Category: Zážitky z cest

Voltera

               Voltera je odlehlé hnízdo v toskánských horách. Zřejmě díky této své poloze byla posledním etruským městem, které se dostalo pod římskou nadvládu. A je na to patřičně hrdá. Voltera, to jsou Etruskové, ať už v muzeích nebo v obchodech se suvenýry.

               Ostatně poslední, kdo uměl v etruské řeči číst a psát a který ji tedy uměl aktivně používat, byl císař Claudius, čili od té doby uplynulo už skoro dva tisíce let. Tak dlouho je už řeč kdysi tak mocného národa zapomenuta. Zlé jazyky – hlavně romanopisec Robert Graves – podsouvají Claudiovi, že jeho hlavní motivací, aby přijal po smrti svého synovce Caliguly císařskou korunu, po níž vůbec netoužil, byl fakt, že na jeho vědecké přednášky o etruské kultuře nikdo nechodil. Možná i v důsledku skutečnosti, že Claudius silně koktal. Když se stal císařem, pak už dvořané chodit musili, nezávisle na tom, jak se při tom nudili. A smát se koktajícímu císaři bylo přísně zakázáno.

               Ale zpět k Volteře. Její poloha na vrcholu jednoho z toskánských kopců ji dodává monumentální vzhled, ne nadarmo je Voltera považována za jedno z nejkrásnějších toskánských měst – a že tady má silnou konkurenci.

Pevností se stala ve čtvrtém století před naším letopočtem, kdy Etruskové, vyděšeni skutečností, jak se jedno město jejich dvanáctičlenné federace po druhém dostávalo do římské moci, obehnali své osady sedmikilometrovým prstencem hradeb. A ty daly Římanům zabrat. Teprve v roce 79 před naším letopočtem se podařilo diktátorovi Sullovi po skoro dvouletém obléhání město dobýt a podřídit ho římské správě jako Municipium. Z etruských hradeb se dodnes dochovala jen jedna brána „Porta all´Arco“, vše ostatní vzalo v následujících stoletích za své.

reise-zikaden.de, italy, tuscany, volterra, porta al’arco, etruscan gate

Už během prvních sta let pod římskou nadvládou zapomněli Etruskové dokonce i svou řeč. Než město oživil turistický ruch ve dvacátém století, protože si Voltera na etruskou kulturu nechala patentovat monopol. Může za to poděkovat svému rodákovi, učenci Mariovi Guarnaccimu (žil v letech 1701 – 1785), který začal ve Volteře kopat a vykopávat a jeho nálezy vzbudily zájem o dávno zapomenutou kulturu. Muzeum etruské kultury má po něm své jméno „Museo Etrusco Guarnaci.“

Na příjezdu k městu jedete kolem spousty manufaktur na zpracování alabastru. Voltera je italským centrem tohoto umění – či spíše řemesla a ve městě samotném nemůže samozřejmě chybět muzeum alabastru v pinakotéce, ale i v budově radnice můžete obdivovat nádoby z různě barveného alabastru od sněhově bílého až po růžový či skoro červený.

Hlavní budovy městského centra pocházejí z třináctého století, z doby vrcholného rozvoje středověké Voltery, tehdy byla totiž prosperující samostatnou komunou, než ji v roce 1361 dostala pod svou kontrolu sousední mocná Florencie.

Záhadou pro mne zůstává, proč se každoroční městská slavnost, která se koná třetí a čtvrtou srpnovou neděli, vztahuje k roku 1398 (Giornata di Festa nell´Anno Domini 1398). Přes veškerou snahu se mi nepodařilo zjistit, co se v tomto roce tak památného stalo, že si ho Voltéřané tak intenzívně připomínají.

Měli jsme štěstí, že jsme město právě v tomto termínu navštívili, aniž bychom tušili, co na nás čeká. Velmi se nám vyplatilo, že vstáváme brzy ráno a navíc se má žena vždy po absolvování kulturní cesty chce odpoledne koupat. Takže jsme vyrazili z našeho opěrného bodu v Marina di Cecina tak brzy, že jsme ve Volteře neměli problémy s nalezením parkovacího místa a navíc jsme do města pronikli ještě než místní postavili zábrany a pokladny, aby mohli vybírat za vstup do města vstupné. Italové až tak časně ráno nevstávají a samozřejmě potřebují napřed své espresso a cornetto, než jsou schopni postavit silniční zátaras. Logickým následkem bylo, že jsme bez vstupenky pak nemohli město opustit a zase se do něho vrátit, ale nemuseli jsme se stěžovat, bylo se na co dívat. Průvody červenobíle oblečených mužů a žen s bubny a píšťalami, tanec s prapory, delegace spřátelených měst jako Prata v kostýmech s banery a erby i s kušemi a kopími, na náměstí před radnicí, kde byl střed oslav pak i souboje (dost vágně prováděné, takže bojovníci působili dojmem, že mají zbraň v ruce  poprvé v životě – nesrovnatelné s tradičním českým historickým šermem), břišní tanečnice a nakonec i bitva srolovanými ponožkami, na které se zúčastnili všichni přítomní.

Všude v ulicích byly samozřejmě ukázky středověkých řemesel, ale i středověký kolotoč pro děti či mlýn, poháněný oslem. V ulicích byly postaveny plachtami zakryté jídelny pro každý cech jiný a jedlo se – jak jinak – dřevěnými lžícemi a rukama. K jídlu se podávalo vedle zeleninové kaše vepřové na rozmarýně s domácím vínem, nepoužitelným pro člověka trpícího na pálení žáhy, za eura ale člověk nic nekoupil, musel si napřed ve směnárně vyměnit evropskou měnu za místní „Il grosso Volterrano“. Obchodníci přijímali pouze tuto místní měnu (kterou si prý ale můžete znovu vyměnit za eura ještě i dva týdny po slavnosti).

Přes všechen ten vzruch na ulicích jsme se mohli věnovat i poznávání města. „Palazzo dei Priori“ na hlavním náměstí „Piazza dei Priori“ je monumentální vysoká budova ze třináctého století a údajně nejstarší městská radnice v Toskánsku a sloužila jako vzor pro „Palazzo vecchio“ ve Florencii.

K „Palazzo dei Priori“ vede nejkratší cesta právě od oné slavné a nejstarší voltérské brány „Porta all´Arco“ na níž je ovšem její stáří už dost vidět. V konferenční síni radnice, kde dnes zasedají místní volení zástupci městské rady, je čelná stěna ozdobena nádhernou freskou „Ukřižování Krista“ od Pietra Francesca Florentina. Křížová klenba s velmi širokými mramorovými oblouky s přímo filigránovou výzdobou dodává místnosti slavnostní ráz, jakož i městské prapory v rohu místnosti. A z malého předpokoje je nádherný výhled na náměstí z ptačí perspektivy. Opačnému konci náměstí dominuje „Palazzo Pretorio“ s mohutnou věží s kančí hlavou, podle které tato věž dostala své jméno „Torre del Porcelino“. (Prasečí věž)  

               „Catedrale Santa Maria Assunta“ je vzdálena jen pár kroků. Nepůsobí až tak vznešeně, očividně už v době stavby katedrály neměli Voltéřané až tolik finančních prostředků. Průčelí je zděné, jen vchod má mramorový rám a zvonice z cihel je od průčelí katedrály dost vzdálena, takže jako by s ním netvořila jednotný komplex. Vnitřek je bohatší než vnější dojem, lodě jsou od sebe odděleny sloupy s úzkými románskými oblouky, zdi jsou zdobeny pásy bílého a černého mramoru, renesanční strop je zlacený, kazatelna nesená čtyřmi lvy je mramorová gotická stavba, a nad oltářem se tyčí nádherný svatostánek z alabastru. Baptisterium naproti kostela má tradiční formu šestihranu, ovšem mramorem je ozdobena jen její čelní stěna, zřejmě víc už Voltéřané před příchodem moru a pak florentských vojsk nestihli. I vnitřek je jednoduchý, stěny bez výzdoby, uprostřed pak mramorová křtitelnice.

               K etruskému muzeu je třeba vydat se z centra poněkud do kopce okolo kostela svatého Augustína. Tento kostel má barokní fasádu a románský vnitřek, v jeho blízkosti je muzeum mučení a muzeum sakrálního umění, jak se ty dvě věci spolu snášejí, těžko říct, ovšem bývaly časy, kdy měly k sobě velmi, velmi blízko.

               Muzeum alabastru nemůže ve Voltéře samozřejmě chybět, na přízemí jsou díla moderním autorů z tohoto materiálu, ve vyšších patrech pak staré předměty až do etruských dob a rekonstrukce kamenické dílny.

               Konečně se dostaneme k tomu, proč jsme do Voltery vlastně jeli a to je Etruské muzeum Guarnacci. Přivítá vás sbírka více než šesti set uren, které vypadají jedna jako druhá, vyzdobené většinou bojovými scénami a na víku s ležící postavou. Nejslavnější je terakota manželského páru, hledícího si do očí. Jenže proto jsme sem nejeli. Jedinečné je etruské sochařské umění, přesněji odlévání lidských skulptur z bronzu. Etruskové měli svůj osobitý figurální styl. Buď byli opravdu tak hubení nebo byla štíhlost ideálnem krásy anebo měly jejich do výšky tahané téměř niťovité postavy nějaký symbolický význam. Nejslavnějším exponátem je bronzová votivní soška, tzv „Ombra della Sera“ čili „Večerní stín.“ Samozřejmě ji prodávali v suvenýrovém obchodě a samozřejmě jsme si jednu koupili. Zda přináší štěstí nebo nás znovu má přivést do Voltery těžko říct. V podstatě ale proč ne?

               Na nejvyšším bodě města ještě pár set metrů za etruským muzeem se tyčí k nebi kulatá věž „Fortezza Medicea“, čili Medicejské pevnosti. Pevnost je impozantní, není ale přístupná veřejnosti, vstupenkou je spáchání hrdelního zločinu, protože slouží jako vězení. Jenže pak se zase špatně opouští.

               Když sestupujeme po „Via del Castello“ zpět k centru, zavede nás tato cesta na „Acropoli etrusca“ s románskou cisternou. Někdejší městská Akropole se dnes nazývá hrdě „Parco archeologico“, ale všechno zajímavé už zřejmě vykopáno bylo a nachází se v muzeu, kromě několika zchátralých etruských hrobek je zde jen hřiště pro děti.

               Pokud ještě nemáte města dost, můžete přejít na jeho severní stranu, kde za hradbami města najdete zbytky někdejšího římského divadla a římských lázní.

Nejhezčí pohled na tuto ruinu je z městských hradeb, nejlépe z parku „Parco publico Il Bastione“, kde si je možné po namáhavém dni sednout a odpočinout si před odjezdem z města. V našem případě k moři, do Marina di Cecina, aby se manželka stihla ještě i okoupat.

Pisa

               „Piazza dei Miraculi“ znamená v překladu „Náměstí zázraků“. Jestliže si nějaké město dovolí své hlavní náměstí takto pojmenovat, tak asi netrpí nedostatkem sebedůvěry. V případě města Pisy je ale tato sebedůvěra oprávněná. Její náměstí s katedrálou, křtitelnicí a šikmou věží patří k nejznámějším a také k nejkrásnějším na světě. (Někdy se mu říká i „Campo dei Miraculi“, čili „Pole zázraků“, ale to na věci moc nemění.

               Když jsem do Pisy přijel poprvé v roce 1993 – ještě se Škodou 120, neexistovala navigace a já jsem ve spleti uliček bezmocně bloudil a hledal místečko, kde bych mohl auto na chviličku odstavit a podívat se do mapy města, kterou jsem měl s sebou. Konečně jsem takové místo našel, zastavil, ale ještě než jsem mohl sáhnout po mapě, přiběhl ke mně policista. Zaklepal na okénko, a když jsem ho – s obavami, zda neparkuji tam, kde se to nesmí, otevřel – zeptal se mě krátce „Torre?“ a ukázal rukama šikmou rovinu.

               Přikývl jsem „Torre.“ (Tak jsem se dozvěděl poprvé, že věž se italsky řekne „Torre“, o významu policistových gest se nedalo pochybovat.

               Ukázal na jeden z výjezdů z náměstíčka a řekl: „Questa direttione.“

               Ačkoliv jsem tehdy neuměl ani slovo italsky, okamžitě jsem pochopil a brzy nato zaparkoval na dohled od onoho nejslavnějšího pisánského artefaktu. Policista věděl své. Co jiné mohl exot v neznámém podivném autě v Pise hledat?

               Dnes je neuvěřitelné, že toto nejslavnější náměstí stálo kdysi přímo u moře, přesněji v ústí řeky Arno do moře, dnes dělí Pisu od moře skoro deset kilometrů, tolik náplav dokázala za pouhých tisíc let řeka Arno naplavit. A právě tyto náplavy znamenaly úpadek města, které bylo na počátku středověku velmocí, mnohem důležitější než tehdy ještě víceméně bezvýznamná Florencie.  Vlastně jednou ze čtyř nejdůležitějších „mořských“ republik (Pisa, Benátky, Janov a Amalfi). Vedle svého zázemí v Toskánsku jí tehdy patřily i ostrovy v Tyrhénském moři, od začátku 11 století Korsika a od roku 1052 i Sardinie. Hlavním soupeřem byli tehdy Saracéni, tedy Arabové, kteří v roce 1004 Pisu dokonce jednou přepadli, dobyli a vydrancovali. Zřejmě to neměli dělat, s naštvanými Pisánci si ukousli příliš velký krajíc. Město přešlo se svou flotilou do protiofenzívy a vypudilo Araby ze „svého“ moře.

               A v této době vrcholného rozkvětu a bohatství začala vznikat „Piazza dei Miraculi“. Základní kámen katedrály byl položen v roce 1063 a v roce 1174 byla vysvěcena. Stavba Baptisteria byla zahájena v roce 1152 a Campanilla, tedy ona věž, která měla Pisu proslavit v celém světě (i když ta sláva vznikla nedopatřením z nedostatečného průzkumu podloží, na kterém zvonici začali stavět) následovala v roce 1173. Pro pořádek je zde ještě Campo Santo, čili svaté pole. To vzniklo tím, že sem přivezli křižáci (jmenovitě arcibiskup Ubaldo Lanfranchi, který se zúčastnil zločinné čtvrté křížové výpravy, která skončila zničením byzantské říše a dobytím Konstantinopole) v roce 1203 z Jeruzaléma (prý přímo z hory Golgoty, ale nevím, zda tam bylo hlíny až tolik, dnes je tam jen skála) půdu, a do ní jsou pochováváni nejslavnější občané Pisy. Ta půda prý dokáže proměnit mrtvé tělo v holou kostru během několika málo dní, tak nevím, co do ní křižáci přidali. Ten hřbitov je až překvapivě monumentální s chrámem s pozlacenou kopulí na čela a s vysokými oblouky, které jako by se nedokázaly rozhodnout, zda chtějí být ještě gotické nebo už renesanční. A samozřejmě pod kolonádou je spousta soch slavných osobností a sarkofágy ještě z římských časů

               Ale zpět ke katedrále. Architekt Buscheto smíchal ranně křesťanský styl s byzantským lombardským a arabským, přidal k němu něco antických elementů a vznikl nový specifický styl, takzvaný pisánský románský styl, podle kterého se pak stavěly kostely nejen po celém Toskánsku, ale i na Sardinii nebo v Janově. Impozantní je střídání tmavozeleného a smetanově zbarveného mramoru, to se Italům zalíbilo tak, že v tomto stylu postavil architekt Maccichini ještě koncem devatenáctého století své „Cimitero monumentale“ v Miláně. A ono to pěkné opravdu je. Co ale dodává pisánské katedrále její výjimečnost, jsou čtyři sloupové galerie nad sebou na fasádě, skutečně jde o impozantní dílo, zvlášť když si představíme, že u nás ve střední Evropě jsme se v té době zmohli na nějakou tu rotundu, ne moc velkou, aby nespadla. Bronzová vrata ze stejné doby najde člověk jen na příčné lodi, v hlavním portálu jsou bronzové dveře z konce šestnáctého století, protože ty původní zničil požár (byly ze dřeva). Onen požár je taky důvodem, proč je kostel vevnitř převážně v renesančním slohu včetně nádherného pozlaceného kazetového stropu. Jenže ono to nevadí, románský styl s renesancí dobře ladí. A pět lodí je pět lodí, to dodá každé budově impozantnost. Ty lodě jsou od sebe odděleny antickými sloupy, které do města dovezli Pisánští námořníci jako válečnou kořist. Ostatně ty oblouky mezi nimi jako by se nedokázaly rozhodnout, zda chtějí být románské nebo arabské, je to něco mezi tím, prostě pisánské. Co s tím vším neladí, je kazatelna. Nádherná s přímo filigránovými reliéfy ze starého i nového zákona, stojící na porfyrových sloupech – jenže gotická. Prostě do té románské nádhery nepasuje, ale rád jsem jí to odpustil.

               Křtitelnice neboli baptisterium stojící odděleně před hlavním portálem, a je to zcela jiná kapitola. Stavět se zde začalo už v roce 1152, ale z finančních důvodů musela být stavba přerušena. Dnes můžeme říct „chválabohu“. Protože to umožnilo, aby se stavby v roce 1260 ujal Nicolo Pisano, jeden z největších umělců druhé poloviny třináctého století, žák „scuola nuova siciliana“ a tedy jakýsi předběžec renesance. Kromě projektu samotného baptisteria, které bylo ukončeno pozlacenou sochou Jana Křtitele na svém vrcholu až v roce 1395, vytvořil Nicolo Pisano i kazatelnu. S reliéfy nového stylu zobrazujícími výjevy z Kristova života. A s orlem na jehož křídlech je čtecí pultík pro kněze. Stejný jako v katedrále. Trošku mi trvalo, než jsem zjistil, že orel byl znakem města Pisy.

