsou k dispozici  Nízké Taury s řadou svůdných kopců a jezer, oblast Turachu na hranici s Korutany a Sölkpass, kudy se už v římských časech převážela sůl a dnes tam stojí v romantickém údolíčku, jednom z nejkrásnějších na světě chata arcivévody Johanna, kde v létě každé útery grilují vepřová žebra.

Murau samotné i jeho okolí pak nabízí řadu hotelů a pensionů od přelidněného Kreischbergu, po hotely Lercher (s tříhvězdičkovým kuchařem Pucherem), Ferner, až po řadu pensionů, na samotné Stolzalpe například pension Käferhube (www.kaeferhube.at), patřící mladé rodině Leitner, kam mne jezdí v lyžařskou sezónu navštěvovat rodina mé ženy. Takže lákavé prostředí pro jak pro člověka milujícího přírodu, horské túry, lyžování a sport, tak i pro člověka se zájmem o historii.

A na jednu murauskou zajímavost bych skoro zapomněl. A přitom má opět vazbu na Českou republiku. Jedná se o pivo. Nemusíme si nic moc namlouvat, rakouské pivo za moc nestojí. Zejména ty nejslavnější značky jako Göser chutnají jako alkoholická voda, po jednom pivu už druhé do žaludku nedostanu. A pak jsem náhle narazil na Murauer Bier – a všechno bylo jinak. To pivo je totiž skutečně naprosto pitné –  samozřejmě je za tím zase jedna historie. Tu jsem se dozvěděl od jedné mé pacientky. Její manžel, pan Winzig, byl sládkem v pivovaru v Českém Krumlově. V roce 1946 se jako Němec musel vystěhovat. Odešel do Murau, recepturu vzal s sebou a přesvědčil majitele pivovaru pana Balzera (jeho vnučka byla několik let mou kolegyní v nemocnici – neříkal jsem, že se tu všichni známe?) aby začal vařit pivo tímto způsobem. Takže pokud vám murauské pivo nápadně připomene chuť piva českého, není to okolnost čistě náhodná.

Zní to všechno lákavě? Tak se přijeďte podívat. Ať už v létě nebo v zimě. Je tady hezky vždycky.

Spätzeit


Es handlet sich um deutsche Version des Artikels “Pozdní doba”. Meiner Ansicht nach leben wir nicht mehr in der Neuzeit, die offiziell im Jahre 1492 begonnen hat, sondern in einer neuen Epoche. Ich glaube, dass nicht die Entdeckung Amerikas, sondern die Erfindung des Buchdrucks der Anfang der Neuzeit bestimmt hat. Ähnliche Änderung des Informationsaustausches wie damals die Erfindung Guttenbergs brachte die Einführung des Internets im Jahr 1989. In diesem Artikel werden Aspekte genannt, die den Einbruch einer neuen Zeit kennzeichnen – die kulturellen, wirtschaftlichen, soziologischen bis zu Aspekten einer neuen Kriegsführung. Alles Zeichen vom Ende des Humanismus und dem Übergang zu einer virtuellen Welt. Es brach also eine neue Epoche der Menschengeschichte an, welche die Menscheit vor ganz neue und bisher unbekannte Herausforderungen stellen wird. Niemand kann heute noch sagen, was diese neue Epoche mit sich bringt, die Menschheit hat aber bisher immer einen ausreichend starken Selbsterhaltungtrieb bewiesen, um diese neuen Herausforderungen erfolgreich zu meistern.

Hier können Sie den ganzen Artikel herunterladen:

Spätzeit

Myslíme opravdu rádi?


