Monthly Archives: November 2010

Proč píšu historické romány

Proč píšu historické romány? Tu otázku mi položila jedna velmi milá a vzdělaná žena, kterou smím už řadu let počítat k mým přátelům. Tu druhou část otázky jsem si pak položil já sám – nepovažuješ se při tom za dinosaura? A konečně je to už řada let, kdy se mne jeden spolužák zeptal – proč nepíšeš něco pořádného – o současných lidech? Teď se mi tedy ty tři otázky složily do jedné a já jsem se rozhodl sám sobě na ně odpovědět. Za každým rozhodnutím bývá obvykle nějaký příběh. Tak je tomu samozřejmě i u mně. O dějiny jsem se zajímal od svých nějakých třinácti let, samozřejmě byla jedním z podnětů pro můj zájem skutečnost, že můj otec vyučoval dějepis. Jenže stejně jako historie mne v té době zajímala i biologie, především botanika, ani fyzika nepřišla úplně zkrátka, teprve časem se můj zájem přikláněl stále více k dějinám. Proč? Stalo se to v okamžiku, kdy… Čti dál »

Pozdní doba 1

NOVÁ EPOCHA LIDSKÝCH DÈJIN– POZDNÍ DOBA  1. část Mrznoucí déšť se záplavami v lednu, teroristické útoky, inteligentní zbraně, ozónové díry v atmosféře, přibývání psychických onemocnění a drastické změny přírody. Jsou to všechno známky, že se náš svět neodvolatelně mění? Jsme svědky zániku obrazu světa, jak jsme ho znali a namlouváme si, že jej ještě tak známe? Že jsme právě současníky vzniku nové časové éry, nové doby? Začíná snad pravě teď po starověku, středověku a novověku nová epocha lidských dějin? Nebo už dokonce začala? Jaké dostane jméno, je v podstatě jedno. Určitě bude hodně záležet na dalším vývoji, zda to bude doba atomová, doba kosmická nebo doba elektronické komunikace. Každopádně to ale bude epocha, v níž bude lidstvo konfrontováno ze zcela jinými hrozbami, výzvami a pořadavky, než v nám dobře známém odeznívajícím novověku. S mým vrozeným konzervatismem a sklonem k skepsi bych tuto novou epochu nazval prostě „dobou pozdní“. I do… Čti dál »

Pozdní doba 2

NOVÁ EPOCHA LIDSKÝCH DÈJIN– POZDNÍ DOBA   2. část Jiným problémem je, že s exponenciálním nárůstem informací a vědomostí roste specializace. Tento trend vede znova do izolace. Neexistují a nemohou existovat polyhistoři typu antických filosofů či humanistů šestnáctého století, kteří dokázali jakžtakž držet tempo s vývojem do konce novověku. Teď už to není možné. Tisíce odborníků v jednotlivých podoborech ztrácejí společný prostor na diskusi, v superspeciálních oborech dokáže komunikovat jen několik specialistů, rozptýlených na obrovských prostorách, kterým jako způsob komunikace zůstávají zase jen elektronická média. Jestliže před dvaceti lety vznikaly nové objevy tempem jeden za pět vteřin, dnes je to sedm za vteřinu. A je patrný trend k dalšímu zrychlování. I když je tento vývoj patrný ve všech oborech, nejzřejmější (lépe řečeno nejviditelnější) je zřejmě v medicíně. Už proto, že medicína se v konečném důsledku dotýká každého jedince, téměř každý se jednou stane na její úrovni existenčně závislý. I v medicíně… Čti dál »

Vláda peněz

Své mládí jsem prožil v totalitě. Když padla a já u toho pomáhal, těšil jsem se na svobodu, na nový zatím nepoznaný pocit. Trval několik – přesněji řečeno něco víc než deset let. V poslední době se mi zdá, že se totalitní moc obnovuje. Jenže tentokrát nemá tvář. Jestliže komunismus jsme mohli personifikovat do tváře Husáka, Biľaka či Brežněva a mohli jsme je jako symboly moci nenávidět, tentokrát je ta věc těžší. Můžete nenávidět americký dolar, Euro či českou korunu? A vlatně bychom měli. Vládnou nám totiž peníze. A ve své moci nejsou vybíravější než někdejší totalitní moc – vládnou opět absolutně a nestrpí opozici. Vše se podřizuje jejich získávání – tedy takzvané “optimalizaci zisku”. Člověk přestává být lidským jedincem, stává se zbožím a je obchodován, jako cokoliv jiného. Teď nehovořím o fotbalistech či hokejistech, kteří jsou opravdu prodávání jako někdejší gladiátoři ve starém Římě – jsou bohatí, ale nesvobodní…. Čti dál »