Po krátké přestávce jsem se rozhodl pokračovat v italském výletu. Tentokrát se podíváme víc na západ – do města Como.

Como vstoupilo do evropských dějin poněkud nedobrovolně a nešťastně. Na konci jedenáctého a začátku dvanáctého století v době posledních vládců sálské dynastie slábla moc římských císařů, sídlících v Německu v krajích za Alpami. Jednotlivé městské komuny se tak udělaly jaksi pro sebe a vzdáleného císaře braly sice na vědomí, ale nehodlaly se mu podřizovat. Jenže pak se začaly prát mezi sebou. A bohaté Como se stalo kořistí mocnějšího Milána. Miláňané Como v roce 1127 dobyli, zbourali mu hradby a všechny domy kromě kostelů.

               Občané Coma si to nehodlali nechat líbit a jeli si stěžovat k císaři. Měli štěstí, že císařem byl od roku 1152 Friedrich Barbarossa, ambiciózní a schopný politik. Ten rozhodl ve prospěch občanů Coma poslal do Milána poselství, které Miláňanům přikázalo nahradit Comu vzniklé škody. Jenže Milánu narostl hřebínek až příliš, císařovy posly ponížili způsobem, kdy císaři nezbylo nic jiného, než aby – chca nechca – táhl do Itálie obnovit císařskou reputaci ozbrojenou silou. To ho pak mělo zaměstnávat po zbytek jeho života až po potupnou porážku u Legnana v roce 1176. Milán ovšem tentokrát – v roce 1158 – dobyl (i s českou pomocí, čeští vojáci si prý před hradbami opékali z těsta vyrobené postavičky dětí a vysloužili si tak pověst lidojedů. Kníže Vladislav se za to stal králem, páni z Kunštátu dostali do erbu půl koně, protože ta druhá půlka údajně zůstala ve městě odřezaná městskou mříží.) Císař zboural hradby pro změnu Milánu a Como si ty své mohlo zase postavit. A od té doby si na ně nedá sáhnout. I dnes se zachovaly skoro v celém rozsahu a proplétají se městskou zástavbou, občas vás překvapí jejich věž na místě, kde byste to nečekali třeba u městského nádraží.  

               Como leží na západním ze dvou jižních cípů Comského jezera. Mimochodem je to jezero, kde má svůj domicil i George Cloony, ovšem poněkud na sever od města na západním pobřeží ve vesnici Laglio. Protože má jezero odtok jen jeden, a to ve východním cípu ve městě Lecce, bylo Como často sužováno jarními záplavami. Dnes jsou zde vybudovány odtokové kanály, které přebytečnou vodu odvádějí. Důležité bylo už v římské době a je na to patřičně hrdé. Na pomníku na stěně jednoho z domů najdete výtažky z textu spisovatele Strabona, který město ve svém díle „Geografia“ popsal, na průčelí dómu jsou pak až dvě znázornění Plinia Caecilia Secunda. Tento známý římský senátor se v „Novum Comum“, jak se tehdy Como jmenovalo, v roce 61 našeho letopočtu narodil. Proslavil se popisem zničujícího výbuchu Vesuvu v roce 79, který zničil Pompeie a Herculaneum a který mladý Plinius osobně zažil – a přežil.

               Como se stalo slavným hlavně výrobou hedvábí. Zdejší morušovníky sice vyhynuly na počátku dvacátého století vinou choroby i průmyslové revoluce, hedvábí se tady zpracovává ale stále a dá se tu stále výhodně koupit.

               Nejdůležitější a turisty nejvíc navštěvovanou částí města je samozřejmě nábřeží jezera. Zde stojí i luxusní hotely Metropole Suisse a Barchetta Excelsior. Je zde krásný velký park věnovaný Mafaldě Savojské.

Tato savojská princezna, sestra italského krále Viktora Emmanuela III. se narodila v roce 1902. Krásu zdědila po mamince, kterou byla jedna z mnoha dcer černohorského krále Nikoly I. Elena. (O Nikolovi jako tchánovi Evropy jsem psal v mém článku o Černé Hoře). Provdala se v roce 1925 za hessenského prince Filipa, s nímž měla čtyři děti. Princ Filip byl zprostředkovatel mezi Mussolinim a Hitlerem. Po Mussoliniho pádu v roce 1943, kdy Itálie přešla na stranu spojenců a vyhlásila Německu válku, poslal Hitler do Itálie osm divizí. Král Viktor Emanuel III. s rodinou se zachránili útěkem do exilu. Hitler se ale chtěl pomstít. Filipa Hessenského podezříval, že se podílel na Mussoliniho pádu. Nechal tedy jeho manželku, která se právě nacházela u své sestry Zarizi Johanny v bulharské Sofii, protože jí právě zemřel manžel, bulharský car Boris III., vylákat na německé velvyslanectví. Tam byla zatčena a převezena do Mnichova a poté do koncentračního tábora v Buchenwaldu. 24. srpna 1944 podnikli spojenci nálet na koncentrační tábor, při kterém byla Mafalda zasypána a utrpěla těžké popáleniny.  Trvalo tři dny, dny, než mohla být operována, přičemž jí amputovali paži, ale ještě téhož dne na následky zranění zemřela. V smyslu jejího odkazu je v parku velký pomník protifašistického odporu s texty a jmény významných umělců a spisovatelů, kteří padli příšernému fašistickému režimu za oběť – jsou zde i výtažky z deníku Anny Frankové. Kousek od pomníku je kámen připomínající Giovanniho Palatucciho. Ten měl z pozice regenta republiky Fiume zachránit na pět tisíc Židů, pročež byl v roce 1990 v Izraeli přijat mezi „Spravedlivé mezi národy“. V roce 1944 byl německou okupační správou zatčen podobně jako mnoho jiných italských úředníků z Rijeky a Terstu pro velezradu a odsouzen k smrti. Zemřel při epidemii skvrnitého tyfu v Dachau 10.února 1945. Od roku 2000, kdy byl Palatucci vyhlášen Janem Pavlem II za „mučedníka dvacátého století“ běží proces jeho svatořečení.

               V kontrastu k Mafaldině parku s moderními památníky protifašistického odporu stojí na břehu jezera dvě dominantní budovy, které pocházejí z doby Mussoliniho fašistické diktatury. První z nich Tempio Voltiano dal Mussolini postavit v letech 1927–1928 na počest nejslavnějšího comského rodáka Alessandra Volty, vynálezce elektrického článku, který se v Comu narodil v roce 1745 a v roce 1827 zde i zemřel

. V roce 1810 byl za své zásluhy povýšen do šlechtického stavu a stal se dokonce hrabětem. V památníku tvaru chrámu je výstava o jeho životě. Volta je ostatně v Comu i pochován, jeho hrob je ovšem jinde a sice v malém mauzoleu na historickém hřbitově Cimitero Monumentale

               Pokud se člověk s Tempiem ještě dokáže vnitřně vyrovnat, mnohem víc ho překvapí monumentální památník padlým v první světové válce.

Tento monument spáchali architekti Giuseppe a Attilio Terragnilové v letech 1930–1933. Mussolini měl očividně na Como slabost. Strávil tu totiž velkou část svého dětství, protože jeho otec zde byl učitelem a malý Benito tu navštěvoval základní školu. Později jako „Duce“ měl v blízkosti jezera vilu, kde rád trávil léto. I po svém politickém pádu v roce 1943, kdy působil jako loutkový předseda vlády „Republiky ze Saló“, zde přijímal politiky a předstíral politická jednání, i když za něj už dávno rozhodovala německá okupační správa. Paradoxně byl právě v Comu držen po svém zajetí partyzány v dubnu 1945, než byl popraven. Jeho mrtvolu ovšem nevystavili na náměstí v Comu, ale v mnohem významnějším Miláně. Kruh dějin se uzavřel. Protože Mussolini Como tak miloval, nechal ho obohatit výplody fašistické architektury hodně podobné výplodům socialistického realismu. Pokud chápete, proč tam stojí, vyděsí vás o něco méně.

               Zřejmě jako kompenzaci k těmto fašistickým stavbám nechalo město Como postavit Alessandrovi Voltovi ještě jeden pomník a zadalo ho polskému umělci židovského původu Danielu Liebeskindovi. Ten pomník „The Life electric“ z oceli je vysoký 13,75 metru, váží 29 tun, stojí uprostřed jezera před comským nábřežím a jde se k němu po dlouhém mostě, který nese jméno fyzika Piera Cardiroly. Svůj k svému, Volta i Cardiola pracovali ve stejném oboru. Ten Liebeskindův pomník byl odhalen v roce 2015.

               Nejen tento pomník, ale i celý onen park na nábřeží a pomník evropského odporu proti fašismu má zřejmě demonstrovat, že se město Como distancuje od svého neslavně známého rodáka Benita.

               Na hlavním náměstí „Piazza del Duomo“ se nachází jak radnice, kterou v roce 1435 poněkud přizpůsobili, aby měla víc místa budova nejkrásnější – Comský dóm Santa Maria Maggiore. Už zvenku je to ohromující budova, zejména neskutečně vysoké průčelí z mramoru s početnými sochami od různých autorů, ty hlavní ale od Tomassa Rodariho, jakož i vysoká osmihranná zelená kopule.

Ale vnitřek chrámu vám prostě vyrazí dech. Je to přímo gigantománie, jedná se o obrovský třílodní chrám, který by byl výstavní i bez gobelínů zavěšených mezi loděmi. Ale ony tam visí a dodávají chrámu ještě víc vznešenosti a krásy. Dům začali stavět v roce 1395, kdy dal biskup Luchino da Brossano architektovi Lorenzovi Degli Spazzi zakázku na začátek stavby. Boční lodě jsou proto ještě v pozdně gotickém stylu. Jenže hlavní loď je už oslava vrcholné renesance. Na stěně levé boční lodi je busta dalšího slavného comského rodáka Benedetta Obescalchiho, který se v Comu narodil v roce 1611 a dotáhl to v roce 1676 až na papeže Inocence XI. Kupole, která dosahuje výšky 75 metrů, je podstatně mladší a byla postavena v třicátých letech osmnáctého století v barokním stylu. Chrám byl dokončen v roce 1774, jeho stavba teda zabrala bezmála čtyři sta let. Ale výsledek stojí zato.

               Z comského dómu se člověku ani nechce odejít a vlastně ani z Coma. Turistů je zde spousta, na lodě na projížďku po jezeře se stojí fronty.  Možná se všichni chtějí podívat, kde bydlí slavný Nespresso – George. Až pojedete okolo, určitě se v Comu zastavte. Jako my.

               Může přinést tak zvrácená ideologie jako je fašismus i něco pozitivního? Bozen je důkazem, že i z činů vedených jednoznačně zlým úmyslem, může vzniknout něco pozitivního.

               V roce 1919 bylo smlouvou ze Saint Germain jižní Tyrolsko přiřčeno Itálii a odtrženo od zbytku země. S hranicí v Brennerském průsmyku se ostatně Rakušané nesmířili dodnes. V té době žilo v provincii Bozen 7000 Italů, zbytek obyvatelstva mluvil německy. Mussolini se rozhodl tuto zemi romanizovat. Nejen, že v Bozenu dostávali místa úředníků a policistů výhradně Italové (hlavně z chudého jihu, kde nebyly pracovní příležitosti), ale tekly sem i státní investice při budování průmyslu, který měl přivábit italské dělníky. A protože se tyto investice na rozdíl od Kalábrie nerozkradly, město z nich profituje dodnes. Všechna předměstí Bozenu jsou průmyslové konglomerace (i když tradiční tyrolské ovocné sady a vinice sahají až k prvním bytovkám) a město narostlo na 100 000 obyvatel. V roce 1939 pak udělal Mussolini deal s Hitlerem. Jižní Tyroláci dostali možnost vystěhovat se do Říše, 75 procent z nich se rozhodlo to udělat. Hitler potřeboval vojáky do armády i osadníky v nově dobytých územích. Mnoho mladých mužů padlo ve válce, která se jich vlastně netýkala, hodně z nich se po válce vrátilo zpět. Boj o sebeurčení německy hovořícího obyvatelstva dostal nový podnět při setkání více než třiceti tisíc Tyroláků na hradě Sigmundskron na předměstí Bozenu v roce 1957 výkřikem „Pryč od Tridentu“ aktivisty Silvia Magnaga (Jižní část Jižního Tyrolska okolo města Tridentu byla a je totiž na rozdíl od bozenské provincie většinově italská.) Zápas o autonomii trval dlouho, vyžádal si i mrtvé a dlouholetá vězení „teroristů“. Nakonec ale provincie dostala v roce 1992 autonomii, žije tedy za své a žije si velmi dobře.  K posledním šarvátkám mezi italsky a německy hovořícími občany došlo v roce 2002, když se městská rada Bozenu rozhodla přejmenovat náměstí před Mussoliniho triumfálním monumentem z náměstí vítězství na náměstí svobody, což ovšem následně dnes už většinově italsky hovořící obyvatelstvo Bozenu odmítlo.

té doby je klid. Společná proklamace Itálie a Rakouska o tom, že nemají sporných otázek, byla ostatně podmínkou přistoupení Rakouska k EU v roce 1995. I tyrolští Němci si zvykli na to, že se na ulicích města hovoří převážně italsky, i když se ulice jmenují po tyrolských osobnostech s převážně německými jmény. U městské katedrály je památník na tyrolského národního hrdinu Petra Mayra, popraveného 19.února 1810. Byl to jeden z nejbližších spolubojovník Andrease Hofera, který dostal díky prosbám své manželky, se kterou měl pět dětí možnost si zachránit život lží. Odmítl ale lhát, že o dekretu o zákazu nošení zbraní nikdy neslyšel, a proto Francouzům nezbylo nic jiného než ho popravit. Prostě pravý hrdý Tyrolák. Dnes ovšem skoro všichni obyvatelé města hovoří oběma jazyky a nažívají v míru, Dokážou ocenit, že Jižní Tyrolsko je jednou z nejbohatších provincií Itálie, hned po Piemontu a před Lombardií nebo Římem.

               Městský progres poznáte sami. Budování města ještě neskončilo, do centra se probíjíte staveništi a průmyslovými komplexy a udělat fotku nějaké památky, abyste na ni neměli stavební jeřáb, je skutečná výzva. Ovšem centrum města je klidné, malebné a parkování v podzemním parkovišti pod Walterplatzem není sice právě levné, ale pohodlné a příjezd bezproblémový.

               Je zajímavé že Bozen neleží na řece Adiži, tedy německy Etsch, která je osou údolí od Brenerského průsmyku až k Veroně, po které se museli po celá staletí vydávat němečtí císaři na svá italská tažení. Strategickou úlohu při těchto cestách hráli místní církevní vládci, biskupové v Brixenu a Tridentu, se kterými musel být císař zadobře, aby se do Itálie podíval (a stejně tak i s městskou radou města Verony). Bozen hrál v té době podružnou úlohu, tomu odpovídá i jeho poloha na soutoku řeky Talfer (italsky Talvaro) a Eisack (Isarco), které se do Adige vlévají až po několika kilometrech vzdálenosti od města.

               Ten Waltherplatz se jmenuje po Waltherovi von Vogelweide, dvornímu básníkovi císaře Friedricha II., který se prý v blízkosti Bozenu narodil.

Tento první a zřejmě nejslavnější minesänger středověku tvořil své verše v němčině – tedy v jihotyrolském dialektu, který se němčině vzdáleně podobá, což bylo na začátku třináctého století něco nevídaného. Ovšem císař, který už tehdy vyhlásil válku svaté církvi a tím i jí kontrolované latinské poezii, Walthera podporoval a pomohl mu k dnešní slávě. Jeho velká socha stojí uprostřed náměstí, které nese jeho jméno.

               Na kraji náměstí stojí městský dóm.

Je impozantní, stojí zato ho navštívit. Je zde pochován rakouský arcivévoda Rainer, jeden z mnoha synů císaře Leopolda II., bratr arcivévody Johanna a císaře Františka. Rainer byl v letech 1818–1848 vícekrálem království Lombardsko-benátského, vytvořeného na Vídeňském kongresu. Poté co v revolučním roce 1848 na svou funkci rezignoval, koupil „Palazzo Capofranco“, na Walterově náměstí. Rainerova syna Heinricha zde v roce 1889 navštívila císařovna Sissi a zasadila na dvoře strom ginkgo biloba.

Dnes je z něho obrovský strom a samozřejmě kult – vše co souvisí s habsburskou, a tedy rakouskou historií města, má obrovský potenciál stát se kultem – a na Sissi, jak už jsem vzpomenul v mém článku o Meránu, budete v Jižním Tyrolsku narážet všude.