Pán Bůh dal člověku rozum, aby jej tak odlišil od ostatních stvoření na této zemi. Tak zní přinejmenším ideální představa, kterou si lidé o sobě vytvořili. Jenže já, a myslím že nejen já, jsem denně vystaven pokušení tomu až tak úplně nevěřit. Denně a vlastně neustále zakopávam o lidi, kteří tento boží dar buď nechtějí nebo neumí používat. Ono to tak trochu bolí zapnout ten orgán v příliš těsné lebce, ale nebojte se, ono se to nakonec vyplatí.
Jako lékař jsem denně vystaven povinnosti vyptávat se lidi na věci, na které by si měli vzpomenout, jenže ono se jim nechce. Ani fakt, že by jim takto předané informace mohly pomoci v jejich léčení je tak zcela nemotivuje. Zkuste se zeptat pacienta, jaké bere léky. Odpovědi:
Nemám tušení – 40 procent
To máte v počítači, pane doktore – 30 procent
To ví moje žena – 20 procent ( tuhle odpověď dávanou muži, kteří se tak dobře cítí v pozici malého dítěte, o které se zase stará hodná máma, miluji ze všeho nejvíc. Cítím se poté vždycky příslušníkem méněcenného pohlaví)
Takové malé žluté a někdy ještě větší červené – 8 procent.
Ten zbytek pak své léky buď zná nebo má aspoň lístek, na nichž jsou jména léků napsána (samozřejmě většinou bez dávkování) nebo mají s sebou krabičky od léků (většinou od všech, které brali v posledních třech letech a z nichž většinu už neberou a neví, které to jsou.
Ani vysvětlování, že znát své léky je nutné, protože v případě nehody nebo náhlé nevolnosti může člověk skončit v jiné nemocnici a dostat pak lék, který se s oněmi branými nemusí snášet a může pacienta dokonce ohrozit na životě, ani to nezabírá.
Ptáte se zřejmě, proč to tedy vlastně dělám, proč ty lidi trápím všetečnými otázkami, když vím, jak malá je šance, že dostanu skutečně použitelnou odpověď. Není to jen sadismus intelektuála, jenž se snaží dokázat svou převahu nad chudákem pacientem? Nechám si místo na odpověď na tuto otázku na později.
I vizita vypadá podobně. Lékař přijde, má na pacienta minutu až pět. V té se snaží vysvětlit nemocnému jeho zdravotní stav, jeho léčbu a zamýšlená další vyšetření. Raději se neptá, zda mu pacient rozuměl, to je sebeobrana, aby jej netrefil šlak. Zjistilo se, že zhruba 20 procent pacientů má po vizitě jsous takous představu, o čem se s nimi hovořilo. Zde nechci být nespravedlivý. Vizita je asymetrická situace, v níž má lékař a pacient naprosto odlišnou pozici a také odlišné očekávání. Pro lékaře je to příležitost hovořit s pacientem a vysvětlit mu vše potřebné. Pro většinu pacientů (čest výjimkám) je to pouze rituál. Pan doktor přišel, vše běží podle zaběhaného řádu vše je tedy v pořádku. Mozek se vypíná v okamžiku vstupu bílých plášťů do pokoje. Většinou ze zdůvodněním (nebo je to vnitřní výmluva?)– „stejně bych tomu nerozuměl“.
Já vím, jedná se většinou o starší lidi, kteří jsou svým zdravotním stavem a jeho léčbou beznadějně přetíženi. Ale zažil jsem i mladého člověka (s vážnou srdeční chorobou, která jej skutečně ohrožovala na životě) který si vymohl, že bude chodit na kontroly do nemocnice jen když tam nebudu, protože se jej pořád ptám na jeho léky a on přece není povinnen je znát. Tolik k ochotě používat onen boží dar, jehož centrum se nachází v naší lebce.
Řeknete že jsem sarkastický, že jsem intelektuální povýšenec. Před zhruba deseti lety proběhla v Rakousku anketa, v níž byly desetitisíce lidí dotázány. „Kdo je zodpovědný za váš zdravotní stav?“ Šedesát procent dotázaných odpovědělo „Můj lékař“. Tolik k uvědomění. Protože kdyby měl člověk převzít zodpovědnost za svůj zdravotní stav sám, musel by se zamyslet. Nad sebou, nad svým způlsobem života, nad léky, jež bere či nebere nebo by měl brát. Pořádně namáhavá činnost.
