Category: Zážitky z cest

Assisi

               Tohle město by zřejmě zůstalo bezvýznamným hnízdem na svahu hory Monte Subasio, kdyby se v něm v roce 1181 nenarodil muž, který se měl stát jednou z nejslavnějších postav křesťanských dějin – svatý František. Zajímavé je, že se vůbec vlastně František nejmenoval, pokřtili ho Giovanni, tedy Jan, ovšem protože jeho matka pocházela z Provence a jeho otec byl v době narození dítěte za obchody ve Francii, dostal chlapec přezdívku Francesco, tedy Francouz.

               V Assisi se samozřejmě všechno točí okolo této osoby, zde se narodil, zde bylo jeho hlavní působiště a zde i zemřel a je pochován. Nad jeho hrobem stojí obrovská basilika, ke které položil základní kámen papež Řehoř IX. už v roce 1229, tedy rok po Františkově smrti. Vysvěcena byla v roce 1253. Místo svého hrobu si František vybral sám, zda tím potěšil městské radní, si dovolím zpochybnit, zvolil totiž místo někdejšího popraviště v dolním cípu města. Údajně to mělo být proto, že se cítil být tak nehodný, že si přál být pochován na místě, kde umírali zločinci, stejně jako zemřel Kristus. S tímto fenoménem alegorie ke Kristovu životu se budeme ve vyprávění o Františkově životě setkávat ještě víckrát. Každopádně se kopec, na němž šibenice stála, jmenoval „Colle d´Inferno“, tedy „Pekelný kopec“. Na místě takového jména přece jen nemohli světce nechat odpočívat, takže vršek přejmenovali na „Rajský kopec“ „Colle del Paradiso“. A bylo vymalováno.

Skutečnost je ovšem taková, že Františkova basilika stojí na úžasném místě s nádhernými výhledy na samém dolním kraji města, ke kterému je třeba projít celým Assisi po cestě  „Via del Seminario“ a následně po „Via San Fracesco“ a tím pádem splňuje skutečně všechny předpoklady poutního kostela. František založil svůj kult sám, zda úmyslně či neúmyslně nevím, ale mám pocit, že se v PR velmi době vyznal. Kdyby to neuměl, zřejmě by neměl takový úspěch.

               Basilika svatého Františka je obrovský komplex s nádvořím, kde musíte projít bezpečnostní kontrolou stejně jako na letištích či u římských bazilik, vojáci tu prověřují detektorem kovu, zda u sebe nemáte bombu či zbraň. Kostel sám se skládá ze dvou poschodí. Dolní patro je románská bazilika ze třináctého století, vyzdobená freskami, i když se do ní vstupuje renesančním předsálím z roku 1487. Má poněkud nízký strop a působí, zejména při množství lidí, kteří tu přecházejí, modlí se či zpívají, skoro klaustrofobním dojmem.

Po stranách je množství kaplí, všechny vyzdobeny freskami. Vpravo je zobrazeno Kristovo utrpení, vlevo pak výjevy ze života svatého Františka. Freska v apsidě od Cesare Semeiho zobrazuje poslední soud a je výrazně mladší – autor ji namaloval v sedmnáctém století. V kryptě, do které se sestupuje po schodech na pravé straně kostela, je hrob svatého Františka. Zcela jednoduchý kamenný sarkofág, z něhož je v oltáři vidět jen malá část. Když Františkovy ostatky v roce 1818 exhumovali, přeložili ho nejdříve do velmi honosného hrobu, který by si nezadal s monumentálním náhrobkem svatého Dominika v Bologni. To vzbudilo ale nevůli především u Františkánů samotných, kteří věděli, že tento hrob neodpovídá představám samotného zemřelého, v roce 1932 byly tedy jeho ostatky přeloženy do jednoduchého hrobu, v němž se nacházejí dodnes. Jsou zde lavice, kde se člověk může posadit, meditovat či se modlit při pohledu na jednoduchý kamenný sarkofág, v žádném případě ale ne fotografovat či dokonce filmovat.

               Z dolního kostela se vyjde po schodech do jakéhosi mezipatra, kde je křížová chodba kláštera  s chrámovou pokladnicí „Tesoro“.  Tady jsou vystaveny předměty, které patřily svatému. Jeho plášť, pantofle, ale i roh, který dostal František od egyptského sultána Al Kamila. V roce 1219 se totiž František vydal na křížovou výpravu do Egypta (s dvanácti spolubratry – připomíná vám to dvanáct apoštolů? – toto číslo průvodců používal František až příliš často, než aby se mohlo jednat o náhodu.) a viděl na vlastní oči dobytí města Damietta, které skončilo hrozným masakrem – bylo pobito 6000 obyvatel města. František se rozhodl zprostředkovat mír mezi křižáky a sultánem a vydal se k sultánovi osobně. Měl štěstí, že sultánem byl Al Kamil, osvícený panovník, zvědavý na cizí podněty, jedno, odkud přicházely. S Františkem strávil několik dní v učené diskusi. Na křesťanskou víru, jak si František přál, sice nepřestoupil, očividně si ale moudrého mnicha oblíbil, protože ho na rozloučenou obdaroval oním rohem, který je dnes k vidění v „Tesoro“ v Assisi. František měl vůbec v životě víckrát štěstí.

               Už v roce 1202, kdy se Assisi, které patřilo tradičně ke ghibellinské, tedy císařské straně, dostalo do konfliktu s guelfskou Perugií a v bitvě u Collestrady prohrálo. František bitvu přežil a upadl do zajetí, z něhož ho vykoupil otec až v roce 1204.

               Podruhé měl štěstí, když se vydal v roce 1209 do Říma, aby si nechal potvrdit svou novou řeholi, kterou založil o několik let dříve. Šel tam  – opět s dvanácti společníky-  aby se obhájil z obvinění z kacířství. A to k papeži Inocencovi III. který byl v potírání kacířství neúprosný – jeho křížové výpravy proti Albigenským vedly k masakrům v jižní Francii a i jinak se tento papež viděl jako ochránce čistoty víry. Jenže jedno, jak byl Inocenc v dogmatech neústupný, poznal potenciál, který František nabízel. Církev v boji o světovládu se světskou mocí, tedy s císaři, který Inocenc vedl, potřebovala znovu získat prostý lid, který se od bohatých prelátů odvracel. Inocenc měl údajně v noci před přijetím Františka sen, kdy se mu zjevil František, který podpíral padající kostel a uchránil ho před pádem. (pro kostel i církev má italština stejné slovo – „Chieza“, alegorie člověka, který má zachránit otřesenou důvěru v církev uchránit ji před zkázou, se tady nabízela.) Tento legendární sen – dost možné že si ho Inocenc vymyslel, aby zdůvodnil své následné rozhodnutí, je zobrazen na stěně dolního kostela hned za první kaplí vlevo – je to kaple svatého Martina. Inocenc tedy na překvapení všech Františka nezatratil a nedal upálit jako kacíře, ale upadl do extáze a jeho řeholi uznal a slíbil jí plnou podporu. Kdyby byl na papežském trůně méně chytrý vládce, kdo ví, jak by to dopadlo… Stejně jako v Egyptě…

               Fresky v dolním chrámu stojí skoro za samostatný článek, nejkontroverznější je Madona oslavující svatého Františka. Panna Marie s Ježíškem v náručí ukazuje prstem na Františka, zatímco evangelista Jan stojí vedle ní zcela opomenut. Aby tato freska v kostele mohla zůstat, musel rozhodnout samotný papež. A Františkům osobní přítel Řehoř IX. v roce 1234 rozhodl, že freska není kacířská, protože Jan evangelium jen napsal, ale František ho žil. A papeži, jak víme, se nemýlí.

               Horní patro basiliky tvoří úžasná gotická stavba, svými vysokými oblouky trochu připomíná Sainte Chapelle v Paříži, je ovšem mnohem větší.

Barevná okna pocházejí z třináctého století a podíleli se na nich angličtí a němečtí mistři – tak rychle se kult svatého rozšířil po celém tehdejším známém světě, Architektura je prostá a dává vyniknout malbám, které zdobí stěny. Zde nepracoval nikdo menší než sám mistr největší – Giotto di Bondone a jeho žáci. 28 fresek zdobí zde stěny horního kostela, ve smyslu hodinových ručiček popisují život svatého Františka, nejslavnější je jeho kázání ptákům. Tyto obrazy byly ve své době pravou revolucí v umění. Místo pozlacených byzantských ikon tu náhle byly obrazy z normálního života s tvářemi lidí, jaké člověk potkával denně na ulici. Renesance klepala na dveře. Mezi okny jsou pak obrazy se starého(vpravo)a nového(vlevo) zákona. Nanebevstoupení Krista a seslání Ducha svatého zdobí stěnu fasády. V Apsidě je pak mramorový stolec. V celém horním kostele se nesmí fotografovat ani filmovat, když jsem přece jen na chvíli neodolal, manželka se mě zřekla a na několik minut jsme kromě našich dvou dětí spolu neměli nic společného. Ale odolejte při takové kráse!

               Před chrámem je socha svatého Františka na koni, je to okamžik, kdy ještě byl vojákem, ale pochopil, že tudy cesta nevede a rozhodl se svůj život radikálně změnit. Jak se to stalo, k tomu se ještě dostaneme.

               Centrem Assisi je „Piazza del Comune“, někdejší Římské fórum, která je lemována středověkými domy a barokními paláci. Když Assisi navštívil Goethe, zaujala ho jedna jediná stavba a to chrám „Santa Maria sopra Minerva“, který stojí právě na tomto náměstí. (Svatý František nezajímal tohoto německého osvícence ani v nejmenším).

Jedná se totiž o římský chrám bohyně Minervy, který Italové zase jednou nezbořili, ale překvalifikovali ho na křesťanský chrám, přičemž původní portikus i se svými šesti korintskými sloupy zůstal zachován a uvedl obdivovatele antiky Goetha do transu. Část starého římského fóra je vykopaná a vykopávky se nacházejí ve sklepech budov na začátku „Via portica“ a dají se navštívit. Po cestě k bazilice se vyplatí navštívit (se stejnou vstupenkou) bývalý biskupský palác, kde je pinakotéka – zajímavější, než samotné zde vystavené obrazy, jsou fresky na stěnách, které pocházejí od Giottových žáků.

               Dobře, uznávám, že výšlap k pevnosti „Rocca Maggiore“ na nejvyšším místě města v pravé poledne, nebyl úplně nejlepší nápad. Ovšem nemuselo mi to být od mé ženy připomínáno tak často, tedy každých deset kroků. Jednak je to do kopce, jednak po nějaké době opustíte městskou zástavbu, která poskytuje stín, a pochodujete k monumentální pevnosti v pražícím slunci otevřenou krajinou. Doporučuji tedy návštěvu hned ráno, pokud v městě nebydlíte, ale sem přijedete (s parkovišti není problém, je jich dost), pak návštěvou pevnosti raději začněte. Mimochodem právě při výstupu z parkoviště do města jsme zažili osobně první zázrak ve městě, které je zázraků plné. Na cestě, která očividně neměla žádný příjezd (z jedné strany zazděná městská brána, z druhé strmé schody ), stála vzorně zaparkovaná celá řada aut. Jak se tam dostala, jsme ani po delší analýze nepochopili. Ale Assisi už je prostě takové, zde není třeba chápat, je třeba věřit.

Pevnost „Rocca“ dal postavit arcibiskup Christian z Mohuče, když v roce 1174 dobyl Assisi ve službách císaře Friedricha Barbarossy.

Jenže po něm přišel Konrád z Ursulingen, vyjmenovaný císařem hrabětem z Assisi a vévodou ze Spoleta. Že s ním nebylo všechno v pořádku, svědčí jeho přezdívka „mesca in cervello“ čili „komár v hlavě“. V roce 1198 se musel svých titulů vzdát a obyvatelé Assisi v nadšení z jeho odchodu pevnost zničili. Tuto událost už zažil sedmnáctiletý František. Legenda praví, že v této pevnosti prožil první dva roky svého života budoucí císař Friedrich II., právě pod kuratelou bláznivého hraběte Konráda. Někteří historici jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že se císař v Assisi narodil, protože ve zprávě německého mnicha, který o narození císaře podává svědectví, je místo jeho narození jmenováno ASSIS. Jedná se zřejmě o „překlep“ a zdeformování jména AESIS, tedy Jesi, kde se císař opravdu narodil. Nicméně legenda se takovými vysvětleními nedá ohrozit a vypráví dále, že Friedrich byl pokřtěn v assiském dómu svatého Rufina a samozřejmě se neubrání srovnání, že se měli ve „stejný den v roce“ a na stejném místě narodit jak světec (František) tak Antikrist (Friedrich).

               Zničenou pevnost dali do dnešní monumentální podoby vystavět ve čtrnáctém století Kardinál Gil Alvárez de Albornoz a  perugijský condottiere Biordo Michelloti – v té době už bylo Assisi guelfské a pod papežskou kontrolou. Sliboval jsem si z vrcholu věže úchvatný výhled na město, ale měl jsem být zklamán. Na střešní terasu věže se vyjít nedá a okno v nejvyšším poschodí bylo zamřížováno tak hustou mříží, že z něho nebylo vidět vůbec nic. Ovšem výhledy, které nabízí procházka po dobře zachovaných hradbách pevnosti na město i na druhé straně na Apeniny jsou dostatečně krásné, čili návštěva pevnosti se vyplatí, kdo má víc síly může navštívit i druhou věž pevnosti „Rocca minore“, já jsem k tomu už mou ženu motivovat nedokázal.

               V centru města stojí městský dóm, jak už jsme si v Itálii zvykli, sice centrální, ale ne nejdůležitější kostel ve městě. „Duomo San Rufino“ je gotická monumentální stavba zasvěcená místnímu mučedníkovi z římských časů Rufinovi z Assisi, údajně prvnímu místnímu biskupovi.

Jeho socha v barokním provedení je uvnitř kostela, mnohem zajímavější je ale křtitelnice, ve které byli podle legendy křtěni svatý František, svatá Klára, ale i císař Friedrich II. A v chrámu se nachází i „Kříž svatého Damiána“, kterým celá historie svatého Františka začala. V roce 1205 se modlil v malém rozpadajícím se kostelíku Svatého Damiána, když k němu tento kříž promluvil a řekl „Františku, obnov můj zchátralý dům.“ František to vzal doslova. Prodal látky svého otce a prostředky vynaložil na opravu kostela. Čímž se logicky dostal s otcem do konfliktu, který skončil tím, že mladý Francesco opustil rodinu a otce se zřekl.

               Celu, do které ho prý rozzuřený otec dal zavřít, je možné navštívit v kostele „Chieza Nuova“, který dal postavit španělský král Filip III. na místě Františkova rodného domu. Barokní kostel do charakteru města tak úplně nezapadá, ale zřejmě tehdy nebyli urbanisté a i kdyby byli, nikdo by se neodvážil mocnému španělskému panovníkovi něco namítat.

Před kostelem je sousoší Františkových rodičů, tedy takových, jak si je představoval sochař, jejich historická podoba se – na rozdíl od Františka samotného – nedochovala. Odkud známe Františkovu podobu? Při tvorbě fresek v dolní basilice svatého Františka byli radou nápomocni dva Františkovi synovci, kteří strýce osobně znali. V oné kobce je socha modlícího se Františka, a aby nedošlo k omylu, je nad ní i nápis „Carcer Ubi Franciscus Inclusus Fuita Patre“. Zda to tak opravdu bylo, můžeme jen hádat, ale legendy jsou důležitější než historické skutečnosti.

               Důležitejším kostelem než „Chieza Nuova“ a dokonce i dóm, tedy druhým nejvýznamnějším chrámem ve městě, je kostel svaté Kláry. Klára z Assisi (vlastním jménem Chiara dei Scifi) byla věrnou průvodkyní svatého Františka a zakladatelka ženské odnože jeho řádu (v Čechách založila slávu tohoto řádu svatá Anežka, sestra krále Václava I., abatyše kláštera řádu Klarisek v Praze).  Klára, aby se vyhnula sňatku, který pro ni organizovali rodiče, bohatí měšťané z Assisi, utekla ve věku osmnácti let k Františkovi, který tehdy se svými společníky žil v kostelíku Portiuncula pod městem. František si vyslechl její nářky i přání věčného panenství, ostříhal jí vlastnoručně vlasy, nechal ji obléct do řádového roucha, předal jí závoj jako znak cudnosti a přijal ji do společenství. Rodiče nevěsty ovšem nehodlali tak lehce kapitulovat. Přišli pro ni osobně s hordou dalšího příbuzenstva a hodlali ji odnést do rodného domu, který se nacházel na prominentním místě v přímém sousedství dómu svatého  Rufina. Jenže Klára kladla pasivní odpor. Lehla si na zem a její tělo ztěžklo natolik, že ani dvanáct silných mužů nebylo schopno ji zvednout a odnést. Nakonec se tedy rodiče museli s novým životním posláním své dcery smířit. Klára se usadila mezi loukami a olivovými sady v kostelíku San Damiano – ano v tom, který kdysi nechal František opravit, a na svém útěku z bohatství do chudoby našla řadu dalších následovnic – v roce 1216 potvrdil papež Inocenc založení jejího řádu. Tělo svaté Kláry je pochováno v kryptě kostela, který dostal po ní jméno, ten je ve městě a je to impozantní románská stavba podepřená bočními masivními oblouky.

Ke klášteru „San Damiano“, kde působila, je možné sejít pod hradby města, tady je na rozdíl od chrámu, který dostal její jméno, klid a jen málo návštěvníků.

               San Damiano je prvním místem mimo hradby města, které je s touto svatou dvojicí svázáno. Dalším jsou Eremo delle Carceri, asi 4 kilometry od města v soutěsce na hoře Monte Subasio. Tady jsou jeskyně, kam se František se svými společníky uchyloval, když měl lidí plné zuby – a to bylo poměrně často. Dnes je tu klášter kouzelně zabudovaný do svahu, jeskyně je možné navštívit a kousek dál jsou sochy Františka a jeho společníků. Spící František tu leží na zádech a usmívá se. Nemá očividně nic proti tomu, že si k němu lehají turistky, které se se spícím světcem chtějí nechat vyfotografovat. František měl pro lidské slabosti vždycky pochopení.

               Šest kilometrů od Assisi je pak další velmi důležité místo Františkánské legendy – Basilika „Santa Maria degli Angeli“, místo Františkovy smrti, místo kde měl jeho nově založený řád své centrum – jeho oblíbená kaple Portiuncula. Poté, co se u něho v roce 1224 objevila stigmata, tedy rány Kristovy na rukou, nohou a v levém boku, František onemocněl, oslepl a po mnoha brutálních a amatérských léčebných zákrocích nakonec v hrozných bolestech v roce 1226 ve věku pouhých 45 let zemřel. Askeze možná tedy ze zdravotního hlediska přece jen není úplně nejzdravější způsob života. Samozřejmě, že dnes je zde poutní místo a v šestnáctém století zde vznikla obrovská bazilika, poškozená později zemětřesením a obnovená v roce 1928 v neobarokním stylu. Vedle sakristie je zahrádka, v níž, podle legendy, růže při pokání světce ztratily své trny. Tato basilika stejně jako chrám svatého Františka ve městě mají statut „Basilica maior“

               Jsou to jediné dvě „Basiliky maior“ které se nacházejí mimo Řím – a i tam jsou jen čtyři. Svatý František vykonal velké dílo, pro svět ale i pro své rodné město. Ale nejenom to. Uměl své dílo i dobře prodat, ne nadarmo byl synem kupce. Jenže kupovat a prodávat látky mu bylo prostě příliš málo.