               V katedrále je hned několik blahoslavených (žádný svatý) jako Heinrich z Bolzána, který žil na začátku čtrnáctého století, Johann Nepomuk von Tschiderer (narozený v onom paláci Capofranco, ovšem už v roce 1777), blahořečený Janem Pavlem II. v roce 1995 a Josef Mayr Nusser, civilní pracovník bozenského děkanátu, který se stal obětí nacistické ideologie. Poté, co se Itálie přidala na stranu spojenců a vyhlásila Německu válku, obsadilo Německo severní Itálii. Etničtí Němci v Jižním Tyrolsku byli povinni narukovat do německé armády. Nusser byl povolán ke zbraním SS, odmítl ale přísahat věrnost vůdci. Za to byl trest smrti. Po cestě do koncentračního tábora v Buchenwaldu zůstal stát vlak několik dní na nádraží v Erlangenu a vězni umřeli v přeplněných dobytčích vagónech hladem a žízní. Tak i Josef Mayr Nussser. Byl blahořečen papežem Františkem v roce 2017.

               Kousek od katedrály je kostel Dominikánů. Pro řadu kostelů v Bozenu přišel osudový den 29. března roku 1944. Tehdy podnikli spojenci na město masívní nálet, protože Bozen byl logicky důležitým uzlem v zásobování německých jednotek na italské frontě. Místo nádraží ovšem bomby trefily jak kostel Dominikánů, tak i Františkánů. Kostel svatého Mikuláše vedle dómu pak zmizel úplně. Jizvy v stavbách bozenských kostelů jsou nepřehlédnutelné. Ale jako zázrakem zůstala zachována kaple svatého Jana Křtitele, to nejcennější nejen v kostele Dominikánů, ale zřejmě i v celém Bozenu. Tuto kapli si nechal jako pohřebiště své rodiny postavit někdy okolo roku 1330 florentský bankéř Giovanni de Bartolomeo di Rossi. A nechal ji vyzdobit krásnými freskami, které zhotovili umělci Giottovy školy. Bozenské fresky se tedy podobají těm Giottovým v Padově jako vejce vejci a sám bankéř je zobrazen i se svou manželkou klečící pod křížem s Ježíšem Kristem. Nejcennější freskou je ale „Triumf smrti“ jako obraz posledního soudu – to zobrazení smrti opravdu nahání strach.

               Když projdete úžasným zeleninovým trhem, který se v Bozenu pořádá každý den, dojdete k Františkánům. Z původního kostela toho zbylo málo, na zachované stěně jsou fresky bratrů, kteří to někam dotáhli, papežů, kardinálů, biskupů, a hlavně doktorů teologie. Františkáni na vzdělání vždy dbali.

               Zajímavých kostelů je v Bozenu ještě několik, nejstarší vůbec je románský kostelík „Svatý Jan na vsi“. Pak je zde kostel Řádu německých rytířů s erby a vlajkami významných členů řádu. I jeho věž padla za oběť bombardování v roce 1944. A pak je tu neorománský kostel „Svatého srdce Ježíšova“, postavený v roce 1909 k stoletému výročí tyrolského povstání proti Francouzům nebo nenápadný kostel Kapucínů s velkou klášterní zahradou přímo v centru města.

               Ještě víc než kostelů, je v Bozenu a jeho okolí hradů. Jeden z nich, Maretsch, je přímo ve městě a je ho možné navštívit. Jsou v něm renesanční fresky. Nádvoří vypadá, jako by ho odlili z betonu po úspěšném zásahu spojenecké bomby, ale kastelánka mě ujistila, že ten vzhled nemá s druhou světovou válkou nic společného. Na samém severním okraji města je hrad Firmian. Někdejší hrad Sigmundskron, kde začal v roce 1957 boj za tyrolskou autonomii. Dostal své jméno po tyrolském vládci nazývaném v originále „Sigmund der Münzreiche“, čili česky „Zikmund bohatý na mince“. Ovšem Zikmund dokázal bohatství země, těžící velká množství stříbra, rozfofrovat i mnohem nesmyslnějšími akcemi jako byla koupě tohoto hradu. I množství nemanželských dětí šlo do peněz. Nakonec ho zbavili vlády a poslali do předčasného důchodu – na tehdejší dobu to byl hodně humánní způsob odstavení vládce od moci. Dnes je v této zřícenině hlavní z pěti muzeí Reinholda Messnera, v dnešní době zřejmě nejslavnějšího Tyroláka, pokořitele Mount Everestu bez kyslíku, který jako první dokázal vylézt na všech čtrnáct osmitisícovek – na některé dokonce i několikrát.

To muzeum je věnované logicky horám, horolezectví a kultuře Tibetu a stojí za to si tam zajet. Dalšími hrady u Bozenu jsou Runkelstein odkud jede lanovka na San Genesio, hrad Flavon Haselburg jižně od města, či hrad Gries na pravém břehu Talferu. Když už jsme u těch lanovek, další „Funikulare“ tedy lanovka Funivia de Renon, vyjíždí v severním cípu starého města u kostela Sankt Magdalena a míří nad město do Oberbozenu, odkud je na město z výšky 1221 metrů nad mořem nejkrásnější výhled. A ještě jedna lanovka, tentokrát na levém břehu Eisacku směřuje do výšky 1134 metrů ke kostelu v Colle-Kohlern. Takže pokud máte dost času, můžete si město prohlédnout shora až ze tří různých úhlů.

               Ale Bozen nejsou zdaleka jen kostely a hrady. Nákupní ulice se soustřeďují v Laubengasse a v Josef Steinert Strasse, které jsou mezi sebou propojeny několika pasážemi – od úplně úzké, kde projde jen jeden člověk až po krásné nákupní. Vzhledem na horské ale v letních měsících i horké klima města jsou obchody v podloubích nebo v pasážích, jedna z nich – Galeria Greif -je přímo na Walterplatzu. Pro shopping je tedy Bozen víc než způsobilý.

               Zajímavé je provázání historické a moderní architektury. Někdy to až vyráží dech, jako například obrovská budova městského divadla, díla architekta Marca Zanusa (staré divadlo bylo zničeno při spojeneckém bombardování v roce 1943).

To nové divadlo z obrovských mramorových kvádrů je skutečně dechberoucí, naštěstí je hned v blízkosti romantická zahrada kláštera kapucínů.

               Mussoliniho vítězný monument je na druhém břehu řeky Talvera, takže vzhled města nekazí. Přírodovědecké muzeum se nachází v blízkosti kostela Řádu německých rytířů a je v renezanční budově, kterou nechal v letech 1500–1512 postavit císař Maximilián – tehdy patřil Bozen k habsburskému impériu.

Ovšem Bozen by nebyl Bozen bez svého archeologického muzea a v něm uchovávané nejslavnější evropské mumie – ledovcového muže Ötziho.V roce 1992 ho našli turisté v průsmyku Ötztalských Alp. Přivolán byl Reinhold Messner a ten posoudil, že se Ötzi nachází na italské straně průsmyku – prý to bylo dobrých sto metrů za státní hranicí. Rakušáci mu to nikdy neodpustili a dělají si na slavnou mumii stále nároky – ostatně své jméno dostal po Ötztalu a to je jednoznačně rakouské údolí. Rakušáci mu tedy zřídili truc muzeum v Ötztalu a když už nemají originální mumii, vystavují tam její kopii. V Bozenu je originál v archeologickém muzeu, protože se ale na prohlídku vpouštějí jen malé skupiny turistů, je potřebné si prohlídku zarezervovat.  

               Než na vás dojde, můžete se toulat po bozenských uličkách, obdivovat krásu zeleninového trhu či bloumat po nesčetných obchodech v podloubích a pasážích města. Dát si sklenku skvělého jihotyrolského vína či aperolspritz v nesčetných barech nebo tyrolské speciality v mnoha hospodách. Nebo ochutnat tyrolskou specialitu prvního řádu a to je „speck“, čili tyrolská slanina. A pozor! Nezapomenout na už v Meránu vzpomenutý jablkový štrúdl. Vzhledem na onu už zmíněnou produkci milionu tun jablek ročně (ale jen tisíce tun hrušek) se musí ta jablka nějak spotřebovat (i když většina se samozřejmě vyváží). Logicky tedy nabízí jablkovou šťávu a jablkový štrúdl každý bar a každá restaurace.

               Dokud jste tedy jablkový štrúdl neochutnali, neopouštějte Tyrolsko. Byla by to ignorace místní kultury. A Tyroláci jsou hrdý a na své tradice citlivý národ.

Merano – Meran

Moje žena má poměrně velké nároky. Procestovala se mnou celou Itálii a vždy našla nějaké mouchy. Pokud tedy prohlásí, že se do určitého města zamilovala a že se tam chce vrátit, je to třeba brát vážně. A to se právě stalo v Meráně.

Musel jsem jí dát zapravdu. Merán (italsky Merano, protože si Ital nedovede představit, že by slovo ukončil souhláskou) má opravdu obrovský potenciál, aby se do něho člověk zamiloval.

Založila ho tyrolská hrabata, sídlící na blízkém kopci na hradě Tirol jako obchodní město a akceptovala i to, že toto nové město bylo pravidelně každé jaro zaplavováno vodou řeky Passer, přítoku řeky Adige, tedy německy Etsch – to když začalo na horách tání sněhu.

Jenže zlatá doba města začala až o hodně později, když byly objeveny horké prameny, kterým byl přiřčen díky vysokému obsahu radonu léčivý účinek. A když se ve městě objevila v roce 1870 císařovna Elisabeth – Sissi se svou chorlavou dcerou Marií Valérií a když se tam dokonce v roce 1889 ještě jednou vrátila, bylo definitivně vymalováno.

Křivka slávy města šla od této chvíle strmě nahoru. A s ní i počty návštěvníků. Merán tedy nepotřeboval ke své prosperitě průmysl, vystačil si zcela s turistickým ruchem. A tak je tomu i dnes. Okolo města jsou ovšem nekonečné ovocné plantáže a vinice, které jsou vysazeny dokonce i na tak strmých terasách, že to vyráží dech. Těch milion tun jablek, které Jižní Tyrolsko ročně vyprodukuje (a 600 000 kilo medu, protože bez včel by to nešlo) se někde vypěstovat musí. A jihotyrolská vína jsou velmi dobrá, ať už červený Lagrein nebo bílý Tramín, ale i jiné druhy, rostoucí na horských svazích v příjemném středomořském klimatu. Teplý vzduch z jihu totiž dorazí až sem, přes hory na sever to už ale nedá a zůstane zde v údolí viset. Stejně jako dešťové srážky. Čili v Jižním Tyrolsku se urodí úplně všechno. Včetně palem, které lemují i promenádu v Meránu a doplňují tak – pro Středoevropana trochu nečekaně – panoráma zasněžených třítisícovek.

Ty léčivé prameny vyvěrají na levém břehu řeky a jsou zde dnes Terme s mnoha bazény s teplou vodou, ideální pro návštěvu především po namáhavém dni v horách.

Dnes je to moderní budova připomínající velkou kostku, ovšem všude je vidět, že Merán rostl jako lázeňské město. Jak obrovský Kurhaus (Lázeňský dům), tak krytá promenáda – Wandelhalle jsou postaveny ve stylu Secese, tedy stylu, který koncem devatenáctého století vládl rakouské (a nejen rakouské) architektuře. Ve Wandelhalle se setkávali lázeňští hosté od března, či dubna, jak to dovolilo počasí, ke koncertům či jen k debatám u kávy. Původně zde stála takzvaná Wandelbahn ze dřeva v letech 1890–1891 pak byla tato nahrazena železnou konstrukcí firmy Gridl (která postavila například i Palmenhaus ve vídeňském Schönbrunnu). A ta zde stojí dodnes. U řeky pak zve k procházkám široké a krásně vybudované nábřeží se spoustou květin.

Tady se procházel i Franz Kafka, který byl v Meránu v roce 1920 na tříměsíčním léčebném pobytu. Radonová voda jeho tuberkulóze sice příliš nepomohla, na jeho pobyt ale upomíná vyšší hospodářská škola, která nese jeho jméno.

Dominantou města je ovšem velká budova divadla, postavená v roce 1900 architektem Martinem Düflerem.

Německy hovořící obyvatelstvo ho nazývá jednoduše „Stadttheater“, Italové mu říkají „Teatro Puccini“. Kultovní operní autor Giacommo Puccini zde byl v roce 1928, jako vzpomínku na tuto jeho návštěvu bylo divadlo v roce 1937 v době fašistické diktatury pojmenováno „Pucciniho divadlo“ – německé obyvatelstvo města toto jméno nikdy tak úplně neakceptovalo. Budova je z venku klasicistická s jen diskrétními secesními prvky, vevnitř je to ovšem čistá secese, jak se na tuto dobu patřilo.

Meran je natlačen mezi řeku Passer a hory. Je to tedy dlouhé a úzké město, z někdejšího opevnění se zachovaly dvě městské brány, jedna „Bozentor“, čili Bozenská brána je obrácena ve směru k řece, odkud přicházely pravidelné záplavy, v hospůdce nad ní prý rád sedával meránský kat. Druhá zachovalá brána „Paseirertor“ uzavírala město ve směru do údolí řeky Passer, tudy vedla cesta přes průsmyky Jaufer a Brenner do Innsbrucku a do Německa. Touto branou vstupovala do města tyrolská hrabata, když sem sestoupila ze svého hradu Tyrol.

Osou města je Laubengasse.

Je to dlouhá nákupní ulice se spoustou obchůdků, butiků a restaurací, s podloubím na obou stranách, na ní stojí i – poněkud nudná – městská radnice a tato cesta vás zavede k hlavnímu kostelu v Meránu, ke kostelu svatého Mikuláše. Na stěně kostela vás pozdraví freska se svatým Kryštofem. Ten měl přinášet ve středověku štěstí. Kdo se na něj podíval, v ten den nemohl zemřít. Trojlodní chrám je gotický s moderními skleněnými vitrážemi v oknech a s gotickým vyřezávaným oltářem. Hned vedle je kaple svaté Barbary, která velmi připomíná klasické italské křtitelnice a nemůžu se ubránit podezření, že k tomuto účelu i sloužila. Oficiálně kaple sloužila jako kostnice, v kryptě pod ní byly ukládány kosti nebožtíků, pro něž už nezbylo místo na místním hřbitově. Tomu odpovídá i poněkud morbidní výzdoba kaple. Jsou zde dvě schránky s kostrami dvou svatých mučedníků Paulana a Telia. Při nejlepší vůli jsem o nich nic nezjistil, ani na internetu, ani v Oxfordském lexikonu svatých, a dokonce ani v knize Schaubera a Schindlera o svatých v průběhu celého roku, kde jsou uvedeni skutečně prakticky všichni, kteří svatořečení dosáhli. Jediné, co jsem zjistil, že sem byli dodáni v roce 1730 z římských katakomb. U vchodu na stěně je taky freska se svatým Kryštofem (zřejmě aby lidi nemuseli jít za roh podívat se na toho většího na stěně kostela.

Zhruba uprostřed Laubengasse je odbočka doleva k sedačkové lanovce. Jezdí se na ní po jednom a prospekt slibuje, že vás zaveze k Hradu Tirol, tedy k sídlu někdejších tyrolských hrabat. Není to tak úplně pravda. Od horní stanice lanovky máte sice úžasný výhled na město Merán shora, ale k hradu je to ještě skoro hodinu poměrně rychlé chůze. Přičemž směrovky slibují v pravidelných dvacetiminutových odstupech, že je to k hradu právě těch dvacet minut. Zřejmě byla stejná směrovka vyrobena víckrát a pak byla umístěna v pravidelných rozestupech na cestě k hradu. Zejména poslední úsek vedoucí mezi kvetoucími stromy pod vesnicí Dorf Tirol stojí ale za procházku už sám o sobě.