               Symbolem města je ovšem „Torre“, čili věž – zvonice či kampanila, jak chcete. Naprosto jedinečná zvonice, protože křivá. Problémem byl nedostatečný průzkum podloží, na němž chtěli pisánští zvonici postavit. Jak už jsem zmínil, město stále na břehu řeky Arno, na PÍSČITÝCH nánosech. Už během stavby se věž začala na nestabilním podloží naklánět. To pisánské napřed trochu vylekalo a stavbu v roce 1185 zastavili. Pak ale přece jen zvítězila pýcha, upravili osu stavby a dokončili ji. Jenže ona se nakláněla dál a ve dvacátém století hrozila zřícením, takže se několik desítek let na ni nesmělo stoupat. Záchrana věže byla těžká práce. Napřed dostala jakýsi bezpečnostní pás a na severní straně věže vybrali 7 kubických metrů země. Podařilo se věž narovnat o 43 cm a dosáhnout tak sklonu odpovídajícímu stavu poloviny osmnáctého století. Takže se už zase dá na věž chodit. Vede na ni tři sta schodů a je to pro lidi, kteří netrpí závratí. Je to totiž divný pocit, když stojíte na severní straně věže a země vám utíká pod nohama do…. prázdna. Věž je totiž na severní straně vysoká 56,6 metru, na jižní ale jen 54,25 metru. Zážitek je to ale neopakovatelný, zejména večer. Pohled na Pisu shora, když si na poněkud nezvyklou situaci se sklonem plochy, na níž stojíte, zvyknete, je krásný. I když Medicejští, poté, co Pisu dobyli a připojili ke svému florentskému impériu, většinu starého města strhli a nahradili novými bulváry. Piazza dei Miraculi zůstane navždy symbolem slávy a bohatství někdejší Pisy.

               Ale nic netrvá věčně, ani blahobyt města Pisy. Moře se od města stále víc vzdalovalo, hegemonii na moři muselo město odevzdat Janovu, který Pisu definitivně vytlačil z Korsiky (Sardinii si Pisa stejně vždycky musela s Janovem dělit). Tragédií pro město bylo vymření rodu Hohenštaufů na císařském trůně, protože Pisa byla vždy na rozdíl od svých sousedů Florencie a Luccy vždy pevně na straně Ghibellinů, tedy na straně císaře. Po roce 1268, kdy byl popraven poslední Štauf Konradin, začala být situace povážlivá a v roce 1284 utrpělo město drtivou porážku od Janova v námořní bitvě u Melorie. Počet zajatých Pisánců byl prý tak velký, že se říkalo, že pokud chceš vidět živého Pisánce, musíš do Janova. Vzápětí město upadlo do občanské války a jeho sláva byla ta tam. Na pevnině sílila nedaleká Florencie, která po dlouhých bojích se střídavými výsledky v roce 1406 Pisu definitivně začlenila do svého toskánského impéria. Tento zlý okamžik připomíná lev na hradbách „Piazza dei Miraculi“ – jedná se o florentského lva, kterého dali dobyvatelé na hradbách postavit a všichni pisánští občané se museli seřadit a chodit líbat tomuto nenáviděnému symbolu zadek.

               Mimo „Piazza dei Miraculi“ toho v Pise až tak moc k vidění není, ale když člověk hledá, najde. Hledá v pravém smyslu slova, Pisa stojí na rovině a vyznat se ve spleti ulic není úplně snadné. Skutečným centrem města byla „Piazza dei Cavallieri“. Na něm jsou zajímavé dvě (vlastně tři) budovy. V starším „Palazzo dell´Orologio“ s hodinovou věží byl umučen hladem i se svými syny a vnuky v roce 1288 vévoda Ugolino delle Gherrardesca, protože mu Pisánští připisovali vinu za katastrofální porážku proti Janovským u Melorie, která ukončila jejich nadvládu nad mořem.

Nejkrásnější stavbou je „Palazzo dei Cavallieri“, monumentální renesanční budova postavená Giorgiem Vasarim s nádhernými sgrafity na fasádě. Třetím budovou je kostel „Chieza di Santo Stefano dei Cavallieri“, který je rovněž Vasariho dílem. Kostel i palác byl sídlem řádu svatého Štěpána, který založil Cosimo I. Medici, když se stal velkovévodou toskánským.

               Kostelů je v Pise, jako v každém italském městě, dostatek. Jeden z nich je ale povinným programem, totiž rozkošný kostelík na nábřeží Arna „Santa Maria della Spina“. Je maličký, ale krásný. Vrcholná gotika se spoustou věžiček a ozdob, přesto aspoň na obloucích nad dveřmi (jsou dvě, ale otvírají se vždy jen jedny) je ona typická pisánská kombinace tmavozeleného a smetanového mramoru – a ty oblouky jsou samozřejmě románského typu. Jak jinak v Pise? Jméno má kostelík podle trnu z Kristovy trnové koruny, který je zde přechováván jako svatá relikvie.

               Samozřejmě, kdo má čas a chuť, může se toulat uličkami starého města, které bylo kdysi tak slavné, aby se někdy v sedmnáctém století scvrklo na 3000 obyvatel. Ale ze slavného období je tu ještě Kostel svaté Kateřiny, „Palazzo dei Medici“, Benediktýnský klášter „San Matteo“, kde se nachází Národní muzeum s obrazy a sochami místních umělců – nejcennějším kusem je relikviář svatého Lussoria od Donatella.

               Takže jako všude v Itálii je i v Pise mnoho k vidění ale na „piú bella piazza del mondo“, tedy nejkrásnější náměstí světa, nic dalšího ve městě prostě nemá.

Florencie III.

Když jsme město Florencii opustili v roce 1469, vypadalo už dost podobně svému dnešnímu vzhledu. Rozhodující ale ještě chybělo. Nejen velký vládní komplex paláce Pitti se zahradou „Giardino Boboli“ na levém břehu Arna. Medičejští v této době moc vykonávali, vychutnávali, ale neměli ještě potřebu ji veřejně demonstrovat. V tomto ohledu byl Lorenzo pravým vnukem Cosima staršího. Také „Fortezza bassa“ nedaleko dnešního hlavního nádraží tu ještě nestála. Medičejští necítili žádnou potřebu se bát nenávisti či závisti davu. Ale to nejdůležitější, co městu ještě chybělo, byly jeho kulturní poklady, které dělají Florencii Florencií. Ještě žádný David před „Palazzo vecchio“, žádná Pieta v Dómu, žádná jezdecká socha Cosima I. a žádná Neptunova fontána na „Piazza della Signoria“ či sochy v „Loggia dei Lanzi“ (která ostatně ještě stále neměla toto jméno). A chybělo, skoro symbolicky i „Palazzo Uffizi“, kde jsou největší poklady florentské kultury dnes vystaveny. Santa Maria Novella čekala ještě na své fresky a Santa Croce nejen na svou fasádu (na tu měla čekat ještě skoro čtyři sta let) ale i na náhrobky slavných Florenťanů ve svém nitru.

SONY DSC

Že se Florencie vyvinula v hlavní kulturní město Itálie, vděčíme jednomu muži, totiž Lorenzovi, který dostal přízvisko „Nádherný“. Něco takového bylo možné jen se štěstím a možná i božím řízením.

V roce 1478 došla totiž papeži se vzmáhající se Florencií trpělivost a rozhodl se pro zorganizování zločinu, který měl na stolec svatého Petra uvrhnout už věčný stín. Sixtus IV. se měl tak zapsat jako první do řady zločinců na papežském trůnu, po něm následovali Inocenc VIII, Alexandr VI. Borgia či Julius II. dela Rovere, kteří si svým konáním doslova vynutili potřebu reformace a dali do rukou lidí, jako byl Martin Luther, rozhodující argumenty.

               Papež poslal do Florencie vrahy, kteří měli zavraždit jak Lorenza, tak i jeho bratra Giuliana. Předem jim dal absoluci za jejich zločin, jedno, jak ho provedou. Ve městě se spojili s rodinou Pazzi, která doufala v povstání lidu po smrti „diktátorů“ a v převzetí moci. Plánováno bylo oba bratry zavraždit, až budou hostům prezentovat umělecké dílny. Jenže Giuliano, který se zotavoval ze zranění, nepřišel. Vrazi se rozhodli pro plán „B“, medicejští bratři měli být zavražděni v dómu během mše a to při přijímání, až budou klečet a budou tak naprosto bezbranní. To bylo ale i profesionálnímu vrahovi Giovanimu Battistovi Monteseccovi, poslanému papežem, příliš. V kostele a během přijímání vraždit odmítl. Narychlo byli tedy na jeho místo naverbováni dva kněží, kteří byli ochotni vraždu provést. Jejich nezkušenost při zacházení s dýkami se měla spiklencům vymstít. Zatímco Giuliano byl zavražděn celkem devatenácti bodnými ranami. Lorenza zranili atentátníci na šíji jen lehce. Dokázal se jim ubránit a uniknout přes sakristii z kostela. Giulianovým vrahům, kteří chtěli neschopnost kněží napravit, se postavil do cesty Lorenzův přítel Francesco Nori. Položil za přítele život, zdržel ale vrahy natolik, že Lorenzo dokázal uniknout.

               Spiklenci běželi přesto ihned na radnici, aby oznámili smrt obou medicejských a vyzvali gonfaloniera, čili starostu, aby jim předal moc. Jenže gonfaloniere byl logicky zvolen z přízně medicejských. Pod záminkou zdržel spiklence v jedné z místnosti a poslal ihned posly do kostela, aby zjistili situaci. Když zjistil, že Lorenzo žije, dal své hosty pověsit z oken radnice. Vzápětí se ve městě strhl lov na atentátníky, jen díky zakročení samotného Lorenza bylo zabito jen osmdesát lidí.

               Papež pokračoval ve své nenávistné kampani, zkonfiskoval medicejské jmění v Římě, ale to vše nemohlo zadržet vzestup velkého Lorenza a hlavně jeho umělecké školy, již financoval a umělce vyvážel do celé Itálie, kteří tak dělali Florencii nejlepší reklamu. Vrcholné obrazy, které uvidíte v galerii Uffizi, pocházejí z velké části právě z doby jeho vlády. Je úžasné porovnávat díla největších umělců vrcholné renesance. Z jednoho místa je možno vidět Zvěstování pany Marie od Sandra Botticelliho a Leonarda da Vinciho, ale Uffizi, to nejsou ani zdaleka jen tito dva umělci.

Návštěvník zde může obdivovat obrazy od Rafaela, Perugina, Tiziana a mnohých dalších, je zde dokonce obraz od malířky té doby, tedy ženy, což byla věc naprosto neobvyklá. „Judith a Holofernes“ od Artemisie Gentileschi je pěkně krvavá záležitost, umělkyně byla totiž v útlém mládí brutálně znásilněna a téma násilí pronásledovalo ji i její tvorbu po celý její život.

Madona od Michelangela už oznamuje příchod nové doby, nového uměleckého směru manýrismu. Uffizi, čili palác úředníků, je největší koncentrací obrazů vrcholné renesance na světě. „Primavera“ a „Zrození Venuše“ Sandra Botticelliho měly ovšem velké štěstí, že se dochovaly dodnes, vlastně štěstí jsme měli my, kteří je chodíme obdivovat.

Štěstí měly ostatně i v roce 1933, kdy italská mafie nechala na dvoře Uffizi explodovat nákladní auto naložené výbušninami. Vedle pěti mrtvých si vyžádal tento atentát nenapravitelné umělecké škody. Řada děl byla zničena nebo poškozena, mnoho z nich nemohlo být zrekonstruováno.

               Větší nebezpečí pro Primaveru či pro Venuši ale číhalo bezprostředně po Lorenzově smrti,

Na konci Lorenzova života totiž začal ve městě působit kazatel Girolamo Savonarola. Pozval ho sem vlastně Lorenzo sám a Savonarola byl jeho zpovědníkem. Lorenza stále více trápilo svědomí a bál se odchodu na onen svět. Nebyl si jistý, zda při všech rozsudcích smrti, které vydal, byl skutečně spravedlivý, jeho početné milenky, které tento nepříliš hezký ale mocný a šarmantní muž měl, protože jeho bigotní katolická manželka z rodu Orsini se jen velmi zdrženlivě podílela na nevázaném životě města na Arnu, mu zatěžovaly svědomí. Dal tedy Savonarolovi, který kázal pokání, volnou ruku. Přesto se od kněze rozhřešení ve chvíli své smrti nedočkal. Savonarola od něj totiž žádal, aby se vzdal za sebe i za své potomky vlády nad městem a na tuto žádost se Lorenzo jen mlčky obrátil ke zdi.

               Lorenzo zemřel 1492 a o dva roky později vypuklo ve městě povstání, při němž byl jeho syn Pietro z města s celou rodinou vyhnán. Město ovládl Savonarola a zavedl zde režim podobný islámskému státu. Mimo jiné to znamenalo ničení kulturních památek. Každý obraz, na němž jen trochu nahé kůže měl být spálen, i „nemravné“ knihy jako Dekameron Giovanniho Boccacia, patřily do plamenů. Na „Piazza della Signoria“ byla navršena deset metrů vysoká hromada uměleckých předmětů a knih, za níž nabízel jistý benátský kupec 22 000 dukátů. Nepomohlo to. Umělecká díla shořela, jen se štěstím a díky odvaze určitých lidí ušly zničení obrazy Sandra Botticelliho.

               Po čtyřech letech měli občané Florencie Savonarolova teroru dost. Byl oběšen a jeho mrtvola veřejně spálena, místo jeho popravy na Piazza dela Signoria připomíná dnes kamenná deska na dlažbě nedaleko Neptunovy fontány. Město se ale i po Savonarolově smrti nadále úporně bránilo návratu Medicejských. Ti se ale mezitím domohli velkého vlivu. Znakem smíření Lorenza s papežem Sixtem bylo vyjmenování jeho syna Giovanniho kardinálem a ten se stal v roce 1513 papežem Lvem X. Po něm následoval na papežském trůnu i jeho bratranec, syn zavražděného Giuliana Giulio jako papež Klement VII. Medičejští dobyli Urbino, kde se stali vévody a Kateřina Medicejská, dcera urbinského vévody Lorenza, se v roce 1533 stala budoucí francouzskou královnou svatbou s následníkem francouzského královského trůnu Jindřichem II. A měla o čtyřicet let později vstoupit do dějin jako organizátorka bartolomějské noci v Paříži v roce 1572. Medicejští se stali členy společnosti suverénů, králů a knížat, už nebyli bankéřskou rodinou a nebyli ani ochotni tolerovat existenci florentské republiky a to ani v té podobě, jak fungovala pod vládou jejich předků Cosima a Lorenza.

               Medicejští se vrátili do města v roce 1530 s pomocí vojska císaře Karla V.  Papež Klement VII. se hrdě hlásil ke svému vlastnímu synovi Alessandrovi (do té doby vydávali papežové své syny za synovce – odtud termín nepotismus – nepos znamená synovec) a prosadil ho za toskánského vévodu. Zpustlík se ale ze svého titulu netěšil dlouho, už v roce 1537 byl zavražděn. Uvolnil tak místo členu vedlejší větve rodu Cosimovi I. který se měl stát prvním velkovévodou toskánským. Jeho bronzová jezdecká socha od Giambologni zdobí „Piazza dela Signoria“.

Jeho vnučka Marie se měla stát opět francouzskou královnou svatbou s Jindřichem IV. a po jeho smrti pak dlouho vládnout jménem svého neschopného syna Ludvíka XIII. V „San Lorenzu“ si noví vévodové přibudovali knížecí kapli, kam se nechali velkovévodové pochovávat, sice v blízkosti ale přece jen odděleně od svých velkých předchůdců, kteří byli přece „jen“ občanského původu. Protože správa nového státního celku vyžadovala mnoho úřednictva, nechal Cosimo postavit pro své úřednictvo nový palác – projekt řídili slavní architekti té doby Vassari a Buontalenti a vznikl palác Uffizi, který zná každý návštěvník Florencie, protože byl v osmnáctém století přeměněn na galerii.

Z doby nástupu Cosima I. pochází i Neptunova fontána na „Piazza della Signoria“, dílo Bartolomea Ammanatise – do Toskánska tímto dílem nahlédlo (ale opravdu jen nahlédlo) baroko. Florentští přezdívají této dominantě náměstí „Il Biancone“, tedy „Velký bílý“.

               Po prožitých zkušenostech se už Medicejští nespoléhali na lásku lidu, ale postavili si pevnost, jako útočiště pro případ nepokojů a vzpour. Jmenuje se „Fortezza di Basso“, a nachází se hned vedle hlavního florentského nádraží. Jen se člověk nesmí nechat strhnout touhou běžet do centra města, pevnost je totiž na opačné straně.

               Medicejští už dávno nesídlili v skromném paláci Medici Riccardi, přesídlili do paláce Pitti na druhém břehu Arna, kde byli dostatečně vzdáleni od hluku městské luzy. Za palácem jsou nádherné zahrady „Giardini di Boboli“ s pevnůstkou „Forte di Belvedere“. (Člověk nikdy neví, že?) 

Dnes je v paláci Pitti  přímo úžasná obrazárna, asi jedna z nejvelkolepějších pinakoték Itálie, zejména pak díla Raffaela Santiho (1483 – 1520). Prakticky v každém sále je nejméně jeden obraz tohoto božího dítěte, které dokázalo za 37 let svého života vytvořit nespočet obrazů.

Rafael maloval totiž  lehce a jeho umění bylo velmi žádáno. K závisti jeho konkurenta Michelangela, který hnán svým géniem mnohem víc děl začal, než dokončil. Originál jeho Davida se nachází v „Museo Academico“, kde jsou i jeho nedokončené sochy. Desítky rozpracovaných, ale nedokončených kamenů v různém stádiu opracování. Samozřejmě je „Museo academico“ normálně přeplněno turisty. Měl jsem ale jednou před mnoha lety obrovské štěstí, že určitá firma zarezervovala muzeum po ukončení otvíracích hodin pro účastníky ultrazvukového kongresu, kterého jsem se ve Florencii zúčastnil. Kupodivu přijalo tuto nabídku jen poměrně málo lidí. A tak jsem mohl stát před Davidem napřed se skupinkou japonských lékařů a pak úplně sám – okamžik, na který se nezapomíná.

               Medicejští vymřeli v roce 1737 velkovévodou Giovannim Gastonem. Za to, že můžeme obdivovat medicejské umělecké sbírky, vděčíme jeho sestře Anně Marii Ludovice, která celé umělecké sbírky rodiny, které zdědila po svém bratrovi, odkázala městu Florencii a tím založila do budoucna slávu města, které lidé právě pro jeho umělecké poklady, které podle její závěti město nesmí opustit, masově navštěvují.

Moc v Toskánsku jako uvolněném císařském lénu převzali Habsburkové, přesněji František Lotrinský, který byl přinucen vzdát se svého lotrinského vévodství, aby Francouzi uznali nároky jeho manželky Marie Terezie na vládu v habsburských dědičných zemích a jako odškodné dostal právě Toskánsko. Je třeba říct, že země z jeho vlády profitovala. Zavedl reformy, z nichž země žije ještě dnes, stejně obratně si vedl i jeho syn Leopold, pozdější císař Leopold II.

