Blog Archives for category Zážitky z cest

Nassfeld – něco pro zimní i letní dovolenou

Jak jsem mohl denně pozorovat, je toto korutanské lyžařské středisko v Česku hodně známé a hojně Čechy navštěvované. Není divu, není to zas až tak daleko a návštěva stojí za to. Pokusím se těm, kdo tam ještě nebyli, ale hledají místo na svou příští zimní dovolenou (nebo letošní jarní) uvést několik rozhodujících bodů, proč by se pro Nassfeld mohli rozhodnout. Krásná příroda láká nejen v zimě, ale i v létě. Byl jsem překvapený, když mi česká číšnice Michaela řekla, že hotel Gartnerkofel má stejně plno v létě jako v zimě – to nebývá v takových střediscích obvyklé, protože žijí především ze zimní turistiky. Ale Nassfeld má skvělou polohu na hranici s Itálií (Passo Pramolo), leží v nadmořské výšce 1500 metrů nad mořem, což mu zabezpečuje stabilní sněhovou situaci po celou zimu, ale je i skvělým východiskem pro výstup na tři majestátní vrcholy, které se okolo něho tyčí, na Gartnerkofel, Rosskofel (Monte Cavallo)  a Trogkofel (Creta di Aips). Čili… Čti dál »

Modena

Samozřejmě známe Aceto Balsamico di Modena a když člověk ví, že Luciano Pavarotti byl rozený Modeňan, dovede si představit, že jídlo v tomto městě hraje podobně jako v nedaleké Parmě centrální roli. Balsamico se ostatně velmi liší cenou podle věku, jak dlouho zrálo. To obyčejné je roční, ale existuje i sto let staré balsamico – nevěřil jsem svým očím, když jsem viděl cenu 289,90 Euro za 68 gramů tohoto zázraku, čili jeden gram bratru za 100 korun. Místní specialitou je vedle spousty těstovin plněných vším možným, dokonce i sladkou dýní, Zampone, plněná prasečí noha, servírovaná s pikantními fazolemi a bramborovou kaší. Přetéká tukem, chutná skvěle, a pokud si ji Pavarotti dával, nedivím se ani jeho váze ani jeho rakovině slinivky břišní, na niž nakonec zemřel. Kromě toho jsou místní specialitou tortellini a tortelloni (ty jsou větší) s nejrůznějšími náplněmi, zcela čerstvé se dají koupit na trhu Mercato Albinelli přímo v centru města. Místní víno Lambrusco… Čti dál »

Mantova

Mantova údajně vznikla na ostrově mezi vodami, které byly slzami věštkyně Manty, dcery kněze a věštce a daly vzniklým vodám věšteckou sílu. Manta se provdala na toskánského krále Tiberina. Ocmus, jejich společný syn, pak v jezeře založil město, kterému dal jméno své matky. Tolik praví legenda. Ta  pověst je rozkošná, ale Mantova by si i bez ní zřejmě uchovala pověst jednoho z nejkrásnějších italských měst a vůbec nejkrásnějšího v pádské rovině. A právem. Může za to její zeměpisná poloha, která ji obklopuje třemi jezery (Lago superiore, Lago di mezzo a Lago inferiore, které jsou vlastně rozšířením toku řeky Mincio krátce předtím, než se vlévá do Pádu) a stavební aktivity rodu Gonzaga, který městu od roku 1328 vládl, když se mu podařilo vypudit z města (samozřejmě násilně a za prolévání krve) první diktátorskou rodinu Bonacolsi. Tuto událost zobrazuje realisticky malba Domenica Moroneho v Salla dela Stemma v Palazzo ducale. Gonzagové se orientovali politicky vždy správně a nešetřili… Čti dál »