Hrad za návštěvu stojí. Začali ho budovat někdy okolo roku 1120, poslední rozšíření provedla hraběnka Markéta Maltausch, Hrad ztratil na významu až když noví zemští vládci, Habsburkové, přenesli hlavní sídlo do pro ně výhodněji položeného Innsbrucku. Na hradě je výstava k dějinám Tyrolska s obrazy tyrolských hrabat. Najdeme zde i portrét nešťastného bratra Karla IV. Jana Jindřicha, který se marně snažil zbavit panenství Markétu Maltausch, než bylo jeho manželství s ní rozvedeno pro manželovu impotenci. Je zde krásná dvouposchoďová kaple a ve věži výstava k boji Tyrolska za autonomii poté, co bylo jižní Tyrolsko po první světové válce připojeno k Itálii. Tento boj, který kulminoval po druhé větové válce, skončil až v roce 1992, ještě v osmdesátých letech Tyroláci zapalovali auta italských dovolenkářů. Hrad Tirol, odkud tyrolská hrabata vládla, dostal zejména v devatenáctém století postavení národní svatyně – odtud vyhlásil národní hrdina Andreas Hofer v roce 1809 obnovení staré zemské ústavy, kterou zrušil Napoleon, když daroval Tyrolsko svému vazalovi Bavorsku. Sem přijížděli tyrolští básníci, aby zde tvořili verše a malíři, aby malovali. Město Merán darovalo hrad v roce 1816 císaři Františkovi I. Ovšem až v letech 1878 až 1914 proběhly restaurační práce, které hrad zachránily před rozpadem v roce 1940 pak byly určité části novostaveb, které narušovaly gotický dojem, z hradu zase odstraněny.

Okolo Merána jsou i další lanovky, nejznámější je zřejmě M 2000, který vás zaveze skutečně do výšky 2000 metrů nad mořem, odkud je možno vyrážet na horské túry.

V městském parku před kostelem Svatého Ducha je socha císařovny Sissi. A hned vedle kavárna nesoucí její jméno, tedy Elisabeth. Okolo řeky Passer je pak promenáda, která dostala její jméno, protože císařovna, jak známo, pokud nemohla jezdit na koni, chodila na dlouhé a hodně rychlé procházky, aby se udržela v kondici a nepokazila se jí postava, na kterou byla tak hrdá (trošku anorexie u toho bylo taky). Okolo řeky vede takzvaná Winterpromenade až k mostu Steinerner Steg. Byl to dlouho jediný most, který dokázal přečkat každoroční povodně – solidní práce z kamene, řeku na něm překračovala i rakouská císařovna.

Jenže to nejkrásnější v Meránu je na jeho okraji a je to zahrada zámku Trautmansdorff.

Ne nadarmo byla vyhlášena v roce 2005 nejhezčí italskou zahradou (a že je tu tuhá konkurence) a v roce 2013 dokonce mezinárodní zahradou roku. Podle mého soudu právem. Chvilku jsem měl pocit, že jsem zřejmě už umřel a nacházím se v ráji. Samozřejmě zaslouženě, vždyť jsem si to svým příkladným životem zasloužil. Spousty růží, palem, azalek, rododendronů, citroníků, na své si přijdou nejen oči, ale i nos, všude to krásně a opojně voní – jen škoda, že tulipány už v květnu odkvétaly, jinak by to bylo ještě úžasnější. Uprostřed nesmí samozřejmě chybět jezero s kavárnou a na svazích kopce, na který zahrada naléhá – samozřejmě stezka Sissi. Při své druhé návštěvě v roce 1889 sídlila císařovna právě v zámku Trautmansdorff a aby jí vyhověli, vybudovali narychlo štěrkem vysypané cestičky ve svahu kopce – opět pro její kondiční procházky. Ty cestičky sice časem zarostly, ale současní Meráňané objevili kouzlo a komerční potenciál této historický sporné postavy s neodolatelným šarmem a cestičky znovu našli, vyčistili, posypali novým štěrkem, takže není problém celou dopolední procházku císařovny absolvovat – tedy pokud máte chuť a kondici. Samozřejmě zde Sissi upomíná její busta. Cestička vás zavede až k vyhlídkové terase Trautmansdorff, visící vysoko nad zahradou, není to nic pro lidi se závratí, ale pohled odtud je úžasný.

A pak se dá jít ještě výš až k „Zahradě lásky“. Je tam krásně, jenže je to hodně vysoko a moje drahá žena mínila, že láska neláska, ona tak vysoko nepoleze. A tak jsem tam dorazil sám, ale stálo to i tak zato.

U zámku je velká restaurace a na terase před zámkem na lavičce s knihou v ruce – hádejte jednou kdo – samozřejmě Sissi.

To už jsme neodolali a nechali se s ní vyfotografovat náhodnými kolemjdoucími turisty – výběr jsme měli velký. V restauraci jsme si dali tyrolské národní jídlo –jablkový štrúdl – pokud jste si ho nedali, nesmíte Jižní Tyrolsko opustit. Dokud byly ještě v Evropě hranice, určitě se to na nich kontrolovalo. Mimochodem není to chybná investice, štrúdl byl skvělý, těch jablek je v Tyrolsku opravdu víc než dost.

Na samý konec tohoto příspěvku ale musím oslovit mé nové krajany ze Štýrska. Merán má totiž velmi blízký vztah k jejich zemi. Samozřejmě to souvisí se „štýrským princem“ Johannem. Pro těch několik málo mých čtenářů, kteří o něm ještě neslyšeli: Johann se narodil v Toskánsku jako osmý syn budoucího císaře Leopolda II. Když se tatínek stal císařem, přesídlil do Vídně a poté, co se negativně zapsal do dějin ve válce proti Napoleonovi v roce 1809, kdy měl lví podíl na porážce u Wagramu, se stáhl z veřejného života. Koupil si ve Štýrsku v blízkosti Mariazellu statek Brandhof a dal se do reformování Štýrska. Nebyly to jen experimenty s pěstováním plodin v podhorských podmínkách a osvětové přednášky. Založil obilní burzu, která sedlákům garantovala pevné ceny při výkupu obilí, pojišťovnu Grazer Wechselseitige, u níž se mohli pojistit proti neúrodě nebo banku Sparkasse, dávající malé úvěry. Štýrské peníze tak neputovaly do Vídně, ale zůstávaly ve Štýrsku, což byl základ místního blahobytu. Kromě toho založil po vzoru své babičky Marie Terezie báňskou vysokou školu, kde Carl Friedrich Christian Mohs vymyslel škálu tvrdosti nerostů – pamatujeme si ji aspoň částečně, všichni jsme se to museli ve škole učit – nejtvrdší je samozřejmě diamant.

Jenže za životní partnerku si milý Johann vybral dceru poštmistra z Bad Aussee Annu Plochl, což byl na tu dobu nesmírný skandál. Deset let trvalo, než si na bratru – císaři Františkovi – vymohl povolení k sňatku. A aby ten skandál nebyl tak velký, povýšil císař milou Annu na hraběnku z Merána. Johann nato koupil u Merána ve vesnici Schenna zámek. Jeho syn Franz pak přesídlil do Jižního Tyrolska natrvalo a když pak Johann v roce 1859 zemřel (až do smrti vykonával funkci starosty v městečku Stainz ve Štýrsku), pověřil jeho syn architekta Morize Wapplera vybudováním mauzolea v novogotickém stylu, které mělo sloužit jako rodinná hrobka.

Hotová byla v roce 1869 a v tom roce sem přenesli i ostatky arcivévody Johanna. Poté sem byla pochována v roce 1885 i jeho manželka Anna a později i syn Franz s manželkou. Ta hrobka uprostřed tyrolských hor je krásná. Blízký zámek je už poněkud přejetý časem a dá se navštívit ve fixní návštěvní časy – když jsme tam byli, byl právě zavřený. Samozřejmě je v Schenně hotel „Erzherzog Johann“ a městečko má družbu s – jednou můžete hádat – samozřejmě se štýrským Stainzem.

Schenna je od Merána vzdálena asi deset kilometrů do kopce údolím řeky Passer, a i odtud jezdí lanovky do hor. Městečko je hezké, má dva kostely, zajímavě zabudované jeden do druhého (a samozřejmě s freskou svatého Kryštofa na venkovní zdi), pěkné centrum s radnicí a restaurací Schlosswirt, s terasou a výhledem na mauzoleum. A samozřejmě si tam můžete dát jablečný štrúdl, ale nejen ten. K tyrolským specialitám patří knedlíky s nejrůznější náplní od mletého masa, sýrů, přes různé druhy zeleniny až po červenou řepu a Tyroler Gröstl. Je to poměrně jednoduché jídlo, na pánvi opečené brambory s cibulí, špekem (špek se nabízí v Tyrolsku na každém rohu, jsou zde i obchody, které se na něj specializují), kousky masa nebo jelítkem a navrch se podává volské oko. Na první pohled nic moc, ale chutná to dobře, zejména při lyžování je to moje oblíbené jídlo v polední pauze.

Když budete mít štěstí jako my, že navštívíte Schennu v první květnovou neděli, kdy se slaví svátek svatého Floriána, zažijete i velkou slavnost místních dobrovolných požárníků. Ke kostelu pochodovala pod tyrolskými prapory velká dechovka v tyrolských krojích, pak velké množství požárníků v uniformách, opět pod vlajícími prapory. Ostatně i v Meránu jsme zažili velké procesí s obrazem Panny Marie, opět v krojích a s vlajícími prapory. Tyroláci si své tradice nenechají vzít, stále je v nich kousek jejich národního hrdiny, rebela Andrease Hofera. Minimálně v Meránu je italský vliv marginální a všude se domluvíte německy.

A přesto právě ta směs rakouského a italského zřejmě dodává Meránu onen zvláštní šarm. Je tam pořádek jako v Rakousku, ale architektura má italský nádech, vše je uděláno s velkým vkusem. A je tam neskutečně mnoho květin – to je očividně dáno místním klimatem.

Čili důvodů, proč se do Merána zamilovat, měla moje manželka víc než dost.

               Ne, není to na Moravě! Když jsem se dozvěděl, že pojedeme do lázní do této obce, šel jsem ji hledat na mapě. Samozřejmě staromódně – můj syn by dostal záchvat smíchu – na mapě Jugoslávie z roku 1994 – a tu obec jsem vůbec nenašel. I když jsem věděl, kde mám hledat.

               Dobrá, na internetu je, má celých 719 obyvatel a s dalšími k ní přidruženými 28 vesničkami dokonce 6200 – ono se to nasbírá.

               Ale když Moravské Toplice navštívíte, vidíte hned, že místní blahobyt je mladý. V roce 1960 se rozhodla Titova socialistická Jugoslávie hledat ropu. Proč se rozhodli vrtat právě v tomto koutu země, nemám ponětí, každopádně místo ropy navrtali v hloubce 1400 metrů teplou vodu. Místní hned pochopili šanci, která se jim naskytla – Slovinci byli vždycky podnikaví, neporovnatelně podnikavější než ostatních sedm svazových zemí někdejší Jugoslávie. Už v roce 1962 tu vznikl první bazén, dnes tu stojí hned několik obrovských luxusních čtyř – a pětihvězdičkových hotelů a velké terme T 3000 s obrovským tobogánem. Místní tvrdí, že je největší ve střední Evropě, pokud ne v celé Evropě.  Viděl jsem ho a trochu mi běhal mráz po zádech – můžou mít pravdu, takové monstrum jsem ještě nikde neviděl – ovšem nebyl jsem všude.

               Hotely Termal (očividně nejstarší bezprostředně vedle oněch velkých lázní), Livada (největší), Ajda a Vivat (poněkud stranou a o to klidnější) poskytují ubytování stovkám hostů – pobyt tu vyjde na polovinu toho, co by člověk platil v 20 kilometrů vzdáleném Rakousku (Bad Radkesburg). Kromě toho je tu velká apartmánová vesnice Prekmurska Vas a samozřejmě nemůže chybět ani golfové hřiště s osmnácti jamkami v bezprostřední blízkosti lázní. Prostě sází se na luxus – a sázka vychází.

               Ubytovali jsme se v hotelu Vivat (volbu nám usnadnilo, že laborantka pracující v praxi mé ženy pochází právě z Moravských Toplic.) Ubytování v apartmánu s balkónem velmi dobré, jídlo bezchybné a koupání buď v „bílé vodě“ – to je pramen, který navrtali v hloubce 900 metrů a prýští z něho silou 24 litrů za sekundu voda o teplotě 55 stupňů Celsia, nebo v „černé vodě“ z hloubky 1257 metrů s teplotou 66 stupňů – ten hle pramen je méně vydatný a dodává jen 2 litry za sekundu. Samozřejmě jsou ty pramen ochlazeny na velmi přijatelnou teplotu 32 stupňů ve velkém vnitřním bazénu nebo na 39 stupňů v malém – to je ona „černá voda“, která ale nebyla vůbec černá, asi ji nějak odbarvují.

               Samozřejmě že mi to nedalo, abych se neprošel po vesnici a zjistil jsem s překvapením, že je nábožensky kalvínská. Kostel „Dobrého pastýře Ježíše“ je jednoduchý zejména vevnitř, jak to Kalvínovo učení přikazuje. V jiné části občiny v Bogojině postavil kostel dokonce nejslavnější slovinský architekt Jože Plečnik. Je to sice oficiálně „Kostel nanebevstoupení“, ale jeho neoficiální jméno je „Bílá holubice“.

               Ta kalvínská současnost mě přiměla, abych se zamyslel nad historií tohoto regionu. A objevil jsem, co jsem nevěděl. Slovinsko historicky do roku 1918 neexistovalo. Když vznikalo v roce 1918 „Království Srbů, Chorvatů a Slovinců, byla slovinská část tohoto novotvaru vytvořena z Krajnské marky v okolí Ljubljany, hrabství Celje a části Štýrska. (Přímořské oblasti od Koperu až po Portorož dostali Slovinci od tatíčka Tita až po druhé světové válce, kdy jugoslávský vládce rozdělil od Itálie získanou Istrii mezi své dětičky – Chorvaty a Slovince.)

Všechno to byly části Rakouska, a tedy katolické země. S jedinou výjimkou, a to bylo právě Prekmurje. Tenhle malý kousek na levém břehu řeky Mur, tedy jakési „Zamuří“, maďarsky Muravidék patřil totiž ke království Uherskému. Proto zde mají místní obce nejen slovinské, ale i maďarské názvy. Samotné Moravské Toplice se jmenují maďarsky Alsómarác, nebo taky Toplitz, hlavní město regionu Murská Sobota se jmenovala Muraszombat.

               Celý tento prťavý region má 950 čtverečních kilometrů a žije zde něco okolo 76 000 obyvatel. Jak už jsme psal, hlavním městem je Murská Sobota s okresní nemocnicí a hradem, severní část směrem k maďarské hranici, takzvané Goričko, je kopečkovitá zem vyhlášená za národní přírodní park. Nejvyšší kopec má sice jen 417 metrů nad mořem, je zde ale spousta stezek zejména pro cyklisty – centrem je městečko s jednoznačným jménem Grad – a je tam opravdu velký hrad, který dominuje krajině.

               V roce 1918 se rozpadla Rakousko-Uherská monarchie. V Uherské části se k moci dostal v březnu 1919 komunista Béla Kun. V zemi zavládl rudý teror a spousty lépe situovaných Maďarů a maďarských intelektuálů volily útěk ze země. Byli ochotni podniknout proti nové komunistické moci cokoliv, dokonce podpořit i separatistické tendence národnostních menšin žijících na území Uherska. V dubnu 1919 pod vedením hraběte Istvána Bethléna vytvořili ve Vídni „Protibolševický výbor“.

               Tak byla v 29.května 1919 provolána z balkónu hotelu Dobray v Murské Sobotě (dnešní hotel Zvezda) samostatná „Murská republika“.

Iniciátorem byl Vilmos Tkalecz, slovinský důstojník rakouské armády. Provolání obsahovalo výzvu na maďarskou vládu, aby respektovala právo na sebeurčení národů, v tomto případě Slovinců, kteří zde tvořili většinu (koneckonců se touto poučkou oháněl Lenin, který byl Kunovým vzorem). Béla Kun ale v tomto případě na svůj velký vzor v Petrohradě zapomněl a vyslal do Prekmurja armádu. Tkálecz měl všehovšudy 600 ozbrojenců. Po šesti dnech byli vytlačeni do Rakouska a tam ve Feldbachu odzbrojeni a internováni. Ale jepičí život Murské republiky byl přece jen podnětem k tomu, aby v Trianonu rozhodli, že tato oblast bude Maďarsku odňata. Nestala se sice samostatnou, ale byla přičleněna k slovinské části nově vytvořeného království, z kterého se měla stát Jugoslávie.

               Maďaři na toto příkoří nezapomněli. Ihned poté, co německá vojska v roce 1941 přepadla Jugoslávii a jugoslávská armáda po pouhých jedenácti dní bojů 17. dubna 1941 kapitulovala, zabralo Maďarsko, jakožto Hitlerův spojenec, Prekmurje a začlenilo ho do Maďarského státu. Zbytek Slovinska si rozdělily Německo (Jižní Štýrsko a oblast Kranjske Gory) a Itálie (Údolí Soči a Ljubljanu).