Habsburkové museli Toskánsko opustit po prohrané bitvě u Solferina vo roce 1859, na krátkou dobu 1865 – 1871 se stala Florencie dokonce hlavním městem Itálie, než musela tuto funkci odevzdat Římu. Hlavním městem kultury ale zůstala dodnes.

Florencie II.

               Opustili jsme v předchozím článku Florencii na konci čtrnáctého století, když se vzpamatovávala z těžkých ran, jako byl mor, krach nejvýznamnějších florentských bank a povstání Ciompi.

               Kdybychom se na město podívali tehdy, viděli bychom na svou dobu impozantní aglomeraci s hradbami dlouhými osm kilometrů. Na kopci nad městem na levém břehu se vypínal klášter San Miniato, v městě samotném soupeřily mezi sebou Giottova „Campanilla“ a věž „Palazzo Vecchio“ o titul nejvyšší budovy ve městě. „Palazzo vecchio“ bychom našli v jeho současné podobě, samozřejmě ještě bez Davida před budovou, naproti němu „Loggia dei Lanzi“, sloužící shromážděním prořídlého obyvatelstva města. I tady bychom hledali marně sochy, které ji zdobí dnes: „Perseus s hlavou Medusy“ od Benvenuta Celliniho a „Únos Sabinek“ od Giambologni. Tehdy neměla tato Loggia ještě ani své jméno, dostala je až po německých lancknechtech vévody Cosima I. z rodiny Medici, o níž si budeme dnes povídat. Stálo už i „Il Bargelo“ a katedrála, které ovšem chyběla její dnešní kopule. Finanční nouze posledních desetiletí si vynutila přerušení stavby.  Zato se nad městskými paláci vypínaly desítky věží, oznamujících na dálku, že v dané budově sídlí rodina pyšnící se šlechtickým titulem. Řeku Arno překlenoval jediný most, který známe i dnes jako „Ponte Vecchio“, na něm se ale místo zlatnických krámků prodávaly potraviny a ryby, takže zápach šířící se z obchůdků nelákal zrovna k přechodu Arna na druhý břeh, a když, tak se šátkem u nosu. Samozřejmě bychom ještě nenašli „Palazzo Uffizi“ či „Palazzo Pitti“, dominikánský kostel „Santa Maria Novella“ a „San Lorenzo“ vypadaly tehdy ještě úplně jinak a mnohem skromněji. A samozřejmě chyběly skoro všechny současné paláce florentských rodin, protože ty si na svůj vznik musely počkat na rodící se renesanci.

               V pozadí městské politiky pracoval tehdy už neúnavně zakladatel slávy rodu, který měl vstoupit nejen do florentských, ale i světových dějin. Giovanni Medici, zvaný Bicci byl nejen bankéř, ale i politik. Bankovní dům Medici byl poměrně mladý a nepříliš velký, tím se ale vyhnul katastrofě starších bank. Giovanni působil i jako advokát, zastupoval zejména nemajetné Florenťany a vypracoval se až do funkce jakéhosi ministra spravedlnosti. Prosadil daňovou reformu, která zvýhodnila chudé vrstvy a získal si tak v nízkých a středních vrstvách obyvatelstva nemalou popularitu. Navíc vsadil i na výrobu látek z vlny a zaměstnával tak stále více obyvatel města, kteří tak na něm byli závislí. Florenťané využili skutečnosti, že si Osmanská říše ležela ve vlasech s Benátkami a Janovem a navázali s „Velkou Portou“ skvělé vztahy. Obchod s orientem kvetl a po pádu Konstantinopole získali florentští v Turcích významného odběratele svého zboží – pokud ho tam samozřejmě přes benátskou blokádu dokázali dopravit.

               Giovanni vstoupil do světové politiky v roce 1409, kdy se rozhodl financovat kampaň jistého námořního piráta jménem Baltasare Cossa, který se k úžasu všech chtěl stát papežem. Nikdo by na tohoto dobrodruha nevsadil ani pětník, Giovanni ale poznal schopnosti tohoto muže a podpořil ho. Když se pak jeho kandidát skutečně papežem pod jménem Jan XXIII. stal, přineslo to domu Medici přístup na finanční trh věčného města Říma.

               V erbu Medicejských je šest koulí, které lákaly k nejrůznějším interpretacím. V souvislosti se jménem Medici vznikly domněnky, že se jedná o pilulky, protože medicejští byli původně lékaři či lékárníci. Suchá pravda je, že se Medicejští zabývali od svého vzniku jen finančnictvím a oněch šest koulí je šest mincí, takzvaných „besants“, které dávaly na vědomí, že v domě, na kterém se toto znamení nachází, je směnárna.

               V roce 1414 byl císařem Zikmundem svolán koncil do Kostnice na Bodamském jezeře, který měl ukončit trojpapežství. Giovanni neváhal a poslal do Kostnice svého nejstaršího syna Cosima. Na místě, kde na náměstí blízko kostnické katedrály stála směnárna medicejských a kde Cosimo, pozdější florentský „Otec vlasti“ působil, je dnes „Bar Medici“.

Jan XXIII sice svůj zápas s císařem prohrál, Medicejští ale získali. A to, i když svého kandidáta nakonec museli za 40 000 dukátů vykupovat z císařského vězení. Díky kontaktům, které Cosimo v Kostnici navázal, pronikla chapadla medicejské banky do celé Evropy. Cosimo se z Kostnice vracel jako vážený muž a v roce 1429 převzal po otcově smrti obchody rodiny.

               Otec mu zanechal tyto rady: „Nikdy nezastávej veřejně mínění, které se nelíbí lidu, a to i když lid dělá hlouposti. Vyhni se poučování, hovoř mírně, srozumitelně a blahosklonně. Nedělej vládní budovu místem svých obchodů, ale čekej, až tě zavolají. Dbej na to, udržovat lidu blahobyt a obchodu prosperitu. Starej se o to, aby na tebe neukazovali prstem.“

               Dnes bychom ho nazvali populistou, možná i otcem populismu, kdyby už před ním neexistoval jistý Gaius Julius Casear.

               Cosimo se otcovy rady vzal k srdci. Od časů císaře Augusta zřejmě nebyl na světě politik, který by jednal tak šikovně při uchvácení moci, jako Cosimo. Totiž tak, aby si toho nikdo nevšiml. Nikdy se nedal volit do veřejných funkcí, dbal ale na to, aby byli voleni buď jeho příbuzní, nebo jeho dlužníci. Jednal tak, že si faktu, že se zmocnil moci ve městě, všimli jen ti nejbohatší a nejvlivnější, ne ale masa lidu. Navíc se Cosimo vedle zpracovávání vlny vrhl i na obchod s hedvábím a i tento riskantní tah mu vyšel. Byl největším zaměstnavatelem ve městě.

               Jeho političtí oponenti si s tímto šikovným mužem nevěděli rady. Proto ho dali 7. září 1433 v „Palazzo vecchio“ zatknout a uvěznit. Protože věděli, že soud s Cosimem nebudou schopni ve městě provést bez nebezpečí lidového povstání, rozhodli se ho ve vězení otrávit. Jenže žalářník si spočítal, kdo mu může dát víc a Cosima varoval. Cosimo tedy držel čtyři dny hladovku. Za ty čtyři dny se mu podařilo sehnat tisíc dukátů, kterými podplatil golfaniéra, svého věznitele a ten mu umožnil útěk do Padovy. Pak potřeboval rok, aby intrikami, úplatky a převody peněz sebral armádu, která lehce přemohla opozici, a Cosimo mohl triumfálně vtáhnout do svého města: Machiavelli později napíše, že „ještě nikdy nebyl člověk při svém návratu do svého domova přivírán tak nadšeně, jako Cosimo při návratu z vyhnanství.“

               Cosimo dávkoval svou pomstu velmi opatrně. Zničil jen své největší konkurenty rodin Strozzi a Albizzi, nebouraly se žádné paláce či věže, jak bývalo dříve zvykem, jen osmdesát osob bylo posláno do vyhnanství a po nějakém čase se dokonce i rodiny Strozzi a Albizzi mohly do města vrátit, mezi Albizzi a Medici měly později dokonce vzniknout dokonce i manželské svazky.

               Cosimo ovládl město a stal se „otcem vlasti.“ Město pod jeho vládou totiž bohatlo a Cosimo investoval údajně na 600 000 dukátů do umění. Nejvýznamnějším činem bylo angažování geniálního architekta Brunelesciho pro dostavbu dómu.

Nové revoluční řešení kupole, která se stavěla bez podpůrné konstrukce, bylo pro dělníky tak neobvyklé, že se báli jít tam pracovat a Brunelesci musel osobně vylézt nahoru a klást cihly, aby je zbavil strachu. Sochy z dómu a baptisteria, mezi nimi i Michelangelovu „Pietu“ je možné vidět v Muzeu „Museo dell´Opera del Duomo“. Cosimo dal přestavět kostel „San Lorenzo“, rok před jeho smrtí byla dokončena slavná medicejská kaple v tomto chrámu, která sloužila jako pohřebiště rodiny. Sám si dal postavit poměrně skromný palác, dnešní palác Medici-Riccardi, protože byl později rodině Riccardi prodán, když ho už Medičejští nepotřebovali.

               Od otce se ale naučil, že je třeba pohybovat se i v prostředí světové politiky. Využil boje mezi papežem Eugenem IV. a konciliárním hnutím, které svolalo koncil do Basileje. Eugen ho přeložil do Ferrary, kam přijel i byzantský císař Jan jednat o sjednocení východní a západní církve.  Cosimo vytušil svou příležitost. Velkými úplatky pohnul papeže a císaře, aby se pod záminkou hrozby moru ve Ferraře, přesunuli do Florencie. Ve Florencii byla pak 6. července 1439 v právě dostaveném dómu podepsána smlouva o církevní unii mezi Západem a Východem. „Laententur coeli“. Sice ani tato smlouva nesplnila, co slibovala, protože byla od většiny byzantského kněžstva odmítnuta, do Florencie ale přivedl koncil politiky z celého světa, knížata, církevní hodnostáře a ti všichni samozřejmě utráceli a utráceli –  byzantský císař ze všech nejvíc. A hlásili do světa zprávu o úžasném městě na Arnu a o netušených možnostech obchodu s touto metropolí a jejím vládcem Cosimem, vyrábějícím neuvěřitelně krásné látky z vlny i hedvábí. V PR se tedy Cosimo vyznal skvěle.

V roce 1453 hostil Cosimo ve svém domě císaře Friedricha III. na jeho cestě za korunovací do Říma. Osoba císaře nebyla pro Cosima do budoucnosti ale zdaleka tak důležitá jako osoba jeho sekretáře Eneáše Silvia Picolominiho, který se měl stát papežem Piem II. Cosimo pozval do města nejlepší malíře své doby a štědře sponzoroval jejich práci, to mělo za jeho vnuka Lorenza vést k největší slávě Florencie a rodiny Medici. Teď to byli Fra Angelico, Donatello, Giovanni Ruccelai, Lorenzo Ghiberti a další, kteří připravovali půdu pro velikány vrcholu renesance Sandra Botticeliho, Filippina Lipiho, Leonarda da Vinciho či Michelangela Buonarottiho, který už půdu renesance opustil a založil směr nový, manýrismus.

               Cosimo zemřel 1464 zlomen smrtí svého syna Giovanniho rok předtím. Jeho druhorozený syn Pietro byl velmi nemocný a bylo zřejmé, že dlouho žít nebude. To se i potvrdilo, ale přece jen žil tak dlouho, aby měl jeho starší syn Lorenzo, který si měl zasloužit přízvisko „Nádherný“, ačkoliv nijak krásný nebyl, v roce 1469 právě dvacet let a byl schopen převzít moc nad městem a vytvořit z něho nejmocnější centrum tehdejší Itálie.

Florencie I.část

               Florencie je poutní místo, navštěvované skoro stejně často jako Řím. Florencie je město kultury a je zajímavé, že co v Římě musely tvořit generace a generace umělců sponzorovaných nekonečným počtem papežů, ve Florencii vznikl celý kulturní zázrak za relativně krátkou dobu a zásluhou jedné jediné rodiny.

               Florencie je město, které jsem shodou náhod navštívil v Itálii nejčastěji, přesto ho stále nemám „odškrtnuté“, jak říká má žena, to znamená, že jsem stále ještě nenavštívil všechno, co bych navštívit chtěl a tak je další návštěva tohoto města nezbytná. Jednodenní návštěva města se prostě nevyplatí.  Podíváte se na katedrálu, případně vyběhnete na Campanilu, navštívíte Ufizzi, protože jste si internetem rezervovali vstupenku (jinak to ani nezkoušejte), vyfotíte se s kopií Davida na „Piazza dela Signoria“, poobdivujete zlatníky na „Ponte vecchio“, a možná ještě stihnete proběhnout sály „Palazzo Pitti“ se zahradami „Giardino di Boboli“. Ale co „San  Lorenzo“ s hrobkami medicejských, co „Santa Maria Novella“  nebo „Santa Croce“s náhrobky slavných florenťanů, co „Palazzo vecchio“, Bargello, Museo Academico, San Miniato, Fortezza da Basso a všechny ty nádherné paláce? Atd. atd…  Vypít si kávu v jednom z početných barů na „Piazza  della Repubblica“, na to můžete v tom stressu úplně zapomenout. Prostě se to nedá!. Ve Florencii musíte zůstat několik dní, což znamená, že na to musíte mít i příslušný rozpočet. Florencie je totiž krásná především ve svých interiérech a ty nejsou zadarmo.

               Stejně tak marné je pokoušet se napsat o Florencii článek o čtyřech nebo pěti stranách (neřku-li o třech, což je prý doporučená maximální délka textu na internetu). Je to prostě nesplnitelná mise a to přesto, že dějiny Florencie jsou v podstatně kratší, než dějiny většiny italských měst. V čase, kdy jich většina už stála, byl v oblasti řeky Arno, kde dnes stojí toto hrdé město, neprostupný močál, v němž Hanibal utopil svého posledního slona. Město v této oblasti bylo, ale na kopci a jmenovalo se Fiesole. Je tam i dnes a je to předměstí dnešní Florencie. Kdysi to bylo naopak.

               Fiesole potřebovalo na řece Arno přístav a tak vznikla Fiorentina na břehu řeky, často zaplavovaná (ostatně poslední velká voda navštívila Florencii ještě v roce 1966). A pak tu Římané postavili cestu „Via Cassia“ a přemostili řeku mostem, který potřeboval ochranu. Gaius Julius Caesar sem z toho důvodu nechal usídlit své veterány a základy budoucího slavného města byly položeny.

               Na tu slávu si ale Florencie musela počkat hodně dlouho. Zůstávala až do vrcholného středověku ve stínu mocné Pisy, opevněné Luccy na křižovatce cest a dokonce i Arezza. Na to, aby všechny své sousedy překonala, muselo být vykonáno hodně drobné práce. Žádné jiné z toskánských měst nebylo tak důsledné v získávání zázemí, budování cest a další infrastruktury i v násilném přesídlování šlechticů do města, kde si stavěli u paláců typické vysoké věže a spolu s bohatými kupci vytvářeli novou nobilitu. Až z jedenáctého století pochází první známka přicházející velikosti – kostel „San Miniato al Monte“,  ke kterému dal položit základní kámen okolo roku 1090 biskup Hildegard,  dobře vycházející s císařem i papeži.

Chrám dal stavět na počest místního svatého Minia, popraveného za pronásledování křesťanů v době vlády císaře Decia v roku 295. Hodnověrnost legendy o tomto svatém mučedníkovi značně snižuje údaj, že s už useknutou vlastní hlavou pod paží vyběhl na tento vršek nad městem, ale u legend nejde o hodnověrnost, nýbrž o kult. Takže přivřeme oči a kochejme se krásou budovy postavené na jeho počest.  Je to jediná čistě románská stavba ve městě, vlastně nad městem, pokud si chcete Florencii prohlédnout shora, musíte zajet sem, k rozsáhlému komplexu kláštera na jižním břehu řeky Arno – tedy na opačném, než kde se nachází městské centrum.

Ve stejné době, tedy v jedenáctém století, přesněji v roce 1059 byl položen základní kámen Baptisteria, tedy křtitelnice v centru města.  Osmiboká budova z bílého a zeleného mramoru si musela počkat na své dokončení až do patnáctého století, kdy byla obdařena posledními bronzovými dveřmi.

Má je celkem tři. Jižní dveře se scénami ze života Jana Křtitele vytvořil Andrea Pisano už v roce 1330. Severní dveře zhotovil v roce 1401 Lorenzo Ghiberti, nejkrásnější jsou ale východní dveře od stejného autora (pracoval na nich 27 let!) „Porta del Paradiso“ – tedy Rajská brána. Za ten název vděčí Michelangelovi, který měl říct, že jsou ty dveře tak krásné, že by měly být ve vstupu do ráje.

Krátce nato dostala Florencie poprvé dobyvačné choutky a vytáhla v roce 1125 – zcela bez důvodu – proti svému mateřskému městu Fiesole, aby ho po čtyřletém obléhání dobyla. O dobré integraci nových obyvatel svědčilo to, že první podestá, tedy volený vládce města zhruba o sto let později, pocházel právě odtud.

               Florencie vedle cílevědomého budování infrastruktury vsadila na bankéřství.  Půjčování peněz na úrok bylo církví přísně zakázáno, ale občané Florencie projevili mnohem menší strach z ohně pekelného, než jejich sousedi v jiných toskánských městech a rodiny Bardi, Cerchi, Donati a další budovaly své pobočky po celém tehdy známém světě a jejich dlužníky byli i anglický či francouzský král. O chybějících zábranách při půjčování peněz na úrok svědčí i to, že se ve Florencii neusadila žádná židovská komunita, která jinak tuto pro křesťany zakázanou činnost ráda přebírala. Florencie bohatla, ale stále ještě žila ve stínu svých mocných sousedů. Nicméně se v této dob už pilně stavělo. Především vzniklo „Palazzo vecchio“, dokončené v roce 1314 s na svou dobu naprosto extravagantní věží s výškou 94 metrů kde se dnes nachází městská radnice.

Původně zde zasedal městský senát a poté se budova stala sídlem vládců města z rodu Medicejských. Když si tito postavili na druhém břehu řeky palác Pitti a přesídlili tam, jmenoval se palác Pitti nějakou dobu „Palazzo nuovo“ čili nový palác a budova na „Piazza della Signoria“ se logicky stala starým palácem. A to jméno jí už zůstalo.  Dále vzniklo v druhé polovině třináctého století i „Bargelo“, tedy budova, kde sídlil starosta města, na jehož nádvoří se mučilo a popravovalo a kde je dnes velké muzeum soch florentských autorů, jako například opilý Bacchus od Michelangela.