               Ovšem dovolte mi malou poznámku na závěr. Že se Lenin jmenoval Uljanov, Stalin Džugašvili a velká říjnová revoluce byla v listopadu, jsem vždycky dokázal nějak strávit. Ale že se svatý František jmenoval Jan, to už skutečně otřásá samými základy mé důvěry v tento svět.

Perugia

               Město Perugia se vypíná na kopci, Na vysokém kopci. Když ho uprostřed Umbrijské roviny Etruskové zakládali, chtěli tím zřejmě odradit každého nevítaného návštěvníka. Což by se jim v našem případě skoro podařilo. Od hotelu „Wine and Jazz“ vedla cesta do města do hodně strmého svahu, napřed mezi domy, pak jsme museli projít městskými hradbami a pak dále strmě stoupající ulicí mezi tratoriemi, osteriemi a bary, které sváděly ke kapitulaci. Nepodlehli jsme, Minuli jsme „Torre degli Sciri“, poslední dochovanou věž, typickou pro všechna italská města a jejich středověké šlechtické paláce, a dostali se až na samotný vrchol kopce, kde se nachází městské centrum a odměna byla velká.  Včetně úžasných výhledů na onu už vzpomenutou umbrijskou rovinu – což možná byl ten pravý důvod, proč Etruskové svou Perusii postavili právě tady.

               Hotel „Wine und Jazz“ jsme volili nejen kvůli jemu mnohoslibnému názvu, ale i proto, že byl autem velmi snadno dosažitelný a disponoval velkým hotelovým parkovištěm. Trošku nás překvapilo množství turistů s batohy a holemi do hor. Ti, jak jsem nakonec zjistil, se nechystali na výstup na hlavní perugijské náměstí 4. listopadu, tedy „Piazza IV.Novembre“ ale do národního parku Monte Sibillini, kde se tyčí jedna z nejvyšších hor Appenin Monte Vettore se svými 2478 metry nad mořem. Výstup do městského centra byl přece jen o něco málo méně náročný a zvládli jsme ho bez horolezecké výstroje. Monte Vettore je možné vidět i z vyhlídkové terasy v centru města, dominantnější je ale bližší kopec Monte Subasio, na jehož svahu je možné vidět krásné bílé město, v němž jsme odhalili legendární Assisi. (Z Assisi naopak Perugia až tak dobře viditelná není).

               V Perugii je všechno tak nějak předimenzované. Nejen ten kopec, na kterém stojí, ale jakoby místní stavitelé, uchváceni polohou, nedokázali postavit normálně velký barák. Všechno je tam prostě obrovské, tedy s výjimkou městského metra, které si opravdu zaslouží svůj název „Minimetro“. Ale o tom až později.

               Hlavní perugijské náměstí, zejména za večerního umělého osvětlení, patří údajně k deseti nejkrásnějším místům Itálie. Neodolali jsme a vylezli tam ještě jednou večer a bylo to opravdu úžasné. Náměstí dominuje obrovská městská radnice – „Cassa dei Priori“ na jedné a velkolepý „Duomo San Lorenzo“ na druhé straně, mezi nimi se nachází symbol města „Fontana Maggiore“.

Je to úžasné dílo pravého začátku renesance. Jejím tvůrcem nebyl totiž nikdo jiný, než Nicolo Pisano, považovaný za prvního renesančního sochaře a architekta. Byl členem „Scuola nuova Siciliana“, který po převzetí moci Anjouovci na italském jihu odešel na sever, aby tu šířil myšlenky rodící se nové doby. V jeho díle na fontáně pak pokračoval jeho syn Giovanni, vytvořili zde reliéfy a plastiky symbolizující zvěrokruh, zemědělské práce, sedm svobodných umění, ale i biblické postavy Adama a Evy, Samsona a Dalily, Davida a Goliáše a nemohl chybět ani Romulus a Remus s římskou vlčicí.

               Město mělo totiž pohnutou historii už v římských dobách. Po porážce Římanů od Hanibala u Trasimenského jezera v roce 217 se překvapivě postavilo na jejich stranu a bylo odměněno statutem municipia.  Jenže v občanské válce mezi Markem Antoniem a Oktaviánem, se postavilo pro změnu na stranu nesprávnou a bylo Oktaviánem zcela zničeno. Ovšem nový vládce, už jako císař Augustus, dal město obnovit, takže poté neslo jméno „Perusia Augusta“ a toto jméno najdete nad římskou branou do města – samozřejmě stejně jako všechno ostatní beznadějně předimenzovanou. Tato brána „Arco Etrusco“ byla jedním z mála, co ze starého města Oktaviánovo řádění přečkalo, císař dal aspoň nad tuto bránu vyrýt nové jméno města.

Hned u této brány je velkolepý palác Gallenga-Stuart. Tady se nachází universita specializovaná na výuku italštiny pro cizince. Každý rok sem přijíždí víc než 8000 studentů, aby se zdokonalovali v italštině a poznávali italskou kulturu. Prý mají poznávat i italské hospodářství, ovšem k takovému studiu bych byl dost skeptický. Tímto způsobem přivábit do města tisíce cizinců byl geniální nápad a vyšel. Minimální doba studia jsou čtyři týdny a kurzy jsou ukončeny státní zkouškou odměněnou příslušným diplomem. Takže, pokud máte opravdu chuť zdokonalit se v italštině, Perugia je k tomu opravdu naprosto ideální místo.

Ale zpět na hlavní náměstí.  Raději se z něho předčasně nevzdalovat, návrat znamená opět fyzicky poměrně náročný úkol. Když tedy z večerně osvětlené „Fontana Maggio“ večer proudí voda, má to v sobě cosi magického a je to opravdu krásné divadlo.

Okolo radnice pak vede „Corso Vanucci“, hlavní městská třída, kterou dojdete až na „Giardini Carducci“, k parku na terase, která byla kdysi nejvyšším místem mohutné „Rocca paolina“, pevnosti, kterou tu dal postavit papež Pavel III. poté, co město dobyl a nechal za tím účelem strhnout domy nejbohatších měšťanů. Samozřejmě měli své domy zde, na místě s nejhezčím výhledem na krajinu, ten výhled z terasy nejen na město u nohou ale i na celou Umbrii je uchvacující ještě i dnes.

Na straně radnice směrem k fontáně je takzvaná „Scala“, tedy schody. Je to obvyklé místo, kde se setkávají lidé. Mladí, staří, příbuzní či přátelé. Nemusí se hledat mezi obrovskými budovami, perugijští se setkávají prostě „na schodech“. Ty schody vedou k zasedacímu sálu „Sala dei Notari“, shromaždiště městské šlechty s nádherně vymalovaným dřevěným stropem, na románských obloucích jsou zde výjevy z Ezopových bajek a biblické výjevy. Nad schodištěm ze zdi radnice trčí kovové skulptury lva a perugijského erbovního zvířete, okřídleného gryfa. Toho budete ve městě potkávat všude, perugijští jsou, jako všichni Italové, lokální patrioti.

Z druhé strany jsou v radnici dvě nádherné místnosti, opět shromaždiště nejdůležitějších městských cechů. Prvním je „Collegio della Mercanzia“, tedy sál kupců se stěnami a stropem pokrytými nádhernými dřevěnými řezbami. Druhým hned vedle je „Collegio del Cambio“, tedy shromaždiště směnárníků, čili bankéřů. Ta je ještě krásnější, očividně už tehdy na tom byli bankéři lépe než kupci, není to jen vynález pana Klause seniora. Sál je vymalován freskami mistra Perugina, jednoho z nejslavnějších malířů renesance a současníka Leonarda da Vinciho, který se zde zvěčnil i svým vlastním portrétem. Na stropě jsou znaky zvěrokruhu a obrazy slavných Římanů, součástí komplexu je i Kaple svatého Jana Křtitele, opět pokrytá freskami ze stejného období, tedy z renesance patnáctého století. Zobrazení samotné popravy proroka mě ovšem poněkud zarazilo. Svatý Jan totiž bez hlavy, která je už na talíři připravena pro krvežíznivou Salome, stále ještě klečí a modlí se.

To poněkud odporuje mým medicínským znalostem, ale budiž. Ta návštěva zde se vyplatí. Jakož i návštěva umbrijské galerie o jedny dveře dál, stále ještě v oné neskutečně velké radnici. Na dvou poschodích je zde pinakotéka s obrazy mistrů z dvanáctého až šestnáctého století, mimo jiné i dílo Fra. Angelica.

Druhou dominantou náměstí je dóm svatého Lorenza. Před bočním vchodem směrem k náměstí stojí socha papeže Julia III. Ať jsem pátral, jak jsem pátral, nepodařilo se mi zjistit, jaký vztah měl tento papež k Perugii. V městě se ani nenarodil (byl Říman) ani nezemřel, v historii nezanechal žádnou výraznější stopu a věnoval se spíš radovánkám (navzdory své dně) než vládě. Jediným důvodem snad mohlo být jen vlezdoprdelnictví perugijských občanů. Perugia totiž byla až do roku 1539 samostatnou komunou, až tomto roce ji papež Pavel III., Juliův předchůdce, v takzvané „Solné válce“ přinutil ke kapitulaci a přijetí římské nadvlády. A tak perugijští postavili před svým dómem sochu jeho následníka zřejmě jako znak své loajality. Snad prý tento papež vrátil Perugii její samosprávu, kterou jí vzal jeho předchůdce.

V  – jak jinak než obrovském – dómu svatého Lorence, to s papeži je už konkrétnější. Především je zde velká socha papeže Lva XIII. (1878 – 1903), který byl před svým zvolením 20. února 1878 perugijským arcibiskupem.

Byl sem v podstatě „odsunut“ svým předchůdcem Piem IX., s jehož konzervativní politikou nesouhlasil příliš hlasitě. Tento papež si svou sochu zřejmě opravdu zasloužil, vedl katolickou církev ve velmi těžkých časech, v době po obsazení Říma italskými vojsky v roce 1870 a jeho začlenění do Itálie. Papež tedy neměl žádné své území (Lateránské dohody, kterými byl papeži vyčleněn Vatikán jako nezávislé území, byly podepsány až v roce 1929). Papež jakož i katolická církev byly pod silným tlakem a papež se dokonce svěřil rakouskému císaři Františku Josefovi, že by rád opustil Itálii a vládl církvi z Vídně. Přesto se mu nakonec podařilo všechny krize zvládnout a autoritu církve znovu upevnit. Kromě toho byli ve svatém Lorenzovi pochováni tři další papeži, kteří v Perugii zemřeli v 13. století. Dva zde i zůstali, byli to Urban IV. (1261 – 1264) a Martin IV. (1281 – 1285).  Třetí z nich byl pro církev příliš důležitý, než aby ho nechala odpočívat v „bevýznamné“ Perugii, kde zemřel a byl v roce 1216 pochován. Proto přenesli jeho ostatky v roce 1890 do Říma. Byl to Inocenc III.(1198 – 1216) jeden z největších papežů vrcholného středověku, který se sám nazýval „Imperator verus“ a zorganizoval čtvrtý lateránský koncil v roce 1215, na kterém vznesl papežské nároky na světovládu. Byl to on, kdo lavíroval v konfliktu mezi Štaufy a Welfy a jmenoval císařem nejprve Otu IV. z rodu Welfů, poté Friedricha II. z Hohenštaufen, jehož byl poručníkem. Neslavně proslul i vyhlášením křížové výpravy proti Albigenským v roce 1208 a největší katastrofou v době jeho vlády byla čtvrtá křížová výprava v letech 1202 – 1204, která skončila dobytím Konstantinopole křižáky a zničením byzantské říše, které měla vlastně pomoci proti náporu Turků. Čili byl to vlastně on, kdo, i když neúmyslně, katastrofálně oslabil západní svět. Ať už zničením Byzance nebo zahájením zápasu o moc nad světem mezi císařstvím a papežstvím a tím oslabením centrální světské moci. Největší atrakcí perugijské katedrály je ale „Zásnubní prsten panny Marie“. O jeho pravosti můžeme samozřejmě právem pochybovat, nicméně v dómu je uchováván v trezoru, uzavřeném sedmi klíči, který je v kapli „Sant´Anello“ uchováván ve výšce osmi metrů za pozlacenou mříží, uzavřenou dalšími čtyřmi klíči. V roce 1473 se ho perugijští zmocnili v městečku Chiusi v Toskánsku a od té doby ho ochraňují jako nejsvětější relikvii. Věřícím je ukazován jen dvakrát do roka, a sice 29. července a předposlední lednový víkend, při svátku svatby panny Marie s Josefem a kdy se zde světí svatební prsteny na daný rok.

Po „Corso Vanucci“, kde se dá posedět v početných barech, dojdete k oné už vzpomenuté vyhlídkové terase v „Giardini Carducci“, až odtud člověk vidí, na jakém „hrbu“ vlastně Perugia stojí a jak nepravidelný tvar tento kopec má. Výběžky opevnění se dají identifikovat podle kostelů stojících na okrajích města, jako svatý Petr, svatý Dominik nebo na opačné straně svatý František. A potom je to zase z kopce dolů, až jsme se dostali do čtvrti, kde se z města vycházelo branou svatého Antonína. Na cestě okolo hradeb se zde naskytl úžasný výhled, především na monumentální kostel svatého Františka al Prato, opět umístěného v jednom z výběžků kopce.

Sestup k němu nebyl snadný, ale vyplatí se. Procházíte totiž universitní čtvrtí, právě před svatým Františkem, který je dnes jen monumentální ruinou se na trávníku zdržují studenti, tady se beseduje, hraje na kytaře i zpívá. Vedle kostela svatého Františka je dochované oratorium svatého Bernardina ze Sieny. Bernardin byl františkánský mnich, skvělý řečník, v roce 1425 měl jedno ze svých nejslavnějších kázání právě v perugijském dómě. Perugijští mu postavili vedle kostela svatého Františka oratorium, které je považováno za skutečný klenot vrcholné renesance, kde na stěnách můžete vidět kamenné reliéfy s výjevy ze života světce.

Samozřejmě je toho v Perugii ještě mnohem víc. Je zde archeologické muzeum v klášteře vedle obrovského kostela svatého Dominika, (největšího kostela v Perugii, a to už je co říct, konkurence je velká). V tomto kostele je také pochován jeden papež, a sice Benedikt XI. který zde zemřel údajně po požití otrávených fíků v roce 1325. Dále je tu klášter svaté Juliány či antické sloupy z mramoru a žuly v kostele svatého Petra, stará universita na Piazza Mateotti, kostel svatého Augustína, či kaple svatého Severa, kde měl Rafael vytvořit svou úplně první fresku během svého pobytu v Perugii v letech 1505 – 1508 a další a další.

Ovšem Perugii jste nenavštívili, pokud jste se nesvezli v místním metru – tedy „minimetru“.

Nápad je to skvělý, převzatý očividně z horských masívů, kde se jezdí lanovkou. Protože je Perugia taky na kopci, rozhodli se architekti spojit staré město na kopci s novým městem pod ním právě takovou kabinkovou lanovkou. Do jedné kabinky se vejde něco přes deset lidí, ale jezdí jedna za druhou, takže kapacita je dostatečná. Čekat jsme nemuseli. Jen bylo trošku obtížné objevit Terminál metra „Pincetto“. Jde se k němu z „Piazza Mateotti“ jakýmsi tunelem, označení nebylo valné. Přímo nad branou „Porta Santa Margherita“ jsme si ještě užili krásných výhledů, dali si aperol v maličkém hezkém baru a pak už nasedli do kabinky. I když byla údolní stanice od našeho hotelu poměrně daleko, přesto jsme nelitovali. Něco tak milého v jiném městě velikosti Perugie (163 000 obyvatel)hned tak nezažijete.

Mainz – Mohuč

Pokud jsem v článku o Wiesbadenu psal o mladém městě, jehož význam sahá maximálně dvě stě let zpět, nachází se na druhé straně Rýna další německé zemské hlavní město (opravdu dělí hlavní města zemí Hessen a Rheinland-Pfalz jen řeka), jehož historie sahá až do dob před narozením Krista.

               14. září roku 9 před naším letopočtem tady spadl s koně adoptivní syn císaře Augusta (syn jeho manželky Livie) Drusus a na následky toho pádu zemřel. Tento jeho neslavný konec připomíná takzvaný Drusův kámen, který stojí v městské Citadele – momentálně přikrytý otřesnou zelenou sítí, zřejmě aby se pod vlivem počasí nerozpadl úplně. Drusus byl spálen a pochován v Římě, jedná se tedy jen o takzvaný Kenotaf.

Mogontiacum (zřejmě odtud pochází český název města Mohuč, zatímco Němci mu říkají Mainz) se vyvinulo ve významný opěrný římský bod, což mělo více důvodů. Zde totiž ústí do Rýna řeka Mohan, německy Main (odtud Mainz) jako brána do barbarské Germánie a proto byla Mohuč významným římským říčním přístavem. Dále je zde oblast, kde se dá dobře pěstovat víno – to známé „rýnské“ pochází právě z regionu okolo Mohuče, jsou zde obrovští producenti vína jako Kupfenberg (který má v Mohuči i svou reprezentativní restauraci v „Kupfenberg Terassen“ na terase nad starým městem) nebo Henkel – největší výrobce německého sektu. A na druhém břehu vyvěraly teplé prameny, po nichž byli Římani přímo posedlí. Proto právě v Mogontiacu postavili jediný rýnský most, který byl na pravém břehu chráněn pevností – ještě dnes se tato městská čtvrť jmenuje Kastel – z latinského „castrum“.

               Na římskou minulost města upomíná vedle už vzpomenutého Drusova kamene ještě římské divadlo pod citadelou, které místní vykopali, když se rozhodli stavět Jižní nádraží a hlavně skvělé muzeum římské námořní plavby. Po pravdě řečeno jsem tolik nečekal, ale Němci dokázali z nálezu několika trupů římských říčních lodí vytěžit víc než maximum. Muzeum vystavuje nejen ony dřevěné zbytky, ale jsou zde modely římských lodí ve skutečné velikosti, podrobně popsaný vývoj výroby lodí od starého Egypta až podnes, podrobné informace o římských flotilách s popisem jednotlivých funkcí ve flotile i na lodi, dokonce i s příslušným platem. Opravdu je na co se dívat a pokud se někdo o římské dějiny zajímá, lepší muzeum jsem zatím nikde neviděl.

               Ovšem v pátém století Germáni Rýn překonali a z Mogontiacu zbyly jen dýmající trosky. Město muselo začít doslova z nuly a to se mu podařilo. Velkou zásluhu na tom mělo biskupství, které bylo v osmém století povýšeno na arcibiskupství a mělo ve středověku a začátku novověku hrát pro rozvoj města naprosto esenciální roli.

               Prvním mohučským arcibiskupem se stal svatý Bonifác. Jeho sochu můžete vidět před mohučskou katedrálou.

Tento světec se původně jmenoval Winfried a byl Angličan. Jméno Bonifác (tedy „dobrá tvář“) mu dal papež, když ho vyslal na misi právě do Mohuče, aby tam dal do pořádku germánské křesťanství. Bonifác se snažil, získal si významné místo u franského královského dvora a vsadil na správnou kartu, když podpořil majordomy z rodu Karlovců proti bezmocným králům rodu Merovejovců. Podle legendy, která bývá ale zpochybňována, byl to on, kdo v roku 751 korunoval králem prvního panovníka nové dynastie Pipina krátkého. Protože mu byl post mohučského arcibiskupa málo, rozhodl se zemřít mučednickou smrtí a na stará kolena ve věku 80 let se vydal křtít Friesy. Ti na to neměli ani nejmenší chuť a tak misionáře utloukli u Dokkumu. Bonifácovo tělo není pochováno v Mohuči, ale v klášteru ve Fuldě, který pomáhal zakládat.

