Category: Zážitky z cest

Svatá země IV. – začátek a konec Kristovy mise

 

Betlém, kde se životní cesta Kristova začala, je dnes v podstatě srostlý s Jeruzalémem. Tedy byl by srostlý, kdyby mezi oběma městy nestála osm metrů vysoká zeď. A hraniční přechody s ozbrojenými izraelskými vojáky. Betlém leží totiž v Palestině, tedy na „Západním břehu Jordánu“ v autonomní palestinské oblasti. Betlém patří k zóně A, tedy k části palestinského území s plnou autonomií, tedy s civilní správou i palestinskou policií (armádu Palestinci mít nesmějí). Trošku vás možná zaskočí hned po přechodu hranice velká červená tabule s bílým nápisem „Tato cesta vede do palestinské vesnice.  Pro izraelské občany je její používání smrtelně nebezpečné.“ Proto tady turistické skupiny, které mají izraelského průvodce, průvodce na hranici vymění a turisty po Betlémě provází výhradně Palestinci.

K basilice Kristova narození musíte tedy přes hranici – nejlépe taxíkem. Betlém je totiž prosperující město, stejně jako Ramallah těží z loajality současného palestinského vedení – a z turistiky. Vyrostly zde luxusní čtyřhvězdičkové a pětihvězdičkové hotely (i když v porovnání se středoevropským standardem musíte jednu hvězdičku ubrat a například v hotelu Gabriel je celý bar kuřácká zóna, takže pro nekuřáky je to trošku svízel.) Ale cigareta patří v Orientu ještě víc než u nás k image dospělého člověka a medicínské pindy o její škodlivosti sem očividně ještě nedorazily. V centru města je obrovské moderní nákupní centrum, kdyby nebylo popsáno arabsky (jen arabsky a anglicky, hebrejský nápis tady nenajdete) mysleli byste si, že jste doma.

Basilika je obrovská stavba v románském stylu. Údajně je to jediný kostel v Palestině, který přečkal perské řádění v roce 614. To proto, že na fasádě kostela byla mozaika s obrazem tří králů. Tito byli zobrazeni v tradičních perských slavnostních oděvech a to vojáky perského krále zastavilo – báli se, aby nezničili nějakou perskou svatyni. Mozaika tu dnes už není, vchod do baziliky je přesto hodně zajímavý. V podstatě jsou tu tři vchody nad sebou. Z toho je ten největší i ten středně velký (řekněme normálně velký) zazděný, zůstává jen zcela maličký vchod, do kterého se člověk musí hodně shrbit, aby jím prošel.  Je to údajně proto, aby se do kostela nemohl dostat žádný muž v brnění a v plné zbroji. Což může fungovat, obrněnec by se zřejmě na velikost oněch dvířek neskrčil.

Vnitřek chrámu je veliký. Dost veliký, aby se zde mohla vytvořit až tříhodinová fronta čekajících na vstup do jeskyňky v suterénu, kde se měl malý Ježíšek narodit.

Také Josef se vydal z Galileje, z města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývalo Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě.  Když tam byli, naplnily se dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. (Lukáš 2,4-7)

               Apokryfické Pseudoevangelium Matoušovo historku obohacuje o onu jeskyni a taky o naše známá zvířata: Třetího dne po narození našeho pána Ježíše Krista vyšla nejpožehnanější Marie z jeskyně, šla do stáje a položila chlapce do jeslí a vůl a osel ho uctívali. Tak se vyplnilo, co zvěstoval prorok Jesaja, když řekl: „Vůl zná svého majitele a osel jesle svého pána.“

               Protože apokryfy hrají v křesťanské tradici velkou roli, musí být samozřejmě místo Kristova narození v jeskyňce – označeno na podlaze hvězdou. Napřed si ovšem musíte vystát několikahodinovou frontu, která se vine pravoslavnou bazilikou, než se dostanete ke vchodu do jeskyňky, lidé do vchodu do jeskyně vsakují jako písek do díry v zemi, místo samotné má ale i přes nával poutníků a turistů něco do sebe. Tady zní slova Lukášova evangelia: „Stalo se v těch dnech, že vyšlo nařízení od císaře Augusta….“ prostě jinak než v jakémkoliv jiném kostele.

Nádherný ikonostas a obrovské stříbrné lustry v čele kostela dodal poslední ruský car Mikuláš II. Ten, který je ve své domovině i s celou svou rodinou vyhlášený za svatého mučedníka, protože padl za oběť bolševické revoluci.

Betlém je i rodné místo krále Davida, zakladatele židovského státu a dobyvatele Jeruzaléma. Prvního (i když vlastně druhého, ale Saula Židé tak nějak neberou) židovského krále. Jak on, tak i Josef a Kristus tedy odvozují svůj původ od židovského kmene Benjamin, jsou tedy potomky nejmladšího z Jákobových synů. Davidovo narození se ale na území nepřítele nevzpomíná, Židé si ho uctívají u jeho fiktivního hrobu na hoře Sion před Jeruzalémskými hradbami.

Jestliže se Kristova cesta začala v Betlémě, skončila po mnoha oklikách do daleké Galileje do Nazareta a Kafarnaa, ke Genezaretskému jezeru a – možná – i do Kány Galilejské, v Jeruzalémě – tak jak skončit musela.

Když vtáhl na Květnou neděli do města Zlatou branou jako Mesiáš, nebylo už cesty zpět. Jeho mise v hlavním městě trvala pět dní. Neklid, který jeho příchod vyvolal, přinutil dokonce i římského prokurátora Pontia Piláta, aby zdvihl zadek ze svého luxusního sídla v Caesareji a dorazil do města, které Římané nenáviděli – protože mu prostě nerozuměli. Jestliže ovšem židovští radikálové očekávali, že Ježíš vyzve k povstání a k svržení římské vlády, byli hrozně zklamáni. Kristovo království nebylo z tohoto světa a ke všemu ještě vyzýval, aby dávali císaři, co je císařovo a Bohu, co patří jemu. Takhle si Židé Mesiáše nepředstavovali. V noci ze čtvrtka na pátek byl Ježíš v Getsemanské zahradě na druhé straně údolí Cedron zajat a odveden do domu velekněze Kaifáše. Na místě toho domu stojí samozřejmě kostel, dobře viditelný z Olivové hory. Kaifáš ovšem nemohl proroka odsoudit, protože soudy s hrdelním právem podléhaly římskému prokurátorovi. Pontius Pilatus nebyl nijak nadšený skutečností, že ho Židé hodlají zaplést do svých náboženských sporů. V důvodech jejich hašteření se nevyznal a vyznat ani nechtěl. Pak se ale dozvěděl, že se v Jeruzalémě nachází právě Herodes Antipas, galilejský tetrarcha. Proto poslal Ježíše k němu s odůvodněním, že se jedná o Galilejce a tedy Herodova poddaného a je Herodovou povinností, odsoudit falešného proroka k smrti. Herodes Antipas, který už měl dost špatné svědomí popravou Jana Křtitele, neměl žádnou chuť nechat se chytit do této pasti a vrátil Krista zpět s odůvodněním, že se v Galileji ničeho trestného nedopustil a proto ho nehodlá jako galilejský tetrarcha soudit. Pokud se dopustil zločinu na území Judey, pak tedy prosím, je to oblast římské jurisdikce, ať si s tím pan prokurátor poradí. Černý Petr zůstal tedy nakonec přece jen Římanům. Koneckonců měl Herodes Antipas pravdu. Judea byla od roku 6 našeho letopočtu pod jejich přímou správou a prokurátor zodpovídal za pořádek v provincii – ať se mu to už líbilo nebo nelíbilo. Je třeba podotknout, že nelíbilo. Na druhé straně byl jinak dost brutální Pilát dostatečně politikem, aby Herodovu chytrost ocenil – podle Lukáše se toho dne stali přáteli, i když se dříve moc neráčili. Ostatně, tuto zápletku s Herodem Antipou líčí ve svém evangeliu pouze Lukáš, Matouš, Marek i Jan posílají Ježíše od Kaifáše přímo k Pilátovi – k soudu, který pro něj nemohl dopadnout dobře.

Na místě, kde Pilát vyslovil svůj rozsudek, začíná Via Dolorosa – tedy Bolestná nebo Křížová cesta, vedoucí starým jeruzalémským městem až na Golgotu, tehdejší jeruzalémské popraviště. Samozřejmě musel Pilát soudit v pevnosti Antonia, kterou dal postavit Herodes Velký a pojmenoval ji po svém příteli Marku Antoniovi. Ta naléhala přímo na chrámový okrsek, byla vlastně dokonce jeho částí. Z pevnosti se po roce 70 nedochovalo nic. Existují ale schody, vedoucí k pevnosti, na nichž Pilát svůj rozsudek vyřkl. Jmenují se „Scala sancta“, tedy „Svaté schody“. Ty ale v Jeruzalémě nenajdete. Císařovna Helena je nechala v roce 326 převézt do Říma, kde tvořily po staletí vstupní schodiště do papežského chrámu v Lateránu. Jako vzpomínka na Kristovo utrpení bylo i tehdy možné po nich vystoupat do kostela pouze po kolenou. Musela to být pořádná fuška mramorové schody rozebrat, převézt na tehdejších lodích přes Středozemní moře a v Římě je znovu složit dohromady. Poté, co byl Laterán nově přestavěn a papežovo sídlo se po jeho návratu z Avignonu do Říma v roce 1377 se přesunulo do Vatikánu, ztratily tyto schody svou úlohu. Koncem šestnáctého století dostaly už volně stojící schody svou vlastní budovu a v roce 1723 byl jejich mramor pokryt dřevěným pouzdrem – aby je chránil před opotřebováním. Myslím si, že víc než schody chrání toto ořechové dřevo kolena poutníků – i dnes se totiž smí po oněch schodech stoupat jen po kolenou. V roce 2017 byla budova Scaly sancty ozdobena velkoplošnou reklamou na Huynday. Někdo se o údržbu svatých reliktů přece  starat musí.

Hned vedle první zastávky Křížové cesty je zastávka druhá, kde Kristus přijal kříž. Kapli nad tímto místem dal postavit vévoda Maxmilián bavorský na své poutní cestě do Svaté země v roce 1838, kdy byl pasován i na rytíře Svatého hrobu. Tento velmi aktivní pán pocházel z vedlejší větve Wittelsbachů, oženil se ale se sestrou bavorského krále Ludovikou, zplodil s ní deset dětí a kromě toho nesčetně dalších levobočků. Například do Egypta jel hlavně proto, aby mohl recitovat své verše na špici Cheopsovy pyramidy, protože chtěl zjistit, jestli odtud znějí lépe než v jeho zámku Possenhofenu v Bavorsku. Zněly. Pro ty, kdo tuto poněkud obskurní postavu evropských dějin ještě nepoznali, jedná se o otce císařovny Alžběty, manželky Františka Josefa I. zvanou Sissy.

V blízkosti třetí zastávky stojí rakouský hospic. Postaven byl v roce 1858, vysvěcen 1863 jako útulek pro všechny poutníky z rakousko-uherského mocnářství. Proto stojí na schodišti socha Panny Marie – Magna Mater Austriae, která je uctívána na poutním místě v Mariazellu, s erby všech zemí někdejšího mocnářství, tedy i českým. Hospic prodělal za sto šedesát let své existence pohnuté časy, za první světové války byl hlavním stanem rakouských důstojníků (Turecko bojovalo na straně Německa a Rakouska-Uherska) v listopadu 1917 dobyly Jeruzalém britské jednotky a v únoru 1918 udělali Britové z hospice sirotčinec. Poté ho změnili na penzion pro britské důstojníky a po roce 1933 zde byli internováni rakouští mniši a jeptišky, kteří se stali po anschlussu Rakouska německými občany. Po roce 1948 zde byla jordánská nemocnice, kde 20. července 1951 zemřel jordánský král Abdallah, smrtelně zraněný při atentátu u mešity Al Akša. Po osmidenní válce se Jeruzalém stal součástí izraelského státu a hospic byl vrácen Rakousku, které budovu, ohroženou zřícením, zrenovovali a v roce 1988 znovu slavnostně otevřeli.

Hospic stojí za návštěvu. Nejen pro svou nádhernou kapli z roku 1908, kde jsou nad oltářem znázorněni všichni svatí patroni zemí císařství, tedy i svatý Václav, ale člověk si tu může dát dobrou vídeňskou kávu, jablkový závin či „sachertorte“. Hlavní atrakcí je ale střešní terasa (za vstupné 5 šekelů) odkud je nádherný výhled na celý Jeruzalém. Na jedné straně Skalní chrám na druhé kopule Chrámu svatého hrobu a Chrámu vykoupení, které stojí vedle sebe na konci Via dolorosa. Chrám svatého hrobu je určen pravoslavným a katolickým křesťanům. Aby i evangelíci měli svůj kostel, dal císař Vilém v bezprostřední blízkosti postavit kostel pro své evangelíky – Erlösungskirche. Jak víme, evangelíci slaví mnohem víc Kristovu smrt než jeho zmrtvýchvstání, svou smrtí totiž vykoupil lidstvo z dědičného hříchu. Ze střešní terasy hospice má člověk celé jeruzalémské staré město jako na dlani, ani se odtud nechce pryč.

Jenže Via dolorosa pokračuje třetí a čtvrtou zastávkou, které jsou poměrně nenápadné, první pád pod křížem a setkání s matkou Marií jsou od sebe vzdáleny sotva deset kroků. Pak se jde už nahoru do kopce směrem na Golgotu. Pátá zastávka je věnována Simonu Kyrenejskému, který pomáhal Kristovi nést kříž. Na stěně jednoho z domů je kámen s „otiskem“ Kristovy dlaně. Zde se měl unavený Spasitel opřít o stěnu. K určitým svatým reliktům jsem poněkud skeptický, snad mě čtenář pochopí.

Pak se prochází někdejšími jeruzalémskými hradbami, protože opevnění postavené Sulejmanem zabralo podstatně větší území, než byla rozloha antického města. Popraviště bylo logicky za hradbami, dnes je uvnitř starého města. Setkání s Veronikou jakožto šestá zastávka je tedy jednak nad někdejší městkou branou, jakož i za ní. V blízkosti sedmého zastavení křížové cesty je někdejší špitál Johanitů označený maltským křížem.

Poslední zastávka mimo chrám božího hrobu je zastávka osmá, všechny ostatní se pak nacházejí pod střechou chrámu. Kostel božího hrobu vlastní čtvrtinově ortodoxní křesťané řečtí, egyptští, arménští a aramejští, katolíci zde mají jednu boční kapli, kde je uchováván zbytek sloupu, u něhož měl být Kristus bičován. Samotný hrob je obestavěn mramorovou stavbou uvnitř kostela, na vstup k hrobu se čeká hodiny. Zejména, když se ve chvíli,když už už máte vstoupit dovnitř, koná procesí polských poutníků, které k hrobu doprovázejí rytíři Svatého hrobu ve svých skvostných ornátech – kupodivu jsou mezi nimi i ženy. Čekali jsme sice na vstup k hrobu o půl hodiny déle, ale stálo to za to, procesí rytířů byla pěkná podívaná. Horší to měli ti, kteří stáli až za rohem – neviděli nic, ale čekat museli stejně. A neměli rádi Poláky. Těch tam ostatně, stejně jako Rusů bylo neuvěřitelné množství, východní Evropa očividně dohání své někdejší deficity.

Boží hrob je samozřejmě mystické místo. Pokryt plochými mramorovými deskami osvětlen jen svícemi má svůj posvátný charakter. Je malý, vejdou se sem jen tři osoby najednou. Zrovna, když přišla řada na nás, vtrhla dovnitř nějaká fanatická mladá žena v šátku, vrhla se na desky hrobu a nechtěla už Svatý hrob opustit. Válela se po kamenech v extázi, pálila si ruku na svíčce, pop, který dává na návštěvníky pozor, ji odtud musel vyvést násilím.

V předsíni kostela je pak mramorová deska nasáklá olejem, kterým natřela Ježíšovu mrtvolu Marie Magdalena. Najdete ji lehce, u ní klečí či na ní leží spousty lidí, kteří chtějí cítit onu kouzelnou vůni oné masti. Skutečně ji cítí, možná proto, že ona mramorová deska se jím natírá denně. Vůně je to hodně příjemná.

Golgota je ve stejném kostele jako Boží hrob. Jenom se musí o poschodí výš. Po úzkých schodech se člověk dostane k další kapli, postavené nad kameny někdejšího popraviště. Tyto jsou pod sklem, aby je člověk mohl vidět, pod oltářem je pak jedno místo, kde člověk může vložit ruku a kamene Golgoty se dotknout. Podmínkou je, aby byl člověk slušně oblečen, turistu v krátkých kalhotách i přes jeho hektický odpor kněží nekompromisně vyhodili.

 

Protestanti mají svou Golgotu jinde. A anglickém parku za hradbami města, pokud je opustíte Damašskou branou. Zdůvodňují toto místo biblí, tedy skutečností, že popraviště bylo mimo město. Navíc se v tomto parku skutečně nachází skála v podobě lidské lebky. V roce 1867 zde byl objeven skalní hrob a v roce 1883 britský generálmajor Charles Gordon rozhodl, že místo Kristovy smrti a pohřbu bylo tady a hned koupil příslušný pozemek. Je to klidné místo, mnohem klidnější než ten dav lidí v Kostele svatého hrobu, takže je zbytečné se s protestanty přít, zda Sulejmanovy hradby odpovídají oněm antickým či ne. Kdo má chuť či pochybnosti, může navštívit i toto místo.

Jedno zda tam či onde, zde někde se pozemský život Ježíše Krista uzavřel.

A tady je dobré místo uzavřít i naši pouť po Svaté zemi. Dostali jste chuť se tam podívat?

V poledne nastala tma po celé zemi až do tří hodin. Kolem třetí hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“ tj.: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil? Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo tu stáli: „On volá Eliáše.“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nabodl na tyč a dával mu pít. Ostatní však říkali: „Nech ho, ať uvidíme, jestli přijde Eliáš a zachrání ho!“ Ale Ježíš znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.“( Matouš 27, 45 – 50)


Svatá země III – Jeruzalém

V Haifě se pracuje, v Jeruzalémě se modlí a v Tel Avivu se žije, praví židovská moudrost. Nejvíc problémů je právě s tím modlením.

Jeruzalém je věčné jablko sváru mezi náboženstvími. Je symbolem pro křesťany, pro Židy a bohužel i pro muslimy. Prorok Mohammed zřejmě netušil, co svým dítkám natropí, když se rozhodl vyrazit na svou cestu do nebe na kouzelném zvířeti jménem Buraq právě z chrámového vršku v Jeruzalémě. Co tam hledal v době, kdy toto město bylo ještě pod byzantskou správou se zřejmě nikdy nedozvíme, zpětně by bylo možná rozumnější vyrazit na besedu s ostatními proroky odněkud jinud, třeba z Mekky nebo z Medíny nebo – prostě jedno odkud jen ne z Jeruzaléma.  Ale stalo se. Od té chvíle se v Jeruzalémě nemodlí dvě, ale dokonce tři náboženství.

Jeruzalém je tedy symbolem, ne nadarmo Izrael trvá na tom, že právě toto město musí být hlavním městem izraelského státu. Navzdory všem protestům a nepokojům, které t s sebou přináší.

Ve filmu „Království nebes“ se Orlando Bloom ptá Saladina: „Jakou cenu má Jeruzalém.“ A Saladin odpoví podle pravdy: „Žádnou. A nekonečnou.“

Když člověk na tom místě stojí, začíná tento rozpor chápat. Chrámový okrsek se Skalním dómem, Hora Sion či Olivová Hora, to jsou místa, o kterých člověk už nesčetněkrát četl či slyšel, a když je vidí, není zklamán. A to se nestává zas až tak často.

DSC_0528

Jeruzalém dobyl kdysi okolo roku 1000 před naším letopočtem král David a udělal ho prvním hlavním městem do té doby kočujícího národa Židů. Jeho syn Šalomoun zde postavil první chrám – Židé mohou mít jen jeden chrám, synagogy jsou jen modlitebny. Tento chrám zničil babylonský král Nabukadnesar, když dobyl Jeruzalém v roce 586 př.n.l. a odvedl Židy do babylonského zajetí. Když se pak poté, co Babylon vyvrátil perský král Kýros, vrátili, postavili nový chrám, ovšem jen ve skromných poměrech, který se se Šalomounovým chrámem nedal srovnávat. Napravit se to pokusil Herodes veliký. Zbořil budovu z šestého století před Kristem a postavil velkolepou stavbu, jaká v tehdejším světě neměla obdoby. Právě v tomto chrámu se odehrávají příběhy Nového Zákona. Herodes byl přesvědčen, že Mesiáš vzejde z jeho rodu a právě na chrámový vrch má dorazit Mesiáš, až triumfálně vtáhne zlatou branou do města.  Proto Herodes na stavbě nešetřil. Určit se těšil na to, až onen Vykupitel vyhlásí – „A tuhle nádheru, kde vás budu soudit, postavil můj pra..pra… dědeček Herodes“. A Herodes sám samozřejmě stane jako první před Mesiášovým soudem a za své zásluhy bude uznán nevinným a hodným ráje.

