Category: Historie

Karel I. Filip von Schwarzenberg – rakouský nárdní hrdina

               Někdy je důležité být v pravý čas na pravém místě. Může to stačit na nehynoucí slávu, na pomníky, paláce a zápis do historických učebnic. Něco takového se podařilo prapředkovi našeho Karla Schwarzenberga, zakladateli rodové slávy Karlu I. Filipovi Schwarzenbergovi. Od jeho narození uplynulo dnes, 15.dubna 2021, 250 let.

               Osudová chvíle jeho života, která mu měla přinést nesmrtelnou slávu, přišla v červnu 1813.

               Po osudném ruském tažení roku 1812 byl francouzský císař Napoleon oslaben, ale nebyl ještě poražen, tím méně zničen. Osudným kamínkem, který spustil lavinu, mající ho zasypat, bylo Prusko. Po své porážce v roce 1806 bylo zredukováno na dvě provincie, Brandenbursko a Slezsko a muselo přísahat věčnou věrnost francouzskému císaři. Hrdost a víru v obnovu si zachovala pouze královna Luisa. Byla mluvčím protifrancouzského odporu, zemřela ale už v roce 1810 ve věku třiceti čtyř let. Její druhorozený syn Vilém se jednou stane německým císařem. Po porážce Francouzů v Rusku se ale rozhodl pruský král Bedřich Vilém III. vypovědět ponižující smlouvu s Francií a v únoru 1813 podepsal spojeneckou smlouvu s Ruskem. Napoleon vytáhl do války, aby neposlušného vazala potrestal. Vytvořil novou armádu z nováčků, přesto s ní dokázal porazit ruskou armádu u Lützenu a Bautzenu (Budyšína). Vítěz nad Napoleonem v Rusku, generál Kutuzov, který přivedl Rusy do Německa, zemřel totiž 19. dubna 1813 v slezských Boleslawicích a velení ruské armády převzal generál Wittgestein. Byl sice o třicet pět mladší než Kutuzov, neměl ale ani zlomek jeho vojenské geniality. Po porážkách od početně slabšího soupeře ztratil nervy a vzdal se velení. Ruský car Alexandr a Bedřich Vilém hledali nástupce a o tu funkci byl zájem tak velký, asi jako o post ministra zdravotnictví v Česku v roce 2021.

               Naštěstí bylo domluveno příměří a svolán mírový kongres do Prahy. Do hry vstoupil velký intrikán kníže Klemens Wenzel Lothar von Metternich, ministr zahraničních věcí Rakouského císařství. Rakousko bylo díky sňatku Napoleona s rakouskou princeznou Marií Luisou oficiálně spojencem Francie a do válečných událostí zatím nezasáhlo. Chléb se lámal v Drážďanech 26.června 1813, kdy Metternich navštívil Napoleona, aby s ním projednal budoucnost Evropy. Napoleon odmítl všechny návrhy, aby se Francie vrátila do svých hranic z roku 1802, tedy za Rýn a Alpy. Jednání trvalo až do noci a Metternich pochopil, že je Napoleon, zoufalý ale odhodlaný, v podstatě politicky ztracen. To řekl Napoleonovi na rozloučenou: „Jste ztracen, Sire. Tušil jsem to, když jsem sem přišel, nyní, když odcházím, vím to jistě.“ Napoleonovu pobočníkovi Berthierovi, který ho vyprovázel, pak na otázku, jak byl spokojen s císařem, odpověděl: „Ano, dal mi všechna potřebná vysvětlení, s ním je konec.“

               Metternich vzápětí přesvědčil císaře Františka, že je třeba ukončit spojenectví s Napoleonem a přidat se k protifrancouzské koalici. Její vůdci, král Bedřich Vilém III. a car Alexandr I. čekali zatím na výsledky jednání v kladském lázeňském městečku Ladek Zdrój.

               Pražský kongres byl jen formalitou. Odeslal 7.srpna Napoleonovi podmínky, které se shodovaly s Metternichovými návrhy a hned se rozpustil. Když přišla 11. srpna do Prahy Napoleonova odpověď s protinávrhy, neměl ji už kdo přijmout.

               Rakousko vstoupilo do války a jeho armádu vedl Karl Filip von Schwarzenberg. A díky tomu, že Rusové po abdikaci Wittgesteina neměli nikoho ochotného postavit se spojenecké armádě do čela, připadla tato funkce Schwarzenbergovi. Bylo to něco jako Černý Petr, z kterého se ale měla stát výhra v Lottu. Ke koalici se připojili i Švédové, vedeni svým novým králem, někdejším Napoleonovým generálem Bernadottem (jeho potomci sedí na švédském královském trůně dodnes).

               Schwarzenberg nebyl zřejmě talentovanější než Wittgestein, měl ale pevnější nervy. Když byl 14. – 15 srpna 1813 navzdory své početní převaze poražen u Drážďan, nekapituloval, neztratil nervy, jen se stáhl a pokračoval v boji. Nenechal se ani vyvést z míry generálem Moreauem, někdejším francouzským generálem a vítězem od Hohenlindenu v roce 1800, účastnícím se bitvy jako pozorovatel ruské armády, který mu řekl: „Na mou duši, pane, jestliže bojujete takhle, nedivím se již, že po sedmnáct let jste stále bit.“ (Člověk nemá být až tak namyšlený, den nato byl Moreau smrtelně zraněn, když doprovázel cara Alexandra.)  

