Category: Zážitky z cest

Cinque Terre

Tenhle kousek země (tedy vlastně pět kousků) jsem měl v mém cestovatelském plánu už celou řadu let. Napřed výlet tím směrem mařily cíle v jiných částech Itálie a poté koronavirus. Jenže letos, když jsem cestu naplánoval do severního Toskánska, bylo zřejmé, že mi tato pobřežní městečka nemůžou ujít. Problém byl jen, jak tam.

               Celkem logicky jsem uvažoval, že při návalu turistů, který tam tradičně bývá a minimálním prostoru, který tam skalnaté pobřeží nabízí, může být velký problém s parkováním. Proto jsem se patřičně připravil. Zjistil jsem, jak jezdí vlaky z Luccy, kde jsme bydleli, do La Spezie, které platí za východisko k nejjižnější části ligurského pobřeží. A pak už jen stálo rozhodnutí, zda navštívit ona městečka lodí či vlakem. Vzhledem na kinetózu mé manželky padla volba jednoznačně na vlak. Přes ona městečka totiž vede hlavní železniční trať z Livorna do Janova (samozřejmě převážně systémem tunelů).

               A v den „D“ jsme se probudili do deště. Nato moje milovaná žena prohlásila, že ona teda v dešti přes celou Luccu na nádraží „veru nepôjde“ a abych tedy nastartoval auto. Což jsem udělal. Její argumentace, že je půl osmé ráno a „Taliani spia“, zněla logicky. A logická i byla.

               Pod nádražím v La Spezia bylo volných míst „neúrekom“. Mohli jsme tedy odstavit auto a starat se o to, jak dál. Když jsme ovšem odpoledne prdo auto přišli, bylo parkoviště plné do posledního místečka. Ono se tedy opravdu vyplatí si trošku přivstat.

               Abyste mohli dál do Cinque Terre musíte nejdřív najít „Cinque Terre Point“. To nebylo až tak jednoduché, zejména protože jsem nevěděl, že něco takového hledat mám. Ale u výdejny jízdenek jsem byl patřičně poučen a odeslán k „Cinque Terre Pointu“ kde měl chtěl trefit šlak, protože tento byl zavřený. Naštěstí jsme se hned nevzdali a hledali dál a objevili další „point“, který byl v provozu. V této kanceláři je totiž nutné koupit si „Cinque Terre Card“, která člověk opravňuje k používání vlaků mezi všemi oněmi pěti městečky (dokonce až do šestého jménem Levante, které už k této oblasti přímo nepatří) a k chůzi po vyznačených chodnících v chráněné přírodní oblasti. Zřejmě i k dýchání tamějšího vzduchu a vůbec si člověk za 16 Euro kupuje právo na život mezi městečky Monterosso al Mare a Riomaggiore. Kupodivu ve vlaku nás nikdo nekontroloval (Cinque Terre Card není třeba před použitím aktivovat na nástupišti, jak je to jinak u italských vlakových lístku nezbytné, stačí na lístek napsat jméno majitele. Je to tedy překvapivě jednoduché ale koneckonců oblast navštěvují často i Američané), zato na chodníku mezi obcemi Vernazzou a Cornigliou byly až dva „check pointy“, kde nás na vlastnictví karty nekompromisně zkontrolovali.

               Vlaky jezdí každých dvacet minut (dopoledne, odpoledne se interval může protáhnout až na hodinu), nasedli jsme a vydali se s ostatními turisty (kterých díky koronavirové pandemii bylo nezvykle málo) na sever. Rozhodl jsem se zahájit naše poznávání Cinque Terre v nejvzdálenějším místě a postupně se blížit k východišti v La Spezii. Nápad to byl určitě dobrý, ne ale originální, skoro všichni přítomní turisté se rozhodli pro tuto variantu.

               Monterosso al Mare má poměrně velkou pláž, dá se tu tedy koupat.

Tedy pokud je na to vhodné počasí. Počasí vhodné nebylo. Kromě toho zde bylo k mému úžasu poměrně velké parkoviště. Marně jsme ovšem hledali centrum městečka, kde měla být k vidění Loggia del Podestá, farní kostel svatého Jana křtitele a klášter svatého Františka. Všechny odbočky od pobřeží nás zavedly neomylně mezi apartmány a hotely, když jsem se na cestu do centra zeptal ženy, která vypadala, že je místní, vyvalila na mně překvapeně oči. Myslel jsem si, že to bylo mou italštinou, která ji přivedla do tohoto stavu, opakování otázky v angličtině ovšem taky nepřineslo ovoce. Dali jsme si tedy skvělé espresso na terase nad mořem a opustili jsme Monterosso al Mare poněkud frustrovaní. Ovšem další průběh dne nás měl odškodnit.

Monterosso al Mare

               Dalším městečkem je Vernazza a je zřejmě ze všech nejkrásnější. Má totiž svůj přístav, leží přímo u moře a pyšní se pevností s vyhlídkovou terasou, kostelem Svaté Marie z Antochie z roku 1318 a bezpočtem obchůdků s jídlem a nápoji, restauracemi, osteriemi a tratoriemi, prostě italský sen. Protože se to tak sluší, rozhodli jsme se překonat vzdálenost mezi městečky Vernazza a Corniglia pěšky. Přiznám se, že jsem si pod termínem „spodní cesta“, kterou jsme zvolili, představoval pohodlnou cestu po mořském pobřeží. Že cesta zpočátku stoupala nad městečko jsem přijal pozitivně jako snahu poskytnout nám co nejkrásnější výhledy na Vernazzu a těch jsme se skutečně o dočkali.

Vernazza

Ovšem cesta stoupala i nadále a nechtěla s tím přestat, což mě stále více naplňovalo neklidem a později i vztekem. Každých několik desítek metrů zde byly tabule, které dávaly na vědomí číslo záchranné služby. Jestliže jsem to na začátku ignoroval a později to považoval za zbytečnou provokaci, s přibývajícími výškovými metry byla tato informace stále cennější. Nakonec jsem si jednu tabuli dokonce ofotografoval, abych měl to číslo v případě nouze po ruce.

Těch výškových metrů totiž bylo nakonec 208 a to nebylo při teplotách nad třicet stupňů Celsia zrovna málo. Manželčino původní nadšení vystřídalo vystřízlivění, pak zklamání, pak remcání, aby to vše přešlo k vyčerpanému sténání a já si už opravdu dělal starosti. Naštěstí se na nejvyšším bodě cesty nachází hospůdka s vyhlídkovou terasou, ale hlavně s ovocnými džusy – doporučuji vřele kombinaci pomerančů s citróny, je to osvěžující, není to příliš sladké a ve stavu, ve kterém k tomuto baru dorazíte, je to život zachraňující opatření. Citróny ostatně rostou na skalách všude okolo, klima jim očividně svědčí a místní z nich dělají alkoholický likér Limoncino (neplést s Limoncelem z Kampánie, i když nevím proč. Podle mého soudu chutnají velmi podobně, pokud ne stejně, ale já nejsem samozřejmě v tomto oboru žádný odborník.) Na Cinque Terre pointu v La Spezii nám tam přítomná dáma prodávající lístky namluvila, že cesta z Vernazzy do Corneglie je procházkou na třicet minut: Bylo to nehanebné PR a Fake news. Potřebovali jsme na tu cestu skoro dvě hodiny, a nakonec se nám ještě snažili na nádraží v Corniglii namluvit, že ta trasa měla pouze 3,4 kilometru! Prdlačky! Navíc nás nikdo neupozornil, že není jedno, kterým směrem se na tuto cestu vydáte. Corneglia totiž leží sto metrů nad mořem, zatímco Vernazza na úrovni moře. Těch sto výškových metrů, které vás v Corneglii vyveze zadarmo autobus (samozřejmě pokud jste majitelem Cinqie Terre Card, ovšem bez ní byste stejně neměli právo na život), je k nezaplacení. Pozdě bycha honit, my jsme je sjeli oním autobusem dolů. Ve vesnici půjdete kolem kostela St Pietro z roku 1334, vyplatí se nakouknout dovnitř.

Corneglia

               Na nádraží v Corneglii se manželka vzbouřila. Další zastávku v Manarole odmítla s tím, že „Quatro Terre“ jsou taky dost. Manarola je nejmenší z městeček, je u ústí řeky a moc domů se do toho stísněného prostoru tedy nevešlo. Nevešli jsme se tam tedy ani my a nenavštívili jsme kostel „Nativitá di Margina Vergine“.

Manarola

Protože jsme takto trestuhodně vypustili Manarolu, přišli jsme o možnost projít se po „Via dell´Amore“. Tato cesta nad mořem mezi Manarolou a Riomaggiore byla místem, de se prý dříve setkávali zamilovaní z obou těchto obcí. Ale ani možnost seznámit se s krajinou na „Chodníku lásky“ nedokázal mou manželku pohnout k změně názoru. Měla pravdu – už zase! Následně jsem se dozvěděl, že je tato cesta kvůli sesuvu půdy zavřená, dá se navštívit jen prvních dvě stě metrů za Manarolou.

Via dell´Amore

               Popojeli jsme přímo k největšímu z městeček Riomaggiore vlakem. Napřed jsem se úspěšně pokusil překonat únavu z oné skorohorské túry vínem Cinque Terre. Sladké víno z Cinque Terre „Sciacchetra“ byla oslavována už Dantem Allighierim pro svou jantarovou barvu, sladkost a hedvábnou vůni. Ovšem mě po sladkém víně pálí žáha. Proto jsem zvolil „Il Vino Bianco Cinque Terre“, které má od roku 1973 certifikát DOC (Denominazione de Origine Controllata). To se míchá z tří druhů révy: Bosco, Vermentino a Albarola a chutná skvěle. Zejména, když jste předtím absolvovali přímořskou túru – údajně jen tři a půl kilometru dlouhou, čemuž ale nikdo nemůže věřit.

               Riomaggiore je opravdu ze všech těch pěti zemiček největší a působí trochu impresionisticky, nedivím se, že byl jejím kouzlem nadšen impresionistický malíř Telemaco Signorini. Určitě by přivedlo do vytržení i Egona Schieleho.

Riomaggiore

Je třeba vystoupat do kopce ke kostelu Jana Křtitele z let 1340–1343, bohatě zdobená kazatelna je ale o dvě stě let mladší. Pokračovali jsme dále na samý vrchol obce, kde jsou zbytky někdejší janovské pevnosti. Odtud jsou krásné vyhlídky a lavičky ve stínu stromů, kde si člověk může odpočinout. Tady jsme potkali jistého místního seniora, který se s podpůrnými prostředky vyškrábal z městečka sem k pevnosti. Zaregistroval můj obdiv k jeho výkonu a dal se s námi do řeči. Mluvil skvěle německy, správně a jen s mírným přízvukem, přiznal se, že se celý život učil jazyky a sice francouzštinu, španělštinu, angličtinu, a nakonec i němčinu. Důvod těchto jeho snad vyplaval během rozhovoru na hladinu. Jednalo se o místního Casanovu, který se po celý život bavil lovem turistek.  A očividně byl úspěšný. Nenechali jsme ho, aby nám vyprávěl o všech svých úspěších, stačilo objasnění jeho dobré němčiny – byla to jistá dáma ze Salzburgu. On sám působil jako státní úředník v Riomaggiore a jeho hobby bylo návštěvnicím přiblížit své město z té nejpříjemnější stránky. Bohužel zažil náš Casanova určitě už mnohem lepší časy, teď už byl jednoznačně ve výslužbě, a to nejen co se týká práce na úřadě. Bylo to na něm vidět a bohužel i cítit. Trval na jedné fotografii s mou ženou. Dopřáli jsme mu ji, pečlivě si poznačil jméno. Zřejmě má doma sbírku fotografií a vzpomíná na krásné časy, které minuly.

               Posledním místem v oblasti, které stojí za návštěvu je Portovenere.

Z La Spezie je to sice jen třináct kilometrů, ale naplánujte si na pobřežní cestu plnou zatáček raději nejméně půl hodiny. Je to někdejší nejzazší výspa Janovské republiky, hlídající průliv k La Spezii (ta vznikla až jako moderní průmyslové město a není tu nic k vidění). Od roku 1997 je Portovenere na seznamu Kulturního dědictví lidstva UNESCO. Svítí barevně pomalovanými domy a úžasný je gotický kostel San Pietro na nejzazším výběžku skály. Nad městem stojí velká pevnost, někdejší ochránce janovských zájmů. Kdo má chuť, ať si k ní vyběhne, já už v mém věku nemusím mít všechno.

Cestování v čase koronaviru

               Co si budeme povídat, jsou to nervy. Zejména pro lidi, kteří nepatří k digitální generaci – ovšem nemyslím si, že by to měli „digital native“ až o tolik snazší. Možná je pro ně jednodušší převést si své certifikáty na mobilní telefon, ovšem napřed se musí dostat k očkování – a to není pro mládež vůbec snadné. A mutace delta řádí.   

V Rakousku zavedli takzvané pravidlo tří „G“. (Geimpft, genesen, getestet), tedy očkovaný, vyléčený nebo testovaný. První týdny ho dostávali jen testovaní a vyléčení, protože se řešil problém, zda informace o tom, zda je člověk očkovaný, nepodléhá ochraně osobních dat. Dobrá, konečně se dostali do systému i očkovaní, ale jak se dostat k certifikátu, který by mi umožňoval vycestovat přes hranici? Mladý kolega mi doporučil, abych si opatřil „občanskou kartu“ nebo „digitální signaturu na mobilním telefonu – německy „Handysignatur“. Dobrá rada. Tu občanskou kartu už jsem si kdysi před lety vyřizoval, protože jsem ji potřeboval v době, kdy jsem měl soukromou praxi, po těch letech jsem ovšem už neměl ani tušení, jak se to používá, ba dokonce ani co to je. Rozhodl jsem se tedy pro onu Handysignatur. Stránka ministerstva vnitra uváděla dvě možnosti – buď si ji opatřit online na finančním úřadě nebo vyhledat místo v blízkosti bydliště, kde se ta registrace provádí. Našel jsem místo – bylo to ve vedlejší vesnici Hausmannstätten. Poněkud mě zarazila pracovní doba – od pěti do sedmi večer, a to jen v pondělí. Zavolal jsem tam v tuto dobu, ale nikdo mi telefon nezvedl. Pomyslel jsem si, že je třeba si termín pro tuto dobu vyřídit v normální pracovní době. Zavolal jsem tam tedy druhý den dopoledne, telefon vyzváněl do prázdna. Tudy cesta nevedla.

Rad nerad rozhodl jsem se pro online cestu a vstoupil jsem na stránku finanzonline. Ztroskotal jsem poměrně brzy. Když jsem se chtěl zaregistrovat, oznámila mi ona stránka, že už zaregistrován jsem a požadovala po mě nekompromisně PIN. Snažil jsem se jí – digitálně – vysvětlit, že PIN neznám, protože jsem naposledy dělal daňové přiznání sám někdy v roce 2005. To nepomohlo. Zkontaktoval jsem mého daňového poradce a poprosil jsem ho, aby pro mě mé údaje z finančního úřadu zjistil. Odpověděl, že to není potřebné a požadované informace mi finanční úřad neposkytne.

V době, kdy jsem si už zoufal, objevil jsem náhodně v obchodním centru, že Handysignatur poskytuje bezplatně síť A1 a to i zákazníkům jiných sítí. Zašel jsem tam, milý mladý muž mi pomohl rychle celou věc vyřídit a já jsem si doma mohl konečně vytisknout můj certifikát o očkování. Sice to není ta krásná PDF na displeji telefonu, která po osvícení celníkem krásně zezelená, ale přece mezinárodní certifikát s kódem, který je povinen jakýkoliv úředník v EU uznat.

Takže s certifikátem hurá do Itálie. Předešlu hned, že ten certifikát ode mě během celého pobytu nikdo nechtěl, ani na hranici, ani v hotelech, neřkuli v restauracích.

Italové mě překvapili i tím, že ještě stále platila povinnost nosit roušku nebo respirátor v exteriéru čili na ulici, a to i když teploty přesahovaly 37 stupňů ve stínu a pod respirátorem to bylo na udušení. Ještě víc mě ale překvapili, že když od pondělí 28.června byla povinnost nošení roušek omezena na vnitřní prostory, starší Italové nosili roušky na veřejnosti dál. A když jsme se k nim blížili, obcházeli nás obloukem o poloměru několika metrů. Strach byl tedy všude přítomný, očividně italská společnost šok z první vlny pandemie, která si vybírala spousty lidských obětí (i když ne tolik, jako v Česku za moudré vlády premiér Babiše a jeho mnoha ministrů zdravotnictví) ještě nepřekonala.

Nakolik byly kovidu přizpůsobeny otvírací doby muzeí nedokážu posoudit, každopádně nám ubytovatel ve Florencii kladl na srdce, abychom se na návštěvy muzeí přihlásili online, že se jinak nemusíme dovnitř dostat. Rozhodl jsem se jeho rady neignorovat a dal jsem se do toho. U „Palazzo vecchio“ proběhla rezervace online vcelku bez problémů, musel jsem jen na mobil nahrát novou aplikaci a ta pak nabídla vstupenku do muzea. Horší to bylo s Bargelem. Jednak jsem musel vyhrabat starý PIN, protože ho při platbě VISOU vyžadovali. Poté se objevila rezervace na jméno Antonín Polách bytem na Broadway New York. Současně s upozorněním, že se nejedná o vstupenku, tu že si musím vybrat na pokladně v Bargelu. To jsem dostal šok v přesvědčení, že jsem sedl na lep podvodníkům, kteří teď vysávají moje konto přes kreditní kartu, kterou jsem při platbě musel zadat. Moje pochyby se rozhodně nezmenšily, když jsme dorazili do Bargela a paní na pokladně prohlásila, že to číslo rezervace, které mi poslali mailem, je určitě špatné, protože žádné takové ona nemá. To jsem se začal potit. Poté se ale zeptala na moje jméno a zjistila, že rezervaci na jméno Polách tam má. Naštěstí nekontrolovala můj pas – určitě by musela vyžadovat americký, ale Italové nejsou chválabohu až tak důslední. Takže jsme dostali vstupenky, mohli muzeum navštívit a já se zapřisáhl, že už takové experimenty s online rezervací nikdy nebudu dělat.