Toto muzeum má tak podivné otvírací dobu, že jsem ho při jednodenních výletech do Florencie nikdy nestihl je navštívit. (je to od 8:15 do 14 hodin, ale jednou je zavřeno v neděli, potom zase v pondělí a někdy jak v neděli, tak i v pondělí a já nikdy nevěděl, kdy je ten správný den) Je to tedy jeden z hlavních důvodů, abych se do toskánské metropole podíval ještě jednou – nebo možná i dvakrát?

A právě v této době po jedné z opakovaných povodní, která strhla starý římský most, byl postaven na jeho fundamentech most nový, který se ovšem jmenuje paradoxně „Starý“ tedy „Ponte Vecchio“ a vedle onoho paláce na „Piazza della Signoria“ se stal nejslavnější pamětihodností města. Na mostě byly, jak bylo tehdy zvykem, postaveny obchody, dvacet čtyři na každé straně, tedy celkem čtyřicet osm. Původně se zde prodávaly potraviny, později byly tyto nahrazeny zlatnickými krámky. A ty jsou zde dodnes. Procházka po „Ponte vecchio“ je zážitkem pro oči, které jsou ze všech stran doslova oslepovány leskem zlatých šperků.

Nemusíte tady nic koupit, ale projít se tu člověk musí.  Už proto, že jinak se v centru města nedostane na druhý břeh. Věděli to i Medicejští, pozdější vládci města a nechali si na poschodí vybudovat tajnou krytou chodbu, po níž mohli nepozorovaně překonat řeku Arno na své cestě z paláce Pitti, kde sídlili, do „Pallazo dei Uffizi“, kde byla usazena jejich administrativa, tedy úředníci.

Ve stejném roce jako „Palazzo vecchio“ začali florentští se stavbou dómu „Santa Maria del Fiore“. Tady ale přepjali své síly. Stavba musela být v důsledku morové rány přerušena a její dokončení si muselo počkat až na rok 1436 a na geniálního architekta Brunelleschiho. O tom tedy později.

Úspěšnější byli při stavbě zvonice. K jejímu projektu získali nikoho menšího než Giotta, který se na poslední roky svého života vrátil do rodného města. Jeho projekt byl ukončen až řadu let po jeho smrti v roce 1359. Zvonice je vysoká 82 metrů, na její vrchol vede 414 schodů a přes fyzickou náročnost výstupu stojí stále před vchodem do Campanilly fronta, protože z jejího vrcholu se nabízí ohromující pohled na město.

Samozřejmě se v městě ve třináctém století usadily i oba žebravé řády Dominikánů a Františkánů. O kostel „Santa Maria Novella“, patřící Dominikánům, zakopnete hned, když vystoupíte z nádraží. Za poměrně velkým náměstím s malým obeliskem se nachází kostel s velkým klášterem, ovšem původní stavba byla v románsko-gotickém stylu, současný renesanční vzhled dostala fasáda kostela až od Leona Battistu Albertiho v době vlády prvního medicejského vládce města Cosima staršího v letech 1456 – 1470.

Vevnitř je kostel stále ještě gotický, výzdoba pochází ale až z doby florentské vrcholné renesance, jako „Narození Krista“ od Sandra Botticelliho (jeho obraz „Klanění tří králů“byl přemístěn do Galerie Uffizi) nebo fresky v kapli od Filippa Strozziho a Filippina Lippiho.

Františkánský kostel je samozřejmě na opačné straně města, jak bylo zvykem, aby si oba žebravé řády nekonkurovaly. Kostel „Santa Croce“ má ve Florencii přímo symbolický význam ani ne tak kvůli své fasádě, která pochází až z devatenáctého století, ale díky svému vnitřku, kde se nachází 250 náhrobků nebo památníků slavných Italů. Nejslavnější Florenťan ale ve svém náhrobku neleží, o tom později. Fresky v kaplích vedle hlavního oltáře pocházejí od Giotta.

Na začátku čtrnáctého století začali Florenťané stavět třetí okruh hradeb v celkové délce osmi kilometrů se sedmdesáti osmi věžemi, který měl uzavřít do svého obvodu i zatím jen palisádami chráněná předměstí. Měly se hodit. V roce 1311 vtáhl do Itálie císař Jindřich VII., aby zde obnovil císařskou moc, na což si nikdo netroufal od časů Barbarossy. Město Florencie, které právě před nedávnem změnilo strany a bylo ovládáno guelfy, tedy papeženci, pro něho představovalo překážku, kterou nehodlal tolerovat. Jeho nemocemi zdecimované vojsko ale ani nedokázalo hradby města skutečně uzavřít obléhacím kruhem, zmohl se jen na demonstraci síly před branami, kterou mohli Florenťané s klidem ignorovat. A když se císař chystal k novému útoku, tentokrát posilněn kontingenty ostatních toskánských měst, kterým moc Florencie už dlouho ležela v žaludku, nečekaně nedaleko Sieny ve svém vojenském táboře zemřel. Florentské hradby si tedy musely počkat na další zatěžkávací zkoušku dalších dvě stě let, než je oblehl císař Karel V.

               Základ vzestupu Florencie k toskánské metropoli začal docela nenápadně. Kontrolou Toskánska byl pověřen nemanželský syn císaře Friedricha II., Fridrich z Antiochie, který se oženil s krásnou Florenťankou. Tento šarmantní, krásný, kulturymilovný a vládyschopný mladý muž si zvolil za hlavní město oblasti, které měl vládnout, rodné město své manželky a – což je pro další důvod důležité, vyhnal z města guelfy, tedy papežskou stranu. Věže guelfských rodin se bouraly a město se stalo přísně ghibellinským, což se mělo v následujících desetiletích ukázat jako požehnání pro kulturní vývoj města.

               Právě v té době mělo město dát světu největší spisovatele své doby, Danteho Alligieriho, a Giovanniho Boccacia, ale i výtvarné umělce velikosti Giotta, který se ve Florencii narodil a strávil zde i posledních sedm let svého života. Renesance právě slavila svůj zrod na poli duchovním i uměleckém, kde jinde mohlo toto dědictví zemřelého císaře Friedricha II. dojít svého rozkvětu, než ve městě, které se k dědictví tohoto velkého císaře hlásilo. Výjimkou je Francesco Petrarca, třetí z velkých spisovatelů rodící se renesance. Jeho rodiče pocházeli z Florencie, ale jako stoupenci papeže museli v době vlády Friedricha z Antiochie město opustit a tak se Francesco narodil v Arezzu, vystudoval v Bologni, žil v Avignonu a zemřel nakonec v blízkosti Padovy.  Ve Florencii měl jen své kořeny.

               Dante měl skvělé předpoklady k velké kariéře. Pocházel z významné florentské rodiny, oženěn byl do rodiny Donati, jedné z nejvýznamnějších rodin města a v mladých letech se vyznamenal ve dvou významných bitvách, které Florencie vedla proti konkurenčním městům Arezzu (bitva u Campaldina 1289) a Pise (boj o pevnost Caprone). Dante to dotáhl až do „Consiglio de Podesta“, tedy do poradního sboru starosty a pak potkal svou Beatrici (i když byl ženatý), zamiloval se, a stal se básníkem. 

Jeho sbírka sonetů „Vita nuova“ z roku 1296 se stala okamžikem vzniku renesanční literatury – už proto, že si Dante troufl veršovat ve florentském nářečí, zatímco oficiálním literárním jazykem byla samozřejmě latina. Ale latina byla jazykem církve a Dante postavil do středu pozornosti člověka (ženu), lásku k ní a obdiv k lidské bytosti. Základní kámen humanismu byl položen a byl vybrán ze zdi středověkého myšlení, které považovalo život na zemi za pochod slzavým údolím. Následkem toho se tato zeď měla brzy zřítit. Ovšem právě Danteho život se měl stát údolím slz. Když ho v roce 1302 město poslalo jako vedoucího delegace k papeži do Říma, proběhl v jeho nepřítomnosti ve Florencii převrat. K moci se dostala guelfská strana a Dante se už neměl kam vrátit. Byl odsouzen k vězení a propadnutí majetku, a když se odmítl do města vrátit, pak k smrti upálením. Trest se vztahoval i na jeho syny, ne ale na jeho manželku, které se do města mohla vrátit a zachránit majetek odpovídající jejímu věnu, které do manželství s Dantem přinesla. Dante se stal mluvčím emigrantské opozice, najdeme ho u vojska v Montepulcianu, které pokus zvrátit poměry ve Florencii v roce 1304 prohrálo, i v průvodu císaře Jindřicha VII., do něhož vkládal velké naděje a doprovázel ho při císařově dosti ubohém pokusu dobýt vzpurné město v roce 1312. Pak doslova zmizel z obrazovky tehdejšího politického dění, zato se dal do psaní svého stěžejního díla, jež je i dnes ještě považována za jeden z největších výtvorů světové literatury, do své „Božské komedie“. V exilu měnil města, po Veroně se usadil v Ravenně, kde ho obdivoval místní vládce Guido da Polenta. V jeho službách odjel Dante v roce 1321 jako vyslanec do Benátek, tam se nakazil horečnatým onemocněním a po návratu do Ravenny už jeho vyčerpaný organismus nenašel dost sil, se této chorobě bránit. Dante zemřel 13. září 1321 ve věku padesáti šesti let. Florencie se příliš pozdě přihlásila ke svému slavnému rodákovi. Marně mu v kostele „Santa Croce“ postavili honosnou hrobku, ta je dodnes prázdná. Ravenna odmítla tělo otce italské řeči vydat. Odpočívá v Ravenně, jen olej, který hoří u jeho hrobu, může dodávat jeho rodné město Florencie, které se ho za jeho života tak hanebně zřeklo.

               Pýcha předchází pád. Od poloviny čtrnáctého století postihlo Florencii hned několik zničujících ran. Napřed to byla v roce 1348 morová rána, která vyhubila polovinu obyvatelstva – ale dala vzniknout Boccaciovu „Dekameronu“. Poté zkrachovaly bankovní domy Bardi a Cerchi a strhly s sebou mnoho dalších menších bankéřů. Jejich největší dlužníci francouzský a anglický král se totiž zapletli do stoleté války a neměli z čeho splácet nejen své úvěry ale ani úroky. A v roce 1378 povstali nespokojení pracovníci textilní výroby, která mezitím ve Florencii hrála vedle bankéřství rozhodující hospodářskou úlohu. Povstání Ciompi otřáslo strukturou města a jeho ústavou, která pocházela z roku 1255. Čtyři roky trvalo, než se podařilo rebelující dav na ulici porazit a zavést jakýs takýs pořádek.

               Že se město dokázalo z těchto smrtících ran na rozdíl od svých konkurentů vzpamatovat a vykvést do nové a ještě větší slávy, za to vděčilo jedné jediné rodině. Už v době povstání Ciompi tahal za nitky v pozadí jistý Salvestro Medici, jeho syn Giovanni pak založil slávu rodiny jako oblíbený advokát chudých, a samozřejmě i úspěšný bankéř, který převzal pole vyklizené starými tradičními bankéřskými rodinami. Ale o tom až příště.

Černá Hora III – vnitrozemí

               Dějiny této zemičky se neodehrávaly na pobřeží, kde dnes kypí život a turistický ruch, ale ve vnitrozemí. Ostatně až do roku 1878 neměli Černohorci k moři přístup.

               Takže pokud chcete poznat zemi trošku lépe, musíte se od moře vzdálit. Dnes usnadňuje přístup do vnitrozemí tunel mezi Čanjí a Podgoricou, kterým je možné dosáhnout černohorské hlavní město za něco málo víc než půl hodiny.

               V názoru na Podgoricu nejsme s manželkou zcela zajedno. Zatímco já jsem toho názoru, že tam toho není příliš mnoho k vidění, ona je přesvědčena, že tam není VŮBEC NIC! Samozřejmě historického tam toho člověk mnoho neuvidí, město bylo neustále na frontové zóně mezi Turky a Černohorci a bylo několikrát zničeno, naposledy během druhé světové války, kdy se zde odehrávaly urputné boje mezi Titovými partyzány a Němci (pamatuji si z dětství nesmírně brutální film „Bitva na Neretvě“ popisující boj partyzánů o probití se na sever k hlavním Titovým jednotkám, díky kterému jsem nemohl několik nocí spát). Na počest jugoslávského vůdce dostalo město jméno Titograd a až v roce 1992 se vrátilo ke svému původnímu jménu.

               Městské centrum se dělí na Nový Varoš a Starý Varoš. Ten starý je opravdu pozoruhodný. Kde už člověk najde v centru hlavního města kurníky se slepicemi a osly na ulici? O bezvýznamnosti Podgorice v čase turecké nadvlády hovoří i jedna skromná mešita s jediným minaretem, i když z tohoto období pochází zřejmě jediná městká historická památka – totiž hodinová věž Sahat Kula.

Z turecké pevnosti na soutoku řek Morača a Ribnica zůstal jen kousek zdi. Stačí jeden pohled z parku na druhém břehu Ribnici s velkou jezdeckou sochou krále Nikoly I., aby člověk pochopil, že překračovat řeku (nebo spíš potok) Ribnicu se z tohoto důvodu nevyplatí.

               Impozantní je Most tisíciletí přes Moraču a v centru města „Trg nezavisimosti“, tedy Náměstí nezávislosti v duchu komunistické architektury, ale s velkou fontánou uprostřed a s obeliskem, který kupodivu uctívá ne Tita a jeho partyzány, jak bych byl čekal, ale bojovníka proti Turkům, strýce krále Nikoly I. Mirka Petroviče Njeguše.

A koneckonců našli jsme ve městě vyslanectví ruské i německé, řadu kaváren a restaurací, hotel Hilton, národní banku (nepochopil jsem zcela, nač ji Černohorci mají, když nemají vlastní emisní politiku, ale asi se to tak sluší) a veliké moderní národní divadlo se sochou Petra II. Petroviče Njeguše před budovou – kdo jiný by tam taky měl být? Ale o tom trošku později.

               A nezapomeňme na královský palác. Na břehu Morače v rozsáhlém parku nedaleko centrální nemocnice se nachází poměrně skromný Zimní palác rodiny Njegušů. Král Nikola dal tento palác stavět vlastně jako dar svému synovi Mirkovi, jenže tomu se v Podgorici – podobně jako mé manželce – nelíbilo. V roce 1916 ovšem neměl volbu. Černá Hora byla převálcována rakouskými vojsky, princ Mirko upadl do zajetí a byl internován – právě v onom paláci, který pro něj otec dal stavět a který on dlouhá léta ignoroval. Osud ho tedy dostihl.

               Na území Černé Hory se v době před tureckou expanzí nacházelo takzvané království Zeta, kde vládl rod Crnojevičů. Byli zcela navázáni na srbskou říši a v osudné bitvě na Kosově poli v roce 1389 bojovali po boku Srbů. Poté se dostali pod velký turecký tlak. Marně se snažili spojit s rodinou albánského hrdiny Skanderberga do koalice, která by mohla tureckému tlaku odolat. Poslední z dynastie Ivan Crnojevič se snažil několikrát upevnit svou pozici v rovině pod horami, a proto zde existují až dvě jeho hlavní města Žabljak a Rijeka Crnojeviča. Neudržel se, musel se stáhnout do hor, kde založil roku 1482 město Cetinje a posléze dokonce hledat záchranu v Itálii.  Když člověk zrealizuje geografickou polohu Cetinje, dokáže si představit, v jak zoufalé situaci se Crnojevič nacházel, když se rozhodl vládnout z této „země nikoho“. Ale ani tady se neudržel, vojska Velké Porty byla příliš mocná a dynastie Crnojevičů skončila v roce 1499. Ivan má v Cetinje svou sochu jakožto zakladatel města.

               Turci neměli nikdy příliš velký zájem vládnout této nehostinné krajině přímo. Proto uzavřeli výhodnou dohodu o spolupráci s místními biskupy. Ti vládli v zemi pod horou Lovčen jako turečtí vazalové, platili do Istanbulu daně a měli od Turků víceméně pokoj. V sedmnáctém století se tohoto úřadu chopila rodina Njegušů. Danilo Petrovič, první z řady biskupů z této rodiny, dal v Cetinje postavit obrovský klášter, který byl i centrem moci – a stojí dodnes.

Musel ho stavět dokonce dvakrát, protože v letech 1698 a poté 1712 byl klášter dvakrát srovnán se zemí. Klášter je dominantou i dnes, a pokud jste dorazili do Cetinje, musíte ho prostě navštívit. Danilovo mauzoleum stojí na vršku nad klášterem, výstup k němu je malý sportovní výkon.  Moc přecházela pravidelně ze strýce na synovce, protože ortodoxní kněží se sice ženit mohou, ne ale biskupové. V roce 1784 nastoupil na trůn kníže biskup Petar I. Podařilo se mu nejen sjednotit znesvářené černohorské kmeny, ale vytvořil i jakýsi státní útvar. Dokázal obratně manévrovat mezi Turky, Rusy a Francouzi, kteří v té době obsadili Dalmácii, nabídku stát se srbským patriarchou pod Napoleonovou ochranou ale odmítl. Po své smrti v roce 1830 byl vyhlášen za svatého a jeho mrtvola se stále nachází v cetinjském klášteře, který po něm dostal jméno. Byli jsme svědky toho, když jedna žena požádala mnicha, aby mohla mrtvolu světce uvidět. Přivedl jí k truhle a odklopil víko, mrtvola Petara I. se nachází pod skleněným příkrovem. Ona žena se na truhlu přímo vrhla, objímala ji a líbala, byl to pro nás poněkud neobvyklý projev kultu. Následovat jsme ji odmítli, i když nám to onen mnich nabídl.

               Po Petarovi. I nastoupil jeho synovec Petr II. Petrovič Njeguš. Toho uctívají Černohorci jako otce vlasti, ale nejen oni, obrovské úctě se těší i u Srbů. V roce 1982 jsem byl jako student v Černé Hoře a spřátelil jsem se s jedním Srbem, který tam trávil dovolenou. Nedal jinak, než že mě vyveze k hrobu Petra Petroviče Njeguše na horu Lovčen, přesněji na jeden z vrcholů tohoto národního parku jménem Jezerní vrch. Fakt, že jeho žena trpěla kinetózou a v serpentinách vedoucích k vrcholu ve výšce přes 1800 metrů každou chvíli zvracela, ho nemohl v jeho touze ukázat cizinci národní památník zadržet, ubohou ženu ovšem napomínal, aby nedělala před hostem ostudu. 