Napoleon ztratil zcela cit pro realitu. Po vítězstvích u Lützenu, Bautzenu a Drážďan byl přesvědčen, že se bude opakovat situace z roku 1806 a nepřítel rychle kapituluje a bude prosit o mír. Jenže jeho protivníci se za ty roky naučili bojovat. Jestliže Napoleon dokázal u Slavkova či u Jeny nepřátele zničit natolik, že už nebyli schopni dalšího odporu, tentokrát je sice porazil, ale nezničil. Po vítězství u Drážďan byl čas začít jednat, nabídnout ústupky a stáhnout se do Francie. Napoleon si byl vědom své strategické převahy nad Schwarzenbergem, ve věci operačních otázek a vedení vojenského tažení určitě svého protivníka převyšoval. Ale jako císař, politik a státník naprosto selhával – jako by měl klapky na očích, odmítal vidět realitu, vyčerpanost Francie a nezkušenost svých mladých vojáků.  Právě v tom byla Metternichova genialita. Všechny tyto aspekty vnímal a pochopil, že Napoleon (který je vnímat odmítal) je vlastně přes všechna poslední vítězství už poražený a že je třeba připojit se k budoucímu vítězi.

               Schwarzenberg musel jen vydržet a hlavně – musel přimět neukázněné ruské generály, aby se opravdu podrobili jeho velení. To byla hlavní úloha vrchního velitele, a to se mu i podařilo. Plán rozhodující bitvy u Lipska, která mu měla přinést nehynoucí slávu, vypracoval velitel jeho generálního štábu, čtyřicetisedmiletý generál (Feldmarschal-Leutnant) Josef Václav Radecký z Radče. Ten plán byl jednoduchý, jak už geniální plány bývají. Využít početní převahu, zatlačit Francouze ze všech stran do města a tam je pak zničit, protože stísněni v Lipsku nebudou moci manévrovat. Právě v manévrovacích schopnostech Napoleon své protivníky nebetyčně převyšoval. Radecký mu hodlal svým vedením boje tuto výhodu vzít. Schwarzenberg musel tento plán jen uskutečnit. Snadné to ovšem nebylo.

Pozice armád v první den bitvy 16.října 1813

               Schwarzenbergovi bylo 42 let, císaři Napoleonovi o dva roky víc, bylo to tedy bitva čtyřicátníků, mužů v nejlepších letech. Ovšem Napoleona zrazovalo zdraví. Stále více trpěl bolestmi žaludku, horečkami a návaly zuřivosti, v tomto stavu ho zastihla i noc před rozhodující bitvou, která se odehrála u Lipska ve dnech 16.- 18 října 1813. Do dějin vešla jako „Bitva národů“, protože snad nebyl evropský národ, který by zde nebojoval. I když například Poláci, Sasové, Bavoři či porýnští Němci bojovali ve francouzské armádě. Schwarzenberg znovu ukázal výdrž. Když byly první den jeho útoky odraženy a musel bojiště vyklidit, nevzdal se. 17. října zaútočili Rusové. Spojenecká armáda pod Schwarzenbergovým velením měla 330 000 mužů. Už jen koordinovat akce takového kolosu bylo mistrovské dílo. Ale Radeckého plán vycházel. Francouzi byli postupně zatlačeni do města, které hrozilo stát se jednou obrovskou pastí.

Postavení armád 18.října 1813

A teď se ukázalo, že Napoleon nebyl naprosto připraven na ústup. Ještě nikdy nemusel z bitvy ustupovat, byla to pro něho nová situace. Prohrál zatím jen jednou, u Aspern v roce 1809, a tam byla zničena část jeho armády, když mezi ním a těmi nešťastníky tekl široký Dunaj. Napoleon natolik věřil své šťastné hvězdě, která ho měla vést k vítězství, že se teď celá jeho armáda musela přesouvat na západ a uniknout tak z obklíčení po jediném mostě přes Elsteru u Lindenau. Na takový manévr potřebovali Francouzi čas, ten se snažili získat generálové McDonald, Lauriston a Poniatowski fanatickým odporem v Lipsku. Sasové přeběhli, jak bylo jejich dobrým zvykem, k nepříteli a začali pálit do Francouzů. Snad nedorozuměním byl onen jediný most vyhozen do vzduchu, když se na východním břehu nacházelo ještě 30 000 vojáků, Ti byli teď vydáni na milost a nemilost hroznému masakru. Ulice Lipska byly údajně pokryty mrtvolami. Přes 12 000 Francouzů bylo pobito v ulicích města, 20 000 upadlo do zajetí. McDonald přeplaval Elsteru zcela nahý. Poniatowski vjel na koni do řeky a utonul.

               Napoleonova porážka, z níž se už nikdy neměl vzpamatovat, byla dokonána a kníže Karl I. Filip Schwarzenberg se stal rakouským národním hrdinou. Je jím dodnes, jeho jezdecká socha na Schwarzenbergplatzu ve Vídni je toho důkazem.

               Kdo byl tento muž, zakladatel slávy rodu a takzvané Sekundogenitury knížecího rodu Schwarzenbergů?