Parma

Samozřejmě, když se řekne Parma, tak si člověk okamžitě vybaví parmské proscuitto a parmezán. Na tom nic nezměnil ani aféra firmy Parmalat, jejíž konkurs byl největším finančním skandálem novodobé Itálie. Parma se pyšní nejvyšší životní kvalitou v Itálii a sídlí zde i Evropský úřad  pro bezpečnost potravin „Euroean food safety autority“. Kde taky jinde, že? A Parma, to je samozřejmě i hudba a Verdi, narozený v La Roncole v parmské provincii, na kterého jsou parmští nesmírně hrdí – Verdi je Italy považován za největšího komponistu všech dob, většího než Mozart či Beethoven, o Smetanovi či Dvořákovi ani nemluvě. V Parmě se samozřejmě každý rok koná do konce září do konce října Verdiho festival. Teatro Regio je vhodným místem pro uvedení Verdiho oper, toto divadlo v neoklasicistickém stylu bylo postaveno v roce 1829 a otevřeno dílem Vincenza Belliniho – Verdimu bylo tehdy teprve šestnáct let. A pak je tu i geniální houslista Paganini. Ten zde působil jako… Čti dál »

Piacenza

Vlastně vůbec nebyla v plánu výletu. Ale protože byla na cestě a měli jsme půl dne navíc, řekli jsme si, že se tam můžeme zastavit na kafe. A pak z toho byl den celý. Protože i tohle stotisícové průmyslové město na řece Pádu má turistovi víc než dost co nabídnout. Dějiny Piazenzy nejsou zrovna oslňující, v boji hornoitalských komun nehrála žádnou rozhodující roli. V roce 1447 byla dobyta Francescem Sforzou, který právě v tom roku převzal vládu nad Milánem a musel své nové poddané něčím oslnit a potěšit. A tak vytáhl do boje a dobyl Piacenzu. Poté, co se Lombardie zmocnili Francouzi pod Ludvíkem XII., pokusili si získat podporu papeže papeže tím, že mu část milánského vévodství přepustili. Od roku 1521 byla tedy Piacenza součástí církevního státu. V roce 1545 využil tuto situaci papež Pavel III., rozený Alessandro Farnese, aby zabezpečil svou vlastní rodinu. Vytvořil tedy nové vévodství Parma a Piacenza a obdaroval jím svého vlastního… Čti dál »

Cremona

  Cremona je prostě rozkošná. Toto město na břehu řeky Pádu hrálo významnou roli ve třináctém století, kdy bylo hlavní oporou císařské moci v pádské nížině a hlavním soupeřem blízkého Milána v boji o nadvládu nad touto oblastí. Z dnešní velikosti měst (Cremona 70 000 a Milán 1,3 milionu obyvatel) si člověk může domyslet, jak tento boj dopadl. Město bylo přísně ghibellinské, možná proto stojí budovy církevní (dóm s kampanilou) a světské radnice (Palazzo communale  a Loggia dei Militi, která byla sídlem městské gardy) odděleně na protějších stranách hlavního náměstí. Císař Friedrich II. si byl důležitosti města vědom a všemožně je podporoval, právě proto pocházejí všechny nejdůležitější budovy města právě z doby jeho vlády. Po vyhubení Štaufů v roce 1268 získala i v tomto městě vrch propapežská strana Guelfů, což se ale ukázalo jako fatální. Zatímco Viscontiovci v Miláně změnili stranu a stali se věrnými stoupenci císařské moci, Cremona zůstala v čase italského tažení císaře Jindřicha VII. v roce 1311… Čti dál »

Pavia

Pavia je navenek nenápadné malé italské město (okolo 70 000 obyvatel), které se krčí v blízkosti svého obrovského souseda – Milána, zaslouží si ale díky své historii, ale i své malebnosti více zájmu. Pavia existovala už v římských časech jako Ticinium, tehdy byl přes řeku Ticino vybudován i první kamenný most. Ale její sláva začala až s pádem římské říše, kdy se stala napřed jedním z hlavních měst říše Ostrogótů (vedle Verony) a pak hlavním městem Langobardů, kteří ji dobyli roku 572 našeho letopočtu. Když jsem se průvodce Marca v chrámu San Michele zeptal, proč si vůdce Langobardů Alboin, který se měl stát jejich prvním králem, vybral za své hlavní město právě Pavii a ne třeba nedaleký Milán, který byl dokonce jednu dobu i hlavním městem Římské říše, odpověděl: „To je přece úplně jasné.“ Když pak uviděl můj poněkud překvapený pohled dodal smířlivě „Samozřejmě z pohledu Pavijčana.“ Marco byl prostě „ Il patriota locale.“ Jeho argumentace… Čti dál »