               Na vrcholu Jezerního vrchu se nachází obrovské mauzoleum, kde je tento otec vlasti pochován. On sám je zde zobrazen v zamyšlené póze pod černohorským orlem, z vrcholu kopce je skutečně vidět prakticky celá země. Od kotorské zátoky až po Skadarské jezero, je vidět Cetinje na úpatí hory, v dálce Podgorica a na obzoru vysoké pohoří s nejvyšší horou země Babim kukem. Petr Petrovič odtud bdí nad svým lidem. Rakušané ho během první světové války dali exhumovat a přenesli do Cetinje, hned po konci války ho ale Černohorci znovu vynesli do jeho mauzolea, kde je dodnes.

Petr Petrovič byl svým strýcem vyslán na studia do Evropy, studoval ve Vídni a poté v Petrohradě. Po návratu do země a převzetí moci začal v zemi zavádět do té doby nevídané reformy. Zavedl peníze (píše se rok 1830!!!), knihtisk, první školy, ale i daně – to se Černohorcům asi až tak nelíbilo, ale když za ty peníze začal stavět cesty a zavedl poštu a podobné vymoženosti, nějak se s tím už smířili. Postavil v Cetinje palác, který připomíná období renesance, sám jsem si myslel, že je to stavba ze šestnáctého století – ale není.

Petr Petrovič se naučil v Rusku hrát biliard a ten byl jeho největší vášní. Očividně pozýval do svého paláce místní náčelníky, aby si s ním zahráli, proto dostal palác jméno, které má dodnes – Biliardia. Biliard knížete biskupa Petra se dochoval dodnes a ukážou vám ho v jedné z prvních místností při návštěvě paláce.

Ovšem největší zásluhu měl Petr Petrovič na kodifikaci srbské řeči. Sám byl básník a spisovatel a chtěl psát v rodné řeči. Protože pravidla gramatiky dovezl z Ruska, je srbština ruštině hodně podobná. A Srbové akceptují, že otcem jejich řeči byl Černohorec. Proto možná je i vztah Černohorců k Srbům poněkud schizofrenní. Průvodkyně v Biliardii sice označovala Srby za okupační moc, ve skutečnosti se ale Černohorcům moc nechtělo se od Srbů oddělovat. Jak už jsem psal, rozhodli o tom muslimové z okolí Ulcinju.

               V Cetinje sídlí i dnes černohorský prezident, jsou zde vládní budovy a to i když hlavní město je Podgorica,kde má sídlo i parlament. A samozřejmě nemůže v Cetinje chybět královský palác.

               Po smrti Petra Petroviče nastoupil na biskupský trůn jeho synovec Danilo. Ten se ovšem rozhodl s praxí biskupů knížat skončit, možná i proto, že se zamiloval do jisté Darinky Kvekičové. V roce 1852 se tedy vzdal biskupského úřadu a vyhlásil světské knížectví. Jeho reformy, které zemi příliš táhly na západ se ale Černohorcům nelíbily a Danilo byl v roce 1860 v Kotoru zavražděn. Knížetem se stal jeho nezletilý syn Nikola, za něhož vládl dlouhou dobu Danilův bratr Mirko Petrovič – to je ten, kterému v Podgorici postavili onen obelisk. Byl to totiž on , kdo po dlouhá desetiletí vedl Černohorce do bojů proti Turkům až konečně v roce 1878 vzniklo na berlínském kongresu nezávislé království Černá hora a Mirkův synovec Nikola se stal prvním (a posledním) černohorským králem.

               Nikolův palác, tzv. „Modrý palác“ je poměrně skromný, ale vkusně zařízený. Na stěnách jsou obrazy nejvýznamnějších členů Njegušovy rodiny.

Samozřejmě i Nikoly a jeho manželky Mileny. Ta byla údajně zcela prostá dívka, která musela být napřed vychovávána na knížecím dvoře, než se naučila způsobům a Nikola si ji mohl vzít za ženu. Její kvalifikací na kněžnu byla jen její krása, byla údajně nejkrásnější dívkou v zemi. Temperamentní Nikola s ní měl dvanáct dětí, z toho devět dcer! Provdat devět dcer do dobrých rodin není jednoduchá záležitost, ale Nikola to dokázal. Ne nadarmo si tím vysloužil přezdívku „tchán Evropy“. Navázal tak rodinné svazky nejen s ruským carským dvorem, ale i s královskými rodinami italskou či anglickou. Situaci mu ulehčovala skutečnost, že dcery byly údajně jedna krásnější než druhá, některé pokoje v paláci nesou ještě jejich jména.

               Největší budovou v Cetinje je „Vladin Dom“ z roku 1910, postavený ke korunovaci Nikoly I. V něm je historické a umělecké muzeum.

Mezi obrazy sbírek černohorské královské rodiny najdete kupodivu i Picassa, Chagalla nebo Daliho, historicky nejzajímavějším exponátem je ale ikona „Madony z Philermonu“. Tato svatá ochránkyně řádu Maltézských rytířů má za sebou velmi pohnutý osud. Johanité se k ní dostali někdy ve dvanáctém století, v roce 1291 po pádu Akkonu ji převezli na Rhodos a poté, co museli ostrov v roce 1530 vyklidit, sbalili ji a odvezli si ji na Maltu. V roce 1798 obsadil Maltu Napoleon se svými revolučními vojsky, které neměly k náboženství a zejména ke svatým obrazům právě pozitivní vztah. Aby byla ikona zachráněna před zničením, odvezli ji rytíři do Petrohradu. V roce 1917 ji znovu ohrožovali revolucionáři, tentokrát komunističtí a byla znovu evakuována. Po mezizastávkách v Londýně a Kodani skončila nakonec v Bělehradě, kde sídlil ve svém exilu patriarcha ruské ortodoxní církve. Když v roce 1941 vpadly do Srbska jednotky Wehrmachtu, byla převezena do kláštera v černohorském Ostrogu. Od roku 1952 se nachází v Cetinje, ale teprve od roku 2002 je zpřístupněna veřejnosti – ve vlastní místnosti, takzvané „Modré kapli“.

               Klášter Ostrog zabudovaný do skály patří skoro k povinnému programu návštěvy Černé hory, nachází se na cestě do druhého největšího města země Nikšiče. Až do Nikšiče ale jezdit není třeba, k vidění tam toho opravdu moc není a Nikšičko pivo, jediné domácí černohorské pivo poměrně dobré kvality, dostanete v Černé Hoře všude.

               Po cestě z Podgorice k moři projede člověk okolo Skadarského jezera. Jezero na hranici s Albánií je rozděleno na dvě třetiny v Černé Hoře a třetinu v Albánii. Vlastně jsme chtěli dělat okružní cestu s návštěvou albánského Skadaru. To ale nebylo jednoduché. Na cestě na jih byla napřed odbočka na Skadar, která nás zavedla mezi domy, kde se člověk musel vyhýbat protijedoucím autům ve dvorech a vjezdech. Ale aspoň tu ještě byl asfalt, Jenže pak náhle ukázala směrovka nahoru do šíleného kopce a tam jsem viděl pouze jakousi betonovou plochu s obrovskými děrami a kusy vyčnívajícího betonu a usoudil jsem, že by to moje auto nemuselo přežít. Rozhodl jsem se, že to vezmu přes Ulcinj. Cesta je to sice delší, ale předpokládal jsem, že lepší. Nebyla. V Ulcinju nám cestu přehradila dvě napříč stojící auta černohorských cestářů. Oznámili nám suše, že cesta je zavřená, protože se opravuje. Objížďka? Není. Takže jsme stejně jako řada dalších aut z Ukrajiny, Německa a Holandska cestu do Albánie museli vzdát. Místo toho jsme navštívili Podgoricu, což vedlo, jak už jsem vzpomenul, k malé manželské krizi. Ale k jezeru jsme se přece jen dostali, a sice u Vizaparu, městečku, které žije z turistiky. Asi dvacetkrát nám byla nabídnuta plavba po jezeře, z nedostatku času jsem odmítl. Jezero je krásné. Překlenuje ho cesta a železnice, po níž jsem se už kdysi vezl k moři v roce 1982 a která spojuje Bělehrad s Barem. Na hrázi se nachází ještě jedna smutná vzpomínka na turecko-černohorský konflikt – zřícenina pevnosti Lesendro. Tu dal postavit otec vlasti Petr Petrovič. Ovšem ještě v roce dokončení ji dobyla a zničila turecká vojska, Petr Petrovič se tedy znechuceně stáhl zpět do svého Cetinje a psal básně.

               Ono to možná má něco do sebe, když je otec vlastí básník. A to i u národa, který po celou dobu své historie neznal nic jiného než války, utrpení a bídu. Dnes země nabrala pozitivní vývoj. Zda při tomto vývoji hraje rozhodující roli euro nebo rubl, si neodvažuji odhadnout.

Černá Hora II – pobřeží

               Dějiny Černé Hory jsou komplikované, ale zajímavé – a hlavně poměrně krátké. Přesto člověk naráží na památky starší, ať už pocházejí z doby knížectví Zeta, které se kdysi na území Černé hory rozkládalo nebo na pozůstatky benátské či turecké nadvlády – to vše dává této poněkud exotické zemi její zvláštní flair.

               Černá Hora byl vždy svázána se svým mocným sousedem na Východě – Srbskem. Proto  Černohorci bojovali na srbské straně v bitvě na Kosově poli v roce 1389 a spolu s nimi tam utrpěli katastrofální porážku. Nicméně trvalo ještě víc než sto let, než si je dokázali Turci podmanit a i to se nikdy nepodařilo úplně. Důvodem byly geografické podmínky – co už měla Velká porta hledat mezi vysokými horami s naprosto neúrodnou kamenitou půdou? Měli tady snad umírat turečtí vojáci jen proto, aby se někdo poklonil sultánovi? Měli jiné starosti a ty se jmenovaly pobřeží ovládané Benátčany.

               Na pobřeží Černé Hory se nacházejí čtyři města (páté je Herzeg Novi, o který se sice tehdejší velmoci taky praly, o čem svědčí španělská pevnost v tomto městě, kerý ale nedosáhl významu svých sousedů), každé je jiné a každé má jiný význam.

               Bar je moderní městečko s průmyslovým a vojenským přístavem, které má díky železnici, které ho spojuje s Bělehradem, klíčový ekonomický význam

               Budva je asi nejkrásnější z černohorských měst a je centrem turistiky.

               Kotor má melancholický nádech, zejména pro lidi vyrostlé na území někdejšího Rakouska-Uherska, tady sídlila rakouská námořní moc.

               Ulcinj jako nejjižnější z černohorských měst má pak už jiný – spíše albánský charakter a je centrem koupací turistiky, především na Velikej plaži, dlouhé 13 kilometrů.

               Začali jsme s návštěvou těchto měst v Baru, už proto, že zde byl nejbližší supermarket a bankomat. Bar je moderní město o 13 000 duších, čili malé, ale docela milé. Bar je průmyslový přístav, ale je zde zakotvena i černohorská vojenská námořní flotila a v Baru (nebo v Kotoru) musí přistát jachty turistů, které zde zaplatí vstupní poplatky do země. Bar má malinké centrum, dva obrovské kostely, přičemž ten pravoslavný stojí opravdu za to, je to gigantická moderní stavba uvnitř podle pravoslavné tradice do posledního centimetru pokrytá freskami.

Před kostelem je busta krále Nikoly I. který Bar pro Černou horu v roce 1878 dobyl. Král Nikola, se kterým se ještě budeme často setkávat – jediný černohorský král, si postavil v Baru svůj letní palác. Elegantní vila v klasicistickém stylu přímo na pobřeží uprostřed malého, ale hezkého parku s restaurací.

Moc na výběr Nikola neměl, v roce 1878 byl Černohorcům přiřčen jen Bar, dobytý Ulcinj museli vrátit Turkům a dostali ho až v roce 1880, ovšem na to, aby ho Turci vydali, musela před pobřežím demonstrovat flotila vítězných velmocí. Celé nábřeží Baru je jeden velký park s palmami, restauracemi a hřištěm  pro děti, vlastně je to tam docela milé. Trošku jinak to vypadá dál do vnitrozemí, kde městu dominují betonové bytovky z komunistických časů.

               Nový Bar je totiž nové město, které se vyvinulo z někdejšího přístavu. Antické město, které se jmenovalo Antibari, protože leželo na protějším břehu proti italskému Bari, se nachází v kopcích vzdáleno od pobřeží několik kilometrů. Tak to bývalo v antice zvykem, nejinak to měly Athény s Pireem nebo Efezos se svým přístavem. Starý Bar je mohutná ruina, protože byl v rámci osvobozovacích bojů v roce 1878 zcela zničen a už nebyl obnoven. Turci se ve zdejší pevnosti bránili až do hořkého konce.

Opevněná ruina stojí za návštěvu, mohutné hradby jdou téměř nepoškozené a k bráně vede ulička mezi obchodíky a kavárničkami, většinou s muslimskými prodavači, ve Starém baru se nachází nejvíc na sever vysunutá muslimská komunita Černé Hory. O tom svědčí i několik mešit, které se ve městě pod troskami starého města nacházejí. Benátčané dokázali město dobýt v roce 1443 právě včas, aby se nedostalo do turecké moci, udrželi ho ale jen do roku 1571, většina památek pochází tedy z turecké epochy, ať už turecká lázeň, hodinová věž nebo akvadukt, kterým Turci do pevnosti přiváděli vodu.

Je to dost neuvěřitelné, ale když v roce 1979 zemětřesení zbouralo skoro všechny moderní budovy, s tureckým akvaduktem to ani nepohnulo. Na nejvyšším místě starého města je citadela s nádhernými výhledy až k moři a na hory, které město z východu a z jihu až hrozivě obklopují, člověk při tom pohledu pochopí, odkud má Černá Hora své jméno. Na nádvoří pevnosti je cisterna, ve které Italové v čase italské okupace (1941 – 1944) utopili několik jugoslávských odbojářů. Na to upomíná tabule napsaná azbukou. Fakt, že jsem se snažil text přečíst, přiměl jednu přítomnou turistku k otázce, zda jsem Rus. Když jsem řekl, že ne, představila se sama. Byl to Ruska z Petrohradu, která si v době, když bylo v Černé Hoře ještě levně, koupila apartmán v Budvě. Teď provázela po zemi, ve které tráví každé léto, své příbuzné z Omska.

               Budva je totiž opravdu pevně v ruských rukou. Ruštinu jsme zde slyšeli na každém kroku, město je hlavním městem černohorské turistiky s velkým přístavem jachet a nespočtem hotelů. Překvapivě nebylo těžké zaparkovat blízko městského centra, ovšem na louce, kde jsem kdysi před městskými hradbami spal „pod širákem“ s mým finským přítelem Heikkim, jsou dnes hotely, hotely a zase hotely. Budva je ostatně známá svým nočním životem, diskotékami, restauracemi, bary.

Budva byla, na rozdíl od Baru, až do roku 1918 rakouská, je někdy až milé, kolik se zde z té doby dochovalo,  maďarských výrazů – staré město v Podgorici se jmenuje „stary varoš“ (nové město pak „novy varoš)  a pláže blízko Budvy „Bečiči“. Souvislost člověk pochopí, až když ví, že maďarsky se řekne Vídeň Béč, čili to městečko má být jakási „malá Vídeń“ na pobřeží Jadranu. O skutečnosti, že se zde Habsburkové necítili úplně vítaní, svědčí pevnost ve starém městě. I směrem do města je opatřena střílnami a žádnými okny, očividně existovala potřeba se bránit nejen proti zevnímu nepříteli ale i proti místnímu obyvatelstvu. Z hradeb pevnosti jsou krásné výhledy, ostatně je možné koupit si vstupenku i na procházku po městských hradbách, není to ale okruh, jak jsme si mysleli, procházka končí pod terasou luxusní restaurace a člověk musí stejnou cestou zpět k pevnosti. Takže si krásu výhledů z hradeb zažijete dvakrát. I výhled na ostrov Svatý Nikola, kde jsou nejkrásnější městské pláže a kam pendlují loďky, které tam převážejí koupáníchtivé turisty. Pláže jsou ale i u městských hradeb, malá pláž Mogren, přímo pod hradbami, kam se dá projít malou brankou v městských hradbách nebo velká „Slovenska plaža“ na jih od starého města.

Budva je krásná, protože byla zcela nově zrekonstruovaná. Po zemětřesení v roce 1979 zůstalo z více než 200 budov ve starém městě stát nepoškozených patnáct. Proto jsme taky s Hekkim nesměli dovnitř, v roce 1982 byla totiž stavební substance ještě příliš nestabilní a nebezpečná. UNESCO, aby zabránilo hororové představě, že na místě ruin postaví komunistický jugoslávský režim paneláky, nabídla převzít město Budvu a Kotor do kulturního dědictví lidstva a obnovit je za vlastní peníze. Tito návrh ochotně přijal – na rozdíl od dogmatiků v Moskvě, Berlíně či v Praze byl pragmatik, a krása staré Budvy byla zachráněna. Úzkými uličkami se probojujete až k náměstí, které je obklopeno třemi kostely – katolickým kostelem svatého Jana Křtitele, ortodoxním kostelem Svaté trojice. Nejstarší kostel v Budvě je „Svata Marja in Punta“, pocházející údajně z roku 840 a vedle něho malý kostelík svatého Sávy, který mnohokrát měnil majitele, od roku 1657 je ortodoxní, ale františkáni, kteří v něm byli do tohoto roku, si směli ponechat klíče od kostela – člověk nikdy neví, že?

Dvakrát jsme se byli najíst v restauraci Dvoriště. Skvělé jídlo, přiměřené ceny a výborná milá obsluha, můžu jen doporučit.

Nejkrásnější pohled na Budvu je z cesty do vnitrozemí směrem na Cetinje, dobře rozbudovaná cesta překonává převýšení 900 metrů a nahoře jsou krásné vyhlídkové platformy, pohled dolů je prostě úžasný.

Kousek severně od Budvy je ostrov Sveti Stefan. Je spojený s pobřežím hrází, která z něho udělala poloostrov. Tam jsem dostal názorně vysvětleno, jak se Čerá Hora od mé první návštěvy v roce 1982 změnila. Jestliže tehdy jsme jako STUDENTI mohli bydlet na pobřeží přímo naproti tohoto luxusního hotelu (celý ostrov je hotel) a mohl jsem se projít ZADARMO mezi domky, kde bydlela i královna Alžběta II. nebo Mick Jagger, dnes je to uzavřená lokalita pro vyvolené. Jedna noc s výhledem na moře zde stojí 5000 euro, v apartmánu uprostřed ostrova se vyspíte za pouhých 1000 eur za noc a osobu. A pláže, na nichž jsme se s kamarádem Heikkim koupali, jsou samozřejmě uzavřené pro hotelové hosty, pokud nejsou vytížené, je možné si koupit vstup na jednu z nich – za 75 euro na den.