               Schwarzenbergové byli původně francký rod, jejich rodový hrad se nachází v Böhmenwaldu v dnešním Bavorsku. Slávu jim vydobyl Adam I. Schwarzenberg, když v roce 1599 v takzvané „Dlouhé válce“ proti Turkům v rakouských službách dobyl město Raab. Bohatství pro ně získal Georg Ludwig, který se v roce 1617 oženil s paní Annou Neumann von Wasserleonburg, paní v Murau. (Nevěstě bylo 82 let, ženichovi 31, byl ostatně už jejím šestým manželem). Když Georg v roce 1646 bezdětný zemřel, přešel tento velký majetek na jeho synovce Johanna Adolfa. Tento velmi schopný hospodář koupil od císaře Leopolda panství Wittingau (Třeboň) a tak vstoupil na české území. V roce 1670 byl navíc císařem povýšen do knížecího stavu.

               Jackpot ale vyhráli Schwarzenbergové v roce 1719. Tehdy zemřela vdova po Johannu Christianovi z Eggenbergu Marie Ernestína rozená Schwarzenbergová a odkázala celý obrovský eggenbergský majetek se sídlem v Krumlově svému synovci Adamu Františkovi Karlovi. Knížecí hodnost dědil, jak bylo zvykem, vždy jen nejstarší syn. Josef I. pátý kníže Schwarzenberg měl dva syny. Starší Josef II. (1769–1833) v roce 1802 umožnil svému mladšímu bratru Karlu Filipovi převzít takzvaný „druhý majorát“, a od tohoto roku se Schwarzenberský rod rozdělil na dvě větvě, na krumlovskou – první majorát nebo primogenitur a orlickou – druhý majorát neboli sekundogenituru. Hlavy obou větví teď měly v erbu knížecí korunku a patřily mezi evropské suverény. Josef I. Schwarzenberg obdržel totiž v roce 1746 knížecí titul jak pro Čechy, tak i pro Římskou říši a všichni jeho legitimní potomci mohli od toho data nosit titul knížete. U jeho synů toto pravidlo ještě nebylo potřebné, protože se dospělosti dožil z jeho čtyř synů jen jeden Johann I. Nepomuk, tento ale měl syny dva, už vzpomenutého Josefa II. a Karla I. Filipa.

               Karel Filip měl jako mladší syn možnost buď sloužit v armádě nebo se stát církevním hodnostářem. Rozhodl se pro první možnost, období napoleonských válek poskytovalo dostatek možností udělat v armádě kariéru. Karel Filip se vyznamenal v boji proti francouzským revolučním jednotkám 25.dubna 1794 u Le Cataeu-Cambresis a byl vyznamenán řádem Marie Terezie. Už v roce 1796 tedy jako dvaceti pětiletý se stal generálmajorem a v roce 1800 polním maršálkem. (Feldmarschalleutnant). V roce 1802 mu jeho starší bratr odstoupil panství Orlík, čímž se stal skutečným knížetem, tedy nejen titulem, ale i panstvím, svůj majetek dokázal zvětšit ještě o Zalužany, Zbenice, Bukovany a Sedlec.

               Po rakouské porážce u Wagramu v červenci 1809 a po uzavření míru v Schönbrunnu se Schwarzenberg stal diplomatem, a to přímo vyslancem v Paříži, kde připravoval sňatek Napoleona s rakouskou princeznou Marií Luisou. Poněkud paradoxním výsledkem jeho pařížské mise bylo, že k němu získal francouzský císař důvěru a když vytáhl v roce 1812 do Ruska a Rakousko bylo na základě mírové smlouvy povinno dodat podpůrnou armádu o síle 30 000 mužů, trval Napoleon na tom, že tento sbor má vést Karl Schwarzenberg. Rakouská armáda tedy bojovala na francouzské straně a Schwarzenberg zaznamenal úspěch, když spolu s generálem Reynierem vytlačil v prostoru Kobryně v dnešním Bělorusku ruského generála Tomassova. Ještě během ruského tažení byl Schwarzenberg v říjnu 1812 vyjmenován polním maršálem. Po porážce Francouzů na Berezině v listopadu 1812 se se svým sborem stáhl přes Bialystok do Krakova. Rakušáci utrpěli při tomto francouzském dobrodružství jen minimální ztráty, což bylo připisováno Schwarzenbergově prozřetelnosti a včasnému ústupu.

               A o necelý rok později, poté, co Rakousko pod Metternichovým vedením udělalo ve své politice obrat o sto osmdesát stupňů, udeřila u Lipska hodina jeho slávy.

               On sám si svou slávu dlouho neužíval. Po vítězství nad Napoleonem v roce 1814 a slavnostním vstupu do Paříže se vzdal hodnosti vrchního velitele a odešel na Orlík. Po Napoleonově návratu z Elby dostal komando nad rakouskou armádou ještě jednou, do bojů už ale nezasáhl, Napoleona zlomili u Waterloo Prusové a Britové bez rakouské pomoci.

               V roce 1817 utrpěl Karel Filip mozkovou příhodu. Léčebné pobyty v Karlových Varech nedokázaly jeho zdravotní stav zlepšit, zemřel 15 října 1820 v Lipsku, ve městě, kde se dočkal největší slávy. Bylo mu pouhých 49 let. Napoleon ho přežil jen o půl roku, zemřel 5.května 1821. Zatímco Schwarzenberga ale vyprovázela saská armáda až na českou hranici, kde ho převzala armáda rakouská a doprovázela ho až k rodinné hrobce v Třeboni, Napoleona pochovali bez jakýchkoliv pomp na vzdálené Svaté Heleně a až v roce 1840 byl exhumován a převezen do Paříže, kde je pochován v Invalidovně.