               Mocenské oblasti jednotlivých arcibiskupství rozdělil Karel Veliký a byl k Mohuči velmi štědrý. Toto arcibiskupství se stalo největším na sever od Alp a patřila k němu až do roku 1346 i Praha.

               Dominantou Mohuče je románská katedrála, jedna ze čtyř nejslavnějších v Německu. Je to stavba z jedenáctého století, tedy s výjimkou určitých pozdějších gotických úprav skutečně monumentální homogenní budova ve stylu vrcholného románského stylu.

Dal ji stavět císař Jindřich IV., který se právě nacházel v boji s papežem o investituru a chtěl biskupovi v Římě očividně vytřít zrak. Výsledek je impozantní. Katedrála působí zejména ráno ponurým dojmem, v jejích třech lodích mezi obrovskými sloupy se člověk cítí být ztracen, ale v okamžiku, kdy okny prorazí první sluneční paprsky, dostává neuvěřitelný flair. Zajímavé jsou vystavené náhrobní kameny mohučských arcibiskupů. Zejména čísla 1 a 2 patří takzvaným „tvořitelům císařů“. Jedním z nich byl Petr z Aspeltu, kterého dobře známe jako kancléře krále Václava II. Tento basilejský měšťan udělal skutečně neuvěřitelnou kariéru – stal se na intervenci Václava II. mohučským arcibiskupem, zasloužil se o zvolení Jindřicha VII. Lucemburského císařem a poté měl rozhodující slovo při volbě jeho nástupce Ludvíka Bavorského. Na jeho náhrobním kameni vedle obrovského arcibiskupa se pod jeho pravou rukou krčí tito dva císaři, zatímco pod levým loktem stojí český král Jan Lucemburský, kterému taky pomohl k jeho královské koruně. Proto Aspeltovi je kámen Siegfrieda III. z Eppsteinu. Ten nechal proti tehdejšímu císaři Friedrichovi II. zvolit až dva protikrále, nejdřív durynského landkraběte Jindřicha Raspeho a když mu tento příliš brzy umřel, dal zvolit jeho nástupcem Viléma Holandského. Oba se krčí pod jeho pažemi a jsou svému dobrodinci patřičně vděční. V oknech katedrály jsou ze skla vytvořené portréty arcibiskupů, tato praxe ovšem končí právě Aspeltem. Od dalšího arcibiskupa Balduina Lucemburského jsou zde už jen erby nových mohučských pánů. Byla přijata zásada, že arcibiskupem se může stát pouze šlechtic, který může dokázat svůj šlechtický původ nejméně v šesti generacích. Tím bylo řádění měšťanů typů Petra z Aspeltu učiněna přítrž.

               Mohučští arcibiskupové patřili mezi říšské kurfiřty, tedy pány s právem volit nového římského krále. Zatímco český král volil jako první a mohl tím určit směr volby, mohučský arcibiskup dával hlas jako poslední, což mu při rovnosti hlasů dávalo neobyčejný význam. Město s okolím ovládali až do roku 1792, kdy do města napochodovaly francouzské revoluční jednotky a udělaly s církevním knížectvím rázný konec. Ne vždycky byl knížecí koruna arcibiskupa pro město požehnáním. Mohučský  trůn byl příliš lákavý a tak nejednou stáli proti sobě dva kandidáti bojující o toto privilegium. V roce 1462 bylo město dobyto a vyrabováno vojsky papežského kandidáta Adolfa II. z Nassau a ztratilo všechna svá práva. Ostatně i Lultherova reformace má nepřímo co do činění s Mohučí. Albrecht z Brandenburgu byl v roce 1514 arcibiskupem v Magdeburgu a administrátorem v Halberstadtu. To mu ale nestačilo, zatoužil po titulu kurfiřta, nebyl ale ochoten vzdát se příjmů z Magdeburgu. Spravovat dvě arcibiskupství najednou (a hlavně konzumovat dvojité příjmy) bylo proti tehdejším církevním zájmům.  Papež Lev X. byl ale ochoten přimhouřit oko a udělat výjimku – pokud za to dostane dost peněz – byl to přece jen zástupce rodu Medici, tedy finančníků a peníze se hodily na dostavbu svatopetrského chrámu ve Vatikánu. Albrecht dal tedy v celém Německu vybírat odpustky, dokonce pověřil jejich vybíráním největšího bankéře té doby Jakuba Fuggera, který si za to mohl podstatnou část vybraných peněz ponechat. Tato nestoudnost přiměla Martina Luthera k jeho vystoupení 31. října 1517 ve Wittenbergu. Albrecht se přesto arcibiskupem stal, zůstal jím až do roku 1545 a navíc se stal kardinálem a arcikancléřem Římské říše.

               Nad starým městem ční městská citadela.

Tuto pevnost dal stavět po Vestfálském míru v roce 1648 arcibiskup Johann Philipp ze Schönbornu (pokud to jméno někomu připomene současného vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönborna, není to samozřejmě podobnost čistě náhodná). Poté, co pevnost nedokázala vydržet nápor francouzských vojsk ve válce o dědictví falcké, nechal ji do dnešní podoby dostavět Lothar Franz ze Schönbornu, ketrý zde vládl do roku 1729.

               V roce 1792, po dobytí Francouzi byl z brány pevnosti vyškrábán erb arcibiskupů, dnes je v pevnosti vedle už vzpomenutého Drusova sloupu muzeum historie města s milými dobrovolnými průvodci – vstupné je taky dobrovolné.

               S Mainzem je spojen jeden z největších vynálezů lidstva, vynález, který ukončil středověk a zahájil novověk – knihtisk. Johann Gutenberg (vlastním jménem Gensfleisch) byl mainzským patricijem. O čest být místem zrození moderní doby bojuje s Mohučí Štrasburk. V letech 1434 – 1444 nebo dokonce až do roku 1448 žil totiž Gutenberg v Štrasburku a zde konal své pokusy, kde se snažil najít litinu na výrobu svých pohyblivých písmen, která by vydržela tlak tiskařského stroje. Proto najdete Gutenbergův památník i ve Štrasburku, město tvrdí, že Gutenberg udělal svůj vynález v jeho hradbách. Skutečností ale je, že si až po svém návratu do Mohuče vzal kredit od mohučského měšťana Johana Fusta ve výšce 800 zlatých a rozhodl se uvést svůj vynález do reality. Projekt, který si předsevzal, byl obrovský. Mělo jít o tisk 500 kusů bible – starého i nového zákona. Knihu představil na frankfurtském veletrhu v roce 1455 – a změnil navždy dějiny. Zajímavé je, že se ve Frankfurtu na veletrhu právě zdržoval Aeneas Silvius Picollomini, sekretář císaře Friedricha III. a pozdější papež Pius II. Ten okamžitě poznal význam nového vynálezu a snažil ses dosáhnout církevní monopol na tisk knih. Nepodařilo se, právě knihtisk dal křídla Lutherově reformě a rozhodným způsobem oslabil moc papežů. Z ekonomického hlediska bylo vydání bible pro Gutenberga katastrofou. Špatně odhadl cenu knih, nechal si přes Alpy dovézt nejlepší papír z Itálie (protože v Německu se tehdy ještě nevyráběl) a náklad byl rozprodán už před vydáním, takže nebylo možno zvýšit cenu. Gutenberg nebyl schopen vyplatit Fustovi jeho investici, pánové skončili u soudu a Fust si založil vlastní tiskárnu. Gutenberg se specializoval na tisk letáků a odpustkových potvrzení, čímž se nakonec přece jen stal zámožným občanem.

               Na jeho působení upomíná Gutenbergovo muzeum v poněkud nesourodém městském centru. Vedle půvabných historických budov jsou zde neforemné moderní domy s obchody, přece jen nedokázala Mohuč zcela zahladit katastrofální škody, které utrpěla v druhé světové válce. V muzeu je v suterénu replika historické Gutenbergovy tiskárny, kde probíhají ukázky tisku v původní podobě, na poschodích pak dějiny vzniku knih od ručních kopií po tisk a to i historie v Číně a v Japonsku, kde se vývoj bral vlastní cestou. Nejcennějším exponátem jsou tři výtisky Gutenbergovy bible z roku 1455. Jestliže v roce 1926 přišel první exemplář této bible ještě na 50 000 říšských marek, dvousvazková bible byla v roce 1978 v New Yorku vydražena už za 6 milionů marek. Mohučský starosta ale nehleděl na náklady, chtěl mít tuto bibli ve svém městě za každou cenu. Důsledkem je tlačenice v trezoru, kde je bible vystavována, muzeum je stále přelidněnější (byl jsem tam už počtvrté a pokaždé je tam víc lidí, zejména Asiatů), ale stojí to za to. V prodejně suvenýrů se dají koupit kopie stránek z Gutenbergovy bible, cena se pohybuje mezi 35 Eury a 20 000 eury, sice jsem neodolal, ale rozhodl jsem se pro levnější variantu.

               Abych nezapomněl, kde se dá v Mohuči dobře najíst? Dobře a v zajímavém prostředí? Pak doporučuji „Heilig-Geist-Spital“ blízko rýnského nábřeží s otřesnými budovami mohučské radnice, Rheingoldhale jako velkého konferenčního centra a konečně do třetice hotelu Hilton, které společně nenapravitelně hyzdí obraz města, pokud se na ně díváte od řeky. Tato restaurace je právě naopak půvabná. Někdejší středověký špitál pro nemocné a chudé, provedený v gotickém stylu byl upraven na elegantní restauraci s velmi dobrou italskou kuchyní. Duše historika i gurmána plesají společně.

               V Mohuči je samozřejmě pamětihodností víc, než které jsem vzpomenul. Je zde kostel svatého Štěpána, jsou zde římské kameny jako zbytky někdejšího akvaduktu. „Römisch germanisches zentralmuseum“ v někdejším kurfiřtském paláci vedle dnešního zemského sněmu je německým centrálním archeologickým institutem pro zkoumání římského období. Navštívit se nedá, expozice, kterou je možno navštívit se přesunula do už vzpomenutého muzea římské námořní plavby. Naturhistorisches Museum je zajímavé především impozantní budovou ve které se nachází – je to někdejší klášter Klarisek, zrušený při sekularizaci v roce 1791, zvenku je to nádherná stavba gotického kostela typická pro žebravé řády. Z původního městského opevnění se zachovalo několik bran, Eisenturm na rýnském břehu či Holzturm rovněž v jižní části města.

               Mohuč je půvabná i přes jizvy, které ve městě způsobilo válečné řádění. A je pevně svázána s českými dějinami. Kdo má čas a náladu může navštívit i arcibiskupský zámeček v Eltville na břehu Rýna, který dal stavět Balduin Lucemburský a kde uzavřel 26. května 1349 Karel IV. mír se svým posledním protivníkem v boji o římský královský trůn, smrtelně nemocným (zřejmě otráveným) Güntherem ze Schwarzburgu. Když se posadíte na břeh řeky a sledujete, jak kolem vás projíždí jedna nákladní loď za druhou, pochopíte, jaký význam měl (a stál ještě má) Rýn pro německé hospodářství. Blízko Mohuče se nachází i klášter Eberbach, kde se točil film „Jméno růže“ se Seanem Connerym v roli Williama z Baskervillu. Když navštívíte ložnici mnichů, která ve filmu sloužila jako skriptorium, máte pocit, že se každou chvíli otevřou dveře a vstoupí velký sir Sean. Asi padesát kilometrů po proudu Rýna mezi nekonečným i vinicemi je pak městečko Bingen, kde působila svatá Hildegarda, kousek dál skála, n které zpívala legendární Lorelei,  a na druhém břehu pak městečko Rüdesheim, místo výroby německého koňaku Asbach s čtvrtí vináren i bordelů. Ostatně v Rüdesheimu jsem jedl zřejmě nejlepší kachnu v pomerančové omáčce v mém životě. Přece jen sem na území mohučského arcibiskupství reformace, zejména ta kalvínská, nezasáhla.   

Wiesbaden

V žádném jiném německém městě jsem nebyl tak často jako ve Wiesbadenu, vlastně ani nevím kolikrát, ale určitě nejméně sedmkrát – o žádném z německých měst, která jsem navštívil,  jsem ale nevěděl tak málo, jako o něm.

Důvod obou těchto si protiřečících faktů je společný – totiž Kongres německých internistů, který se v tomto městě koná tradičně už od roku 1882, letos to bylo po 125. (Zřejmě byly nějaké pausy v době válek a poválečných let). A tak se mé návštěvy Wiesbadenu z větší části omezily na cestu mezi hotelem a kongresovou budovou. Velkolepé „Rhein-Main Hallen“ na Wilhelmstrasse byly v posledních letech velkolepě přebudovány na obrovský komplex z mramoru a skla, aby se němečtí internisté (ale nejen oni) mohli scházet v důstojných a reprezentativních prostorách.

Z důvodu přestavby tohoto kongresového komplexu se kongres konal posledních několik let v náhradní lokalizaci v Mannheimu – k poměrně velké nevůli účastníků. Němečtí internisté se totiž nesmí scházet na žádném jiném místě než ve Wiesbadenu, tak to bylo už při založení internistické společnosti zapsáno do jejích osnov – měla to být jakási prevence berlínského centralismu v nově vzniklém německém císařství. Bylo to tak trošku svatouškaření, Wiesbaden byl v podstatě druhým hlavním městem císařství, císařský dvůr v tomto lázeňském městě pravidelně trávil letní sezónu stejně jako rakouský císař v Bad Ischlu.

               Důvodem pravidelného pobytu císařské rodiny na tomto místě byly zde vyvěrající teplé prameny – až na dvaceti sedmi místech se zde tlačí na zemský povrch voda o teplotě 49 stupňů Celsia a tyto propůjčily Wiesbadenu ( v překladu „Lučním lázním“),  jak bylo místo nazýváno už za Karla Velikého, jeho slávu.

               Ostatně už pro Římany, kteří se usadili na západním břehu Rýna v Moguntiu, čili dnešní Mohuči (Mainzu) byly tyto prameny důvodem, aby v prvních letech našeho letopočtu překročili řeku a založili zde osadu. Právě tady a z tohoto důvodu tu začali stavět svůj Limes romanus, který překročil řeky Rýn a Dunaj a odštěpil od Germánie provincii Agri decumates. Drželi se zde až do let 260 – 270 n.l., kdy je Germáni přece jen přinutili stáhnout se za ochrannou zeď evropských veletoků a vzdát se tak rozkoše teplé koupele v sirných wiesbadenských lázních.

               Pravá sláva Wiesbadenu ale začala až po roce 1816, kdy se stal hlavním městem vídeňským kongresem nově vytvořeného hessenského velkovévodství, proto zde staré budovy z doby gotiky či renesance nenajdete. Je to lázeňské město se vším všudy – hlavně s luxusem, který rádo vystavuje na odiv.

               Staré město je skromné, tvoří jakýsi pětiúhelník na úpatí pohoří Taunus, na jeho horním okraji je možné vidět pozůstatky římské minulosti města v podobě tzv. „pohanské zdi“ ve které prorazili v moderní době „Římskou bránu“ a okolo které jsou rozmístěny římské artefakty, zejména náhrobní kameny.

               Centrum města tvoří Schlossplatz dominovaný třemi budovami a víceméně spojený s o něco větším Marktplatzem, kde se konají trhy a kde se nachází moderní elegantní restaurace Lumen. Dát si zde pivko je příjemné, díky prostředí s výhledem na Marktplatz, co se týká jídla, není Lumen mou první volbou – přece jen byli obyvatelé Wiesbadenu Kalvíni.

Ale zpět na Schlossplatz k oněm třem dominantním budovám. Dominantou města je „Marktkirche“, tedy místní katedrála, jejíž štíhlé červené věže se pnou vysoko k nebi a přesahují všechny ostatní budovy města.

Vevnitř je katedrála velmi spoře vyzdobena, nassauská hrabata, z nichž se později stali hessenští vévodové, byli protestanti kalvínského ražení. Před kostelem stojí socha nejslavnějšího příslušníka nassauského rodu Viléma z Nassau-Orangien, zvaného „Schweiger“, čili „Mlčoun“.

Vilém, narozený v roce 1533 v Dillenburgu, hlavním městě hrabství rodu Nassau-Dillenburg, se měl stát „Otcem vlasti“ dnešního Holandska, což při svém narození rozhodně nemohl tušit. Jenže když mu bylo jedenáct, udělal ho jeho strýc, vévoda oranžský, universálním dědicem svých obrovských statků v dnešním Holandsku, tehdejším habsburském Nizozemí. Vilém vyrostl na císařském dvoře Karla V. a s tolerantním císařem si dobře rozuměl – v té době byl ještě sám katolík. Až hrůzovláda Filipa II. a jeho pravé ruky vévody z Alby ho postupně zatlačila na stranu nizozemských povstalců, kteří se od roku 1566 vzepřeli španělskému útlaku. On sám přestoupil nejprve k luteránství (pod vlivem své druhé manželky Anny Saské) později se ale rozhodl pro kalvínský výklad víry – a jeho další dvě manželky už byly hugenotky. On sám se cítil být především křesťanem a konfese mu byla víceméně ukradená. Chtěl především bránit své poddané před brutálním španělským útlakem, jeho přátelé byli vévodou z Alby zákeřně zajati a popraveni, tři jeho bratři padli v bitvách proti španělským armádám. Ovšem v dané době nebylo jednoduché být „pouze“ křesťanem, požadoval se náboženský fanatismus, kterému se Vilém mlčky – jek bylo jeho zvykem – úporně bránil. Povstalci vyhlásili v roce 1581 v sedmi severních holandských provinciích republiku a Viléma si zvolili za zemského správce. Filip vypsal na jeho hlavu odměnu, a když Vilém první atentát v toce 1582 ještě se štěstím a těžce zraněn přežil (jeho třetí manželka Šarlota von Bourbon-Montpesier se o něj starala tak obětavě, že sama zemřela vyčerpáním) druhý atentát, který provedl katolický fanatik Balthasar Gérard už stál Viléma život. Vůli Holanďanů hájit svou svobodu ale jeho smrt nedokázala zlomit, po osmdesátileté válce získali v roce 1648 Westfálským mírem svou nezávislost.

               K Marktkirche se váže ještě jedna legenda, kterou jsem slyšel při mé první návštěvě Wiesbadenu, nicméně jsem nikdy v budoucnosti nedokázal dopídit se až ke jménu osoby, ke které se legenda váže. V roce 1866, kdy bylo Hessensko obsazeno Prusy a stalo se součástí Severoněmeckého spolku, působil ve wiesbadenské Marktkirche kněz, který plamennými kázáním bojoval proti pruské okupaci (Prusové byli na rozdíl od místních Kalvínů Luteráni) a hájil samostatnost Hessenska. A pak dostal předvolání do Berlína. S jistotou, že tam bude uvězněn a možná i popraven, se rozloučil plamenným projevem se svými věřícími a odjel v očekávání mučednictví do Berlína. Tam byl přijat císařem Vilémem a vyznamenán medailí za statečnost a patriotismus. Zmaten se vrátil zpět a jeho řeči už nikdo neposlouchal. Odpor ve Wiesbadenu byl touto jednou medailí zlomen. Císař Vilém I. byl mazaná liška. Ostatně si ve Wiesbadenu rád nahříval své staré kosti, potřeboval zde tedy klid a lásku nových poddaných.