Na severu Černé hory se nachází největší fjord v jižní Evropě „Kotorski zaliv“. Pokud přijíždíte do Černé Hory ze severu – a to asi budete muset udělat, připravíte se na nejužším místě trajektem za čtyři eura, objíždět záliv je totiž nekonečná záležitost. Z jihu se do Kotoru dostanete snadno tunelem a můžete si zažít kus historie, pokud totiž právě u města nepřistanou turistické lodě – a to dělají bohužel hodně často. Pak je toto malé městečko sevřené mezi mořem a skálou během krátké chvilky beznadějně přeplněné. Rozhodl jsem si koupit za osm euro výstup na městské hradby – netušíc, že ta cesta vede k pevnosti, která se nachází ve výšce dvě stě metrů nad mořem – tušíte správně, město má výšku nula.

Překonat oněch dvě stě výškových metrů v jadranském vedru není úplně snadná záležitost, ale zvládl jsem to, moje milá manželka to vzdala v polovině. Samozřejmě, že na cestě je každých pár desítek metrů osvěžovací stanice s Černohorcem prodávajícím předražené chlazené nápoje, když dorazíte na vrchol a přivítá vás nápis „hladna piča“ jste rádi, že je pod tímto nápisem anglický překlad „cold drinks“. To jen aby nedošlo k omylu, co vás na vrcholu hory v pevnosti, kterou Turci nikdy nedokázali dobýt, čeká.  Turci obléhali Kotor hned třikrát, nikdy ho nedokázali dobýt, což mě nepřekvapuje.  Komu by se už chtělo lézt těch dvě stě metrů po skále, když ho tam místo chlazených nápojů čekali chlapi s mušketami. To bych se na to taky… Kotor se uchýlil v patnáctém století pod křídla Benátek a zůstal pod nimi až do roku 1797, kdy přešel pod správu Rakouského císařství. Jednou se ho pokoušel dobýt turecký pirát Ahmedin Barbarossa ale i on si vylámal zuby. I v roce 1571, v době velké turecké ofenzívy, kdy do tureckých rukou padl Kypr, Bar i Ulcinj, dokázal Kotor odolat. Při pohledu na jeho hradby, dvacet metrů vysoké a šestnáct široké, se tomu ani moc nedivíte.

Jeho námořníci pak bojovali v říjnu 1571 u Lepanta, kde se spojené křesťanské flotile pod vedením Juana d´Austria podařilo zlomit tureckou námořní moc. Na tyto hrdiny upomíná pamětní deska na jednom z kotorských paláců.

Město je doslova natlačeno na maličkém prostoru mezi mořem a skalou, má tři brány Severní, Jižní (kterou je těžké najít, jak je ukrytá pod skalou) a Glavna gradska Vrata, kterými se jde do přístavu, a několik kostelů.

Samozřejmě ten největší svatý Nikola je ortodoxní, postavený byl v neobyzantském stylu na začátku dvacátého století a fresky uvnitř jsou darem moskevského patriarchy. Kromě tohoto velkého chrámu je tady ještě jedna dominanta, katolický kostel svatého Trifona. To je vzpomínka na benátskou minulost, jako všude, kde Benátčané v Černé Hoře byli, zanechali své stopy v podobě katolické víry, to jde ještě dál na jih do severní Albánie do okolí Skadaru. Pozůstatky svatého Trifona přivezli z Konstantinopole do Kotoru někdy začátkem devátého století, od té doby je to patron města. Jeho kosti jsou uloženy v sarkofágu v kostele, na kterém je vidět, že přečkal už mnoho zemětřesení, která se v této oblasti opakují zhruba každých sto let. Výzdoba v kostele je rudimentální, i když Kotor, stejně jako Budva, byly v roce 1979 převzaty do kulturního dědictví UNESCO a pak za peníze této organizace znova postaveny. Ostatně svatý Trifon přečkal už horší časy. Při zemětřesení v roce 1667 spadly obě kostelní věže a musely být postaveny znova. Z terasy mezi nimi je krásný pohled na náměstíčko s budovou rakouské admirality. Odtud si tedy Rakušáci hráli na námořníky a v jedné bitvě dokázali dokonce zvítězit, nad kým jiným než nad Italy. Bylo to v roce 1866 v bitvě u Lissy, ani toto rakouské vítězství ale nedokázalo změnit výsledek války, který se rozhodoval u Hradce Králové.

V Kotoru je ještě několik malých milý kostelíků jako sv. Marija Koledata nebo Sv. Pavle anebo přímo vedle svatého Nikoly nenápadný, ale hezký sv. Luka. O námořní tradici Kotoru informuje Pomorski muzej v Palata Grgurina s modely lodí, historií kotorské mořeplavby i obrazy slavných rodáků, kteří to na světových mořích dotáhli daleko, jako například admirála Mateji Zmajevice, který to dotáhl až na velitele ruské válečné flotily. (I když se nenarodil přímo v Kotoru, ale v nedalekém Perastu, považují ho Kotorští víceméně za svého rodáka.) Hlavní náměstí je hned za branou od přístavu, jmenuje se oficiálně „Trg oktobarskej revolucije“, ale kotorští ho znají spíš jako „Trg Oružia“, čili náměstí zbraní.

Dominantou je hodinová věž, kterou tady nechali zřídit Benátčané na začátku sedmnáctého století, nad branou je pak citát Tita, na počest osvobození Kotoru jugoslávskými partyzánskými jednotkami v roce 1944 „Cizí nechceme, svoje nedáme.“

V přístavu se dá koupit výlet lodí po zálivu, přičemž člověk může navštívit i poloostrov Luštica se starou rakouskou pevností Mamula, kterou teď právě někdo chce přebudovat na luxusní hotel a podzemní katakomby jeskyní, kde se ukrývaly rakouské ponorky a kde ještě najdete rakouský císařský erb jako vzpomínku na tyto časy. K mému úžasu všichni, kteří tento výlet nabízeli – a že jich bylo – nabízeli jen časy v jedenáct dopoledne nebo ve tři odpoledne, nic mezi tím. Což musí v praxi znamenat, že všechny lodě vyplouvají současně a současně dorazí i k cíli a v programu je i koupání. To už známe z La Maddaleny na Sardínii, čili děkuji, nepotřebuji. I když návštěva těch starých rakouských arzenálů by mě lákala.

Nejjižnějším pobřežním městem Černé Hory je Ulcinj, někdejší Dolcinea. Připomíná vám to jméno něco – třeba vysněnou krásku Dona Quijota Dulcineu? Ne, není to náhoda, v Ulcinju strávil pět let v zajetí pirátů Miguel Cervantes a jméno města ho očividně inspirovalo.

Dnes je zde samozřejmě hotel Dulcinea a socha Cervantese v jednom z místních hotelů „Palata Venezia“, kde prý údajně byl vězněn – tehdy tam tento luxusní hotel očividně ještě nebyl. Ulcinj byl hnízdo pirátů, něco jako jadranská Tortuga. Až v roce 1571 padl do tureckých rukou, což byl jeden z důvodů velké křesťanské ofenzívy, která skončila porážkou tureckého loďstva u Lepanta. Pobřeží Černé hory ale už zůstalo v tureckých rukou až do roku 1878.

Ulcinj je malebný a je zcela orientován na cestovní ruch. Staré město se pne na vysoké skále nad přeplněnou městskou pláží a uličkami s obchůdky, hotely a apartmány.

Na samém vrcholu starého města je pak pevnost s muzeem. Výhodou pro turistu jsou poměrně nízké ceny. Hlavními hosty převážně muslimského místního obyvatelstva jsou totiž Albánci z Kosova a jejich kupní síla není veliká. K mému překvapení parkovalo na ulicích Ulcinju nemálo aut s americkými poznávacími značkami, zejména státy New York a New Jersey, Albánci se očividně vracejí domů i se svými za velkou louží koupenými vozidly. Ostatně byli to právě Albánci z okolí Ulcinju, kteří byli rozhodující silou při referendu o nezávislosti Černé Hory na Srbsku. Zatímco samotní Černohorci se většinově  vyjádřili pro setrvání ve federaci se Srbskem, Albánci na jihu země hlasovali až v 80 procentech za odtržení. A to rozhodlo.

Koupání v Ulcinju samotném byl nedoporučoval. Pláž je přeplněná, ženy se zde koupou oblečené podle muslimského zvyku.

Ovšem jen několik málo kilometrů na jih od města je „Velika plaža“. Třináct kilometrů dlouhá písečná plytká pláž, ideální na „člupkanie“, které tak miluje moje žena. Má celou řadu příjezdů, a jednotlivé části rozdílné názvy od „Pearl Beach“ nebo „White Beach“ až po „Copa Cabbana“. Na všech je krásně.

Mimochodem, pokud navštívíte Ulcinj a vystoupáte do starého města, můžu doporučit restauraci Antigona. Je to nově postavená restaurace na terase nad mořem s úžasným výhledem.

Ceny jsou, jak je v Ulcinju zvykem, přijatelné, najedli i napili jsme se se ženou za dvacet euro, obsluha profesionální, jídlo výborné a majitel restaurace, mladý muž jménem Albert hovoří snad všemi světovými jazyky, jen aby hostům zprostředkoval pocit, že jsou vítaní a že se o ně osobně stará. Takže neváhejte.

Samozřejmě Černá Hora není jen moře, ale i vnitrozemí. Podle něho dostala své jméno. Ale o tom až příště.

Černá Hora

               Možná už jste začali plánovat dovolenou, je ještě nevíte kam. Tak se tedy pokusím v krátkém seriálů tří článků povědět něco o jedné zajímavé zemi daleko na jihu na Balkáně.

               Černá hora je prťavá zemička na jihu Balkánu. Je tak malá, že když vylezete na horu Jezerný Vrch, kde Černohorci postavili mauzoleum svému otci národa Petru Petrovičovi Njegušovi, vidíte ji z onoho vrcholu prakticky celou. Od kotorského fjordu až po Skadarské jezero, nové hlavní město Podgoricu i staré hlavní město Cetinje a zezadu (a shora) na vás kouká nejvyšší hora země Babin Kuk. Jestliže tedy Černohorci chtěli svému milovanému vévodovi-biskupovi (milovanému, jak se to už otcům národů stává, až po jeho smrti) postavit vyhlídku, odkud si může prohlížet celou svou zemi, pak se jim to povedlo. Je třeba si uvědomit, že v době, kdy kladli Petra Petroviče do hrobu, byla ta zemička ještě podstatně menší, teprve územní přírůstky v letech 1878 a 1918 ji zvětšily natolik, že se aspoň dá zakreslit do map.

               I název země je výstižný. Na celém jejím území, které obsahuje pouhých 13 812 km 2, a žije na něm 600 000 obyvatel, není totiž prakticky nic jiného, než černé hory.

Tedy s výjimkou pobřeží, nejjižnější částí Jadranského pobřeží obývaného slovanským živlem – a právě kvůli němu jsme se do Černé Hory vydali.

               Průvodce upozorňuje, že jízda autem do Černé Hory a zejména pak jízda PO ČERNÉ HOŘE vyžaduje pevné nervy a hodně trpělivosti. Má milovaná žena těmito vlastnostmi na sedadle spolujezdce příliš neoplývá a tak naše cesta dostala ještě další dodatečný emocionální náboj.

               Způsob jízdy Černohorců je skutečně značně emocionální a proto je třeba používat více instinkty než rozum. Ten může selhávat. Pochopil jsem to totiž hned při příjezdu, kdy jsem skoro přehlédl auto, předjíždějící mě zprava (mělo pravdu, vlevo nebylo místo) a od toho okamžiku jsem sledoval více zpětné zrcátko než to, co se dělo přede mnou. Černohorci milují rychlou jízdu a nenechají se přitom rušit věcmi jako je omezená rychlost, plná nepřerušovaná čára či nepřehledná zatáčka. Někteří z nich se řítí do těchto zákazů a zatáček s odvahou Kamikadze. Není jich naštěstí až tak moc. Oni by sice takhle jezdili rádi všichni, ale limituje je kvalita jejich vozového parku, která pochází většinou z roku 1900 a málo a do kopce vytáhnout jejich mercedesy maximálně třicet až čtyřicet kilometrů v hodině. A do kopce je to tam často – viz název země.

               S parkováním si domácí taky nedělají starosti. Prostě auto NĚKDE odstaví. Zda tím někoho zablokují, je nezajímá ani v nejmenším, i když by třeba stačilo popojet jen o metr dál. Byli jsme s touto situací konfrontováni už první ráno. V noci dorazil k našim apartmánům někdo s německou poznávací značkou a postavil se napříč tak, že nikdo nemohl apartmán opustit. I když by bylo stačilo popojet o jeden metr dál. To ovšem Černohorci neznají odhodlanost mé ženy. Ta je schopna posadit se v sedm ráno do auta – v Černé hoře panuje v sedm ráno ještě naprostá noc – slunce sice svítí, ale všichni se nacházejí ve fázi hlubokého spánku – a troubit tak dlouho až někdo přijde a uvolní cestu. Samozřejmě to nebyl ten desperát, který nás zablokoval, ale jiný obyvatel apartmánu. Byl to Němec ze Stuttgartu, který složitým manévrem uvolnil cestu našemu vozu, abychom mohli vyrazit za poznáním. Samozřejmě, že ono nesmyslně parkující auto s německou poznávací značkou patřilo domácímu mladému muži z Čanje. V Černé hoře nemusíte mít ani nejmenší obavy, že vás někdo na základě poznávací značky na autě bude považovat za cizince – polovina Černohorců pracuje někde v zahraničí a má tedy na vozech cizí poznávací značky, zejména německé, ale kupodivu i mnoho amerických, zejména ze států New York a New Jersey.

               Cesta do Černé Hory je dlouhá. Proto se vyplatí nocovat někde po cestě v Chorvatsku, udělali jsme to, přespali jsme v Trogiru a nelitovali jsme. Až po Ploče, kde dálnice zahýbá ve směru na Sarajevo, se jede dobře, ovšem pak čeká na člověka Jadranská Magistrála a několik hraničních přejezdů, na kterých berou celníci svou práci velmi vážně. Zejména ti chorvatští, kteří se snaží samozřejmě turistu potrestat za to, že se rozhodl trávit dovolenou v jiné zem než v té jejich. Napřed se přejíždí z Chorvatska do Hercegoviny, které patří jediná obec na pobřeží jménem Neum, pak zase z Hercegoviny do Chorvatska (po pouhých pěti kilometrech) a pak z Chorvatska co Černé Hory. Pozor, nezapomeňte si takzvanou „Zelenou kartu“, pokud celník přijde na to, že ji nemáte – a on to kontroluje, musíte si hned na hranici uzavřít pojistku za 70 eur. Měl jsem s sebou kartu prošlou, tedy z minulého roku, ale až tak pedantní zase ti jihobalkánští celníci nejsou. Na černohorském území se pak pohybujete prakticky výhradně v zastavěné oblasti, čili rychlost víc než padesát kilometrů za hodinu je povoleno jen výjimečně. Suma sumárum jsme potřebovali na 119 kilometrů z Čanje, kde jsme v Černé Hoře bydleli, do Dubrovnika čtyři a půl hodiny, z čehož hodinu a půl nás nechali na hranici tvrdnout chorvatští celníci. Takže bez oné už zmíněn trpělivosti se prostě neobejdete. Nicméně ji manželka nepřibalila. Za co jí musím být ovšem vděčný, že mi rozmluvila můj nápad udělat si do Dubrovníka jednodenní výlet. Z důvodů výše popsaných je to prostě nerealizovatelné, zapomeňte a pronajměte si v Dubrovníku apartmán na jednu noc, pokud chcete mermomocí město „Game of throns“ navštívit

               Určitou svízelí v Černé hoře je najít adresu, na kterou jedete. Adresy se zde totiž příliš nevedou, Marie Terezie se svým katastrem zde nepůsobila, některé ulice sice nesou jména a domy čísla, ale zdaleka ne všechny – a hlavně, nikdo z domácích je nezná. Většina firemních aut, které potkáte, má na adrese firmy napsáno bb., čili „bez broja“ – tedy bez čísla domu. Ulice sice určitá jména mají, ale neznají je ani ti, kteří na té oné ulici bydlí.  Koho už zajímá, že je to Njegušova ulice? Pro Černohorce je to přece ta ulice, na které má Drago svoji autoopravnu. Pro cizince neznalého poměrů se to ovšem může stát problémem – Draga neznáte a jste ztraceni.

               Je tedy dobré zapamatovat si vzhled apartmánu nebo hotelu, ve kterém máte bydlet, ještě lepší je si obrázek vytisknout a mít ho při sobě. Tak se člověk snad může ke svému noclehu dostat. My jsme z neznalosti tuto možnost zanedbali.

               Volba ubytování v místě zvaném Čanj vypadala na první pohled velmi rozumně. Na internetu byla krásná oblázková pláž bez lidí a poloha byla právě v centru černohorského pobřeží, tedy pro někoho, kdo chce poznávat zemi, přímo ideální.

Až později jsem si koupil průvodce po Černé hoře a po přečtení článku o Čanji ve mně vzklíčily určité pochybnosti. Německý průvodce psal – dost sarkasticky – že strmý sjezd dolů k pláži vesničky Čanj se vyplatí jen turistům s velmi malým rozpočtem a minimálními nároky. Téměř výhradně dovolenkáři ze Srbska a pár zbloudilých Čechů a Maďarů zde tráví dovolenou na nafukovací madraci. Přesto ani tento průvodce nevystihl hlavní problém Čanje – totiž že je to vlastně městská pláž hlavního města Černé hory Podgorice. Po vybudování tunelu, který spojil Podgoricu s pobřežím, je právě Čanj první pláží, na kterou obyvatelé Podgorice dorazí, pokud si vyrazí k moři. Autem to sem trvá zhruba tři čtvrtě hodiny, takže se vyplatí zajet se sem vykoupat i po práci. A tato možnost je bohužel hojně využívána. Ta krásná fotka na internetu byla určitě pořizována někdy v dubnu a v šest hodin ráno. Protože to je zřejmě jediná doba, kdy není přeplněná. I když těch Čechů tam není jen několik, v starém hotelu na okraji pláže má své centrum pojišťovna „Mořský koník“, která zde organizuje ozdravné pobyty pro české děti.