               Karel Schwarzenberg, někdejší ministr zahraničních věcí a kandidát na prezidenta, je v přímé linii v šesté generaci přímým potomkem slavného maršála.

Jeho šlechtické jméno, které ale nepoužívá, je Karel VII. Johann Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Vratislav Menas, kníže Schwarzenberg, vévoda krumlovský, hrabě ze Sulzu a lantkrabě z Kleggau. (Opravdu nevím, jak se dá do češtiny přeložit „gefürsteter Landgraf im Kleggau“. Po své adopci hlavou krumlovské větve Schwarzenbergů Jindřichem v roce 1960 sjednotil Karel ve své osobě obě větve rodu a od roku 1979, po smrti Jindřichova bratra Josefa a svého otce Karla VI. v roce 1986 se stal pak i hlavou celého rodu Schwarzenbergů. V roce 1988 převedl veškerý majetek rodu do nadace se sídlem v Lichtenštejnsku a tím historická struktura s „vladařem“ na čele rodu definitivně padla. Od roku 2000 vede soudní spor se svou adoptivní sestrou Elisabeth Pezold, která mu upírá právo být vladařem rodu („čili předsedajícím dozorčí rady nadace“) a vede společně se svým mužem Rüdigerem Pezoldem soudní spor proti České republice o restituci majetku primogenitury, vyvlastněné zákonem „Lex Schwarzenberg“ v roce 1947. Karel VII. se od tohoto sporu distancoval, a tak je svou sestrou žalován taky. Ale to už je jiná historie, která s osudy zakladatele rodu Karla I Filipa nemá nic společného. Možná by se ale v hrobě obracel.

Charles Baudelaire (1821 – 1867)

Quand de ciel et lourd péce comme un couvercle

Sur l´esprit gémissant en proie aux longs ennuis

Et que de l´horizon embrassant tou tle cercle

Il nous verse un jour noir plus triste que les nuits:

               Samozřejmě že jsem tyto verše, které stály na samém začátku mé literární kariéry, znal v českém překladu Svatopluka Kadlece. Už jen skutečnost, že tuto báseň Spleen LXXVIII překládalo hned několik významných českých básníků (vedle Kadlece i Vítězslav Nezval, Jaroslav Vrchlický či Jaroslav Groll) svědčí o tom, že její význam ve světové poezii je obrovský. I když je obsah tristní a depresivní, jako ostatně autor sám a jako se to mělo stát značkou celé generace takzvaných „Prokletých básníků“. Prvním z nich, který předznamenal tento vývoj, byl Charles Baudelaire, od jehož narození uplyne 9.dubna právě dvě stě let.

               Aby si udělali o charakteru jeho díla obrázek i ti, kdo ho až tak dobře neznají a stejně jako já neumí francouzsky, dovolím si na začátku tohoto medailonu na počest velkého básníka uvést onen – z mého pohledu skvělý – překlad Svatopluka Kadlece z roku 1934. Je pro mě překvapivé, že tyto verše znám nazpaměť ještě i po čtyřiceti letech:

Když víku podobno se sklápí nebe siné

Na ducha, který lká až k smrti rozteskněn

Když nám kruh obzoru, jenž kolkolem se vine

Dští noci smutnější, tmou černající den.

Když ze světa se stává temná cela

V níž jako netopýr se vznáší naděje

Svou plachou perutí v zdi bije rozechvělá

A hlavou tluče v strop, kde plno plísně je.

               Přiznám se, že mi právě verše Charlese Baudelaira, stejně jako později Rimbauda a Františka Gellnera v mém bezprostředně postpubertálním věku imponovaly, inspirovaly mě, protože ukazovaly možnost vyjádřit realitu jinak, barvivěji a emocionálně. A člověk ve věku osmnácti let je až nepřiměřeně emocionální a každý začínající spisovatel to zkouší básněmi. A znechucení tehdejším komunistickým režimem bylo stejné nebo podobné, jako Baudelairovo s druhým francouzským císařství nebo Gellnerovo s císařstvím rakouským. Proto mi prokletí básníci hovořili z duše a snažil jsem se je pochopitelně napodobovat. Brzy jsem ale poznal, že to s mými básněmi nebude slavné. Jednak spolužák Pavel Machů básnil lépe než já, což mě přivedlo k poznání, že jestliže nejsem nejlepší ani v mé třídě, bude to zřejmě v širší konkurenci ještě tristnější a pak také, že já potřebuji na vyjádření toho, co chci říct, prostě větší prostor, než je báseň.

               V tom básníky obdivuji dodnes. Že dokážou vyjádřit myšlenku na velmi malém prostoru. A Baudelairem moderní evropské básnictví vlastně začalo. Když jsem byl v Paříži, nezapomněl jsem zajít k jeho hrobu na „Cimetiere de Montparnasse“ a vzdát mu čest.

               Baudelaire byl přirozeně dítě své doby. Narodil se do doby po napoleonských válkách, z jejichž důsledků se Francie vzpamatovávala celá desetiletí (a nikdy to tak úplně nedokázala). S koncem osmnáctého století se bouraly městské hradby, francouzskou revolucí skončilo nevolnictví a lidé se hnali do měst za prací a ta se tak měnila na obrovské konglomerace s předměstími plnými lidí žijících či živořících v nuzných podmínkách, kteří se drželi při životě vyčerpávající prací až šestnáct hodin denně šest dní v týdnu. Délka života byla nízká, dětská úmrtnost obrovská, hygienické podmínky otřesné, zdravotní a sociální zabezpečení žádné.