               Součástí Maďarska zůstalo Prekmurje do konce války. V roce 1945 se vrátilo zpět do Jugoslávie a zůstalo tam do roku 1991, kdy bylo vyhlášeno samostatné Slovinsko.

               Z uherské historie tu zůstalo místní nářečí, které má údajně hodně maďarských prvků, maďarsky znějící příjmení – hned za hranicí s Rakouskem nás přivítala „Gostelnica Vörös“, kalvínská protestantská víra a nepřehlédnutelné prvky v místní kuchyni.

               Především „Bograč“ se až příliš podezřele podobá klasickému maďarskému guláši. Tedy ne tomu, co za maďarský guláš s knedlíkem považujeme my, je to mnohem spíš to, co Slováci nazývají kotlíkovým gulášem. Pravý maďarský guláš je totiž hovězí maso vařené s brambory, cibulí, česnekem, paprikou, zda do něho patří i mletý kmín, bobkový list, majoránka a rajský protlak, nevím, do Bograče ale určitě tyto ingredience patří. I v tom názvu to tak zní, “bogrács” znamená v maďarštině kotlík, malý nebo velký, v podstatě jedno jaký, čili tato slovinská specialita bude jednoduše kotlíkový guláš.

               Jiná místní specialita Je „Bujta repa“, která má z mého pohledu zase nemálo prvků ruského (nebo ukrajinského, ty dva se prý liší) boršče. Jí se prý tradičně první den zabijačky, kromě červené řepy a vepřových žeber sem patří proso, cibule, česnek, sádlo, mouka, mletá paprika, pepř, bobkový list a majoránka.

               Ovšem TA SPECIALITA je Gibanica a to už jsme u typické slovanské moučné stravy.

Tenhle pořádně sladký koláč má osm vrstev. Jedna z nich je tvarohová, druhá ořechová, třetí jablková se skořicí a čtvrtá maková, do které se kromě smetany přidává i bílé víno – a ne právě málo. Tyto vrstvy se prokládají lístkovým těstem, jen ta nejspodnější vrstva má těsto jiné, nezjistil jsem, jaké.

               Jestliže navštívíte Premurje – a není to vůbec špatný nápad, můžete se vyhnout Bograči i Bujte Repe“, ale pokud jste si nedali Gibanicu, tak jste tady prostě nebyli. I když je to jídlo proklatě sladké a syté – smetana dělá svoje.

                Mimochodem, pokud byste chtěli takto získané kalorie zase vydat, v podstatě v každém hotelu se dají půjčit jízdní kola a národní park Goričko samozřejmě láká a vítá. Cyklistické stezky podél silnic jsou vybudovány nebo se budují. Slovinci se skutečně snaží, aby hosty přilákali.

               „Káhira je největší a nejvýstavnější město Egypta, arabského světa a Afriky, má svou atmosféru, svůj svéráz, své kouzlo. Široké bulváry s budovami o deseti a dvaceti poschodích nejmodernějšího stylu se v ní střídají s křivolakými uličkami nejtradičnějšího Orientu, zdobí ji čtyři sta mešit se štíhlými minarety a čtyřicet chrámů s kříži na věžích, starobylé bazary v pasážích sousedí v ní s luxusními obchodními domy a malebnými tržišti pod vysokým nebem. Může se pochlubit dvaceti muzei, deseti divadly, pěti vysokými školami, stovkou parků a zahrad pod korunami palem a jedním z nejkrásnějších nábřeží na světě.“

               Tak tenhle text napsal Vojtěch Zamarovský ve své knize „Jejich veličenstva pyramidy“. Přiznám se, že jsem pochyboval, zda Zamarovský navštívil skutečně stejné město jako já, totiž Káhiru. Ovšem on tam byl v roce 1986 kdy mělo toto město „jen“ devět milionů obyvatel. Dnes je to neskutečné mraveniště, v němž se tísní dvacet dva milionů lidí a naprostá většina z nich je hrozně chudých. Má to samozřejmě co dělat s demografickou situací. Když do Egypta dorazil v roce 1798 Napoleon, měla Francie 35 milionů obyvatel, a Egypt dva. Dnes má Francie (včetně masívní imigrace z arabského světa) 65 milionů obyvatel, Egypt 110 milionů. Egypt je sice velká země s milionem čtverečních kilometrů území, což ho řadí na 29.místo na světě, ovšem obyvatelstvo se tísní na necelých pěti procentech tohoto území, zbytek je neobyvatelná poušť. Masy lidí se tedy tlačí do velkých center, kde se jejich život mění na každodenní brutální boj o přežití.

               Samozřejmě, pokud by člověk chtěl poznat současný Egypt, nesměl by tam jet s cestovní kanceláří. Což jsme udělali my. Byl to tedy výlet do Egypta pro začátečníky a nemůžu se zlobit, že jsme viděli jen povinný základní program.  I když náš průvodce v Egyptském muzeu poněkud podrážděně pravil, že je pro něho zajímavé poslouchat věci, které obvykle vypráví on. Potom jsem už radši zmlkl. Ovšem bylo přece jen praktické něco o starém Egyptě vědět, náš druhý průvodce Mustafa, který nás provázel od Asuánu po Luxor, nebyl totiž právě nejpracovitější a většinou nám dal na prohlídku chrámů „volný čas“ aby ho sám mohl strávit ve stínu před chrámem. Pak byly moje znalosti egyptské kultury hodně užitečné – pochlubím se, že například umím přečíst kartuši s jménem faraona Ramsese. Prozradím, že je to dost jednoduché, jméno začíná logicky písmenkem „R“ a to znázorňovali staří Egypťané slunečním kotoučem, protože tento byl ztotožňován s bohem Re (a samohlásky se nepsaly). Ostatně to bylo první písmenko, které přečetl Jean-Francois Champolion, který tajemství hieroglyfů rozluštil.

               Turista z Evropy se tedy musí smířit se skutečností, že je pro bídou trápené Egypťany především obětí. Ne snad loupežného přepadení, kriminalita je údajně v Egyptě nižší než v Evropě – ale jako konzument služeb, o které většinou vůbec nestojí. Ať už je to koupě suvenýrů, různého zboží (pozor oblečení z vychvalované egyptské bavlny, nabízené v bazarech, je skoro výhradně z Číny), či jízda taxíkem nebo drožkou. Za bakšiš se dostanete do zavřené koptské katedrály stejně jako do kvůli rekonstrukčním pracím uzavřeného chrámu boha Chonsua v Karnaku. Prostě Egypťan vidí v člověku s bledou pletí a s fotoaparátem na krku zdroj peněz zaručující večeři – když jsme tam byli, byl právě ramadán, a tak mohli Egypťané začít jíst a pít až po západu slunce, oběd tedy nebyl žádné téma. Což neplatilo tak úplně. První den jsme ještě vyjednali s naším průvodcem Hašibem, že na oběd nikam nepůjdeme, protože se před Velikonocemi taky postíme. Nelíbilo se mu to, ale akceptoval to. Druhý den se nás už na nic neptal. Prostě nás s řidičem odvezl do jedné restaurace, posadil ke stolu a než jsme mohli začít protestovat, předložili před nás na stůl předkrmy a pak i trochu grilovaného mletého masa a zeleniny. Za takové dvě porce a dvě lahve vody jsme zaplatili 38 euro. Záhada vysoké ceny byla rychle objasněna. Jak Hašib, tak i řidič si z restaurace odnášeli velké plastikové tašky plné jídla, očividně na ramadánovou večeři – nemyslím, že něco platili.

               Zjistil jsem, že jsem zaťatý a nepřizpůsobivý Evropan. Bydleli jsme v hotelu nedaleko letiště, tedy hodně daleko od městského centra. Do tohoto centra by bylo možné dostat se taxíkem. Objednat taxi v hotelu nebyl žádný problém, čelo se mi ale rosilo potem při představě, že se budu muset dostat i nějak zpátky. A pak bude samozřejmě cenu diktovat taxikář. Předpokladem takového výletu je mnoho peněz v hotovosti, kreditní karty se za peníze nepovažují. Půjčit si auto a pokusit se dosáhnout městského centra po vlastní ose by se rovnalo sebevraždě. I turistický průvodce naléhavě varuje před podobnými bláznivými nápady. Odhadoval jsem své šance na přežití v káhirské dopravě zhruba na třicet minut.  Možná má doprava ve městě nějaká pravidla, ale pokud je má, tak jsem je neodhalil – tedy až na to, že se jezdí – převážně – vpravo. Přednost v jízdě tam ještě nezavedli a na křižovatkách byly sice i semafory, ale podle mého soudu mají čistě dekorativní funkci. Změna světla na semaforu na jízdě našeho autobusku nic nezměnila.

               Vyrazit na procházku pěšky se prý v městském centru dá. Nevím, nedostali jsme se k tomu. Ale když jsme se v Luxoru chtěli projít na tamější nilské nábřeží, které bylo vzdáleno pouhého půl kilometru, nedokázali jsme to. Přes les taxikářů před hotelem jsme se ještě nějak probili, ale pak přišli drožkaři, snažící se nás vtáhnout do své drožky třeba i násilím. A když jsme vzdorovali, vysloužili jsme si agresivní nadávky – naštěstí v arabštině, takže nevím, jak mě drožkař nazýval – podle výrazu jeho tváře ale ničím hezkým. Nezbylo, než snahu o procházku vzdát a vrátit se do hotelu. Prostě jsem na to neměl nervy ani dostatek hotovosti v peněžence. Egyptské libry přitom nejsou u drožkařů ani taxikáři příliš vítanou měnou – mnohem raději mají dolary nebo eura. Je to dáno obrovskou inflací, se kterou ani ta současná česká nedokáže držet krok ani zpovzdálí. Když se Egypt v roce 1922 osamostatnil, převzal jako svou měnu britskou libru. Ta měla tehdy hodnotu pěti amerických dolarů. Současná hodnota egyptské libry je tři centy a neustále klesá.

A tak jsem bohužel neviděl ani náměstí Tahir, ani ono nejkrásnější nábřeží na světě. A to, i když jsme se přiblížili k Nilu na dosah – Egyptské muzeum je v centru města a od Tahiru ho odděluje jen vysoká budova hotelu Hilton. Nepřipravil jsem se dostatečně, abych vyvíjel na našeho Hašiba dostatečně velký tlak (nevěděl jsem, že je to TAK BLÍZKO!). Ale zřejmě by ani důkladná příprava na našem osudu nic nezměnila. Hašib měl nemocnou kyčel, a proto nehodlal jít ani metr víc než musel a představa, že by nás pustil na procházku bez osobního dohledu, byla pro něho noční můrou. Místo toho jsme měli v programu návštěvu bazaru – což jsem OPRAVDU nepotřeboval – ovšem bylo těžké se v té jedné uličce přeplněné lidmi ztratit, na což Hašib, který zůstal v autě, správně vsadil.

               Káhira tedy pro mě zůstala mraveništěm lidí žijících v domech, které jsou částečně ve stavu zrodu a částečně ve stavu rozpadu, mnohé z nich prodělávají obě fáze současně. Sociální byty prezidenta Násira (se kterým měl socialistický tábor tak srdečné vztahy, že Egypťanům vybudoval hráz Asuánské přehrady), byly otřesné díry.

V těch muselo být bydlení mnohem horší než v těch nejhorších rómských slovenských koloniích, jaké jsem zažil v Spišském Bystrém nebo ve Spišském Štiavniku v osmdesátých letech minulého století. Některým chyběla střecha, ale měly na stěně připevněnou klimatizaci. Nač je klimatizace bytu, který má ve stěnách díry, jsem tak úplně nepochopil – ale nepochopil jsem i mnoho jiných věcí.

               Na cestách po Evropě jsem si zvykl parafrázovat Johna Travoltu z filmu „Pulp Fiktion“, který tam říká o Holandsku: „Je to tam všechno jako u nás, jen jsou tam takové malé rozdíly.“ Tentokrát jsem tuto větu parafrázovat nemohl – nebyly tam malé rozdíly, ani rozdíly velké, bylo tam prostě všechno úplně jinak. Mohl jsem se podívat i na zeleninový trh, ale označit ho jako „malebné tržiště pod vysokým nebem“, jak to učinil Zamarovský, bych se neodvážil. Nebe bylo sice vysoké ale malebného jsem tam neviděl nic – jen neskutečné hemžení neuvěřitelného množství lidí.

               V Káhiře jsou i moderní nová sídliště (stavěná na okraji města v poušti, protože v Egyptě je zákonem zakázáno stavět na úrodné půdě) a dokonce i sídliště s velkým odpočinkovým parkem – je to ve směru na Gízu, kam vede sedmiproudová dálnice. Kolik obyvatel Káhiry si ale takový luxus může dovolit, nedokážu odhadnout. Zdálo se, že hodně těchto bytů je prázdných a to přesto, že domy byly hotové. To je dost zvláštní stav, většina domů (i hotelů) nikdy dostavěná není. Za nedostavěný dům se totiž (podobně jako v Turecku nebo i v Řecku) neplatí daň z nemovitosti. Proto vždy na nejvyšším poschodí trčí do nebe dráty jako znamení, že majitel hodlá přistavět další poschodí – a to může trvat roky, případě i celou věčnost.

               Po cestě do centra jsme míjeli „Město mrtvých“, tedy centrální hřbitov.

Rozkládá se na obrovské ploše několika čtverečních kilometrů – každá rodina má svůj domeček, kde jsou dva hromadné hroby, jeden pro muže, druhý pro ženy – muži tedy nesmí být míchání se ženami ani po smrti – možná proto, aby měli aspoň po smrti trochu klidu. Ty domy se velmi liší velikostí a kvalitou – některé z nich se nápadně podobají Násirovým sociálním bytům, významní muži si naproti tomu dali postavit paláce, dokonce i s mešitami, nad městem mrtvých se jich tyčí spousta.

               Dominantou historické Káhiry je pevnost, kterou zde dal postavit v letech 1173–1186 legendární vládce a dobyvatel Jeruzaléma Saladin (egyptsky Salah-al Din).

Pevnost ještě trochu stojí – byla poškozena zemětřesením v roce 1992. Toto zemětřesení sice mělo sílu „jen“ 5,8 stupňů Richterovy stupnice čili v Tokiu by se nepohnul ani lísteček, v Káhiře ovšem mělo za následek 500 mrtvých a 50 000 bezdomovců. Po pravdě řečeno, ani současné domy – s výjimkou staveb státních úřadů, muzeí a nemocnic – mi nepřipadaly zrovna odolné vůči zemským otřesům. Egypťanům se ještě nepodařilo za třicet let tu Saladínovu pevnost opravit, zřejmě čekají, až to za ně udělá někdo jiný. Dominantou je tzv. „Alabastrová mešita“ neboli mešita Muhammada Aliho.

Ne nejedná se o slavného amerického boxera, který se původně jmenoval Cassius Clay, ale o zakladatele moderní egyptské královské dynastie. Egypťané k němu mají nevyhraněný názor. Mluví o něm jako o „Albánci, kterého do Egypta přivezli Francouzi“, nemůžou ale upřít, že tomuto muži za mnoho vděčí. Třeba i za tuto dominantu tyčící se nad městem. Ovšem obložení z alabastru, které mělo původně pokrýt celou mešitu, je nedokončené, protože potomci tohoto krále se po jeho smrti na původní projekt prostě vykašlali.

               Egypt přišel o samostatnost v roce 1517, kdy byl dobyt Turky a sultán Selim nechal posledního mameluckého vládce Tumana brutálně zavraždit. Poté, co Egypt dobyli Napoleonovi Francouzi – a ukázali tam žijícím Arabům, na jakém pokladu sedí, aniž by o jeho ceně věděli – a ti byli poté vyhnáni Angličany, prosadil se v politických bojích právě onen „Albánec“ Muhammad Ali. V roce 1805 pozval na večeři elity mameluků, což byla vládnoucí kasta egyptské společnosti a nechal je všechny povraždit. Poté balancoval šikovně mezi tureckou vládou „Velké Porty“ v Istanbulu (protože Egypt zůstával formálně součástí Osmanské říše) a Brity, pod jejichž ochranou (protektorátem) rozšířil svůj vliv na Jordánsko, Sýrii a jeho vojska stála dokonce několikrát před Konstantinopolí – tedy Istanbulem.