               Druhou monumentální budovou na námětí je budova nové radnice vybudované na konci devatenáctého století v neobarokním stylu. Pod radnicí se nachází restaurace „Ratskeller“, kde se usadili mniši z bavorského kláštera v Achdechsu. Tedy ne všichni, ale otevřeli zde restauraci s pravou bavorskou kuchyní. A je to tak dobře, jak už jsem vzpomenul, Nassauští byli kalvíni a o kvalitách kalvínské kuchyně jsem se už v mých článcích vícekrát zmínil. Pokud se jí člověk může vyhnout, měl by to rozhodně udělat a ve Wiesbadenu má takových možností nespočet. Vedle bavorské restaurace v radničním sklípku je zde nespočet italských restaurací, i populární Vappiano, ve Wiesbadenu se dá tedy navzdory kalvínské minulosti velmi dobře najíst.

               Třetí budovou je poměrně nenápadný „Stadtschloss“, někdejší rezidence, kterou si v letech 1837 – 1841 nechali v klasicistickém stylu vybudovat hessenští vévodové a kde dnes zasedá hessenský zemský parlament.

Wiesbaden je hlavním městem německé spolkové země Hessen, i když není v této zemi největší – tím je Frankfurt. Wiesbaden je ale jednoznačně nejbohatším městem v zemi, ne nadarmo se říká, že peníze, které lidé ve Frankfurtu vydělají, utratí ve Wiesbadenu. Stovky luxusních vil směrem od centra k městské periferii, zejména pak k Nerobergu o bohatství obyvatel svědčí.

               Na jižním okraji města je nápadný kostel svatého Bonifácia. Jedná se o katolický kostel, což je zde samozřejmě kuriozita. Katolické bohoslužby byly v nassauském hrabství přísně zakázány, přece jen byli Nassauští neustále konfrontováni s mocným nepřítelem – mohučským arcibiskupem a kurfiřtem svaté říše římské, který na ně koukal přes řeku a navíc měl rozsáhlé statky i na pravém břehu Rýna v jejich bezprostředním sousedství. Teprve v roce 1787 povolil tolerantní kníže Karel Vilém katolické bohoslužby, i když se tyto mohly konat jen v soukromí. Až v roce 1820 si mohli katolíci koupit pozemek na Luisenplatzu a postavili si zde kostel v neogotickém stylu, který dostal jméno po svatém právě z onoho sousedního Mainzu, prvním tamějším arcibiskupovi svatém Bonifácovi.

Luisenplatz, který dostal své jméno po manželce prvního hessenského velkovévody Viléma z Nassau, je velký obdélník. V jeho centru stojí obelisk, oslavující padlé vojáky, kteří bojovali v armádě generála Wellingtona u Waterloo a přispěli tak k Napoleonově porážce. Druhý památník s koněm vztyčeným na zadních nohách, který návštěvníka upoutá možná o něco víc, je novější a je věnován dělostřeleckému regimentu Oranien z první světové války. Na Luisenplatzu před kostelem svatého Bonifáce je hlavní autobusový uzel města – zastavují tady bezmála všechny městské linky, takže pokud se někam ve Wiesbadenu chcete dostat autobusem a nevíte, kde nastoupit, u Bonifáce to klapne asi nejpravděpodobněji.

               Mimochodem, pod Luisenplatzem je velká podzemní garáž, takže toto místo je – pokud byste do města přijeli autem, nejvhodnějším výchozím bodem k poznávání města.

               Hlavní osa města vede mimo historické centrum a je jí široká a reprezentativní Wilhelmstrasse, pojmenovaná po prvním německém císaři.

Vede od hlavního nádraží ke „Kurhausu“ a běží v podstatě po někdejším zasypaném hradebním příkopu. Před Kurhausem, velkou budovou v neoklasicistickém stylu s velkým sálem a restaurací „Käfer“, se nachází moderní centrum města s takzvaným „Bowling green“, jak zatravněnou plochu před vchodem do budovy pojmenovali angličtí hosté, se dvěma fontánami, kolonádou, za níž se nachází wiesbadenské divadlo a pak velký anglický park „Warmer Damm“. K založení tohoto parku, bez kterého by dnešní Wiesbaden nebyl Wiesbadenem, posloužila zóna před hradbami, kde se v době opevněných měst nesmělo stavět, aby se v případě obléhání mezi budovami nemohl ukrýt nepřítel. V letech 1859 – 1860 vyprojektoval tento 7 hektarů velký park Karl Friedrich Thelemann. Druhá část parku, možná dokonce ta jeho krásnější, je ukryta za Kurhausem a člověk se tam dostane z terasy přístupné ze zadního vchodu této budovy.

               Teplé prameny vyvěrají v horní části města na úpatí pohoří Taunusu. Přímo je člověk může vidět na „Kochbrunnenplatzu“, kde je fontána s termální vodou  a přírodními nánosy sraženin.

Okolo tohoto náměstí se tlačí nejprominentnější hotely Wiesbadenu, mimo jiné „Nassauer Hof“,  „Hotel Palast“ nebo „Radison Blue Schwarzer Bock“ – samozřejmě s vlastními hotelovými lázněmi s přírodní teplou vodou. Wiesbaden vždy lákal hosty, logicky tady byl i Goethe, protože ten byl snad ve všech lázních tehdejší Evropy a samozřejmě se zde i zamiloval, protože on se zamiloval prakticky všude. Ve Wiesbadenu byl několikrát v letech 1814 a 1815 a Marianě Jung, již zde poznal, a do níž se zamiloval, věnoval slavnou báseň „Ginkgo biloba.“

               Literární klub Wiesbadenu je ve vile Clementine na Wilhelmstrasse, tam se nachází i městské Muzeum, které jsem ještě k mé velké hanbě nenavštívil i když stojí přímo „vis á vis“ proti kongresové hale. Je to monumentální budova v klasicistickém stylu, monumentální je proto, že byla původně myšlena jako palác pro korunního prince Viléma. Když ale Vilémův otec v roce 1816 překvapivě zemřel a korunní princ se stal novým vévodou a přesídlil do Stadtschlossu, byla náhle budova k dispozici. Založení muzea je údajně iniciativou už vzpomenutého Johanna Wolfganga Goetheho. Wiesbaden se mu odměnil sochou, která stojí (vlastně sedí) před vchodem do muzea.

               Na Kochbrunnenplatzu začíná hlavní nákupní ulice Wiesbadenu Taunusstrasse. Spojuje historický pětiúhelník městského centra s Nerotalem, údolím pod Nerobergem, vyhlídkovou horou nad Wiesbadenem. Návštěva Nerotalu se vyplatí už jen proto, že právě tady stojí vily nejbohatších Wiesbádeňanů. Na Neroberg vede lanovka, která ale není v provozu celý rok. Otvírali ji v roce 1888 u příležitosti nástupu nového císaře Friedricha III. na německý císařský trůn.

K Friedrichovi měl Wiesbaden velmi úzký vztah. Tento císař, intelektuál a velký přítel rakouského korunního prince Rudolfa, byl nadějí tehdejší Evropy. Usiloval o smíření mezi národy, měl blízko k ideálům sociální demokracie, protože věřil, že přerozdělování bohatství a zvýšení kupní síly obyvatelstva povede k většímu blahobytu – což se nakonec i potvrdilo. Německý průmysl se tak mohl více orientovat na domácí spotřebu a nebyl by tolik závislý na vývozu, který se všemožně snažila blokovat hospodářsky zaostávající Británie. To vedlo k napětí, které se nakonec vybilo v hrůzách první světové války. Friedrich trávil ve Wiesbadenu hodně času a proto má i před hotelem „Nassauer Hof“  naproti Kurhausu svou sochu. Mělo to ovšem jeden důvod. Friedrich byl těžce nemocný. Jako vášnivý kuřák dýmky onemocněl na rakovinu hrtanu a zemřel po pouhých 99 dnech vladaření ve věku 57 let – proto se rok 1888 v Německu nazývá rokem tří císařů. Jeho syn Vilém II. jeho intelekt ani ideály nepřevzal a Evropa se začala řítit do největší tragédie svých dějin.

               Po císaři Friedrichovi se jmenují i veřejné městské lázně „Kaiser Friedrich Therme“ umístěné v severozápadním cípu historického centra. Otevřené pro veřejnost jsou od deseti hodin dopoledne do deseti večer v pátek a sobotu dokonce až do půlnoci a vstupné stojí v létě 5 a v zimě 6,50 Eur – za hodinu pobytu. Luxus – lázně jsou vevnitř tak trochu v orientálním stylu – něco stojí.

Z Nerobergu, kam můžete buď vyšlapat nebo se vyvézt už vzpomenutou lanovou drahou, je nádherný výhled na město, které vám doslova leží u nohou. Kuriozitou, kterou se vyplatí navštívit, je pravoslavný kostel. Ne, hessenští vévodové nepřestoupili na pravoslaví, ale jeden z nich Adolf navštívil v roce 1843 Rusko a zamiloval se zde do princezny Elisabety Michajlovny, neteře carů Alexandra I. a Nikolaje I. Ona mu lásku opětovala, v roce 1844 měli svatbu a ruská princezna se přestěhovala do Wiesbadenu, kde o rok později zemřela při porodu prvního dítěte – bylo jí tehdy 19 let. Zoufalý vévoda dal na Nerobergu postavit kostel, v němž je pochována.  

Wiesbaden je tedy německé hlavní lázeňské město, jakési druhé hlavní město Německa (dodnes jsem nepochopil, proč byl hlavním městem někdejší Německé spolkové republiky bezvýznamný Bonn a ne Wiesbaden, možná se Hessenci nechtěli svého hlavního města ve prospěch celku vzdát. Rozhodně je to ale hlavní město německých internistů, takže se tam možná ještě někdy podívám.

Bologna

„Bologna rosa“. Červená Bologna, tak je město nazýváno, a má to hned dva důvody. Ten první člověk pochopí, když se na město dívá ze střechy chrámu svatého Petronia, tedy skoro z ptačí perspektivy.

(Mimochodem na tu vyhlídkovou platformu mě vyvezl značně nedůvěryhodný výtah, který přes týden používají stavební dělníci opravující dóm a o víkendu slouží k vyvážení turistů na vyhlídku. Protože jsem musel předtím, než jsem směl do výtahu vstoupit, podepsat tři dokumenty, kde jsem vyhlašoval, že vstupuji do onoho výtahu na vlastní nebezpečí a provozovatel na nic neručí, bylo mi při jízdě všelijak, ale nestalo se nic zlého. Výhled byl úžasný). Domy jsou zde opravdu postaveny z červených cihel a bez omítky, což městu dodává kompaktní vzhled v červenavém tónu. O tom druhém aspektu svědčí stovky fotografií na stěně radnice na náměstí… Jsou to fotografie partyzánů, kteří zahynuli v boji proti italskému fašistickému režimu, zejména v době takzvané Severoitalské socialistické republiky, kdy už byl Mussolini pouze loutkou německých nacistů. Bologna byla vždycky hlavní oporou italské levice, ať už sociálních demokratů nebo v dobách vypjatých i komunistů. I Benito Mussolini měl s Bolognou špatné zkušenosti, atentátník Anteo Zamboni, který se ho pokusil 31. října 1926 zastřelit, pocházel z Bologni a vybral si za místo atentátu právě své rodné město. (Zambonimu bylo 15 let a byl hned po atentátu zlynčován).

               Proč je bolognská politika tradičně vychýlená doleva je logickým důsledkem množství mladých lidí, kteří v ní žijí a hlavě studují. Jak pravil Winston Churchill – „kdo ve dvaceti není socialista, nemá srdce, kdo je jím ještě ve čtyřiceti, nemá rozum.“ V Bologni je dvacetiletých lidí obrovské množství, což souvisí se skutečností, že se zde nachází nejstarší universita v Evropě. Vlastně od ní – na rozdíl od universit v Neapoli či v Padově, které bojují o druhé a třetí místo (pomiňme Pavii, o jejíž historii jsem už psal) neexistuje zakládací listina a proto se nedá stanovit přesné datum, kdy universita vlastně vznikla. Někdy koncem jedenáctého století se spojilo několik místních škol a tak vzniklo první vysoké učení. Někdy koncem devatenáctého století bylo datum založení university stanoveno na rok 1088, ovšem zakládající listina chybí. Vyučovalo se zde právo, medicína, samozřejmě teologie a svobodná umění, dnes má universita 23 fakult a studuje na ní 100 000 studentů. Pokud byste ovšem chtěli v Bologni studovat, dejte si pozor na jednu věc.

               Symbolem Bologni jsou dvě šikmé věže, které člověk dobře vidí z Piazza Magiore. Věž v Pise je proti nim rovná jako svíčka. Ta vyšší z nich Torre degli Asinelli je vysoká sto metrů a naklání se o 1,3 metru doprava.

Pokud na ni jako student po 498 osmi schodech vystoupáte, prý nikdy nedostudujete. Takže prosím, nahoru až po promoci. Ta menší z věží Torre Garisenda má jen poloviční výšku, tedy 48 metrů, vychyluje se ale o 3,2 metru – doleva. Jak už jsem napsal, v Bologni má všechno tendenci vychylovat se doleva, včetně politiky. Ty věže jsou jen nejnápadnější z mnohých dalších. Jsou to věže šlechtických paláců, které si nechaly vznešené rodiny stavět, když byly měšťany přinuceny přestěhovat se z venkovských sídel do města. Věže byly znakem urozenosti obyvatel domu, jednak jako obranný prvek, jednak jako falický symbol. Původně jich bylo ve městě 180, dnes jich stojí ještě patnáct.

               Samozřejmě jsem se hned po příchodu do městského centra naštval. Hrozně. Hlavní atrakcí města je totiž Neptunova fontána na náměstí, které se po ní dokonce i jmenuje.

Vytvořil ji sochař Giambologna v roce 1566 a samozřejmě se v době, kdy jsme město navštívili, opravovala či rekonstruovala a byla tedy zahalena v lešení a neviditelná. Zaskřípal jsem zuby a byl jsem zvědavý, čím Bologna tuto zradu vykompenzuje. Má toho naštěstí víc než dost.

               Dominantou v centru města jsou tři budovy. Chrám svatého Petronia, Pallazo del Re Enzo a Palazzo comunale, čili městská radnice. Všechny jsou obrovské, až to vyráží dech.

               Začněme s palácem krále Enzia.

Málokdy se stává, aby budova dostala jméno po prominentním vězni. Ten palác přímo v centru na hlavním náměstí má zajímavou historii, zejména jeho jméno. Enzio byl nemanželským synem Friedricha II. a jeho nejlepším generálem. Jednu dobu, poté, co se oženil s dědičkou provincie Gallura na Sardínii, se dokonce nazýval sardinským králem, ale protože papež toto manželství nikdy neuznal, nakonec se králem nestal.  Jeho otec ho nechal spravovat celou severní Itálii a Enzio to dělal velmi schopně a nelítostně. Bologna byla vždy na papežské straně, byla ostatně součástí papežského státu. Bolognané byli tedy guelfové a měli s ghibelliny a jejich vůdcem Enziem nemalé problémy. A pak se na ně nečekaně usmálo štěstí. 26. května 1249 upadl Enzio v bezvýznamné šarvátce u Fossalty nedaleko Modeny do zajetí vojska města Bologny. Císař nabízel obrovské výkupné, sliboval, že okolo celého města postaví zeď ze stříbra, pokud za to jeho syn vyjde na svobodu.  Bologňané, kteří si dovedli představit, jak by se jim císařský syn mohl po svém propuštění pomstít, zůstali ke všem nabídkám hluší. Enzio zůstal v jejich zajetí až do své smrti 14. března 1272. Vězení měl ovšem opravdu fešácké. Obýval palác, který se tehdy ještě jmenoval Palazzo Nuovo, musel být tedy nově dokončený, mohl tam pořádat slavnosti a přijímat návštěvy – i dámské. Ty ho navštěvovaly rády, protože Enzio v sobě objevil poetické kořeny a skládal básně ve stylu rodící se renesance, tedy podle „Scuola nuova siciliana“. Dochovaly se sice především jeho melancholické sonety zabývající se zánikem štaufského domu (Poslední Štauf, Enziův synovec Konradin, byl popraven v Neapoli v roce 1268, Enzio sám jakož i sicilský král Manfred a jeho děti byli levobočci), ale sicilská nová škola se hodně zabývala veršováním o lásce a tomu se Enzio určitě nevyhýbal. Po jeho smrti přejmenovali Bologňané palác na „Palazzo del Re Enzo“, tedy dokonce svému vězni přiznali i jeho královský titul, který jejich pán, papež, nikdy neuznal.

               Na druhé straně náměstí naproti „Palazzo del Re Enzo“ se nachází největší boloňský kostel, chrám svatého Petronia.

Svatý Petronius, patron města, zde byl biskupem v letech 432 – 450. Jeho hrob se nachází v kostele, který sám založil, totiž v kostele svatého Štěpána, jeho jméno ale nese největší chrám ve městě. (V něm je uchovávána aspoň hlava světce, jako svatá relikvie) Na první pohled jsou na boloňském dómu nápadné dvě věci. Mramorem je obloženo jen přízemí, výše pak jsou na fasádě jen cihly. A co je nejnápadnější, kostel nemá příčnou loď. Všechny kostely se vždy stavěly ve tvaru kříže, svatý Petronius, jinak gigantická pětilodní basilika, ale křížovou loď nemá. Oba prvky, které jsem jmenoval, dávají pocit, že kostel není dokončený. A on opravdu nikdy dokončen nebyl. Boloňští totiž chtěli postavit největší kostel v Itálii, větší než chrám svatého Petra v Římě. V roce 1509 ale město obsadil papež Julius II., tedy právě ten, který svatého Patra v Římě stavěl a nutil Michelangela, aby mu vymaloval Sixtinskou kapli. Julius II. vypudil z města vládnoucí rodinu  Bentivogliů (vlastně přišel láskyplně ochránit poddané, kteří proti této vládnoucí rodině povstali a dostali se do neřešitelných těžkostí). Pozvali si na pomoc papeže a ten udělal stavebním snahám Boloňanů rychlý konec. Samozřejmě nemohl připustit, aby jeho stavbu v Římě někdo překonal. Udělal to takticky správně. Pokračování stavby nezakázal, ale v místě, kde se měla stavět ona příčná loď, nechal postavit budovu university. A bylo vymalováno. Zbytky zdiva, ze kterého ona příčná loď měla vzniknout, jsou patrné ještě dnes, universitní budova ve stylu renesance s arkádami, erby rektorů na stěnách, obrovskou knihovnou (Biblioteca communale) a  Teatro anatomico  ale stojí dodnes.

Teatro anatomico z roku 1563 je sál, kde se pořádaly veřejné pitvy. Strop zdobí symbolicky freska boha Apolla, boha léčivé moci. Uprostřed místnosti je mramorový pitevní stůl, pod baldachýnem u stěny je křeslo lektora, který nesou dvě mužské postavy bez kůže vyřezané ze dřeva. Nad pitvami dohlížel inkviziční kněz, který pitvu okamžitě zastavil, jestliže podle jeho názoru neodpovídala učení katolické církve. U stěn jsou lavice a křesla z cedrového dřeva, místnost je krásná. Vystavené dokumenty připomínají skutečnost, že zde od roku 1732 působila první žena v pozici universitní profesorky, Laura Bassi.

               Dnešní sídlo university je sice pořád ještě ve starém městě ale přece jen posunuto k jeho periferii, sídlí v Palazzo Poggi a celá čtvrť okolo tohoto paláce plná sgrafiti, plakátů a upoutávek na studentské akce dává jasně najevo, že tato universitní čtvrť patří skutečně studentům. Bologna je na svou universitu právem hrdá a studenti požívají nemalých privilegií a tolerance.