Pozitivní na koronavirové pandemii – nesmějte se, ani nevztekejte – i korona má své pozitivní stránky – byla skutečnosti, že turistů nebylo nadbytek ani na nejfrekventovanějších místech. Ani Florencie, a dokonce ani Cinque Terre nebyly zavaleny davy turistů, všude se dalo poměrně rozumně pohybovat. Samozřejmě za stálého – roušku nasadit, roušku sundat. Lezlo to na nervy, ale dalo se to vydržet.

Po návratu do Rakouska se žena rozhodla, že bychom mohli navštívit Klosterneuburg. Nádherný klášter u Vídně, o němž jsem jí pěl ódy už roky. Navštívil jsem ho někdy v letech 2002 nebo 2003, když jsem rešeržoval na můj román o Elišce Rejčce. (Schoval si ji tam tehdy její milenec Friedrich Sličný Habsburský) Tehdy jsem tam měl prohlídku s paní Otavou – byli jsme sami dva, ona jako průvodkyně a já, prodebatovali jsme hodinu a čtvrt, ačkoliv měla za hodinu už další skupinu, která na ni musela kvůli mně čekat. Všechno bylo tehdy v pohodě, hned u kláštera byla malá restaurace s dobrým a levným jídlem, prostě měl jsem nejkrásnější vzpomínky, zejména pak na Verdunský oltář, který považuji za jedno z nejgeniálnějších děl světové kultury a který v Klosterneuburgu mají. Tak jsme tedy se ženou vyrazili a taky dorazili, i když mě můj GPS vedl podivnými cestičkami přes Vídeň – ale za to koronavirus (snad) opravdu nemůže.

Překvapilo mě obrovské podzemní parkoviště, které tam před bezmála dvaceti lety nebylo. Míst na parkování bylo víc než dost, cena za parkování 2,50 Euro za hodinu, ovšem s poznámkou, že v případě koupení vstupenky do kláštera je parkování čtyři hodiny gratis. Pochválil jsem organizátory – to byla taky moje poslední pochvala.

U prodeje vstupenek mi slečna sdělila, že další návštěva s průvodcem je v 15:15. Byla jedna hodina, pochopil jsem, že blažené časy návštěv každou hodinu byly z nějakého důvodu zrušeny Protože jsme měli pořádný hlad, zeptal jsem, se, kde se během čekání na vstup do kláštera můžeme najíst. Ukázala mi na bar Egon hned vedle vstupní haly. Tam nám ale číšník sdělil, že on má pouze frankfurtské párky, toast nebo guláš z konzervy. Ovšem máme jít na nádvoří a tam je restaurace s menu a s nabídkou jídel. Šli jsme tedy na nádvoří. Byla tam malá restaurace, nabízela ale pouze rajskou polévku a noky s rajskou omáčkou. Myslel jsem si, že je to trochu málo. Přece bezprostředně u Vídně a ve frekventovaném turistické lokalitě musí být nějaká dobrá restaurace! Vždyť tu přece před dvaceti lety byla! Hledali jsme a našli jsme směrovku ke klášterní restauraci „Stiftkeller Leopold“. Ovšem to upozornění na onu restauraci tam bylo jen jednou. Prošli jsme celé okolí, a nakonec jsme ji už napůl mrtví hlady našli – stálo tam, že bude otevřena od pátého srpna. Na mobilu jsme našli Hotel restaurant Anker. Měl být vzdálen od kláštera jen 200 metrů, nabízel ale jen jídla na odnos – očividně tedy ještě nepřešel z koronavirového do normálního provozu. Poslední šancí tedy byla ona restaurace, kterou jsme kvůli její skromné nabídce minuli. Jmenuje se Caféhaus Holler. Silně demotivovaná číšnice potvrdila, že mají skutečně v nabídce pouze rajskou polévku a noky s rajskou omáčkou. Když si všimla nespokojeného výrazu v mé a vražedného v tváři mé manželky, připustila, že bych mohl ještě dostat řecký selský salát s houskou. Souhlasil jsem, žena si objednala polévku. Salát se skládal z padesáti procent z červené cibule. Ještě nikdy jsem tolik cibule nesnědl, v důsledku toho odpadly pak polibky při vítání se snachou, kterou jsme následně navštívili. V čase kovidu se ale lidi stejně líbat nemají. V salátu bylo i trochu papriky, několik oliv a kousky řeckého sýra, z rajčat tam byly ovšem maximálně čtyři kousky – očividně poté, co kuchař uvařil rajskou polévku a omáčku na noky, už mu rajčat nezbylo. Ostatně ta polévka byla tak hustá, že jsme se právem domnívali, že je používána ve stejné podobě i jako ona omáčka na noky. Poté, co ji manželka snědla, oznámila, že se jí něco pohnulo ve střevech. Nastaly obavy, zda to dovezeme až k synovi, ale podařilo. Pročistila se až u syna na návštěvě a měla poté velmi dobou náladu. Minimálně lidé trpící zácpou by mohli být s pobytem v Klosterneuburgu spokojeni.

Vlastně bylo za daných okolností štěstím, že jsme vstupenky do kláštera nedostali. S Audioguidem se dala navštívit pouze pokladnice kláštera, do kláštera vpouštěli jen s průvodcem. Chtěl jsem koupit lístky na oněch 15:15, jak mi avizovali původně, dozvěděl jsem, se ale, že to je pouze prohlídka vinného sklepa, do kláštera vpouštějí turisty až o půl páté odpoledne. Vzdal jsem to a opustil klášter, aniž bych ženě ukázal Verdunský oltář. Zřejmě by si to ale s ohledem na pohyb ve střevech v důsledku požití rajské polévky stejně neužila.

Šok z této návštěvy jsme ještě úplně nepřekonal. Čím to je, že je určitá kulturní památka dělána turistům tak odpudivou? Je v tom úmysl? Jak je možné, že člověk nedostane nic k jídlu? V Rakousku, kde je gastronomie kult? Připomínalo mi to hodně stav v čase komunismu, kdy bylo problematické u kulturních památek najít restauraci s jídlem a člověk na výlety jezdil se smaženými řízky. Samozřejmě je za tím korona. Který Rakušák by se už postavil do kuchyně v hnízdě jako je Klosterneuburg? Raději bude brát podporu v nezaměstnanosti. Kuchaři, číšníci, to všechno byl personál, který do Rakouska jezdil z Maďarska, Slovenska eventuálně i z Česka. Teď prostě nejsou. Po zavření restaurací byli posláni domů. Tam si mezitím z větší části našli nějakou práci. Teď se Rakušáci marně snaží přilákat je zpět. Nevaří se. Nejsou kuchaři, nejsou číšníci. V místech jako je Klosterneuburg, tedy mimo velká města, je ten problém nejvypuklejší a přímo fatální. Lepší to zřejmě v dohledné době nebude.

Průvodci sice byli Rakušáci, ale v čase zavřených památek si zřejmě taky z velké části našli jiný džob. Prohlídky se zredukovaly na dvě denně. Až v Klosterneuburgu jsem pochopil, že se zřejmě turistika vzpamatuje z korony – pokud to mutace delta a další, které budou následovat vůbec dovolí – jen velmi pomalu. Pro Rakousko špatná zpráva. Pro nás, zvědavé turisty, ještě horší.

Klosterneuburgu se raději vyhněte. A pokud už tam pojedete, zabalte si podle dobré staré české tradice chleba s řízkem a nakládanými okurkami. Potom možná tu návštěvu přečkáte s méně nabuzeným adrenalinem, než to bylo u mě a mé ženy.

Den nato jsme jeli na Slovensko. Bohužel právě poté, co Slováci z obavy z delta varianty viru přitvrdili. Údajně na určitých hraničních přechodech, které zavírali, stavěli bariéry, takže Moravák, který si zajel do hospody za kamarády se už neměl jak vrátit domů. Syn mě vybavil zeleným pasem, konečně jsem tedy měl na mobilu vše tak, jak jsem si to představoval. Stejně tak i moje žena a syn s manželkou. Plni optimismu jsme dorazili na slovenskou hranici. Ukázali jsme naše zelené pasy a mysleli jsme, že je přechod hranice vybavený. Chyba lávky!

„Ste elektronicky zaregistrovaní?“ ptal se přátelský ale nekompromisní celník.

Skoro mě trefil šlak. Zatím jsem se vždycky registroval. Do Česka, do Itálie, nikdy to zatím nikdo nechtěl vidět. Tentokrát jsme se samozřejmě nezaregistrovali. Už proto, že poslední noc před přechodem hranice jsme nestrávili doma, ale na návštěvě u syna. Takže žádný přechod hranice! Zacouvali jsme na jedno parkovací místo přímo na hranici a následovala registrace přes mobil. Já bych byl zřejmě na mrtvici. Na počítači jsem sice tuhle koronavirovou registraci prováděl už několikrát, ale na mobilu je to pro mě stále mnohem komplikovanější – už proto, že displej je nepoměrně menší. Naštěstí jsme měli v autě syna a snachu, tedy dva digital native, ti nás zaregistrovali a pak už stačilo jen čekat na SMS, která potvrdila, že můžeme na Slovensko vstoupit a že máme výjimku ze čtrnáctidenní karantény. Mně přišla hned, ženě vůbec. Ale zato jsme tu zprávu objevili v jejím mail boxu. Mohli jsme tedy vyrazit. Samozřejmě bylo třeba koupit elektronickou dálniční nálepku. To dělávám vždy na prvním dálničním odpočívadle v Járovcích. Automat na dálniční nálepky nefungoval, zřejmě byl zavirovaný koronavirem. Platba kartou nebyla možná, zřejmě byl terminál zavirován koronavirem. Platba byla možná jen v hotovosti, jako za oněch zlatých komunistických časů. Hotovost ve výši deseti eur jsem měl. Začal jsem chápat, proč se Slováci toho viru tak bojí. Do Rakouska jsme se vraceli ještě týž den. Celník nahlédl do auta, žena se ho zeptala, zda chce vidět naše certifikáty. Usmál se a zeptal se: „Máte je všichni?“ Potvrdili jsme s důvěryhodným úsměvem, že je máme. „Tak pokračujte,“ usmál se a pustil nás přes hranici.

Tedy aspoň na závěr troška normality. Ale že bych měl chuť tu hranici překračovat častěji, to nemůžu říct. Koronavirus už zase nechal vztyčit hraniční ploty.

Ferrara

Po pětileté pauze zpět do Itálie – sice s respirátorem, ale přece.

               Tempi passati, říkají Italové, když vzpomínají na zašlé dobré časy. Jenže časy se mění a měnily se i v minulosti. V roce 1152 prolomila řeka Pád hráze u městečka Ficarolo a způsobila katastrofální záplavy, po nichž zcela změnila svůj tok. Jestliže tedy Ferrara předtím ležela na řece Pádu, který ji omýval z jihu, teď se řeka přesunula daleko na sever. Přesto zažilo město další skvělé časy, spojené s působením rodiny d´Este. Ta město ovládla ve jménu papeže v boji proti císaři Friedrichovi II. v roce 1242 a zůstala zde do roku 1597. Bohatí d´Este, původně markrabata, od roku 1452 pak vévodové, vybudovali z města svou rezidenci a nešetřili přitom. Postavili zde obrovský nedobytný vodní hrad (který měl ale spíš chránit je před jejich poddanými než město před zevními nepřáteli, přitáhli do města spoustu prominentů, kteří si zde stavěli paláce a Alfonso II. se dokázal dokonce oženit s dcerou císaře Ferdinanda I. Barbarou. (Císař měl dcer dvanáct a provdat je všechny do urozených a bohatých rodin, které nelpěly na velkém věnu, nebylo snadné, přesto byl tento sňatek potvrzení nebývalého významu ferrarského vévody). Vévoda si toho taky patřičně vážil, ve svém „Diamantovém paláci“ nechal pro Barbaru vybudovat obrovskou „Síň slávy – Sala grande d´Onorio“- Jenže ani to nepomohlo, Alfonso zemřel bezdětný a jeho lákavou rezidenci zkonfiskovali nenasytní papeži. A s příchodem papežských správců začal nezadržitelný pád města.

               Dnes je Ferrara ospalé – se svými 133 000 obyvateli na italské poměry malé – město v deltě Pádu. Ospalé je zejména v neděli a když teploměr ukazuje 35 stupňů ve stínu. Uznávám, že takové teploty nejsou na poznávání města úplně nejpříhodnější a nepomůže ani lidová moudrosti „Když tolik naříkáte nad 35 stupni ve stínu, tak do toho stínu proboha nelezte.“ Na slunci to opravdu není o nic lepší.“ Přesto je toho ve Ferraře hodně vidět, (od roku 1995 patří ke kulturnímu dědictví lidstva UNESCO) vzpomínky na slavnou minulost byly sice poškozeny zemětřesením z 30. května 2012, ale znovu obnoveny, dnes zde stopy po přírodní katastrofě nejsou vidět, pokud nepočítáme zahalenou fasádu katedrály (katedrála sama není návštěvníkům přístupná, zda to ale souvisí s oním zemětřesením před devíti lety, se mi nepodařilo zjistit.

Stejně tak je zahalena i socha jednoho z nejslavnějšího z ferrarských rodáků – v roce 1452 se zde narodil kazatel Girolamo Savonarola, považovaný vedle Wiclefa a Husa za jednoho z nejdůležitějších církevních reformátorů před Lutherem, jemuž se podařilo ovládnout Florencii a vyhnat odtud Medicejské, než sám skončil v roce 1494 na popravišti. Už si víceméně zvykám, že Italové přede mnou své kulturní památky zahalují, v Bologni jsem slavného Neptuna taky vidět nemohl.

               Dějiny města Ferrary jsou ale nerozlučně spojeny s rodinou d´Este. První ze slavných reprezentantů tohoto rodu byl Azzolino II. V době bojů mezi císařem Friedrichem II. a papeži se postavil na papežskou stranu – a vyplatilo se. V roce 1242 ho papež Řehoř IX. vyjmenoval stálým podestou města a v roce 1259 se mu podařil husarský kousek, když se mu zajal hlavu ghibellinů v severní Itálii Ezzelina da Romana. Papežové si uvědomili, že se na tuto rodinu můžou spolehnout, a tak byl Azzolinův vnuk Obizzo II. vyjmenován generálním kapitánem a ochráncem církevního státu (Ferrara patřila de jure k Pippinovu obdarování, a tedy k papežskému státu). D´Este se definitivně usadili ve Ferraře a stali se jejími vládci. Formálně sice jako papežští leníci, ale to jim nebránilo v budování vlastní moci. O skutečnosti, že se mezi svými poddanými necítili tak úplně bezpečně, svědčí gigantické Castello Estense v rohu starého města.

Obrovský vodní hrad začal stavět Niccolo II. v roce 1385, protože se ale během stavby jeho potomci rozhodli změnit pevnost na renesanční rezidenci, protáhla se stavba paláce na skoro dvě stě let. Nedá se ovšem říct, že by se d´Este o své město nestarali, například univerzitu založil Niccolův syn Alberto už v roce 1391. Otvírací doba castella je dost překvapivá, v sobotu a v neděli má totiž zavřeno. Nikdo mi to nedokázal vysvětlit, paní v paláci Schiafonia, kterou jsem se na to ptal, se poněkud styděla, ale připustila, že to „tak prostě je“. Jsme v Itálii, tam nemusí mít věci srozumitelný důvod. Takže jsme si museli počkat na pondělí. Vidět je tam poměrně dost, sály se stropními freskami, které člověk může vidět v rafinovaně nastavených zrcadlech na zemi, aniž by si tedy musel vykroutit krk, největšími sály jsou Sala dei Giganti a Salone dei Giocchi. Dá se vystoupat na Lví věž, kde byl kdy si vězněn Ugo d´Este – ale o tom později. Navštívit je možné i kapli Renée de France, dcery francouzského krále Ludvíka XII, kterou si vzal za ženu vévoda Ercole II. d´Este – ferrarští vládcové se pohybovali v nejvyšší společnosti. I když Renée způsobila svými sympatiemi k protestantství svému muži nemalé potíže (Ferrara byla zatraceně blízko papeži a jeho mocenským zájmům), takže ji její manžel musel nakonec zavřít do domácího vězení, aby zuřícího papeže uklidnil. Na nádvoří castella byla letos expozice „Le Done, i Cavallieri, gli Armi e gli Amori“, čili „Dámy, rytíři, zbraně a lásky“. Je zajímavá, někteří z obrněnců jdou tvrdě v záležitostech lásky na věc, jiní jako by přišli ze současnosti.

               Castello Estense je spojeno dlouhou chodbou na prvním poschodí s Palazzo Communale, odkud vládli d´Este předtím, než si postavili svůj hrad. Nad vchodem do budovy, která slouží dnes jako městská radnice, jsou bronzové sochy dvou významných d´Este, které sem dal umístit Ercole I., největší budovatel města.