Založil tak novou egyptskou vládnoucí královskou dynastii, která skončila až v roce 1952 pučem důstojníků, kteří přinutili odstoupit posledního krále Fárúka. Prvním „prezidentem“ se stal Abdul Násir s příklonem ke komunistickému táboru, vystřídán pak po své smrti Anvarem Sadatem, který zase hledal spojenectví v USA a smířil se s Izraelem, což ho stálo život. Po atentátu na něho v roce 1981 přišla třicetiletá éra Husního Mubaraka, ukončená „arabským jarem“ v roce 2011. Poté, co si Egypťané ve svobodných volbách zvolili islámské fanatiky v čele s prvně demokraticky zvoleným prezidentem Mohammadem Mursím, který zemi přivedl během jediného roku své vlády do politické izolace a k ekonomickému krachu, převzala vládu opět armáda a poté, co generál Al Sasí vysvlékl uniformu, byl „zvolen“ prezidentem a jeho obrazy jsou teď na všech nárožích a vládních budovách.

               Mešit je v Káhiře opravdu hodně a velkých. Například mešita Al Hasana, kde je pochován iránský šáh Réza Páhlaví. Po svém útěku z Iránu po revoluci v roce 1978 našel nakonec azyl právě v Egyptě, kde zemřel na rakovinu prostaty v roce 1980. Nejvíc se mně líbila mešita Ibn Tuluna, která je i největší, ovšem ani jedna z nich není pro turisty a k tomu křesťany volně přístupná, a to ani naboso. Fotografovat zvenku jsme je mohli.

               Do Káhiry jezdí ovšem běžný turista, aby navštívil egyptské muzeum a pyramidy v Gíze a Sakáře. Tento program jsme úspěšně absolvovali. Samozřejmě, že egyptské muzeum je něco naprosto výjimečného.

Člověk mohl o Egyptě hodně číst a prohlížet si fotografie a filmy, ale když stojíte před oním křeslem, na jehož opěradle natírá faraonovi Tutanchamonovi jeho manželka Anchesenamon rameno olejem, je to zážitek s oněmi obrázky neporovnatelný. Viděl jsem toto křeslo na fotografiích už možná stokrát, ale přesto mi realita vyrazil dech. Fotografovat jsem tam mohl (na rozdíl od sálu, kde je Tutanchamonova posmrtná zlatá maska), ale když jsem se na tu fotografii potom podíval, bylo to obrovské zklamání. Některé věci je třeba vidět prostě živě.

               Jakož i ty pyramidy. Dnes stojí vlastně už ve městě nebo na jeho okraji – Gíza už s Káhirou srostla do jednoho komplexu).

Z dálky nevypadají nějak impozantně, ale když člověk přijde až k nim a pochopí jejich velikost (jen jedna řada kamenů, vážících 17 tun ve spodní řadě je vysoká jako člověk – tedy moje žena, já jsem přece jen trošku přesahoval. Kdo chce, může vlézt i do pyramidy – buď do Cheopsovy (Chúfevovy) nebo do Chefrenovy (Chafreho) – ta druhá je levnější a lístky snadněji sehnatelné.

U faraonova sarkofágu, kde vás za bakšiš rád vyfotografuje přítomný Arab, je sgrafity prvního archeologa a vykrádače hrobů Giovanniho Belzoniho, který se sem dostal 2.března 1818. Trošku náročnější je si představit, jak tyto pyramidy vypadaly, když byly nově hotové. Jejich povrch byl totiž pokryt vápencovými deskami, které reflektovaly slunce a zářily bíle do dálky a jejich špičky byly pokryty zlatem. Navíc stojí pyramidy na vyvýšenině nad nilským údolím, které vám leží se svými palmami, poli ale i bytovou zástavbou u nohou. Představa opravdu beroucí dech. Ale jen představa.

               Slavná sfinga je o kousek dál – hlídala přístup k pyramidám a měla odstrašit zloděje.

Což se jí nepodařilo. U ní je městečko hemžící se obchůdky a prodavači suvenýrů. Zdálky vypadal hotel Cleopatra krásně. Zblízka, když člověk viděl, kolik smetí a špíny se válí před jeho vchodem, spíš odpudivě.

               Dnešní Egypťané se sice považují za potomky Egypťanů dávných, kteří tato neuvěřitelná díla dokázali postavit, mají s nimi ale hodně málo společného. Ta stará kultura zmizela nejprve pod pískem, aby se pak přesunula do muzeí, z atmosféry někdejší jedné ze dvou nejstarších kultur světa mnoho nepocítíte. Pochopíte brzy, že Egypťané mají vztah k oněm památkám čistě komerční, nikoliv emocionální, jak by se na potomky prastaré kultury patřilo. Káhirská univerzita má fakulty vyučující snad všechny jazyky světa – i fakulta bohemistiky má údajně 198 studentů. Jde jen o jedno – naučit se jazyk natolik, aby Egypťan mohl provázet turisty v jejich jazyce. Výsledky jsou někdy pochybné. Náš průvodce Mustafa hrdě tvrdil, že studoval na univerzitě v Káhiře germanistiku. Jeho lámaná němčina odpovídala té mojí někdy okolo roku 1998/1999. Ale nezbylo než být spokojen. Byli jsme turisty se základním programem – pokud bych chtěl víc, musel bych si zřejmě objednat – a zaplatit – soukromého průvodce. Nevím, jestli to zkusím. I když by mě to náměstí Táhir, nilské nábřeží, budova parlamentu či palác krále Fárúka dost láká.

V Lucce byl dostatek bohatých lidí, kteří uměli žít. Veřejnosti jsou otevřeny paláce Palazzo Mansi z výzdobou ve stylu rokoka, kde se nachází Pinacoteca nazionale a Palazzo Pfanner s úžasnou zahradou zdobenou mramorovými sochami.

Felix Pfanner pocházel z rakouského Vorarlbergu, ale původem z bavorské pivovarnické rodiny. V roce 1844 pozval mladého Pfannera do Luccy vévoda Leopold II. Protože dostal chuť na pivo, které Italové prostě vařit neuměli. Mladý Felix začal vařit pivo ve sklepě honosného paláce na okraji města, který si kdysi v sedmnáctém století nechal postavit obchodník s hedvábím (Lucca byla tradičně známá výrobou brokátů a později hedvábných látek). Úspěch byl velký, Italové přišli novému nápoji na chuť, Pfanner si později palác koupil a zrekonstruoval včetně oné nádherné zahrady (která je ale vidět i z městských hradeb, takže si kvůli ní člověk vstupenku kupovat v podstatě nemusí. Pivovar Pfanner fungoval v Lucce až do roku 1923. Felix sám zemřel v roce 1892, oba jeho synové ale opustili rodinnou tradici a stali se lékaři, jeden psychiatrem, druhý chirurgem, proto je v paláci dnes výstava lékařských nástrojů ze začátku dvacátého století – člověku přitom trošku běhá mráz po zádech. Ovšem k tomuto paláci se vztahuje i jedna krásná i když trochu smutná historie. V roce 1692 zde bydlel dánský korunní princ Frederik a zamiloval se zde do místní šlechtičky Marie Maddaleny Trenty. V ložnici, kterou mohou návštěvníci navštívit prožili vášnivou romanci, které ale bohužel chybí happy end. Frederikův otec Kristián V. totiž zemřel a Frederik byl povolán domů aby převzal vládu a stal se králem Frederikem IV.. Manželství s Italkou, i když urozenou, bylo v takové situaci nemyslitelné, Frederik se oženil s Luisou Meklenburskou a Maria Maddalena Trenta vstoupila do kláštera. Při rešeržování této historie jsem narazil na malou nesrovnalost – Kristián V. zemřel až v roce 1699, tedy sedm let po vášnivých nocích jeho syna v paláci Pfanner. Ale to už jsem se sám musel za své hnidopišství pokárat. Možná měl Frederik jiné důvody, proč před vášnivou Marií Maddalenou utekl do Dánska – ALE KOHO UŽ TO ZAJÍMÁ?

               Za návštěvu stojí určitě botanická zahrada, umístěná v rohu starého města. Je zde naučná stezka a je možné obdivovat libanonské cedry či americké sekvoje, nejvyšší stromy na světě. Ovšem ta luccká sekvoje má teprve dvě stě let, takže je to vlastně batole

Přesto je v botanické zahradě nejvyšší. K jezírku v rohu zahrady se pojí báje o Lucidě Mansi. Lucida byla krásná žena z urozené rodiny Samiati. Provdala se Vincenza Diversiho, brzy ale ovdověla a provdala se podruhé, tentokrát za starého ale bohatého Caspara de Nicolao Mansiho. Její život plynul v oslavách a mezi početnými milenci až jednou náhle v zrcadle, do kterého se denně dívala, objevila na tváři vrásku jako příznak stárnutí. V zoufalství prosila o pomoc ďábla, aby zůstala stále stejně mladá a krásná. Ten jí slíbil dalších třicet let mladosti, ale chtěl za to, jak už bývá zvykem, její duši. Když oněch třicet let uplynulo, pokusila se Lucida ďáblovi utéct, ale po běhu po lucckých hradbách ji dohnal a strhl do jezírka v rohu botanické zahrady. Každáý rok se 31.října údajně vynořuje z jezírka hořící kočár s Lucidou. Ozve se strašný křik a potom se kočár zase ponoří do vod jezírka.

Legenda je to pěkná, ale skutečná Lucida zemřela v roce 1649 ve věku 43 let a byla pochována v klášteře Kapucínů v blízkosti botanické zahrady, který už dnes neexistuje.

               Ovšem co by byla Lucca bez Giacoma Pucciniho?

Jeden z nejznámějších světových komponistů se zde narodil a zůstal se svým rodným městem vždy svázán. Jeho rodný dům je kousek od Piazza San Michele. Puccini tu se svými sourozenci vyrůstal ve skromném bytě na poschodí, později ale celý dům koupil. Dnes je zde tedy v onom bytě muzeum věnované jeho osobě i tvorbě. Jeho klavír, jeho diplom z hudebního lycea v Miláně, kde ukončil své hudební vzdělání. Jsou zde ukázky jeho korespondence, jeho obrazy a busty z doby, když už byl slavný. Tedy poté, co v roce 1893 prorazil s operou Manon Lescaut – to mu bylo 35 let. Už o sedm let dříve našel svou životní partnerku. Elvíra Bonturi byla vdaná dáma. Přesto měla vášnivou aféru s Puccinim, která nezůstala bez následků – narodil se jí syn Antonio. Elvíra opustila kvůli tehdy ještě neznámému komponistovi svého manžela, na svatbu museli ale čekat až do roku 1904, kdy její první manžel zemřel. Skoro se svatby s Puccinim ani nedočkala, O rok dříve měl totiž vášnivý automobilový fanoušek Puccini při autonehodě těžký úraz, který přečkal až po mnohaměsíčním léčení.

               Není ovšem jen Puccini. V městečku Collodi asi sedmnáct kilometrů od Luccy ve směru na Pistoiu (a tedy za Montecarlem) narazíte na pohádkovou postavičku, kterou všichni známe.  Pinocchio, dřevěný panáček, kterému rostl nos, když lhal. V Collodi existuje Park Pinocchio, jako atrakce, pokud se člověk do tohoto okolí vydal s dětmi. Trošku mi nebylo jasné, co tam ten park dělá. Autor Pinocchia Carlo Lorenzini se narodil ve Florencii, zemřel ve Florencii a svou legendární postavičku vytvořil v roce 1878 taky ve Florencii. (Ve Florencii je ostatně prý Pinocchiopark taky, ovšem uprostřed spousty atrakcí, které hlavní město Toskánska nabízí, je jaksi zapomenutý.) V Collodi není nic jiného – místní dokázali využít umělecký pseudonym autora, který psal pod jménem Carlo Collodi, protože v tomto městečku (či spíše vesnici) se narodila jeho matka. Takže je to v podstatě fake, ale Italové jsou prostě v PR hodně šikovní. A pokud prší a nemáte s dětmi kam vyrazit…

               Lucca je tedy krásná a milá. A stará. Nejen ono římské fórum, na němž stojí San Michele upomíná na její dávné kořeny. Jednou z nejslavnějších atrakcí je římský amfiteátr, který tvořiví Italové obestavěli domy, při jejichž stavbě využili stavební substanci někdejšího dávného římského cirku a tak vzniklo náměstí elipsoidního tvaru.

Tehdy  – v oněch římských časech – ovšem mělo město ještě ve jméně o jedno „c“ méně a jmenovalo se Luca. Už od roku 177 před naším letopočtem byla římskou kolonií, teprve ochrana císařů Ludvíka IV. a Karla IV. ji ale vynesla mezi nejvýznamnější města Toskánska. A dnes láká spousty návštěvníků svou krásou. Rozhodně se vyplatí ji při návštěvě Toskánska nevynechat.

Trochu dál od politiky pojďme zase trošku cestovat. Článek o tomto městě mám v zásobě už skoro dva roky a stále se mi ho nedařilo publikovat v češtině. Až dnes. Protože je dost dlouhý, rozdělím ho raději na dva díly.

               Jako všechny ostatní komuny vyhlásila i Lucca po smrti poslední toskánské markraběnky Mathildy v roce 1165 nezávislost. A jako všechny ostatní komuny se hned zapletla do zápasu o moc a peníze v tomto regionu. V roce 1314 byla Lucca nakrátko ovládnuta mocným sousedem z Pisy, jenže pak se moci ve městě ujal Castruccio Castracani. Ten nejprve pomohl pisánským město obsadit, sledoval přitom ale své vlastní cíle. O dva roky později se postavil pisánskému správci města a byl dokonce uvězněn. Jenže obyvatelstvo Luccy ho vyvedlo z vězení a on se stal městským vládcem (podobnost se současnou politikou není čistě náhodná, odsouzenci a tedy kriminálníci se určité části společnosti vždycky líbili). Jako přesvědčený ghibellin, tedy císařův spojenec se správně Castruccio rozhodl pro podporu císaře Ludvíka IV. Bavorského při jeho tažení do Itálie. Díky tomu spojenectví ovládl nejen Pistoiu a načas i Pisu, ale hlavně oblast Carrary, kde se dodnes těží nejkrásnější mramor v Itálii. Na Lucce je to dodnes vidět. Její nesčetné chrámy jsou vyzdobeny mramorovými fasádami a vevnitř sloupy, na mramoru se opravdu nešetřilo – koneckonců byl k mání za pořizovací cenu bez obchodní přirážky. Výsledkem je, že například kostel San Michele působí svou fasádou skutečně jako poněkud příliš načačkaný šlehačkový dort.

Při pohledu na každou další fasádu zářící bílým mramorem (občas už trochu nažloutlým nebo našedlým, ale kdo má tolik fasád pořád udržovat?) informovaný člověk neodolá, aby si nevzpomněl na slavného condiotiera Castracaniho tak často, že musí trpět v hrobě škytavkou.

               Castracani zemřel v roce 1328 a Lucca se musela bát o své postavení, a hlavně o ony mramorové doly. Rozhodla se pro řešení, které se neukázalo jako nejšťastnější. Požádala o ochranu českého krále Jana Lucemburského, který právě v severní Itálii budoval své malé impérium a z Luccy udělal dokonce hlavní město městské konfederace. Vyřešil minimálně jeden problém města Luccy a to byly přebytky státního rozpočtu. Ty byly nenávratně ty tam. Malou radost luckých patriciů z tohoto vývoje popsal Jan Procházka v scénáři filmu „Slasti otce vlasti.“ Ovšem svůj účel tato ochrana splnila, přiznejme si, že město bohaté a bezbranné láká útočníky mnohem více než město vydrancované ale zato po zuby ozbrojené. Jan Lucemburský byl jak známo permanentně ve finančních problémech, posléze svá města prodal, ponechal si pouze Luccu a ta byla lucemburská až do roku 1369. Tehdy se město od Janova syna císaře Karla vykoupilo za 100 000 zlatých a stalo se nezávislou republikou. Vědychtivý Karel (ve spolupráci s papežem Urbanem V.) daroval městu jako třešničku na dortu i právo založit univerzitu. Lucca zřejmě toto privilegium tak zcela nepochopila, protože univerzita byla – na velmi krátkou dobu – založena ve městě až v roce 1790. Karel se ovšem zapsal do dějin oblasti Luccy i jinak – a sice založením hradu Montecarlo asi třináct kilometrů od Luccy. Dnes je z hradu zřícenina, ale pod ním vyrostlo městečko, které je hlavním střediskem pěstování vína v severozápadním Toskánsku. Čili českou stopu v této oblasti ještě stále můžete najít. Ochutnali jsme, a to víno je naprosto pitné. Ať žije otec vlasti!