Nestalo se. V roce 70 dobyl město římský vojevůdce a pozdější císař Titus, nechal město i s chrámem srovnat se zemí. Z celé Herodovy monumentální stavby se dochovala jen část západní zdi, dnešní Zeď nářků. V roce 530 zde nechal císař Justinián postavit kostel Panny Marie, který ale neměl dlouhou životnost. Jako všechny kostely v Palestině ho zničili Peršané v roce 614. A pak už přišli Arabové, vzpomněli si, že právě z toho místa odjel Mohamed do nebe (a zase se vrátil),postavili zde na počest svého proroka první mešitu a v roce 692 zde stál první „Skalní chrám“ jehož zlatá kopule (tedy pozlacená hliníková, ale to jí na majestátnosti neubírá) je dnes  dominantou celého města. V roce 1099 dobyli město křižáci a mezi obyvatelstvem, které hledalo útočiště v chrámu, způsobili neskutečné krveprolití. Na to místě pak vznikl řád Templářů, kteří zde měli své hlavní sídlo. V roce 1187 dobyl město Saladin a s krátkou mezihrou 1229 – 1244, kdy byl Jeruzalém zase křesťanským, zůstal už v muslimských rukou. V roce 1517 ho dobyli Turci a symboly měsíce v úplňku vystřídaly turecké půlměsíce. V roce 1917 sem přišli Britové a v roce 1947 bylo rozhodnuto, že Jeruzalém bude rozdělen mezi oba zde žijící národy. Židé měli dostat západní moderní část města, Arabům bylo přiznáno staré město a východní městské čtvrtě. Toto rozdělení skončilo v šestidenní válce v roce 1968, kdy východní Jeruzalém obsadila židovská armáda a později stát Izrael východní části města anektoval.

Dnešní hradby, kterými je staré město obehnáno, nechal postavit sultán Sulejman nádherný. Měří přes čtyři kilometry a mají osm bran. Jen sedm z nich je ale otevřených. Tu nejdůležitější, Zlatou, přímo pod chrámovým okrskem proti Olivové hoře, nechal sultán Sulejman zazdít. Má to svou logiku. Právě touto branou má do města vtáhnout židovský Mesiáš (proto touto branou vtáhl do města i Kristus). Jestliže tedy tuto bránu zazdíme, možnost příchodu Mesiáše se minimalizuje.

DSC_0589

K chrámovému okrsku se vstupuje „Odpadkovou branou“. Jméno dostala proto, že se právě tudy vyhazovaly z města odpadky. Přes bezpečností opatření se dostanete na chrámovou plošinu. Židům je sem přístup zakázán, celá chrámová plošina je vlastně jordánské území. Ale Židé sem nesmějí i podle vlastního zákona. Nikdo totiž neví, kde se nacházela svatyně, kam mohl vstoupit jen velekněz. A tím pádem by se mohl pravověrný Žid dopustit svatokrádeže, kdyby se – třeba i z neznalosti – postavil právě na toto místo. Arielovi Šaronovi to bylo dost jedno, když v roce 2000  stoupil na chrámový okrsek, což vyvolalo druhou intifádu a jemu zajistilo v roce 2001 volební vítězství. Na chrámové plošině stojí dvě budovy – Mešita Al Akša a Skalní chrám. Do obou je od roku 2000 vstup nemuslimům zakázán. Dlouho jsem marně hledal minarety, které k mešitě nutně musí patřit. Okolo budovy Al Akša jsem ale žádné nenašel a podle mého odhadu musí mít tato mešita aspoň čtyři (počet minaretů se určuje podle významu mešity, šest minaretů smí mít jen mešita v Mecce). Nakonec jsem je našel. Jsou v rozích chrámové plošiny – čili oficiálně je celá plošina mešitou a Skalní chrám se svou pozlacenou kopulí patří k ní.

DSC_0412

Židé se tedy modlí u Zdi nářků. Muži a ženy odděleně, jak to už v orientu bývá. Muži mají podstatně větší díl zdi, žen tu ale bylo víc. Vedle sekulárních Židů a turistů, kteří mají na hlavě jen malou čepičku (bez ní se ke zdi nedostanete, můžete si ji ale půjčit u vchodu) jsou zde i ortodoxní Židé s pejzy ve svých kaftanech a kloboucích, kteří se modlí velmi intenzivně – celým tělem, protože jim zákon přikazuje při modlitbě pohybovat všemi orgány těla. Většina ortodoxních Židů se ale modlí v zastřešené části Zdi nářků, vlevo u zdi je sem malý vchod.

DSC_0535

Přes Židovskou čtvrť (s největší synagogou a obrovským sedmiramenným svícnem z pravého zlata) a arménskou čtvrť, se Sionskou branou dostanete na horu Sion. Nejvýznamnější židovskou horu, která je už mimo jeruzalémské hradby, ale podle níž se jmenuje Sionistické hnutí propagující právo Židů na návrat do staré vlasti, které založil vídeňský Žid Theodor Herzl. Symbolicky je zde pochován král David. Jeho hrobka je opravdu jen symbolická, jeho tělo v ní logicky neleží, ale přesto je to židovské poutní místo. Opět se ke králově rakvi pouštějí muži a ženy zvlášť, ženy vidí jen tu menší část, zato tu nepotkají žádné modlící se ortodoxní Židy, místo toho tam nádherně zpívaly argentinské ženy.

DSC_0459

Hora Sion je ale posvátná i pro křesťany. Zde se uskutečnila poslední večeře, zde zazněla slova: „Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.“ Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: „Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé za odpuštění hříchů.“ (Matouš 26,26 – 28, také Marek 14, 22 – 25, a Lukáš 22, 14 – 20) Jan lokalizuje učení o krvi a těle Kristově do synagogy v Kafarnau, mystérium poslední večeře vynechává)

Sál poslední večeře je gotická stavba z křižáckých časů, na návštěvu papeže Jana Pavla II. upomíná bronzový olivový strom s třemi druhy plodů, vedle oliv i pšenicí a hrozny, aby symbolizoval soužití všech třech monoteistických náboženství. I když je samozřejmě plný lidí, přece jen má určitý flair, přece jen byla zřejmě právě na tomto místě založen rituál, který udržuje pohromadě křesťanskou církev a umožňuje jí šířit Boží poselství: „Miluj svého bližního jako sám sebe,“ (Marek 11,31). Je fascinující, že Kristus, který po celý svůj život bojoval proti židovským rituálům, v poslední večer své mise poznal, že bez rituálu jeho učení nepřežije a využil poslední společnou hostinu se svými apoštoly k založení nové tradice. Prý se to stalo právě na tom místě.  Ale i kdyby ne, nemohlo to být daleko.

DSC_0453

Horu Sion dominuje Kostel nanebevzetí panny Marie. Podle tradice byla vzata do nebe z tohoto místa, podle jiné interpretace to bylo v Efesu v Malé Asii. Na hoře Sion dal vybudovat monumentální chrám císař Vilém na své poutnické cestě do Palestiny v roce 1910. Dal tehdy postavit čtyři kostely, dva pro katolíky a dva pro protestanty, tento na hoře Sion je logicky katolický.

Naproti Jeruzalémskému chrámu se tyčí Olivová hora (nebo Olivetská, jak chcete). V žádném případě nikomu nedoporučuji, aby se tam snažil dojet vlastním vozidlem. Pokud tam nějaká pravidla silničního provozu platí, pak jsem je neobjevil – kromě práva silnějšího. A zaparkovat zde je naprostá utopie. Vyplatí se nechat se tam odvézt taxíkem. Zde, na Olivové hoře, začíná procesí cesta Květné neděle, tedy pouť, kterou vykonal Ježíš se svými služebníky na vypůjčeném oslíkovi k Zlaté bráně, kudy vstoupil do Jeruzaléma. Pouti se na Květnou neděli zúčastňuje až 20 000 poutníků. Přiznám se, že při mé agorafobii by to nebylo nic pro mě, mnoho lidí zde byl i bez pouti. Dnes samozřejmě nemůže cesta vést zazděnou Zlatou branou a musí přes Údolí Cedron (nebo Kidrun) vstoupit do města branou jinou.

Svahy Olivové hory jsou pokryty židovskými hroby. Právě v údolí Cedron před jeruzalémskými hradbami se má konat poslední soud a je hodně takových, kteří u něho chtějí být mezi prvními. Za hrob na svazích Olivové hory se platí horentní sumy až do půl milionů dolarů. „Pole position“ prostě něco stojí. Já bych až tak nespěchal. Zkušenost praví, že soudci bývají v průběhu procesu spíše měkčí a v nebi bude dost místa pro každého. Ostatně – v pekle taky.

DSC_0594

Pouť Olivovou horou začíná u kostela „Otče náš.“ Nikde v Bibli se neuvádí, kde učil Ježíš své učedníky základní modlitbu nové víry, geniální svou jednoduchostí:  „Otče náš, jenž jsi v nebesích, buď posvěceno tvé jméno. Přijď tvé království. Staň se tvá vůle jako v nebi, tak i na zemi. Náš denní chléb dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám. A nevydej nás v pokušení, ale vysvoboď nás od zlého.“ (Matouš  6, 9-13)(V modifikové formě Lukáš 11,2-4)

Matouš se vůbec o místě nezmiňuje, Lukáš uvádí jen „Na nějakém místě“. Je zvláštní, že Marek tuto modlitbu neuvádí. Jestliže byl Marek skutečně sekretářem svatého Petra a sepisoval tedy Petrovy vzpomínky, je možné, že by tuto modlitbu neznal? Vznikla snad později? Nebo nestála Petrovi za to, aby ji zmínil? Ať tak či onak, „Otče náš“ je krásný kostel v gotickém stylu z křižáckých časů nad jeskyňkou, kde údajně tato modlitba zazněla poprvé (zřejmě tak rozhodla císařovna Helena) a obklopený zahradou plnou kvetoucích růží a všude jsou tabule s textem modlitby ve všech světových jazycích. V kostele samém, v křížové chodbě i na zahradě. Český text se dostal až do křížové chodby do bezprostřední blízkosti latiny, řečtiny či arabštiny. Slováci to dotáhli dokonce až do kostela samého. Jedinou kapkou hořkosti může pro některé být, že jsou bezprostředně vedle maďarského textu, prostě ty dva národy žily tisíc let v jednom státě, dostalo se jim tedy místa vedle sebe.

DSC_0568

Od kostela sestupujeme Olivovou horou dolů k cedronskému údolí. Na cestě je kostelík Dominus flevit (Pán pláče) na místě, kde Ježíš plakal nad Jeruzalémem, protože věděl, že město bude zničeno.

„Když už byl blízko a uzřel město, dal se nad ním do pláče a řekl: „Kdybys poznalo v tento den i ty, co vede k pokoji! Avšak je to skryto tvým očím. Přijdou na tebe dny, kdy tvoji nepřátelé postaví kolem tebe val, obklíčí tě a sevřou tě ze všech stran. Srovnají tě se zemí a s tebou i tvé děti; nenechají v tobě kámen na kameni, poněvadž jsi nepoznalo čas, kdy se Bůh k tobě sklonil.“ (Lukáš 19,41 – 44)

DSC_0598

Stojí zde rozkošný kostelík ve tvaru kapky nebo vlastně slzy, dílo italského architekta Antonia Barluzziho. Otevřen byl v roce 1955, kdy Olivová hora ještě patřila k východnímu Jeruzalému a tedy k arabskému území. Hned vedle stojí pravoslavný kostel Marie Magdaleny se zlatými kopulemi, dominanta Olivové hory při pohledu z mešity Al Akša. Ten zde dal postavit ruský car Alexandr III. Od kostela Dominus flevit jsou nádherné výhledy na Jeruzalém se Skalním chrámem a zazděnou Zlatou branou, ale i na svahy Olivové hory pokryté nesčetnými hroby židovských nedočkavců.

A pak už vede cesta do údolí do Getsemanské zahrady. Ta je jako místo Kristova zatčení označena ve třech evangeliích (Matouš, Marek a Lukáš) jen Jan ji nejmenuje, jen píše o zahradě za potokem Cedron, což ovšem geograficky Getsemanské zahradě odpovídá. Což tomuto místu dodává nezpochybnitelnou autenticitu. Některé z olivových stromů jsou opravdu staré dva tisíce let a musely tedy události onoho pátečního rána zažít. Člověka při pohledu na tyto němé svědky trochu mrazí. V Zahradě stojí kostel „Všech národů“ (Nebo Kostel Kristova utrpení – Basilica agoniae domini). Má patnáct kopulí, protože prý právě tolik národů na stavbu kostela přispělo a tak každý dostal svou kopuli. Architektem byl opět Antonio Barluzzi, postavena byla ale už v roce 1924. Před oltářem, obklopena nízkým zábradlím ve tvaru trnové koruny, je skála, na níž se Kristus modlil. První kostel nad touto skalou dal postavit císař Theodosius, padl ale za oběť Peršanům v roce 614. Křižácký kostel zanikl někdy v čtrnáctém století, takže dnešní moderní chrám je už třetí stavbou nad onou skálou, kde se Ježíšův pot měnil v krev.

DSC_0613

„Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ Tu se mu zjevil anděl z nebe a dodával mu síly. Ježíš v úzkostech zápasil a modlil se ještě usilovněji, jeho pot kanul na zem jako krůpěje krve. (Lukáš 22,42-44)

K té skále je možné se přiblížit, dotknout se jí a pomodlit se přímo na místě, kde se modlil i Ježíš sám. I když skála se přímo v evangeliích nevzpomíná, je to ale logické místo, protože na onom kameni sotva mohli spát jeho služebníci, od nichž se vzdálil. Všechna vyobrazení Krista modlícího se v Getsemanech, jsou na kameni, takže je možné věřit, že to bylo právě na tomto místě. Pokud tomu uvěříte, je ten pocit fascinující.

Přímo pod vámi je Cedron a pak výstup do Jeruzaléma. Tam, na křížovou cestu i do Betléma, kde se měl Ježíš narodit, se podíváme příští týden.

DSC_0610

Svatá země II – pobřeží

 

Izraelské pobřeží nehraje v biblickém vyprávění klíčovou roli, rozhodně není srovnatelné s Galileou nebo s Jeruzalémem. Přesto si dovolím malý výlet do této oblasti než se vydáme do samého centra země, tedy do Jeruzaléma a Betléma, kde se život Krista začal i skončil.

Centrem izraelské pobřežní oblasti je Tel Aviv. Metropole s 850 000 obyvateli je roztroušena do vícero velkých sídlišť s výškovými budovami, obklopuje své někdejší centrum, přístav Jaffu, nebo jak ji známe ze Starého zákona – Joppe.

20180425_105653

Odtud vyrazil na moře Jonáš, aby ho spolkla a poté vyplivla velryba. Z biologického pohledu logický čin onoho kytovce. Vzhledem k tomu, že se živí planktonem, mohl být pro onu nešťastnou velrybu Jonáš poměrně velkým a nestravitelným soustem. Skulpturu oné dobrosrdečné velryby najdeme v Jaffě na malém náměstíčku.

Jaffa je malé městečko, hrdé na svou historii, krásně zrekonstruované a obývané, jak už je ve starých městských centrech v Izraeli obvyklé – Palestinci s izraelským občanstvím. Jaffu vzpomněl ve své zprávě o bitvě u Kadeše už Ramses II. a proto se zde nachází památník na jeho počest. Nedaleko od něj je most se znaky zodiaku. Když člověk na svůj znak položí ruku a s pohledem upřeným na moře si něco přeje, toto přání se splní.  Přál jsem si, abychom zůstali zdraví, pár dní po návratu si manželka zlomila ruku a dcera vymkla kotník. Takže bych turistům poradil, aby si přáli něco méně zásadního, kde je pravý opak tohoto přání neuvede do podobně svízelné situace jako se to stalo mně. Jaffu zničil Saladin v roce 1187 po vítězství u Hattinu, znovu byla vybudována v čase páté křížové výpravy. Tuto vedl císař Friedrich II. který se ale právě nacházel v papežské klatbě. Proto mu odmítli spolupráci Templáři, ale i Johanité, pouze němečtí rytíři byli ochotni císaře v jeho snaze o znovudobytí Jeruzaléma podporovat. Císař sám neměl dost vojáků, aby se sultánovi Al-Kamilovi postavil v poli. Protože v Akku nemohl pro nepřátelství Templářů zůstat, odešel se svým vojskem do Jaffy, která tehdy ležela v troskách a začal s Al Kamilem vyjednávat. A aby se jeho vojáci nenudili, protože nuda je původem všeho zlého, dostali za úkol postavit znovu zničené město. A protože vyjednávání se táhla jeden a půl roku (nakonec byla úspěšná a Fridrich Jeruzalém i s koridorem od pobřeží k městu od sultána dostal) dokázali město skoro dokončit. Konečné práce v Jaffě provedl pak francouzský král Ludvík IX. Svatý, který po vykoupení se z egyptského zajetí (do kterého se dostal po katastrofě šesté  křížové výpravy, kterou vedl). Ale ani nové hradby nepomohly, už v roce 1271 dobyl Jaffu egyptský vládce Baibars a pak už zůstala muslimská. Dnes zde stojí mešity vedle křesťanských kostelů a zdá se, že spolu nažívají v míru.

20180425_110249

K Jaffě se vztahuje jedna klíčová událost, týkající se vzniku křesťanské církve. Zde měl svatý Petr vidění, kterým mu bylo dáno na vědomí, že nové učení není míněno jen pro Židy, ale že má poskytnout privilegium křestu i pohanům, tedy Římanům. V tom totiž nebyli apoštolové se svatým Pavlem dlouho zajedno, trvali na obřízce nových křesťanů, což samozřejmě příliv věřících značně omezovalo.

Zatímco mu připravovali jídlo, upadl do vytržení mysli. Vidí, jak se z otevřeného nebe cosi snáší, podobalo se to veliké plachtě, kterou spouštějí za čtyři cípy k zemi. Byly v ní všechny druhy živočichů, čtvernožci, plazi i ptáci. Tu k němu zazněl hlas: „Vstaň Petře, zabíjej a jez!“ Petr odpověděl: „To ne, Pane! Ještě nikdy jsem nejedl nic, co poskvrňuje a znečišťuje.“ Ale hlas se ozval znovu: „Co Bůh prohlásil za čisté, nepokládej za nečisté.“ (Skutky, 10,11)

20180425_103726

Dnes stojí na místě tohoto vidění křesťanský kostel, na hlavním oltáři je samozřejmě vyobrazeno Petrovo vidění. Petr byl samozřejmě zděšen – židovské předpisy, co se týká jídla, jsou velmi přísné, smí jíst jen dvoukopytníky, drůbež a ryby. Vzápětí po probuzení stála ale před jeho domem delegace Římanů z Caesareje, která ho přišla požádat, aby přišel do Caesareje pokřtít důstojníka Kornelia, který touží po tom, stát se křesťanem.  Tehdy Petr pochopil význam svého snu, tedy že má křtít nejen Židy ale i pohany a odjel do Caesareje vykonat, co po něm Bůh (a hlavně ozbrojení římští vojáci, kterým se odporuje ještě hůř) žádal.

Nazítří přišli do Caesareje. Kornelius je očekával a spolu s ním jeho příbuzní a nejbližší přátelé. Když chtěl Petr vejít, vyšel mu Kornelius vstříc, padl na kolena a poklonil se mu. Ale Petr jej přinutil vstát a řekl: „Vstaň, vždyť i já jsem jen člověk.“ (Skutky, 10,24)

Caesarea marritima leží severněji a je to geniální dílo Heroda Velikého. Izraelské pobřeží je rovné jako podle pravítka, od Haifského zálivu až po Egypt zde není žádný pořádný záliv, který by kotvícím lodím poskytoval ochranu před větry a vlnami. Herodes se rozhodl tento deficit odstranit a dal vybudovat přístav uměle. A město pojmenoval po svém „příteli“, jehož z celé duše nenáviděl, Oktaviánovi Augustovi, který byl v té době římským císařem, tedy Césarem. Dokonce mu tam nechal postavit chrám, i když něco takového byla pro Židy svatokrádež. Obrovská mola a vlnolamy umožňovaly přistávat celým flotilám ať už obchodním či vojenským. Svůj palác si nechal Herodes vybudovat na mysu nad mořem hned vedle Hippodromu, takže měl krásný výhled na moře, ale mohl sledovat přímo z oken paláce i koňské dostihy. Herodes měl určitě cit pro luxus a příjemnosti života, to dokázal nejen v Caesareji, ale i v pouštní Massadě, kde si vybudoval na stinné straně hory palác na třech poschodích a nezapomněl zde – v poušti – ani na lázně. Není tedy divu, že se Caesarea po roce 6 n.l. stala sídelním městem římského prokurátora. Kámen se jménem Pontia Piláta se našel v caesarejském divadle, očividně se jednalo o místenku pro VIP osobu v první řadě.

DSC_0158

Prokurátoři se zde zřejmě cítili dobře, město bylo vybudováno podle helenistických vzorů s divadlem, Hippodromem (na pobřeží přímo u královského paláce, kde prokurátor sídlil) a aquaduktem, kterým nechal Herodes do města přivádět vodu z desítky kilometrů vzdálené hory Karmel. Zbytky tohoto aquaduktu se dochovaly dodnes a je možné je obdivovat. Caesarea je dnes obrovským archeologickým areálem. Divadlo bylo opraveno dost nešetrně, v podstatě ho zrekonstruovali tak, aby se v něm dalo hrát i dnes, samotný Herodův přístav je dnes dál v moři. Nachází se těsně pod hladinou, ze břehu ho člověk tedy nevidí, měl jsem možnost jednou vidět fotografie v National Geografic pořízené z nízko letícího letadla, je to opravdu impozantní dílo.  Městské brány a hradby pocházejí z roku 1251, kdy je dal dokončit Ludvík IX. – stejně jako ty v Jaffě moc nepomohly, již v roce 1265 byla Caesarea egyptskými Mameluky (opět onen Sultán Baibars) dobyta a zcela zničena – v tomto roce zmizela ze zemského povrchu, aby ji pak v dvacátém století vyhrabali archeologové.