               Charles Baudelaire se narodil do dobře situované rodiny. Jeho otec Joseph Francois ale zemřel, když bylo chlapci pět let a matka se obratem znovu vdala (byla o 34 let mladší než otec). Vzala si ambiciózního úředníka Jacquese Aupicka, který to později dotáhl až na generála a byl klasickým reprezentantem úspěšné společenské vrstvy tohoto rozporuplného období první poloviny devatenáctého století, období divokého kapitalismu a industrializace. Baudelaire považoval matčinu novou svatbu za zradu a šel s otčímem hned do konfrontace. Zřejmě matce křivdil, dvanáct let po konci napoleonských masakrů nebyl ve Francii nadbytek mužů na ženění a dobře situovaných už vůbec ne. Ke konci svého života se s podruhé ovdovělou matkou smířil a žil dokonce u ní. Teď se ale rozhořel mezigenerační konflikt. Otčím chtěl mít z Charlese právníka nebo důstojníka – chlapce už jen toto otčímovo přání přivedlo logicky do opačného tábora. Ze školy ho vyhodili těsně před maturitou – dodělal ji pak soukromě – a pak rodinu opustil a žil z dědictví po otci bohémským životem, než všechny peníze prošustroval, zadlužil se a v roce 1844 byl zbaven právní svéprávnosti.

               V té době si přivodil i syfilis, která ho nakonec měla o třicet let později stát život. Své zkušenosti s drogami a alkoholem a psychické stavy s tím spojené popsal ve své studii „O víně, hašiši jako prostředcích k zmnožení osobnosti“ publikované v časopise „Le Messanger de l´Assemblée“ v roce 1851 a tento článek se stal základem jeho knihy „Umělé ráje“ z roku 1860.  V té době populárnímu alkoholickému nápoji absinthu (vyráběnému původně ve Švýcarsku v kantonu Neuchatel) z vermutu, anýzu a fenyklu se připisovaly nežádoucí neurologické účinky. (V roce 1915 byl zakázán a nahrazen Pernotem, od roku 1998 je ale opět povolen, protože se zjistilo, že ony tragické vedlejší účinky, kterými trpěl i Baudelaire, byly spíše způsobeny špatnou kvalitou alkoholu, která se při výrazné hořké chuti absinthu dala dobře zamaskovat. Ovšem kromě velkých množství absinthu hledali básnící té doby inspiraci i v opiu a v hašiši.

               Tristní sociální i politické poměry po Vídeňském kongresu, který vrátil poměry do doby před francouzskou revolucí, plodily politické napětí. Namísto šlechty, která požívala před rokem 1789 absolutní imunitu danou rodem, ovládala teď společnost finanční šlechta – zbohatlíci, kteří neváhali demonstrovat svůj nově nabytý majetek a luxus. A svatá aliance, ustanovená Metternichem (ke které ale nespolehlivá Francie nepatřila) měla dávat pozor, aby se na daném stavu nic neměnilo. V roce 1848 se nahromaděné napětí vybilo v celoevropskou revoluci. Ne náhodou začal revoluční rok už v únoru v Paříži (jen krátce nato propukly revoluční nepokoje i v Budapešti, Vídni a pak i v Praze a dalších městech). Celá Evropa stála v revolučním ohni, v Německu volili první celoněmecký parlament, který se pak sešel ve Frankfurtu. A idealističtí mladíci jako Baudelaire šli na barikády. V pravém slova smyslu. Mladý Charles (bylo mu dvacet šest let) šel s puškou bojovat. Dokonce s malou skupinkou stejně zapálených mladých intelektuálů začal vydávat radikálně levicový časopis, který ale zakrátko musel skončit. V červnu při nových nepokojích stál Baudelaire s puškou znovu na barikádách. Věřil stejně jako ostatní revolucionáři na změnu poměrů.

               Jenže se měli zklamat. Ani znovuzavedená republika po vyhnání Bourbonů neměla dlouhého trvání. V roce 1852 převzal moc ve Francii Napoleon III. a po vzoru svého strýčka se vyhlásil císařem. Idealisté typu Baudelaira se z tohoto zklamání už nevzpamatovali. Stáhli se do sebe a začali tvořit depresivní literaturu, obraz jejich zklamání a ztráty naděje na lepší zítřky. Možná proto nám byla tato literatura na počátku osmdesátých let tak blízká. Beznadějnost tehdejší doby se hodně podobala porevolučnímu zklamání let druhé poloviny devatenáctého století.

               Baudelaire vydal v roce 1857 svou stěžejní sbírku – „Les Fleurs du Mal“, tedy Květy zla.  Náklad představoval 1300 výtisků. Kniha vyvolala skandál, kritik Gustave Bourdin hnal Baudelaira dokonce před soud a ten byl odsouzen „za urážku veřejné morálky“ k pokutě 300 franků a stažení šesti básní se sbírky. Nicméně byli i spisovatelé – skutečně velcí mistři jako Gustave Flaubert nebo Viktor Hugo, kteří poznali genialitu autora, již tehdejší prudérní společnost odmítala uznat (v Rakousku dostala tato doba příznačný název Biedermaier od slova bieder – čili poctivý, slušný. Ale v nudném smyslu). Opět se nabízí paralela s komunistickou společností, která pěstovala kult loajálního občanství, i když na jiném ideologickém podkladě. Negativistické nastavení v umění, které mohlo být interpretováno jako zklamání a nespokojenost s daným režimem, bylo nežádoucí a bylo potíráno.