Samozřejmě jsou výjimky. Vlastně to ani výjimky nejsou, existuje skutečně menšina lidstva (a předpokládám že ti, kdo se propracovali k přečtení tohoto článku k této menšině logicky musí patřit, protože museli vyvinout nemalé mozkové úsilí, než jej objevili) jíž dělá myšlení radost. Může se stát dokonce požitkem, protože porozumění složité věci, objevení něčeho, co bylo našemu poznání zatím skryto, vyplavuje endorfíny, tedy hormony štěstí stejně jako požitek z jídla, požitek z pohybu či z lásky ať už duševní či tělesné. Lidé, kteří aktivně myslí, jsou podle mého soudu šťastnější a navíc neplatí za svůj požitek obezitou ( v případě jídla), bolestmi svalů či kloubů (po joggingu), rozervaným srdcem ( v případě lásky duševní) či pohlavními nemocemi ( v případě lásky čistě tělesné). Tak proč se té šance nechopit a neudělat pro svou pohodu něco pozitivního?
Protože je to namáhavé?
Byl jsem dlouhá léta na oddělení jediný lékař, který uměl vypočítat plochu aortální chlopně v případě jejího zúžení. Není to nic mimořádně těžkého. Prostě se porovná rychlost krve před chlopní s tou za chlopní, změří se průměr chlopně a z něho se vypočítá její plocha. Samozřejmě ti, kdo v se v matematice neulévali, vědí, že tady vstupuje do akce řecké písmenko Pí a do práce s ním se nikomu moc nechce. Jenže protože my nepotřebujeme počítat na tisíciny a víme, že kruh vepsaný do čtverce představuje přibližně tři čtvrtiny jeho plochy, můžeme si tu situaci hodně usnadnit. Vysvětlil jsem to kolegům, napsal jsem jim onu Bernouilliho rovnici. Přesto stále běhali za mnou, nebo mne zavolali k ultrazvuku s tím, že se jim tak chlopeň „zdá“ zúžená a že se na to mám podívat. Dnes máme program na tento výpočet v ultrazvukovém přístroji a ten provádí tento výpočet automaticky. Nikdo mne už nevolá, tedy pokrok. Zdánlivě. Kolegové se tím chytřejší nestali, jen předali část své inteligence stroji. A to děláme tak rádi!
Matematika byla v celém středověku poslední z nižších umění. (Bylo jich celkem sedm, tři nižší a čtyři vyšší, k vyššímu stupni se mohlo postoupit po zvládnutí báze oněch tří). Zvládnutí matematiky bylo tedy základem k postoupení do vyššího stupně vzdělávání, jenž začínal výukou logiky. Vlastně bezchybný systém. Není logičtější vědy, než je matematika, kdo ji tedy nezvládal, nemusel se o logiku ani pokoušet. Dnes za nás počítají stroje. Rádi jsme jim tu funci předali (proto se přece naše stolní mašinky jmenují počítače, i když na nich děláme všechno jiné než výpočty), abychom se nemuseli něčím tak těžkým jako je logické myšlení zabývat. A naříkáme, že z našeho života pomalu mizí zdravý rozum. Aby ne, zdravý rozum a logika jsou si totiž věci velmi příbuzné, pokud ne totožné.
Jedna má známá mi kdysi řekla, že lenost je motor pokroku. Něco na tom bude. Právě snaha ulehčít si práci, zbavit se námahy, vedla lidi k převratným vynálezům, kolem a lukem se šípem počínaje. Určitě chvályhodná snaha, ženoucí lidstvo vpřed. Ale i s vedlejšími – tedy rozuměj v medicínské řeči – nežádoucími účinky. Když jsme lopatu vyměnili za bagr, začaly nám atrofovat svaly. Když vyměníme tužku a papír za počítač, začne nám atrofovat mozek. Delegujeme část své inteligence, část svých schopností na stroj stejně jako oni pacienti, kteří mne dokážou vytočit nejvíc, svou vlastní soběstačnost na manželku ( to jsou ti – to ví moje žena pane doktore). Pohodlné, jistě. Je příjemné být líný, moc příjemné a tím i svůdné. Ale platí se za to blbnutím. A čím je člověk starší, tím snadněji to může nastat. A právě proto trápím své pacienty otázkami na jejich léčbu, otázkami, jež nemají rádi, protože hledat odpověď je namáhavé. Ale ta námaha zachraňuje mozkové buňky.
Prosím aspoň vás, kdo jste prokázali schopnost brilantního myšlení, protože jste našli mou ztracenou webovou stránku a měli jste dokonce odvahu otevřít a pak vytrvalost přečíst si až do konce tento článek. Nepřestávejte s tím. Je vás málo, ale jste nadějí, že lidstvo přece jen tak úplně nezblbne.
Děkuji vám za to předem.