               Ale zpět do svatého Petronia, nebo tedy do toho, co se z něj přece jen podařilo postavit. Přes zásah papežů Julia II. a Pia IV. je to pořád ještě pátá největší katedrála na světě  – aspoň to tvrdí Boloňané. Je to gotická pětilodní basilika, vnitřní prostory opravu vyrážejí dech: Historicky nejzajímavější je ale první kaple vlevo. Zde došlo 24. února 1530 k poslední korunovaci římského císaře. Karlovi pátému se do Říma moc nechtělo, tři roky předtím Řím strašlivě vyplundrovali jeho vojáci (tzv. Sacco di Roma). V roce 1529 se papež a císař usmířili „barcelonským mírem“, což posvětili i svatbou svých levobočků – Karlovy nemanželské dcery Markéry s urbinským vévodou Lorenzem „synovcem“ papeže Klementa VII, o němž všichni věděli, že je to papežův syn. A součástí tohoto míru byl i závazek císařské korunovace, ke které Karel přijel po zastávce v Mantově do Bologni.

Po něm se už žádný císař od papeže korunovat nenechal. Karlův bratr Ferdinand I. neměl s vládci v Římě zrovna harmonické vztahy a proto se nazýval prostě „zvolený římský císař“ a po něm už tuto praxi následovali všichni další vládci. Papeže si na svou korunovaci pozval až Napoleon Bonaparte.

               Třetí budovou na Piazza Maggiore je Palazzo comunale, tedy městská radnice.

Je to neuvěřitelně obrovská budova, zabírající celý městský blok. S vnitřními nádvořími, jednotlivými paláci, samozřejmě všechno v červené barvě. Bramante zde postavil schodiště, po kterém mohli do prvního patra jezdit lidé na koních a dokonce i kočáry. Radnice se stavěla až po obsazení města papežskými vojsky, proto se na prvním poschodí nachází kaple Farnese s nádhernými freskami, připomínající tuto vlivnou papežskou rodinu, později vládnoucí v Parmě a Piacenze. Na fasádě radnice jsou fotografie oněch partyzánů, kteří zahynuli v boji s Mussolinim, ale i pamětní tabule na oběti masakrů na Korfu a Kefalonii, kde Němci jako pomstu za italskou „zradu“ v roce 1943 povraždili všechny zajaté italské vojáky (kdo viděl film Corelliho Mandolína, ví, o jaký strašný zločin nacistů se jednalo).

               Ale i když se vzdálíme od Piazza Maggiore, je pořád hodně co vidět. Například kostel svatého Štěpána Basilica di Santo Stefano. Jde vlastně o čtyři navzájem provázané kostely z období 5. až 11. století (původně jich bylo sedm), kde je pochován i jejich zakladatel svatý Petronius.

Jsou to Chiesa del Crocefisso, kterou se do komplexu vchází a kde jsou uloženy kosti svatého Petronia (tedy kromě oné hlavy), pak projdete do Chiesa del Santo Sepolcro, která byla původně křtitelnicí, proto má šestihranný půdorys. Vedle je Cortile di Pilato s nádrží, v níž si měl umývat ruce Pontius Pilatus po vyřčení rozsudku nad Kristem (bohužel ta nádrž pochází z osmého století, nahlas to tam ale raději  neříkejte). Chiesa della Trinitta je napojena na Chieza Santi Vitale e Agricola, který pochází z římských dob, tedy snad se opravdu jedná o kostel založený svatým Petroniem. Před těmito kostely je romantické náměstí Piazza San Stefano, jeden Aperol spritzer tu přišel na pět euro. Prostě v ceně byl i ten romantický výhled na kostely a okolní krásné budovy.

               A pak je tu kostel svatého Dominika. Zakladatel řádu mnichů kazatelů zemřel 6. srpna 1221 v Bologni a je zde v kostele, který nese jeho jméno, pochován. Kdo viděl skromný náhrobek svatého Františka v Assisi, pochopí, jaký byl rozdíl mezi těmito dvěma konkurujícími řády i jaký byl vztah oficiální církevní moci k oběma řádům. Dominikáni, jakožto „papežská tajná policie“ přezdívaní místo „Dominicani“ na „Domini canes“, čili psi pána, se hřáli v papežské přízni. Náhrobek svatého Dominika je obrovský, z mramoru a pracovali na něm nejslavnější umělci renesance, jako Nikolo Pisano, který sarkofág navrhl a manýrismu. I tehdy ještě mladý Michelangelo zde přispěl sochami dvou andělů a sochou  svatého Petronia.

Paradoxem je, že ve stejném kostele, jako tento papežský svatý je pochován i arcikacíř Enzio, syn císaře, kterého nenáviděli papeži ze všech lidí na světě asi nejvíc. Jak si ti dva rozumí, je mi záhadou, nicméně nebyly zaznamenány žádné mimořádné seizmické otřesy, které by svědčily o tom, že by se posmrtně hádali či bili. Nedaleko dál na západ je kostel svatého Františka s hrobkou papeže Alexandra V. jedna z prvních budov v Itálii, postavená ve stylu francouzské gotiky.

               Jen  krátká odbočka k Michelangelovi. V Bologni vytvořil ještě jedno své dílo, jedno z největších. Na zakázku papeže Julia II. poté, co tento Bolognu pokořil, vytvořil Michelangelo obrovskou bronzovou sochu papeže s tiárou a žezlem, která byla umístěna před chrám svatého Petronia. Odhalena byla 21. února 1508, Michelangelo pak odjel malovat strop Sixtinské kaple. Sochu Julia II. v Bologni nenajdete. Tři roky po jejím odhalení ji obyvatelé Bologně, kteří povstali proti papežské nadvládě, strhli, rozbili na kusy a ty hodili do pece. Ani sochy géniů si tedy nejsou před revolucemi jisté.

               Ovšem nejen kulturními památkami je živ člověk a už vůbec ne v Bologni. Bologna je město jako stvořené pro shopping – doufám, milé dámy, že jste právě nastražily uši. Skoro celé město je totiž obehnáno podloubím, jeho celková délka dosahuje údajně 37,6 kilometru!!!

A většinou je jeho klenutí vyzdobené krásnými freskami či jinými ozdobami, ale hlavně, všude jsou obchody a kde nejsou obchody, tam jsou kavárny, obchody s lahůdkami a cukrárny, čili z obchodu na kávu a znovu do obchodu, prostě kdo miluje brouzdání po obchodech a buticích, nenajde vhodnější město než je Bologna. Nejhustěji jsou nakoncentrovány ve čtvrti tzv. Quadrilatero, v někdejší římské Bologni, kdy se toto významné město na Via Aemilia ještě jmenovalo Bononia. Pokud by se někomu obchody a butiky zdály být drahé či nudné, pak může popojít několik set metrů z městského centra (samozřejmě pod podloubím) na bleší trh na náměstí osmého srpna (Piazza Otto Agusto). Na obrovské ploše se zde prodává úplně všechno, a to v cenách mezi 3 a 5 Eury. Nechybí ani jedna falšovaná slavná značka ať už kabelek, bot či hodinek. Jenom si dejte pozor na peněženky a kabelky, ani početní přítomní policisté neuhlídají všechno.

Bleší trh proslavil Bolognu daleko za její hranice, nedaleko na to přihlíží nepostradatelný Garribaldi ze svého koně.

               Podloubí je na celé cestě dlouhé 3,6 km, která vede od brány Porta Saragozza na kopec za městem, kde se nachází kostel Santa Maria de Luca. Jsou odtud úžasné výhledy nejen na město a na Apeniny, ale za jasného počasí jsou vidět údajně i Alpy. My jsme měli opar, takže jsme se museli spokojit s pohledem na červené střechy města s dominantními obrovskými kostely. Stálo to i tak za to. Kostel je slavný ikonou Panny Marie s Ježíškem (Beata vergine di san Luca), kterou měl namalovat sám evangelista Lukáš. Otvírací doby vůbec neodpovídají údajům v turistickém průvodci, takže jsme vpadli do kostela pět minut před dvanáctou, kdy kostel zavírali a ikonu jsme zahlédli na nějakých deset sekund. Podle karbonové analýzy je prý z dvanáctého století, ovšem jak známo byzantští prodejci relikvií byli velmi vynalézaví. Trošku mě to uklidnilo, že kolega Lukáš (lékař a spisovatel) nebyl ještě k tomu i nadaným malířem – to by bylo už opravdu příliš.

               Abych nezapomněl, Bologna je italské město, tedy něco o jídle. Samozřejmě je zde ona známá boloňská specialita. Ale prosím, boloňské špagety  – tedy spagetti bolognese – můžete žádat kdekoliv na světě, jen ne v Bologni! Originál jsou totiž Tagliatelle bolognese, tedy těstovina poněkud hrubší a jiného tvaru než špagety – široké a ploché nudle. To masové ragú je samozřejmě to, které dobře známe. Objednal jsem si pod arkádami „Palazzo Re Enzo“ tagliatelle bolognese, aniž bych se podíval do jídelního lístku a vysloužil jsem si za to milý úsměv servírky, u které jsem právě postoupil do společnosti civilizovaných lidí. Možná jsem si ten úsměv vysloužil k za oslovení „signorina bella“, který mohla vzhledem na přítomnost mé ženy přijmout jako kompliment, aniž by se musela obávat nějakých postranních myšlenek. Přinesla k nudlím i velkou porci strouhaného parmezánu. Mimochodem, byla opravdu moc pěkná. Když jsem si po výborném jídle objednal ještě dvě espresa, očividně jsem si ji už úplně získal. Cukr stál na hladině kávy přesně předepsaných pět sekund. Svět umí být krásný.

               V tu chvíli jsem Bologni odpustil toho Neptuna. Na toho se ještě někdy přijedu podívat. Ostatně jsem ani nestihl navštívit muzeum městské historie a řadu dalších lákadel. A moje žena, i když oficiálně shopping nenávidí, kouzlu Bologne taky podlehla.

Padova

               Padova je neodlučitelně spojena se jménem svatého Antonína. Samozřejmě to ví, snaží se ale nabídnout mnohem víc, než kult tohoto svatého.

               Svatý Antonín se narodil 15. srpna 1195 v Lisabonu. Na místě jeho narození je kostel nesoucí samozřejmě jeho jméno a 13. června je v portugalském hlavním městě obrovská sardinková slavnost s průvodem samby, prostě největší městský svátek v průběhu celého roku. Antonín byl předurčen pro kněžskou kariéru a v patnácti letech vstoupil do řádu Augustiánů, už v roce 1220 ale přestoupil do řádu Františkánů, kteří mu víc imponovali svou snahou pomáhat chudým a nemocným. Jeho touhu zemřít jako mučedník, kvůli které odešel jako misionář do Maroka, mu zhatilo chabé zdraví. Byl ze zdravotních důvodů poslán do Itálie. Zemřít na tuberkulózu místo mečem nevěřících nebylo jeho cílem. Když se v roce 1221 zúčastnil generální kapituly řádu, všiml si ho svatý František pro jeho neobyčejný řečnický talent a poslal ho kázat do provincie Romagny. Tam působil posledních osm let svého života, než zemřel ve věku 36 let v Padově.  Musíme si uvědomit, že Antonín kázal tak úchvatně v cizí řeči – jeho rodnou řečí byla portugalština, která se od italštiny liší zhruba jako čeština od ruštiny – musel mít tedy nebývalý talent na řeči a nejen na ně.

               Obyvatelstvo města si ho během jeho mise tak oblíbilo (i když jednou poté, co mu lidé nenaslouchali, šel raději kázat rybám), že požadovalo hned po jeho smrti důrazně jeho svatořečení. Papež Řehoř IX. (známý zarputilý oponent císaře Friedricha II.) nebyl tou myšlenou nadšen. Chtěl se totiž ke svým dvěma novým dítkům – žebravým řádům Františkánů a mnichů kazatelů, tedy Dominikánům, chovat neutrálně, přičemž mu Dominikáni byli jako ochotní spolupracovníci inkvizice milejší. Obyvatelstvu byli ale právě proto protivní a snažili se je držet pokud možno mimo hradby měst, zatímco Františkány přijímali do svých obcí rádi.

               Papež právě 16. července 1228 svatořečil svatého Františka a připravoval svatořečení svatého Dominika, které se uskutečnilo 13. července 1234. A teď najednou měl svatořečit dalšího Františkána? V žádném případě! Obyvatelé Padovy se tedy rozhodli, že si svatořečení svého Antonína vynutí násilím. Ozbrojili se vidlemi, kosami a cepy a vyrazili na Řím, aby papeži předložili úderné argumenty, proč Antonín svatý být musí. Papež, který se právě nacházel ve válce s císařem Friedrichem II., dostal strach. Následoval nejrychlejší proces svatořečení v historii církve a než padovští stačili dorazit do Říma, byl už jejich Antonín svatý, svatořečen byl 30. května 1232. Františkáni šli tedy  – abychom to vyjádřili fotbalovou řečí – přes nepřízeň rozhodčího do vedení 2:0, Dominik o dva roky později snížil na 2:1, na vyrovnání si ale museli Dominikáni počkat až na svatého Tomáše Aquinského. Ten byl svatořečen od neméně problematického papeže Jana XXII. 18. července 1323.

               Aby byla výjimečná výřečnost Antonína dostatečně znázorněna, jsou v jeho kostele v prosklené vitríně u jeho hrobu vystaveny – jako svatá relikvie – vedle jeho jazyka a dolní čelisti i jeho hlasivky, vše za neprůstřelným sklem. Poněkud obskurní divadlo. Samotný chrám, který Padované nazývají prostě jen „Il Santo“ tedy „Svatý“ je poněkud vzdálen od samotného centra města. Padované začali z vlastní iniciativy se stavbou kostela pro svého svatého ještě v roce jeho svatořečení 1232 a v roce 1239 byla gigantická stavba hotová.  Je to obrovský kostel se šesti kupolemi (ta centrální je špičatá), tvořícími společně obraz kříže. Vyfotografovat ho vcelku není snadné, na to je před chrámem prostě příliš málo místa.

Hlavní oltář vytvořil Donatello, jehož dílem je i socha Gattamelaty před kostelem. Ta nemá se svatým Antonínem nic společného. Donatello vytvořil tuto jezdeckou sochu (údajně první bronzová jezdecká socha na světě – ale věřte Italům jejich další „piú“!) za slušný peníz pro benátského condottiera Erasma de Narni, kterému se přezdívalo „flekatá kočka“ – Gattamelata.  On sám miloval přezdívku „kočka s ledovýma očima“, ale to bylo pro Padovany příliš náročné. Ke kostelu naléhá obrovský františkánský klášter hned s několika dvory a křížovými chodbami v zajímavém stylu – sice ještě románském, ale s už zalomenými oblouky, očividně příznaky blížící se gotiky. Na jižní straně náměstí je  „Scuola da Santo“ s 18 freskami znázorňujícími zázraky svatého Antonína, které vytvořil Tizian v roce 1511.

               Ovšem Padova je hrdá na řadu dalších věcí, nejen na svého svatého a jeho kostel, kde je i pochován a který se tak stal jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst na světě.

Jde v první řadě o universitu, která bojuje s Neapolí o titul druhé nejstarší evropské university – obě byly prý založeny v roce 1222. Padova vítězí díky tomu, že nemá žádnou zakládací listinu, zatímco Neapol prozrazuje zakládací listina císaře Friedricha II. z 5. června 1224, a Neapolitáni marně tvrdí, že jejich universita existovala už o dva roky dřív.  Že jejich universita existovala už před Padovou, tvrdí ostatně i obyvatelé Pavie a Vicenzy – a ti druzí mají snad dokonce pravdu, ovšem Universita ve Vicenze v roce 1209 zanikla). V Padově studovali lidé jako Albertus Magnus, Galileo Galilei, Koperník či Torquato Tasso. Na rozdíl od Bologni, která byla přímo na území papežského státu a tedy pod církevní kontrolou, byla Padova nezávislou komunou. (až v roce 1405 připadla benátské republice) – proto směla vychovat tyto nejslavnější buřiče.

V universitní budově můžete navštívit Teatro anatomico, tedy místo, kde se prováděly veřejné pitvy, v Padově poněkud méně sledované nedůvěřivou církví než v blízké Bologni. Ale o tom až když budu o Bologni psát.

Ovšem srdeční záležitostí Padovy je náměstí „Pratto della Valle“. Padované tvrdí, že je třetí největší v Evropě po Rudém náměstí v Moskvě a Plaza Concorde v Paříži, přičemž samozřejmě Moskvu nepovažují tak úplně za Evropu a proto je jejich náměstí zase jednou skoro „piú“. Paříž je holt Paříž, to se musí akceptovat.  

Důvod této omračující rozlohy náměstí je prostý. V římských časech, kdy se Padova jmenovala ještě Patavia a žil zde mimo jiné i slavný historik Titus Livius, zde byl cirkus pro závody koňských spřežení – proto má toto náměstí i svůj oválný tvar. V někdejší jízdní dráze probíhá dnes vodní kanál se sochami slavných Padovanů na svém okraji. Mezi nimi i socha první promované lékařky na světě – v roce 1684 získala titul doktorky medicíny na padovské universitě jako první žena v historii jeptiška Lucrezia Cornelia Piscopia. Jak se mezi sochy Padovanů dostal i polský král a sedmihradský vévoda Štěpán I. Bátory se mi nepodařilo zjistit.  V Padově se určitě nenarodil, a pokud jsem dobře rešeržoval, ani nestudoval. Postavit ji zde dal poslední polský král Stanislav Poniantowski. Snad mohlo být důvodem této pocty, že Báthory založil universitu ve Vilnjusu, která nese jeho jméno.

I když byla Padova dvakrát zcela zničena – v roce 452 Huny a v roce 601 Langobardy, v prostoru někdejšího cirku se při obnově města nikdy nestavělo – a tak toto impozantní náměstí zůstalo magnetem pro turisty. Dominantou náměstí je kostel Basilika Santa Giustina, kterou jsme původně omylem považovali právě za katedrálu svatého Antonína. Večer je náměstí plné lidí, barevně osvětlené fontány vystřelují k nebi množství vody, jsou zde bary a restaurace, prostě je zde centrum večerního života města.

Ovšem Padova, to nebyla jen učenost a revolucionáři typu Koperníka a Galileo Galilea, ale i umění.  A s ním revolucionáři v umělecké tvorbě – objevitel perspektivy Giotto a malíř, který ji dovedl k další dokonalosti Andrea Mantegna, s kterým jsme se setkali při vyprávění o Mantově, odkud pocházel a kde se dobře oženil.  Jestliže navštívíte Padovu a nebyli jste v „Capella degli Scrovegni“, pak návštěva města neplatí. Kapli si nechala postavit rodina padovských zbohatlíků  – zakladatele bohatství Reginalda Scrovegniho potkal Dante v pekle a jeho syn dal stavět v letech 1303 – 1305 onu kapli za odpuštění hříchů svého otce (jehož peníze si ale ponechal). Využil k tomu volné stavební pozemky v amfiteátru staré Patavie, zničeném stejně jako zbytek města Langobardy, zbytky amfiteátru je i dnes možné vidět v okolním parku. Pro vytvoření vnitřní výzdoby kaple byl povolán z Florencie tehdejší největší mistr a reformátor malířství Giotto. A výsledek vyráží dech. Samozřejmě se do kaple nedostanete jen tak. Pohled na fresky je bezmála „K NEZAPLACENÍ“, Italové umí těžit z výjimečných děl. Dovnitř se jde speciálním traktem, kaple sama má vakuové dveře, aby se dovnitř nedostala vlhkost, a turisté smí dovnitř jen v malých skupinách – aby tam příliš nenadýchali. Fresky znázorňují život panny Marie a Ježíše Krista zcela novým, živým způsobem, místo vznešeného ztuhlého gotického stylu maloval Giotto své svaté jako lidi, které potkával denně na ulici, renesance byla tady a přes veškeré snahy Říma se nedala zastavit.

Z římských časů se v Padově zachovalo skutečně velmi málo. Vedle trosek zdí amfiteátru je to ještě Tomba di Antenore – římský náhrobek vystavený na jedné z padovských ulic.