DSC_0154

Siluetu Caesareje hyzdí velká uhelná elektrárna v její bezprostřední blízkosti. Od ní vede do moře dlouhá rampa, na jejímž konci hluboko v moři stojí tři jeřáby. Dlouho jsem přemýšlel, k čemu to je, ale právě sem přivážejí polské lodě uhlí – koneckonců byl zakladatel židovského státu Ben Gurion  polský Žid.

Pro křižácký stát neměly tyto přístavy rozhodující význam. Tento mělo město Akko v severní části haifského přístavu. Do moci křesťanů se město dostalo v podstatě bez boje v roce 1104. Stalo se hlavním přístavem jeruzalémského království, než ho v roce 1187 dobyl Saladin. Hlavním úkolem třetí křížové výpravy bylo dobytí právě tohoto města. Tuto výpravu vedli anglický král Richard Lví srdce a francouzský král Filip August. Ti dva pánové se moc neráčili, ale nezbylo jim, než za skřípění zubů spolupracovat. (Po dobytí města Akkonu se ostatně francouzský král vymluvil na rodinné problémy a odcestoval a nechal Angličana v Palestině samého) Richard byl dost ješitný a to se mu stalo osudným. Když křižáci město v roce 1191 po dvouletém obléhání dobyli, pověsili vítězní velitelé své vlajky na hradby dobytého města. Rakouský vévoda Leopold (který vedl zbytky německého kontingentu, jenž se po smrti císaře Friedricha Barbarossy na cestě do svaté země víceméně rozpadl a při obléhání Akkonu hrál jen podružnou roli) si dovolil vyvěsit svou vlajku (zlaté orlice v modrém poli) hned vedle tří anglických lvů. To se Richarda dotklo, koneckonců byl Leopold pouhý vévoda, a rakouskou vlajku nechal shodit do hradního příkopu. Leopold opustil vztekle křížovou výpravu a čekal, až se bude  Angličan vracet domů. Dočkal se. Richard to totiž ve své nafoukanosti vzal přes Rakousko. Leopold Richarda zajal, uvěznil ho v Dürnsteinu ve Wachau a požadoval od Richardova bratra Jana Bezzemka obrovské výkupné. A protože se Janovi v Anglii bez panovačného bratra vládlo lépe než s ním, čekal dlouho. Nakonec prodal cenného zajatce císaři Jindřichovi VI. který peníze nějak vymohl, a za ně pak postavil vojsko, díky kterému se zmocnil sicilského království. Leopolda dal za útok na křížového rytíře papež do klatby a vévoda krátce nato tragicky zahynul při pádu s koně na turnaji v Grazu. Slavným ale zůstal, současná rakouská vlajka se odvolává právě na něho a na jeho působení u Akkonu. Údajně zde bojoval Leopold tak statečně, že celý jeho bílý plášť byl pokryt krví nepřátel, jen uprostřed, kde měl široký pás, zůstal bílý. Kdo chce, ať tomu věří, ale od té doby mají Rakušané svou červeno-bílo – červenou vlajku. Protože Richard nedokázali dobýt Jeruzalém, udělal Akko novým hlavním městem Jeruzalémského království a tím – s krátkým přerušením po páté křížové výpravě – zůstalo až do zániku tohoto státu.

DSC_0012

Akko zůstalo křesťanským do roku 1291, kdy i ono padlo do muslimských rukou, a tím se definitivně uzavřelo období Jeruzalémského království v Palestině. V roce 1517 dobyl Akko s celou Palestinou sultán Selim I. a na čtyři sta let zavlál nad akkonskou pevností turecký půlměsíc.  V roce 1799 nestál před městem nikdo jiný, než sám Napoleon Bonaparte, který se po zničení své flotily admirálem Nelsonem u Abukiru pokoušel probojovat z egyptské pasti po pevnině. U Akkonu jeho cesta skončila. Místní emír Ahmed Paša zvaný zřejmě ne bez důvodu Džazáŕ, čili „řezník“ město ubránil a Napoleon se musel naštvaně vrátit do Egypta, odkud pak tajně utekl do Francie a své vojáky ponechal svému osudu. Proto je u Akkonu „Napoleon Hill“ a ukazují zde „ukořistěná“ Napoleonova děla – chybička krásy je jen v tom, že tato děla byla pro Turky odlita v Belgii v roce 1841. Ale to samozřejmě vadí jen hnidopichovi, jako jsem já.

Dominantou města je jednak Džazarova mešita, ale hlavně Johanitská pevnost. Rytíři řádu Jana Křtitele byli v rámci mírové smlouvy mezi Friedrichem II. a sultánem Al Kamilem v roce 1229 pověřeni správou Jeruzalémského království. Friedrich II. byl nominálně Jeruzalémským králem (oženil se s dědičkou království Isabelou II., kterou údajně podvedl ještě o svatební noci s její sestřenicí, která ale v roce 1228 ve věku šestnácti let po porodu už svého druhého !!! dítěte zemřela na horečku omladnic). Nechal se sice v Jeruzalémě v Chrámu božího hrobu i korunovat, v žádném případě ale v Palestině nehodlal zůstat. Vrátil se zpět do Itálie a Johanité převzali komando. Jejich pevnost byla monumentální, i její dnešní zbytky berou člověku dech. Vysoké gotické sály, především jídelna, měla na poutníky udělat dojem.

DSC_0028

Křesťanští poutníci ve Svaté zemi přistávali v Akkonu a napřed museli k Johanitům, kteří je zaregistrovali, nakrmili, ošetřili a zkasírovali. Uprostřed pevnosti je velké nádvoří, kde se rytíři cvičili v boji se zbraní. Výcvik člena řádu trval sedm let, první čtyři se učili medicínu, další tři bojovat. Johanité vznikli původně jako špitálnický řád, který se měl starat o nemocné a zraněné poutníky. Potom přišli na to, že je lepší poutníky chránit a jejich přepadení a zranění zabránit, než jim potom ovazovat rány. Byla to tedy jakási první forma zdravotní prevence. Akkonská pevnost sloužila ještě v britských časech jako vězení pro izraelské ilegální bojovníky proti britské nadvládě. Údajně když se snažili podhrabat z vězení, propadli se do oněch už zapomenutých a zasypaných johanitských sálů, které pak začali Britové vykopávat a archeologicky zkoumat. Dnes jsou opravdu impozantní.

Do akkonského přístavu se člověk může z města dostat templářským tunelem. Byla to vlastně městská stoka, která ale současně sloužila i jako úniková cesta a onoho 18. května 1291 ji poražení rytíři skutečně použili, aby se zachránili před vítězícími Mameluky. Templářům to pomohlo jen nakrátko. V pátek 13. října 1307 zničil jejich řád francouzský král Filip IV. Sličný, Němečtí rytíři, kteří si už mezitím darováním Fridricha II. našli nové působiště v Pobaltí, existují dodnes. I Johanité se zachránili (přesídlili nejdříve na Rhodos a pak na Maltu a existují jako Maltézští rytíři dodnes, i když byli na určitý čas v roce 1799 Napoleonem zrušeni.)   Procházka po akkonských hradbách je působivá, jakož i Karavanserrai s vysokou věží s tureckými symboly. Odtud je vidět přes záliv Haifu, současný největší izraelský přístav.

DSC_0119

Haifa byla vedle Akkonu bezvýznamnou rybářskou vesnicí, než si její polohy všimli Britové a rozhodli se z ní udělat svůj centrální přístav. Jedním z důvodů, proč Britové převzali v roce 1917 mandát nad Palestinou, byla ropa. Kuvajt byl už dávno britskou kolonií, teď vytvořili nesmyslné irácké království, aby měli jen jednoho a k tomu na jejich milosti plně závislého partnera, protáhli ropovod Irákem a ukončili ho terminálem v Haifě. Ušetřili si tím náročné a dlouhé plavby suezským průplavem, okolo nejistého afrického rohu a Perským zálivem. I dnes je zde obrovský ropný terminál, město se zajímavě rozdělilo na obě strany od průmyslové zóny, umístěné centrálně. V Haifě by toho nebylo až tak moc k vidění, kdyby tu nebyl pochován syn proroka nového náboženství Bahái. Toto náboženství, které se snaží s jednocení všech monoteistických náboženství, je v Izraeli oficiálně uznáno. V Haifě stojí na úpatí hory Karmel Mauzolum Baba, syna Baha u-laha, proroka tohoto náboženství. Perská zahrada, která mauzoleum obklopuje, je prostě úžasná.

DSC_0092

Když už je člověk v Haifě, musí navštívit horu Karmel. Ta hraje v Starém zákoně podstatnou roli, protože zde žil prorok Eliáš, zřejmě nejvíc ceněný prorok starého zákona. Nad jeskyní, ve které údajně žil, stojí kostel Panny Marie, který patří – jak jinak – řádu Karmelitánů. Je to jediný církevní řád, který vznikl ve Svaté zemi, a sice v roce 1150 právě na tomto místě. Eliáš se na této hoře přel s pohanskými kněžími o pravosti jejich a svého boha a nabídl pokus.

Eliáš řekl lidu: „Jako Hospodinův prorok zbývám už sám, ale Baalových proroků je čtyři sta padesát.  Ať nám dají dva býky. Oni ať si vyberou jednoho býka, ať ho rozsekají na kusy a položí na dříví, ale oheň ať nezakládají. Já udělám totéž s druhým býkem, dám ho na dříví, ale oheň nezaložím. Vzývejte pak jména svých bohů a já budu vzývat jméno Hospodinovo.  Bůh, který odpoví ohněm, ten je Bůh.“ (první královská 18,22)

Samozřejmě se vznítila Eliášova hranice – je možné, že už tehdy znal prorok trik s čočkou, koneckonců byl slunečný den a Eliáš čekal takticky na pravé poledne, kdy byl sluneční svit nejsilnější.

DSC_0104

Eliáš je jediný z proroků, který nezemřel, ale byl vzat přímo v ohnivém voze do nebe, to se ovšem stalo u řeky Jordánu nedaleko Jericha a oblast toku Jordánu není pro normálního smrtelníka navzdory mírové smlouvě mezi Izraelem a Jordánskem až tak lehce přístupná.

V Haifě můžeme nás výlet po izraelském pobřeží ukončit. Askalon na jihu není zajímavý a Gaza už vůbec ne. Gaza měla být podle mezinárodního plánu největším přístavem v regionu, hlavním překladištěm zboží pro celý Přední východ. Ten plán, který chtěla mnoha miliardami dolarů financovat UNO i soukromí investoři, by Palestincům přinesl blahobyt. Ale pak se moci v Gaze zmocnil Hamas…

Příští týden tedy pojedeme do Jeruzaléma a Betléma, k nejdůležitějším poutním místům – bohužel nejen křesťanským, ale i židovským a ke všemu neštěstí i muslimským.

Takže pokud máte chuť a čas…

Cesta po Svaté zemi – Díl první, Galilea

První zastávka možná překvapí, ale považuji ji za jednu z nejdůležitějších a nejpůsobivějších – Už proto, že na rozdíl od mnohých jiných míst Kristovy mise je toto místo autentické a s velkým symbolickým významem.

20180420_091426

Zde, u pramene řeky Jordán (jednoho ze tří pramenů této řeky, ale jediném, který se nachází na území Izraele, ty další dva jsou v Sýrii) zazněla Kristova slova. „A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekelné ji nepřemohou. Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi (Matouš 16,18-19) Proč zrovna tady? A proč právě tady mají ta slova svůj mimořádný magický význam?

Město Caesarea Filipi nechal vybudovat syn Heroda Velikého Filip, nejmladší z jeho synů, který vládu svého otce přežil. Jak víme, tři nejstarší ze svých synů dal Herodes popravit, ti tři zůstávající si jeho říši rozdělili. (Čtvrtý Herodes Boethus, zvaný taky někdy Filip, nebyl při dělení říše zohledněn, žil jako soukromá osoba a po jeho smrti si jeho manželku Herodias vzal Herodes Antipas, což byl základ maléru s Janem Křtitelem) Archeláos dostal Judeu (ale udržel ji jen do roku 6 n.l., kdy ho pro nepokoje, které jeho vláda vyvolávala, sesadili Římané a dosadili sem vlastní správu), Herodes Antipas, kterého známe jednak z příběhu Jana Křtitele, ale i jako neochotného Kristova soudce z Velkého pátku, dostal Galileu a nejmladší Filip dostal tetrarchii (tedy čtvrtinu říše) Gaulanitis (dnešní Golanské výšiny) a Paneas na úbočích hory Hebronu. A právě u pramene řeky Jordánu si postavil hlavní město své tetrarchie.  Toto místo bylo totiž velmi lákavé. Už v časech Heroda Velkého si ho vytrucovala egyptská královna Kleopatra. Byla tam jednou u svého židovského spojence Heroda na návštěvě a to místo se jí tak zalíbilo, že ho nutně chtěla mít. A protože za Kleopatrou stál její milenec a Herodův dlouholetý přítel Marcus Antonius a za ním spousta římských legií, nedokázal Herodes žádosti egyptské královny odolat a „rád“ jí to místo odevzdal. Poté, co milenci v Alexandrii podlehli Oktaviánovi Augustovi a spáchali sebevraždu, vzal si Herodes toto území zpět (a postavil zde chrám císaři Augustovi, což se Židům ani trochu nelíbilo, nemohli proti tomu ale moc dělat.

To místo je i dnes krásné. Z jeskyně zde vyvěral pramen řeky symbolizující pro všechny lidi Palestiny život. Dnes, když zemětřesení výtok vody z jeskyně uzavřelo, vyvěrá řeka o něco níže. Ale právě na tomto místě s nesmírným symbolickým významem pod červenožlutou skalou, zpod níž vyvěral pramen řeky, pověřil Kristus Petra vedením církve, kterou hodlal založit a která se měla stát pro svět tímtéž, co je Jordán pro Palestinu, mohutným zdrojem života.

Pod skalou je řada trosek někdejších helenistických chrámů a řada míst, kde se dá sloužit mše pro poutníky. A pokud očekáváte v rodině přírůstek, vezměte si s sebou vodu z řeky, ve které byl pokřtěn i sám Kristus (i když místo jeho křestu je hodně níže po proudu řeky, jen kousek nad Jerichem a k němu se tak snadno nedostanete, protože to místo leží přímo na hranici mezi Izraelem a Jordánskem a tedy v militarizované zóně. Je zde ale ortodoxní chrám.).

Centrem Kristovy mise bylo městečko Kafarnaum na břehu Genezaretského jezera. Sem odešel poté, co ho v Nazaretu neuznali za Mesiáše. Zde žil Petr u své bohaté tchýně. A nad fundamenty Petrova domu stojí dnes visutý kostel františkánů jako centrum Kafarnaa. Samozřejmě se okamžitě nabízí otázka, jak se podařilo identifikovat Petrův dům. Ostatně se katolíci nedokážou dohodnout s pravoslavnými, kde ten dům vlastně stál – ortodoxní Kafarnaum je o několik desítek metrů dál a od katolického je odděleno zdí.

20180420_113609

K lokalizaci svatých míst se dá říct obecně následovné. Jejich místo určila svatá Helena, matka císaře Konstantina. Když její syn milánským ediktem z roku 313 uznal křesťanství za náboženství rovnocenné s tradičním mnohobožstvím, odjela v roce 326 jeho matka, která sympatizovala s křesťanstvím už v době jeho pronásledování a už v roce 312 se nechala pokřtít, do Svaté země na pouť. Rozhodla se navštívit všechna místa Kristova působení a samozřejmě našla jakožto císařova matka dost lidí, kteří jí ta místa byli ochotni ukázat – jedno, zda si na ně ještě někdo dokázal vzpomenout – řada těchto míst se už ovšem mezitím stala poutními. Mimochodem našla na Golgotě i „původní“ kříž, na němž byl Kristus ukřižován. Na místech, která císařovna matka určila, se hned začaly stavět příslušné kostely.  Tyto byly vesměs zničeny při perské invazi v roce 614 a po arabské anexi území která následovala po roce 635 n.l. nebyly obnovovány. Až křižáci ve svém království v letech 1099 – 1291 obnovili řadu těchto kostelíků, omezili se ale hlavně na oblast Jeruzaléma a Betléma. Takže současné kostely, stojící na fundamentech byzantských předchůdců, které dala stavět císařovna Helena, pocházejí hlavně z dvacátého století, některé dokonce i z dvacátého prvního. Nad Petrovým domem tedy stojí zbytky byzantského chrámu a nad ním se vznáší konstrukce nového františkánského kostela. Zde je vzpomenut (v latině) začátek Kristovy mise v Kafarnau: „Když Ježíš vstoupil do domu Petrova, spatřil, že jeho tchýně leží v horečce. Dotkl se její ruky a horečka ji opustila; i vstala a obsluhovala ho.“ (Matouš 8, 14-15, také Marek 1, 29-31 a Lukáš 4 38 – 39).

20180420_114318

               Kafarnaum se může pochlubit i zbytky nádherné synagogy v helénistickém stylu s korintskými sloupy, vybudované ve čtvrtém století, očividně se tehdy začali Židé do Palestiny zase vracet.

               Nedaleko Kafarnaa je na břehu Genezaretského jezera i kostelík svatého Petra. Stojí na místě, kde Kristus pověřil Petra řízením církve po své smrti a zmrtvýchvstání. Je to tedy vlastně místo, kde byl vyjmenován první papež. „Když pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky.“ (Jan 21,15)

20180420_153210

Janovo evangelium, které nepatří mezi evangelia synoptická a těm ostatním dokonce mnohdy protiřečí, má velkou vyjadřovací sílu. I tato historie zjevení Krista rybářům, svým někdejším průvodcům, kteří jej nejprve nepoznali, aby jim poradil na kterou stranu lodě mají ponořit síť, aby měli bohatý úlovek (ulovili symbolický počet 153 ryb, protože tolik bylo v té době známých národů) a pak jim sám prostřel na skále na pobřeží snídani z chleba a pečených ryb. Jen prostá slova: „Pojďte jíst“ A nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat „Kdo jsi.“ (Jan 21,12) propůjčují celému příběhu úžasnou autenticitu, při které běhá po zádech mráz. Zejména, když na tom místě, kde se událost odehrála, stojíte. Ona skála, na níž Ježíš svým společníkům prostřel, je uvnitř kostela. Je označena nápisem „Mensa christi“ a člověk se jí může dotknout i se u ní pomodlit. Sousoší před kostelem upomíná na Petrovo jmenování, okolo je mnoho přístřešků pro sloužení mší a hodně květin. Místo omývají vody jezera a na hladině i dnes plují rybářské loďky – nejlepší rybou, kterou jezero nabízí, je „Ryba svatého Petra“. Má bílé maso a chutná skvěle, lépe grilovaná než smažená.

Okolo Genezaretského jezera se odehrála největší část Kristovy mise. Největším městem na břehu jezera je Tiberias. Město, které dal postavit okolo zde vyvěrajících teplých termálních pramenů, Herodes Antipas a pojmenoval ho po tehdejším císaři Tiberiovi, stojí dodnes. V bibli je Genezaretské jezero dokonce někdy nazýváno jezerem Tiberiadským. Zda byl právě zde popraven Jan Křtitel, není v bibli vzpomenuto, je to ale velmi pravděpodobné. Jestliže se tak mělo stát v den Herodových narozenin, kde byli pozváni četní vznešení hosté, je nabíledni, že se tak stalo v jeho výstavní rezidenci. Přiznám se, že dodnes mi není zcela jasné, proč Jan Křtitel na Heroda tak zběsile útočil pro jeho svatbu s ovdovělou švagrovou Herodias, kterou opravdu miloval. Starý zákon dokonce přikazuje bratrovi zemřelého, který zemřel bez syna a tedy dědice, aby zplodil s vdovou syna, který by byl dědicem zemřelého. Víme, že to nedopadlo dobře s Onanem, který se tomuto rozkazu příčil. A Herodes Boethus měl se svou ženou Herodias jen dceru Salome. Na jiném místě sice starý zákon zakazuje muži, aby viděl svou švagrovou nahou a o toto místo se opíral ve své kritice Jan Křtitel, ovšem zde se jedná zřejmě o manželku žijícího bratra. Herodes Antipas byl mírný člověk. Nechtěl si to s proroky rozházet a tak mlčky trpěl, ne ovšem Herodias. Ženy si člověk nemá udělat nepřáteli. To může být smrtelné, a když vás mají plné zuby, jsou ochotny použít jakékoliv prostředky, aby se vás zbavily. Bylo to tak i u Jana Křtitele a to je poučení z celé této tragické události, která se odehrála – zřejmě – v Tiberiadě na břehu Genezaretského jezera.