Milán

Milán   Milán je trochu jiná Itálie. Normální Milánčan sice nestíhá stejně jako Říman či Neapolčan, ale na rozdíl od nich je to na něm vidět. Kleje v autě v dopravní zácpě, troubí, vzteká se a jeho heslem je „veloce, veloce,“ tedy „rychle, rychle.“ Ne že by mu to pomohlo, je všude pozdě stejně jako jeho jižní kolegové, ale zcela jinak to prožívá. Samozřejmě že milánská děvčata jsou povinna stejně jako všechny ostatní Italky „fare la bella figura“, tedy dobře vypadat, ale zatímco Římanka na svých vysokých podpatcích kráčí, milánská „bella“ na nich běhá. Milán je s 1,3 milionu obyvatel o něco málo větší než Praha a má skvěle rozbudovanou síť metra. Přesto se dopoledne především mezi osmou a devátou potýká s beznadějně ucpanými ulicemi plnými nervózních a spěchajících Italů, vyrazit o tomto čase autem do milánských ulic se pro nezkušeného rovná pokusu o sebevraždu. Zcela jiná situace je v sobotu nebo v neděli, kdy jsou… Čti dál »

Banská Štiavnica

  Klasik praví, že „operační prostor rytířů v hoře Blaníku se vztahuje jen na Čechy a Moravu. Slováci mají svou vlastní samostatnou, nezávislou horu. Ta hora se jmenuje Sitno a najdete ji blízko Banské Štiavnice.“ Protože se množí hlasy mezi mými přáteli, že jde vše „dole kopcom“ a že „už horšie ani byť nemože,“ rozhodli jsme se zajít na Sitno a podívat se, co se se slovenskými rytíři děje a zda jsou ochotni vyrazit. Legenda praví, že v čase knížete Pribiny (tedy ještě před rozkvětem Velké Moravy, žil na hradě Sitno kníže Stojmír. Měl dva syny Tyra a Želibora. Dva synové a jeden hrad, to vždy zavání průšvihem. A tak i když Stojmír na smrtelném loži nabádal syny, aby drželi pohromadě, pustili se hned po jeho smrti do sebe. A když jejich šiky stály proti sobě, udeřil blesk, hora Sitno se rozestoupila a pojala do sebe všechny bojovníky. A tam tedy jsou… Čti dál »

Ramsau – ráj pro horské turisty

Tak jsme ho konečně dali. Tedy hovořím o Dachsteinu, nejvyšší hoře Štýrska s výškou 2996 metrů podle rakouských a světových map a 3001 (na jedné mapě jsem viděl dokonce 3004) na mapách štýrských. Prostě i Štajeráci chtějí mít jednu třítisícovku, které závidí Tyrolákům, Korutaňákům, Salcburákům a dokonce i pidizemi Voralbergu. Ale výška není až tak podstatná, důležité je, že jsme konečně po několika marných pokusech dospěli na střechu Štýrska. Vylezli jsme tam stejnou cestou, jakou tuto horu kdysi zdolal v roce 1842 prvolezec Fridrich Simony, rodák z Hrochova Týnce, tedy vlastně krajan, i když jeho otec byl vojenský veterinární lékař maďarského původu. Protože Simony sdělil po prvovýstupu příslušným místům, že se mu na Dachstein „špatně lezlo,“ vznikla z jeho iniciativy veřejná sbírka, na niž přispěl tisíci zlatými i arcivévoda Johann  (o tomto štýrském národním hrdinovi jsem už psal několikrát) a byla tak už o dva roky později vytvořena první štýrská ferrata – a ta… Čti dál »