               Lucca zůstala svobodnou republikou až do roku 1797, nestala se tedy součástí Toskánského velkovévodství rodiny Medici a následně habsburských vládců, čímž ji bohužel minuly ekonomické reformy Františka Štěpána a jeho syna Leopolda, z kterých Toskánsko prosperuje dodnes.

               V roce 1804 se Napoleon Bonaparte korunoval císařem. Členové jeho rodiny dostali tituly princů s výjimkou jeho sester Karoliny a Elisy provdané Bacciocchi. Dámy mu udělaly takovou scénu, že rychle pochopil, že tudy cesta nevede a rozhodl se je odškodnit. Karolína se stala po boku svého manžela královnou neapolskou a Elisa vévodkyní v Lucce. Elisa vzala věc do ruky a postarala se o to, aby poněkud zaostalé město dostalo nové impulsy. Kromě pěstování bource morušového a s tím spojenou produkcí hedvábí, reformovala i školství, založila dodnes existující botanickou zahradu a přivedla do Luccy i tehdy ještě mladého talentovaného Nicollu Paganiniho. Po Napoleonově pádu se v roce 1817 ujali vlády nad Toskánskem a Luccou Bourboni, ale nová vévodkyně Marie Luisa pokračovala v díle své předchůdkyně, takže Lucca za svůj vývoj v moderní době vděčí těmto dvěma dámám.

               Lucca je roztomilé městečko sevřené ze třech stran horami a ze všech čtyř hradbami. Ty hradby město vybudovalo v šestnáctém století, když staré středověké opevnění (z kterého se dochovaly dvě brány) neodpovídalo požadavkům na kladení odporu dělostřelbě. A protože město nestálo nikomu za obléhání, neutrpěly tyto nové hradby žádné škody. A to ani, když bylo město vyhlášeno za otevřené. Běžně se pak na „Glacis“, tedy ve vzdálenosti dostřelu děla, nesmělo stavět a po otevření měst se staly tyto pozemky nejcennějšími pro budování nových městských čtvrtí. Ne tak v Lucce. Hradby zůstaly nepoškozené (pokud nepočítáme jednu novou bránu Porta Elisa, kterou nechala prorazit Napoleona sestra) a byly přetvořeny na park. Procházka po nich okolo celého starého města je pěkným zážitkem, na dvacet metrů širokých valech jsou vysázeny stromy, poskytující stín a jsou tu dokonce i restaurace. A oblast Glacis je součástí toho parku, beze stromů, s širokým pásem zatravněného prostoru, takže v Lucce může člověk skutečně vidět, jak takové opevnění v době renesance a baroka vypadalo a jak sloužilo.

               Ovšem Lucca, to jsou, jak už jsem zmínil, především kostely. Prý je jich na sto. Já je nepočítal, ovšem ten jejich počet má své výhody. Řada z nich je sice zavřená a některé jsou přebudovány na muzea či knihovny, ovšem před každým kostelem je logicky přinejmenším malé náměstíčko a na každém náměstíčku v Itálii musí být Trattoria, Osteria nebo přinejmenším bar. Takže žádný strach, v Lucce hladem či žízní určitě neumřete.

               Největším chrámem je samozřejmě katedrála, věnovaná svatému Martinovi.

Je to úžasná – samozřejmě mramorem obložená – stavba s vysokou kampanilou, na niž je možno vystoupat. Ovšem bůhvíjaké pohledy se odtud nenaskýtají, protože okna jsou zamřížovaná tlustou kovovou mříží. Město odtud nevyfotíte – na to má Lucca jiné věže. V katedrále je největší atrakcí kříž Volto Santo, který měl podle legendy vyřezat osobně svatý Nikodém (vzpomínaný v Bibli v Janovu evangeliu, podle kterého se měl podílet na balzamování Kristova těla).

Kříž sice prokazatelně pochází z jedenáctého století, ovšem tato skutečnost jeho uctívání nijak neškodí. 13. září je kříž nesen městem v slavnostním procesí, ozdoben korunou a oděvem ze stříbrných pozlacených šperků, zdobených diamanty, tyto artefakty je možné vidět v katedrálním muzeu (vstupenka pro návštěvu katedrály, muzea i s výstupem na kampanilu je společná). Z obrazů vyvěšených po stěnách kostela (luccké kostely, nakolik jsou zvenku úžasné, jsou vevnitř poměrně skromně zdobeny, na holých kamenných stěnách jsou zavěšeny obrazy z období renesance či baroka) je nejcennější „Poslední večeře“ od Tintoretta. V levé lodi je náhrobek Ilarie del Caretto. Tato mladá žena, manželka Paola Guinigiho, zemřela v roce 1406 ve věku 24 let při porodu. Truchlící manžel jí nechal od tehdejšího největšího mistra Jacopa dela Querciu zhotovit mramorový (jak jinak) náhrobek a prosadil jeho umístění na místě nejprestižnějším – v samotné katedrále.

               Paolo Guinigi totiž nebyl jen tak někdo. V roce 1400 se mu podařilo uchvátit moc ve městě a na třicet let přerušit její republikánské fungování. Na rodinu Guinigi upomíná jednak jejich palác, kde je dnes místní pinakotéka (Museo Nazionale di Villa Guinigi), jakož i vyhlídková věž Torre Guinigi (která je jinde, totiž v „Casa dei Guinigi“ v centru města).

Za šest Eur se dá po 240 schodech vystoupat na její vrchol, kde překvapivě rostou stromy, poskytující během fotografování města z ptačí perspektivy stín. Guinigi hájil v roce 1429 město před útočícími Florenťany, zatímco jeho syn Ladislav přivedl z Milána pomoc, pod vedením budoucího milánského vládce Francesca Sforzy (v té době ještě povoláním condottiera), která město zachránila. Ovšem nevděk světem vládne, vzápětí následovala lidová vzpoura, Guinigi byl zatčen a odsouzen k smrti. Popravit si ho ale přece jen nedovolili, zemřel o dva roky později ve vězení v Pavii.

               Centrem městského života je Piazza Napoleone s vévodským palácem. I když byla Lucca republikou, jaksi preventivně postavila v šestnáctém století palác pro případného vládce.

Což se hodilo, když vládu ve městě převzala Elisa Bonaparte a po ní Marie Lusia Bourbonská. Dnes je zde „Palazzo della Provincia“, tedy správní středisko. Kousek na sever odtud se nachází zřejmě nejkrásnější kostel v Lucce „San Michele in Foro“. Kult archanděla Michaela byl vlastní germánským kmenům, zejména pak Langobardům a Lucca leží skutečně na spojnici kláštera Saint Michelle v Bretagni a pohřebiště langobardských králů v chrámu „Monte Sant´ Angelo“ v Apulii. San Michele tedy v Lucce hrál, stejně jako v Pavii, nejdůležitější roli. Kostel byl postaven na někdejším římském fóru (odtud jeho název) mezi lety 1070 a 1383 a mramorem se při jeho stavbě opravdu nešetřilo. Vevnitř může člověk obdivovat kazatelnu od Andrey della Robbia (který se mimo jiné podílel na výzdobě původní fasády florentského dómu nebo obraz od Filippina Lippiho napravo od apsidy.

               Pokud má někdo chuť, může samozřejmě navštívit ještě další kostely. Například „San Frediano“ (s úžasnou původně byzantskou zrekonstruovanou mozaikou na průčelí kostela a s obrovskou románskou křtitelnicí jakož i mramorovým triptychonem Madona s dítětem a svatými od Jacopa della Quercii. Původní kostel dal zde vystavět svatý Frigidianus, irský mnich, který se stal v Lucce biskupem (zemřel v roce 580). V Lucce mají poněkud morbidní zvyk, že pod oltářem kostela je skoro vždy vystavena nějaká mrtvola svatého či blahořečeného jako svatá relikvie. San Frediano nemá na svém biskupovi dost, je zde i relikvie svaté Zity. Zita byla prostá služka, žijící v letech 1212–1272 v Lucce. Proslula péčí o nemocné a slabé, ne nadarmo nese domov důchodců v blízkosti svatého Frediana její jméno. Dalším kostelem hodným návštěvy je San Francisko na okraji města či Santa Maria Forisportam (název napovídá, že ležela mimo středověké hradby, což dokazuje nedaleká brána svatého Gervasia s dvěma opevněnými věžemi i kanál tekoucí dnes vnitřkem města, kdysi ale tvořící součást opevnění.

               Ovšem nejen kostely je živ člověk. Ale o tom za týden.

Co udělá historik, když jede na místo, které žádnou historii nemá? Správně – začne hledat a ono se už něco najde. Kdo hodně hledá…

               Tak to bylo se mnou, když jsme se se ženou rozhodli (plurál používám poněkud nepřesně a spíš eufemisticky, ale svůj souhlas jsem dal) jet na listopadovou dovolenou na ostrov Fuerteventura. Chvíli to sice vypadalo, že se to jméno nenaučí vyslovovat, a tak tam přece jen nepoletíme, ale zvládla to, a tak jsme se spakovali a letěli.

               Jestliže máte to štěstí, že vám na každé dovolence prší, je nejlepším řešením letět někam, kde neprší vůbec. Tedy na Saharu nebo na Fuerteventuru. Ta druhá alternativa je – věřte mi – mnohem lepší. Zejména v listopadu, kdy má moře nejvyšší teplotu a dosahuje až dvaceti tří stupňů Celsia.

               Fuerteventura je nejstarším z Kanárských ostrovů a leží nejblíž k pobřeží Afriky. Zřejmě proto sem dojde tak málo vláhy. Od západu to vychytají Gran Canaria a Tenerifa a z Afriky (naproti ostrovu leží Západní Sahara) mnoho deště očekávat nemůže. Pro turisty je to ovšem naprosto ideální. Po celou dobu pobytu nezapršelo, a i když byl listopad, pohybovaly se denní teploty mezi 21 a 25 stupňů ve stínu a mraky byly pouze ráno, a to nad východním obzorem a pouze, když jsem šel sledovat východ slunce. Což bylo sice poněkud frustrující, ovšem ne zas až tak moc. Nebylo třeba totiž vstávat příliš brzy, slunce vycházelo v 7:15 místního času čili o čtvrt na devět čase středoevropského, a to už jsem se cítil být vyspaný a procházka po pláži v ranním svítání je určitě zdravá věc. I když to vycházející slunce nakonec nevidíte. O to hezčí byl měsíc v úplňku.

               Vláhy má ostrov Fuerteventura skutečně hodně málo a tomu odpovídá i množství vegetace. (V hotelech je ale vody dost, místní se naučili, podobně jako na Maltě, odsolovat mořskou vodu a dělají to dokonce důsledněji než Malťané, na rozdíl od Malty jsem necítil žádnou slanou příchuť). Nedostatku vody a zeleně se přizpůsobilo i místní zemědělství. Především chovem koz – koza totiž sežere úplně všechno. Adekvátně k tomu je hlavní specialitou ostrova kozí sýr „queso majorero“. Dá se koupit všude, nabízejí ho v každé restauraci a v každém hotelu – v jeho přípravě je ještě stále dost ruční práce a vyrábí se podle doby zrání ve třech formách, jako měkký (tierno) – polotvrdý (semicurado)– a tvrdý (curado). Ve všech formách je z mého pohledu naprosto jedlý. Dokonce i manželka, která mi vyhrožovala tím, že pokud budu kozí sýr jíst nedostanu od ní pusu, připustila, že žádný zápach necítí a že ten sýr je docela dobrý. A sytý.-

               Pokud si koupíte na Fuerteventuře zájezd od cestovní kanceláře, musíte počítat na sto procent s návštěvou kozí farmy a s ochutnávkou sýra. Je to něco jako v Turecku návštěva výrobny koberců. Nekoupili jsme si, farmu jsme nenavštívili, a proto jsme se zastavili v muzeu sýra u městečka Antiguy „Museo del Queso Majorero“.

(Kde je i nádherný park kaktusů) Netušil jsem, že existuje přes třicet různých druhů koz. Teď už to vím, ale vyjmenovat bych je nedokázal. Ale to muzeum není jen o kozách a o sýrech, je zde i multimediální sál zobrazující teorie o vzniku kanárských ostrovů a přibližující faunu a flóru ostrova. Zejména té fauny tu ale moc není – tedy pokud tím nemyslíme ony kozy.

               Dějiny ostrova začaly pro Evropany v roce 1402, kdy se v zátoce, kde je dnes minipřístav „Puorto de la Peňa“, se svými 53 muži vylodil normanský kapitán Jean de Bethencourt. Během dvou let si podmanil místní obyvatelstvo tzv. Mojo, kteří si tu v klidu žili rozděleni do dvou království. Proti střelným zbraním dobyvatelů neměli se svými holemi na pohánění koz šanci, a tak se oba králové Ayoze a Guize nechali raději pokřtít a přijali jména Luis a Christian v naději, že potom budou mít od vetřelců pokoj. Neměli. Jejich sochy stojí u cesty z La Olivy do Betancurie na silničním odpočívadle, nakolik jejich zobrazení odpovídá realitě, ví jen Bůh.

Pohled do života původního obyvatelstva nabízí skanzen La Atalyita u Pozo Negro na východním pobřeží ostrova. Jede se tam z městečka Caleta de Fuste (Kde jsou největší pole na získávání mořské soli taky s příslušným muzeem) nebo z vnitrozemí od městečka Antigua.

               Hned vedle odpočívadla se sochami Ayoze a Guize nebo chcete-li Luize a Christiana, je odbočka na vyhlídku Mirrador morro Vella. Budova se právě buď opravovala nebo se rozpadala, to jsem nedokázal rozlišit, každopádně byla zavřená. Přesto je z oné vyhlídky ve výšce 700 metrů nad mořem, která vděčí za svůj vznik a vzhled místnímu umělci Césarovi Manriquemu, úžasný výhled.

               Bethencourt založil v kopcích nad přístavem, kde se vylodil, první město na ostrově a nazval ho jako správný katolík ve službách katolického veličenstva „Santa Maria de Bethencourt“. Dnes se toto první hlavní město ostrova jmenuje Betancuria a je to moc hezké a milé hnízdo.

V roce 1403 zde papež Benedikt XIII. potvrdil existenci první farnosti. Ovšem Benedikt byl protipapežem, v roce 1415 sesazeným na koncilu v Kostnici (což až do konce svého života neuznal). Takže musel věci církevní organizace uvést v roce 1424 do pořádku papež Martin V, zvolený v Kostnici, o jehož legalitě se nepochybuje. Z doby prvních dobyvatelů tu ale nenajdete žádné památky. V roce 1593 totiž město i přes jeho v horách skrytou polohu objevili berberští piráti, vydrancovali ho a co nedokázali odnést, vypálili.

               Takže všechny stavby v městečku včetně kostela „Iglésia de Santa Maria Imaculata“, tedy „Kostel neposkvrněného početí panny Marie“ jsou z doby pozdější, přesto jsou místní stavby v parčících s palmami a kaktusy milé, stavěné ze sopečného kamene s bílou maltou, esteticky se nedá nic namítnout.

               Bethencourt pocházel sice z Normandie a byl tedy Francouz, Francie mu ale nebylo schopna pomoci v zásobování mužstva a nových osadníků potravinami na nehostinném ostrově. Podporu našel až u krále Jindřicha III. Kastilského, který ho jmenoval „Pánem Kanárských ostrovů“ a podpořil osídlovací akci. Kastílie nebyla v té době žádnou námořní velmocí, a proto byly pro krále Jindřicha i nehostinné ostrovy lákavé. Poté, co Francie prohrála v roce 1415 bitvu u Azincourtu proti Angličanům, Bethencourtovy statky se dostaly pod anglickou nadvládu a on musel přísahat větrnost anglickému králi, stal se v Kastilii nežádoucí osobou. Kastilie se už nároků na Kanárské ostrovy nevzdala a po vzniku Španělska v roce 1515 spojením Kastilie s Aragonem se staly Kanárské ostrovy součástí Španělského království a zůstaly jí dodnes. Protože leží na sever od mysu Bojador na pobřeží Západní Sahary, přes který vedla hranice zájmových sfér zemí na Pyrenejském ostrově, nemuseli Španělé o tyto ostrovy bojovat s Portugalskem.