Centrum města tvoří radnice, tedy „Palazzo comunale“, na něž navazuje „Palazzo della Ragione“ a gotická budova university.

Jsou zde tři navzájem provázaná náměstí „Piazza della Frutta“ a „Piazza dell´Erbe“, jakož i „Piazza dei Signori“. Jsou poměrně malá, s „Prato della Valle“ se rozhodně nemohou ani vzdáleně srovnávat. Obklopeny jsou ale krásnými budovami, jako vzpomínka na benátskou minulost je zde Benátská všeobecná pojišťovna s lvy svatého Marka, ten se nachází i na obvyklém sloupu na náměstí.  Dóm pochází sice ze šestnáctého století, ale fasáda je klasicistická, vedle stojící baptisterium si rodina Carrara přeměnila na rodinnou hrobku. Dóm jako by se smířil s tím, že se svatým Antonínem ve své popularitě nemůže držet krok, ale na to jsme v severoitalských městech zvyklí. Dóm je zde jen velmi zřídka i nejdůležitějším městským kostelem.

Na nádvoří radnice jsme zažili nádherný koncert, kterému přihlížel Francesco Petrarca, mající na nádvoří radnice svou sochu. Petrarca patří vedle Danteho a Boccacia k zakladatelům humanismu, a renesance v literatuře. Ostatně je svým výstupem na Mont Vermox považován také za zakladatele alpinismu. Petrarca upínal velké naděje k našemu Karlu IV., v němž viděl možného obnovitele slávy Římského impéria. Zklamal se. Karel IV. šel sice důsledně ve stopách svého předchůdce na císařském trůně Friedricha II. ale vyvaroval se jakýchkoliv konfliktů s církví a tam ovládala Řím a centrální Itálii. Petrarca prožil většinu svého života ve vyhnanství, Padova je na něj ale hrdá. Ne, zklamu vás, velký Francesco studoval v Bologni, není tedy produktem padovské university. Ale v roce 1369 se usadil v obci Arqua nedaleko Padovy v pohoří Colli Euganei a zde i zemřel. Je to v termální oblasti, městečko obklopují lázně Terme Abano, Galzignano, Battaglia, zřejmě starému pánovi dělala teplá voda dobře. V Arque, která se k 500 letému jubileu příchodu mistra přejmenovala na Arqua Petrarca, je samozřejmě „Casa Petrarca“, tedy dům, kde mistr bydlel (nakolik je autentický můžeme opět jen hádat) s muzeem o jeho životě. Petrarca je v Arquě pochován, jeho mramorový sarkofág stojí před místním kostelem.

Padova to jsou tedy fresky (vedle už vzpomenuté „Capella degli Scrovegni“ jsou i v „Museo civil“ hned vedle, ale i na universitě (kde je i teatro anatomico, tedy sál na veřejné pitvy podobně jako v Bologni) v „Chieza degli Eremiti“ atd. ale i podloubí a podloubí a podloubí.  Stejně jako v nedaleké Bologni jsou téměř všechny ulice lemovány arkádami s podloubím, na rozdíl od Bologni nejsou ale tak vyzdobeny a upraveny na shopping, mají v sobě víc privátní atmosféry. Podloubí má i „Palazzo Zabarella“, kde žila významná padovská rodina.

Její nejslavnější syn, Francesco, vystudoval právo na místní universitě a platil na začátku patnáctého století za nejlepšího tehdejšího právníka. Snažil se obhajovat v Kostnici Jana Husa, ale marně, Hus jeho pomoc odmítl. Zabarella platil za nejnadějnějšího kandidáta při volbě nového papeže, který měl být v Kostnici zvolen po sesazení tří papežů, kteří se tehdy této pocty domáhali. Zemřel bohužel už 26. září 1417 a tak přítomní voliči zvolili místo něho 11. listopadu stejného roku Odda Collonu, který ale na rozdíl od Zabarelly patřil ke konzervativnímu křídlu a konsiliární reformní hnutí potlačoval, až nakonec v třicátých letech 15. století zaniklo. Absolutní moc papežů se vrátila a vedla nakonec k reformaci a rozštěpení církve. Kdo ví, jakými chodníčky by se dějiny ubíraly, kdyby se papežem stal reformně naladěný Francesco? Ostatně socha papeže Evžena IV., který reformní konciliární hnutí definitivně pochoval, se nachází mezi mnoha slavnými Padovany na „Prato della Valle“. Evžen nebyl sice přímo z Padovy, byl ale Benátčan, a protože Padova byla od roku 1405 benátská, museli na něj být Padované hrdí. Ať už chtěli nebo ne.

Ach, abych nezapomněl, Andrea Palladio! Padova byla součástí benátské republiky, bylo by možné, že zde nezanechal žádné stopy? Zanechal a to v křestní knize kostelíka San Michele.  Andrea Palladio se v Padově narodil a byl zde 30. listopadu 1508 pokřtěn. V Padově ale žádná jeho díla nenajdete, ani jemu připisovaný náhrobek Luigiho Viscontiho v kostele svatého Antonína nevytvořil on. Inu, doma není nikdo prorokem! Ale v bezprostředním okolí města stojí přece jen vily, které vyprojektoval, například Villa Pisani v Montagnana či Villa Cornaro v Piombinu. Ale Padova, jeho rodné město, tvoří na území někdejší Serenissimy čestnou (nebo spíše nečestnou) výjimku, co se týká tvorby tohoto geniálního architekta. Ale i bez něj je hezká dost.

Zcela netypicky pro italské město nás v Padově trápil hlad. V centru bylo neskutečné množství barů, kde si člověk mohl dát něco k pití, ale jídlo ne a ne najít. Kavárna „Cafe Pedrocchi“ přímo v centru v klasicistickém stylu z roku 1831 je sice v Padově prakticky povinný program, ale vzhledem ke kručícím žaludkům jsem se návštěvu ani nepokusil navrhnout. Nálada ve výpravě, která se skládala z mé ženy a syna, se rychle horšila a samozřejmě byl na vině průvodce, tedy já. Když jsem konečně dorazil k doporučované restauraci „Trattoria san Pietro“, byla tato zavřená „per ferie“ – byl přece jen srpen. Když už hrozilo povstání, zakopli jsme zcela náhodou nedaleko „Piazza Duomo“ o další doporučovaný lokál „Osteria da Capo“. Jídlo bylo skvělé, ovšem Osterie prý mají být v cenově příznivé zóně. Tato tedy rozhodně nebyla. Za jídlo a „vino della casa“, které mi způsobilo příšerné pálení žáhy po celou následující noc, jsme za tři osoby zaplatili 112 Euro. Ale hlavní věc, byla, že výprava nesáhla vůči svému průvodci k násilí.

Najít v Padově cenově dostupný hotel, který by byl dobře dosažitelný autem, nebyl naproti tomu žádný problém. Hotelík s avantgardním jménem „M 14“ byl milý, do centra to bylo jen pár kroků.

               Slečna na recepci mluvila velmi dobrou angličtinou s oním rozkošným italským přízvukem, který na ní miluji, že totiž každé slovo musí zakončit samohláskou, protože si to jinak prostě nedokáže představit.

               „Where aree you froma?“

               „Austria.“

               „You areee welkommene. Enjoyi the dayi.“

               Byla prostě úžasná. Stejně jako její město. Svatý Antonín nebyl jediný, kdo měl talent na jazyky.

Ravenna

Ravenna prožila své nejslavnější období v čase zániku. Právě zde se uzavřela epocha starověku, tedy antiky a začal středověk. Stalo se to v roce 476, když náčelník kmene Herulů Odoaker sesadil posledního západořímského císaře Romula, zvaného pro své mládí Augustulus (císaříček), oznámil do Konstantinopole východořímskému císaři Zenonovi, že Itálie už žádného císaře nepotřebuje, ale podřizuje se Zenonovi osobně a on Odoaker je mu ochoten se mu podřídit v hodnosti italského krále „Rex Italiae.“ Už od smrti císaře Valentiana III. v roce 455 se střídali panovníci na západořímském trůnu v několikaletých ( a někdy i nekolikaměsíčních) intervalech, ve skutečnosti vládli říší ale generálové, tzv. „magister militium“. Poslední z těch slavných a vlivných velitelů Ricimer, zemřel v roce 472. V roce 475 sesadil senátor Orestes císaře Julia Nepota, který utekl do Dalmácie a dosadil na trůn svého syna Romula, aby vládl jeho jménem. Tehdy měl velitel germánských oddílů, které měly nového císaře chránit, tedy Odoaker, toho divadla právě dost a ukončil existenci západořímské říše. Kupodivu byl zabit jen Orestes, Romula, poslal Odoaker na jistý statek u Neapole, kde v klidu dožil – ještě v letech 507 – 510 zde očividně žil, protože mu tam nový vládce Itálie Theodorich posílal důchod.

               Odoakerovi jeho úmysl naklonit si císaře v Konstantinopoli tak úplně nevyšel, protože tento stále ještě uznával Orestem sesazeného císaře Julia Nepose. Tento byl sice zavražděn v roce 480, pro Odoakera měla ale tato situace mít tragické následky.

               Proč se události spojené s koncem tisícileté římské říše odehrály v Ravenně a ne v Římě? Protože už v roce 402 přesunul císař Honorius hlavní město Západořímské říše z Milána do Ravenny – Řím císaři opuštěn už v roce 396 k velké radosti místních biskupů (budoucích papežů) kteří se tak mohli emancipovat od císařské moci. Jediným důvodem, proč to Honorius udělal, byla skutečnost, že byla Ravenna  na rozdíl od Říma či Milána –  považována za nedobytnou. Hned v roce 408 si na ní vylámali zuby Západní Góti pod Alarichem., kteří si pak o dva roky později zpravili chuť právě dobytím a vyplundrováním Říma.

V roce 489 se proti Odoakerovi vypravili Ostrogótové, které na Odoakera poslal východořímský císař Zenon. Císař pověřil ostrogótského náčelníka Theodoricha, který vyrostl jako rukojmí na konstantipolském dvoře, aby Odoakera svrhl a Itálii podřídil přímo jemu. I Theodorich se ale musel přesvědčit o tom, že byla Ravenna tehdejšími vojenskými prostředky nedobytná. Tím se ale nedal odradit a začal ji obléhat. Po třech letech došla trpělivost oběma stranám. Theodorich nemohl do města a Odoaker zase z města a tak se dohodli na remíze. V praxi to mělo znamenat, že budou vládnout Itálii společně. Součástí dohody ale bylo, že Odoaker vpustil Theodoricha a jeho vojáky do města a gótský náčelník hned na smírčí hostině Odoakera vlastní rukou zabil a vládl nadále sám.   Pro Ravennu začala nejslavnější doba jejích dějin, o čemž svědčí monumentální náhrobek krále Theodoricha velkého, v němž byl tento velký vládce po své smrti v roce 526 pochován.

               Sporů o jeho následnictví využil východořímský císař Justinián, a když dal ostrogótský král Wittiges zavraždit svou manželku Amalasvintu, Theodorichovu dceru, usoudil císař, že ostrogótský panovník tím ztratil mandát a poslal na něho vojsko pod vedením slavného vojevůdce Belisaria. Následovaly dlouhé roky víceméně nerozhodných bojů, než císař poslal do Itálie svého minstra eunucha Narsese a ten udělal s Ostrogóty v roce 553 definitivní konec. Byzantinci se netěšili dlouho, už v roce 576 vpadli do Itálie Langobardi a začali obsazovat jedno město po druhém. Ravennu ale opět nedokázali obsadit a ta zůstala byzantská až do roku 751, kdy  ji přece jen dobyl langobardský král Aistulf a její pověst nedobytnosti tím vzala za své. Ravenna byla ale až do tohoto roku hlavním městem takzvaného Exarchátu podléhajícího byzantskému císaři, který zabíral střední Itálii i s Římem a zdobila se, jak už se na hlavní město patří.

               Ravenna byla slavná, bohatá a mocná v době, kdy bylo umění malování do omítky, tedy fresek, neznámé. Stěny chrámů a paláců byly zdobeny mozaikami a proto je dnešní Ravenna městem nádherných mozaik. Za nimi se sem jezdí a za nimi jsme tam jeli i my.

               Byzantskou minulost připomíná Hotel Bizancio v centru města. Tam jsme bydleli. V roce 1441 se Ravenny zmocnili Benátčané a v roce 1509 se stala součástí papežského státu a v něm zůstala až do roku 1859. Na benátskou nadvládu upomíná obrovská ruina pevnosti  Rocca di Brancaleone v městském centru, která je nyní velkým parkem Giardini publici.

               Na rozkošné „Piazza del Popolo“ stojí dva sloupy z patnáctého století se sochami svatých a ze stejné doby je i „Palazzo Veneziano“ v renesančním stylu. Na čtyřech z osmi sloupů kolonády paláce je monogram Theodoricha velkého. „Palazzo comunale“, čili radnice, je o dvě století mladší.

               Nejstarším objektem, kde člověk může mozaiky obdivovat, je legendární hrob „Gally Placidie“.

Tato dáma, dcera římského císaře Theodosia I., sestra císaře Honoria a matka císaře Valentiniana III., jehož jménem na území západořímské říše v podstatě vládla, si samozřejmě po své smrti zasloužila nádhernou hrobku. Právě ona a její bratr Honorius vybudovali z Ravenny skutečně metropoli Západořímské říše. Hnidopiši historici sice objevili, že byla pochována v Římě a ne v monumentálním mauzoleu v Ravenně, ale KOHO TO UŽ ZAJÍMÁ? V mauzoleu jsou tři sarkofágy císařů Konstantina III., druhého manžela Gally Placidie a jejího syna Valentiniana III. Třetí sarkofág je pro ni, ať už v něm leží nebo neleží. Mozaiky, osvětlované světlem alabastrových oken znázorňují ve spodní řadě rostlinné motivy a zvířata, nahoře pak symboly evangelistů, apoštoly a Krista jako „dobrého pastýře.“ Ravennské mauzoleum nechal z nánosů bahna vykopat císař Friedrich II, když v Ravenně dlel se svým vojskem a měl strach, aby se vojáci nenudili a z nudy nevyváděli hlouposti. Protože jakožto otec renesance obdivoval vše antické, dal vyhrabat tento skvostný hrob, který člověk může navštívit i dnes.

               Mozaiky jsou největším pokladem Ravenny. To co můžete v Istanbulu, tedy někdejší Konstantinopoli vidět jen jako rudimenty, je zde v celé nádheře. Samozřejmě mozaiky v „Capella palatina“ v Palermu jsou ještě impozantnější, ty jsou ovšem o celých šest set let mladší. Takže ranně křesťanské mozaiky v podobné kráse jako v Ravenně neuvidíte nikde na světě.       O něco mladší ale monumentálnější jsou mozaiky v chrámu „San Vitale“, který nechal postavit císař Justinián. Proto monumentální budova trošku připomíná Hagiu Sophiu v Istanbulu, kterou dal stavět stejný císař ve stejném stylu. Stojí hned vedle Mausolea Gally Placidie a v přilehlém klášteře je muzeum antického a časně středověkého umění. Mozaiky znázorňují Krista mezi archanděly, Evangelisty svaté a tomu všemu kraluje beránek v klenbě. Svatý Vitalis je místní svatý, který byl údajně zaživa pohřben v době pronásledování křesťanů za časů císaře Nerona, tedy okolo roku 60 našeho letopočtu. V klášteře San Vitale na nás čekalo překvapení v podobě vchodu s detektorem kovů, jako na letišti či v přísně tajném traktu ministerstva. Ovšem lidi přes něj procházeli, detektor pištěl, div se nezbláznil, ovšem zaměstnance kláštera to nijak nevyvedlo z míry. Že by si některého z detekovaných turistů vzali stranou a zjistili, zda u sebe má bombu, pistoli či nůž, je ni nenapadlo. Přítomnost onoho detektoru a účel jeho umístění pro mne tedy zůstal záhadou.

               Při lovu na ravennské mozaiky se musíte z „Piazza del Popolo“ vydat k Dómu. Ale ne do něho, je to nová stavba z osmnáctého století, kde se z originální stavby zachovala jen věž a krypta. Do koloritu Ravenny se naprosto nehodí. Ale hned vedle je obrovské „Battisterio Neoniano“, čili ortodoxní křtitelnice.

Vevnitř je křtitelnice z mramoru a celá stavba je vyzdobená nádhernými mozaikami. V kopuli je motiv křestu Krista Janem Křtitelem podle textu Markova evangelia, obrazy apoštolů a evangelistů. Úžasné místo, aby zde člověk vydechl obdivem a chvíli pobyl. V „Museo Archivescovile“, tedy arcibiskupském muzeu za dómem je jeden artefakt, který se vyplatí vidět – „Cattedra di Massimiliano“. Biskupský stolec vyřezaný ze slonové kosti ze šestého století, podle tradice zobrazující scény z Nového i Starého zákona.

               Podobné motivy jako v „Battisterio Neoniano“ najdete i v menším „Battisterio ariano“. I tady je v kopuli motiv křestu Krista. Hned vedle se nachází kostel San Spirito, někdejší katedrála ariánů.  Jde o románskou klasickou basiliku s velkým nádvořím a sloupořadím před vchodem. Uvnitř jsou stěny pokryté prostou omítkou. Gótové jako všechny germánské kmeny (s výjimkou Franků) byli Ariáni, kteří vyznávali učení alexandrijského filosofa Aria a měli tedy jiné chápání podstaty svaté trojice.

               Nejkrásnější mozaiky ve městě jsou v kostele „San Apollinare Nuovo“. Toto byla dvorní kaple krále Theodoricha Velkého, nedaleko od kostela na ulici „Via Allberoni“ se ostatně nacházejí i zbytky jeho paláce. Kostel sám je sloupy dovezenými z Konstantinopole rozdělený na tři lodě. Na stěnách jsou mozaiky svatých, na jedné straně jsou muži, na druhé ženy, všichni v římském oblečení, muži v tógách, ženy v tunikách a v rukou nesou všichni mučednické koruny. „San Apollinare“ je nejkrásnější příklad byzantského románského stylu.

Pokud chcete navštívit ale ten nejkrásnější příklad architektury této doby, musíte z Ravenny asi pět kilometrů na jih. Tam, kde kdysi byl dnes už dávno zanesený ravennský přístav, stojí chrám a klášter „San Apollinare in Classe“. Nenechejte se mýlit kulatou zvonicí, která je o dobrých čtyři sta let mladší než klášter sám. Je o klasickou ranně křesťanskou stavbu i s předsálím, úžasnou bazilikou se štíhlými sloupy a poměrně úzkými oblouky typickými pro byzantský architektonický styl a samozřejmě mozaiky. Opět jednou nádherné mozaiky včetně svatého Apolináře, rovněž světce, jehož působení se váže na Ravennu. Údajně ho sem poslal sám svatý Petr. Poté, co zázračně uzdravil řadu nemocných, přivodil si nenávist pohanů a nakonec byl na ravennské ulici zlynčován rozvášněným davem.

               Čím se Ravenna může chválit a taky se chválí je hrob otce italského jazyka Danteho Alligieriho. Dante zemřel v Ravenně po devatenáctiletém vyhnanství. Jeho rodné město Florencie ho odsoudilo k smrti upálením, poté, co ve Veroně začal svou práci na svém vrcholném díle „Božské komedii“ ukončil ji krátce před svou smrtí v roce 1321 v Ravenně. Florencie se marně po celá staletí snažila dostat mrtvolu svého nejslavnějšího rodáka do hrobky, kterou pro něj připravili v kostele „Santa Maria Novella“. Ravenští zůstali neoblomní a náhrobek ve Florencii je dodnes prázdný. Velký básník je pochován v Ravenně a Florentští mají pouze privilegium, že mohou dodávat olej do lampičky věčného světla, které visí od stropu v Danteho hrobce.