Město vstoupilo do dějin ještě v roce 1187. Tehdy se rozhodl sultán Saladin skoncovat s Jeruzalémským královstvím. Templáři mu svým fanatismem a vraždou jeho sestry poskytli záminek k válce víc než dost. Saladin ale vyčkával až do léta a v největším vedru začal obléhat měst Tiberias, kde se právě zdržovala manželka krále Guida z Lusignanu Sibyla. Zahájit vojenské tažení v létě bylo velmi neobvyklé, proto se zde Sibyla cítila v bezpečí, lstivý Saladin tím ale sledoval jasný cíl. Znal ctižádostivého krále Guida a věděl, že ten nebude chtít riskovat zajetí své ženy, aby byl obviněn se zbabělosti. Křižácké vojsko se dalo v největších vedrech na tažení k Tiberias a nedaleko od města bylo u Hattínu obklíčeno, odříznuto od vody a pak zcela zničeno. Na tomto místě se tedy rozhodlo o konci křesťanské vlády nad Palestinou. Dalších sto let do roku 1291, kdy poslední křižáci Palestinu skutečně opustily, a o nichž se hodlám zmínit v jiném článku ze Svaté země, byly jen neslavné dozvuky.

Genezaretské jezero se nachází 200 metrů pod hladinou středozemního moře a má stejný původ jako Mrtvé moře, jeho voda je ale sladká. Přesto po ní dokázal Kristus kráčet. „K ránu šel k nim, kráčeje po moři. Když ho učedníci uviděli kráčet po moři, vyděsili se, že je to přízrak a křičeli strachem. Ježíš na ně hned promluvil a řekl jim: Vzchopte se, já to jsem, nebojte se.“ (Matouš 14,25 – 27, nebo Marek 6 48 – 51, také Jan 6, 19-20) Dnes se samozřejmě organizují výlety lodí po jezeře, patří to k povinnému programu, cílem bývá přístav v Tiberiadě. Bouři jsme na jezeře nezažili, abychom si mohli udělat obrázek, co mohli zažít učedníci (Matouš 8, 23 – 27, Marek 4 35- 41, také Lukáš 8, 22-25)

               Krásný výhled na jezero je z Hory blahoslavenství.

20180420_143431

To je opravdu kouzelné místo s kostelíkem, františkánským hospicem pro poutníky a zahradami plnými květů. Je velmi dobře možné si představit, že právě na tomto místě Kristus sdělil hlavní zásady svého učení, i když jen Matouš nechává k tomu vystoupit Krista na horu (Matouš 5. 1-12). Lukáš 6, 20 – 26 naproti tomu nechává Krista sejít z hory do roviny. Nicméně na onom kopci je to rozhodně hezčí, takže dejme zapravdu Matoušovi a nechejme zaznít ony úžasné věty: „Blaze chudým na duchu, neboť jejich je království nebeské. Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni. Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha. Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími. Blaze těm, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské.“ (Matouš 5 3-19) Ty věty jsou napsány v angličtině podél cesty ke kostelu a v kostele samotném latinsky v oknech chrámu.

Dalším významným místem je místo rozmnožení chlebů, jeden z neznámějších Kristových zázraků, kdy několika chleby a rybami nasytil Kristus zástupy.

20180420_151654

Tady jsme se dostali s našim průvodcem do sporu. Nechával vždy na každém z těchto svatých míst číst texty z Bible vztahující se k danému místu, naši společníci ze skupiny si přinesli vlastní text a četli o nasycení čtyřech tisíců sedmi chleby a několika rybičkami.  Náš milý Šibli se velmi vzrušil a chtěl vědět, odkud mají tento text. Trval na pěti tisících poutníků, pěti rybách a dvou chlebech. Přiznám se, že jsem byl sám poněkud zmaten, protože jsem znal také jen tento text.  Musel jsem do textu bible, abych našel – alespoň částečné vysvětlení problému.

Ona jsou ty zázraky rozmnožení chlebů dva. Aspoň podle Matouše a Marka. Lukáš a Jan znají jen jeden takový zázrak a to opravdu oněch pět chlebů a dvě ryby. Čili jen tento jeden je popsán ve všech čtyřech evangeliích a je tedy známější. Podle Lukáše k tomu ovšem došlo v Betsaidě a podle Jana na nějakém kopci. Kostel zázraku rozmnožení chlebů  – ztotožňovaný s oním prvním zázrakem o pěti chlebech a dvou rybách – stojí na západním břehu Genezaretského jezera na místě téměř nevyslovitelného jména Taghba. Betsaida, kam lokalizuje zázrak Lukáš, (Lukáš 9, 10-17) leží severně od jezera, kde do něj ústí řeka Jordán, do úvahy ale přichází ještě jedno místo na východním břehu Jordánu jménem Tell Hadar. Ani jedno z těchto míst neleží na kopci, což poněkud zpochybňuje zprávu Janovu. Taghba má výhodu, že je nejsnáze dosažitelná – především před šestidenní válkou, protože až během ní Izrael obsadil Golanské výšiny a tím i východní břeh jezera s Betsaidou a Tell Hadarem. Možná proto Taghba soutěž vyhrála a stojí zde krásný kostelík s velkým atriem a bazénem, ve kterém plavou velké ryby a který se prý pokusili zapálit militantní Židé. Jméno pochází z arabského El-Tabega, což byla vlastně zkomolenina řeckého jména Heptapegon, čili „Pramen sedmi“. Je ztotožňován s biblickými jmény Magadan čili „Vody štěstí“ (Matouš 15.39) nebo Dalmanutha „Místo Jeho pobytu“ (Marek 8.10). Což je trošku problém. Obě tato jména jsou totiž v bibli vzpomenuta ve spojení s druhým zázrakem rozmnožení chleba. Ovšem s tím, že na tato místa Kristus odešel PO vykonání onoho zázraku.  „Potom propustil zástupy, vstoupil na loď a připlul na území Magadan“ (Matouš 15.39) nebo „Hned nato vstoupil se svými učedníky na loď a připlul do končin dalmanutských“ (Marek 8.10). Z toho se dá vyčíst jen jedno – druhé rozmnožení chlebů se tedy v Taghbě nemohlo odehrát, očividně se druhý zázrak odehrál na druhém, tedy východním břehu jezera. Kde se ale odehrálo ono první, známější? Nikde kromě v evangeliu Lukášovu se místo prvního zázraku neuvádí. Lukášův údaj – tedy Betsaida – z nějakého důvodu není akceptován. Zřejmě rozhodlo, že Taghba byla poutním místem křesťanů z Kafarnaa a okolo roku 350 zde byl postaven první poutní kostel. Je možné, že z iniciativy císařovny matky Heleny, které zřejmě bylo toto místo při její návštěvě Kafarnaa ukázáno a určeno za místo zázraku. Tradice byla silnější než slova evangelia! Na fundamentech tohoto prvního kostela byl okolo roku 480 postaven chrám byzantský, který neušel zhoubě v roce 614. V roce 1932 byly jeho trosky včetně neporušených raně křesťanských mozaik vykopány týmem pátera Andrease Madera a v letech 1980 – 1982 byl zde postaven nový kostel architekty Antonen Goergenem a Fritzem Baumanem z Kolína nad Rýnem. Takže dnes je to oficiálně místo, kde se stalo následovné:

„Když už čas pokročil, přistoupili k němu jeho učedníci a řekli: „Toto místo je pusté a je už pozdě. Propusť je, ať si jdou do okolních dvorů a vesnic nakoupit něco k jídlu.“ Odpověděl jim: „Dejte vy jim jíst!“ Řekli mu: „Máme jít nakoupit za dvě stě denárů chleba a dát jim jíst?“ Zeptal se jich: „Kolik chlebů máte? Jděte se podívat.“ Když to zjistili, řekli: „Pět a dvě ryby.“ Přikázal jim, aby všechny rozsadili po skupinách na zelený trávník. Rozložili se tam oddíl za oddílem stokrát po padesáti. Potom vzal Ježíš těch pět chlebů a dvě ryby, vzhlédl k nebi, vzdal díky, lámal chleby a dával učedníkům, aby je lidu předkládali. Také ty dvě ryby rozdělil všem. A jedli všichni a nasytili se; a ještě sebrali dvanáct plných košů nalámaných chlebů a ryb.“ (Marek 6, 35 – 44).

               První svůj zázrak učinil Kristus trošku nerad a z přinucení, ale kdo by už odepřel prosbu své vlastní matky? Bylo to v Káně, v blízkosti Nazareta, kde žil.

DSC_0189

Tento zázrak, který je jedním z nejpopulárnějších, se stal i tématem divadelních her – nezapomenu na představení Divadla na provázku – bylo úžasné. Popisován je jen v Janovi, protože vlastně s Kristovou misí nemá co do činění. Ostatní evangelisté o tomto zázraku nic nevědí. Dnes stojí v Káně Galilejské na místě onoho zázraku katolický kostel z roku 1883, a v podzemní kryptě přechovávají kamennou nádobu na víno, která je opravdu z prvního století našeho letopočtu a  vejde se do ní dvě stě litrů vína. Z kamene vyráběli tyto nádoby proto, aby v nich víno zůstávalo chladné.

DSC_0196

Chceme tedy věřit, že je to nádoba původní, pod kostelem jsou i vykopávky domu z prvního století, kde se měla ona vzpomínaná svatba odehrát. Ortodoxní křesťané mají opět jednou jiný názor a jejich kostel stojí na místě, kde měl stát „Nathanelův dům“. Samozřejmě je hned vedle kostela suvenýrový obchod, kde můžete víno koupit – buď sladké, jaké se pilo za Kristových časů, nebo suché, jaké se pije dnes – zejména pokud vás pálí po sladkém žáha jako mne. Ovšem protože obchodník je Palestinec, izraelskými šekely se mu nezavděčíte – a to přesto, že Kana je na území Izraele.

Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka, na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“ Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“ (Jan 2,1-4)

               Co by byla pouť do svaté země bez návštěvy Nazareta? Místa, kde panna Maria počala, kde ji navštívil archanděl Gabriel a kde po návratu z Egypta žil Ježíš u svého otčíma Josefa a učil se řemeslu tesaře. Nazaret je dnes město o devadesáti tisících obyvatelích, žijí zde skoro výhradně Palestinci. To je dáno tím, že se ve válce 1948 stal útočištěm Arabů utíkajících z okolních vesnic. Do roku 1948 měl údajně jen okolo 1500 obyvatel. Zde žijící Palestinci mají samozřejmě izraelské občanství, nápisy na stěnách ale stále upozorňují na to, že se skutečnými Izraelci necítí. Kostely „Zvěstování panny Marie“ jsou opět dva. Je to dáno rozdílnou interpretací ortodoxních a katolických křesťanů, kde archanděl Gabriel Marii navštívil. Podle pravoslavných to bylo u pramene, kde chodila pro vodu, a proto na všech pravoslavných ikonách je mezi Marií a andělem pramen vody. Katolíci jsou přesvědčeni, že to bylo u ní doma a tomu odpovídají i příslušná zobrazení, od ikon až po obrazy Leonarda da Vinciho či Sandra Boticelliho. Proto stojí ortodoxní kostel nad pramenem a katolický kostel nad údajným Mariiným domem. Praktické na tom je, že se obě církve nepřou o pozemek. Ale jak k tomu sporu vůbec došlo?

Zvěstováním se zabývá pouze jediné evangelium a to je Lukášovo.  Ten ovšem píše: Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret k panně zasnoubené muži jménem Josef z roku Davidova, jméno té panny bylo Marie.“ (Lukáš 1, 26 – 27) Lukáš tedy konkrétní místo vůbec neřeší. Musíme opět jednou k apokryfům, tedy evangeliím sice oficiálně neuznaným, majícím ale velký vliv na křesťanskou tradici. A v Proevangeliu Jakubově, které je především oslavou Panny Marie, se píše (omlouvám se za můj nedokonalý překlad, ale nenašel jsem český originál tohoto textu):  A vzala džbán a šla z domu pro vodu. A hleď, prohovořil k ní hlas: „Buď pozdravena Milostiplná! Pán s tebou, požehnaná jsi mezi ženami.“ A ona se podívala doprava i doleva, odkud by tento hlas mohl přicházet. A začala se chvět. Šla domů do svého domu a postavila džbán. Pak vzala purpur a posadila se na svou židli a přitáhla ji k přeslici. A hle, anděl páně předstoupil před ni a řekl:“

Jak vidíme, text tohoto vlastně zavrženého textu se dostal dokonce do modlitby „Zdrávas Maria“, která je jednou ze základních a nejčastějších modliteb vůbec.

Jde tedy o to, zda je za zvěstování považován onen hlas, který přiměl Marii k návratu domů nebo samotné zjevení Gabriela přinášejícího důležitou, nicméně pro zasnoubenou pannu problematickou novinu.

Ortodoxní kostel stojí tedy nad pramenem. Je milý, obklopený ikonami se znázorněním panny Marie, v jeho nitru jsou samozřejmě zobrazeni světci ortodoxní církve, a když má člověk štěstí jako my, že tam právě probíhá mše, je zpěv, který pravoslavnou mši provází, krásnou kulisou k poznání toho svatého místa.

DSC_0218

Ke katolickému kostelu vede poměrně dlouhá cesta. Marie se tedy s vodou dost nachodila. Na rozdíl od kostela ortodoxního se jedná o velkolepou monumentální stavbu. Její základní kámen položil papež Jan XXIII. v roce 1959 na své poutní cestě do Svaté země, vysvěcena byla o pět let později papežem Pavlem VI. Při té příležitosti došlo i k ekumenickému setkání a smíru papeže s jeruzalémským patriarchou. Chrám má nádhernou moderní fasádu se znázorněním Panny Marie a archanděla Gabriela a pod nimi pak symboly evangelistů i čtyř živlů.

DSC_0233

Bronzové hlavní dveře znázorňují život Kristův, na vedlejším vchodu vpravo jsou výjevy ze starého Zákona od Adama a Evy až po obětování Izáka, dveře vlevo, kterými se do chrámu vstupuje, jsou věnovány králi Davidovi. Chrám sám je moderní s nádhernými skleněnými okny – dar z Horního Rakouska a s kaplí nad zbytky starověkého domu, kde je na oltáři latinský nápis „Verbum caro hic factum est“ – „A slovo se stalo skutkem.“ Kostel je postaven podle tradičního románského zvyku na dvou poschodích – Dolní a horní kostel, přičemž ten horní je větší. Na zdech v kostele ale i na zdi, která chrám obklopuje, jsou vyobrazení Panny Marie, které věnovaly jednotlivé země. Slováci mají vlastní obraz, což člověk pochopí, když objeví obraz, který věnoval ještě společný stát Československo – zde je nápis „Maria Regina Bohemie et Moravie“, čili královna Čech a Moravy – na Slovensko se tehdy zřejmě zapomnělo.  Anebo byl obraz skutečně darován až po rozdělení republiky a někdo ho opatřil chybným popisem.

DSC_0275

V bezprostřední blízkosti Chrámu zvěstování je Chrám svatého Josefa, údajně nad fundamenty jeho dílny – postaven byl v roce 1914 německými architekty nad zbytky křižáckého kostela z dvanáctého století.  Její fundamenty se nacházejí v podzemí stejně jako křtitelnice z byzantské doby – znovu to tedy byla byzantská tradice, která určila místo, kde měl Josef vykonávat své tesařské povolání.

S Nazaretem opustíme Galileu a v dalším pokračování návštěvy svatých míst se chci přesunout do Jeruzaléma a Betléma, kde se život Kristův začal i skončil.

Doufám, že mi čtenáři odpustí týdenní pausu v líčení Izraele, ale defenestrace je defenestrace a nenapsat nic k jejímu čtyřsetletému jubileu – to prostě nejde.

Svatá země

Jsou věci, které by člověk měl aspoň jednou v životě zažít, tentokrát bez důrazu na slovo jednou. Od nepaměti cestují poutníci do Svaté země, aby prožili na vlastní kůži mystérium vzniku naší víry a církve, dělávali to po tisíciletí a mnohdy s nasazením vlastního života.

Dnes je to už snadné, pokud se Netanjahu nechytne s Iránci za vlasy, (což se bohužel právě předevčírem stalo) tak se snad tak brzy ve Svaté zemi střílet nebude, ale protože není nic jistého, rozhodli jsme se pouť neodkládat a vydali jsme se do Izraele už letos. A jak vidno, bylo to správné rozhodnutí, páni Trump a Netanjahu dokážou turisty dokonale odradit.

Protože jsem akci plánoval já a nesl jsem tedy za všechny případné nezdary komplikace a nepříjemnosti plnou zodpovědnost, rozhodl jsem se nic neponechat náhodě. A to byla chyba.

  • Protože mě sousedi, kteří byli v Izraeli minulý rok, varovali před izraelskými hotely s tím, že jejich hvězdičkové označení neodpovídá tomu středoevropskému, rozhodl jsem si připlatit za lepší hotel. Následkem toho jsme se s manželkou ocitli v 43 – členné skupině důchodců, kde jsme představovali bezmála nejmladší element. Když nás náš průvodce důrazně upozorňoval na to, aby si nikdo nezapomněl v koupelně zuby, pochopil jsem, že možná nejsem v úplně správné skupině. Skupina, která cestovala se stejnou cestovkou, ale lepší hotely si nepřiplatila, byla patnáctičlenná, mladá a veselá a měla dokonce i lepšího průvodce. Dobrá, možná bych tam vypadal jako pedagogický dozor, ale mezi mladými okřívám. V rámci naší skupiny se mi to nepodařilo. Někteří zapomínali a ptali se tedy stále na to samé, jiní neslyšeli – se stejným efektem. Jeden měl obsedantní neurózu, kdy chtěl vidět „izraelská ilegální sídliště“ a viděl je v každé arabské vesnici, čímž našeho průvodce přiváděl k šílenství. Pak jsme konečně jeli kolem celé řady takových sídlišť v údolí Jordánu, čehož si nevšiml a poté, co jsme odbočili na Betlém, zopakoval svou otázku, kde jsou ta ilegální sídliště, čímž přivedl našeho průvodce na hranici srdečního infarktu. Dvě dámy byly nejen už postarší, ale i hodně objemné a málo pohyblivé. Už v Akku, kde byla naše první zastávka, se jedna ztratila, protože nestačila skupině. V Caesarei se ztratila ta druhá a náš průvodce definitivně ztratil nervy. Byl div, že jsme se vrátili všichni.
  • Protože vím, že Američané hodlají u příležitosti sedmdesátého výročí provolání státu Izrael přeložit své velvyslanectví z Tel Avivu do Jeruzaléma, dají se k tomuto datu očekávat velké nepokoje. Proto jsem úmyslně volil termín výletu na duben, kdy budou Palestinci teprve sbírat síly k protestům. Demonstrace v pásmu Gazy turisty přímo nezasahují, slzný plyn v chrámovém okrsku ano. Jaké bylo mé překvapení, když den po našem příjezdu slavil Izrael 70 let svého založení. Nechápal jsem. Znovu jsem googloval, tam trvali na patnáctém květnu. Náš průvodce mně tento rozpor nebyl schopen vysvětlit – později jsem pochopil, že to nebyla jediná věc, kde byl vedle. Až o den později jsem zjistil, že Židé slaví podle svého – tedy lunárního – kalendáře a založení státu připadá na pátý den osmého židovského měsíce. Což bylo letos 19 dubna. Ještě že to Amíci nevědí!

20180425_110459

 

Měl jsem určité obavy z košer kuchyně a ze sabatu. Jídlo bylo pro mne velmi příjemným překvapením. Samozřejmě nenajdete v jídelníčku žádné vepřové či králičí maso a mořské plody jsou taky tabu. Bůh dovolil Židům jíst jen to, co má na nohou dva prsty, čili vlastně jen dvoukopytníky, což je hovězí dobytek, ovce a kozy. Ryby jsou povoleny, proč nejsou sepie, mušle či robotničky košer, se mi nepodařilo zjistit. Samozřejmě se nesmí potkat mléko a mléčné výrobky s masem, což zdůvodňují Židé větou z knihy Levi „nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky.“ V praxi to znamená, že jestliže jsou k snídani sýry, šunku, třeba i hovězí zde nenajdete – dokonce ani drůbeží, i když ptáci mléko nemají. V dobách Kristových nebyli Galilejci považováni za pravé Židy a to nejen kvůli jejich specifickému dialektu, ale i proto, že jedli slepici ve smetanové omáčce. Jejich argumenty, že slepice mléko nemá, nezabíraly ani tehdy. Diskutovat o tom je tedy zbytečné. Ostatně, košer přípravou se maso stává neuvěřitelně jemným a chutným. Ještě nikdy jsem nejedl tak měkké hovězí, doslova se rozplývalo na jazyku. Drůbež chutnala podobně skvěle. Důvodem je zřejmě fakt, že maso musí být zcela zbaveno krve. Nejen, že se zvíře musí nechat vykrvácet, ale pak jsou vypreparovány všechny krevní cévy a poté je maso naloženo do speciálního solného nálevu, aby tento vytáhl z masa i zbytek krve. Zákaz jezení krve je v bibli na nejméně pěti místech – ostatně o tyto věty se opírá víra Svědků Jehovových. Košer kuchyně mě tedy opravdu mile překvapila.