               Na koni je tu znázorněn Ercoleův otec Niccolo III. D´Este. Jedna z nejskurilnějších, ale i nejschopnějších postav rodu.

Niccolo byl velmi aktivním mužem. Zplodil celkem 24 dětí, řadu manželských, a ještě více nemanželských, ovšem on mezi nimi nedělal rozdíl. Žili všichni jako jedna rodina, i jeho manželky s milenkami – hrad byl velký dost. Jeho první žena Gigliola da Carrara byla neplodná, pročež roli vládkyně v paláci převzala oficiální milenka Stela de Tolomei, která byla plodná až až. Problém nastal, když si Niccolo po smrti Giglioly přivedl v roce 1418 novou mladou ženu Parisinu z rodu Malatestů z Rimini. Čtrnáctiletá nevěsta byla poměry v početné rodině značně zmatená, zejména, když markraběcí děti byly částečně v jejím věku. Navíc Stela de Tolomei zemřela už rok po Parisinině svatbě na „zlomené srdce“. Parisina tedy měla hrát paní domu a starat se o spousty nevlastních dětí. Markrabě byl o dvacet let starší než ona, děvče hledalo nějakou spřízněnou duši – a bohužel ji i našlo v osobě Niccolova syna Uga. Mladí lidé, kteří byli stejně staří, se do sebe zamilovali a láska nezůstala platonickou, ale dočkala se i naplnění. To se stalo v roce 1425, kdy bylo Parisině dvacet jedna a Ugovi dvacet let. Když se to markraběti doneslo, nechtěl tomu věřit – nebyl tedy jako Othello, vraždící jen z podezření. Ale jeho lidé mu umožnili přistihnout manželku se synem in flagranti, aby se přesvědčil na vlastní oči. Stalo se. Zuřící Niccolo dal oba internovat v paláci Estenze – každého v jiné věži (ta, ve které byla uvězněna Parisina se na její počest dodnes jmenuje Torre Malatestiana) a pak v podzemním vězení (je ho možné navštívit) stít. Nakonec ale Niccolo smutek ze zrady překonal a oženil se o šest let později potřetí, jeho třetí žena Ricarda de Saluzzo mu porodila syna Ercoleho, který měl rozhodujícím způsobem změnit vzhled města. Po smrti Niccoly se na ferrarském trůně vystřídali tři jeho synové Leonelo, Borso a Ercole, kteří vládli dohromady 64 let – bylo to možné, protože byl mezi nimi dvacetičtyřletý věkový rozdíl.

               Niccolo byl ale aktivní nejen v manželských a nemanželských postelích. Dokázal velmi šikovně lavírovat mezi soupeřícími mocnostmi císařství a papežství. Císař Zikmund rozšířil jeho mocenské území a pasoval jeho syny na rytíře, potom ale Niccolo rozhodujícím způsobem podpořil papeže. V roce 1417 byl na církevním koncilu v Kostnici zvolen papežem Martin V., čímž bylo ukončeno trojpapežství.  Nový papež se mimo jiné musel zavázat, že svolá každých deset let nový koncil, aby tento mohl rozhodnout o věroučných otázkách. To znamenalo značné omezení papežské moci, proto se k tomu Martin neměl. Svolal koncil až těsně před svou smrtí v roce 1431 do Basileje, jeho nástupce Eugen IV. měl ale tisíc výmluv, proč tam nemůže jet. Záminku k torpédování jednání církevních otců mu dala ochota byzantského císaře Jana jednat o sjednocení katolické a ortodoxní církve. (Císaři Janovi teklo do bot, protože před hradbami Konstantinopole stáli Turci).  Niccolo d´Este nabídl své město papeži jako místo alternativního koncilu za účasti císaře Jana, kterého ani nenapadlo trmácet se do Basileje – koneckonců do Ferrary se mohl nechat přivézt lodí. Papeži toto místo taky maximálně vyhovovalo. Oficiálně přijal císaře Jana na svém území, (ale ne tak úplně, což císaři vyhovovalo, Ferrara tak poskytovala dojem neutrality) náklady na pobyt náročného hosta ale nesli ferrarští páni, konkrétně Niccolo III. Koncil začal ve Ferraře v roce 1437–v lednu 1439 byl pak přeložen do Florencie (Cosimo starší Medici podplatil církevní otce a ti pod záminkou, že ve Ferraře hrozí vypuknutí moru – doloženo to není – přesunuli koncil do Florencie). Niccolo z toho asi nešťastný nebyl, protože císař Jan se choval jako pravá „diva“ – na střechu jeho paláce se například neustále v létě musela lít voda, aby se ochladil a koncil už svůj účel splnil – Ferrara a s ní Niccolo vstoupili do dějin. V roce 1452 pak udeřila hodina rodiny d´Este. Od roku 1450 byl u moci Borso d´Este, syn Stely Tolomei, neméně schopný než jeho otec. (I jeho socha zdobí průčelí Palazo Communale, Borso ale nesedí na koni jako jeho otec ale rozvážně na trůně – na rozdíl od svého otce se totiž stal knížetem).

V roce 1452 táhl na svou korunovaci do Říma císař Friedrich III. Císař se měl při té příležitosti i ženit s jednou z nejbohatších nevěst tehdejšího světa Eleonorou infantkou portugalskou a měl hodně hluboko do kapsy, takže se bál ostudy. (K té nakonec došlo, ne ale kvůli penězům, nýbrž v důsledku jeho neochoty manželství naplnit, více než třicetiletý císař byl ještě panic). Borso byl ochoten pomoci. Císaře vybavil peněžním obnosem, který panovníka zbavil starostí, ten ho zato povýšil na vévodu, čili do rangu suverénů (tam patří králové a knížata, vévoda je v hodností s knížetem shodný).

               Následovalo něco víc než sto let ferrarské slávy, než zemřel poslední d´Este Alfonso II.  – jeho manželství s dcerou císaře Ferdinanda I. Barbarou zůstalo bezdětné.  Po Alfonsově smrti neuznal papež Klement VIII. jeho poslední vůli, v níž Alfonso odkazoval své území synovci Cesaremu a zabral Ferraru pro papežský stát. Pak se střídali kardinálové, správcové, kteří měli na mysli hlavně vlastní obohacení a sláva města rychle pohasla.

               Za návštěvu stojí tři paláce rodiny d´Este. Vedle monumentálního Castella Estense je to ještě palác Schifanoia a Diamantový palác (Palazzo dei diamanti). Schifanoia znamená nudu a proti ní si D´Este postavili palác na okraji města, tehdy s pestře pomalovanou fasádou, dnes nudně bílou. Vevnitř je Museo civico a stěny největšího sálu jsou pomalovány krásnými freskami.

Po cestě k paláci se vyplatí krátká zastávka v monumentálním kostele Santa Maria in Vado. Nedaleko se nachází i impozantní palác, který si ve Ferraře nechal postavil Ludovico il Moro, vévoda milánský, který měl s d´Este očividně velmi dobré vztahy. Koneckonců byl strýčkem první manželky vévody Alfonsa I.  Anny. (Alfonso I. se po smrti své první manželky oženil s legendární Lukrécií Borgiou, dcerou slavného skandálního papeže Alexandra VI. Okolo její osoby se šířily legendy o incestu, travičství a nemravném životě, ve skutečnosti porodila nešťastná Lukrecie Alfonsovi několik dětí a zemřela ve věku 39 let na horečku omladnic.) Dnes je v paláci Ludovica il Mora archeologické muzeum. Palazzo dei Diamanti (Jméno dostal tento palác podle své fasády z mramoru řezaného do tvaru diamantů – mramor je ve Ferraře vzácný, naprostá většina budov má fasády z cihel.)

se nachází na opačném konci města. To má svůj důvod. V roce 1492 se Ercole I. d´Este rozhodl Ferraru zvětšit. Město se víc než zdvojnásobilo, nová čtvrť (vlastně polovina) města byla postavena podle plánů architekta Biaggia Rosettiho.  Na rozdíl od staré Ferrary s klikatými úzkými středověkými uličkami byly založeny široké rovné bulváry, okolo nichž se stavěly renesanční paláce a rozsáhlé zahrady a parky (do hradeb byl zahrnut i obrovský hřbitov – Cimitero della Certosa). V této čtvrti si koupil domek i dvorní básník Ercoleho Ludovico Ariosto. Jeho dům se dá navštívit (přes poledne má zavřeno) v této nové čtvrti se nachází i velké Ariostovo náměstí s jeho sochou na antickém sloupu, náměstí je vytvořeno po vzoru římských amfiteátrů.

Později působil ve Ferraře i slavný básník Torquato Tasso (rodák z kampánského Sorenta), jehož pohnutý život poznačený psychickou chorobou ztvárnil Johann Wolfgang Goethe.

               Diamantový palác byl tedy reprezentačním sídlem rodiny d´Este. Dnes je zde pinakotéka, sály se ale nezměnily, a tak je možno navštívit Sala grande d´Onorio, čili Síň slávy, který nechal přestavět kardinál Luigi d´Este při příležitosti příjezdu jeho nové švagrové Barbary habsburské. Zde se v obrovském sále zahrnující dvě poschodí paláce pořádaly slavnostní bankety a hostiny, ani to ale nemohlo nic změnit na tom, že manželství Alfonsa II. s Barbarou, jak už bylo řečeno, nebylo obdařeno potomky. A tak byly tyto úpravy Diamantového paláce jakousi labutí písní slávy rodu d´Este ve Ferraře (dále působila už jen v Modeně, kterou byl papež Cesaremu ochoten ponechat.

               Kdo má času nazbyt, může se projít i po pro turisty přístupných městských hradbách, při teplotách nad 35 stupňů Celsia to ale není zrovna dobrý nápad. Protože je staré město díky Ercolemu I. opravdu rozsáhlé, doporučuje se půjčit si jízdní kolo. Nabízejí to skoro všechny hotely a ve městě jsou vyznačeny trasy pro cyklisty. Vzhledem na poměrně malý automobilový provoz je to lákavá alternativa – samozřejmě za přijatelných venkovních teplot.

               Komu by to bylo málo, nedaleko od Ferrary je klášter Santa Maria Pomposa, jeden z nejstarších benediktýnských klášterů, založeném v sedmém století, kde mniši vynalezli hudební stupnici a začali zaznamenávat hudbu notami.

Tady strávil v září roku 1321 svou poslední noc před návratem do Ravenny smrtelně nemocný Dante Alighieri. Vede tam cesta rovinou pádské delty mezi poli kukuřice, obilí a slunečnic, z úrodnosti této oblasti čerpali d´Este své bohatství. To bylo v době, kdy o bohatství ještě rozhodovaly výnosy polí, a ne průmyslová výroba. Dnes může Ferrara o své někdejší prosperitě jen snít.

               Ale dělá to pěkně.

Ötztal II

               Ötztal se nad Söldenem štěpí na dvě údolí a pokud se dáte tím pravým (tedy vedoucím doprava) dojedete do Ventu. Milá vesnička na konci světa ve výšce 1890 metrů nad mořem se etabluje, jako „Bergsteigerdorf“, čili vesnice horolezců. Nic jiného tam totiž není. Lyžovat je tam sice možné ale místní centrum nemůže ani zdaleka konkurovat střediskům v Söldenu nebo Obergurglu, ovšem hlavním triumfem této vesnice je, že se jedná o nástupní místo výstupu na druhou nejvyšší horu Rakouska a nejvyšší horu Tyrolska Wildspitze (3768 m.n.m.)

A k tomu je tato hora podstatně přístupnější než rakouská hora nejvyšší Großglockner (3798 m.n.m.).  Zejména poté, co se pod Großglocknerem roztopil ledovec Pasterze. Nástupiště na výstup na nejvyšší horu Rakouska je totiž na Franz Josef Höhe a jestliže se dříve šlo přes ledovec, aniž by  člověk ztratil výšku, dnes musí minimálně 200 metrů (spíš víc) sestoupit, než se dá zase do kopce. Skoro lepší je jít na tuto horu z východotyrolské strany přes Lucknerhaus, sice do strmého kopce ale bez frustrace sestupu.

               Wildspitze tuto nevýhodu nemá. V podstatě se na ni vystupuje ve dvou dnech s přenocováním na Breslauer Hütte ve výšce 2844 metrů.

Lanovka vás vyveze (pokud jezdí) na Stablein do výšky 2365 metrů, takže k chatě to není ani pět set metrů převýšení a po pohodlném chodníku, na začátku dokonce po široké štěrkované cestě. Proto mnozí turisté dávají v předvečer výstupu na Wildspitze ještě tréninkový výstup na horu Urdkundkolm s výškou 3140 metrů. Nocleh na Breslauerhütte musíte samozřejmě rezervovat předem a tím se to stává loterií. Buď vám bude přát počasí, nebo budete mít smůlu. Nejvhodnější dobou na výstup je začátek září, kdy už přešly letní bouřky, které v žádném případě NECHCETE na ledovci zažít a ještě nepřišla zima a lanovky nezastavily svůj provoz – což dělají v druhé polovině měsíce.

               Od chaty je to pak na vrchol třiatřičtvrtěhodinový výstup. Protože se jde přes ledovec, jsou mačky a lana nezbytná. Protože se na hlavní – jižní vrchol – leze po úzké skalní římse ze severního vrcholu, je dost dobré netrpět závratí, ale v podstatě je tento kopec bezproblémově zdolatelný – tedy jedná se o túru lehkou podle „Horského průvodce bratrů Andrášiovců“. Kdo jejich klasifikaci horských túr nezná, budu zde volně citovat z knihy Zdeňka Šmída „Proč bychom s nepotili aneb Jak se chodí po horách“. Určitě jsem už tento text někdy v mých článcích citoval, ale tomuto geniálnímu humoru prostě neodolám ani tentokrát:

               Podle bratrů Júlia a Arna Andrášiových se horské túry rozdělují na čtyři druhy:

  1. Bez ťažkostí, to je postup bez pomoci rúk
  2. Veľmi ľahké, pomoc rúk slúži len na udržanie rovnováhy
  3. Ľahké, pomoc rúk slúži už na ďalší postup
  4. Trocha ťažké, pomoc rúk při postupe j pravidlom a nutnosťou

Leč běda! Andrášiové byli horolezci! Pro normálního smrtelníka jsou jejich túry bez ťažkostí spojené se značným množstvím těžkostí. Túry veľmi ľahké jsou ve skutečnosti velmi těžké. Túry ľahké jsou ty, ze kterých se zdravý člověk vrací roztřesen, potlučen a k smrti unaven. A na túry trocha ťažké se vydávají jen sebevrahové, šílenci a Němci. Konec citátu.

Při výstupu na Wildspitze se tedy jedná o túru „ľahkú“, čili dá se přežít. Těch několik šrámů na těle i na duši vám plně vykompenzuje pocit být nebi tak blízko, jak se jen dá – Großglockner vypadá v dálce samozřejmě menší než vrchol, na kterém se nacházíte, (a těch směšných dvacet metrů o které je prý vyšší není důvod nechat se tím frustrovat) takže vám svět prostě leží u nohou. Vladimírův syn dokonce mínil, že by se to dalo dát i za jeden den, kdyby člověk vyjel hned ráno první lanovkou nebo dokonce šel nahoru ještě hned před rozedněním. Na to jsme mu hned odpověděli, že by se to nedalo. Že se sice vychází už za rozednění, ale z chaty ve výšce 2860 metrů a ne z Ventu 1890 metrů nad mořem. Takové mladistvé nerozvážnosti už dávno neděláme. Vladimírova přítelkyně nám správně poradila, abychom se před výstupem podívali do občanského průkazu (nebo do cestovního pasu, ten mám já). Na otázku proč, odpověděla, že tam máme napsaná data našeho narození.

Ovšem i pro starší pány existují túry, které se dají udělat za jeden den. Z Ventu – a to i když nejezdí lanovka – se dá vystoupat přes Stablein na Wildes Mannle.

Tahle vyhlídková hora, odkud vidíte přímo ledovce pod Wildspitze i tuto horu osobně, má slušnou výšku 3023 metrů. Jméno sice může trošku nahánět strach (v tyrolském dialektu to znamená „Divoký mužík“), ale jedná se o túru „veľmi ľahkú“ jen několik desítek metrů je jištěno lany, ale ani ta nejsou nutná, pokud se nerozhodnete jít z Divokého mužíka na Breslauer Hütte – tam totiž sestup ze sedla lana rozhodně vyžaduje. Pohled na Wildspitze a její ledovce je velmi impozantní a lákavý, prostě dostanete chuť na tu nejvyšší horu Tyrolska vylézt.

Breslau je německé jméno pro Wroclaw nebo česky pro Vratislav a tak zde samozřejmě najdete tabuli na počest Němců vyhnaných ze své staré domoviny ve Slezsku, Wroclaw byla největším městem Slezska (a až do vlády Karla IV. i českého království, až pak ji předběhla Praha). Sestupovat z chaty do údolí se dá dvěma cestami. Buď zpět do Ventu nebo – a to bych chtěl rozhodně doporučit – do Rofenu. Tato cesta je hodně strmá (nic pro člověka po operaci kolen, jako jsem já), ale krásná. Vede okolo hluboké skalnaté strže, ve které burácí Rofenbach, čili ledovcová řeka, kterou napájí ledovce pod Wildpspitze. Je neuvěřitelné, jak se zde na holé skále uchytily stromy a dokázaly dokonce vyrůst do úctyhodné velikosti. Sám Rofen ve výšce 2011 metrů je jedna z nekrásnějších prdelek světa, které jsem v životě viděl.