               Ta pláž, kde se dobrodruh Bethencourt na ostrově vylodil, je jedním z nejnavštěvovanějších míst na ostrově. Je to oblast Ajuy, jede se sem z vesnice Pájara. V Pájaře je krásný kostel „Iglésia de Nuestre Seňora de Regia“ s fasádou s aztéckými motivy a pozlaceným oltářem vevnitř, ovšem kostel není vždycky otevřený. Městečko je úhledné a městské osvětlení zde svítí ve dne v noci. Už začátkem listopadu tu instalovali vánoční výzdobu, zřejmě nehodlali ponechat nic náhodě. Co kdyby přišly Vánoce náhodou dřív? V Ajuy je maličký už vzpomenutý přístav Puorto de la Peňa s mnoha restauracemi s jídelníčky v bezmála všech možných světových jazycích (i v polštině ne ale v češtině), kupodivu zde ale nenabízejí ve Španělsku typické Tapas. Místo je slavné svou pláží s černým sopečným pískem, která se jmenuje „Playa de los Muertos“, čili “Pláž mrtvých”.

Byl to přístav hlavního města Betancurie – i dnes se dá sejít z města k přístavu pěšky cestičkou v horském údolí. Přístav žil (nebo spíš živořil) po staletí z pálení vápna. Z vápencových skal, které se zde tyčí nad onou černou pláží, se získával neobyčejně čistý vápenec a pálil se na vápno, které se pak rozváželo na ostatní Kanárské ostrovy. Pece na pálení vápna zde ještě jsou, i když už samozřejmě nefunkční, na konci asi půlkilometrové procházky po vápencovém, vodami moře divoce rozeklaném útesu, jsou dvě jeskyně „Cuevas de Ajuy“. Jsou na hladině moře, takže se k nim sestupuje po strmých schodech a z jedné do druhé musí člověk taky trochu šplhat. Pevné boty jsou tedy proti sandálům nebo plážovým šlapkám ve výhodě. Z útesu jsou dechberoucí výhledy, stojí tedy za to, se tu projít. Proto to taky dělají prakticky všichni návštěvníci ostrova.

               Mimochodem cesty na ostrově jsou ve velmi dobrém stavu, očividně poměrně nové s nenarušenou vozovkou. S určitými výjimkami, jako je například cesta mezi Betancuriou a Pájarou jsou i dost široké, aby se na nich bez problémů vyhnula dvě auta. Mezi Corralejem a Puertem del Rosario se dokonce staví čtyřproudová dálnice. Zprovozněných je zatím jen asi šest kilometrů, ale všechna městečka a vesnice jsou propojena velmi dobře sjízdnou sítí asfaltovaných komunikací.

               Betancuria byla hlavním městem do roku 1834, kdy odevzdala svůj primát městečku Antigua, ovšem to bylo hlavním městem jen jeden rok. Vzhledem k neutěšeným přírodním podmínkám, kdy místní obyvatelstvo balancovalo stále na hraně hladomoru, to posední místní feudál vzdal a v roce 1800 se přestěhoval na Tenerifu. Správy ostrova se ujala armáda, pánem ostrova byl místní plukovník, sídlící ve vilce v městečku La Oliva. To se tak v roce 1835 stalo dalším hlavním městem, než odevzdalo štafetu v roce 1956 Puerto del Rosario – to už rozhodovaly ekonomické priority a přístav se samozřejmě hodil nejvíc – strach z pirátů už mezitím pominul, i když se armáda v roce 1870 musela správy ostrova vzdát. V La Olivě je pěkný kostelík a vila plukovníků „Casa de los Coroneles“, odkud ostrovu vládli. Ten jejich malý palác se právě opravoval, takže jsme se nepodívali na to, jak si vojenští diktátoři na ostrově stíhaném bídou a hladem žili. Ostatně v devatenáctém století se polovina místního obyvatelstva odstěhovala na pevninu do Španělska. Pak ale v sedmdesátých letech století dvacátého dorazila na ostrov turistika.

               Fuerteventura, to jsou sopečné krátery, sopečné krátery a občas pro změnu zase sopečné krátery.

Nejmladší z nich mají 50 000 let a jsou na severu ostrova u městečka Corralejo. Na rozdíl od sousedního ostrova Lanzarote, kde sopky řádily ještě v osmnáctém století, je tedy Fuerteventura poměrně klidná. Přesto je její půda tvořena prakticky jen sopečnými vyvřelinami, když si odmyslíme písčité pláže na pobřeží – zejména pak rozsáhlé území písčitých dun na severovýchodě ostrova u Corraleja. Tyto duny jsou oblíbeným výletním cílem jak turistů, tak i místních – na ostrově jich žije celkem 140 000 a Fuerteventura, rozlohou druhý největší, je tak nejřidčeji osídlený Kanárský ostrov. Protože jsme bydleli v Corraleju, dalo se na duny dojít pěšky – rychlejší chůzí za něco víc než půl hodiny.

Krásu dun obrostlých vegetací schopnou přežít i extrémní přírodní podmínky kazily postavy nesmírně škaredých nudistů. Nahoře bez se u žen toleruje, ovšem velká výhra to nebyla. Výjimkou byla jedna velmi krásná mladá paní, která k mému překvapení hovořila se svým mužem a malým synem česky.

               Samotné pláže v Corraleju za moc nestály, zejména pak dopoledne při odlivu, kdy moře ustupuje i několik set metrů a odhaluje své kamenité dno. Je to hlavně ráj surfařů, je zde hned několik surfařských škol. Odpoledne voda přijde a koupat se dá, ovšem na městské pláži vyplavuje moře neuvěřitelné množství mořských řas, což ke koupání moc neláká.

Teprve dál po břehu jsou plážičky s bílými popcorn připomínajícími kamínky a tam se koupat dá. Nejhezčí pláže jsou prý na jihu ostrova okolo Morro Jable, ale to je přece jen ze severu dost daleko.

               Na některé ze sopek na ostrově vedou značkované turistické chodníky. Je to například Montagna de Tindaya za La Olivou a přímo nad Corralejem se tyčí zlověstně sopečný kráter Volcano Bayuyo.

Tváří se zlověstně, ale vystoupat se na něho dá bez problémů. Z městečka je to pěšky čtyři kilometry a převýšení dělá 290 metrů, línější mohou přijet autem do národního parku Malpaís del Bayuyo y Mascona až na úpatí sopky a cestu si tak výrazně zkrátit. Vyrazil jsem ráno hned po snídani, a tak jsem si vrchol kopce a úžasné výhledy odtud mohl skoro půl hodiny užívat sám, než se s turisty okolo poledne roztrhl pytel. Hnali se k vrcholu ze všech stran a já jsem zvolil taktický ústup. Ustupuje se po suťovitém svahu, pevné boty tedy nejsou na škodu – i když některé Němky to dávaly v sandálech – nepřiznal jsem se nikomu, že jsem lékař.

               Sopečné krátery zde tvoří souvislou řadu, což je velmi impozantní, poslední z kráterů trčí z moře a jmenuje se Isla de Lobos. Na tenhle sopečný ostrůvek nedaleko Fuerteventury je možné zajet si vodním taxíkem a pokud se nudíte, vystoupat na svahy kráteru.

               Z přístavu Corraleja nabízejí tři společnosti transfer na sousední Lanzarote – cesta trvá třicet minut a na druhé straně čeká na člověka kouzelný přístav Playa Blanca s čarovným městským centrem a neuvěřitelně čistou na ryby bohatou vodou na městské pláži, ale to už je přece jen jiný ostrov – hlavní dodavatel vína, které se na Fuerteventuře nerodí. Víno z Lanzarote je dobré, asi je tam vlídnější klima, viděli jsme, jak na trajekt vezli auto plné koz – zřejmě se už těšily na pastvu u sousedů. Mezi společnostmi Fred Olsen, Armas a Fast Ferry není v podstatě rozdíl, snad kromě toho, že Fast Ferry nepřeváží auta. Ovšem nezapomeňte vzít s sebou průkaz totožnosti. Bez něho vám jízdenku na trajekt nikdo neprodá – i když oba ostrovy patří ke stejné zemi a ta země pak k EU. Taxík k hotelu pro cestovní pasy a zpátky stál osm euro, takže to taky není tragédie a trajekty jezdí každou půlhodinu.

               Fuerteventura je hlavně místem k vypnutí. Panuje tu klid, ostrované žijí pomalu (i když se pohybují poměrně velmi rychle) a nenechají se stresovat. Když požádáte o placení, tak se uklidněte a čekejte, až účet dorazí. Snažit se ho urgovat se tady prostě nesluší. Dostane se vám jen uklidňujícího gesta, proces placení se tím ale o nic neurychlí. Proti přelidněné Tenerifě či poněkud hektické Gran Canarii je Fuerteventura navzdory bujícímu turismu pořád ještě oázou klidu. Pokud ten klid nenaruší větry vanoucí z oceánu, které umí být hodně silné (proto tolik surfařů). Turistický průvodce se vám bude snažit namluvit, že ony větry dokázaly ohladit hory na ostrově z původních tři a půl tisíce metrů na dnešních osm set. Tak nevím, zase tolik nefučelo. Měli jsme štěstí, náš klid nic nerušilo.

Sílí ve mně pocit, že cestování už brzy bude jen pro digital natives a my, co jsme se narodili ještě před dobou počítačů a internetu, budeme trávit dovolené doma na zahrádce. Že je mobilní telefon nejdůležitější věcí, kterou si s sebou na dovolenou musíte vzít, o tom už jsem psal. Ale netušil jsem, že na něm bude člověk až tak esenciálně závislý. Pokud ztratíte peníze, je to banalita, pokud ztratíte osobní doklady, je to už větší, ale pořád ještě řešitelný malér. Ale pokud na cestách ztratíte mobilní telefon…

               Žena objednala na Fuerteventuře krásný hotel. Nedá se mu opravdu nic vytknout, jsou to pokoje v domečcích o maximálně dvou podlažích, krásný bazén s nahřívanou vodou. Hned bedle nákupní ulice a k pláži to taky není daleko. A dokonce i chodník na vulkán Bayuyo, tyčící se lákavě nad naší obcí Corralejo jde skoro přímo od hotelu, tam se ještě pokusím dostat. Jenže….

Jenže bez mobilu a bez skenování se tady ani nenajíte.

               Na recepci nás už při přivítání upozornili, že na večeři je třeba rezervovat stůl. Hostů je víc než míst, a tak aby se to rozdělilo do několika směn. Zeptal jsem se, kde je třeba rezervovat a slečna mi s úsměvem ukázala na „QR code“ na desce jejího stolu. Pochopil jsem, že něco není v pořádku a požádal jsem ji, jestli bychom nemohli rezervovat stůl i tak nějak normálně, třeba přes ni. Uklidnila mě tím, že to možné je a hned nám rezervovala stůl na sedmou večer.

               V sedm večer o nás v jídelně nikdo nevěděl, rezervace očividně nefungovala. Ale ostrované jsou milí, stůl pro nás našli. Nebyly švédské stoly, což moje žena nadšeně kvitovala jako šetření jídlem, ovšem když jsme se zeptali na menu, ukázala nám číšnice na „QR code“ na našem stole.

Tam prý je celý aktuální jídelníček. Oskenujete a máte na mobilu všechny předkrmy, hlavní jídla i dezerty. Následovalo zoufalství. Snažil jsem se kód naskenovat, ovšem to jsem ještě nevěděl, že nesmím fotografovat, že musím držet prst několik sekund na kódu, aby se objevil link s oním jídelníčkem. Číšnice se nad námi nakonec smilovala a donesla nám menu na papíře. Až do okamžiku, kdy jsem chtěl objednat víno, jsem byl spokojený. Můžete ovšem jednou hádat, kde byla nabídka vín. Samozřejmě ukryta za „QR code“. Nevím jak, ale najednou se mi podařilo projít a měl jsem na mobilu jak jídelníček, který jsem už nepotřeboval, tak i nabídku vín. Objednal jsem místní víno z Lanzarote a bylo výborné.

               Zeptali jsme se, zda můžeme u personálu restaurace rezervovat stůl na příští den. Odpověď byla, že ne, že je to možné pouze přes „QR code“ a až ráno. Oblil mě studený pot. Pochopil jsem, že se možná v tomto hotelu nenajíme.

               Na snídani ráno byl bufet hodně redukovaný. Chyběla teplá jídla, klobásky, vajíčka. Ne že bych se tím doma přejídal, ale v hotelech jsem na něco takového zvyklý. Najednou se k nám přihnala číšnice a chtěla vědět, co si dáme. Zeptal jsem se, co mají, ona ukázala mlčky na „QR code“ na mém stole a odešla. Objednali jsme si vejce – tušil jsem, že v nabídce budou.

               Pochopil jsem, že je se situací něco třeba dělat. Na recepci seděla Anke. Už podle jména Němka, v němčině se mi přece jen konverzuje podstatně lépe než v angličtině. Zacítil jsem tedy šanci, že by mi zaměstnankyně hotelu mohla vysvětlit, jak se dostanu k jídlu. Když jsem jí vysvětlil náš problém, odpověděla prostě: „To já neumím, Na to je třeba nějakou aplikaci a na to já nemám nervy.“

               Vyrazila mi dech, na druhé straně jsem pochopil že nejsem možná tak úplný debil. Jestliže neumí se skenováním zacházet ani zaměstnankyně hotelu, kde je na scan úplně všechno, je možná chyba i někde jinde než u mě.

               Zavolali jsme synovi, řekl nám, že nám pošle návod přes you tube. Na You tube je přece všechno jako video – to aby lidi nemuseli číst – stejně už to velká část populace neumí. Tak jsem se naučil, že musím držet prst několik sekund na kódu a čekat až se objeví link.

               Na toaletě nebyla obligátní štětka. Prohledal jsem celou koupelnu, zda tam není někde „QR code“. Naskenuju a toaleta se umyje sama. Nenašel jsem, neumyla se, zřejmě je to přece jen práce pro uklízečky a dělá se manuálně.

               Večer jsem šel do jídelny už optimisticky. Nastavil jsem mobil na barcode, podržel prst na kódu – a na displeji se objevil zámek. To bylo vše. Pochopil jsem, že přece jen umřu hladem.

               Poté, co jsem včera tento článek dopsal, zjistil jsem, že nemám fotografii onoho osudného QR codu z restaurace, abych ji přidal k článku. V okamžiku, kdy jsem přiblížil mobil s kamerou ke kódu, naskočil link a byl jsem na hotelové stránce – fotografování se tedy nepodařilo. Z nějakého důvodu mi nabídli menu v němčině. Zřejmě proto, že je můj mobil registrován v Rakousku. Nechci vědět, odkud to vědí. Nenechal jsem se zastrašit – fried eggs, scrabled eggs a boiled eggs umím in v angličtině, i když si nejsem úplně jistý, zda je vajíčko na měkko soft boiled egg. A po delším hledání a několika dalších manévrech jsem se dostal i na anglickou verzi stránky, a tak jsem se dozvěděl, že palačinky nejsou pancakes, jak jsem si myslel, ale crepes. O.k. objednali jsme a nasnídali jsme se.

               Narostlo mi ego a rozhodl jsem se rezervovat stůl na večeři. Naskenoval jsem kód na pokoji a po delším boji s mobilem se mi podařilo zarezervovat stůl – ovšem jen pro dvě osoby, víc aplikace nedovolí. Je to z jejího pohledu logické, na pokoji smějí bydlet jen dvě osoby. Co ale s mojí maminkou, bydlící o pokoj dál? Žádat po ní v jejích osmdesáti pěti, aby skenovala a rezervovala si místo na večeři, je skutečně už přehnané. Zašel jsem tedy k ní, naskenoval „QR code“ z jejího pokoje – ta bestie poznala můj mobil a oznámila mi, že jsem už dnes rezervoval a další rezervace jsou nepřípustné.

               Já nevím, ale možná je přece někdy jednodušší komunikovat s člověkem než s počítačem. I když o tom často v nemocniční ambulanci pochybuji.

               Ovšem další dovolené už jen na mé zahrádce. Je tam přece taky pěkně.

               Myslel jsem si, že jsem po všem tom trápení s agresivními alkoholiky, delirantními dementy a jinými obtížnými i těžce nemocnými pacienty, kteří mi společně vysáli poslední zbytky energie, nárok na několik hezkých dní na horách.

               Někde nahoře měli jiný názor. Naše rakouská rosnička Christa Kummer předpovídala původně na celý týden krásné pozdně letní počasí, tedy takzvané Babí léto, což je přesně to počasí, které by člověk v druhém zářiovém týdnu čekal. A na které se těší, chce-li vandrovat po kopcích, pokud možno vysokých. Ovšem jak se termín začátku mé dovolené blížil, byla milá Christa stále zdrženlivější, v pondělí konečně vyšla s pravdou ven a pravila, že od čtvrtka se počasí pokazí. Ve středu jsme se přesouvali do Tyrolska, do Zillertalu a ve čtvrtek začalo pršet.