Horší to bylo se sabatem. V pátek večer nás z jídelny vyhnali klimatizací nastavenou na nějakých patnáct, možná i dvanáct stupňů – sabat začíná v pátek se západem slunce a my jsme chtěli nejen jíst, ale i u skleničky vína po jídle diskutovat. To bylo prostě nepřípustné, sabat volal. V sobotu ráno jsme na stole i pod stolem našli zbytky z páteční večeře, protože se samozřejmě neuklízelo a toaster nefungoval. Byl zakrytý utěrkou, a když si jedna dáma z naší skupiny chtěl toast udělat, byla důrazně upozorněna, že i toaster musí dodržovat sabat.  Hlavně pozor na sabatové výtahy. To jsou speciální značené výtahy v hotelech. Stisknutí knoflíku ve výtahu je totiž pro ortodoxního Žida pregnantním narušením zákazu pracovat. Proto tento výtah zastavuje na každém poschodí a stojí zde celou minutu, aby lidé mohli nastoupit i vystoupit. Zato je radost jezdit v sobotu po izraelských cestách. Jsou totiž prázdné. Písmo povoluje Židovi vzdálit se v sobotu z domu jen k nejbližší synagoze k modlitbě a to zvládají pěšky.

Zajímavé je řešení víkendu. Židé mají dnem pracovního klidu sobotu, muslimové pátek. Na většině území se tedy drží víkend v pátek a sobotu. Jsou ovšem území, kde žijí vedle Židů i křesťané. Tam je víkend v sobotu a v neděli. Nejhorší je to například v Betlémě, kde vedle sebe žijí muslimové a křesťané. Ti mají víkend v pátek a v neděli, pokud chtějí mít delší volno, musí si vzít v sobotu dovolenou.

Oficiálním jazykem v Izraeli je hebrejština a arabština, takže všechny nápisy jsou trojjazyčné. Tedy skoro všechny – na těch, které se týkají parkování, angličtina chybí – prostě past na odvážné turisty, kteří by chtěli cestovat po Izraeli ve vlastním vozidle. A samozřejmě v palestinských oblastech (i v Izraeli samotném) jsou nápisy jen v arabštině, navzdory všem předpisům. A je to úřady tolerováno.

DSC_0076

Cestovali jsme s palestinskou cestovkou. Což jsme samozřejmě v Rakousku nevěděli, náš organizátor to v nabídce neuvedl. I když mi mohlo být nápadné, že máme trávit 4 noci v Betlémě, tedy na palestinském území. Ale s tím jsem neměl problém. Spíše s naším průvodcem. Výhodou bylo, že pracoval i v sobotu. Tam ovšem výhody končily.

Když nás na letišti pozdravil zoufalým zvoláním: „Kolik vás je?“ důvěra v jeho osobu značně poklesla hned při prvním kontaktu. Měl jsem pocit, že to měl vědět spíš on, než my. Bohužel důvěru už nedokázal získat zpět. Náš Šibli (což prý v arabštině znamená „lvíče“)  byl sice velmi milý a měl s naší skupinou, jak už jsem uvedl, podstatné organizační problémy, které s vypětím všech sil zvládal, měl ovšem nemalé vědomostní rezervy. A to nejen v botanice, ale především v historii.

Že udělal Pompea císařem a přisoudil mu Vespasiánův výrok, že „peníze nesmrdí“ jsem ještě jakžtakž přežil, jakož i fakt že si Makabejské spletl s Bar Kochbou. Stejně tak jsem přetrpěl i jeho permanentní tvrzení, že císař Konstantin se svou matkou Helenou navštívil na poutní cestě svatou zemi, vyhlásil roku 324 (kde přišel k tomuto letopočtu jsem při nejlepší vůli nezjistil, toho roku se nestalo vůbec nic) křesťanství za státní náboženství a tím začala byzantská éra. (Pro upřesnění, císař Konstantin v Milánském ediktu z roku 311 povolil křesťanům vyznávat jejich náboženství, sám se ale křesťanem nikdy nestal. Oficiálním státním náboženstvím se křesťanství stalo až v roce 380 ediktem císaře Theodosia a byzantská éra začíná až rozdělením Římské říše na Západořímskou a Východořímskou v roce 395). To všechno jsem tiše strávil, ale jeho prohlášení, že za druhé světové války vyhnali Britové Němce z jejich kolonie v Haifě jako nácky a oni pak odešli na Maltu a založili tam řád německých rytířů, bylo už hodně přes práh bolesti. Ale k poutnické cestě troška utrpení patří, koneckonců jde o odpuštění hříchů a tak doufám, že jsem se poté, co jsem se protrpěl výklady našeho Šibliho, aniž bych proti němu použil násilí, vrátil domů bez hříchu. Musím se ale přiznat, že poslední den po cestě do Masady jsem to už opravdu nevydržel, zmocnil jsem se jeho mikrofonu a o králi Herodovi jsem referoval sám. Jak mí čtenáři vědí, je to moje srdeční záležitost, můj román o něm vyšel v roce 1998 (a poté podruhé v roce 2005) a i když jsem už za těch dvacet let mnohé zapomněl, přece jsem jen byl schopen podat o tomto antickém tyranovi kvalifikovanější obraz, než by to zvládl náš milý Šibli. A já jsem si ušetřil jeden srdeční infarkt.

Šibliho němčina nebyla právě na výši – i když ne úplně špatná – s průběhem dne se ale s postupující únavou zhoršovala. Tento fenomén znám z mých rakouských začátků a byl jsem mu ochoten odpustit. Ovšem fakt, že neznal jordánskou vlajku (která se od palestinské liší jen stříbrnou hvězdičkou v černém poli), i když sám tvrdil, že za svou rodinou do Chicaga létá z Ammánu (protože Palestinci ze Západního břehu nesmí používat letiště v Tel Avivu), mě opět poněkud zklamal.

Dobrá nechejme našeho nešťastného průvodce na pokoji, ostatně připravit se na cestu vědomostně jsem mohl už doma a to jsem i udělal – což byl možná ten malér.

DSC_0656

Přemýšlel jsem, proč se lidé o tento kousek země už pět tisíc let téměř bez přestání perou. Ne že by byla škaredá, to ne, má i své určité kouzlo, ale není zde ani ropa, ani zlato, ani jiná nerostná bohatství a život zde znamená patentní boj o každou kapku vody. Jestliže se už příroda ukázala k této zemi nešetrnou, proč mají lidé neodbytné nutkání si to ještě dál  zhoršovat? Jediným vysvětlením je její strategická poloha na spojnici Asie a Afriky a vlastně i Evropy. Kdekdo chtěl tuto křižovatku mít. Ale nikdo nebyl ochoten sem zabudovat dopravní světla.

Prali se tu už Egypťané s Chetity. Bitva u Kadeše mezi Ramsesem II. a Chetity je prvním podrobně dokumentovaným vojenským střetem, který dokazuje důležitost popisu událostí. I když Ramses tehdy jen dokázal zabránit úplnému zničení svého vojska a vybojoval možnost spořádaného ústupu zpět do Egypta, prezentoval tuto bitvu jako epochální vítězství svého vojenského génia a my jsme mu to ochotni ještě i dnes věřit. Chetité o bitvě nic nenapsali, a proto prohráli.

Jenže pak sem přišli Židé, ty odtud vyhnali Asyřané a poté Babyloňané, ale oni se vždycky dokázali vrátit a kladli odpor i Řekům, kteří sem přišli s Alexandrem Makedonským. Jestliže se tehdy na celém světě rozšířil vliv helenismu jako tehdejšího nejvyššího stupně lidské kultury, jen jeden jediný národ se zarputile tomuto trendu bránil a nenechal se helenizovat za žádnou cenu. A to byl právě ten maličký židovský nárůdek, který trval na svém jediném Bohu a na zákazu zobrazování lidí a na předpisech v jídle, svátcích atd, atd. Lezli tím vládnoucím řeckým Seleukovcům pořádně na nervy, ale když se tito rozhodli řešit tento nesmyslný barbarský odpor silou, narazili. Pod vedením bratrů Makabejských dokázali Židé své nepřátele porazit a vybojovat si nezávislost, která ale trvala jen do té doby, než sem přišli Římané. V roce 70 n. l. padl Jeruzalém a boží chrám, zbudovaný obrovským nákladem Herodem Velikým, byl srovnán se zemí. Když se pak Židé ani poté nepoučili a opět proti římské nadvládě a pokusům je helenizovat na římský způsob povstali pod vedení Bar Kochby, povolily císaři Hadriánovi nervy. Zakázal Židům nadále pobývat na území Palestiny a rozehnal se do diaspory, kde zůstali bezmála dva tisíce let. Bez Židů se území podařilo úspěšně helenizovat a začlenit do římského a později do byzantského správního systému. Než sem vpadli v roce 614 Peršané a zem včetně všech kostelů (tedy skoro všech, ale k tomu se dostaneme později) spálili na popel. Byzantinci nakonec dokázali tuto válku s Persií v roce 628 po 26 letech bojů vyhrát, vyčerpalo je to ale natolik, že nedokázali vzdorovat kočovným Arabům, kteří se náhle vynořili z pouští Arabského poloostrova sjednocení novou vírou – islámem. Roku 635 jim podlehli v bitvě u Jarmúku a Palestina se stala na dalších bezmála pět set let arabskou. Než sem v roce 1099 vtrhli křižáci první křížové výpravy, aby osvobodili svatá místa z moci muslimů. Tehdy už měla Palestina symbolický význam a ten si podržela dodnes. Křižáci zde vytvořili své království, v roce 1291 ale Palestinu definitivně vyklidili a odevzdali ji egyptským Mamelukům, které zase odtud vyhnal v roce 1527 císař Sulejman Nádherný. Palestina se stala tureckou. Ani Napoleonovo tažení, které skončilo neslavně pod hradbami města Akka na tom nemohl nic změnit, teprve první světová válka, ve které se Turci přidali na nesprávnou stranu, znamenala rozhodující zlom. Arabi pod vedením britského plukovníka Lawrence povstali proti turecké nadvládě, protože dostali slib samostatnosti pro všechny arabské národy (nebo kmeny, pokud Araby považujeme za jeden národ). Ovšem baron Rotschild, sedící tehdy jako poslanec v britském parlamentu, dokázal získat výjimku pro oblast Palestiny, která se stala britským mandátem. Což umožnilo masové přistěhovalectví Židů, kteří se v rámci nového hnutí – Sionismu, založeného vídeňským Židem Theodorem Herzlem, vraceli do zaslíbené země. Palestina zůstala britským mandátem až do roku 1948, kdy znechucení Britové Palestinu opustili. Starosti, co bude potom, si dělala Společnost národů, a proto odhlasovala už v roce 1947 řešení dvou konfederativních států – arabského a židovského, které měly nažívat v míru a přátelství. Pro toto řešení se velmi angažoval tehdejší československý ministr zahraničí Jan Masaryk, který získal mnoho hlasů. Nepodařilo se mi zjistit, zda se vesnice Kefar Masaryk nedaleko Haify jmenuje po něm nebo po jeho otci, ale zřejmě tento kibuc vznikl ještě před druhou světovou válkou – takže tedy spíše po TGM.

DSC_0008

Arabové toto řešení odmítli a jen co Britové vytáhli paty, napadli Židy pod vedením někdejších německých SS důstojníků ve snaze pokračovat v holocaustu i na území Palestiny. Ale válku prohráli. Němečtí důstojníci měli očividně nemalý problém s arabskou bojovou morálkou. Když zaveleli do útoku německé jednotce, tato se zvedla a zaútočila. Když zaveleli jednotce arabské, zůstávala tato dále vležmo v krytu. Izraelci válku vyhráli a podstatně rozšířili území, které jim UNO původně přiřkla – to je v podstatě dnešní území Izraele. V roce 1967 se tři arabské země připravovaly toto faux paux napravit. Izrael se ale o plánovaném útoku včas dozvěděl, zaútočil o den dřív a nejen že útok odrazil, ale dobyl i západní břeh Jordánu s východním Jeruzalémem, Golanské výšiny a poloostrov Sinaj. V roce 1973 se egyptský prezident Anvar Sadat rozhodl tuto hanbu odčinit a napadl spolu se Syřany a Jordánci Izrael v den největšího židovského svátku Jom Kippur. Ani tentokrát neuspěl. Izrael nakonec uzavřel s Egyptem mír v roce 1978, o dvacet let později i s Jordánskem, se Sýrií nemá mírovou smlouvu dodnes.

Šibli nás samozřejmě o těchto událostech informoval z palestinského úhlu pohledu. Především se o arabském odmítnutí řešení dvou států z roku 1947 ani nezmínil. Izrael podle něj jen vyhnal Palestince z jejich domovů. V roce 1967 to byla samozřejmě nestoudná izraelská bezdůvodná agrese a v roce 1973 by byli Egypťané Izrael zničili a premiérka Golda Meirová plakala při telefonátu s prezidentem Nixonem „Tel Aviv padne“ a pak přišli Američané a přinutili vítězící Araby se stáhnout. Historické knihy hovoří jinou řečí. Protože se Arabům podařilo překvapivým útokem zničit izraelské letectvo už na zemi, byli Židé opravdu ve svízelné situaci a Golda Meierová byla dokonce připravena použít atomové zbraně. Nicméně mobilizace židovské armády proběhla rychleji než si arabští vůdcové dokázali vůbec představit (v den svátku Jom Kippur byly cesty do kasáren logicky volné) a právě strach z atomové války přiměl Američany k masivní finanční podpoře Izraele ve výšce 2,2 miliardy dolarů – především dodali Američané Izraeli nová letadla. Pak už se mohl generál Šaron proslavit překvapivým sebevražedným útokem přes Suezský kanál, který válku rozhodl ve prospěch Izraele.

Arabové se stále staví do pozice oběti. Nejen Palestinci, ale muslimové obecně (s výjimkou Iránců). Za vše může zlý Západ, ten brání spěchům arabského světa. Proto nikdy nemůžou dosáhnout sebereflexe, poznání vlastních chyb a nedostatků, a něco na sobě změnit k lepšímu. Ze Šibliho výkladů toto nastavení přímo sálalo, Židy rozděloval v podstatě jen na špatné a na ty nehorší. Jediný dobrý Žid byl podle něho Jicchak Rabin, ale toho si Židé v roce 1995 sami zastřelili.

20180425_113902

Do jisté míry člověk ale Palestince pochopí, když zemí projíždí.  Stačí projíždět okolo oné osmimetrové stěny, která zemi rozděluje. Samozřejmě může člověk chápat argumentaci Izraele, že se tak chrání před palestinským terorem a tato zeď by byla i legální – kdyby ji Izrael nestavěl z velké části na palestinském území. Bylo pro mě šokující, jak reagoval Šabli, když jsem si chtěl vyfotografovat grafity na palestinské straně zdi. „To nesmíte, tady se nesmí fotit!“

„Fotit se nesmí u hraničního přechodu, tady ale žádný v dohledu není.“

„Ale určitě tu je nějaký policista a potom budete platit vysokou pokutu.“

Samozřejmě tam žádný policista nebyl – koneckonců jsme byli v zóně A v Betlémě – ale Šabliho reakce mi připomněla podobný zážitek z Východního Berlína v roce 1981. Němci měli přímo panický strach se ke zdi jen přiblížit. Jako dnes Palestinci.

DSC_0368

Izraelci jsou samozřejmě mistry provokací. Kromě zdi probíhající z větší části na palestinském území, jsou to ilegální sídliště. Tedy ilegální z hlediska mezinárodního práva, ne z pohledu práva izraelského. Palestinské území Západního břehu Jordánu bylo ve smlouvě mezi Jásirem Arafatem a Jicchakem Rabinem rozděleno do tří zón, které měly být postupně předávány do správy Palestincům. V zóně A, to jsou především města jako Ramallah, Jericho či Betlém, mají Palestinci v rukou civilní správu i pořádkové síly (tedy policii, armádu mít nesmějí). V zóně B, která jim měla být předána později a týká se zejména venkova, mají Palestinci správní moc, ne ale bezpečnostní. A zóna C zůstává v izraelské moci. Zde si nesmí žádný Palestinec koupit půdu, Izraelec ale může. A tato zóna C je právě v hraničních oblastech Palestiny, tedy i okolo Jordánu. Vytvoření jednotného území Palestinského státu je tak prostě nemožné a Izraelci to dobře vědí. Proto to i dělají.

DSC_0356

Stejně je to s východním Jeruzalémem. Na konci války 1948 běžela hranice pod hradbami starého města, které celé patřilo k Palestině. Izrael měl nový moderní Západní Jeruzalém (proto je zde i Kneset – izraelský parlament). Když izraelská vojska v roce 1967 východní Jeruzalém dobyla, nežil v něm ani jeden Žid. Právě zde se ale staví nová moderní sídliště pro Židy.  A jestliže nájem za byt v západním Jeruzalému stojí 2000 dolarů měsíčně, což si zejména mladé rodiny nemohou dovolit, ve východním Jeruzalému stojí nájem jen zlomek této sumy. Proto sem odcházejí především mladé židovské rodiny – které mají děti. Dnes žije ve východním Jeruzalému vedle 300 000 Arabů už 150 000 Židů – a tendence stoupá. Během několika desetiletí by mohli mít Izraelci ve Východním Jeruzalému většinu.

Mimochodem přechod u izraelského na palestinské území by člověk poznal i bez oné zdi. Zatímco v Izraeli je až neuvěřitelný pořádek – marně byste pátrali po odhozeném odpadku nebo nedopalku cigarety, po přechodu hranice se už povalují odpadky podél cest, uprostřed vozovky stojí prodavači s kávou a na balkónech se suší prádlo. Prostě orient.

Samozřejmě Izrael dokáže argumentovat srozumitelněji, prostě evropštěji.  Geniálním tahem bylo vyklizení pásma Gazy, kterou celou odevzdali jako zónu A Palestincům a vytlačili odtud 5000 izraelských osadníků. Dnes zde vládne Hamas, střílí na Izrael rakety a Izrael může před celým světem argumentovat  – takhle to vypadá, když ponecháte Palestince, aby si vládli sami – na Západním břehu se drží umírněný Fatah jen díky izraelské podpoře a profituje ze své loajality. Města jako Ramallah nebo Betlém mají jednu z nejvyšších životních úrovní v arabském světě – přesto Židy zarytě nenávidí.

A to očividně i ti Palestinci, kteří žijí na území Izraele a mají izraelské občanství (oficiálně 1,2 milionu lidí, podle Šibliho 2,4 milionu – ovšem Šiblimu jsme věřili vždy dost neradi, nedal si například vymluvit, že obsazené Golanské výšiny mají 18 000 čtverečních kilometrů. Protože celý Izrael má 21 000 km2, nehodlal jsem mu to uvěřit a dobře jsem udělal – je to samozřejmě jen 1800 km2). Tito izraelští občané palestinské národnosti mají všechna práva jako Židé – s jednou výjimkou, nemusí sloužit v armádě. Vojenská služba jinak trvá u mladých Židů tři roky u mužů a dva roky u žen. Viděli jsme jich během naší návštěvy mnoho, zajímavé bylo, že instruktorky při různých školeních byly téměř výhradně ženy – mimochodem jim to v uniformách překvapivě slušelo.

Zajímavým úkazem pro mě bylo, že Palestinci nechtěli přijímat šekely, tedy oficiální platidlo. Ještě jsem to byl ochoten chápat na Západním břehu, kde mají Palestinci opravdové problémy dostat se za zeď do Izraele a proto je zde americký dolar paralelní měnou a neopovrhnou ani eurem.  Ale když platbu v šekelech nechtěl přijmout ani Palestinec (občan židovského státu) v Nazaretu, tedy na území Izraele, šlo to už mimo mé chápání. Argumentace, že tak činí kvůli inflaci, je nesmyslná – šekel je totiž na dolar pevně vázaný a tak nedochází k žádným změnám kurzu. Jedná se tedy o čistě emocionální záležitost.

Emocí je v této zemi víc než dost. Už proto že je tato země posvátná hned pro tři světová monoteistická náboženství – pro Židy, muslimy i křesťany.

V dalším článku příští týden bych se chtěl vydat po stopách Kristových po svatých místech křesťanského náboženství. Kdo má zájem, ať mě zase příští týden navštíví. Ať už proto, že tam ještě nebyl a chce vědět, co by ho tam čekalo nebo proto, aby si osvěžil vzpomínky na vlastní návštěvu. Ten i onen bude vítán a snad ho budu schopen pobavit i poučit.

DSC_0184

 

Nassfeld – něco pro zimní i letní dovolenou

Jak jsem mohl denně pozorovat, je toto korutanské lyžařské středisko v Česku hodně známé a hojně Čechy navštěvované. Není divu, není to zas až tak daleko a návštěva stojí za to. Pokusím se těm, kdo tam ještě nebyli, ale hledají místo na svou příští zimní dovolenou (nebo letošní jarní) uvést několik rozhodujících bodů, proč by se pro Nassfeld mohli rozhodnout.