               Peníze Baudelairovi jeho literární činnost nepřinesla, ještě tak něco vydělal na překladech knih Edgara Alana Poea a na novinových článcích. Navíc byla jeho múza, kreolka Jeanne Duval od roku 1858 ochrnutá a on jí platil péči. Jeho vztah k ženám byl vůbec zvláštní. Mezi lety 1852–1858 se ucházel v anonymních dopisech o přízeň krásné, duchaplné a šarmantní metresy Apolonie Sabatier (i když žil s Jeanne Duvalovou). Když pak došlo k odhalení, kdo je autorem oněch dopisů a Apolonie se mu oddala /což přijal hodně zdrženlivě), oznámil jí nato, že tím, že došlo k naplnění jeho touhy, nehodí se mu už za múzu a ztratil o ni zájem. Ona dáma zůstala přesto jeho přítelkyní.

               V roce 1864 odešel Baudelaire do Bruselu, kde očekával nastartování své spisovatelské kariéry. Byl opět zklamán. V roce 1866 ho dohnaly následky jeho nezřízeného života. Ať už to bylo syfilidou v třetím stádiu nebo následkem požívání drog a absintu, Baudelaire utrpěl mozkovou příhodu, kdy ochrnul na polovinu těla a ztratil schopnost mluvit. Zemřel na dlouhém trápení 31.sropna 1867 v pařížské klinice Quartier Chaillot.

               Nedožil se už toho, že ho následovali další básníci – takzvaní „prokletí básníci“, které inspiroval, jako byli Verlaine, Rimbaud nebo Mallarmé. I jejich básně jsem si opatřil, ovšem Baudelaire mi zůstal tak nějak nejbližší.

               Když jsem zjistil, že mé poetické nadání zdaleka nestačí, abych vyjádřil, co se v mé duši v oněch osmdesátých letech odehrávalo, rozhodl jsem se napsat můj první román. Alegorii na poměry ruského imperiálního násilí a československé kolaborace – vznikl román Stín Persepole. Že nevyšel, jak bylo plánováno, před vánoci 1989, bylo důsledkem toho, že v těch měsících měli lidé v Československu zcela jiné problémy. Román vyšel v lednu 1990, kdy už vlastně jeho poselství nebylo aktuální. Přesto měl úspěch a nastartoval mě k další tvorbě. Prokletý básník Baudelaire na tom měl určitě svůj podíl.

               Jen na závěr a pro porovnání – jak důležité je, kdo verše z cizího jazyka překládá. Po oněch temných verších Svatopluka Kadlece překlad Vítězslava Nezvala ze stejné doby okolo roku 1930, ale člověka přesvědčením komunisty, který dekadenci prostě podlehnout nemůže:

Když nízká obloha jak černé dřevo víka

Nám leží na duchu jak nuda s nemocí

Když kalný horizont nás úzce obemyká

Svým světlem, černějším než světlo půlnoci.

Když země změnila se takřka ve vězení

Kde bloudí Naděje jak plachý netopýr,

Jenž bije bojácným svým křídlem do sklepení

A jenž se potácí jak vyplašený výr.

Myslím, že tento překlad by se mnou moc neudělal. Měl jsem štěstí. Ale abych byl k Nezvalovi spravedlivý – nejoblíbenější knihou v době mých středoškolských studií byla jeho Manon Lescaut

Vše objímající a vše dusící ruská duše

               Pokud máte nebo jste měli přátele v Rusku, pak víte, že se v osobním kontaktu jedná o nejpohostinnější a nejmilejší lidi, jaké si dokážete představit. Naše kamarádka Oxana nás provázela po St. Petersburgu a večer nás s manželem pozvali do restaurace, i když se účet na večeři musel rovnat jejich měsíčnímu platu. Přijít na návštěvu bez „podarků“ bylo nemyslitelné – k významu tohoto zvyku se ještě dostaneme.

               Když se pak člověk zamyslí nad historickou úlohou, kterou Rusko hrálo a hraje v lidských dějinách, musí si položit stejnou otázku, jakou si kladl arabský terorista ve filmu „American dreamz‘ (to není překlep, tak se ten film s Hugem Grantem v hlavní roli opravdu jmenuje) po příchodu do USA – jak může tolik milých lidí způsobit světu tolik utrpení? Proč se jeden Rus tolik liší od Rusů jako národa? Ta podobnost mezi Rusy a Američany není v tomto bodě náhodná. Oba tyto národy se cítí být předurčeny zachránit svět. Činí to ale z naprosto odlišných výchozích pozic. Zatímco Američan se cítí být reprezentantem rozvinuté západní demokratické kultury a je ochoten ji šířit všude ať se to místním líbí nebo ne, Rus se cítí být povinen svět před západní dekadentní kulturou všemi prostředky chránit. Logicky narazí tyto dva systémy myšlení jeden na druhého a musí dojít ke konfrontaci. Pokud se Rusko a USA k sobě názorově začnou blížit, může to být pouze, když jedna z těchto zemí opustí dogma svého fungování. To bylo v devadesátých letech, kdy se Jelcinovo Rusko pokoušelo neúspěšně převzít určité aspekty západní demokracie nebo v čase vlády prezidenta Trumpa, kdy zase USA tyto principy začaly opouštět.