               V podstatě jsem chtěl dát Zillertalu novou šanci. Obyvatelé Zillertalu mají pověst – nevím nakolik zaslouženou – nejlakomějších lidí v Rakousku. Byl jsem v Zillertalu kdysi před patnácti lety a tehdy jsem s touto teorií musel souhlasit. Hotel, který raději nebudu jmenovat, aby mě nežaloval, měl oficiálně čtyři hvězdy, ale já bych mu dal maximálně dvě. Pokoje měly vybavení z doby před válkou, personál neuměl německy a očividně pracoval v gastronomii první rok, a když nám na večeři nabídli pangasia za patnáct euro (tehdy!) pochopil jsem, že se nacházím u podvodníků. Restauraci, kde vám nabídnou pangasia – jedno za jakou cenu, je třeba neprodleně opustit. Jak jsem se letos dozvěděl, ten hotel šel podle očekávání do konkurzu a má dnes nového majitele. Na jídlo jsem tam přesto nešel. Možností dobře se v zillertalském údolí najíst je totiž nepočítaně.

               Letos jsme se ubytovali v Mayrhofenu v apartmánu a paní ubytovatelka byla nesmírně milá, starala se o nás jako o vlastní, a dokonce nám přinesla vlastnoručně upečený štrúdl. Apartmán byl luxusní s výborně vybavenou kuchyňkou, dvěma záchody, koupenou a třemi ložnicemi, a to za naprosto přijatelnou cenu. Navíc má městys (německy Markgemeinde) Mayrhofen v údolí naprosto centrální výhodnou polohu. Zdálo by se, že Zillertal uchopil šanci, kterou jsem mu dával. Ovšem pán Bůh byl proti.

               Ve čtvrtek jsme se probudili do hustého deště. Nepotěšilo nás to, i když jsme to čekali. Bylo třeba vymyslet náhradní program. Náhradní program je muzeum Swarovského „Kristalwelten“ ve Wappensu – přesně 54 kilometrů vzdáleného, ale i v dešti dobře dosažitelného. Zakladatel firmy Swarowski, Daniel, se narodil v Jiřetíně u Liberce v roce 1862 v rodině skláře – jak jinak v tom kraji?

V roce 1895 založil s dvěma dalšími kamarády Weisem a Kosmannem vlastní firmu a přesunul se do Wattensu v Tyrolsku, údajně proto, že zde bylo lepší spojení do Vídně i do Paříže, tedy do center tehdejší módy. Daniel se totiž rozhodl zdobit bohaté lidi svou bižuterií – a dařilo se mu. Sám se dožil skoro sta let. Zemřel v lednu 1956, zadělal ale svým dědicům na pořádný malér, když vstoupil ještě před anšlusem Rakouska do tehdy ilegální NSDAP.  Byl tedy nacistou z přesvědčení, ovšem přesto nezarizoval podíly na firmě, patřící jeho společníkovi Kosmannovi, který byl židovského původu. Teprve v roce 1960 se podařilo Swarowským odkoupit dědické podíly po Armandu Kosmannovi. Danielovi tři synové pokračovali v jeho podnikání a vytvořili obrovský rodinný klan, působící nejen ve světě módy. Fiona Swarovská se například provdala za někdejšího ministra financí Grasera a od té doby je honí po soudech a Viktoria Swarowská je úspěšnou moderátorkou a zpěvačkou. Obecně se tvrdí, že bižuterie je pro firmu Swarowski jen krycí činnost, ve skutečnosti vyrábí vojenskou optiku, tedy dalekohledy a zaměřovače – nakolik je to pravda, nedokážu odhadnout.

               Muzeum „Kristalwelten“ ve Wappensu je velkolepé, celkem 17 výstavních sálů je komponováno od významných umělců.

Jeden je zajímavější než druhý, vše se samozřejmě točí okolo Swarowského bižuterie, od největšího broušeného krystalu s 310 000 karáty až po šaty Marilyn Monroe, Marlene Dietrich nebo Cher, které byly Swarowského krystaly pokryty. Muzeum má samozřejmě velký obchod se suvenýry, kdo by odolal, aby si neodvezl nějakou tu cetku na památku, vedle muzea je pak velká zahrada, která je taky celá o krystalech. Strávit se tam dá kus dne, ne ale den celý. Otázka tedy byla, co s načatým dnem.  Byla tu možnost navštívit město Hall, kde se kdysi těžila sůl a razily se tyrolské mince. Vévoda Sigismund přenesl ražení tyrolské měny z Meranu do Hallu a získal tak příjmení „der Münzreiche“, tedy „Bohatý na mince“. Přesto zemi zruinoval, nakonec své nároky na vládu prodal a odešel do – nezaslouženého – důchodu. Bylo možné také navštívit město Schwaz, centrum někdejší těžby stříbra, kde jsou staré doly s možností návštěvy a do nemocnice ve Schwazu posílá své pacienty doktor Gruber z oblíbeného seriálu „Doktor z hor“. Jenže my se rozhodli zariskovat. „No risk no fun“. Sledovali jsme bedlivě na mobilech předpovědi počasí z Bergflexu a snažili jsme se svatého Petra přelstít. Tak jsme se dozvěděli, že okolo třetí by měl déšť přestat. Vydali jsme se tedy do Hintertuxu, údolní stanice lanovky vozící turisty a lyžaře na ledovec „Gefrorene Wand“, tedy „Zmrzlá stěna“ ve výšce 3250 metrů. Zjistili jsme, že cesta lanovkou nahoru trvá čtyřicet minut, a tak jsme si o čtvrt na tři koupili lístky na lanovku. Mladík v pokladně nechtěl našemu úmyslu věřit a hodně nám tu koupi rozmlouval s tím, že nahoře je zima, mlha a vítr. V plné důvěře v Bergflex jsme lístky na lanovku koupili – a nezklamali jsme se. Přesně podle předpovědi se krátce před třetí mraky rozešly a ledovec ozářilo slunce.

Nádherné výhledy na hory Olperer, či Schrammacher, Großer a Kleiner Kaserer nás naplnily hrdostí nad naší prozíravostí. Zachvátila nás pýcha a rozhodli jsme se zdolat kopec nad Zmrzlou stěnou, který nás lákal vrcholovým křížem ve výšce 3288 metrů. Marně se nám snažil vlekař smutně sedící u jediné jezdící sedačky v útoku na vrchol zabránit tvrzením, že celý den pršelo (což jsme věděli) a že jsou kameny k vrcholu mokré (nebyly). Ke kříži jsme vyběhli, zatímco na nás křičeli zaměstnanci, že poslední lanovka dolů jede ve čtyři hodiny. Prostě nám nedůvěřovali. Samozřejmě, že jsme to k jejich úžasu stihli a už deset minut před čtvrtou jsme seděli v lanovce šťastní, že jsme z toho upršeného dne vytlačili maximum.

               Zřejmě jsme ale svatého Petra pořádně namíchli. V pátek se rozhodl neponechat nic náhodě. Podle předpovědi mělo začít pršet v jedenáct dopoledne. Přivstali jsme si, protože jsme měli v plánu cestu k přehradě Schlegeis ve výšce 1782 metrů – jede se tam za 14,50 Euro mýtnou cestou s mnoha tunely – a odtud jsme chtěli rychle vystoupat k Olpererhütte a tam se vyfotit na takzvané Instagrambrücke. Kdo se totiž na tomto visutém mostě nevyfotografoval, oficiálně Zillertal nenavštívil. Před několika lety měl nájemce Olpererhütte šílený nápad se na tomto můstku vyfotit a fotku dal na Instagram. Dojem byl úžasný, člověk skutečně jakoby se vznášel vysoko nad údolím, na jehož dně je přehradní jezero.

Najednou tam chtěli být všichni. K můstku proudí davy z dvou směrů od jezera na jedné straně a od Friesenberhausu ze strany druhé. Na fotku se tam čeká i dvě hodiny a občas se ty dva proudy srazí a poperou. My jsme tam chtěli být jako první, což by se nám možná i podařilo, kdyby svatý Petr nečíhal a nespustil déšť už o půl osmé, přesně v čase, když jsme chtěli nastoupit do auta. V důvěře v předpověď na Bergflexu, která stále navzdory realitě tvrdil, že pršet začne až v jedenáct, jsme se vydali k přehradě. Pršet nepřestalo, déšť se dokonce stupňoval. K visutému můstku by v takovém počasí šel jen sebevrah. Vyčkávali jsme u jezera a ve Fischerhütte

Tam jsme si dali k obědu skvělou rybu, našli dva hřiby a spoustu ryzců a nechali se za šest eur vstupného provést přehradní hrází. Ta byla postavena v roce 1971. K našemu úžasu ve stěně není ani kousek kovu, vše je jen čistý beton a to v 48 na sobě nezávislých blocích. Tyto nejsou spojeny ničím, tlačí je k sobě jen síla vody v přehradě. Nemůžu říct, že bych se po této informaci cítil bezpečněji, ale zřejmě to má nějaký důvod. Hráz vysoká 138 metrů je u základu široká 35 a v koruně šest metrů, dost nevěřícně jsem zíral na šplhací stěnu zabudovanou do hráze – protože je hráz nakloněna ven, jde o pořádný převis – něco pro Adama Ondru, mně se už jen při pohledu na ony chyty dělalo zle od žaludku. Samozřejmě že tam nabízejí i Flying fox nebo bungee jumping – naštěstí byly tyto atrakce v důsledku deště mimo provoz. Myslím si ale, že bych byl stejně odolal. Okolo třetí jsme pobyt u jezera definitivně vzdali, v nebi se nám smáli a pršelo a pršelo.

               V sobotu ovšem mělo podle Bergflexu pršet až od druhé odpoledne. Nepoučeni pátkem jsme si přivstali a vyjeli hned první gondolou na horní stanici lanovky Ahornbahn. Odtud to bylo čtyři hodiny a tisíc výškových metrů k vrcholu Ahornspitze s výškou 2973 metrů nad mořem. Tyčil se nad námi hodně bílý, protože ho v pátek zasněžilo, ale sluníčko za ním svítilo a my jsme šlapali k Edelhütte. U chaty se cesta dělila, existuje normální cesta pro staříky jako jsem já, pro ty, kteří potřebují adrenalinu víc, je pak náhradní cesta přes Popbergnieder. Tam je poměrně snadná ocelovými lany zajištěná cesta, potom ale vede chodník po trávě (mokré a kluzké) po hřebenu (úzkém) k sedlu, kde se cesta zase spojí s cestou normální. Mezitím se sbíraly mraky a hrozily. Nedali jsme se odradit, a tak nás v polovině cesty mezi sedlem a vrcholem zastihla sněhová vánice. Najednou se nedalo jít ani nahoru ani dolů – už jsem se skoro rozhodl pro cestu dolů, když sněžit přestalo a znovu vysvitlo sluníčko. Ahornspitze má hodně rafinovaný vrchol. Ten první jižní vrcholový kříž nemá, ten stojí na o několik metrů nižším severním vrcholu – ale dostat se na něho! Protože jsou to vrcholy dva, logicky se k tomu druhému musí přes sedlo, hodně strmé a kamenité, naštěstí zajištěné kovovými lany. Zvládli jsme to, za chvíli dorazil i mladý opuštěný Němec, aby nás tři u vrcholového kříže vyfotil.

Hned poté přišla mlha. Bylo jasné, že se svatý Petr naštval a dá nám to pocítit. Ústup z vrcholu byl rychlý, nikoliv ale překotný. Dokonce jsme v sedle provokativně posvačili. Jenže to už začínalo hřmít, ačkoliv bylo teprve půl jedné a podle Bergflexu mělo začít pršet až ve dvě. Zrychlili jsme sestup. Obával jsem se, že když bude pršet, budou kameny, po kterých jsme šli, mokré a mohl bych na nich uklouznout. Proto jsem spěchal po suchých kamenech a uklouzl jsem na nich. Při pádu jsem si přivodil pouze oděrky na hřbetě ruky, sice hodně krvácely, ale nebránily v dalším sestupu. Ostatně naražené klouby a namožené svaly léčí přímo zázračně mast ze svištího sádla (Murmeltiersalbe), kterou dostanete v rakouských horských oblastech v každé lékárně. Trik je v tom, že toto zvíře má ve svém tuku kortison, tlumící lokální zánět. Proto dosáhnete po použití oné zázračné masti skoro okamžité bezbolestnosti. Déšť nás zastihl půl hodiny před chatou. Sestoupali jsme v pláštěnce mlhou s minimální viditelností, naštěstí je cesta dobře označená a nedá se z ní prakticky sejít a jednou se před vámi ta chata prostě zjeví. Během další cesty k lanovce se střídalo kropení s deštěm a lijákem, můj návrh, abychom se u lanovky schovali do hospody a dali pivo byl ostatními účastníky odmítnut. V lanovce jsme zažili pravou průtrž mračen a když jsme dojeli do Mayrhofenu svítilo nahoře, odkud jsme právě prchli, sluníčko. A svatý Petr se smál až se za břicho popadal.

               I v neděli nám dal pocítit svou moc. Pršelo nám prakticky celou cestu domů, teprve v pondělí se rozjasnilo a udělalo se krásně a teplo čili ideální počasí na horské túry – to už jsem zařezával v práci.

               Dobrá, za to Zillertal prostě nemůže, je třeba vzít ho na milost. Nabízí toho totiž opravdu hodně. Údolí u řeky Ziller je dlouhé 47 kilometrů a přírodní park má rozlohu 422 čtverečních kilometrů. Žije zde údajně 9000 druhů živočichů a roste zde 1300 druhů rostlin. Lesy sahají do výšky 1500–1800 metrů, nad nimi je pak skála a ledovce, které se ale rok od roku zmenšují – lyžuje se na tom v Hintertuxu. V údolích a na svazích kopců se nachází celkem 150 horských chat, je možné udělat okružní cestu od chaty k chatě pod hlavním hřebenem Zillertalských alp, jejichž vrcholy mají všechny nad tři tisíce metrů. Je zde 15 Ferrat a pozor – samozřejmě i osmnáctijamkové golfové hřiště. Systém přehrad vyrábí elektrický proud pro 54 000 domácností – protože vyrábí z vody a velmi levně, vyplácejí si momentálně manažeři společnosti Verbund milionové odměny – aby jim stát náhodou obrovské zisky dané válkou na Ukrajině a stopem ruského plynu nezdanil. Těch přehrad je zde hned několik, vedle už vzpomenutého Schlegeisspeicheru je to nejvýš položený Zillergründl, záložní podstatně níže uložený Stillup a konečně u Gerloßu se nacházející Durlaßboden. Přehrady jsou propojeny šachtami o průměru 4,6 metru, což umožňuje přívod 40 000 litrů vody za sekundu na turbíny v elektrárně v Mayrhofenu. (10 000 litrů na jednu turbínu). Kromě toho je zde ještě několik dalších výše položených menších elektráren. Prostě síla vody.

               Centrum údolí je Mayrhofen s neuvěřitelným množstvím hotelů, apartmánových domů a restaurací, dlouhou nákupní ulicí a nově přebudovaným kostelem z roku 2011 – místní ho museli zvětšit, protože obec narostla natolik, že se už do starého kostela nevešli. Na památku ze starého stánku božího si ponechali aspoň barokní oltář, ten působí v nové moderní budově tak trošku nepatřičně. Kdo touží po romantice, může zažít východ slunce v horách. Ahornbahn nabízí gondolu k východu slunce v letních měsících každý čtvrtek. Gondola jezdí podle času východu slunce mezi pátou a půl sedmou ráno. V červnu vstáváte tedy podstatně dříve než v září.

               Vesnice Finkenberg ve směru z Mayrhofenu do Hintertuxu, kde je hodně lyžařských lanovek, je rozdělena hlubokou soutěskou na dvě části. Více než sto let byly obě části spojeny jen dřevěným mostem tzv. „Teufelbrücke“, čili „Ďáblovým mostem“. Když se člověk po něm prochází, nechce se mu věřit, že po něm jezdily i povozy. Od lanovky Finkerberger Almbahn je nejúžasnější pohled na Ahornspitze. Uvědomil jsem si to, až když jsem parkoviště u lanovky minul. Bylo to první den, pomyslel jsem si, že ještě bude příležitost si ten úžasný pohled vyfotit. Nebyla. Ahornspitze se už neukázala.

               Pokud se vydáte do Gerloßu, což je trošku zajížďka a do kopce, je zde Gerloßsteinbahn a z její horní stanice je úžasná túra s nádhernými výhledy. Když ovšem neprší.

               V Zillertalu je určitě pěkně. Lidé tu byli milí a vůbec ne lakomí. Možná mu dám ještě jednu, třetí šanci.