Je zde statek, horská chata a hotel, prý snad i nějaký lyžařský vlek, ale hlavně soutok onoho Rofenbachu s Venter Ache, dvou horských dravých potoků, které se zařízly hluboko do alpských skal. Přes Venter Ache vede visutý 80 metrů dlouhý most, z něhož můžete dravý a hlučný proud řeky pozorovat, po druhém břehu Venter Ache pak vede cestička do Ventu lemovaná uměleckými skulpturami, na které může mít člověk rozdílné názory (což jsme i měli), ale v podstatě se jedná o příjemnou asi hodinovou procházku. Na jednom místě stojí i starý první vrcholový kříž z Wildspitze z roku 1933, který byl na jižním vrcholu nahrazen novým v roce 2010. Z tohoto místa můžete vidět přímo na vrchol Wildpitze i s novým křížem, moji společníci mi to ale nechtěli věřit. My, lidi z někdejšího východního bloku, jsme tak nedůvěřiví! Stále máme pocit, že nás chce někdo podvést a sugeruje nám věci, které nejsou pravda. Ale od starého vrcholového kříže na břehu Venter Ache, je SKUTEČNĚ vidět vrchol Wildspitze. Tečka. Rakušáci v těchto věcech až tolik nelžou.

Pokud chcete pochodit po kopcích, aniž byste chtěli opustit Oetz, máte samozřejmě taky několik možností. Přímo z Oetzu jede lanovka Acherkogelbahn na Hochoetz ve výšce 2020 metrů. Odtud se nabízí příjemná túrka na Wetterkreuzkogel (2591). Přímo nad vámi se tyčí Acherkogel (3007) nejsevernější tyrolská třítisícovka. Prý se na něho vylézt dá, jak z Hochoetzu, tak i z nedalekého Kühtai, ovšem ten výstup už splňuje kritéria túry podle bratrů Andrášiovců „trocha ťažkej“. Nepokusili jsme se. Už i jen túra okolo čtyř jezer s výstupem na Geißkogel (2820), kterou můžete podniknout z Kühtai, má v průvodci nepříjemnou černou barvu a text, že vrchol „je pro šikovné horské turisty dosažitelný“ slibuje dostatek adrenalinu. Ovšem pěkně tam je.

Pro případ špatného počasí se Ötztal taky zabezpečil. Především existují v Längenfeldu termální lázně Aqua Dome s celkem 12 bazény s teplotou vody 34 – 36 stupňů.

Pramen ze sirnou vodou pocházející z ledovců a vyvěrající z hloubky skoro dvou kilometrů, byl zkoumán poprvé v roce 1830 a už tehdy tu byly zřízeny první lázně. V šedesátých letech dvacátého století ale pramen zmizel. Lázně zanikly a místní hotel byl stržen. Teprve v roce 1997 byl navrtán pramen v hloubce 1865 metrů s teplotou vody 68 stupňů a okolo vrtu byly postaveny moderní lázně – dnes je zde 2000 čtverečních metrů vodní plochy.

Nabízí se zde i rafting na Oetzer Ache, na dravé ledovcové řece, která k splavování opravdu láká. Nenechali jsme se svést jen kvůli nedostatku času, můj syn se snachou si to dali a moc si ten zážitek pochvalovali. O cyklistice jsem už mluvil, kromě horských kol je vybudován samozřejmě i cyklistický chodník okolo cesty vedoucí údolím – vedoucí dokonce i tunely!

Mimo to vybudovali Tyroláci v Umhausenu na počest svého nejslavnějšího rodáka pravěkou vesničku jménem „Ötzidorf“.

Za vstupné 9,30 Euro tam člověk uvidí rekonstrukce pravěkých staveb z mladší doby kamenné, nářadí, zbraně, pece na vypalování keramiky atd. Nejzajímavější jsou z mého soudu tam chovaná zvířata, ať už prvotní kozy či ovce, ale i hovězí dobytek, který už vymřel, ale podařilo se ho vykřížit nazpět, takže člověk dostane představu o kravách které žily před pěti tisíci lety. A nejzajímavější byly stejně chlupatí prasata, která jsem opravdu ještě nikde neviděl a jejichž hutá srst umožňovala celoroční chov pod širým nebem.

Od Ötzidorfu vede cesta k nejvyššímu vodopádu v Tyrolsku – Stuibenfall padá ve dvou stupních z výšky celkem 150 metrů. Cesta byla roubená krásnými zdravými pravými hřiby, už jen proto se ta procházka vyplatila a mohl jsem se jen ptát, zda ty desítky turistů, které tam prošly před námi byly dočista slepé. Pod vodopádem se člověk může rozhodnout, jak ho chce zdolat. Jedna cesta je ferrata, tedy Kletersteig s fixními lany. Naštěstí jsem si prostudoval jeho vlsatnosti na internetu už den dopředu a viděl jsem jasně písmeno „C“ a vícero místech. Čímž tento projekt pro mě umřel. Ferraty typu „A“ a „B“ ještě dám, u B/C už musím hodně přemýšlet, ale jestliže zde září jednoznačné „C“ čili kolmá stěna, končím. Tady je to ozvláštněno tím, že ona kolmá stěna je na místě, kde pod horolezcem (pardon, ale turistou takového šílence nazvat už nemůžu) zívá propast sto metrů s padající vodou. Možná je to krásné, určitě je to vzrušující, ale i můj přítel Vladimír, který hodně vydrží, poté, co se dostal na vrchol trasy, demonstrativně odhodil výstroj a prohlásil, že končí s horolezectvím. A to si ještě odpustil závěrečný travers přímo nad vodopádem. Že právě hustě pršelo, onen výstup zřejmě taky neulehčovalo.

Já jsem si nad vodopád vystoupal po „normální“ cestě. Tedy normální… Jedná se o 720 schodů, z větší části zavěšených vysoko nad údolím. Čili bez námahy se k horní, páté vyhlídkové platformě nedostanete ani po této cestě a navíc se samozřejmě ono schodiště při výstupu mírně kýve, ale pokud bojujete právě s hustým deštěm, ani to nezaregistrujete. A ten výhled ze všech pěti vyhlídkových platform je úžasný. Stovky kubíků padající vody s patřičným zvukovým doprovodem – to stojí opravdu zato.

Pokud jste tedy po vyšlapání oněch 720 schodů dosáhli horní platformy, je možné pokračovat ještě asi pěti minut k Gasthofu Stuibenfall. Mnohem hezčí je ale další cesta do Niederthai a poté do Höfle. (německy Höflein, čili „Dvoreček“). Ostatně tato cesta se dá zvládnout i autem, pokud jste sestoupili zpět do Umhausenu. Höfle leží na horské terase s úžasným výhledem na panoráma hor přímo před vámi. V restauraci „Leiter Hoamatl“ obsluhuje očividně šéf osobně. Není sice z nejrychlejších – na možnost objednat jídlo jsme čekali skoro 40 minut, ale kuchyně je velmi dobrá a jídlo poté dorazilo za neuvěřitelných 10 minut, takže to počáteční čekání vykompenzovalo. A užívat si výhledů na strmé skalní stěny, tyčící se kousek před vámi až do nebe stojí za to a dá se při pivečku Starkenberger (tyrolské pivo, trošku trpké, ale naprosto pitné, zejména po horské túře) užívat dlouho.

Rozhodně máme v úmyslu vydat se do Ötztalu ještě jednou. Až tam nebude řádit koronavirus a dokud budou jezdit lanovky. Možná potom přemluvím i mou ženu. Jsou tam totiž i „Túry bez ťažkostí“. Ty jsme sice prozatím vynechali, ale člověk holt nemládne. 

Ötztal

               Víte, kde to je? Každopádně dost daleko na to, abyste to vědět nemuseli. Tohle údolí se nachází v Tyrolsku (nebo Tirolsku?). Česky není pochyb, že Tyroly se píšou s tvrdým „y“. Tyroláci sami v tom jasno nemají. Oficiálně se totiž píše tato země s měkkým „i“, ale našli jsme spoustu nápisů, kde je „y“ tvrdé. Tyroláci jsou tvrdý národ, ale očividně ne všichni, zřejmě už částečně změkli.

               Nicméně Ötztal je ještě Tyrolsko tvrdé. Je to slavné údolí, protože dalo jméno nejznámějšímu Rakušákovi (který se ale zatoulal do Itálie) „Ötzimu“. Před pěti tisíci lety se jeden muž mladší doby kamenné zatoulal až na průsmyk Tisenjoch ve výšce 3210 metrů a tam ho někdo zákeřně zastřelil šípem zezadu. Pokud byste ten průsmyk hledali (nebo nedejbože chtěli navštívit) museli byste až do obce Ventu a poté se dát údolím vedoucím doleva (doprava vede hezčí a navštěvovanější z místních údolí Rofen). Ötzi se vydal oním méně lákavým údolím, zřejmě proto, že před někým utíkal. Ovšem nedokázal zřejmě dostatečně zamést stopy a tak byl v průsmyku na dnešní hranici mezi Rakouskem a Itálií dostižena a zabit. Jeho mrtvola zapadla do ledovce a byla zde zakonzervována věčným ledem i s hrotem šípu v těle, který s jeho vrah marně snažil z těla vytáhnout. Šíp se zlomil a kovový hrot zůstal v mrtvole, kterou pak 19 září 1991 v 13:30 hodin objevil manželský pár Erika a Helmut Simonovi z Norimberka. Protože mrtvola byla nalezena na italské straně, skončil milý Ötzi v muzeu v Bozenu (Bolzanu), které tam pro něho speciálně postavili a ukazují tam od roku 1998 slavného nebožtíka za přiměřený poplatek 9 Euro turistům. (Návštěvu je třeba rezervovat dopředu, je tam nával). A tak víme, že byl stár asi 48 let, výšku měl 160 cm a váhu 50 kilogramů, že byl značně nemocný a měl velkost bot 38. Dalšími detaily vás nebudu zatěžovat, například co jedl krátce před tím, než ho zabili. I tohle víme.

               Rakušáci se ovšem svého Ötziho nikdy nevzdali. Argumentovali marně, že ledovec teče na italskou stranu a za oněch 5300 let urazil větší vzdálenost, než odpovídá vzdálenosti nálezu od rakouské hranice a tak že byl onen na onu dobu starý a nemocný muž zavražděn ještě na rakouské straně.  Bojovali o svého Ötziho tak urputně, až se jim dostalo všeobecně stejné přezdívky. Tedy tak jako je Němec pro Rakušáka „Piefke“, což má prý co dělat s kapelou v Rakousku extrémně neoblíbeného pruského krále Fridricha II. pro Němce je Rakušák „Ötzi“. A bere to kupodivu – na rozdíl od oněch Piefke – s humorem a je na tuto přezdívku dokonce i hrdý.

               Takže i proto zabírá Ötztal v rakouských dějinách i zeměpise důležité místo a proto jsme se tam vypravili, i když to je, jak už jsem psal, zatraceně daleko. Bohužel vypravili jsme se sem trošku pozdě. Sice jsme ještě zažili přijatelné počasí – zima dorazila do údolí až v pátek 25. září, tedy den po našem odjezdu, ale některé – a to i dost důležité lanovky zastavily svůj provoz už 20. září, tedy den před našim příjezdem. Takže pokud si chcete ušetřit pár stovek výškových metrů, podívejte se na internet na provozní doby lanovek ještě předtím, než si objednáte bydlení a zajistíte dovolenou a ne až potom, jako jsem to udělal já.

               Údolí Ötztalu stoupá z obce Oetzu, který dal údolí jméno a nachází se ve výšce 812 metrů nad mořem až do průsmyku Timelsjoch (cesta je zpoplatněná mýtem) ve výšce 2474 metrů – dostanete se přes něj do Merána. Údolí se za nejslavnější obcí v údolí Söldenem dělí na dvě a to sice na vedlejší, které končí ve Ventu v nadmořské výšce 1890 metrů a na hlavní, kde se jako nejvýše položená obec prezentuje Obergurgl ve výšce 1907 m.n.m. Myslím, že není třeba dodávat, že oba Gurgly (vedle Obergurglu je tu i Hochgurgl, žijí ze zimní turistiky a z lyžování a proto se hrozně, ale hrozně bojí koronavira a jeho důsledků.

               Centrem lyžování v údolí je ovšem slavný Sölden. Zde se každoročně tradičně otvírá světový pohár v lyžování na místním ledovci Rettenbachgletscheru, letos to bude 24. a 25. října. Samozřejmě, že v zimě je tu blázinec s tisíci lyžaři (uvidíme, jak tomu bude letos), ale i v létě je tu co vidět. Ostatně se zde točil nejnovější film o Jamesi Bondovi – právě ten, který se měl objevit v kině na jaře, ale koronavirus ho odsunul někdy na listopad. Před lanovkou Giggjochban stojí auto, které Daniel Craig při filmování zničil – tedy na agenta jejího veličenstva očividně moc jezdit neumí.

               V provozu jsou tři lanovky (vlastně čtyři – o té čtvrté trochu později).  Giggijochbahn (přímo u vjezdu do obce) vás za 20,50 Euro vyveze na Giggijoch ve výšce 2284 metrů. Odtud se nabízejí k zdolání tři kopce. Nejvyšší z nich, ale nejméně náročný je Schwarzkogel. Je to třítisícovka (3016 m.n.m.) ovšem říká se, že je to nesnadněji dosažitelná třítisícovka v Alpách a že na ni je třeba vyjít jako test „jestli to vůbec půjde“. Šlo to. Okolo Rottkogelhütte se zasněžovacím jezerem pak do průsmyku Schwarzenseescharte v výšce 2799 metrů, kde se nachází nejvýše položené jezero upravené vstupním molem na koupání (kdo má chuť na osvěžení, my jsme ji neměli, v druhé polovině září jsme odhadovali teplotu vody na jednociferné hodnoty).

A potom už jen mírným (a někdy i strmějším) stoupáním k vrcholovému kříži.

V zimě jede lanovka pro lyžaře až pod vrchol této hory do výšky 2965 metrů. Ostatně k Rottkogelhütte  se dá vyjet sedačkovou lanovkou, v létě je totiž přizpůsobená pro horské cyklisty. Vyvezete se lanovkou nahoru a při troše štěstí se po krásně rozbudovaných cyklistických stezkách dostanete zase dolů do Söldenu. Tolikrát, kolikrát na to máte chuť.   

               Oba další kopce jsou sice nižší, ale náročnější na výstup. Přímo nach chatou Rottkogelhütte s nachází Rottkogel (2947m.n.m.), který oné chatě dal jméno a je opravdu červený vysokým obsahem železa ve svých skalách a přímo z Giggijochu vede chodník i na podstatně náročnější výstup na Grieskogel (2911 m.n.m.) Cesta na Grieskogel je značena černě čili jako náročná a jsou zde jistící lana, ale zdolat se dá. Horolezeckou výstroj netřeba.

               Pro ty, kteří se chtějí rozhlížet po krajině bez námahy, jezdí Gaislachkogelbahn na stejnojmenný kopec do výšky 3056 metrů. Ovšem každá legrace něco stojí a tahle lanovka stojí (jsou to v podstatě dvě na sebe navazující lanovky) 40 euro. A pak už jen musíte čekat, až se rozejdou mraky, abyste viděli söldenské ledovce a ty peníze nevyhodili nadarmo. V zimě se tam vyvezete v rámci denního lyžařského lístku, sjezdovka do údolí vypadá divoce i v létě, nejstrmější část (1b) uvádí sráz 75 stupňů. Děkuji, nechci.

               Právě söldenské ledovce Rettenbachgletscher und Tiefenbachgletscher jsou hlavní místní atrakcí. Dá se k nim vyjet mýtnou cestou (za 19 euro). Hrdě se zde na horním parkovišti uvádí, že se jedná o „Highest road in the EU“ protože se toto parkoviště nachází ve výšce 2298,16 Metrů nad mořem. Jakoby nemohli cestu natáhnout o jeden metr a 84 centimetrů výš! Lépe by se to pamatovalo a Jára Cimrman by měl radost.

               U cílové mety söldenského závodu (jezdí se zde obří slalom) je „Gletscher Arena Ötztal Sölden“. S tribunou pro diváky, restaurací a parkovištěm. Kolik diváků se sem vejde, jsem nedokázal odhadnout, bude to pár stovek. Ledovci dává pořádně zabrat globální oteplení, ustoupil v posledních letech už hodně nahoru a vylezla z něho skála. Pod ním se nachází romantické ledovcové jezírko s kusy plovoucího ledu, podezřívám místní, že tu vodu z onoho jezírka používají v zimě na zasněžování.

Jezdí zde ona čtvrtá lanovka „Schwarze Schneide“, ta vás vyveze za obligátních 20,50 Euro z dolní stanice ve výšce 2670 m.n.m. až do výšky 3250 metrů – výš to lanovkou už opravdu nejde. V zimě se samozřejmě na Rettenbachgletscheru lyžuje, ten dojezd do cíle světového poháru ve mně nevyvolával právě nejpříjemnější pocity. I proto, že před ním stojí památník jako připomínka neštěstí, které se zde odehrálo 5. září 2005. Vrtulník přelétávající nad lanovkou ztratil kontejner s betonem, ten spadl přímo na jednu gondolu a srazil ji k zemi, druhá gondola se rozkývala natolik, že z ní lyžaři vypadli. Celkem zde zemřelo devět obětí, z toho 6 dětí ve věku 12 – 14 let. Dalších 9 lidí utrpělo těžká zranění.