               Hned vedle je chrám svatého Františka. Obrovská románská basilika má problém, že mozaiková podlaha její krypty se dnes nachází pod vodou. Ravenna totiž od antických časů poklesla už o celé čtyři metry.

Štíhlé románské sloupy jsou opět zaklenuty úzkými ranně románskými oblouky, omítka mezi nimi je prostá jako v San Spirito. Ne, Ravenna se nezdobí freskami jako jiná italská města, má své mozaiky.

               To jí ale nebrání, aby na skvostné románské baziliky nepřilepila barokní nebo dokonce klasicistní fasády jako například na kostele „Santa Maria in Porto“ nebo „San Giovani Evangelista“. Někdy prostě musíte Italům tu jejich kreativitu odpustit.

               Pokud navštívíte Ravennu, není možné nenavštívit symbol města, hrobku krále Theodoricha Velkého. Nechal si ji stavět ještě za svého života, samotná hrobka je sice velká a jen kopule z jednoho kusu vápence váží 300 tun. Přízemí má tvar řeckého rovnoramenného kříže. Stavba je z vápence bez malty, tedy spíše orientálního než římského typu, jakási kombinace orientálního a germánského stylu. Zda tam byl Theodorich vůbec pochován, o tom se vedou dodnes spory. Sarkofág z porfyru na prvních poschodí, připomínající spíše vanu je samozřejmě dnes prázdný. Co ale vyráží dech, je celý pozemek, který k hrobce patří.  Obrovský areál, který měl vodní plochu uprostřed, je poněkud mimo městské centrum, za tři eura vstupného toho sice moc k vidění není, ale v každém městě je určitý povinný program a Theodorichova hrobka v Ravenně k takovému určitě patří.

               Po namáhavém dni v Ravenně nás dostihl hlad. A v celém historickém centru jsme při nejlepší vůli nemohli najít restauraci. Když zoufalství stouplo na neúnosnou míru, opustili jsme historické staré město a hned za první křižovatkou jsme našli tratorii „Al Rustichello“. Bylo sedm večer a my jsme se dozvěděli, že otvírá až o půl osmé. Přesto jsme přemluvili majitelku, aby nás vpustila dovnitř. Posadila nás k jednomu stolu a my jsme mohli přihlížet, jak se v průchodu mezi restaurací a kuchyní krmí kuchař. Naštěstí nám paní donesla chléb a „vino della casa“ a tak jsme netrpěli až tak hrozně. Pak udeřilo půl osmé a paní dorazila s úsměvem k našemu stolu.

               Požádal jsem o menu. Paní pokrčila rameny a pak ho přinesla. Když jsem ho otevřel, objasnila, samozřejmě italsky: „Menu máme, protože nám to přikazuje předpis. Ale nevaříme podle něho.“

               Začal jsem se obávat potíží. „A co tedy vaříte?“ zeptal jsem se nesměle.

               „To, co koupíme v daný den na trhu,“ odpověděla.

               Přeložil jsem to rodině a syn se nadchl. „To je správná italská restaurace,“ volal nadšeně. „Všechno bude čerstvé, výborné…“

               Jeho nadšení jsem tak úplně nesdílel. Netušil jsem totiž, jak si mám u paní majitelky, hovořící pouze italsky, něco objednat. Ale bylo to snadné. Snad proto, že italština jsou opravdu ze šedesáti procent ruce a nohy a jen ten zbytek slova. Vysvětlila nám, že dnes je k jídlu králík a když vyslovila ono magické slovo „coniglio“ ukázala prsty rukou i dlouhé uši, abychom neměli pochybnost. Jídlo bylo naprosto skvělé. A lokál se zřejmě těšil dobré pověsti. Všechny stoly byly během hodinky obsazené mohli jsme si skutečně gratulovat, že jsme přišli ještě před otvírací hodinou.

               Ravenna je velmi pohostinné město. Dokonce takové, které nás v žádném případě nechtělo ze svých útrob vypustit. Samozřejmě, moderní člověk má navigaci. Pokud si myslíte, že jste tím pádem v Itálii něco vyhráli, jste na velkém omylu. Ve středu města totiž bylo staveniště a  má navigace nás samozřejmě zavedla naprosto spolehlivě k oné silniční uzávěrce.  Dobrá, otočil jsem se a vyrazil jiným směrem. Jenže jedno, kterým směrem jsem se vydal, skončil jsem vždycky na stejném místě, totiž před onou silniční uzávěrkou. Můj GPS prostě jiný výjezd z Ravenny neznal.  Vypnul jsem tedy ten neflexibilní přístroj a vyrazil jsem hledat výjezd z města na vlastní pěst.  Nebylo to snadné, v Ravenně se totiž cesty zásadně neznačí. Což znamenalo dlouhé bloudění v městském centru i na městské periferii, než jsem spatřil první tabuli, která ukazovala na dálnici.  Vydal jsem se tím směrem.  Dalších mnoho kilometrů už žádné značení nebylo, ale držel jsem houževnatě směr. Konečně jsem vyjel na dálniční přivaděč a pak jsem uviděl i návěští na dálnici – vytoužený směr Padova/Bologna. Projevil jsem nadšení, které ale můj syn okamžitě ztlumil.

               „Já nevím tati, ale to návěstidlo přece právě zakrývali. Myslíš, že je platné?“

               Nebylo. Výjezd na dálnici byl zavřený a onen přivaděč nás neomylně zavedl zpět do města, můžete jednou hádat, kam.  Samozřejmě před ono staveniště v centru.

               Ne nebojte se, nakonec jsme se po víc než půlhodinovém boji z Ravenny dostali, to město očividně prostě jen chtělo, abychom si ho ještě víc užili.

               Díky.

Treviso

Toto malé italské hnízdo (tedy malé, má přes 80 000 obyvatel, ale krčí se vedle své velké sestry, tedy Benátek, a proto působí malým dojmem) jsem objevil spíše náhodou a to po cestě na „Strada di Prosecco“. Treviso je totiž největším producentem tohoto slavného vína, i když pravým centrem Prosecca pro znalce je samozřejmě Valdobiadenne v předhoří Alp a samotná „Cesta Prosecca“ je tedy mezi tímto městečkem a dalším romantickým místem jménem Conegliano. Tam se všude na strmých kopcích rozprostírají vinohrady s vinnou révou, jejíž mok by se zřejmě nedal pořádně pít, kdyby ovšem Italové zase jednou neměli nápad a  neudělali z něho víno bublinkové.  A samozřejmě si hned dali značku i nápad patentovat, takže Prosecco se může jmenovat jméno výhradně z této oblasti. Vzniklo lehké osvěžující víno, vhodné jako aperitiv při každé příležitosti, od oběda, přes večeři až po vítání návštěv a byznys byl na světě.

               Treviso se ovšem svou velkoprodukcí tohoto nápoje zas až tak nechválí, snaží se prodat jako „citta d´aqua“ tedy „vodní město“ a přirovnávat se tím k blízkým Benátkám. Kanály, které městem protékají – a tvoří i vodní příkop okolo dobře dochovaných městských hradeb ze začátku šestnáctého století, vznikly z řeky Sile, která městem protéká.

Přesněji z jejího přítoku Botteniga, který do města vtéká ze severu, a tady, u „Ponte Fra Giocondo“, se dělí na tři hlavní proudy, z nichž pak Trevisané své kanály vytvořili. Sledovat proudění vody z mostu otce Gioconda je docela pěkný zážitek. Nejhezčí vstup do města je právě přes řeku Sile po mostě San Martino. Ty kanály jsou početné a krásné, zejména v okolí Rybího trhu, který stojí na ostrově v této dravé řece a dávají městu specifický charakter. I když, řekněme si po pravdě, Benátky to nejsou.

               Protože se mi Treviso při první návštěvě líbilo, vybral jsem ho za základnu našeho výletu do Benátska, zejména tedy právě jako základnu pro návštěvu Benátek samotných. Do těch se mi nechtělo ani autem, ani předraženou lodí. Z Trevisa to totiž jde vlakem, cesta trvá slabých dvacet minut a vlaky jezdí každou hodinu. Treviso bylo věrným vazalem Benátek – vzhledem na malou vzdálenost si zřejmě nic jiného než věrnost nemohlo dovolit, stalo se součástí Serenissimy už v roce 1344. Ovšem toto spojení přineslo městu prosperitu, ostatně až do pádu Benátské republiky vytékalo z prsů „Prsaté fontány – Fontana delle Tette“ na „Piazza dei Signori“ tři dny v roce při příležitosti jmenování nového guvernéra červené a bílé víno. Nepodařilo se mi zjistit, zda to bylo Prosecco nebo víno z dovozu.

               Z Trevisa pocházela rodina Da Romano. Nejslavnější člen této rodiny, Ezzelino da Romano byl zetěm císaře Fridricha II. a v jeho jménu spravoval celou severní Itálii. Treviso bylo tedy ghibellinské, ovšem s krutovládou rodiny da Romano se nehodlalo jen tak lehce smířit. Dokud zde vládl neuvěřitelně krutý Ezzelino, netroufali si občané ani muknout, ale hned po jeho smrti v roce 1259 povstali, spojili se s kdekým – jako s Benátkami, Vicenzou, Mantovou, Veronou a na pomoc přispěchal i papež Alexandr IV. a společnými silami se podařilo Ezzelinova syna Alberica porazit a zajmout. Pomsta za léta otcovy krutovlády byla strašná. Alberico byl na hlavním treviském náměstí upálen zaživa – koneckonců mohli být Ghibellini považováni za kacíře.

               Dóm v Trevisu „Duomo Cattedrale san  Pietro“ je gigantická ale neuvěřitelně chaotická stavba, směs všech stavebních stylů, jaké si člověk může jen představit, od gotiky až po klasicistickou fasádu s obrovskými barevně pomalovanými! iónskými sloupy.

Vevnitř toho moc k vidění není, kostel byl totiž v roce 1944 bezmála zničen a z původní výzdoby se dochovalo jen málo, například románská krypta, fresky od Il Porderona a obraz Tiziana, na náměstí „Piazza del Duomo“ jsou nejkrásnější kvetoucí obrovské fíkusy.

               Opravdovým centrem města je totiž poměrně malá „Piazza dei Signori“ a ta je také nejkrásnější. Náměstí vévodí „Palazzo dei Trecento“, tedy „Palác třiceti“, protože tolik bylo městských volených zástupců. Tady jsou restaurace, částečně v budově, částečně před ní pod celtami, na stěně prefektury samozřejmě neodmyslitelný benátský lev svatého Marka. Budovy jsou postaveny ve stylu benátské gotiky z červených cihel s podloubím.

Hned vedle na malém náměstíčku má sídlo světoznámá značka Benetton, protože zde byla čtyřmi sourozenci Benettonovými Lucianem, Gilbertem, Giulianou a Carlem Benettonovými v roce 1965 založena.

Jen kousek odtud je renesanční „Loggia dei Cavalieri“  a pár kroků dál přijdete n onen slavný Rybí trh. Z vody tu cudně vystupuje malá mořská víla, která si cudně zakrývá prsy rukama. Je sice méně slavná, než ta v Kodani, ale mně se líbila víc. Je to opravdu moc pěkné děvče, takové italské. V okolí Rybího trhu jsou samozřejmě rybí restaurace a zastavit se zde na večeři je v Trevisu prostě povinnost. Udělali jsme to a nelitovali jsme. Ryby tu připravovat opravdu umí.

               Večer se potulovat kolem kanálů s početnými mlýnskými koly, z nichž jedno ve „Vicolo Molitetto“ se pořád ještě točí, je romantická záležitost, barů, kde si člověk může dát něco k pití, je zde samozřejmě jako v každém italském městě dostatek. A taky překvapivě hodně zeleně, zejména okolo řeky Sile. V restauraci „Toni de Spin“ umí šéf hovořit překvapivě nejen anglicky ale i německy a připravuje i „Baccalu alla Vicentina“. O tom jsem už psal, tento velmi aromatický pokrm stačí okusit opravdu jen jednou, a když už, tak ve Vicenze. Vyznat se ve městě není ovšem až tak jednoduché a mapu města není snadné sehnat. V obchodech v centru ji neměli, dívali se na nás díky tomuto našemu, z jejich pohledu velmi podivnému, přání tak trochu jako na podezřelá individua, sehnali jsme ji až na druhý den v kiosku blízko hlavního nádraží. K tomu se jde, pokud byste mu mapu nesehnali, po „Corso del Popolo“ a po mostě „Ponte San Martino“ po „Via Roma“. A jste tam a můžete odjet do Benátek. Prosím, nezapomeňte si na peróně orazit lístek, jinak cestujete i s koupenou jízdenkou na černo a riskujete nemalé problémy.

               Ty jsme měli s parkováním, ovšem jen díky naší neznalosti. Na severním okraji starého města za hradbami je parkovacích míst dost, přijíždí se k nim po „Via Fratelli Cairoli“ a na obrovské ploše u „Porta Manzoni“ je míst dost. Ale pozor! Jednak je sobota pracovní den, tedy i v sobotu se za parkování platí až do večera a v úterý je zde trh a zaparkovaná auta se v ten den odtahují. Měli jsme štěstí. Když jsem v pondělí chtěl zaplatit poslední večerní hodinu (v noci a v neděli se parkuje zadarmo), oznámil mi automat, že mám zaplaceno do úterý 15:45 hodin. To mě nenechalo v klidu. A zjistil jsem tak, že v úterý do 15 hodin je zde parkování přísně zakázáno. Naštěstí je jiné veřejné parkoviště jen o několik stovek metrů dál západně v „Giardini publici“, tam se dá parkovat bezproblémově.

               Skutečnou dominantou města je dominikánský kostel „San Nicolo“, logicky na okraji historického centra v jeho jihozápadním cípu blízko u hradeb a kanálů.

Je to gotická stavba, která se stavěla víc než sto let, se stavbou začali v roce 1282. K monumentálnímu kostelu naléhá klášter s impozantní síní „Sala dei Capitolo dei Domenicani“. V této síni jsou obrazy čtyřiceti dominikánských mnichů od Tomasa di Modena, jeden z nich drží v ruce brýle – nejstarší zobrazení zvětšovacích skel, které umožňovalo mnichům pokročilého věku, aby mohli i nadále číst a psát, což bylo jejich hlavním úkolem.

               Kostel svatého Františka je logicky, tak jak to má být, na opačném konci města, nedaleko Rybího trhu, jsou zde pochováni syn Danteho Allighieriho a dcera Francesca Petrarcy. Monumentalitě dominikánského chrámu se ale rovnat nemůže.

               Poněkud stranou ve východní části města u kanálu stojí i „Museo di Santa Catarina dei Servi“,  umístěné v někdejším klášteře Svaté Kateřiny. Tady jsou nejkrásnější fresky v Trevisu, ať už v samotném kostele nebo v Kapli neviňátek a cyklus o umučení svaté Uršuly. Základem sbírek v městském muzeu „Museo civico“ , které se nachází v severozápadním rohu starého města, je dar Luigiho Baila, který se už v devatenáctém století rozhodl sbírat všechno, co mu přišlo pod ruku a co se týkalo města, ve kterém žil. Tehdy ho lidé považovali za cvoka, dnes by bez něho neměli zdaleka tolik co nabídnout. Archeologické artefakty z římské a langobardské doby, sochy v románském stylu včetně svérázných náhrobků městské smetánky z terakoty, v pinakotéce, která na muzeum naléhá, je zde i pár obrazů od Tiziana či Tintoretta.

               Z Trevisa se dá taky dobře zajet do Asola, kde se nachází jedna z nejkrásnějších benátských patricijských vil, „Vila Barbaro“ –  od koho jiného než od Andrea Palladia a do Bassana del Grappa. Toto městečko na horské řece Brenta je kouzelné. Mimochodem, právě Brenta ústí do moře v Benátkách, na ostrůvcích v její laguně – „hluboká řeka“ tedy „Rio alto“ dala jméno benátskému městskému centru i mostu Rialto. Dominantou je dřevěný most před řeku „Ponte degli Alpini“ – samozřejmě původně stavba Andrey Paladia, (Bassano bylo součástí benátské republiky od roku 1404, o čemž svědčí i lev svatého Marka na hlavním náměstí), v první světové válce byl most ale zničen a po ní znovu postaven horskými myslivci, po nichž má dnes své jméno.

Z mostu je nádherný výhled buď proti proudu na dravou širokou řeku s Alpami v pozadí a s městskou pevností na vysoké skále nebo po proudu na vířící vodu na širokém jezu několik sto metrů níže směrem k Benátkám. Pevnost na vrcholu města je opravdovou dominantou, hlavní atrakcí města je ale Grappa. Tedy pálenka z vína, která dostala své jméno po hoře pnoucí se nad městem, která byla místem urputných bojů za první světové války. Poté, co se rakouští generálové rozhodli, že řeka Piava je nepřekonatelná, pokoušeli se dlouhé měsíce dobýt tuto horu, aby odtud získali kontrolu nad celým údolím. Když jejich útoky selhaly, přešli Italové u nedalekého Vittoria Venetta do protiofenzívy, která znamenala definitivní porážku rakouské armády a mimo jiné i československou nezávislost. Ve městě je muzeum Ernesta Hemingwaye, který sloužil v italské armádě jako mladý devatenáctiletý chlapec dobrovolně jako zdravotník a po průlomu u Caporetta rozkládající se italskou armádu opustil. Napsal o tom svůj první román „Sbohem armádo“, který ho proslavil.

               Na vrcholu Monte Grappa je muzeum první světové války se zákopy a artefakty válečného běsnění. Protože jsem s sebou neměl slovník, nevěděl, jsem, že „Cima“ znamená italsky vrchol. A protože cesta na „Cimu“ vedla nelogicky z kopce, vydali jsme se opačným tedy špatným směrem a muzeum jsme nenašli. Zato jsme byli odměnění krásnými výhledy na Alpy.

               Ovšem v Bassanu musí člověk navštívit palírnu grappy a to jsme udělali i my, zakopli jsme o firmu Poli (vedle destilerie Nardini jedna ze dvou největších v městečku) a protože byl vstup zdarma, šli jsme se podívat, jako to Italové dělají.

Z historického hlediska mě zaujal hned v první místnosti destilační přístroj na výrobu pálenky, který vymyslel u nás známý Pietro Andrea Mattioli, autor prvního knižně vydaného herbáře a osobní lékař krále Ferdinanda I. a jeho syna Ferdinanda Tyrolského. Mattioli, jako všichni vědci jeho doby, byl i alchymista a očividně tedy přece jen něco užitečného vynašel. Model destilačního přístroje byl zajímavý, jak by měl fungovat, jsem neodhalil, ale očividně fungoval. Pan Mattioli myslel prostě na blaho svých pacientů. Prohlédli jsme si tedy palírnu, film, ve kterém nám vysvětlili principy výroby a pak si šli začichat do místnosti, kde byly k dispozici všechny vůně, které může grappa firmy Poli mít. Zřejmě, abychom si mohli snadněji vybrat v obchodě, přes který se logicky z palírny vycházelo. Samozřejmě jsme neodolali a koupili jsme si dvě lahve. Ostatně na nás čekala dlouhá cesta na italský jih a tak se dobrá pálenka mohla hodit. Hodila se.

               Treviso je tedy vhodné východiště pro mnoho zajímavých výletů do okolí po celé Terra Ferma někdejší Benátské republiky. Je to milé městečko, možná ho zase navštívím, až do této oblasti zavítám. Mapu už koneckonců mám.