20180122_140928

  • Krásná příroda láká nejen v zimě, ale i v létě. Byl jsem překvapený, když mi česká číšnice Michaela řekla, že hotel Gartnerkofel má stejně plno v létě jako v zimě – to nebývá v takových střediscích obvyklé, protože žijí především ze zimní turistiky. Ale Nassfeld má skvělou polohu na hranici s Itálií (Passo Pramolo), leží v nadmořské výšce 1500 metrů nad mořem, což mu zabezpečuje stabilní sněhovou situaci po celou zimu, ale je i skvělým východiskem pro výstup na tři majestátní vrcholy, které se okolo něho tyčí, na Gartnerkofel, Rosskofel (Monte Cavallo)  a Trogkofel (Creta di Aips). Čili hory, jezera a do Villachu či do Tarvisia to taky není daleko.
  • V zimní sezóně je tu v provozu 40 vleků, z toho tři gondoly a 9 sedaček, nejdelší z gondol je Mileniumexpres, který jezdí až z Tröpolachu z nadmořské výšky 610 m.n.m, tady můžete mít na konci sezóny problém se sněhem. Ne vždy se podaří udržet sjezdovku číslo 80 „Carnia“ v provozu až do velikonoc. Což je škoda, zejména dolní strmý úsek, stojí zato. Tato gondola má vcelku délku 6000 metrů, celá sjezdovka pak víc než 7,5 kilometru. Nenechte se tím číslem 80 iritovat, ve skutečnosti je zde „jen“ 41 sjezdovek, výhoda je ale v rozloze střediska. Je tak velké, že se můžete pohybovat v určitých sektorech, (0-10, po 70 – 79) ovšem čísla začínající jedničkou nebo trojkou chybí, zřejmě se bude ještě dál rozbudovávat nebo se původní záměr nepodařilo beze zbytku realizovat.  Ale i tak to stojí za to. Můžete – a měli byste – měnit sjezdovky podle pohybu slunce na obloze. Některé z nich jsou totiž vždy na sluníčku, jiné ve stínu. Na ráno můžu doporučit sjezdovky s první číslicí 2 nebo 4 tedy okolo sedaček Madritschenbahn a Tröglbahn, nebo o jedno údolí dál čísla 6 a 7 u Rudniksattelbahn nebo Trogkofelbahn, potom je ale dobré se přesunout na čísla 5 okolo Sonleitnbahn nebo vzít přímo onu Carniu číslo 80 do údolí. Mileniumexpres je rozdělen na tři části, je možné vystoupit na každé z mezistanic. U té spodní se to i vyplatí, protože k údolní stanici je skvělá strmá a široká sjezdovka, na střední prosím i přes lákavou horskou chatu Tressdorfer Alm nevystupovat, zde je jen středisko pro začátečníky. A odpoledne, když už tyto sjezdovky buď změknou (jaro) nebo zledovatí (zima) je možné se přesunout Gartnerkofelbahnem na opačnou stranu, kde svítí slunce až odpoledne a díky skutečnosti, že zde byly sjezdovky celé dopoledne ve stínu, mají kvalitní sníh až do pozdního odpoledne.
  • 20180122_120150
  • V letní sezóně je možné zdolat všechny tři „Kofely“ tedy monumentální kopce nad střediskem, přičemž je možné použít i sedačky, aby se člověk dostal k cíli blíž. Většina ubytovatelů nabízí Nassfeld Card, která umožňuje vedle řady dalších výhod i bezplatné používání sedaček. Gartnerkofel a Rosskofel jsou poměrně snadnými výstupy, Trogkofel je označen jako těžký, musí se zde i trochu šplhat na jištěných skalních výstupech. Ale samozřejmě jsou zde i Ferraty pro ty, kdo něco takového milují. Ty jsou hlavně na kopci Winkelturm, ale i na všech třech „Kofelech“.
  • Rozbudovaná infrastruktura včetně letního koupání na Pressegersee, ale se spoustou hotelů a horských chat na pěkných slunečných místech. Ať už je to Rudnikalm s celoročním provozem (samoobsluha), Plattnerś Einkehr nebo Jokl´s Hütte, existuje i chata „U Slováka“ se zelňačkou a Pilsnerem Urquel. Ta je u spodní části sjezdovky číslo padesát, pokud se chcete najíst tady, je třeba si pospíšit, poměrně brzy tady zapadá slunce – v zimních měsících už okolo jedné odpoledne. Úžasná místa s výhledem jsou především okolo horní stanice lanovky Gartnerkofelbahn s Photopointem a barem Berghex a pak od horní stanice sedačky FIS-Bahn, odkud vidíte celý Nassfeld jako na dlani.
  • 20180122_141323

V samotném centru Nassfeld-Sonnenalpe je pak množství hotelů. Wulfenia, Falkensteiner-Sonnenalpe s obrovským wellnes s vnitřním i zevním bazénem, všemi druhy sauny a vířivkou (pozor při objednávání přes internet – Falkensteiner má i jeden hotel dole v Tröpolachu, tady může v jarních měsících chybět sníh, i když Milenium Expres jezdí celý rok) nebo Gartnerkofel. Co v tomto posledně jmenovaném hotelu jeho majitel Wallner vystavěl, je přímo neuvěřitelné. Pokud jedete na dovolenou s dětmi a nemáte příliš hluboko do kapsy, pak se pobyt v tomto hotelu opravdu vyplatí. V zimě i v létě. Na šesti poschodích je vybudovaný pravý ráj pro děti, které zde můžete každý den odevzdat, a určitě se tu nebudou nudit. Jedno poschodí je jako normální mateřská školka, na jiném je dětská sauna, bazén, na jiném zase Casa Crawallo, jejíž název už sugeruje, oč zde jde. Děti se tu můžou opravdu vyřádit do sytosti, jsou zde nejrůznější dobrodružné prolézačky a prostory pro šplhání a dokonce i cvičná stěna. Vše s instruktory a pečovatelkami. Aby se děti nenudily, organizuje pro ně pan Wallner jednou týdně dokonce i kouzelníka. Přiznám se, že jsem něco takového ještě nikde neviděl, jen tento dětský „koutek“ prý stál hoteliéra 10 milionů Euro. Pro ty, kdo hledají něco levnějšího, jsou zde samozřejmě i apartmány buď v Almhotelu Kärtnen, přímo na sjezdovce číslo 4 (ale dostupný autem), nebo u dolní stanice Madritscherbahn pensiony Sölle. A konečně, kdo chce bydlet v českém hotelu, pak existuje „Ski and Bike Nassfeld apartements“  inženýra Bouši  v Obervellachu mezi Presseggersee a Hermagorem s vlastní lyžařskou školou. K Mileniuexpres je to odtud pár kilometrů autem.

  • Korutanská kuchyně stojí taky za to, je hodně podobná slovenské. Nezapře, že Korutanci jsou v podstatě germanizovaní Slované (ale prosím, žádnému Korutanci to neříkejte, pokud si z něj nechcete udělat smrtelného nepřítele). Noky a pirohy s nejrůznější náplní (korutansky se pirohy jmenují „Nudel“), ale samozřejmě i milovníci masa si nepřijdou zkrátka. A není třeba zapomenout, že Nassfeld je přímo na hranici s Itálií, takže cudou spokojeni i milovníci pizzy a italské kuchyně.  Ostatně jak Gatnerkofel tak Falkensteiner se v kvalitě jídla doslova předhánějí, těžko říct, kde se jí lépe, možná je to i tím, že mají vedle italských a maďarských i české kuchaře. Jediné, co mě iritovalo, byla skutečnost, že si zde bezmála monopolní postavení zabezpečil pivovar Göser z Leobenu a tohle pivo, které chutná jako alkoholická voda – tedy vlastně nijak, opravdu nemusím. Ale u Plattnera mají i Putinghamer z Grazu, který je podstatně pitnější a pak je tu samozřejmě i ona chata „U Slováka“ s Pilsnerem.
  • Nezapomeňme na počasí. Může to být tím, že mám prostě štěstí, ale v Nassfeldu jsem byl už třikrát a nezažil jsem tu ani jeden zamračený den nebo den, kdy by sněžilo. Středisko má údajně největší počet slunečných hodin v Rakousku, které jsou pečlivě počítány u restaurace Kofelalm-Madritscher Cafe-Bar Panorama nad slunečními hodinami. Jak to místo přišlo ke svému jménu Nassfeld, čili „Mokré pole“ mi zůstává stále ještě záhadou.
  • A konečně ceny lyžařských lístků. Zatímco se už prakticky všude v Rakousku ceny denních lístků přehouply přes magickou hranici 50 Euro, v Nassfeldu se ještě pořád dá lyžovat za 47 Euro za den a lístek do 13 hodin, což v březnu úplně stačí, pak stojí 41 Euro.
  • 20180121_110819

 

Takže pod ještě hledáte destinaci, kde byste chtěli prožít pár pěkných chvil, podívejte se na nassfeldské nabídky.

Modena

Samozřejmě známe Aceto Balsamico di Modena a když člověk ví, že Luciano Pavarotti byl rozený Modeňan, dovede si představit, že jídlo v tomto městě hraje podobně jako v nedaleké Parmě centrální roli. Balsamico se ostatně velmi liší cenou podle věku, jak dlouho zrálo. To obyčejné je roční, ale existuje i sto let staré balsamico – nevěřil jsem svým očím, když jsem viděl cenu 289,90 Euro za 68 gramů tohoto zázraku, čili jeden gram bratru za 100 korun. Místní specialitou je vedle spousty těstovin plněných vším možným, dokonce i sladkou dýní, Zampone, plněná prasečí noha, servírovaná s pikantními fazolemi a bramborovou kaší. Přetéká tukem, chutná skvěle, a pokud si ji Pavarotti dával, nedivím se ani jeho váze ani jeho rakovině slinivky břišní, na niž nakonec zemřel.

DSC_0802

Kromě toho jsou místní specialitou tortellini a tortelloni (ty jsou větší) s nejrůznějšími náplněmi, zcela čerstvé se dají koupit na trhu Mercato Albinelli přímo v centru města. Místní víno Lambrusco není zrovna můj typ vína, musí se pít (u červeného vína dost neobvyklé) vychlazené a je šumivé. Trošku podobný efekt jako u Prosecca, poněkud horší kvalita se kompenzuje jinými triky. Čili řekněme to zkrátka, je to červené Prosecco. Jenže Lambrusco k Modeně patří a Pavarotti si ho určitě taky neodpíral. A jak se mu po něm zpívalo! Takže když už v Modeně jste, patří toto víno k povinnému programu.

Modena leží na Via Emilia, cestě staré víc než dva tisíce let – i dnes prochází tyto silnice přímo středem historického centra. V roce 43 před naším letopočtem, kdy se město ještě jmenovalo Mutina, se stalo místem jedné z rozhodujících bitev občanské války. Vůdce demokratů a atentátníků na Caesara Marcus Iunius Brutus se zde opevnil proti Marku Antoniovi a čtyři měsíce jeho obléhání odolával, než mu přišla na pomoc armáda vládnoucích konzulů podpořená soukromou armádou tehdy devatenáctiletého Oktaviána, pozdějšího císaře Augusta. Marcus Antonius utrpěl drtivou porážku, ovšem Oktavián se během bitvy dokázal zbavit obou konzulů, kteří za záhadných okolností zahynuli (jednoho z nich, zraněného, prý Oktavián dorazil vlastní rukou). Poté převzal moc nad Římem, dohodl se se svým sokem Markem Antoniem, sepsali spolu proskripční listinu lidí, kteří by udělali nejlépe, kdyby nebyli (mezi nimi byl Oktavinánův spojenec Marcus Iunius Brutus na prvním místě, Antonius pak zapsal osobně do listiny Cicerona, který mu svými mravokárnými řečmi nesmírně lezl na nervy) a dějiny vzaly svůj spád, na jehož konci bylo zřízení římského císařství.

Poté si ovšem Mutina, která se stala Modenou, žila svůj poklidný život. V době boje císaře s papeže se vlažně postavila na císařskou stranu a po vyhubení Štaufů se zde v roce 1288 zmocnila moci rodina d´Este, která zde s krátkou přestávkou 1308 – 1336 zůstala až do roku 1796, kdy ji dotud vyhnal Napoleon. Pokud je vám to jméno povědomé, pak zřejmě proto, že poslední potomek této dynastie, nejbohatší v tehdejší Itálii, odkázal celý svůj majetek následníkovi rakouského trůnu Františkovi Ferdinandovi, kterého později zastřelili v roce 1914 v Sarajevu. Jednou z podmínek tohoto dědictví a používání jména d´Este bylo, že se František Ferdinand naučí italsky. To tento jazykově naprosto nevybavený vévoda přes několik marných pokusů nezvládl, majetek si ale přesto ponechal. A jméno taky. V roce 1598 se Modena stala sídelním městem vévodství (D´Este v tomto roce ztratili Ferraru) a nastal rozkvět města, jehož znaky člověk nachází na každém kroku.

Ovšem Dóm, centrální stavba města, vznikla ještě než se zde d´Este zmocnili moci. Stavbu zahájili v roce dobytí Jeruzaléma na první křížové výpravě v roce 1099 a lombardský stavitel Lafranco dokázal postavit nejkrásnější ryze románský chrám v Itálii. I když dokončen byl až v roce 1322. Kamenná výzdoba na portálu a v kostele nese jména dvou významných kameníků své doby  Wiligelma, jehož reliéfy na portálu znázorňují biblická témata a v kostele je to pak hrazení vyvýšené  absidy od Anselma da Campione, zobrazující krásnou plastikou poslední večeři. Patronem města a katedrály je svatý Geminiano, někdejší modenský biskup, který zde zemřel pravděpodobně v roce 397 a jehož pozůstatky jsou zde svatou relikvií.

DSC_0544

Zvonice a v současnosti vyhlídková věž Girlandina, stejně jako dóm skvostně obložená mramorovými deskami, byla spolu s dómem vzata na seznam kulturního dědictví UNESCO, na vyhlídkovou terasu se dostanete po pouhých 191 schodech, ovšem má to přece jen háček, či spíše háčky dva. Jednak se nahoru pouští jen určitý počet lidí, takže můžete dole před vchodem nějakou dobu čekat a za druhé jsou okna ve vyhlídkové terase zamřížovaná, takže případné fotografie se dají dělat jen přes malé otvory ve čtyřech z oken. Ale při troše dobré vůle – dá se.

Palazzo ducale, tedy rezidence rodiny d´Este, začali stavět v roce 1634, dnes je v této ohromné budově vojenská akademie a není tedy přístupna veřejnosti.

Kulturní sbírky rodiny d´Este jsou obrovské, jako všechny italské vévodské rodiny (Farnese, Gonzaga) byli i d´Este vášnivými sběrateli a výsledky jejich aktivit jsou shromážděny v jedné  ovšem obrovské stavbě Palazzo dei Muzei. Římské vykopávky, obrazy od italských mistrů i obrovská knihovna. Kombinovaná vstupenka platí do všech muzeí kromě bibliotéky, stejný systém mají i v Parmě, neptejte se mě, proč.

DSC_0803

Ovšem Modena, to je Ferrari. A Ferrari je v Itálii je absolutní kult. Enzo Ferrari (1898 – 1988) byl v dvacátých letech minulého století úspěšným automobilovým závodníkem. Když ukončil svou závodní kariéru, stal se prodejním agentem firmy Alfa Romeo a současně založil automobilovou společnost Scuredia Ferrari, něco jako jsou současné závodní automobilové stáje, kde montoval závodní auta s motory Alfa Romeo. I s tou stájí slavil úspěchy, zejména pokud za jeho stáj jezdil „létající Mantovan“ Tazio Nuvolari. S tím se později nepohodl a Nuvolari přešel ke konkurenční Masserati. Jenže právě Maseratti, kteří přeložili před druhou světovou válkou svou výrobu z Bologni do Modeny (přesněji do Maranelly v blízkosti Modeny), se rozhodli po roce 1945 vrátit se do Bologne. (Sídlo firmy ale zůstalo v Modeně) Enzo využil lidského i technického potenciálu, který v Maranelle zanechali, a založil svou automobilku. První auto s emblémem vzpínajícího se koně opustilo linku v roce 1947. (Takže letos slaví Ferarri 70 let své produkce) V roce 1951 vyhrál Ferrari první velkou cenu, bylo to v Silverstonu ve Velké Británii. Už o rok později se stal Alberto Ascari s vozem Ferarri mistrem světa a rok nato titul dokonce obhájil. Od té doby vyhrála stáj Ferrari 15 titulů mistrů světa a 16 titulů konstruktérů. Jen Michael Schumacher vyhrál mezi roky 2000 – 2004 v barvách Ferrari pět titulů po sobě. Ferrari je v Itálii stejný kult jako kopaná. Ital, který nefandí Ferrari, není Ital. A dokáže – naprosto zcela výjimečně – mít rád dokonce i Němce, jako Michaela Schumachera nebo Sebastiána Vettela, pokud sedí za volantem jejich značky a s ní vyhrává. Milovali dokonce i Nickyho Laudu a to už byla opravdová fuška – Lauda nebyl právě nositelem sympatií. Momentálně jsou Italové ovšem frustrováni převahou značky Mercedes. Enzo Ferrari zemřel v roce 1988 ve věku devadesáti let, v roce 2002 pustila firma na trh model Enzo, aby svému zakladateli vzdala patřičnou čest.

DSC_0849

Muzea Ferrari jsou jak v Modeně samé, tak v Maranelle, kde se auta vyrábějí, vzdálené od Modeny asi 15 kilometrů. Dá se koupit i společný lístek na obě muzea (za 26 euro) a existuje i transport od jednoho k druhému, což organizuje muzeum samotné. Ale i jen samotné modenské muzeum stojí za to. Není velké, ale zážitek s projekcemi a hudbou je velmi intenzivní. Mimochodem autorem Muzea v Modeně byl Jan Kaplický. Jak víme, co bylo dobré pro Ferrari, nebylo dobré pro Prahu. Realizaci jeho návrhu stavby Národní knihovny z roku 2007 chtěl prezident Klaus zabránit vlastním tělem a primátor Bém zprvu sice Kaplického návrh podporoval, nakonec se ale pod tlakem své strany stáhl a projekt se nerealizoval. V roce 2008 Kaplický, jehož stavby stojí po celém světě jen ne v jeho domovině, odmítl vyznamenání českého ministerstva kultury a v roce 2009 pak zemřel. Takže, abychom se podívali na jeho díla, musíme do ciziny.

DSC_0854

Tak tedy Modena. Město s velmi dobrou polohou pro poznávání provincie Emilia Romagna, odtud je blízko do Bologni, Parmy, Mantovy a ani Ferrara či Verona nejsou nepřekonatelně daleko.

Jediný problém, ale ten budete mít v podstatě v každém italském městě – o víkendu bez rezervace je večer skoro nemožné najít místo v nějaké restauraci. Abyste mohli ochutnat Torteloni, Zampone či Lambrusco. Pozor! V celém starém městě není ani jeden supermarket, pouze několik obchodů s ovocem a zeleninou a ojediněle obchody s lahůdkami. Zřejmě se tak stalo na nátlak loby restaurací, tratorií, osterií a ostatních stravovacích zařízení.

Žízní tedy v Modeně určitě neumřete – bary jsou na každém kroku, hlad ale není vyloučen. Měli jsme štěstí, utrhli jsme Trattoria accademica poslední dvě místa. A dostali legendární Zampone, mimochodem od číšnice pocházející z Moldávie, která se velmi potěšila, že může se zákazníky mluvit rusky. Místo v restauraci je tedy přece jen výhodnější rezervovat předem.

Velkou výhodou Modeny je její parkoviště. Přímo ve středu města, naléhající na historické centrum je obrovské podzemní parkoviště Parcheggio del Centro pod velkým parkem Novi Sad s parkováním za přijatelné ceny 90 centů za hodinu a 12 Euro za celý den, kde není problém kdykoliv najít parkovací místo. A na rozdíl od Parmy a jejího přímo hororového parkoviště Guito je zde vjezd široký a pohodlný.

Takže pokud jste se rozhodli pro poznávání provincie Emilia Romagna, je Modena optimální východiště.

DSC_0792

 

Mantova

Mantova údajně vznikla na ostrově mezi vodami, které byly slzami věštkyně Manty, dcery kněze a věštce a daly vzniklým vodám věšteckou sílu. Manta se provdala na toskánského krále Tiberina. Ocmus, jejich společný syn, pak v jezeře založil město, kterému dal jméno své matky. Tolik praví legenda.

DSC_0706

Ta  pověst je rozkošná, ale Mantova by si i bez ní zřejmě uchovala pověst jednoho z nejkrásnějších italských měst a vůbec nejkrásnějšího v pádské rovině. A právem. Může za to její zeměpisná poloha, která ji obklopuje třemi jezery (Lago superiore, Lago di mezzo a Lago inferiore, které jsou vlastně rozšířením toku řeky Mincio krátce předtím, než se vlévá do Pádu) a stavební aktivity rodu Gonzaga, který městu od roku 1328 vládl, když se mu podařilo vypudit z města (samozřejmě násilně a za prolévání krve) první diktátorskou rodinu Bonacolsi. Tuto událost zobrazuje realisticky malba Domenica Moroneho v Salla dela Stemma v Palazzo ducale. Gonzagové se orientovali politicky vždy správně a nešetřili penězi, když bylo třeba.  Karel IV. je roku 1362 povýšil na hrabata, Zikmund 1433 na markrabata a konečně za Karla V. to dotáhli až na vévody – výš už se nedalo. Drželi se stranou konfliktů o vládu v severní Itálii, dařilo se jim i hospodářsky, díky chovu koní, slavnému v celé Itálii, vydělávali obrovské sumy peněz, které investovali do zkrášlování svého města. Výsledek stojí za to.

Giuseppe Verdi do Mantovy vložil děj své opery Rigoletto. Rigolettův dům i se sochou tohoto hrbatého dvorního šaška najdete před Palazzo Ducale na náměstí Sordello, je zde turistická informační kancelář.