               Komu se sjezdovky Rettenbachgletscheru zdají být příliš strmé, má možnost projet tunelem na druhou stranu hory, kde se nachází Tiefenbachgletscher s podstatně mírnějšími, většinou modrými sjezdovkami. Mě spíš stálo hodně odhodlání do onoho tunelu vjet. Neměl jsem tušení, kam vede a zda vůbec někam může vést, ale přede mnou tam vjelo jiné auto. Sice nevyjelo, ale řekl jsem si, že aspoň v tom nebudu sám a tak jsem ho následoval. Tunel je to impozantní, stěny vystříkané betonem působí jako vysekané do skály a vede pořádně do kopce. Ale druhou stranu má (tu ostatně člověk vidí někde vysoko u nebe už při vjezdu do tunelu, takže ono pověstné světélko na konci tunelu mu dává naději, že to všechno přece jen může dobře dopadnout. Dopadlo. Ledovec je i na druhé straně a jak jsem už psal, dokonce mírumilovnější.

               Když se vrátíte zpět do Söldenu, doporučuji navštívit Market (čili obchod) kousek za křižovatkou hlavní cesty s odbočkou k ledovcům. Ne kvůli nákupu, ale kvůli mostu přes „Ötzer Ache“, čili místní ledovcovou dravou řeku. Kaňon, kterým do městečka vtéká je přemostěn visutým mostem a ten nabízí úžasné pohledy na bouřlivou ledovcovou řeku.

V ní se ostatně utopil 8.8.1884 zakladatel českého Sokola Miroslav Tyrš. Stalo s to v obci Habichen, dnešní místní části Oetzu, po kterém má údolí své jméno. To místo se navštívit nedá, staví se tam v současné době přehrada, která má údolí zásobovat elektrickým proudem.

               Chtěl jsem vlastně napsat o tomto slavném údolí jen jeden článek, ale bylo by toho moc. A tak raději pokračování příště. Třeba dostanete chuť se tam podívat.

Heldenberg-Tulln

               Heldenberg znamená v češtině „Hora hrdinů.“ Nachází se v Dolním Rakousku nedaleko české hranice a hlavním z hrdinů, o kterých se zde jedná, je – nebo byl –  Čech. V Česku stále ještě nedostatečně ceněný (přes rehabilitační pokusy Divadla Járy Cimrmana), v Rakousku ale uctívaný. Jestliže na počest vítězného generála složí rakouský kultovní komponista Johann Strauss slavnostní pochod a tento se hraje při důležitých vojenských událostech (ale nejen při nich) dodnes, hovoří to samo za sebe. Jen Češi nedokážou nějak svému nejlepšímu vojevůdci, Josefu Václavovi Radeckému z Radče odpustit, že sloužil věrně a oddaně armádě, ke které patřil a císaři, který byl zosobněním státu, který hájil.

               Vztah Josefa Václava Radeckého k mladému císaři Františku Josefovi byl vysoce nadstandardní, císař starého maršála (věkový rozdíl mezi nimi byl 64 let) obdivoval a přisoudil mu dokonce právo, že může být po své smrti pochován v habsburské hrobce v kapucínském klášteře ve Vídni. Mezi císaři a členy císařské rodiny. Větší privilegium snad ani nebylo možné. Osud tomu chtěl jinak.

               Pokud se hovoří o Radeckého vojenských úspěších, myslí se tím především potlačení italského povstání v letech 1848 – 1849, které zlomil v několika dnech tak přesvědčivě, že v důsledku toho abdikoval na svůj trůn Piemontský král Karel Albert. Zejména jeho brilantní vítězství u Custozy 24. – 25. července 1848 vstoupilo do dějin i učebnic válečné strategie a právě ono inspirovalo Johanna Strausse k vytvoření jeho Radetzkymarsche. Úspěchy proti italským vojskům bývají vždycky poněkud relativizovány, známý je vtip, že nejkratšími knihami na světě je anglická kuchařka a Italské hrdinské eposy. Ale odhlédnouc od toho, že Rakušáci dokázali po Radeckého smrti u Solferina prohrát i proti těm Italům (sice podporovaných Francouzi, ale pořád ještě v početní výhodě), největším činem Radeckého vojenského génia byla bitva národů u Lipska. Velitelem spojené armády bojující proti Napolenovi, byl sice Karel I. Schwarzenberg, ale náčelníkem generálního štábu, tedy tím, kdo vypracoval strategii bitvy, byl právě Radecký. Úkolem Schwarzenberka bylo koordinovat spojenecké armády a svou autoritou přinutit i neposlušné ruské generály, aby se zúčastnili bitvy podle jeho představ. Radeckého úkolem pak bylo vytvořit plán bitvy, který by umožnil uplatnit početní převahu spojeneckého vojska. Samotná početní převaha v bojích proti Napoleonovi neznamenala nutně záruku vítězství, (i u Slavkova bojoval proti přesile) malý Korsičan dokázal kompenzovat nedostatek vojáků koncentrovanými útoky na nepřátelské slabiny a skvělým používáním dělostřelectva. Ne úplně neoprávněně o sobě prohlašoval, že: „padesát tisíc vojáků a já, to je sto padesát tisíc vojáků.“

               U Lipska se mu ale proti Radeckého taktice nepodařilo nic vymyslet. Schwarzenberkovi vojáci zatlačili Francouze do města a jejich spojence Poláky do Labe a tam je zmasakrovali natolik, že se ani Francouzi, ani Poláci z toho nevzpamatovali několik dalších desetiletí.

               Radeckého vojenská kariéra byla velmi dlouhá, na jeho náhrobku je vyjmenováno 22 bitev, ve kterých se zúčastnil. Začalo to ve válkách s Turky pod Bělehradem v roce 1796, poslední bitvou byla pro něho definitivní porážka Piemontského vojska u Novary v březnu 1849.

               Proč ale tedy neleží slavný maršál ve Vídni v kapucínské hrobce po boku císařů, kterým věrně sloužil, jak si to přál František Josef? Místo toho našel místo svého posledního odpočinku v Dolním Rakousku blízko vesničky Glaubendorf v okrese Hollabrunn.

               Za tím vězí poněkud obskurní postava z první poloviny devatenáctého století, podnikatel Joseph Gottfried Pargfrieder.

Narodil se někdy mezi roky 1787 a 1789 jako nemanželské dítě. Sám o sobě vždy tvrdil, že byl nemanželským synem císaře Josefa II. V podstatě se o jeho původu neví ale vůbec nic. I data narození se udávají rozdílně, vedle obligátního 1787 i 1775 či 1782. Podle jedné verze měl vzejít s románku Josefa II. s krásnou Židovkou, podle jiné byla jeho matkou Anna Moser z Moravského pole, kam chodili Habsburkové rádi na lov. Ovšem Pargfrieder měl občanství měst Buda i Pest (tehdy to byla ještě dvě města) a dokonce existuje i teorie, že přišel na svět v moravském Bruntálu.

               Ať tak či onak, v době, kdy vypukly napoleonské války, dostal náhle milý Pargfrieder zakázku na zásobování rakouské armády uniformami a botami.  Bylo to něco, co známe i dnes, firma právě založená dostane státní zakázku a její majitel na ní pohádkově zbohatne. Kontakty na císařskou rodinu tedy tento muž mít musel. Pargfrieder skutečně pohádkově zbohatl, na konci napoleonských válek v roce 1815 byl registrován jako šestý nejbohatší muž v Rakousku – tehdy žil ještě v Budapešti. V roce 1832 koupil zámek Wetzdorf v Dolním Rakousku, který byl tehdy na spadnutí a dal ho velkoryse zrekonstruovat.

               V roce 1849 mu po porážce maďarského povstání i povstání v Lombardii odlehlo natolik, že se rozhodl oslavit rakouskou armádu monumentálním památníkem (zřejmě stále ještě nevěděl, co s vydělanými penězi). Na svém pozemku tedy založil Horu hrdinů – Heldenberg. S bustami významných generálů a důstojníků rakouské armády, na nejvyšším místě stojí busty generalissima Karla I. Schwarzenberga, arcivévody Karla Habsbuského, Prinze Eugena Savojského a Gedeona Laudona (který zemřel 14. července 1790 v mém rodném městě Novém Jičíně). Je zde i alej německých a rakouských císařů – tedy jen těch, kteří patřili k habsburskému rodu.

Alej začíná Rudolfem I. Vznikl zde malý problém, protože Pargfrieder nebo ten, kdo monument plánoval, nerozlišoval mezi králi a císaři (kdyby tam umístil jen korunované císaře, bylo by jich nepoměrně méně). Proto jsou zde dva Fridrichové III. Ten první byl Fridrich sličný, milenec mé Richenzy, který svůj boj o vládu nad Německem prohrál s Ludvíkem Bavorským v bitvě u Mühldorfu v roce 1322, mohl si ale ponechat titul římského krále, když slíbil, že se Ludvíkovi do vládních záležitostí nebude míchat. Ten druhý Fridrich III, původně štýrský vévoda a římský král v letech 1440 – 1493, to skutečně dotáhl na císaře – byl korunován jako poslední císař v Římě v roce 1453 a tím získal titul císaře jako Fridrich III. Neinformovaného můžou dvě busty jednoho krasavce a jednoho ospalého škaredého muže se stejným jménem iritovat, proto toto objasnění. Alej je ukončena sochou tehdy ještě mladého Františka Josefa I. Po stranách je spousta slavných generálů rakouských i uherských. Marně jsem hledal vítěze od Bílé hory Buquoje, ale zřejmě jsem ho jen přehlédl – jeho kolega Dampierre tam je.

               Všechno krásné, jenže pokud chtěl Pargfrieder dodat svému monumentu opravdovou přitažlivost, potřeboval nějakou prominentní mrtvolu, nějakého slavného generála, kterého by na svém pozemku pomohl pochovat a z jeho hrobky udělat centrální bod památníku. Měl už sice mrtvolu generála Maximiliána von Wimpffena, tvůrce první Napoleonovy porážky u Aspern v roce 1809, kde měl podobnou funkci jako Radecký u Lipska, tedy šéf generálního štábu. Jenže Wimpffena už nikdo v Rakousku neznal a Pargfrieder potřeboval pro svůj památník větší rybu. Štěstí mu přálo. Josef Václav Radecký měl jeden velký problém. Jeho manželka Francesca hraběnka Strassoldo-Graffemberg byla chorobná hráčka. Díky její závislosti nakupila neskutečné dluhy, které nebyl chudák maršál schopen platit. Pargfrieder vytušil svou šanci. Navštívil tehdy už 83 letého maršála v Miláně a předložil mu svoji nemorální nabídku. Pargfrieder zaplatí všechny maršálovy dluhy a bude financovat jeho další životní náklady až do jeho smrti, zato ale Radecký prodá podnikateli už teď zaživa svou mrtvolu, aby mohla být s pompou pochována na jeho Heldenbergu. Maršál neodolal, plácli si, Francesca Radecky si mohla zase zahrát karty (zemřela 1854, čtyři roky před svým manželem) a Radecký měl vystaráno. Pargfrieder se poněkud přepočítal, Radecký žil až do roku 1858, dožil se tedy 92 let, s čímž vídeňský podnikatel při podpisu smlouvy nemohl počítat a maršálova mrtvola se mu tak pořádně prodražila. (Podle jiné, méně zajímavé varianty příběhu podepsal Pargfrieder s Radeckým smlouvu a v roce 1857, sedm měsíců před maršálovou smrtí, ale ta první varianta se mi líbí víc). Po Radeckého smrti v Miláně byla jeho mrtvola převezena na Heldenberg a tam s pompou pochována. Císař František Josef utřel nos, o rok později, kdy Italové smrt velkého maršála využili k dalšímu povstání, se rozhodl z frustrace vést rakouskou armádu sám do pole a utrpěl u Solferina katastrofální porážku.

               Radeckého hrobka je monumentální, pod velkým obeliskem s bohem Apolónem na vrcholu a trojicí řeckých bohyň Klóthó, Lachesis a Atropós, které určovaly lidský osud, za hrobkou, se jde do podzemí a u maršálova hrobu stále leží věnce rakouské armády a různých spolků. Rakušáci si velkého válečníka ctí, české věnce tam chybí.

Na druhé straně hrobky leží generál Wimpffen, u jeho náhrobku žádné věnce neleží. Být druhý není nikdy radostné.

               Ovšem Heldenberg není jen Radecký a onen vojenský monument. Ten by možná přitáhl turisty, ale ne dost. A tak je zde až sedm atrakcí, tedy cíl pro celodenní výlet.

               Nejimpozantnější je sbírka oldtimerů rakouského podnikatele Rudolfa Kollera. Ten se ke svým milionům dostal legálně. Měl prostě nápad, když v sedmdesátých letech minulého století začal vyrábět whirpooly – tedy vířivky. Dnes má svou hlavní výrobu v Jindřichově Hradci, přesto dostal od vlády Dolního Rakouska titul komerční rada – Rakušáci si na tituly nesmírně potrpí. Pan Koller oslavil letos osmdesátku, je prý ještě stále svěží a prohání se na svých odltimerech po cestách nejen Dolního Rakouska. Jeho sbírka je prostě úžasná. Najdete tam všechno, po čem srdce touží, podobnou sbírku jsem viděl jen v Monaku z pozůstalosti knížete Rainiera III., ani muzeum Fiatu v Turíně na mě neudělalo takový dojem. Mám pocit, že Koller má těch aut prostě víc a hlavně zajímavějších.

Od císařského vozu, Peugeota císaře Karla, přes první vozidla z konce devatenáctého století (s výkonem 0,75 PS!!!), až po vozy formule I. Dokonce i závodní vůz Jochena Rindta, mistra světa rakouského původu (vlastně německého, ale Rindt žil ve Vídni a považoval se za Vídeňáka a tak mu Rakušáci jeho německé občanství rádi odpustili). Jsou zde auta ze všech dekád, historicky seřazená. Koller má očividně značné sympatie k značce Tatra. Má zde tatrovek hned několik (i když chybí obligátní Tatra 603), Škodovka je na tom s jedním jediným vozem mnohem hůř.

Ale samozřejmě najdeme i Trabanta a moje žena objevila i Volgu, auto, které vlastnil její otec, do kterého se na cestě do Dalmácie vešla jejich celá osmičlenná rodina.

Jsou zde i motorky, je to prostě skutečný zážitek, velmi vkusně nakomponovaný, takže člověk si vývoj automobilismu skutečně může užít zblízka. Jsou zde i naprosté kuriozity, jako pozlacené vozy lidí, kteří skutečně nevěděli co s penězi, jsou zde samozřejmě i Ferrari a Porsche a výstavu ukončují moderní auta ze současnosti, které už si označení oldtimer nezaslouží. Pokud někdo historická auta miluje, měl by si poznačit návštěvu sbírky Rudolfa Kollera jako povinný program. Třeba i s výkladem. Páni, kteří se o sbírku starají, jsou stejní nadšenci jako Koller sám a rádi o vystavených modelech zapějí oslavné písně.

               Kromě této sbírky je ještě na Heldenbergu tréninkové centrum Lipicánů, tedy bílých koní speciálního chovu o které se přou Slovinci s Rakušáky. Slovinci své sousedy dožrali na smrt, když si dali Lipicány na svou dvaceticentovou minci. (Lipica je opravdu v Slovinsku, ale koně tohoto chovu jsou hlavní atrakcí „Spanische Hofreitschule“ v Hofburgu ve Vídni.)

               Dál je na Heldenbergu vesnice z doby kamenné, kterou tu vykopali a zrekonstruovali a kde děti můžou péct chleba způsobem jako před pěti tisíci lety. Dále je zd předvádění dravých ptáků – Falkenshow, anglická zahrada a samozřejmě – vinotéka. Už jsme sice opustili Wachau, ale Dolní Rakousko je země vína i mimo tuto oblast – v Heldenbergu nabízí svá vína třicet vinařů z okolí (stav roku 2020), letos tam nabízeli 155 druhů vína, zájemcům se dostane i odborného výkladu.

               No prostě Heldenber stojí za to.

               Na večeři jsme ale odjeli do Tullnu. Je to jen 27 kilometrů a to město na Dunaji – další z historických hlavních měst Rakouska, stojí za návštěvu. S parkováním není problém, podzemní parkoviště je přímo v centru. Tulln je hrdé město a má k tomu hned několik důvodů.

Je to rodiště Egona Schieleho, jednoho z nejvýznamnějších malířů rakouské moderny. Žil v letech 1890 – 1918 kdy zemřel na španělskou chřipku. Měl ostatně i úzký vztah k Českému Krumlovu, odkud pocházela jeho maminka a kde také určitý čas žil a tvořil. V Tullnu najdeme jeho muzeum, jeho procházkovou cestu a spoustu připomínek jeho dětství a mládí.

Je to působiště architekta Friedenreicha Hundertwassera (1928 – 2000), jednoho z nejznámějších moderních rakouských architektů. Zde žil deset let na lodičce Regentag, která je stále ještě zakotvena na svém původním místě na Dunaji a která umělci sloužila jako příbytek i ateliér.

Je to místo setkání a následné svatby burgundské královny Kremhild s králem Hunů Attilou.

Monumentální sousoší z roku 2005 připomínající tuto událost z Písně Niebelungů zdobí nábřeží Dunaje, vedle je umístěna symbolická kniha z bronzu popsaná symbolicky jen na jedné straně, ta druhá je volná pro další příběhy.

Je to místo někdejšího římského vojenského tábora Comagene. Z něho se dochovala jedna z věží opevnění, velkou část někdejšího tábora už zaplavil Dunaj, přesto jsou zde vykopávky a muzeum a všechno se tu jmenuje po Marku Aureliovi, který Comagene navštívil (zemřel v nedaleké Vindoboně, čili ve Vídni). Jeho socha stojí před sídlištěm, které po něm dostalo jméno a hledí přes Dunaj na území, kde v jeho době ještě řádili Markomani, které zpacifikoval jako poslední hrozbu pro římský Limes Romanus.