Jedinou možností hezkého koupání je nechat se převést lodičkou za tři eura na takzvanou „Královskou pláž“, která je za skalou v jiné zátoce.

               Mimochodem Čanj byl nejsevernějším bodem Černé Hory až do roku 1918. Dva kilometry na sever do této vesnice je průsmyk, který byl v letech 1878 – 1918 rakousko-černohorskou hranicí a městečko Petrovac – někdejší benátské a později rakouské „Castello Lastva“ –  bylo nejjižnější rakouskou výspou. Až tak daleko na jih zasahovalo po Vídeňském kongresu v roce 1815 Rakousko-Uhersko a Černohorci vystřídali na druhé straně hraniční čáry Turky v roce 1878, kdy se jim s ruskou pomocí podařilo vybojovat si přístup k moři – tehdy ovšem patřily k Černé hoře jen přístavy Antibari (dnešní Bar) a Ulcinj.

               Samozřejmě jsem měl adresu našeho ubytování. Jméno „Apartmány Promis“ znělo noblesně a byl jsem přesvědčen, že v díře, jako je Čanj, bude každý vědět, kde to je. Ačkoliv můj GPS to samozřejmě nevěděl. Do Čanje nás nicméně zavedl, jméno ulice ale neznal a taky jsem ho nikde nedokázal najít. Nicméně manželka byla přesvědčena, že poznává náš apartmán v budově na opačném konci obce a tak jsme tam dorazili. Před domy, které těm z internetu jako by z oka vypadly, ale nebyly nijak označené, bylo parkoviště. Zastavil jsem na něm a zeptal se mladíka, který tam vybíral parkovné, zda ona budova přímo nad ním je „Apartman Promis“. Prohlásil naprosto přesvědčivě, že určitě ne, že o tom by něco musel vědět. Znejistěl jsem, ale uvěřil jsem mu a vydal se hledat naše ubytování. Na pobřežní ulici bylo nesčetně obchůdků a malých hospůdek, zastavil jsem u jednoho obchodu a ukázal prodavačce adresu našeho ubytování. Zavrtěla hlavou a mínila, že to tady určitě není. Začal jsem se potit a namítl, že přece jsem v Čanji. To připustila, mínila ale, že adresa uvedená na naší objednávce přes „Booking com“ se zde určitě nenachází. Poněkud iritovaný jsem se rozhodl zeptat se v hospodě. Hospodský musí přece vědět všechno. Ale i on mínil, že o takových apartmánech a adrese, kterou mám na mém papíru, ještě nikdy neslyšel. Začal jsem tušit, že jsme obětí internetových podvodníků. Ale na objednávce bylo uvedeno telefonní číslo. Vytočil jsem ho a…..vyzváněl jsem do prázdna. Ani poprvé, ani podruhé nikdo nezdvihl a potřetí mi už telefon jen sdělil, že volané číslo je nedostupné. Těsně předtím, než se o mne pokusily mrákoty, jsem si vzpomněl, že jsem při vjezdu do obce viděl policistu, který tam právě někomu uděloval pokutu. Policista přece MUSÍ vědět, kde je která adresa v obci, o kterou se stará.

               Policistu jsme našli, zeptal jsem se ho na adresu a on mínil, že taková v Čanji určitě není. Všiml si mé bledosti a vytočil ono telefonní číslo. Namítl jsem, že o to jsem se už třikrát bez úspěchu pokusil. Odbyl mou námitku mávnutím ruky a zavolal. Tentokrát mu zvedli okamžitě. Následoval dlouhý a poměrně vzrušený rozhovor. Potom mě policajt vyzval, abych ho následoval, zapnul na své motorce modré světlo a odvezl nás – přesně před ty apartmány, kde jsme byli na samém začátku.

Mladík na parkovišti byl hodně překvapen, když nás znova uviděl a ještě překvapenější byl, když se dozvěděl, že ten dům za parkovištěm, na kterém už celé léto vybíral parkovné, je apartmán a že se jmenuje „Promis.“

               Příjezd k apartmánu nebyl nejsnadnější, protože srbští turisté odstavili svá auta ve dvou řadách vedle sebe a tak průjezd bezmála ucpali, ale když se člověk na onom parkovišti vytočil a vzal to do průjezdu z opačné strany, podařilo se s pomocí navádějící manželky a pevných nervů mé auto do zbývající škvíry přece jen natěsnat a brzy nato zaparkovat před apartmánem. Paní recepční hovořila velmi dobře rusky a anglicky stejně špatně jako já, takže byla komunikace s ní naprosto bezproblémová. Platilo se ovšem pouze hotově, žádné karty nebyly akceptovány. Naštěstí jsem s tím počítal a měli jsme dostatek hotovosti po ruce. Na otázku, kde je nejbližší bankomat, abych mohl doplnit vyčerpané zásoby hotovosti, mi paní řekla, že v Baru. Město Bar bylo vzdáleno jedenáct kilometrů. Tehdy jsem začal tušit dvě věci:

  1. Čanj zřejmě nebude žádné skutečné turistické středisko, na jaké jsme zvyklí. To se i potvrdilo. Našli jsme zde jednu restauraci, která měla dokonce slunečníky s reklamou na Staropramen – nabízela ovšem jen Nikšičko pivo – to ale taky nebylo špatné. Byl zde jeden hotel, když jsme tam byli jednou obědvat, byl personál z cizinců tak na hlavu, že jsme tam už víckrát nešli. Obchod typu supermarketu zde nebyl žádný a celou vesnici hlídal jeden policista – ten který nás zavedl k našemu ubytování a který byl s námi od té chvíle velký kamarád – ostatně dostal za záchranu našich životů deset eur na pivo.
  2. Celá černá Hora je jedna velká pračka na peníze. A sice na ruské peníze. Není přece nic lepšího, než investovat do této zemičky špinavé rubly a z pračky vypadnou čistá eura. V Černé hoře se totiž platí eurem, ačkoliv země nemá vlastní emisní politiku (i když má národní banku v Podrogici, jakou má tato banka funkci, jsem se nedovtípil). EU tento výstřelek mlčky trpí, zřejmě to určité výhody přináší. Byla to akce prezidenta Djukanoviče, když byla Černá Hora ještě součástí srbsko-černohorské federace. V roce 1999 po bombardování Srbska letadly NATO se Djukanovč bál inflace srbského dináru a proto se od něj oddělil a přijal jako oficiální platidlo v zemi německou marku (která byla od roku 1998 už oficiálním platidlem v sousední Bosně). Když pak Německo vstoupilo do Eurozóny  Černohorci ho – na rozdíl od Bosny – následovali. Největší z černohorských přímořských letovisk Budva, je pevně v ruských rukou, pro ruské turisty přebudovali dokonce i vojenské letiště v Tivatu na civilní – cesta do Černé Hory vede přímo okolo tohoto letiště, a když nad mým autem zhruba v třicetimetrové výšce plachtilo velké letadlo Aeroflotu, nebyl jsem si zdaleka jistý, jak to ten pilot myslí, zda právě přistává nebo havaruje. Černohorci mají, stejně jako Srbové, k Rusům tradičně pozitivní vztah a podobnost jejich řeči s Ruštinou vděčí kromě společných slovanských kořenů i skutečnosti, že zakladatel srbské (a tím i černohorské) řeči Petr Petrovič Njeguš, studoval v Petrohradě.  

Nicméně jsme se ubytovali – apartmány byly krásné, nové a čisté i s bazénem, a jiřičky na balkoně zachovávaly čistotu. A chystali jsme se na poznávání této zajímavé země. Ale o tom příště.

Siena

               Menší sestra Florencie, méně známá ale stejně krásná. Ovšem prostě jinak krásná. Jestliže má Florencie svůj půvab v interiérech svým muzeí, síla Sieny je v exteriéru.

               Už když vystoupíte z autobusového nádraží, (vlakové je od městského centra vzdáleno skoro dva kilometry) tyčí se před vámi monumentálně na kopci, který všem jejím budovám dodává impozantnost. A na samotném vrcholku se tyčí proti nebi dóm. A kdyby nebyl přišel do města v roce 1347 mor, tyčil by se ještě mnohem výš.  Ale o tom později. Na Florencii se musíte dívat shora někde od pevnosti Belvedere, protože se krčí na rovině okolo řeky Arna, Siena se vypíná na jednom z toskánských vršků (vlastně ne na jednom ale na třech) hrdě k nebi – a má k tomu dobrý důvod.

               Podle legendy byla Saena Julia, jak se město v římských časech jmenovalo, založena syny zakladatele Říma Rema Aschiem a Seniem, kteří sem uprchli před svým strýcem Romulem. Ovšem v římských i ranně středověkých časech byla Siena bezvýznamným pláckem, teprve příjmy ze stříbrných dolů v Montieri přinesly městu po roce 1137 rozkvět a koncem dvanáctého století byla už jednou z nejvýznamnějších městských republik. Což logicky vedlo k sporu s mocným florentským sousedem. V roce 1260 dokázali Sienští florentské v bitvě u Montapetri ještě porazit, o devět let později ale utrpěli drtivou porážku u Colle Val d´Elsa a tím ztratili naději na hegemonii v Toskánsku.

               Přesto zůstalo město velmi bohaté a hodlalo to dát i patřičně najevo. Přestože se na nejvyšším bodě města tyčila katedrála – Duomo, chtěli Sienští vybudovat největší boží chrám na světě a v roce 1339 začali už i s jeho stavbou. Do nového „Duomo“ měla být stará katedrála zabudována jen jako příčná loď. Ale pýcha předchází pád. V roce 1348 udeřil osud nekompromisně, do města dorazila Černá smrt, která zahubila 60 procent obyvatel Sieny. Z této rány se město už nikdy nevzpamatovalo, peníze došly a už nikdy nepřišly a z projektu nové katedrály zůstaly jen nedokončené oblouky, které musely být z velké části později strženy. Zbytky zdí zamýšleného megalomanického projektu, které ještě dnes berou dech, uvidíte na cestě z „Piazza Il Campo“ k „Piazza del Duomo“. Totiž i katedrála, která se sienským zdála být příliš malá, je úžasná. Ukončena byla v roce 1264, jen Chór byl prodloužen přes křtitelnici v roce 1317. Fasáda z červeného, černého a bílého mramoru, působící skoro dojmem filigránu, je neuvěřitelně krásná. Sednout si na kamennou lavici u stěny „Ospedale di Santa Maria della Scala“  a užívat si pohledu na fasádu chrámu, je nevhodnější okamžik pro trochu uvolnění, případně s malou svačinkou, člověk nemá toho pohledu nikdy dost.

Duomo di Siena

Člověk může obdivovat detaily fasády včetně úžasné rosety s obrazem poslední večeře lemované bustami evangelistů a 36 církevních otců a proroků. Pohled do vnitřku chrámu je především drahý, stál už před dvanácti lety 8 euro, jsem přesvědčen, že cena dále stoupla. Kráse fasády se vnitřek nevyrovná, i když se o to poctivě snaží. Jenže obrazy na mramorové podlaze, provedené intarziemi, jsou většinou zakryté koberci – o svátcích a v září jsou prý vidět údajně od 15. srpna do 15. září – v té době se zřejmě vstupné vyplatí, my tam byli ale v červenci. Kazatelna z bílého mramoru, vytvořená v letech 1266 – 1268 pochází od Nicola Pisana, umělce, který mimo jiné vytvořil i baptisterium v Pise a jakožto uprchlík ze Sicilského království před zvůlí nové královské moci Karla z Anjou a jako žák „Scuola Nuova siciliana“, založené císařem Friedrichem II. je považován za prvního umělce rodící se renesance.Logicky hledal tento umělec azyl ve městě, které bylo přísně ghibellinské, tedy věrné císařské straně. Oltář pochází už ze šestnáctého století a v prostřední lodi je 172 bust papežů z keramiky a 36 medailonů římských papežů.

               Centrem města a jeho největší hrdostí je ale „Piazza Il Campo“, náměstí v tvaru mořské mušle, údajně „nejkrásnější na světě“ – to máme zase jednou ono italské „piú“ s nímž se v této zemi prostě musíte smířit.

Náměstí vděčí za svůj zvláštní tvar faktu, že právě zde se setkávají všechny tři kopečky, na nichž byla Siena postavena. I tady se vyplatí vypít si espresso v jednom z početných barů a vychutnávat si atmosféru místa. Protože „Il campo“ má něco do sebe. Zde se každoročně odehrává „Palio di Siena“, největší městská atrakce. Jsou to závody koní, které reprezentují městské čtvrtě (contrady). Těch je sedmnáct, ovšem ke startu je připuštěno jen 10 koní – víc by se tam opravdu nevešlo, o účastnících je tedy rozhodnuto losem. Závod se odehrává 2. července a 16. srpna a čtvrť, která vyhrála, se smí po celý rok zdobit svými vlajkami vyvěšenými z okna domů.

# Palio je celodenní sláva s průvody v historických krojích, soutěží vlajkonošů. Představí se při tom všechny contrady s vlastními vlajkami a vlajkovým vozem (caroccio) taženým voly. Samotný závod má tři okruhy okolo náměstí, trvá jen 90 sekund, ale je to skutečně vražedná jízda na pilinami pokryté cihlové dlažbě náměstí, které, jak už jsem psal, není rovné, čili běží se z kopce i do kopce a pády zde nejsou žádnu vzácností. Navíc jsou povoleny prakticky všechny způsoby, jak soupeři vítězství znemožnit, což nedělá závod právě bezpečnějším. Vítěz je na celý rok hrdinou města a hlavně čtvrti, kterou reprezentoval. Není ovšem nutné, aby do cíle dojel jezdec, stačí, když dorazí kůň. Koni, který setřásl svého jezdce, se říká „scosso“. Důležité je jen, aby kůň neztratil diadém své contrady, kterou má na čele. Že vyhraje kůň bez jezdce, není vůbec až tak zřídkavé, protože kůň bez jezdce běží logicky rychleji. Ona čtvrť, jejíž kůň přeťal cílovou linii jako první, obdrží až do dalšího závodu do úschovy „Palio“ nádherně zdobený praporec či korouhev.

               Siena vlastně nemá čtvrtě, ale třetiny (Terzi) „Terzo di Citta“ s Dómem, „Terzo di Camollia“ na severu a „Terzo di San Martino“ na východě. Samotné „Il Campo“ je rozděleno na devět segmentů, což má údajně symbolizovat nejslavnější epochu Sieny, takzvanou „Vládu devíti“, která existovala ve městě mezi lety 1287 a 1355. Protože ale v té době byla vláda už guelfská, zamíchal se do záležitostí města na své římské cestě náš otec vlasti Karel IV. Podpořil v neposlušném městě revoltu šlechticů, kteří se spojili s nejspodnější vrstvou obyvatelstva, aby svrhli vládu devíti patricijů, pocházející z bohatých měšťanů. To se i podařilo, vytvořila se rada dvanácti z nejnižší vrstvy společnosti a začala doba občanských válek, převratů a bojů o moc, období největšího rozkvětu města tím bylo ukončeno. Slavné období „Vády devíti“ připomínají nejkrásnější budovy města, vytvořené právě v tomto období blahobytu. Kromě už vzpomenutého dómu je to zejména „Palazzo publico“ na nejnižším bodě „Piazza del Campo“ se 102 metrů vysokou věží „Torre della Mangia“. V „Palazzo publico“ je dnes radnice ale i muzeum „Museo Civico“ – to se nachází na první poschodí v místnostech vyzdobených úžasnými freskami, nejkrásnější je „Sala del Mappamondo“  s freskou zobrazující condottiera Guidarriccia da Fogliano, který velel sienskému vojsku od roku 1327 a přivedl je k početným vítězstvím.

Rozhodně je třeba navštívit i kapli s freskami ze života Marie Panny. Siena má – jako každé italské město i pinakotéku s obrazy slavných mistrů, vlastně dokonce dvě, jedno z nich, „Museo dell´Opera Metropolitana“ se nachází v boční lodi oné plánované katedrály, již se nepodařilo postavit, zde se nachází i slavná „Maestá“ od Duccia di Buonisegny, vlastně oltář, který by měl být vlastně v dómu, pro který byl plánován. A pak je to, když se dáte z kopečka dolů, „Pinacoteca Nazionale“, s obrazy mistrů z 12 až 16. Století.  Takže kdo miluje malířství gotiky a rané renesance, přijde si zde na své.

               Po pádu vlády devíti začal postupný úpadek Sieny, který vyvrcholil začleněním do Velkovévodství toskánského v roce 1559, kdy se tedy město muselo definitivně sklonit před svým rivalem Florencií a tam vládnoucí rodinou Medici. Ti si postavili – pro jistotu – u Sieny vlastní pevnost „Forte di Santa Barbara“. Ta je na opačné straně „Stadio comunale“. Po medicejských pak přišel v roce 1737 František Lotrinský s Marií Terezií a Habsburkové, kteří museli v roce 1859 město spolu s celým Toskánskem po porážce u Solferina odevzdat nově se tvořícímu italskému království.

               Jeden slavný sienský rodák by ale neměl být zapomenut, už proto, že má přímý vztah k českým a rakouským dějinám. Blízko Sieny se narodil Eneáš Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II.

PIUS II (Aeneas Sylvius Piccolomini)

Tuto skutečnost připomíná „Palazzo Piccolo delle Papese“, který dal postavit v roce 1460 pro svou sestru. Kromě toho je v Sieně „Palazzo Piccolomini“, který si dali postavit papežovi synovci Giacomo a Andrea. Tento geniální humanista byl sekretářem císaře Friedricha III. a napsal „Historia bohemica“, tedy české dějiny. Právě v Sieně byla císaři Fridrichovi představena jeho budoucí manželka, portugalská princezna Eleonora. Kdo jiný ji mohl k císaři přivést, než Eneáš Silvius? Sice byl původně pro tuto úlohu vybrán slezský vévoda, ale protože byl „v pití mocnější než ve slově – citát Eneáše Silvia“ převzal tuto funkci vzdělaný sekretář. Neměl to snadné, císař byl zatvrzelý starý mládenec a ve svých třiceti sedmi letech ještě stále panic a nevěstě bylo patnáct let a byla údajně tak krásná, že císař smrtelně zbledl, byl ohrožen mdlobou a jeho doprovod si dělal vážné starosti o jeho zdraví. Vše nakonec dobře dopadlo, po mnoha výmluvách a odkladech bylo manželství nakonec v Neapoli naplněno a vzešel z něho císař Maxmilián I. – poslední rytíř, svému otci v ničem nepodobný. A Eneáš Silvius se stal v roce 1458 „nejpohanštějším z papežů“ Piem II.