DSC_0698

Centrem města – i když se nachází na jeho okraji – je Palazzo Ducale. Proč se do Castello San Giorgio a Corte Nuova pouští dopoledne a do Cortile d´Onore odpoledne, nevím, vstupenka platí ale pro obě části návštěvy.  Zřejmě by toho bylo najednou prostě moc a tak dostane návštěvník možnost vstřebat dojmy a osvěžit se mezitím v jednom z početných lokálů na Piazza Sordello před palácem. Celý palác se skládá s celkem osmi stavebních celků, které vznikly postupně mezi třináctým a sedmnáctým stoletím. Má více než 500 místností a sálů na celkem 34 000 čtverečních metrech obytné plochy (ano správně, víc než tři hektary obytné plochy!) a k tomu 15 nádvoří a zahrad.

DSC_0703

Srdcem hradu je Castello S.Giorgio, nejstarší část paláce, kdy sloužil ještě v první řadě obranným účelům. Přesto si zde Ludovico Gonzaga nechal v sále Camera degli Sposi vytvořit od svého dvorního malíře Andrea Mantegni  v letech 1465 – 1474 freskový cyklus, zobrazující jeho samého s celou rodinou jakož i jeho setkání se synem a císařem Friedrichem III. před Milánem. Na rodinné fresce jsem objevil i postavičku se vztahem ke Grazu, princeznu Paulinu de Gonzaga. Tato chudinka byla postižena kostní tuberkulózou. Měla tedy hrb a i jinak neoplývala ani krásou ani stepilou postavou. Byla prostě neprovdatelná (na fresce je skutečně zobrazena hodně reálně). Její zoufalá matka Barbara von Brandenburg (podle fresky taky žádná krasavice) zveřejnila ve snaze přece jen sehnat nějakého ženicha výšku věna, kterou její dcera dostane. To probudilo zištné plány v tehdejším císaři Friedrichovi III. Ať ho nazývali „Erzschlafmütze“ tedy něco jako „Arcispací čepice“, ať neuměl bojovat, vládnout ani přijít k penězům, v jednom byl mistr a to byla sňatková politika. Díky spojení svého syna Maximilána s dědičkou Burgundska Marií a poté spojením svého vnuka Filipa s Johanou španělskou položil základy habsburského impéria, nad nímž slunce nezapadalo. Teď zacítil opět šanci. Už od roku 1382 patřil přístav Terst k habsburským zemím, neměl ale po pevnině žádné spojení s ostatními habsburskými državami. Mezi ním a Korutany se nacházelo hrabství Goricie. S místními hrabaty měli Habsburkové smlouvu, že pokud jeden z těchto rodů vymře, přejdou jeho državy na rod druhý. Tehdejší hrabě Leonhard byl známý svým náročným životním stylem, byl permanentně nesolventní a topil se v dluzích. Friedrich si dobře spočítal, že Pavlína Gonzaga nikdy nebude moci mít děti, její peníze by ale Leonhard mohl velmi dobře potřebovat. Plán vyšel. Leonhard se s Pavlínou a jejím obrovským věnem oženil (a hned ho zase rozflákal) manželství zůstalo bezdětné a Goricia přešla do habsburského držení a tím se stal Terst jako strategicky důležitý přístav až do roku 1918 integrální součástí habsburského impéria.

DSC_0681

Gonzagové se ostatně ženili a vdávali do nejlepší společnosti. Jednak měli nestoudně hodně peněz na věna pro své dcery a na druhé straně byli ochotni přimhouřit oko nad věnem nevěst z císařských rodin, když se zase ty vdávaly do Mantovy. Císař Ferdinand I. udal do Mantovy až dvě své dcery (měl jich chudák až dvanáct a najděte pro takové požehnání dostatek vhodných ženichů!) Nejprve provdal Kateřinu za Francesca III. Gonzagu a když tento umřel, ihned provdal další svou dceru Eleonóru za jeho nástupce Guglielma. Jeho syn Ferdinand Tyrolský si zvolil za svou druhou manželku – po neurozené Filipíně Welserové – Annu Kateřinu Gonzagu, mimochodem dceru své vlastní sestry Eleonory. Ta měla povít tyrolskému vévodovi syna, který by převzal vládu nad habsburským rodem a zabránil tak v nástupu na trůn Ferdinandovu synovci a jmenovci Ferdinandovi Štýrskému, o kterém měl jeho strýček (právem) velmi nelichotivé mínění. Plán se nezdařil, Anna Kateřina povila už postaršímu bonvivánovi jen tři dcery. Ještě jednou se pokusil aspoň císař Matyáš postavit štýrskému fanatikovi překážku do cesty a vzal si za ženu onu dceru Ferdinanda tyrolského a Anny Kateřiny Annu (tedy vlastní prvostupňovou sestřenici) za ženu, ale v té době už lékaři padesátičtyřletému panovníkovi diagnostikovali  „impotentia totalis“. Nic nepomohlo, na trůn se dostal Ferdinand Štýrský a cesta k třicetileté válce byla otevřena. A konečně, sám Ferdinand, teď už zvolený císař toho jména druhý, u nás neslavně známý procesy po Bílé Hoře, si za svou druhou manželku vzal Eleonoru Gonzagu, vnučku své tety Eleonóry.

Ferdinand II. byl ovšem příčinou největší hrůzy v dějinách Mantovy a (v podstatě i Evropy). Právě Mantova byla největší katastrofou třicetileté války. Právě  v době, kdy Ferdinand díky Valdštejnovi porazil dánského krále a cítil se být na vrcholu moci, vymřel rod mantovských Gonzagů po meči. Přesto, že se až dva členové rodu, Ferdinand a Vincenzo postupně vzdali kardinálských hodností, aby mohli zplodit potomky a rod zachránit, ani jednomu se to nepodařilo a v roce 1627 rod Gonzagů v hlavní linii vymřel. Poslední vládce Vincenzo se zabezpečil tím, že celé vévodství odkázal svému vzdálenému příbuznému Karlovi z francouzské linie Gonzaga Nevers. Ten měl skutečně na uprázdněný vévodský trůn největší nároky. Ovšem Ferdinand, od roku 1622 ženatý se sestrou posledních Gonzagů, který se právě cítil být nezpochybnitelným a neporazitelným pánem celé tehdejší Evropy, se rozhodl, že Mantovu vyhlásí za uprázdněné říšské léno (což v podstatě právně opravdu byla) a obdaruje tímto bohatým kouskem země svého favorita Ferranteho II. Gonzagu ze španělské linie rodu (jak už jsem řekl, Gonzagové byli zešvagřeni s celou Evropou). Ačkoliv císařovi rádcové panovníka před tímto krokem důsledně varovali, protože Karel byl Francouz, stál za ním stál mocný kardinál Richelieu, čekající jen na vhodnou záminku k vstupu do třicetileté války aby si taky mohl něco pro sebe urvat, Ferdinand, který jinak svého ministerského předsedu Ulricha z Eggenberka v politických rozhodnutích poslouchal téměř na slovo, se zaťal a prosadil si své.  Následkem byl vstup Francie do třicetileté války, která se tak protáhla o dalších dvacet let. Samotná válka o dědictví mantovské trvala od roku 1627 do roku 1631. Císařské vojsko pod vedením generála Rambalda Collalta, pána na české Brtnici a mantovského rodáka sice 18 července 1630 Mantovu dobylo a strašně ji zpustošilo, nakonec ale císařští, bojující na dvou frontách (v roce 1630 se v Pomořanech vylodil švédský král Karel Gustav a zahájil své vítězné tažení Německem) museli přistoupit na to, že se novým vévodou stane francouzský kandidát Karel I. Gonzaga Nevers. To ovšem neznamenalo, že by se Francie hodlala z bojových akcí stáhnout. Začala poslední, nejpustošivější část třicetileté války.

Ale zpět k freskám Camera degli Sposi.

Malíř Andrea Mantegna tedy, jak řečeno, zobrazoval až překvapivě věrně realitu (manželka Ludovica Gonzagy Barbara z Brandenburgu vypadá přímo hrozně), do jedné z dekorací stěny zabudoval i svůj vlastní autoportrét. Domohl se značného majetku, jeho velký dům na okraji města je dnes také muzeem a dokonce si našel vznešenou nevěstu, která mu pomohla vstoupit do městské nobility. Samozřejmě se dozvíte, že Camera degli Sposi je nejkrásnější místností na světě. Italové od těch svých „nej“, čili „piú“ prostě nepopustí. Andrea Mantegna vytvořil i další důležité dílo, kostel svatého Ondřeje, Chiesa di San Andre na náměstí Piazza delle Erbe.

Je to jeden z prvních renesančních kostelů, jednolodní basilika s vysokými renesančními oblouky a hranatými sloupy a s architrávem podle vzoru římských chrámů – v té době se jednalo o zcela nový a revoluční styl, ostatně až tak hodně renesančních kostelů neexistuje. Kostel ochraňuje velmi obskurní svatou relikvii, která se nachází v kryptě pod chrámem a je ji možno navštívit v rámci provázené prohlídky, která se koná dvakrát za den. Pod osmihranem v srdci kostela, tedy pod jeho kopulí, se nachází údajná svatá krev Kristova promíšena s půdou z hory Golgoty. Podle pověsti voják Longinus, který probodl kopím Kristův bok, nabral vytečenou krev i se zemí, do níž vsákla, a když pak zemřel v Mantově, tuto zkrvavenou hlínu zakopal. Byla poprvé objevena v roce 804, kdy bylo založeno mantovské biskupství a pak znova v roce 1048. Kdo má chuť, ať té legendě věří, každopádně se na velký pátek nosí tato relikvie slavnostně celým městem. Jak pravil svého času císař Friedrich II. – fantazii byzantských a benátských kupců nebyly stanoveny žádné hranice.

DSC_0717

Duomo na náměstí Piazza Sordello je vedle kostela svatého Ondřeje téměř bezvýznamný. Je to chaotická směs všech možných stavebních prvků od románského a po klasicismus. Mantované svůj dóm začali stavět v roce 1131, v osmnáctém století pak budovu naprosto znehodnotili barokní fasádou, možná má někdo jiný názor, pro mě je ale katedrála prostě ošklivá a stačí si ji prohlédnout jedním okem.

Jinak je ovšem v Mantově všechno krásné. V sále Sala del Pisanello objevili fresky mistra Pisanella ze čtrnáctého století a pamětní tabule upozorňuje, že v tomto sále koncertoval sám nesmrtelný Paganinni. V novém paláci jsou nádherná nástěnné i stropní desky a obrazy od Paula Rubense, který pracoval pro Gonzagy v letech 1605 – 1607 a vytvořil pro ně monumentální obraz Svaté trojice. A zportrétoval i posledního Gonzagu Vincenza v jeho mladých letech.

Poněkud stranou, už mimo historické centrum, stojí Palazzo Te. Postavil ho Rafaelův žák Giulio Romano v čase, když tam byl ještě ostrov řeky Mincio (kdysi byla celá Mantova na ostrově). Vévoda Federico II. Gonzaga si dal tento palác stavět jako svou letní rezidenci za hradbami tehdejšího města v letech 1525 – 1535. Je to opravdový skvost renesančního stavitelství s rybníky, zahradami a kolonádami. Později se právě touto stavbou nechal inspirovat jak Ludvík XIV. pro stavbu Versailes, tak i Marie Terezie pro stavbu Schönbrunnu. Fresky na stěnách od Giulia Romana jsou úžasné, zejména sál Gigantů, který líčí pád Gigantů, kteří pro Jupitera kovali jeho blesky, či sál Amora a Psyché. V smyslu renesance vyzdobil Giulio Romano sály ne motivy křesťanskými, ale motivy z řecké mytologie. V roce 1530 navštívil Mantovu na své korunovační cestě do Bologni císař Karel V. Jeho návštěva je na zámku Te podrobně tematizována, je zde dokonce i jídelníček ze slavnostní tabule – bohužel jen v italštině. Mantovu navštívila i delegace českých pánů, provázejících budoucího císaře Maximilána II. při jeho návratu ze Španělska v roce 1551. Právě dojmy z tohoto města měly mladé pány pohnout k tomu, že po návratu začali přestavovat své středověké hrady na renesanční paláce podle italského stylu – na území českého království vstoupila v tom roce renesance, ovlivněná především stylem Giulia Romana  a jeho mantovských staveb.

DSC_0761

Na náměstí delle Erbe můžete navštívit i rotundu San Lorenzo z jedenáctého století se zbytky fresek a sochařskou výzdobou a obdivovat radnici s Torre dell´Orologio –  s astronomickými hodinami z patnáctého století, které zkonstruoval matematik, astrolog a mechanik Bartolomeo Manfredi.

Mantova zůstala rodu Gonzaga až do roku 1707, tehdy se jí v rámci války o dědictví španělské zmocnili Habsburkové – proto vystavují v Castello San Giorgio i cestovní příbor Marie Terezie, zřejmě si ho tam zapomněla. Ovšem v roce 1796 se severní Itálií prohnal na svém italském tažení mladý generál Napoleon Bonaparte a zanechal za sebou spoušť. I když odtud Francouze v roce 1799 vypudil ruský generál Suvorov, přišli brzy znovu. V roce 1805 po vítězství u Slavkova připojil Napoleon Mantovu k Francii. Pro Rakušáky má toto město tragický nádech, protože zde byl popraven tyrolský národní hrdina Andreas Hofer. Ten vedl několik let povstání Tyroláků proti francouzské a bavorské nadvládě a uštědřil do té doby neporazitelným Francouzům hned několik porážek. (Napoleon utrpěl svou první porážku v otevřené bitvě až u Aspern v roce 1809 od arcivévody Karla, který si tím vysloužil sochu na Heldenplatzu ve Vídni) Nejslavnější vítězství slavil Hofer na hoře Isel nad Innsbruckem, kde je dnes skokanský můstek, na němž se koná tradiční třetí závod Turné čtyř můstků na přelomu roků. Po vídeňském kongrese přišli Rakušáci znova a až v roce 1866 po prohrané bitvě u Hradce Králové museli Mantovu spolu s Benátkami odstoupit spojencům vítězného Pruska – Italům. Dnes je malá Mantova (jen 47 000 obyvatel) jedním z nejnavštěvovanějších měst v Itálii. Každý podzim se zde koná setkání oldtimerů, na počest nejslavnějšího novodobého Mantovana Tazia Nuvelariho, zvaného „létající Mantovan“, který platil v třicátých letech dvacátého století za neporazitelného automobilového závodníka. Závodil za stáj Enza Ferrariho Scuderia, než se s Enzem rozhádal a přešel ke konkurenčnímu Maserati. Dva kohouti na jednom smetišti se prostě nesnesli ani tehdy.

DSC_0728

Tehdy, ale nejenom tehdy bojuje Mantova s naprostým nedostatkem parkovacích míst. Takže pokud budete chtít toto kouzelné město na řece Minciu navštívit, raději si přivstaňte.

Ovšem i dámy si přijdou na své, shopping je možný a to dokonce i v neděli. Když jsme do Mantovy s manželkou v neděli jeli, dohodli jsme se, že aspoň tento jediný den budeme věnovat výhradně kultuře a shopping, který byl jinak každodenní součástí našeho plánu, výjimečně vynecháme. Doufal jsem totiž, že obchody budou v katolické Itálii v neděli zavřené. Chyba lávky. Obchody na Piazza delle Erbe byly otevřené. A v nich šatičky na naši pětiletou vnučku, přesně takové, jaké jsme hledali. Měla totiž jít následující sobotu za družičku na svatbu, a tedy nákup příslušného oblečení byl jednou z priorit naší italské dovolené. Šatičky byly na pětileté dítě, koupili jsme je tedy a byli jsme šťastní – tedy hlavně já, protože jsem si myslel, že to mám šťastně za sebou.

Těšil jsem se příliš brzy. Když jsem se vrátil k manželce z fotografování – Mantova je totiž nejkrásnější přes vodu, tedy přes jezera řeky Mincio a ta jsou dost široká, aby se člověk pro dobrou fotku musel proběhnout, pravila žena, že máme problém. Že jsme koupili šaty velikosti 110 centimetrů, ale naše milovaná vnučka mezitím nekontrolovaně vyrostla na 116 centimetrů a tedy potřebuje velikost 120, tedy podle italského měření šatičky na šestileté dítě – nevím, proč jsou italské děti tak malé. Že mám problém především já, jsem pochopil, když mi manželka řekla, že tedy musíme do obchodu a já musím prodavačce, která neuměla podle dobrého italského zvyku ani jediné slovo anglicky, vysvětlit, oč jde. Vystoupil mi na čele pot. S mým lámaným italčinem jsem měl vysvětlovat tak komplikovanou věc?

Ale dal jsem všechny síly a znalosti jazyka dohromady a vysvětlil jsem prodavačce, že manželka telefonovala s dcerou a že naše vnučka, pro kterou ty šaty myšleny jako dárek, vyrostla víc, než jsme tušili a že tedy potřebujeme šaty o číslo větší. Prodavačka prohlásila, že to není problém, z čehož jsem pochopil, že mi rozuměla a vydala se ke stojanu. A tam podle očekávání zjistila, že tyto šaty ve větším čísle nemají. Moji nesmělou otázku, zda bychom mohli nazpět dostat peníze, odmítla rázným „non e possibile.“ A začala nám nosit nejrůznější šaty a oblečky. Problém byl, že ty byl všechny vhodné do školky nebo na hřiště ale rozhodně ne na svatbu. „Tak jim přece řekni, že je to na svatbu,“ vyzvala mě manželka. To mě tedy dojala. Svatba nepatří právě k základní slovní zásobě, když se učíte cizí jazyk jako samouk. Nejhorší ale bylo, že jsem věděl, že to vím – totiž existuje přece Figarova svatba a jméno opery jsem už mnohokrát slyšel v italském originále.

Ale znáte to. Když si na něco potřebujete spěšně vzpomenout, prostě to nejde. Zkoušel jsem to s Noce, Noca, nikdo mi samozřejmě nerozuměl. Protože jsem moderní člověk, nepozorovaně jsem si na mobilu našel slovník online a zadal slovo svatba – mobil mi odpověděl, že je to „matrimonium“. To jsem ale zaváhal. Něco mi říkalo, že matrimonium znamená v italštině manželství. Kdybych ho použil, mohla by si prodavačka myslet, že hodláme provdat naši pětiletou vnučku a zažít pochybovat o našem náboženském vyznání a nejen o něm. Zaťal jsem se a to slovo jsem nepoužil. Nakonec jsme koupili pěkné šaty do školy i s punčoškami, nebylo to ono, ale nebylo to úplně špatné.

Když jsem nastupoval vyčerpán do auta, vzpomněl jsem si „Le nozze de Figaro“. Bylo pozdě. Ale to slovo „Le nozze“ už určitě nikdy nezapomenu ( i když se jedná o plurál). A i když ho zřejmě už nikdy nebudu potřebovat.

Mantova je prostě krásná. A dobře se v ní nakupuje. Rozhodně ji při návštěvě Itálie nevynechejte.

DSC_0669

Parma

Samozřejmě, když se řekne Parma, tak si člověk okamžitě vybaví parmské proscuitto a parmezán. Na tom nic nezměnil ani aféra firmy Parmalat, jejíž konkurs byl největším finančním skandálem novodobé Itálie. Parma se pyšní nejvyšší životní kvalitou v Itálii a sídlí zde i Evropský úřad  pro bezpečnost potravin „Euroean food safety autority“. Kde taky jinde, že?

DSC_0576

A Parma, to je samozřejmě i hudba a Verdi, narozený v La Roncole v parmské provincii, na kterého jsou parmští nesmírně hrdí – Verdi je Italy považován za největšího komponistu všech dob, většího než Mozart či Beethoven, o Smetanovi či Dvořákovi ani nemluvě. V Parmě se samozřejmě každý rok koná do konce září do konce října Verdiho festival. Teatro Regio je vhodným místem pro uvedení Verdiho oper, toto divadlo v neoklasicistickém stylu bylo postaveno v roce 1829 a otevřeno dílem Vincenza Belliniho – Verdimu bylo tehdy teprve šestnáct let. A pak je tu i geniální houslista Paganini. Ten zde působil jako ředitel dvorního orchestru čtyři roky 1835 – 1839, než ze zdravotních důvodů odjel do Nizzy, kde i zemřel. A není třeba zapomenout na parmského rodáka slavného dirigenta Toscaniniho., který má v Parmě vlastní muzeum ve svém rodném domě.

DSC_0591

Dobré jídlo a krásná hudba, není to úžasná kombinace?