A jsou tu Tullnské zahrady. Květiny jsou tím, na co město Tulln vsadilo a vsadilo dobře. Zahrada se nachází západně od centra města nedaleko veletržní budovy a má vlastní parkoviště. Byla založena v rámci zemské výstavy Dolního Rakouska v roce 2008, stala se trvalou atrakcí města Tullnu – a stojí zato. Návštěva Tullnu bez návštěvy jeho zahrad prý neplatí, ovšem za návštěvu onoho zázraku se platí a ne málo – vstupenka stojí 13,50 euro. Jenže kdo má rád květiny, neodolá. Je tu i vyhlídková věž, aby si člověk mohl prohlídnout všechno shora a najednou. Komu je i to nudné, může se projet mezi záhony na lodičce nebo se nechat povozit turistickým vláčkem.

Ostatně i staré město je hezké. Ať už budova Sparkasse, kterou jsme považovali za radnici, či radnice samotná, ale i kostely, ať už gotický farní kostel svatého Štěpána nebo barokní kostel Minoritů.

Jídlo v restauraci S´Pfandl bylo taky dobré, číšník byl Slovák, takže jsme si s ním popovídali. Ona někdy ta dovolená doma má taky něco do sebe. A nikde jsme nepotkali žádného koronavira.

Takže až nějaký víkend nebudete mít co dělat….

Dolní Rakousko – Niebelungové a láska až za hrob

               V mém minulém článku před týdnem jsem slíbil Niebelungy a lásku až za hrob. Za oběma těmito historkami musíme opustit úzký prostor Wachau – ten název platí skutečně jen pro onu dunajskou soutěsku – ostatně název přeložen znamená něco jako „Strážný luh“, jednalo se tedy opravdu o místo, kde Germáni bránili své území před tehdy ještě zlými Maďary a teprve, když se tito zklidnili, odvážili se rozšiřovat svůj životní prostor dál na východ – na území obývané tehdy slovanskými kmeny. Z tohoto důvodu bylo první hlavní město území zvaného Ostarrichi, čili jakési východní bavorské marky v Melku, tedy až za onou soutěskou.

Darovací listina císaře Oty Leopoldovi I., darující novému makraběti zemi zvanou Ostarrichi

.               „Das Niebelungenlied“, tedy „Píseň Niebelungů“, jakožto nejslavnější germánská hrdinská sága má k prostoru Dolního Rakouska úzký vztah. Byla totiž někde tady ve dvanáctém století napsána. Sice se o místo vzniku uchází i německý Pasov, ale to je skoro totéž, ten se nachází hned za rakouskou hranicí. Tato hrdinská sága má v podstatě dvě části. Ta první se odehrává na Rýnu v okolí Wormsu, tam končí zavražděním Siegfrieda Hagenem a Hagen poté potopí v Rýně bájný poklad Niebelungů, aby jen on věděl, kde se zlato vykopané trpaslíky nachází a aby nemohlo zvýšit moc burgundských králů – bratrů Guntera, Gernota a Giselhera.

               V druhé části se jedná o pomstu vdovy po Siegfriedovi, královny Kremhild. Přiznejme si, že se tato dáma nechovala příliš oduševněle – a neomlouvá ji ani to, že byla pravá germánská blondýna. To že napřed rozzuřila královnu Brunhildu líčením, jak ji Siegfried přelstil a přivolala tak Brunhildinu pomstu, by se ještě dalo omluvit ženskou samolibostí. (Koneckonců byl její muž Siegfried mnohem větší hrdina než Brunhildin muž král Gunter). Ale že pak prozradila Hagenovi, kde má Siegfried své jediné zranitelné místo a že toto místo pak na manželově haleně dokonce označila (aby ho mohl Hagen lépe chránit!!!), to už bylo hloupost, která volala do nebe. A zřejmě se i rozkřiklo, že královna není zrovna z nejchytřejších – každopádně se po smrti a pohřbu svého muže v bezmocném vzteku stáhla a snila o pomstě.

               Příležitost se naskytla, když se o její ruku začal ucházet král Hunů Etzel (tedy ve skutečnosti Attila). Když se ve Wormsu objevil Attilův vyslanec, markrabě  Rüdiger von Pöchlarn, poměrně rychle souhlasila. Východnímu despotovi zřejmě pověst poněkud slabomyslné královny nevadila, nestál o nějakou přemoudřelou partnerku na trůnu, krásná germánská blondýna měla být pro něho především potěšením a také samozřejmě prestižní záležitostí.  Je zajímavé, že podle ságy se na Attilově dvoře vyskytovala spousta germánských šlechticů a králů, očividně v jeho službách, vedle už vzpomenutého správce oblasti Rakouska Rüdigera z Pöchlarn tam najdeme například i Dietricha z Bernu. Pod tímto jménem se skrývá Theodorich Velký, král Gótů, který samozřejmě ve skutečnosti na Attilově dvoře být nemohl, narodil se až rok po Attilově smrti v roce 453 n.l.

Obraz na radnici v Passau zobrazující vjezd Kremhild do města.

               Autor si teď dává záležet, aby cestu nevěsty popsal do detailů, protože se v této oblasti očividně dobře vyznal, zatímco v zeměpise v oblasti Rýna spíš dost plave. Královna dorazila napřed do Pasova, kde ji přijal biskup Pilgrim. Potom pokračovali do Pöchlarn – dnes je to městečko na Dunaji  se skoro čtyřmi tisíci obyvateli, kde Kremhildu přijal Rüdiger se svou manželkou Gotlind a dcerou Dietlind, do které s měl později zamilovat jeden z burgundských králů Giselher. Cesta vedla dál do Medelike, ve které poznáme snadno dnešní Melk a pak do Mautern, kde královna čekala týden na zprávy o svém hunském ženichovi. Až když se dozvěděla, že dorazil do Tullnu, vydala se mu tam naproti.

Setkání Kremhildy s Attilou v Tullnu – sousoší z roku 2005

Tam se i setkali a tam se konala velkolepá svatba, trvající dva týdny. Na setkání Kremhildy s Attilou (Etzelem) upomíná velký monument v Tullnu na nábřeží Dunaje, který zde byl odhalen v roce 2005. Tulln skutečně už v této době existoval, dokonce už mnohem dříve jako římská jezdecká základna Comagene. Až potom táhli novomanželé do Attilova hradu a Kremhilda mohla začít realizovat svou pomstu.

               Když se jí narodil syn, pozvala své bratry – krále – na návštěvu a nezapomněla zdůraznit, že očekává i Hagena, tedy vraha svého manžela. I blbce by muselo trknout, že se za takovým „srdečným“ pozváním něco zlého skrývá. Ovšem hrdinové jako Burgundi nemohli dopustit, aby byli obviněni ze zbabělosti a tak se navzdory všem varováním na cestu vydali.

               Zkrátím vyprávění o nekonečných bojích v Etzelburgu, kde Hagen napřed zabil při hostině Attilova a Kremhildina syna – zřejmě aby zlepšil narušené diplomatické vztahy. Jeho zdůvodnění, že onen syn byl neduživý, nemohl vztah Kermhildy k tomuto burgundskému hrdinovi zlepšit. Poté marně prosila Kremhild bratry, aby odtáhli domů a nechali jí jen Hagena. To jim hrdost nedovolila a tak poté, co vyvraždili skoro všechny Huny a všechny přítomné Góty, jakož i Rüdigerovy muže včetně samotného Rüdigera, musel to vzít do ruky sám Theodorich Velký, který dokázal Hagena a Guntera spoutat a předat královně. Ta se snažila vymámit z Hagena informaci, kde ukryl poklad Niebelungů, a když tento tvrdil, že to nemůže udělat, dokud žije i jen jeden burgundský král, kterému ten poklad po právu patří, dala Kremhild zabít dokonce i svého posledního žijícího bratra Guntera. Když ani pak Hagen nic neprozradil, zabila ho vlastní rukou. Což Theodorichův zbrojmistr Hildebrand považoval za takovou urážku mužství, že Kremhildu zabil taky.

               V lidové řeči se tomu říká: „Niebelungenende“ – to je konec příběhu, kde nikdo nepřežije.

               Sága se vztahuje k roku 437, kdy Hunové zničili říši Burgundů na Rýně – jména králů Gundaharius (Gunter) , Godomaris (Gernot) a Gislaharius (Giselher) jsou historicky doložena, Kremhilda a Brunhilda ne (a ani Siegfried). Napsaná byla někdy ve dvanáctém století a je stále považována za klenot rané německé poezie (něco jako rukopis Královedvorský, kdyby byl pravý).

               Celou ságu jsme si mohli v obrazech prohlédnout na hradě Aggsteinu, na levém břehu Dunaje.

Vypíná se vysoko nad řekou, je z něho úžasný výhled a je prý opředen nespočtem legend. Turistický průvodce píše, že od Dunaje je k hradu nádherná túra (s převýšením 300 metrů), ovšem manželka zjistila, že se k hradu dá vyjet autem a bylo po túře. Aggstein stejně jako Dürnstein patřil rodu Kuenringů, kteří takto ovládali dunajskou soutěsku a bohatli loupením. Ten hrad k tomu prostě sváděl. Každý z pánů, který hrad dostal, se stal dřív nebo později loupežným rytířem – ať už to byl Jörg Scheck von Wald nebo po něm Georg von Stein. Nakonec převzali hrad do vlastnictví raději rakouští vévodové sami. 1529 hrad vyhladověli a dobyli Turci a při ústupu ho nezapomněli zapálit, současnou podobu monumentální zřícenině – nejnavštěvovanější hradní zřícenině v Rakousku s 55 000 návštěvníky ročně – dala jeho pozdější majitelka paní Anna von Polheim und Parz a hlavně rekonstrukce v letech 2003 – 2004, kdy byly do úprav hradní zříceniny investováno 50 000 Euro.

               Dnes se tu loupí s mírou, vstupenka pro dospělého stojí 7,50 a pro děti 5,50. Výhledy jsou úžasné, stojí to opravdu zato.

               Abychom se ale dostali k historce o lásce až za hrob, musíme opustit Wachau ve směru na severozápad, v Pöchlarn překročit Dunaj a navštívit zámek Artstetten.  Tento kouzelný zámek patří rodině Hohenberg. Že vám to nic neříká? Když se následník rakouského císařského trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este zamiloval do tehdy už dvacetisedmileté (na tehdejší dobu pokročilý věk, dívka vlastně neprodatelná a měla být už dávno v klášteře) Žofie Chotkové, byla tato jen „obyčejnou“ hraběnkou.

Pro konzervativního císaře Františka Josefa I., který svého synovce stejně nesnášel, něco naprosto nepředstavitelného. Budoucí císaři jeho impéria se měli narodit z lůna nějaké obyčejné hraběnky? Když si Ferdinand d´Este svatbu se svou vyvolenou nakonec vytrucoval, musel se pro své děti vzdát nároků na trůn (oficiálně nebyly jeho děti členy habsburské rodiny – o to surovější bylo jejich vyvlastnění československým státem, který sirotky vyhnal z jejich hlavního sídla na Konopišti v rámci zákona o vyvlastnění Habsburků, kterými oni nebyli). Císař novomanželku povýšil na vévodkyni z Hohenbergu, aby to aspoň trochu vypadalo. (Mimochodem Gertrude von Hohenberg byla manželkou prvního významného Habsburka, krále Rudolfa I., poté toto jméno zmizelo. Co tím císař chtěl naznačit, neví dodnes nikdo) Nezapomněl ale novopečenou vévodkyní opovrhovat a gratulaci k narození prvního syna Maxmiliána napsal svému synovci „gratuluji ti a tvé ženě“, přičemž německé slovo „Frau“, které se píše s velkým „F“ napsal úmyslně s „f“ malým.

               Císařova nenávist a opovržení nemohly zabránit vévodkyni Žofii z Hohenbergu, aby vychovala ze svých dětí slušné lidi. Ona sama byla velmi milá dáma, na kterou na Konopišti dodnes s láskou vzpomínají. Slušné vychování neznamená vždy lehký život (vlastně je pro něho spíš překážkou). Oba synové Maxmilián a Ernst skončili v koncentračním táboře v Dachau, protože odmítli kolaboraci s nacisty. Maxmilián tam sice strávil jen 4 měsíce a pak byl na intervenci Hermana Göringa propuštěn, Ernst strávil ve vězení delší dobu (byl přeložen do Buchenwaldu, kde byl vězněn až do roku 1943) a proto na následky věznění po válce poměrně mladý 55 letý zemřel. Dcera arcivévodského páru Sophie se dožila ještě pádu komunismu (zemřela v roce 1990) a mohla tedy navštívit Konopiště – aniž by vznesla restituční nároky.

               Zámek v Artstetten patří dnes vnučce Maxmiliána Anitě (ročník 1958) a zřídila zde – logicky – muzeum svým slavným předkům Františku Ferdinandovi a Žofii, tedy prababičce a pradědečkovi.

Stojí za prohlídku, samozřejmě hlavním tématem je vedle rodinných památek atentát v Sarajevu, kterému oba podlehli. Auto stojící na nádvoří, které má být oním vozidlem, ve kterém zemřeli, není autentické, je to jen stejný typ, autentické auto i s průstřely v kapotě stojí v „Heeresgeschitliches Museum“ ve Vídni. Hlavní atrakcí zámku v Artstetten je ale samozřejmě rodinná hrobka.

               František Ferdinand měl samozřejmě nárok být jako člen habsburské rodiny pochován v kryptě kapucínského kláštera ve Vídni. Jeho poslední vůle musela být ale pro císaře další bolestivou ranou. František Ferdinand si přál být pochován po boku své ženy. Žofie Chotková ale podle názoru starého senilního císaře nesměla být u kapucínů pochována ani náhodou. František Ferdinand má tedy v habsburské rodinné hrobce ve Vídni jen pamětní desku, odpočívá ale po boku své ženy v hrobce pod kostelem v rodinném sídle zámku Artstetten. Tomu se říká láska až za hrob. Dnes jsou zde pochováni i oba synové Maxmilián a Ernst se svými manželkami a už i několik jejich vnuků. Je to jaksi přirozeně milé, rodinné, jako i zámecká kaple a park, stojí to za návštěvu. A v městečku pod zámkem je milá restaurace, v níž se člověk může dobře najíst.

               Za týden se podíváme za východ od Wachau – i tam je co vidět a kupodivu to má co do činění i s českými dějinami žádný div, vždyť je to od našich hranic skoro na dohled.

Rodokmen rodiny Hohenberg

Wachau II Baroko

Kdo nemá v úmyslu omezit se při poznávání regionu Wachau jen na konzumaci vína, může poznávat okolí. Je totiž opravdu krásné a navíc jsou zde všude vybudované cyklistické stezky, takže se to poznávání dá dobře zvládnout i na kole, což má tu výhodu, že člověk může kulturní zážitky spojit s oním ochutnáváním místní speciality – tedy vína – o tom jsem psal posledně. Ne nadarmo bylo Wachau v roce 2000 se starým městem Krems a kláštery Melkem a Göttweigem převzaty UNESCem do kulturního dědictví lidstva.

               Že se jednalo – i díky onomu vínu – o bohatý kraj, pozná člověk podle staveb, které krajině dominují. Už při příjezdu ke Kremsu od jihu (tedy z druhého břehu Dunaje) imponuje na posledním kopci před řekou klášter Göttweig.

               Na kopci je proto, že zastával dlouho i funkci pevnosti – až do konce tureckých vpádů, z té epochy se dochovaly dvě věže někdejšího hradu. Jenže právě na začátku osmnáctého století klášter ztratil svou vojenskou funkci (za vlády otce císaře Karla VI. a tedy dědečka Marie Terezie Leopolda I. byli Turci definitivně zahnáni a v té době díky schopným generálům typu Evžena Savojského zaháněni stále dál a dál na Jih a na Balkán) a měly se stát reprezentativním sídlem. K čemuž se architektura baroka nesmírně hodila.

               Na Göttweigu sídlí od roku 1083 Benediktýni – z toho roku se zachovala zakládací listina pasovského biskupa Altmanna. Ten je považován za svatého (i když neexistuje žádné svatořečení)  a jeho pozůstatky jsou jako svatá relikvie přechovávány na Göttweigu v kryptě, protože zemřel  v Rakousku a na Göttweigu byl pochován. Benediktýni mají své heslo „ora et labora“, doplňované někdy ještě „et lege“ což znamená „modli se, pracuj a čti“, člověk by od nich očekával určité pohostinství, zejména když na internetu propagují dobré jídlo v restauraci s panoramatickým výhledem na údolí Dunaje. Výhled byl, jídlo ne. Jestliže totiž má klášter – jako skoro všechny kulturní památky – zavřeno v pondělí, restaurace má zavřeno nejen v pondělí ale i v úterý. Bylo úterý. Zavřená restaurace mi pořádně hnula žlučí, a pokud má člověk pohnuto žlučí, musí dostat rychle něco k jídlu. Ve vesničce Fuschlu na úpatí kopce jsme nenašli žádnou restauraci, nakonec nás zachránila restaurace Grubmüller v Paudorfu. Bleskurychlá obsluha, jídlo s rakouskou kvalitou a stihli jsme tedy dokonce i prohlídku kláštera.

               Ten je opravu monumentální. V roce 1718 totiž starý románský klášter vyhořel, právě včas, protože přestavba byla stejně plánovaná. Poté, co Turci přestali ohrožovat údolí Dunaje, nebyla pevnostní část kláštera potřebná, zato si císařská rodina chtěla z klášterů ve Wachau vybudovat svá letní sídla. Proto je podstatná část postavena jako císařská rezidence a na stropě největšího ze sálů je zobrazen Karel VI. jako antický bůh slunce Helios i s oběma svými dcerami Marií Terezií a Marií Amálií.