               Snažit se Rusy pochopit není snadné. Kořeny jejich myšlení jsou naší západní kultuře poměrně hodně vzdáleny. A navíc, Rusové trpí pocitem méněcennosti, který chtějí za každou cenu kompenzovat. A to jim dává jen jejich imperialismus, pocit schopnosti dobýt svět. Podle hesla: Když už nás svět nedokáže obdivovat, ať se nás aspoň bojí.

               Rusko nepatřilo a nikdy nebude patřit do evropského kulturního prostoru, patří k Evropě jen geograficky, a i to jen proto, že antičtí geografové nenašli k oddělení Evropy od Asie nic lepšího než pohoří Ural a Kavkaz. Mělo to hned několik objektivních důvodů, za které Rusové opravdu nemůžou.

  1. Země ležela velmi vzdálena od kulturních center, kterými byly Řím a Konstantinopol. Západní kultura je dědicem řecko – římské kulturní tradice (s příspěvkem křesťanství které má své kořeny v židovství). Jejím nositelem byla logicky hlavní města někdejší římské říše. Rusko bylo od obou těch center beznadějně daleko vzdáleno a v době, kdy nebyla televize ani internet a kultura se šířila pěšky, to hrálo podstatnou úlohu.
  2. Kulturní vývoj země byl brutálně přerušen vpádem Mongolů, kteří rozvrátili slovanské státy a přervali kontinuitu kulturního vývoje na dlouhých sto padesát let. Kyjev jako tehdejší hlavní město padl do mongolských rukou v roce 1240 a teprve v roce 1380 po bitvě na Kulikově poli získali Rusové, když je nezávislost tak aspoň sebevědomí k boji proti asijským utlačovatelům. Až do poloviny patnáctého století ale byla Zlatá Horda jejich hlavním politickým protivníkem i partnerem, Evropa nehrála v politickém životě tehdejšího Ruska, bojujícího statečně o vlastní identitu, žádnou roli.
  3. Rozsáhlost země a její řídká obydlenost představovala vždy a představuje i dnes velký handicap při budování infrastruktury, která je nezbytná ke kulturnímu vývoji. I v době největšího rozkvětu ruské kultury byla tato soustředěna jen do velkých měst jako byl Petrohrad, Moskva a Kyjev. Široké vrstvy lidu tento vývoj prostě dostihnout nemohl.

Výsledkem těchto faktorů bylo zaostávání za Evropou – kulturní, politické i ekonomické. Musíme si uvědomit, že Ivan Hrozný vládl v letech 1547–1584. V době, kdy v Evropě už ustupovala renesance a hledaly se nové směry kulturního vývoje, v Rusku vládl ještě temný středověk. Na tom nezměnilo nic ani to, že Ivan nechal přenést korunovační klenoty byzantského císaře do Moskvy, kterou vyhlásil novým Římem a sám sebe za cara, tedy císaře, aby se tak zmocnil byzantského dědictví. Politicky to byl prozíravý tah, který natrvalo zvýšil ruskou prestiž, země tím ale svůj vývoj příliš nezrychlila. Musel přijít Petr Veliký či Kateřina Veliká, aby přiblížili Rusko Evropě ale i oni si mohli započítat jen dílčí úspěchy.

               V západní Evropě vycházel tlak na politické změny vždy zespoda, od lidu, zejména pak obyvatel měst. Díky své narůstající ekonomické síle si občané vynutili politický vliv a nutili vládce k ústupkům, vyjednávání a reformám v jejich prospěch. Jinými slovy, politický vývoj byl západoevropským vládcům vnucen jejich lidem.

               V Rusku to bylo právě naopak. Pokud zde docházelo k nějakému politickému vývoji, bylo to díky osvíceným vládcům, kteří si uvědomovali zaostávání jejich země dělo se tak proti odporu obyvatelstva. Ten pak potlačovali s nesmírnou brutalitou, jakou si v západní Evropě žádný vládce nemohl dovolit. Prostě museli svému lidu pokrok vnutit a tekla přitom krev.

               Rusové jsou proto zvyklí vidět ve svém vládci nositele pokroku, nedovedou si tedy představit život bez něho. Dokážou uctívat i masové vrahy jako Stalina (ostatně Petr Veliký se způsobem vlády od Josefa Visarionoviče příliš nelišil). Vladimír Vladimirovič Putin musí tedy působit skoro jako lidumil, vždyť sahá k vraždám jen v ojedinělých případech. Na západě vždy bojovali o moc císař s papežem a z toho boje profitovala jak místní knížata, tak města. V Rusku stejně jako v Byzanci byl car absolutním pánem a patriarcha jeho prvním služebníkem. Západní císař měl sice korunu ale hodně omezenou moc. Proto nebyl o tuto korunu zas až tak extrémní zájem a zavražděn byl pouze jediný císař Albrecht I. a i to svým synovcem a z osobních, ne politických důvodů. V Byzanci a poté v Moskvě byl císař absolutním pánem nad životem a smrtí svých poddaných. Taková moc je velmi svůdná, a proto se zavražděných císařů a carů tak snadno nedopočítáte. O to pozornější ale i brutálnější museli být východní panovníci při obraně své osoby a moci. Lidé, vyvíjející vlastní iniciativu byli vždycky suspektní a potenciálně nebezpeční. Rusové zažili náznaky demokracie jen dvakrát ve svých dějinách. Poprvé v roce 1917, ovšem to trvalo jen půl roku, než tuto epizodu ukončili bolševici. Podruhé v letech 1991–2000. Ani tentokrát si s touto formou vlády nedokázali poradit. Svoboda je náročná věc předpokládající vlastní iniciativu a připravenost na převzetí zodpovědnosti za vlastní činy. V Rusku skončil tento pokus v chaosu a mnozí tedy přijali „moc silné ruky“ s ulehčením. Aktivisty, bojující v Rusku za demokracii, sleduje prostý občan s nedůvěrou a považuje je za agenty západních mocností a propaganda vládní televize či tisku mu toto jeho tušení už jen potvrdí.