A to měla Parma jednou opravdu namále. V roce 1248 vrcholil konflikt mezi císařem Friedrichem II. a papežem Inocencem IV. Papež utekl z Itálie, kde se necítil být bezpečný a ukryl se na tehdejší francouzské hranici v Lyonu. Francouzský král Ludvík svatý jej totiž na své území nevpustil. Nechtěl si to s císařem rozházet, zejména když se právě sám nacházel na křížové výpravě v Egyptě. Císař se pak po vítězné bitvě u Cortenuovo nad Milánem cítil být konečně dostatečně silný, aby papeže přivezl do Itálie zpět a přinutil ho poslouchat. Cesta byla připravena, v Turíně se k císaři připojila vojska vévody Savojského, který už i zajistil přechod přes alpské průsmyky a papeži začal zvonit umíráček. Jenže právě ve chvíli, kdy císařská vojska opustila Turín, podařilo se guelfské straně v Parmě pomocí papežských žoldnéřů, které vpustili tajně do města, získat moc a od císaře odpadnout. Císař se nechal strhnout emocemi – přerušil tažení do Lyonu, s celou armádou přitáhl k Parmě a začal ji obléhat. Byl nepříčetný vztekem a netajil se úmyslem město vymazat z povrchu zemského. Protože Parma neleží na žádném větším říčním toku (jejím středem protéká říčka Parma) byl tento strategický záměr realizovatelný a císař už v blízkosti Parmy vybudoval nové – zatím dřevěné – město se jménem Viktoria, která měla oslavit jeho vítězství nad povstalci a po jejím zničení Parmu nahradit. Když vyhladovělí měšťané Parmy přišli k císaři a slíbili se pokořit a kát, císař jejich kapitulaci nepřijal. Oznámil jim, že je nechá všechny hlady pomřít, případně je všechny vyvraždí, ale k žádnému vyjednávání není ochoten. Byla to jeho největší chyba, které se jinak nesmírně schopný vládce dopustil. Emoce nejsou dobrým rádcem a zoufalství dodává lidem sílu. Parmští se rozhodli vsadit všechno na jednu kartu, protože stejně jinou možnost neměli. Využili chvíle, kdy byl císař se svou osobní gardou na lovu, a učinili výpad. Při něm se jim podařilo zničit Viktorii a rozprášit císařské oddíly. V boji zahynuli významní císařští ministři a generálové jako například Thaddeus de Soussa. Byla to největší vojenská porážka, jakou Friedrich II. kdy utrpěl a z ní se už nikdy nevzpamatoval. Když poté Bologňané zajali jeho nemanželského syna a nejschopnějšího z jeho vojevůdců Enzia, nedalo se tragédii císařské moci v Itálii už dál zabránit. Císař zemřel v roce 1250, jeho syn Konrád o čtyři roky později, jeho nemanželského syna Manfreda, který se spokojil s titulem Sicilského krále, zabili francouzští rytíři v bitvě u Beneventa v roce 1266 a o dva roky později nechal Karel z Anjou v Neapoli popravit posledního Štaufa, syna císaře Konráda a vnuka Fridricha II. Konradina. Císařská moc v Itálii byla definitivně minulostí, chabý pokus dědečka našeho Karla IV. Jindřicha VII. o její obnovení v letech 1311 – 1313 skončil císařovou smrtí před Siennou.

Takže chléb se lámal opravdu v onom památném roce 1248 před Parmou a zde se rozhodlo o další budoucnosti Itálie – budoucnosti nezávislých městských komun bez císařské nadvlády. V nastalém boji mezi těmito komunami ovšem Parma už žádnou významnější roli nehrála a dostala se už ve čtrnáctém století pod nadvládu milánských Viscontiů a poté Sforzů. Když se ovšem  Milána zmocnili Francouzi a vyhnali odtud Ludovica Sforzu, spojil se papež Julius II. s císařem Maximilánem a Benátkami do tzv Svaté ligy. K rozhodující bitvě došlo v dubnu 1511 u Ravenny, Svatá liga byla poražena, ale francouzský velitel Gaston de Foix v bitvě padl (v Miláně v Castello Sforzesco můžete obdivovat jeho nádherný náhrobek). Bez něj se francouzský král Ludvík XII. v MIláně neudržel a Svatá liga si rozdělila kořist, přičemž pořádně obrala i francouzského spojence vévodu ferrarského. Julius II. si v roce 1512 přisvojil Parmu, Piacenzu a Modenu. To využil papež Pavel III., vlastním jménem Alessandro Farnese. Vytvořil z Parmy a Piacenzy samostatné vévodství a daroval je svému nemanželskému synovi Pieru Luigimu. Rodina Farnese se po počátečních problémech (Pier Luigi byl už po necelém roce své vlády zavražděn a jeho syn Ottavio se musel po dlouhé roky natahovat se svým tchánem Karlem V. o své dědictví) dokázala na vévodském trůnu usadit a pro Parmu, která byla jejich rezidenčním městem, nastalo období největšího rozkvětu.

DSC_0600

Parma, to jsou fresky – zasloužila by si jméno „citta frescata“ a když hovoříme o freskách, musíme hned jedním dechem vzpomenout dvě jména – Antonia Allegriho zvaného Corregio a Girolama Francesca Maria Mazzolu, zvaného Parmigiano. Ten první je mistrem hry světla, ten druhý je mnohem temnější, jejich díla jsou ale v Parmě všude, protože po nástupu rodiny Farnese se stavělo a malovalo jako o závod. Zřejmě měla tato rodina víc než dost peněz z papežské pokladny a ostatně i přímé kontakty na císařskou rodinu. Ottavio, syn Piera Luigiho byl ženat s dcerou Karla V. Markétou Parmskou ( o té jsem psal v článku o Piacenze, kde je i pochována) a byl i správcem nizozemských provincií, určitě se tím neochudil. I když ho prý jeho manželka nemohla vystát.

Parmský dóm je monumentální stavba v románském stylu s gotickými prvky. Pochází z dvanáctého století a ze stejné doby ( z roku 1178)  je i reliéf snímání z kříže v jeho vnitřku od Benedetta Antelaniho, který vytvořil i blízké baptisterium. Celý vnitřek kostela je vyzdoben freskami. S výjimkou dvou bočních kaplí není zde skoro ani jeden centimetr, který by nebyl pomalován. A samozřejmě kupoli nemohl  vyzdobit svou malbou nikdo než už vzpomentý Coreggio. (Jeden z obrazů tohoto mistra se zatoulal na Moravu do zámku v Čechách pod Kosířem, takže kvůli Corregiovi osobně není třeba jezdit zas až tak daleko).

Hned vedle dómu je obrovské baptisterium, obložené růžovým mramorem. Vstupné do této křesťanské budovy stojí nekřesťanských osm eur, ovšem vnitřní výzdoba bere tak trochu dech. I zde jsou fresky, fresky a opět fresky. Na  vysoké klenbě stropu jsou ve třech řadách nejprve apoštolové a evangelisti s hlavami svých symbolických zvířat, pak postavy ze starého zákona a ještě jednou evangelisté, tentokrát už s hlavami vlastními a v dolní řadě série výjevů ze života svatého Jana Křtitele. Ale i stěny jsou pokryty freskami a na galerii jsou sochy s obrazy lidských činností v jednotlivých měsících – velmi podobné pokud ne totožné s freskami na podlaze Sant. Michele v Pavii se znaky zodiaku, tedy zvěrokruhu.

O jedno náměstí a pár kroků dál je pak kostel svatého Jana Evangelisty. Tento kostel začali stavět v roce 1510 v renesančním stylu – ve světě jsou renesanční kostely spíše výjimkou, v povodí Pádu to ale zas až taková vzácnost není, například v Mantově je ještě monumentálnější renesanční chrám svatého Ondřeje.  Stropní fresky v Janu evangelistovi jsou opět od Coreggia, na výzdobě se ale podílel samozřejmě i Parmiggiano.

DSC_0612

Rozhodně si člověk nesmí nechat ujít Palazzo della Pilotta, který si dala rodina Farnese stavět jako sídelní palác, který ale nikdy nebyl dokončen. Jinak by zřejmě svou velikostí překonal i zrůdně velké sídlo v Piacenze. Především Teatro Farnese je třeba navštívit. Úžasný příklad renesančního dřevěného zastřešeného divadla, jaký zřejmě není nikde jinde na světě. Člověku se až tají dech, podobně jako v jantarové komnatě v Carském selu nebo v Palermu v Capella palatina. Italové si nesmírně potrpí na všechna „nej“ v tomto případě s nimi ale souhlasím.

DSC_0634

Kromě toho je v Palazzo della Pilota samozřejmě jako v každém italském městě obrovská pinakotéka. Nejsem právě fanouškem Leonarda da Vinciho, protože mi jeho obrazy připadají příliš chladné a zahleděné do sebe. Ale kresba portrétu mladé ženy, který zde v Parmě mají, je prostě úžasná. V mých očích zastínií jak Monu Lisu tak i Dámu s hranostajem, tedy ony nejslavnější Leonardovy ženské portréty. Do kresby v pinakotéce v Parmě se člověk může zamilovat.

DSC_0644

Je zde i jeden obraz od mého oblíbeného renesančního mistra Sandra Boticelliho a samozřejmě obrazy od parmského génia Coreggia. V někdejším benediktýnském klášteře, nazývaným Sant Paolo je pak Camera Coreggio, pokrytá freskami tohoto mistra.

Když vstoupíte do sbírek Palazzo della Pilotta, pozdraví vás hned vévodkyně Maria Luisa a to hned dvakrát – jednou jako obrovský portrét, podruhé jako socha. Parmští svou duchessu prostě milují. Jmenuje se po ní jednak jeden dezert a jednak roláda se šunkou a parmezánem. Této druhé manželce Napoleona I. Bonaparta bylo vídeňským kongresem přiděleno právě vévodství Parma a Piacenza a to na dobu jejího života. Syna, kterého měla s Napoleonem, musela nechat ve Vídni, aby zůstal pod císařským dohledem a Francouzům nenapadlo odvézt si ho do Paříže a provolat ho novým císařem. Španělští Bourboni, kteří městu vládli od vymření rodu Farnese, museli čekat. (Když se pak v roce 1847 po smrti Marie Luisy konečně dočkali, vyhnala je odtud revoluce roku 1948.) Marie Luisa si očividně nevedla špatně, měla rozsáhlé umělecké zájmy, sbírala obrazy, iniciovala stavbu parmského divadla, do politiky se moc nepletla, což bylo dobře, na to jsou totiž Italové alergičtí. Lásku svých poddaných si tímto způsobem získala rychle. Samozřejmě i díky svému příběhu lásky. Když jde o lásku, jsou Italové hned naměkko. Marie Luisa se totiž zamilovala do generála Adama Alberta von Neipergg, což vyvolalo ve Vídni u jejího otce císaře Františka velkou nevůli. Zaprvé byla ještě oficiálně provdaná za Napoleona, dlícího v té době na Svaté Heleně, a císař nebyl ochoten svolit k rozvodu. Zadruhé byl vztah členky císařského domu (císařské dcery!) s pouhým hrabětem morganistický a císař František se stavěl k takovým vztahům vždy velmi rezervovaně (Jeho bratr arcivévoda Johann musel čekat na povolení k sňatku se svou milovanou Annou Plochl celých deset let). Ovšem Marie Luisa, která mezitím porodila milovanému hraběti několik dětí, si vytrucovala své. V roce 1821 po Napoleonově smrti dostala svolení k svatbě. Dnes jsou oba milenci a pozdějši manželé pochováni vedle sebe v kostele Santa Maria della Steccata. Tento krásný kostel je vyzdoben freskami mistra Parmeggiana, jehož socha stojí na náměstíčku před chrámem.

DSC_0582

Parma patří určitě k nejkrásnějším městům v severní Itálii, už jen obchody s výklady plnými prosciutta stojí za to. Parmská šunka se vyrábí ze speciálně vyšlechtěných prasat, které musí dosáhnout přesně definované váhy. A šunka se samozřejmě vyrábí už po staletí tradičním kontrolovaným způsobem, který zajišťuje výrobku onu legendární kvalitu.

Ovšem pokud se tedy vydáte do severoitalské Mekky gastronomie, pozor při hledání parkoviště. Mezi parkovištěm Toschi (které je hned u paláce della Pilota) a Goito je na nábřeží dopravní zóna pouze pro vozidla se speciálním povolením. A průjezd sledují kamery. Protože jsem uvěřil mému GPS, projel jsem si tuto zónu nic zlého netušíc a teď čekám, kdy mi dojde pokuta. A parkoviště Goito není nutně něco, oč by člověk musel stát. Při vjezdu do podzemního parkoviště jsem si liboval, že je vjezd pro mé auto konečně jednou dostatečně široký a tak mi nevadilo ani to, že horní dvě poschodí byla rezervována pro lidi s předplatným a pro návštěvníky jako jsem byl já, se dalo parkovat až od třetího podzemního podlaží. Těšil jsem se ale jen do chvíle, když jsem při výjezdu zjistil, že ona cesta byla myšlena jako DVOUPROUDOVKA a že na ní tedy panuje i protisměrný provoz!!! Co bylo pro jedno auto pohodlné, bylo pro dvě pravým hororem. Jsem sice už z Itálie na leccos zvyklý, ale tentokrát jsem už nevěřil, že parkoviště opustíme bez podstatných škod. A protože jsme v Itálii byli autem mé ženy, mohla případná kolize zanechat šrámy i na našem manželském vztahu. Šlo místy o centimetry, možná o milimetry – a to jsme měli poměrně malé auto. Snažil jsem se k úžasu protijedoucích Italů schovávat do výklenků a výjezdů, nakonec jsme šťastně vyjeli na cestu s autem v původním stavu, což se doslova podobalo zázraku. Jak by se dostával z Goita můj někdejší Peugeot 508 si ani nedovedu představit. Takže pokud můžete, zůstaňte raději v Parcheggio Toschi, i když před ním bývá na vjezdu zácpa.

Ale troška napětí k výletu do Itálie patří. Italové přece produkují chaos úmyslně – jsou hrdí na to, že ho dokážou zvládat. Takže žádný strach a na šunku a parmezán – stojí to za to.

DSC_0656

Piacenza

Vlastně vůbec nebyla v plánu výletu. Ale protože byla na cestě a měli jsme půl dne navíc, řekli jsme si, že se tam můžeme zastavit na kafe. A pak z toho byl den celý. Protože i tohle stotisícové průmyslové město na řece Pádu má turistovi víc než dost co nabídnout.

Dějiny Piazenzy nejsou zrovna oslňující, v boji hornoitalských komun nehrála žádnou rozhodující roli. V roce 1447 byla dobyta Francescem Sforzou, který právě v tom roku převzal vládu nad Milánem a musel své nové poddané něčím oslnit a potěšit. A tak vytáhl do boje a dobyl Piacenzu.

Poté, co se Lombardie zmocnili Francouzi pod Ludvíkem XII., pokusili si získat podporu papeže papeže tím, že mu část milánského vévodství přepustili. Od roku 1521 byla tedy Piacenza součástí církevního státu. V roce 1545 využil tuto situaci papež Pavel III., rozený Alessandro Farnese, aby zabezpečil svou vlastní rodinu. Vytvořil tedy nové vévodství Parma a Piacenza a obdaroval jím svého vlastního syna (oficiálně samozřejmě synovce, protože papež děti mít nemohl, proto se tento způsob obdarovávání jmenuje nepotismus – od latinského nepos – synovec) Piera Luigiho II. Farnese. Tento pán byl ale Piacenzanům především svým prostopášným sexuálním životem příliš nepříjemný, ihned po převzetí moci jej tedy zavraždili a dohodli se na tom, že přijmou za svého pána jeho syna Ottavia. Což ovšem nebylo tak snadné. Ačkoliv byl Ottavio od roku 1538 ženatý s císařovou nemanželskou dcerou Markétou (jediné nemanželské dítě, ke kterému se Karel V. oficiálně přiznal) nebyl císař příliš nakloněn svému zeti pomoci. Piacenza byla obsazena císařskými vojsky pod vedením Ferranta I. Gonzagy z Mantovy a císař nebyl příliš ochoten vydat svému generálovi rozkaz, aby město vyklidil a předal císařovu zeti – možná proto, že mezi manželi Farneseovci panoval poměrný chlad, když se brali, měl ženich čtrnáct let a nevěsta šestnáct, byla ovšem už vdovou a nezkušeného chlapce přehlížela. Ottavio se ale nakonec svého vévodství domohl a začala slavná éra rodiny Farnese, na kterou budete jak v Piacenze, tak v Parmě narážet na každém kroku.

DSC_0470

Piacenza nebyla sice nikdy sídelním městem, tím se stala Parma, přesto zde rodina Farnese vybudovala přímo zrůdně obrovský palác. Palazzo Farnese obsahuje dnes obrovské muzeum, vedle obvyklé pinakotéky má ale dva velmi zajímavé subjekty. Jedním z nich je jedna z největších světových sbírek kočárů. Vídeň se mu nevyrovná, zato Muzeum kočárů v Čechách pod Kosířem možná ještě nestačí kvantitou, ale kvalita exponátů    na Hané je krásnější a pan Václav Obr, který muzeem provází a jehož dílem toto muzeum je, dokáže svým výkladem doslova strhnout. Takže kvůli kočárům do Piazency jezdit nemusíte, Čechy pod Kosířem jsou dosažitelnější. Ovšem piacenzská sbírka v monumentálních místnostech onoho gigantického paláce je impozantní a pokud už v Piacenze budete, pak tuto expozici nevynechejte.

DSC_0475

Druhým slavným objektem v Palazzo Farnese jsou pak slavná etruská játra. Model ovčích jater s etruskými nápisy, který očividně sloužil budoucím haruspikům (tedy etruským věštcům a kněžím) jako učební pomůcka, aby dokázali z jater obětovaných zvířat správně předpovědět budoucnost.

DSC_0506

Centrum města není Piazza del Duomo, kde se nachází románský dóm – tedy začali ho stavět v románském stylu, ale podobně jako v dalších městech severní Itálie nebyli se stavbou hotovi dost rychle aby uchovali jednotný stavební styl a tak chrám vykazuje i gotické prvky. V kryptě jsou pozůstatky svaté Justíny z Antiochie, kterou do Piacenzy přivezli v roku 1099, (očividně v rámci první křížové výpravy), tedy dřív, než začali stavět její chrám. Pod dómem je malé muzeum s velmi aktivním průvodcem (nás si odchytil přímo v kryptě), kde je mimo jiné i originál? listiny Karla Velikého přiznávající Piacenze právo trhu s jeho vlastnoručním podpisem (víc než se podepsat císař neuměl, byl a zůstal až do konce svého života analfabet.)

DSC_0451

Markéta rakouská (titul d´Austria dostávaly všechny nemanželské děti Habsburků, my ji známe jako Markétu parmskou), manželka Ottavia Farneseho, byla na žádost svého nevlastního bratra španělského krále Filipa II. dvakrát zemskou správkyní Nizozemí. Poprvé v letech 1559 – 1567, kdy bylo Nizozemí po smlouvách mezi císařem Ferdinandem I. a jeho synovcem Filipem II, jako protislužba za to, že se španělský král vzdal definitivně pro sebe i své potomky nároků na císařskou hodnost, odděleno od Svaté říše římské národa německého a předáno Španělsku. Markéta byla tak po své pratetě Markétě, dceři císaře Maximilána I. a tetě Marii Uherské, vdově po Ludvíkovi Jagelonském a sestře císaře Karla V. už třetí ženskou správkyní Nizozemí – Holanďané dokázali se ženami vycházet tak nějak lépe než s chlapy. Ovšem se svým fanatickým bratrem Filipem, který hodlal pokatoličtit celý svět, to Markéta měla podstatně těžší, než její teta a prateta s tolerantním a melancholickým císařem Karlem V. Po první abdikaci 1567 to zkusila v roce 1578 ještě jednou, a skutečně dokázala dosáhnout určitých úspěchů, když uzavřela mít s Arraskou unií, tedy unií měst v dnešní Belgii, se severními provinciemi ale mír uzavřít nedokázala. V roce 1582 po dosažení duchcovského věku 60 let tedy zavěsila definitivně klíče od Nizozemí na „haklik“, vrátila se do Piacenzy a tam v roce 1586 zemřela. Pochována je pod nádherným barokním náhrobkem v chrámu San Sisto nedaleko Palazzo Farnese.

Severoitalská města mají jednu zvláštnost. Dóm je sice největším, ne ale nejvýznamnějším kostelem ve městě. Tuto pozici si zabírá vždy některý z jiných kostelů. V Pavii je to San Michele, v Mantově San André, v Parmě Kostel svatého Jana Evangelisty a v Piacenze je to San Sisto. Nejen, že je zde pochována vzpomenutá Markéta rakouská, ale pro tento kostel maloval Rafael Santi svou Sixtinskou Madonu. Tu koupil do města Piacenzy v roce 1754 saský kurfiřt August III. Takže dnes se nachází v drážďanském Zwingru. V San Sisto v Piacenze je kopie původního obrazu, proti této představě se ale klíčník kostela, který nás dovnitř pustil i po zavírací době, zuby nehty bránil. Mé tvrzení, že jsem pravou Madonu viděl v Drážďanech, mu připadalo jako svatokrádež. Naštěstí se mě nepokoušel přesvědčit o opaku silou.

Sixtina

Centrem města není Piazza Citadella s Dómem, ale s ní nákupní ulicí Via Cavour spojené náměstí Piazza dei Cavalli, pojmenované podle dvou jezdeckých soch dvou příslušníků rodiny Farnese před radnicí – Pallazo del Comune zvaný také „Il gotico“ podle svého stavebního stylu z červených cihel. Zvláštní je, že na tomto centrálním náměstí se nachází kostel svatého Františka. Františkáni jako žebravý řád byli umisťováni prakticky vždy na okraj města blízko městských hradeb – už proto, aby si při žebrání nekonkurovali s dominikány, kteří dostávali svůj pozemek rovněž na okraji nebo raději až za hradbami města a vždy na opačné straně než františkáni. V Piacenze toto pravidlo překvapivě nefungovalo, proč to nevím.

DSC_0462

Piacenzu, trošku Popelku mezi severoněmeckými městy, není tedy třeba při cestě severní Itálií vypouštět. Má co nabídnout.