Klášterní kostel je barokizovaná románská stavba, která návštěvníka překvapí svou růžovou barvou fasády – v podstatě je to milé a uklidňující. Velkolepé plány přestavby podle vzoru Escorialu ve Španělsku se nakonec z finančních důvodů nepodařilo zcela uskutečnit, opat kláštera Gottfried Bessel se stal rektorem vídeňské university, takže nemohl na pokračování přestavby dávat pozor. Ale klášter je krásným klenotem barokního umění – přežil i devastaci za druhé světové války, kdy fungoval v letech 1943 _ 1945 jako nacistické „výchovné zařízení“ a poté jako kasárna sovětských osvoboditelů. Po válce neuvažovalo o jeho zrušení, ale naštěstí se ho podařilo zachránit.

               Pod Göttwaigem se nachází největší město Wachau Krems (česky Kremže, odtud kremžská hořčice). Město má okolo 24 000 obyvatel, přičemž nemělo o mnoho méně ani v sedmnáctém století. Čili nebylo třeba stavět okolo města sídliště a vystačí si se svou starou zástavbou. Symbolem města je „Steinertor“ čili městská brána ve směru k městečku Stein – dnes městská část Kremsu.

Krems okouzlí svými uličkami a třemi kostely postavenými nad sebou. Nejníže je kostel Bürgerspitalu, čili středověké nemocnice, kterou zde dal postavit císař Friedrich III. Jde o gotickou stavbu, na níž nesmí chybět císařovo logo „AEIOU“, které ještě nikdo spolehlivě nerozluštil. O něco výš stojí „Dom der Wachau“, čili městská katedrála, chrám svatého Víta.  Kostel byl založen už v roce 1014 císařem Jindřichem II. (který se za své časté zakládání kostelů, ale i za nenaplněné manželství s císařovnou Kunigundou stal svatým), dnes je to barokizovaná románská stavba s početnými díly kremžského malíře Martina Johanna Schmidta. Tento barokní umělec byl neobyčejně plodný, za svůj dlouhý život vytvořil údajně víc než tisíc obrazů a soch, jeho hlavní díla se sice nacházejí až v Korutanech v klášteře St.Paul, ale víc než dost zbylo i na kremžskou katedrálu, na kostel Piaristů, o kterém se ještě zmíním, pro kostel ve Steinu, kde umělec žil a nemálo jeho obrazů jsme viděli i na už navštíveném Göttweigu.

               Kostel Piaristů stojí na kopci a dominuje celé město. Kostel je gotický – postaven v letech 1457 – 1477 a jen málo barokizovaný, ovšem právě zde se nacházejí díla Martina Johanna Schmidta, především pak oltářní obraz Nanebevstoupení panny Marie.

               Z někdejšího městského hradu „Gozzoburg“ se dochovalo jen málo, dnes je tam galerie.

               Pravým klenotem Wachau je klášter v Melku. Když člověk projíždí – jedno zda autem nebo na lodi pod jeho monumentální budovou na vysoké skále, neodolá a zastaví. V sezóně to udělá až 5000 návštěvníků denně. My jsme měli štěstí. 1 července 2020 otvíral klášter po několikaměsíční pauze zaviněné zlým koronavirem a my jsme byli první návštěvníci – tvořili jsme malou patnáctičlennou skupinku – s takovým štěstím rozhodně nepočítejte.

               Důvodů, proč je Melk tak nádherný, je hned několik. Zaprvé má pro Rakousko přímo symbolickou hodnotu, protože byl prvním hlavním městem území Ostarrichi, z něhož se měl později stát Österreich, čili Rakousko. V roce 976 (některé prameny uvádějí 996 – proto slavilo Rakousko tisíc let svého trvání hned dvakrát), byl pověřen mladý ambiciózní Babenberg jménem Leopold císařem Otou, aby převzal správu tohoto nárazníkového území, ve kterém po celých sto let řádili maďarští nájezdníci. Ti se po porážce na Lešském poli v roce 955 už poněkud uklidnili, přesto se Leopold rozhodl svůj první hrad postavit na vysoké skále nad Dunajem, kam se dalo vyjít pěšky, ale těžko se tam jelo na koni. Protože nový kostel, který zde hned vysvětili, potřeboval svého světce, půjčil si Leopold ostatky svého Kolomana. Tento údajně irský princ se vydal na pouť do Říma a nějak si spletl cestu a zabloudil do Stockerau. Místní sedláci mu nerozuměli a tak ho pro jistotu zabili. Stal se mučedníkem a Leopold z něho udělal patrona Melku a celého Rakouska (v té funkci byl až v roce 1663  nahrazen Leopoldem III. z rodu Babenberků – čili takříkajíc světcem z vlastních zdrojů). Koloman je v Melku pochován, schránka s jeho ostatky je přímo v katedrále v první boční kapli vlevo a kromě toho jsou jeho sochy všude možně, jako na nádvoří kláštera, před vstupní branou nebo v městečku před radnicí. 

V roce 1089 daroval markrabě Leopold II. hrad a město řádu Benediktýnů, protože Babenberkové už přesunuli své hlavní město dál na východ, nejdříve do Tullnu, pak do Klosterneuburgu až se nakonec uhnízdili ve Vídni.

Pozůstatky Babenberského hradu z 10 století

Zadruhé měl klášter v letech 1700 – 1749 velmi ambiciózního opata jménem Berthold Dietmayr, který se rozhodl vytvořit ze svého kláštera bezkonkurenčně nejkrásnější klášter ve střední Evropě. Mimo svou činnost v klášteře byl od roku 1706 i rektorem vídeňské univerzity, působil v diplomatických službách a v roce 1732 zastupoval dokonce nepřítomného císaře jako dočasný vládce Dolního Rakouska. Byl zvolen opatem v roce 1770 ve věku pouhých třiceti let, měl tedy pro svůj úmysl dost času a dokázal ho uskutečnit. Starou budovu dal kompletně strhnout – z celého někdejšího babenberského hradu zůstaly jen dvě věže – a postavit nově v barokním stylu. Úmysl se podařil. Jednak byl klášter bohatý a mohl tedy financovat svou přestavbu částečně z vlastních zdrojů, jednak pěstoval pan opat skvělé vztahy s císařem Karlem VI. který byl kdykoliv ochoten pomoci penězi daňových poplatníků, když hrozilo, že se přestavba z finančních důvodů zpomalí (jako se to stalo na Göttweigu, kde se stavělo ve stejnou dobu). Takto se podařilo klášter znovu postavit ještě za správy opata Dietmayra a výsledek stojí opravdu zato.

Budova má 2,2 hektaru plochy střech, délku 320 metrů, 1365 oken (to číslo se dobře pamatuje, počet dní v roce plus tisíc) a 497 místností. Na 30 mnichů, kteří zde působí, je to víc než dost. Do kláštera se vstupuje branou, před níž stojí oba svatí, svatý Koloman a svatý Leopold, pak následuje obrovské nádvoří s moderními freskami nad čtyřmi vchody. V císařském traktu je člověk proveden dějinami kláštera, každý pokoj svítí jinou barvou, které symbolizují minulost, současnost i budoucnost. Z pokladů kláštera jsou nejcennější melcký kříž s úlomkem kříže Ježíše Krista a monstrance svatého Kolomana. Nejkrásnější místností kláštera je obrovský mramorový sál, jakýsi sál pro císařské párty, když byl panovník přítomen. Strop s úžasnou freskou zobrazující Pallas Athenu a Herkula je malován technikou, kterou jsme viděli už v Göttweigu a která opticky zvyšuje klenbu místnosti.  Pak člověk vyjde na terasu (Altane) v západním průčelí kláštera, odkud je nádherný výhled na město, jemuž dominují obrovská kasárna na protilehlém kopci – nejúžasnější by bylo zažít zde západ slunce, ale tak pozdě se prohlídky nekonají, takže jsem si mohl tento zážitek užít jen na videu. Pak přijde obrovská klášterní knihovna, potvrzující touhu Benediktýnů po vzdělání a pak se s vámi průvodkyně rozloučí. Protože k návštěvě nejúžasnější části kláštera ji nepotřebujete. Katedrála kláštera vyvolá v návštěvníkovi skutečný „wow-efekt“, jakýkoliv věcný výklad by jen rušil.

Podobný zážitek jsem si odnesl jen z jantarové komnaty v Carském Selu a z Capella Palatina v Palermu. Ale na rozdíl od těch jmenovaných vás v Melku z kostela nikdo nevyhání, můžete tam zůstat, jak dlouho chcete a musíte se sami přinutit, tu nádheru opustit. Nevíte, na co se máte dívat dřív – na oltář, na reliéfy papežů provedené ve zlatě nebo na impozantní varhany, které mají 3553 píšťal, nejmenší z nich má sedm centimetrů, největší má skoro pět a půl metru. Je to baroko na druhou, víc baroka už prostě nejde. Jen zlato v kombinaci s falešným mramorem – štukou, sochy, reliéfy, všechno září a oslňuje, pokud chtěl opat Dietmayr přinutit lidi padnout na kolena, pak se mu to podařilo. Ta nádhera prostě vyráží dech.

Když vyjdete ven, musíte se ještě chvilku vzpamatovávat. K tomu je dobré vyjet si na jednu z bašt u vchodu do kláštera, která slouží jako vyhlídková terasa. Odtud jsou vidět nejen ony dvě věže, které zůstaly z babenberského hradu, ale i zahrady kláštera.

Obklopují terasu ze dvou stran. Jedna z nich je francouzská zahrada se zahradním pavilonem, ve kterém je dnes kavárna, druhá, do níž se jde okolo restaurace, je na třech úrovních. Odtud je na klášter nejhezčí pohled.

Tolik o baroku ve Wachau stačí, příští týden se podíváme na příběhy lásky a nenávisti, které se k tomu kraji vztahují.

Wachau

               Znáte Wachau? Že ne? Vždyť je to kousek od české hranice, jenom právě tak dlouhý kousek, který tuto hranici dělí od Dunaje. A jste tam.

               A Wachau – to je víno, baroko a Niebelungové. A taky trochu Richard Lví srdce. Prostě je tam toho víc než dost. Symbolem Wachau je Dürnstein se svou modrou věží kláštera Augustiánů kanovníků na břehu Dunaje, ovšem za normálních okolností je Dürnstein plný podnapilých Angličanů, putujících po stopách svého slavného krále, který zde kdysi strávil – nedobrovolně – několik měsíců na místním hradě, z něhož je dnes už jen zřícenina. Ono to bylo už dávno, přesněji v roce 1193.

               To bylo tak. Po porážce vojska jeruzalémského království u Hattínu v roce 1187 a následném dobytí Jeruzaléma sultánem Saladinem bylo křesťanstvo vyburcováno a rozhodlo se to Arabům spočítat – byla svolána třetí křížová výprava. Zúčastnila se na ní skutečná elita tehdejší Evropy. Jedno vojsko vedl sám císař Friedrich Barbarossa, druhé francouzský král Filip August a třetí anglický král Richard Lví srdce. Poslední dva pánové se přepravili do svaté země na lodích, císař se vydal do boje pěšky – tedy na koni. Táhl přes dnešní Turecko, a protože bylo horko, rozhodl se osvěžit koupelí v řece Saleph. Podcenil nejen silný proud řeky, ale i svůj na tu dobu požehnaný věk 68 let a utopil se. Jeho vojsko se z větší části rozpadlo, jen malou část dokázal do Svaté země přivést jeho zástupce a věrný pomocník – rakouský vévoda Leopold V. (Aby taky nebyl věrný, když právě Barbarossa udělal v roce 1177 z jeho zemičky na Dunaji, která měla statut obyčejné pohraniční marky, vévodství a povýšil tak Leopolda mezi suverény říše). Ostatní dva panovníci už mezitím doplachtili k pobřeží Svaté země taky – Richard Lví srdce po cestě tak nějak nedopatřením dobyl Kypr – aby pak nevěděl, co s ním. Společně pak začali obléhat pobřežní město Akko. 12. července 1191 město padlo. Podle legendy, které se ovšem nedá moc věřit, bojoval Leopold tak udatně, že celý jeho bílý křižácký plášť byl pokryt krví nepřátel, jen uprostřed, pod širokým opaskem, zůstal bílý. Od té doby má Rakousko svou červeno-bílo-červenou vlajku. Po dobytí města vyvěsili velitelé vojska na hradbách své zástavy a Leopold se považoval za oprávněného zavěsit své zlaté orlice v modrém poli (dnešní erb Dolního Rakouska) vedle anglických lvů a francouzských lilií. To se velmi dotklo Richarda, protože nemohl strpět, aby vedle jeho královské zástavy visela vlajka nějakého vévody a k tomu ještě novopečeného. Odhlédnouc od toho, že německé sbory hrály při dobývání města skutečně jen druhořadou roli. Richard tedy shodil rakouskou zástavu do hradebního příkopu, Leopold se nakrkl a opustil křížovou výpravu.  A čekal.

               Richard byl snad opravdu statečný bojovník, ale přemýšlivý moc nebyl. Jinak by se nevydal na zpáteční cestu do Anglie po souši a to právě přes Rakousko. Někde u Vídně ho poznali (tedy poznali ho už ve Štýrsku a od té chvíle mu byli na stopě) – mluvil nesrozumitelnou hatmatilkou (angličtinou) a kromě toho ho poznal jeden z účastníků křížové výpravy. Když se to dozvěděl Leopold, nebyl už k zadržení. Milého Angličana zajal a předal ho svému věrnému vazalovi Hadmarovi II. z Kuenringu. Kuenringové byli povoláním loupežní rytíři, v čemž jim hodně pomáhalo, že vlastnili hrady na obou březích Dunaje. Když bylo tedy nejhůř, mohli mezi nimi natáhnout řetěz a pak oloupit všechny právě projíždějící lodě. Mimochodem později se tento rod zapsal i do českých dějin. Anežka z Kuenringu zvaná Palcéřík byla milenkou Přemysla Otakara II. a porodila mu několik dětí, z nichž vzešli opavští vévodové. Na jednom ze svých hradů v Dürnsteinu teď Hadmar usadil svého ctěného i když nedobrovolného hosta.

               Leopold žádal za svého zajatce od Anglického království 100 000 hřiven stříbra, což bylo 23,3 tuny tohoto kovu – a padla kosa na kámen. Richarda totiž v době jeho nepřítomnosti zastupoval jeho mladší bratr Jan zvaný později Bezzemek a brácha mu nijak moc nechyběl. Neviděl nejmenší důvod, proč by měl ze svých poddaných mačkat tento nekřesťanský peníz, jen aby pak musel odevzdat vládu osvobozenému bratrovi. Richard tedy seděl na Dürnsteinu, nudil se a lezl svým věznitelům na nervy a do peněz.

Leopold byl ale chytrá hlava a odprodal svého zajatce římskému císaři Jindřichovi VI. (synovi utopeného Barbarossy) za polovinu oné sumy, tedy za 50 000 hřiven. Císař byl už přece jen větší kalibr než nějaký rakouský vévoda (od roku 1192 i štýrský) a peníze z Angličanů vymačkal. Za ně si pak najal armádu a dobyl Sicilské království. Mimochodem Leopold se ze svého bohatství dlouho netěšil, zemřel už 31. prosince 1194 v Grazu. Legenda praví, že s ním upadl kůň při turnaji konaném na grazském Tummelplatzu a vévoda utrpěl otevřenou zlomeninu stehna. Protože se nacházel v církevní klatbě (to byl následek jeho postupu proti Richardovi, protože křižák byl nedotknutelnou osobou a útok na něho byl chápán jako útok na církev a hlavně na jeho hlavu, papeže, kterým byl starý a popudlivý Celestin III.) nechtěl nikdo jeho zranění ošetřit, takže vévoda ze zoufalství vytáhl meč, který se mu tak osvědčil u Akkonu, odsekl si nohu a vykrvácel – protože tento čin na jeho klatbě samozřejmě nemohl nic změnit. Legenda je to sice pěkná, ale stejně jako ta s tím zakrváceným pláštěm vymyšlená – ve skutečnosti uklouzl kůň s Leopoldem při projížďce po Grazu na Herrengasse na náledí už 26. prosince a vévoda na následky otevřené zlomeniny, do které se dala sněť, zemřel o pět dní později.

               Dürnsteinu už jeho slávu nemohl nikdo vzít a stal se poutním místem anglických turistů – zejména pak proto, že Wachau je centrum pěstování rakouského vína – tedy bílého, červenému se tu nedaří. Všude kolem Dunaje, který se tu prodírá jakousi soutěskou mezi kopci (proto ony dva hrady Kuenringů a řetěz přes vodu) jsou vinice, vinice a zase vinice.

Protože je víno pěstováno na terasách, má rozdílnou kvalitu. Čím je réva výš, tím má víc slunce a následkem toho víc cukru a víc alkoholu, čili čím výš tím líp. U vody je to takzvaný Steinfeder, který se nabízí maximálně jako domácí víno. Uprostřed roste Federspiel s obsahem alkoholu okolo 12 procent, čili lehké kvalitní víno, a v horních poschodích teras se pěstuje Smaragd s obsahem alkoholu okolo 13,5 procenta. Současně se stoupajícím obsahem alkoholu stoupá (mnohem dramatičtěji) i cena vína.