               Orientovat se v Sieně není úplně jednoduché. Úzké uličky běží z kopce a do kopce, skutečný přehled, kde se člověk nachází, se získává těžko. Rozhodně je ale třeba navštívit „Casa di Santa Caterina“.

 Leží logicky v uličce „Via di Santa Catarina“ – ale najděte ji! Svatá Kateřina sienská se proslavila tím, že v roce 1377 přesvědčila papeže Řehoře XI. aby se z Avignonu vrátil do Říma. Po více než sedmdesáti letech, kdy papež sídlil v Avignonu víceméně jako rukojmí a vykonavatel vůle francouzských králů, se měla hlava křesťanstva znovu vrátit do Říma a začít řídit věci církve podle vlastních představ. Francouzský král byl starý a umíral, jeho syn byl dítě a navíc blázen a oba měli víc než dost starostí s Angličany, kteří jim zatápěli ve stoleté válce, než aby se starali o avignonského kněze. Řehoř tedy po patřičném proroctví mystičky Kateřiny svolil. Dobře to nedopadlo, papež brzy po návratu do Říma zemřel a při další volbě o rok později došlo k schizmatu, kdy si část kardinálů zvolila duševně poněkud narušeného Urbana VI., na což druhá skupina reagovala volbou Klementa VII., který nebyl o mnoho lepší – o jeho charakteru svědčí nejlépe jeho přezdívka „cesenský kat“, kterou si vysloužil za masakr, který způsobili jeho vojáci v městě Ceseně poté, co jím byla dobyta. Urban zůstal v Římě a topil své kardinály v pytlích házených do moře, Klement se vrátil do Avignonu a na malér bylo zaděláno. Problém musel řešit až Zikmund Lucemburský na kostnickém koncilu – mimochodem se papeži mezitím rozmnožili na tři kusy. Ovšem na slávě svaté Kateřiny ten malér nijak neubral, je patronkou všech našich Kateřin.  No dobrá, tak tedy ne všech, existují ještě svatá Kateřina Alexandrijská, Kateřina Boloňská, Kateřina Janovská, dokonce i Kateřina Švédská a ještě několik dalších méně známých svatých Kateřin, Catalin či dokonce Kateri – to ovšem byla kanadská Indiánka. Nicméně s Kateřinou sienskou se svou slávou může měřit tak maximálně ta alexandrijská jmenovkyně. Její rodný dům je muzeem, ke kterému bylo tři roky po jejím vyhlášení za svatou v roce 1461 přistavěno Oratorium s freskami ze života světice. Sám její rodný dům je nenápadný, ostatně Kateřina byla 25.!!! dítě barvíře látek Benincasa, v tom domečku muselo být dětem dost těsno. Svatořečením ostatně kariéra svaté Kateřiny neskončila. V roce 1939 byla vyhlášena patronkou Itálie, 1970 učitelkou církve a v roce 1999 dokonce patronkou Evropy (za tím samozřejmě stál Jan Pavel II., pro kterého byla podobná jmenování největším koníčkem.)

               Svaté relikvie tělesných pozůstatků svaté Kateřiny se nacházejí v nádherném kostele „San Domenico“, který se tyčí jako hrad přímo proti autobusovému nádraží.

Svatá Kateřina je zde zobrazena i na hlavním oltáři, Siena si svou světici ctí. Zažili jsme v „San Domenicovi“ úžasný zážitek, kdy zde zpíval sbor maďarských dětí. Ten kostel má tak úžasnou akustiku, že jsme zůstali doslova ohromeni nádherou toho zpěvu a když přestal, stáli jsme ještě dlouho nepohnuti v naději, že snad přijde přídavek.

               Nepřišel. Vše má svůj konec, I návštěva nádherného toskánského města jménem Siena. I když její opuštění nebylo snadné. Měli jsme totiž nápad, odjet ve směru na San Gimignano, čili na Florencii. Zřejmě ještě fungují staré animozity, ale nikde, doslova NIKDE nebyl označen výjezd z města ve směru na Florencii. Používání slova Firenze je zřejmě v Sieně přísně zakázáno. Objeli jsme Sienu celkem třikrát – je to sice pěkný zážitek, ale jednou by stačilo. Pak jsem se rozhodl prostě odjet ve směru, kde jsem tušil sever. Podařilo se. Po dlouhé jízdě po téměř nesjízdných cestách, v lese i mezi poli jsem objevil směrovku na Poggibonsi a to už jsem věděl, že jsem správně. Z Poggibonsi do San  Gimignana už to nebyl problém. Tam jsme si pak dali legendární Vernaca di San Gimignano  se špagetami s lanýži v restauraci „U Paruky“ – můžu vřele doporučit. Obojí. Víno i restauraci.

               Pokud byste chtěli Sienu opustit autobusem, bude to snadnější.  Prakticky všechny autobusy tu mají za oknem cedulku „Firenze“, nezávisle na tom, kam vlastně jedou. Zřejmě to bude tím, že ve Florencii je hlavní toskánské autobusové nádraží – radši se proto zeptejte řidiče, abyste nedojeli někam úplně jinam, než chcete. Italové to se stanovením cíle neberou až tak vážně. Ono je stejně všude pěkně.

Brixen

               Tak nějak je vždycky praktičtější vybírat mýto než pracovat. A Brixen svou polohou pod Brennerským průsmykem, který byl už od časů Římské říše hlavním alpským přechodem z Německa do Itálie, přímo k takové činnosti vybízel a ta mu zabezpečila blahobyt (stejně jako severně ležícímu Insbrucku, který hlídal jediný most přes řeku Inn a Veroně na jihu, kde se tato brennerská cesta otvírala do Itálie. Že bylo město Brixen (italsky Bressanone) bohaté, je vidět na každém kroku – a stejně tak, že bylo sídlem, kde byl vládcem místní biskup, který měl současně i titul nezávislého říšského knížete a byl tedy suverénem na svém území.

               V relativně malém městě, které má něco okolo dvaceti tisíc obyvatel, se proti nebi tyčí celá řada vysokých kostelních věží, které neponechávají o minulosti města žádnou pochybnost.

               Oficiálně bylo město založeno v roce 901, na což upomíná „Sloup tisíciletí“, který byl na náměstíčku před biskupským palácem vztyčen u příležitosti tisíciletého trvání města v roce 1901. V roce 990 přesunul biskup Albuin (později vyhlášený za svatého) sídlo biskupství jižně od Brenneru z kláštera Säben (tento monumentální klášter můžete obdivovat v Klausenu, když se rozhodnete odbočit z dálnice Brenner- Bolzano ve směru na „Passo di Gardena“) do Brixenu a toto město pak zůstalo sídlem biskupství až do roku 1964, kdy bylo přesunuto do Bolzana.

               Brixenští biskupové stáli většinou ve sporu mezi císaři a papeži věrně na straně císařů, jednomu z nich jménem Poppo to dokonce vyneslo úřad papeže (nebo spíše vzdoropapeže pod jménem Damassus II. proti císařem sesazenému skandálnímu papeži Benediktovi IX. Benedikt IX. byl z Říma dvakrát vyhnán a dvakrát se vrátil, svůj úřad dokonce jednou prodal, aby se po smrti svého nástupce znovu vrátil na papežský trůn.) Císař Jindřich III. měl jeho výčinů plné zuby a tak nechal v roce 1047 zvolit papežem brixenského biskupa Poppa, který se ujal úřadu 17. července 1048. Už po 23 dnech ale umřel, buď na malárii, nebo jedem nepolepšitelného Benedikta IX.

               Na papeže se vztahem k Brixenu upomínají tři erby na stěně v předhale dómu, vedle Damassa II. je to i Pius VI., který si zde v roce 1782 přišel odpočinout po neúspěšných jednáních s císařem Josefem II. ve Vídni, kde se neúspěšně snažil přesvědčit císaře, aby upustil od svých reformních plánů a konečně Benedikt XVI. Josef Ratzinger měl k Brixenu velmi úzký vztah. V roce 1967 se zde zúčastnil jako přednášející na církevním semináři a město se mu zalíbilo natolik, že zde v letech 1968 – 1976 pravidelně trávil v hostinci „Stremitzer Grüner Baum“ letní dovolenou. (Hotel najdete na druhé straně řeky Eisack –neboli italsky Isareo ve čtvrti Stufes, když přejdete po mostě za starým městem a dáte se doleva. Brixen leží na soutoku této říčky s větší Rienzou) V této praxi pokračoval Josef Ratzinger i v letech 1978 – 2004 jako kardinál a na Brixen nezapomněl ani po své volbě papežem a byl zde několikrát na návštěvě už jako pontifik. Co bylo pro Jana Pavla II. Val d´Aosta, to byl pro Benedikta XVI. Brixen. Přijel sem ještě i po své abdikaci.

               Brixenský dóm je monumentální stavba ve stylu čistého baroka.

Málokde se vidí stavba v tak jednolitém stylu, postaven byl v osmnáctém století mezi lety 1745 – 1754, je to obrovská jednolodní katedrála oslňující svými barokními artefakty jak vevnitř, tak i zvenku, včetně dvou vysokých věží a modrých bočních kaplí obrácených k náměstí „Piazza del duomo“. V dómu ozdobeném bezpočtem oltářů, jsou náhrobky brixenských biskupů včetně svatého Albuina. Jediné, co trošku ruší, je že vchod a boční kaple jsou modré a fasáda kostelních věží žlutá, ty barvy spolu moc neladí, ale proti gustu tvůrců…

               Italskými jmény se ale člověk nemá nechat splést, v Brixenu se hovoří téměř výhradně německy, italština zde hraje jen zcela podružnou úlohu a v názvech ulic i jiných vícejazyčných nápisech je němčina skoro vždy na prvním místě a italština až na druhém. A to přesto, že Brixen jako celé Jižní Tyrolsko patří od roku 1918 Itálii. Na rozdíl od poitalštěného Merána a smíšeného Bolzána si Brixen ponechal svůj německý charakter – i když má samozřejmě i své italské jméno – Bressanone.   

               Dóm je obklopený z obou stran dalšími církevními budovami, na pravé straně je románská křížová chodba z roku 1200, která byla v letech 1390 – 1510 vyzdobena nádhernými renesančními freskami, na levé straně je pak farní kostel archanděla Michaela ve stylu gotickém – včetně gotické křížové chodby. Dominantou města je pak Bílá věž, která patří ke kostelu svatého archanděla Michaela.

Je to nejvyšší budova ve městě, se svými 71 metry přečnívá všechny ostatní početné věže a bývala sídlem požární hlídky. Postavena byla okolo doku 1300, v roce 1444 padla ale jako většina města za oběť velkému požáru (že by ona hlídka zaspala?). Byla znovu postavena a dostala jméno „Černá věž“. Poté co bylo její krytí koncem šestnáctého století změněno na bílé, byla i přejmenována. Později dostala měděnou střechu, tu jí ale sňali v rámci potřeby mědi na odlévání kanónů v první světové válce a zůstala už bílá. A sluší jí to.

               Na prostranné „Piazza der Duomo“  se nachází i městská radnice a kašna „Lebensbrunnen“. Je to zcela moderní dílo jihotyrolského umělce Martina Rainera a zobrazuje vývoj lidského života ve spirále, která vychází z Boží ruky a znova se do ní vrací.

               Biskupové bydleli v paláci Hofburg, který se nachází na kraji starého města, obklopen vodním příkopem a několika zahradami. Původní stavbu si dal stavět biskup Bruno von Kirchberg v letech 1255/1256. Jen tak mimochodem, po tomto biskupovi se jmenuje kouzelné městečko Bruneck (italsky Brunico) na severovýchod od Brixenu, které právě tento biskup založil, aby mohl vybírat mýto i na cestě z východního Tyrolska. A peníze na nový palác byly tady. Ostatně po tomto pánovi se jmenuje i ulice vedoucí k Hofburgu Brunogasse neboli Via Bruno. Ze stavby biskupa Bruna se ale nedochovalo skoro nic (kromě zdí ve sklepech), v letech 1595 – 1610 si biskupové Andreas von Österreich (syn arcivévody Ferdinanda tyrolského a Filipíny Welserové, narozený na zámku Březnice) a Christoph Andrä von Spaur nechali postavit nový Hofburg v renesančním stylu, který byl obohacen i o sochy habsburské dynastie. Palác byl sídlem knížat biskupů až do sekularizace v roce 1803, poté už byla údržba budovy příliš drahá a palác byl obýván jen částečně. Proto po přeložení biskupství do Bolzána v roce 1964 daroval biskup budovu městu jako Diecézní muzeum a tuto funkci plní dodnes. Vedle reprezentačních interiérů někdejších bohatých biskupů, obvyklého církevního pokladu a výstavy děl církevního umění je zde kouzelná výstava jesliček.

               Jiné muzeum – muzeum Farmacie se nachází na opačném konci starého města před mostem do čtvrti Stufels – tam vás za mostem hned přivítají nádherné domy s freskami na zdech a úzkými uličkami. A hotel Stremitzer Grüner Baum, přirozeně. I když ten budete muset trošku hledat.

               Kněžský seminář je na kraji starého města, je to velká budova na břehu Eisacku, právem se pyšní italským jménem „Seminario maggiore.“ Zde poznal Brixen budoucí papež Benedikt XVI. a zamiloval se do něho.

               Mnohem nenápadnější je seminář Řádu anglických panen. Je to malý klasicistický kostelík a byl v roce 2011 od tohoto řádu převzat do majetku autonomní province Jižního Tyrolska. Evangelíci augsburského vyznání slouží své mše v kostelíku Svatého Erharda – pokud zaparkujete na centrálním parkovišti blízko městského centra, povede vás cesta podchodem k centru právě okolo tohoto kostelíka. Mimochodem parkování v Brixenu není žádný problém, jsou zde v bezprostřední blízkosti centra dvě velká víceposchoďová parkoviště a od nich přímá značená cesta do centra.

               Pěkně zrekonstruovaná je i gotická budova Špitálu svatého ducha z konce čtrnáctého století přímo u jedné z městských bran (dochovalo se jich hned několik) na ulici Großer Graben. A konečně, za návštěvu stojí i městský hřbitov na Římské ulici. Pohřbívá se zde od konce osmnáctého století, od brány člověk vidí novogotickou kapli a arkády po obou stranách, na pozadí vysokých hor dokáže i hřbitov vypadat za těchto podmínek docela romanticky.

V Brixenu se narodil i nejslavnější Jihotyrolák po druhé světové válce a možná vůbec – Reinhold Messner. První člověk, který zdolal bez kyslíku všech dvanáct osmitisícových vrcholů světa. V Brixenu jsme jeho muzeum neobjevili, exituje ale celkem pět muzeí s jeho jménem, které jsou roztroušeny po jižních Tyrolsku. Jedno jsme objevili na zámku v Brunecku, jiné je na kopci Kronplatzu a další tři na dalších různých místech. Raihold Messner se ještě za svého života stal legendou.

               Ovšem jméno Brixen se každému Čechovi, který dával ve škole aspoň trošku pozor, musí neodvratně spojit se jménem Karla Havlíčka Borovského. Jeho Tyrolské elegie patřily k povinné četbě a učili jsme se, jak národní buditel ve svém exilu v dalekém Tyrolsku strádal.

               Duševně strádal Karel Havlíček určitě, protože byl vyloučen z politického života a vynucený podpis, že se za návrat do vlasti zaváže se už politicky neangažovat, ho duševně zlomil. Ovšem jinak se jednalo pro tuberkulózou nemocného muže jednoznačně o ozdravný pobyt.

               Karel Havlíček byl po příjezdu do Brixenu ubytován (internován?) v hotelu Elefant a i později, když si pronajal domek se zahradním altánkem, aby za ním mohla přijet manželka Julie s dcerou Zdenkou (tuberkulózou trpěla celá Havlíčkova rodina a manželka Julie zemřela ještě před Karlem Havlíčkem) nosili jim z hotelu Elefant jídlo.

Náklady na cestu do Brixenu ve výši 150 zlatých platilo policejní ředitelství a Karel Havlíček dostával po celou dobu svého pobytu v krásném horském prostředí Brixenu v měsíčních splátkách roční apanáž ve výši 500 zlatých. (Pro srovnání vyšší státní úředník v té době pobíral 500 – 700 zlatých ročně, učitel 130 zlatých a dělník okolo 100 zlatých ročně. Havlíček strávil v tomto nedobrovolném azylu, který prospíval jeho plicím, ne ale jeho duši, čtyři roky. Hotel Elefant byl v Brixenu tehdy a je i dnes jednou z nejlepších adres. Stojí na severovýchodním cípu starého města – přímo proti policejnímu ředitelství (něco se tedy z tradice dochovalo) je to luxusní čtyřhvězdičkový hotel s vlastní soukromou velkou zahradou, na níž se pořádají svatby a oslavy s vyloučením veřejnosti. Uvnitř je to luxus s nádechem historické patiny, místnosti vyzdobené dřevořezbami a všude fresky s vyobrazením historického slona, který dal hotelu své jméno. Tento slon jménem Soliman byl dar portugalského krále Jana III. arcivévodovi Maximiliánovi, pozdějšímu císaři Maximilánovi II.  Arcivévoda se v roce 1551 vracel ze svého pobytu ve Španělsku, kde se i oženil se španělskou infantkou Marií – sestřenicí portugalského krále. Slon cestou na lodi do Janova po poté přes Alpy velmi strádal a v Brixenu měl už namále. Čtrnáctidenní pobyt v herberku hospodského Andräho Posche ho ale zase postavil na nohy, takže nakonec dorazil do cílové stanice Vídeň – kde ovšem brzy na následky chybného krmení zdechl. Tohoto legendárního slona Solimána najdete v hotelu všude, v exteriéru na stěně hotelu jakož i v hale v interiéru, vedle recepce hned je kromě něho i z dřevořezeb ozdobená stěna s erby habsburských zemí.

               Jinak řečeno, těžko se sleduje důvod, proč se zde Havlíčkovi nelíbilo. Vypili jsme na počest nejznámějšího českého kverulanta na terase hotelu pivo za nehoráznou cenu 5 euro na 3 deci, ovšem s vínem, které jsem objednal příteli Vladimírovi, který pivo nepije, to bylo ještě horší, za osminku se zde platilo neuvěřitelných 7 euro – prostě ceny doslova sloní. Ovšem co by člověk na počest národního buditele neudělal?

               Takže se nenechejte depresivním tónem Havlíčkových veršů odstrašit, Brixen stojí za návštěvu a bude se vám líbit.