Veřejné dopravní prostředky

               Zlobíte se na ně, že nejezdí včas? Že jsou přecpané? Že se řidiči na vás neusmívají? Pak zkuste použít síť veřejné dopravy v Itálii. Byli jsme na výletě s oddělením v Toskánsku. Protože jsem nepokojný duch, rozhodl jsem se pro individuální program. Zatímco se celá skupina vydala autobusem z Poggibonsi do Voltery a St.Giminagna, já jsem chtěl vidět za každou cenu legendární náměstí v Sieně, na kterém se pořádá legendární Palio, tedy sienské dostihy. Protože večeřet se mělo v St. Giminagnu, vzdáleném od Sieny 17 kilometrů, zdálo se mi hračkou takový individuální program zvládnout. Pro jistotu jsem si ještě zapsal číslo mobilního telefonu naší staniční sestry Gudrun a vyrazil vlakem do Sieny.  Což o to, město bylo opravdu krásné, užil jsem si espresso na náměstí Piazza del Campo, a okolo druhé odpoledne jsem se začal starat, jak se dostat do St.Giminagna, které taky mělo stát za návštěvu. Na autobusovém nádraží v Sieně stála u jedné zastávky cedulka s nápisem St.Gimignano 14:30. Potěšil jsem se a postavil se na zastávku. Mírně mne rušilo, že jsem tam stál úplně sám. Když se do tři čtvrtě na tři stále žádný autobus neobjevoval, vydal jsem se na informace. Seděla tam krásná mladá černovlasá Italka s výrazem sfingy. To proto, že se s ní právě snažila navázat verbální kontakt skupina mladých Irů. Marně. Dívka na ně hleděla hlubokýma černýma očima, usmívala se a nereagovala  slovem ani úsměvem. Angličtina byla pro ni očividně nesrozumitelným shlukem zvuků a nehodlala se tím nechat vyvést z duševního klidu. Když Irové plačky odešli, byla řada na mně. Jako absolvent 13 lekcí italštiny pro samouky (v lekci čtrnáct začíná pasívum a to jsem už vlastními silami nezvládl) jsem se pokusil získat vysvětlení, proč se autobus do St. Gimignana nedostavil v 14:30 na zastávku. Slečna odměnila mou snahu nepatrným úsměvem sfingy, vzala papírek a napsala na něj 16:00. Řekl jsem „Grazie,“ a odešel na zmrzlinu. Deset minut před čtvrtou jsem ale stál na zastávce s nápisem St. Gimignano opět sám. To mne znepokojilo. Zastavil jsem dobře oblečeného Itala a zeptal jsem se jej, zda umí anglicky. Usmál se na mne a utekl. Druhého jsem se už pro jistotu ptal mou italštinou pro první třídu základní školy. Projevil pochopení. Na Italech je úžasné, že se domluví s každým, i když jejich jazyk neovládá. Prý to (podle synova kolegy na studiích pocházejících z jižního Tyrolska) spočívá v tom, že Italština se ze 60 procent skládá z pohybů rukou a nohou a na verbální komunikaci zbývá jen oněch 40 %. Popadl mne za ruku a odvedl mne přes celé autobusové nádraží na zastávku, kde se tísnilo několi desítek lidí. Ukázal na cestu před chodníkem, řekl „St. Gimignano“ usmál se a odešel. Přesně v 16:00 se na oné zastávce objevily až tři autobusy. Dva měly nápis Florencie, jeden pak Abruzzo. Vstoupil jsem do prvního a zeptal se řediče „St. Gimignano?“ Zavrtěl hlavou a ukázal mi, abych vystoupil. V druhém autobusu se řidič se mnou ani nepokoušel diskutovat. Prostě vstal, vzal mne za ruku ruku, převedl mne přes celé autobusové nádraží a postavil mne na úplně jinou autobusovou zastávku. Pak mi zamával a zmizel. Zmocňovalo se mne zoufalství. O půl páté přijel k zastávce autobus a nápisem – Florencie. Vyrazily mi slzy zoufalství. „St. Gimignano,“ vyrazil jsem zoufale po vstupu do autobusu. „No,“ pravil muž v perfektně padnoucím modrém obleku se slunečními brýlemi, jehož jsem považoval za řidiče, protože seděl na jeho sedátku. „Poggibonsi.“  „St. Gimignano,“ trval jsem na svém. Usmál se: „Poggibonsi – St Gimignano.“ Zavrtěl jsem hlavou „St. Gimignano diretto.“

„No diretto,“ odpověděl s přehledem. „Poggibonsi diretto.“ Rezignovaně jsem si sedl na jedno ze sedadel a čekal, co se stane. Stalo se. Něco, s čím jsem nemohl počítat ani ve zlém snu. Do autobusu vstoupila krásná mladá dívka se slunečními brýlemi, oblečená do stejného obleku, jako onen muž, s nímž jsem se právě bavil. Nebylo mi úplně jasné, co tam hledá, při svém vzhledu se mohla živit určitě velmi dobře i jinak než jako řidička autobusu. Uniforma jí sice slušela, ale v plavkách by určitě vypadala ještě líp. Onen muž jí zdvořile uvolnil místo a sedl si na sedadlo za ni. A ona vyrazila. Během několika sekund mi bylo vše jasné. Jednalo se o zkušební jízdu a ono děvče to zřejmě zkoušelo poprvé. Řítila se uličkami Sieny a pak uzoučkými cestičkami Toskánska, celou dobu se opíraje o klaksón, který nepřestával troubit. Bylo to prozíravé, auta jí uhýbala z cesty a mizela v příkopech a vedlejších uličkách. V Col Val d´Elsa však i tato taktika selhala. Zatáčka byla prostě příliš prudká a dívka vjela do protisměru. Během několika sekund se vytvořila neprostupná stojící kolona za ní i před ní. Doprava v Col Val d´Elsa a zřejmě i v širokém okolí ustrnula v naprosté nehybnosti. V nesmírném hluku křičících a divoce gestilujících Italů jsem pochopil, že se odtud už nikdy nedostanu. Že nás bude vysvobozovat vrtulník a večeře s naší skupinou v St. Gimignanu je definitivně ztracena. Vytáhl jsem rezignovaně mobilní telefon a zvolil Gudrunino číslo. Pozdravila mne hlasová schránka, milá Gudrun zapomněla telefon zapnout. Oblil mne studený pot a cítil jsem se ztracen, jako ještě nikdy. Po několika minutách se začalo něco dít. Zřejmě se někde v nedohledné dálce podařilo nějakému autu z kolony zacouvat do vedlejší uličky, do dvora, do průjezdu nebo někomu do dveří, každopádně, protože ho všichni z onoho protisměru o ty dva metry dozadu následovali, vzniklo tak před autobusem něco málo prostoru. Instruktor pak převzal volant a neuvěřitelným manévrem dostal autobus do správného směru. Pak ale bohužel předal volant opět oné krásné slečně. Na výjezdu z Col Val d´Elsa narazila do auta, jež před ní zastavilo před vjezdem na hlavní ulici. Po cestě se rozletělo sklo z brzdových světel. Naštěstí tam stáli carabinieri. Ti nedovolili poškozenému řidiči ani vystoupit z auta, taková lapálie jim očividně nestála za to, aby vytvořili zácpu na dalších několik let. Jenom mávali rukama a dávali najevo, že je třeba jet dál. Přesto jsem do Poggibonsi dorazil s 40 minutovým zpožděním, což znamenalo, že – skutečně existující – přípoj do St. Gimignana odjel před deseti minutami. Další jel za hodinu a půl. Tedy měl jet. Jenže se neobjevil a mne se zmocňovalo tiché zoufalství. Jedině skutečnost, že se se mnou na zastávce stáli oni Irové, jež jsem poznal na informacích v Sieně a kteří měli očividně stejný cíl jako já, mi dodávala naději. Velká jistota to ale nebyla. Klíčilo ve mně podezření, že se drží spíše oni mne než já jich, protože jsem uměl italsky o oněch 13 lekcí pro samouky lépe než oni. Ne, není třeba dále napínat. Autobus opravdu přijel. Sice o půl hodiny později, než měl a z opačné strany, než jsem předpokládal, ale všechno dobře dopadlo. Dopravil jsem se posledním autobusem do nočního St. Gimignana a nějakým zázrakem, který si nedovedu dodnes vysvětlit, jsem našel i naši skupinu, večeřející v jednom z mnoha lokálů v zadním uzavřeném traktu. Ale italský číšník, vidící mé zoufalství, pochopil ihned, že někoho hledám i koho a zavedl mne k rakouským krajanům.

               Takže jestli se vám chce nadával na veřejné dopravní prostředky v Česku, prosím. Ale sedmnáctikilometrová cesta ze Sienny do St. Gimignana trvala mně pět a půl hodiny. Proč jsem nešel raději pěšky? Už jste někdy potkali na úzké polní cestě troubící autobus s krásnou dívkou se slunečními brýlemi za volantem? Myslíte, že by se to dalo přežít?

Udine

               Toto město je spojeno s dvěma asociacemi: je to první město, okolo kterého člověk projíždí na cestě do Itálie, proto ho nechává stranou, protože se těší k moři a nechce se zdržovat. A pak je to šunka, ovšem ta není spojena přímo s Udine ale s městečkem San Daniele 25 kilometrů na západ ležícího u u řeky Tagliamento. V něm se v červnu koná každoročně velká slavnost Prosciutta, protože samozřejmě je Prosciutto San Daniele zase jednou „piú“ čili nejlepší na světě (prosím, neříkejte to nikomu, kdo pochází z Parmy).

               V San  Daniele se pořádá každý rok koncem června slavnost šunky, na kterou se sjíždějí lidé z celého světa. Tedy pokud máte neodolatelnou chuť na prosciutto, odvahu a motivaci natrénovat na mistrovství světa v parkování, rozhodně tam zajeďte. Kromě šunky jsou v San  Danielle ještě hrdí na uzené pstruhy, na svou katedrálu, která jim dala přezdívku friaulská Siena a na bibliotéku s mnoha starými rukopisy. Možná by bylo lepší zajet si tam v méně exponované době, v obci je 27 prosciuttofici, které je možné navštívit, abyste poznali, jak se taková vepřová šunka v San Daniele vyrábí.

               Ale zpět do Udine. To má mnohem víc, co může nabídnout, ostatně toto město nikdy zcela nestrávilo, že už není hlavním městem Provincie Furlandsko – Julské Benátsko – toto bylo přeloženo do Terstu a obyvatelé Udine to dodnes považují za velkou křivdu. Tato provincie, která má mimo jiné i svůj vlastní jazyk – furlandštinu, je od roku 1963 jednou ze čtyř italských autonomních oblastí s vlastní vládou, parlamentem a rozpočtem (vedle Sicílie, Sardínie a Jižního Tyrolska). Proto všude uvidíte minimálně dvojjazyčné nápisy v italštině a furlandštině, ale častěji i troj – či čtyřjazyčné, protože zde žijí i německá a slovinská menšina.

               V okamžiku, kdy vejdete na hlavní náměstí v Udine, Piazza della Liberta, napadne vás, že jste tyhle budovy už někde viděli. A budete mít pravdu. Hodinová věž je přesnou zmenšenou kopií stejné věže z Náměstí svatého Marka v Benátkách a stejně tak je tomu i s oběma Maury nad ní, kteří vyzvánějí na mezi nimi umístěném zvonu. Udine patřilo od roku 1420 k Benátské republice a je to vidět na každém kroku. I stará radnice, Loggia del Lionello, je nádherný příklad benátské gotiky a svatby v Udine vycházejí z tohoto někdejšího vchodu do radnice na náměstí a ne z hlavního vchodu do nové radnice na opačné straně obrovského radničního komplexu.

Ve dvacátém století byla stará radnice udinským málo a nechali přistavit novou, dokončena byla v roce 1932 ve stylu připomínajícím socialistický realismus – byla to doba Musolliniho. (Je až fascinující, jak se fašistická a komunistická architektury podobají – totalita je prostě totalita jedno z které strany politického spektra) Naštěstí není ona nová přístavba radnice moc patrná. Z hlavního náměstí ji neuvidíte vůbec.

               Náměstí má celou řadu památek, přímo pod cestou od zámku je socha Míru v Campo formio. Tento mír uzavřel Napoleon s poraženým Rakouskem v Campo Formio (občas se vyskytuje i název Campoformio nebo Campoformido) nedaleko Udine 17. října 1797. Tímto aktem přestala existovat Serenissima, tedy benátská republika, která se stala součástí Rakouska, jako kompenzace za ztracenou Lombardii, ze které vytvořil francouzský generál Bonaparte francouzský satelitní stát, takzvanou Cisalpinskou republiku. Místo, kde Napolenon sídlil, Villa Manin, sídlo posledního benátského dóžete Ludovica Manina, se nachází devět kilometrů na jihozápad od Udine a stojí za návštěvu, už jen díky svému obrovskému nádhernému parku. 

               Naproti radnici stojí renesanční sloupořadí Porticato di San  Giovanni ze šestnáctého století, obohacené už vzpomenutou hodinovou věží s dvěma Maury, které chválabohu ještě „politic corectniss“ nepřikázala jako příklad zotročení černochů Benátskou republikou zbourat. (Černoši dokázali udělat u Benátčanů i pořádnou kariéru, vzpomeňme jen Othella, který v benátských barvách bránil Kypr proti turecké invazi a zaškrtil ve Famagustě ze žárlivosti svou milovanou manželku Desdemonu.) Benátskou historii města připomínají i sloupy na náměstí se sochami Lva svatého Marka a Justitie, bohyně spravedlnosti, jako i sochy Herkula a Caca z 18. století.

               Samozřejmě pokud jsme ve městě benátské republiky, musíme hledat stopy Andrey Palladia, protože, jak už jsem se už víckrát zmínil, v benátské Ferra terma neexistuje město, kde by tento slavný architekt něco nepostavil. Na hlavním udinském náměstí je to jen brána do zámku, který se nad náměstím vypíná, čili tzv. „Arco Bollani“ z roku 1556, ve městě ale objevíte Palazzo Antonini, postavené ve stejnou dobu, kde dnes sídlí Italská národní banka.

               Dóm je od hlavního náměstí na dohled. Monumentální šestihranná věž a za ní obrovská katedrála s nádhernou gotickou fasádou. Aspoň tu ponechali udinští bez nějakých násilných úprav, vnitřek kostela už ale různým modernizačním zásahům neušel. V kostelní věži je umístěno muzeum svatého Blasia (San Biaggio). Bohužel má takové otvírací hodiny, že se mi ani při jedné návštěvě města nepodařilo dostat se dovnitř, abych zjistil, jaký vztah má tento svatý, který žil ve třetím století v dnešní Sýrii a tam i mučednickou smrtí zemřel, k Udine.

               Udine má ostatně svého vlastního svatého. Luigi Scrosoppi (žil v letech 1804 – 1884) byl svatořečen v roce 2001 – kým jiným než Janem Pavlem II? V roce 2010 ho v Pörtschachu v Rakousku vyhlásil biskup z Gurku Alois Schwarz (mezitím díky početným skandálům přeložený do St. Pöltenu, protože řádění jeho přítelkyně, předsedkyně jím založené katolické nadace, už bylo neúnosné) za patrona fotbalistů a fotbalistek. Ne že by svatý Luigi někdy kopl do míče (staral se spíše o chudé dívky) ale fotbalisté prý ještě žádného patrona neměli a tak ho z iniciativy rakouského biskupa dostali. Chudák Luigi za to opravdu nemůže, posmrtně se už fotbal hrát nenaučí, možná ale aspoň teď „calcio“ sleduje zhůry. Jeho obraz visí samozřejmě v katedrále hned vedle sochy papeže Pia IX. Tento papež povýšil Udine na arcibiskupství podřízené přímo papežskému stolci a vděčné město mu za to v dómu postavilo sochu.

               Nad městem se tyčí obrovský zámek v stylu vrcholné renesance. Nechali si ho postavit aquilejští  patriarchové, kteří si zvolili Udine za své sídlo, když se jim v malé Aquileji přestal líbit. Stavbu zahájil v roce 1517 Rafaelův žák Giovanni da Udine (který vyzdobil freskami i slavnostní sál, kde se scházel parlament země Friaul) a dokončil ho Fracesco Floriani. Do roku 1797 zde sídlil benátský místodržící, dnes zde sídlí „Museo civil“. Obklopený obrovskými stromy a s nádherným parkem s výhledem na město stojí určitě za návštěvu. Kostel „Chiesa di Santa Maria al Castello“ se právě rekonstruuje, zlatý archanděl Gabriel na špici kostelní věže je krásnou dominantou celého zámeckého areálu.

V muzeu je výstava Sjednocení Itálie a samozřejmě pinakotéka se sbírkou obrazů od mistrů jako Tiepola ši Caravaggia i muzeum friulánské fotografie. Podařilo se mi zaktivizovat zámecký alarm, když jsem se snažil opustit zámek nouzovým východem ve směru k parku, který je včetně restaurace na terase za zámkem. Takže to raději nezkoušejte. I když Italové jsou tolerantní a obešel jsem se bez pokuty.

               Na odvrácené straně zámku se nachází zelená strana Udine. Rozsáhlé parky Giardino Grande, Loris Fortuna a Ricasoli, kde je možné bezproblémové parkování a právě parkoviště okolo Giardino Grande je výhodným východištěm k poznávání města. Když budete odtud stoupat k zámku, uvidíte na zdi pamětní tabuli zakladateli Esperanta – Ludwiga Zamenhofa – tzv. Doktora Esperanta. Ten sice osobně v Udine nepůsobil, zato ale jeho velký podporovatel a šiřitel tohoto universálního jazyka Achille Tellini (1866 – 1938) – udinský rodák, který se zde narodil i umřel.

               Poněkud stranou leží „Museo diocesano e galleria del Tiepolo“ v někdejším biskupském paláci. To připomíná působení jiného slavného muže v Udine. Giovanni Battista Tiepolo (1696 – 1770) patří k nejslavnějším malířům pozdního baroka a jeho přechodu do rokoka. Ve svých mladých létech tvořil jakožto benátský občan v Benátkách a v Udine, než svou slávu rozšířil do celého světa – jedno z nejslavnějších jeho děl je ve Würzburgu, kde vytvořil mimo jiné fresku svatby Friedricha Barbarossy s Beatrix Burgundskou. V „Museo diocesano“ je možno obdivovat jeho raná díla – stojí to za to.

               Když jste se po městě dost naběhali, vyplatí se odpočinout si na náměstí „ Piazza Giacomo Matteoti“ s kostelem Jakuba staršího.

Někdejší „Piazza San Giacomo“ dostala své nové jméno podle Giacoma Matteotiho, levicového politika, kterého v roce 1924 zavraždili Mussoliniho fašisté. Čtvercové rozlehlé náměstí bylo vlastně hlavním trhem ve městě a jeho centrálním místem. Dává svými nahusto postavenými úzkými domy pocit uzavřenosti. Se svým podloubím a spoustou kaváren a barů leží trošku stranou hlavní ulice, otevře se před vámi jako příjemné překvapení a láká k tomu, aby tu člověk pobyl. Restaurací a kaváren s dobrým espresem je tady samozřejmě jako v Itálii všude dost.

               Mimochodem, stopy někdejšího Rakouska-Uherska a s ním spojeného českého vlivu v Udine samozřejmě najdete taky. Jestliže se Cividale pyšní našimi švestkovými knedlíky, v Udine zase pálí slivovici – Sliwowitz di Gabia. Určitě ani nevědí, kde má ten nápoj své kořeny, jinak by to nepsali tak německy.

               Udine se tedy vyplatí navštívit. Až příště pojedete okolo a budete mít pocit, že si potřebujeme odpočinout, zastavte se tam. Nebudete litovat.