               Největším výrobcem vína v oblasti je „Domäne Wachau“, která má sídlo právě v Dürnsteinu a nabízí víno slušné kvality za přijatelné ceny. Existuje samozřejmě řada malých vinařů, kteří se se svým vínem mnohem víc mazlí a pak ho prodávají za ceny nepoměrně vyšší – některé z nich mají skutečně špičkovou kvalitu.

               Nejčastějším zde pěstovaným druhem je Zelený Veltlín. Tato réva je – ale to jen mezi námi – jakýsi plevel, který roste všude, nevyžaduje totiž žádnou speciální půdu. Hodně se zde pěstuje i ryzlink, zejména vlašský – ten mi ale zakázal můj internista, protože způsobuje pálení žáhy. Savignon blanc, který jsem zde ochutnal, mě neoslovil, byl dost kyselý, u nás ve Štýrsku jsem pil lepší. Ale i já jsem si přišel na své – nejen při Rulandském bílém (Weißburgunder) ale zejména při Rulandském šedém (Grauburgunder), který měl skutečně kvalitu přímo úžasnou – minimálně ten, který jsem pil ve vinohradu Ilkerl v Kremsu. No dobrá, Wachau začíná dva kilometry za Kremsem směrem na západ, ale snad můžeme přimhouřit oko.

               Dürnstein ze svého Richarda samozřejmě žije. Jsou zde hotely pojmenované po zajatém králi i po jeho minesängrovi Blondelovi.  To bylo tím, že Richard, jako pravý rytíř, byl nejen válečník, ale i básník – tehdy se to tak slušelo. A uměl krásně zpívat, přičemž většinou zpíval dvojhlas se svým dvorním zpěvákem Blondelem. Tento ho do Svaté země nedoprovázel, možná trpěl mořskou nemocí nebo si myslel, že ve Svaté zemi mu nebude moc do zpěvu. Když se dozvěděl o zajetí svého pána (nikdo nevěděl, kam Leopold anglického krále zavřel) vyrazil věrný zpěvák na cesty a putoval od hradu k hradu a pod každým hradem zapěl nějakou píseň. Když dorazil k Dürnsteinu a zase jednou zapěl, ozval se z hradní věže jemu známý hlas, který doplnil jeho melodii – místo věznění krále Richarda se tak stalo známým. Blondel se ubytoval v městečku pod hradem a pil víno tam, zatímco jeho pán ve věži a občas si spolu zanotovali, aby králi čas ve vězení lépe ubíhal a Rakušáci dřív ztratili nervy. Ostatně Richard složil během svého několikaměsíčního pobytu v Dürnsteinu hned několik písní, jako například tuto, kterou si dovolím zde uvést v anglickém originálu – tedy v novoanglické verzi s německým překladem, na český překlad jsem si netroufl.

Zda je ta báseň autentická, dovoluji si zapochybovat, na anglickém královském dvoře se v této době mluvilo a básnilo francouzsky, angličtinu nechal sepsat a tedy oficiálně vytvořit až král Eduard I. o sto let později.

               Ale jak jsme už viděli u Leopolda, z této pohnuté doby konce dvanáctého století pochází spousta legend, které nemusí být právě pravdivé, ale jsou dobře vymyšlené a jejich zpochybňování nedokáže snížit konzumaci alkoholu anglickými turisty. Vydat se v plné sezóně do Dürnsteinu autem, není bez nebezpečí, zejména když musí člověk předjíždět anglické cyklisty (rafinovaně si půjčují kola, aby byli mobilní i pod vlivem wachauského vína), kteří se kymácejí ze strany na stranu, a člověk neví, zda spadnou do příkopu nebo jemu pod kola.

               Z nich žije i luxusní hotel „Hotel Schloss Dürnstein“ na okraji města, (zámek byl postaven po roce 1630, tedy v době třicetileté války) ale i už vzpomenutý „Hotel Richard Löwenherz“ nebo Hotel „Sänger Blondel“ a spousty, pensionů, restaurací a barů. Prostě ten anglický panovník je i po více než osmi stech letech stále k nezaplacení.

               Procházka po městě má své kouzlo, Parkoviště před městskými hradbami je velké (a hned u něho je hospoda „Weingut Pension Stockingerhof“. Kremžskou branou se vstupuje do spleti úzkých uliček a náměstíček (no, spleti, je to jedna hlavní ulice s několika odbočkami, víc se mezi řeku a skálu nevešlo), dominantou je samozřejmě klášter, patřící řádu „Augustiánů kanovníků“ a je – stejně jako všechny kláštery v této oblasti, klenotem baroka, protože barokními stavbami oslavovali vládcové vítězství katolicismu nad protestantským bludem.

Až do třicetileté války bylo totiž Dolní i Horní Rakousko v naprosté většině evangelické, drsná rekatolizace po třicetileté válce triumfovala právě začátkem století osmnáctého za vlády císaře Karla VI. a jeho dcery Marie Terezie.

               Výstup na zříceninu hradu je snadný – možnosti jsou dvě. Hned za kremžskou branou je třeba odbočit doprava – jedna cesta je strmější a člověk na ni potřebuje pevnou obuv, jiná využívá asfaltovanou cestu a člověk k ní nepotřebuje kromě trošky kondice nic jiného. Hrad vyhodili v roce 1645 do vzduchu Švédové, přesněji generál Tortensen, frustrovaný zřejmě ještě pořád skutečností, že se mu nepodařilo dobýt Brno. Už v patnáctém století, tedy přesněji roku 1477, dobyli město i hrad Maďaři Matyáše Korvína, udrželi se zde ale jen do smrti svého krále, pak se stal Dürnstein znovu rakouským.

K zřícenině vede značená cesta se spoustou zastávek s objasněním okolností oné historické události s Richardem Lvím srdcem z nejrůznějších úhlů pohledu – Richarda samého, Filipa Augusta, Leopolda nebo i Hadmara z Kuenringu či Jindřicha VI. a Jana Bezzemka nepostrádají i humor, takže cesta na hrad je docela zábavná a atraktivní i pro děti. A ze zříceniny je úžasný výhled na Wachau, na Dunaj, hory, které ho obklopují a daleko až ke klášteru Göttweig, vypínající se majestátně nad městem Krems. Ale o tom až příště.

Liparské ostrovy

               Lipari patří tak nějak k Sicílii a dovolená na Sicílii aniž by člověk tyto ostrůvky navštívil, je tak nějak neúplná. Protože moje žena trpí na moři silnou kinetózou, bylo zřejmé, že mě na tomto výletě doprovázet nebude. Podařilo se mi získat za průvodce syna, který sice manželčiny geny taky zdědil, ale jen částečně, takže jsem ho na pevninu dopravil sice v zelené barvě ale bez zvracení. I když svačinu na palubě lodi striktně odmítl.

               Na Liparské ostrovy se dá jet lodí buď z Messiny nebo z Milazza. Rozhodli jsme se pro druhou variantu, ušetřili jsme si tak obvyklou dopravní zácpu, která patří k Messině jako mládí k socialismu, abychom citovali klasika. Koupit si lístek na rychlou loď na nábřeží v turistické kanceláři nebyl nejmenší problém a brzy nato jsme mohli vyrazit. Milazzo leží na dlouhém poloostrově na severu Itálie, nad městem se tyčí, jako nad mnohými jinými, mohutný hrad z časů Friedricha II., který kdysi své království přebudoval na jednu velkou pevnost. Ta milazzská tvrz při tom hrála důležitou roli.

               Lipari byly kdysi bohaté souostroví. Důvodem bohatství už v době kamenné bylo naleziště obsidiánu, čili jak to známe z knih Eduarda Štorcha, pazourku, kamene, který hrál v době kamenné díky své tvrdosti a štěpitelnosti rozhodující úlohu a byl i nejdůležitějším platidlem té doby. Ti, kdo sledovali seriál „Hra o trůny“ zase budou znát tento kámen pod názvem „dračí“ čili sopečné sklo. Bohatá naleziště takové suroviny můžou znamenat pouze jediné, sopečný původ ostrovů. A ten se opravdu nedá zapřít. Liparské ostrovy patří jako vrcholky vulkánů trčící nad mořskou hladinou k tektonické trhlině, která začíná na jihu Etnou a končí po dvě stě kilometrech na severu stejně hrozivým Vesuvem. Ze sedmi sopek – tedy liparských ostrovů, jsou činné dva, Vulkano a Stromboli.

               Vulkano bývá i  první zastávkou, leží k pevnině nejblíže. Pronikavý pach síry a kouř zvedající se nad kráterem svědčí o to, že sopka je stále ještě aktivní, poslední ničivý výbuch se odehrál 1890. Lodě přistávají v „Porto Levante“, koupání je možné na černé pláži na opačné straně ostrova, což ale není žádný problém, obě strany ostrova dělí úzká šíje o několika stech metrech. Poloostrov Vulcanello na severním cípu ostrova se totiž vynořil z moře v roce 183 před naším letopočtem a v průběhu staletí vytvořil sopečný prach mezi ním a Vulcanem úzkou a stále se rozšiřující šíji, takže dnes už jsou zde i – krátké – ulice a množství domků. Výstup k Fossa Vulcano odpovídá pouze 391 výškovým metrům, čili lehké túře – samozřejmě pokud se na ni nevydáte v poledním vedru. Prý se dá sestoupit i na dno kráteru, ovšem člověk zase nemusí mít všechno. Potom totiž musíte zase nahoru.

               Zajímavější je koupel v termálních pramenech se sirným bahnem. Je fascinující, že dno jezírka je skutečně horké – skoro žhavé, jako by sopka byla přímo na dosah pod vámi. Úplně dobrý pocit to není, kdyby to dno prasklo, tak se uvaříte za několik sekund. Teplota vody má 34 stupňů Celsia, tedy právě příjemné lázně ovšem sirný zápach vody dodává tomu zážitku poněkud jinou dimenzi než v rakouských či slovenských „Terme“. Bohužel si můj milovaný syn vzal na výlet své nejnovější plavky, koupené právě u příležitosti naší sicilské dovolenky.

Byly moderní, prostě cool, problém byl, že onen sirný zápach z nich už pak má žena přes mnohonásobené praní nikdy neodstranila, což ji vedlo k opakovaným přednáškám na téma, že tak to vypadá, když pustí dva chlapy na výlet bez dozoru. Stříbrné šperky v sirné vodě zčernají, zlaté ztratí lesk. To jsem se nedočetl, ale zažil, protože jsem mé prstýnky (svatební a stříbrný k příležitosti stříbrné svatby) zapomněl odložit. Kdybych si byl pročetl cestovního průvodce, byl bych to věděl a mohl si ušetřit šok, který na mně čekal po vystoupení z bahenní koupele. Dobrá zpráva je, že stříbro i zlato po nějaké době opět získají svůj původní vzhled, ovšem potřebuje to poměrně horně trpělivosti.

               Největším z ostrovů je Lipari. Jestliže na ostatních ostrovech se počet obyvatel počítá na stovky, na Lipari je opravdové město se zhruba 12 000 obyvateli. Od roku 2000 jsou ostrovy vyhlášeny za přírodní dědictví UNESCO, což má za důsledek, že většina ostrova Lipari je přírodní rezervací a ani obsidián ani pemza (pórovitý kámen sopečného původu, který používali staří Římané při koupeli, než bylo v čase císaře Augusta vynalezeno mýdlo) se už na ostrově nesmí těžit.

               Lipari bylo bohaté. Bohatství se mu stalo i prokletím. V roce 1544 přepadl ostrov slavný pirát Khair ad_Din (česky Hajredin) zvaný Barbarossa čili Rudovous – neplést si se stejnojmenným císařem z rodu Štaufů. Ostrov dobyl, město srovnal se zemí, muže vyvraždil a ženy a děti odvlekl do otroctví. Mohutná pevnost, tyčící se nad městem, je tedy dílem Španělů z doby po této události, kteří pak město obnovili a opevnili.

Hajredin byl impozantní osobou první poloviny šestnáctého století. Narodil se v prostých poměrech na ostrově Lesbos v rodině hrnčíře, otcovo řemeslo mu ale nevonělo a proto se se svým bratrem vydal na cesty. Podařilo se mu doslova z ničeho vybudovat velkou pirátskou flotilu a v roce 1516 dokonce dobyl a obsadil město Alžír, což dokonce akceptovala i Velká Porta v Istanbulu, když se jí formálně podřídil. Od roku 1533 byl Hajredin vrchním velitelem osmanské námořní moci s hlavním úkolem plenit, plenit a plenit. Čehož se velmi úspěšně ujal. Dobyl a vyplenil spousty měst v Itálii i v Dalmácii, vylámal si zuby pouze v roce 1539 před Kotorem, jehož hradby pro něj zůstaly nedobytné. Ničil a pálil jižní pobřeží Itálie a v roce 1534 dobyl Tunis. Tunis jako základnu pirátské flotily nebyl císař Karel V. ochoten tolerovat. Ve spolupráci se řádem Johanitů, kteří poté, co byli vyhnáni Turky z Rhodu, sídlili od roku 1530 na Maltě a s pomocí povstání křesťanských otroků ve městě Karel Tunis v roce 1536 dobyl (na počest tohoto vítězství byla postavena „Porta nuova“ v Palermu), Hajredinovi se ale podařilo utéct a zachránit si život. Díky této Karlově nedůslednosti mohl tedy o devět let později dobýt a vyplenit Lipari a zemřel nakonec jako bohatý a vážený muž v Istanbulu v roce 1546. Dominanci osmanské flotily zlomili křesťané až v bitvě u Lepanta v roce 1571, tedy dvacet pět let po Hajredinově smrti.

               Nová pevnost na mysu nad přístavem, kterou postavili Španělé na troskách tvrze zničené Barbarossou je impozantní budova, je v ní umístěno místní muzeum „Museo archeologica eoliano“. Muzeum má tři oddělení, první se zabývá nejstaršími nálezy na Lipari až po dobu římskou, v druhém jsou nálezy z antického období včetně sbírky miniaturních řeckých divadelních masek a ve třetím oddělení jsou nálezy z ostatních liparských ostrovů. I barokní kostel San Bartolo pochází z doby po řádění Barbarossy, protože původní normanský chrám tehdy vzal za své. Přečkala jen křížová chodba benediktýnského kláštera s mohutnými kamennými sloupy dórského stylu. Jinak se na akropoli čile vykopává – vykopávky jdou až do neolitické doby – ale i staví – nedokázal jsem odhadnout, z kterého století ty stavby budou, až budou dokončeny. Ale pokud vám nějaký průvodce bude tvrdit, že jsou ze čtrnáctého nebo patnáctého století, nevěřte mu, Barbarossa měl ve zvyku pracovat důkladně.

               Třetím velkým ostrovem na obzoru je Salina. Její tvar je tak nápadný že si našla místo i v Odyssei. Tehdy se ostrov jmenoval ještě Didyme, tedy „Dvojčata“, protože ho tvoří dva krátery oddělené údolím. Homér tam umístil dvě Sirény, které svým zpěvem varovaly lodě před ztroskotáním na skalnatém pobřeží ostrova – zřejmě se skutečně jednalo o pištění poryvů větru, hnaného mezi oběma horami, které znali už námořníci z Homérových dob. Salina je slavná pěstováním kapar, kterým se mimo jiné přiznává i účinek léčivý a taky působení afrodiziaka, díky skutečnosti, že nemá právě krásné pláže, se ovšem vyhnula turistickému ruchu, stejně jako dva odlehlejší ostrůvky Filicudi a Alicudi.

               Co se ovšem vyhnulo těmto třem ostrovům, trefilo naplno nejmenší z liparských ostrovů Panareu.

Ta je samozřejmě povinnou zastávkou i jednodenních výletů, protože je to liparské Monako či Porto Cervo, v létě tu kotví luxusní jachty milionářů a ostrov je nejdražší destinací souostroví. Ne nadarmo je někdy nazývána „Ostrov s ukradenou duší.“ Na odvrácené straně vysoké skály, tyčící se nad městečkem, se můžou majitelé jachet oddávat koupání v křišťálově čisté vodě, pro ně může mít pobyt na ostrově své kouzlo.

               Na Stromboli by si člověk měl nutně rezervovat minimálně jeden celý den – přesněji jednu noc. Sopka na Stromboli je totiž stále aktivní a erupce se opakují pravidelně v zhruba dvacetiminutových intervalech. Přirozeně se vytékající láva dá pozorovat i z lodi obeplouvající západní téměř kolmou stranu ostrova, nezapomenutelným zážitkem je ale odpolední výstup na vrchol kráteru, odkud se dají sledovat noční erupce. Jde o vysokohorskou túru s převýšením víc než devět set metrů a průvodce je zákonnou povinností. Výstroj včetně baterky a obuvi si není třeba brát na Stromboli s sebou, všechno se dá vypůjčit, ovšem s botami bych byl přece jen opatrný. Ve vypůjčených botách zdolávat skoro tisíc metrů převýšení, to je o puchýře a možná i o nohy. Erupce, při nichž po mohutné zvukové přípravě vyráží láva do výšky až čtyřiceti metrů, jsou ovšem zážitkem, na který se nezapomíná.

A okoupat se dá na Stromboli taky, pláž je logicky zcela černá, ale čistá. V maličkém městečku s úzkými strmými uličkami člověk kromě krámků se suvenýry a restaurací nenajde vůbec nic.

               Když jsme Stromboli opustili, můžeme opustit i Sicílii.

               Protože koronavirus změnil mé plány na tento rok a zabránil naší cestě do italských měst, která jsem ještě nenavštívil, musím mou sérii o Italských destinacích přerušit. Na jak dlouho, o tom nerozhodnu já, ale ten protivný virus a ochota lidí s ním bojovat. Zatím to moc dobře nevypadá.