               Rusové si samozřejmě uvědomují, že přijímali pro svůj vývoj západní vzory a sami přispěli k tomuto výměnnému obchodu jen minimálně. Ne nadarmo se na carském dvoře hovořilo francouzsky (jako ostatně na všech královských dvorech v Evropě – abychom byli spravedliví. Například Marie Terezie se nikdy nenaučila psát spisovně německy, svou korespondenci vedla ve francouzštině, stejně jako její současnice carevna Alžběta II.)

               Možná to čtenáře trochu překvapí, ale byla to právě Marie Terezie, která přivedla Rusy do Evropy. Do té doby byli izolováni na východě a neměli na události na kontinentu žádný vliv. Byla to tzv. koalice tří sukní proti Friedrichovi II. pruskému (Marie Terezie, madame Pompadour a carevna Alžběta), která přivedla poprvé ruské vojáky do střední Evropy – obsadili dokonce načas i Berlín. A zalíbilo se jim tady. Od druhé poloviny osmnáctého století začínají hrát Rusové v evropské politice stále důležitější roli. Ta vyvrcholila obsazením Polska v roce 1795, čímž poprvé Rusko učinilo svými poddanými katolíky čili příslušníky západního kulturního okruhu (když si odmyslíme obsazení Livonska ve Velké severní válce v roce 1721 – zde se jednalo o protestanty). To byl obrovský úspěch, vždyť ještě v roce 1610 to byli Poláci, kteří bez problémů obsadili Moskvu a rozhodovali o tom, kdo se stane carem.

               V napoleonských válkách hráli Rusové už významnou ba rozhodující roli a tento úspěch zůstal už součástí jejich národní hrdosti. Zjistili, že jejich síla není v ekonomice ani v kultuře, ale v jejich statečnosti a síle jejich zbraní. Naučili svět, aby si jich vážil jako vojáků a aby se jich proto i bál. Tento rys měl už zůstat navždy součástí ruské mentality.

               Ekonomickou zaostalost se jim totiž nikdy nepodařilo dohnat. Zrušení nevolnictví, což bylo předpokladem rozvoje průmyslu, zažilo Rusko až v roce 1861! Masivní rozvoj průmyslu daný možnosti sociálního inženýrství za komunistické diktatury byl brzděn plánovaným hospodářstvím, korupcí a nedostatečným růstem spotřeby. Systém vlády jedné strany a brutální potlačování jakékoliv opozice i umělé vyvolávání hospodářských krizí v pro Evropu nepředstavitelných rozměrech (uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině v letech 1932–1933) působily jako brzda, i když v některých vládou z propagačních důvodů podporovaných odvětvích vývoje dosáhli Rusové velkých úspěchů.

               Vítězství v druhé světové válce bylo pro ně o to sladší, že vyléčilo jejich frustraci z porážky ve válce první. Bylo to ovšem vítězství za cenu obrovských ztrát. Země byla zdevastována jako málokterá jiná, a protože byl komunistický režim uzavřen do sebe, nemohl profitovat při znovuvybudování země z mezinárodní výměny zkušeností ani z mezinárodního kapitálu. Sebevědomí dodávala prostým Rusům jen skutečnost, že vedle své rozsáhlé koloniální říše (čtrnáct republik Sovětského svazu nebylo nikdy ničím jiným než ruskými koloniemi) získali pod kontrolu další území ve střední Evropě. Ovládnutí střední Evropy byl nejprestižnější čin, jaký se kdy Rusku podařil. Nikdy se to nepodaří z ruských hlav odstranit. Když byli moji spolužáci z fakulty začátkem osmdesátých let minulého století v Rusku na prázdninové praxi, chtěl kamarád Milan poslat domů dopis a ptal se, kolik stojí známka do Československa. A dostalo se mu odpovědi, že: „Stejně jako do každé jiné gubernie.“ Nejstrašnější na tom bylo, že to ona dáma na přepážce vůbec nemyslela zle. Pro ni to byla prostě realita. A tak zatímco my vnímáme snahu Ruska stavět u nás Dukovany jako ohrožení naší bezpečnosti a suverenity, prostý Rus chápe naši obranu proti tomu jako obyčejnou neposlušnost vzpurné provincie.

               Tyto někdejší satelity mají nárok na přátelství a podporu ruského režimu jen za předpokladu, že opustí principy konkurenčního západního systému fungování státu a přikloní se k systému ruskému, tedy systému samoderžaví – jako to vidíme v Bělorusku nebo v Maďarsku.

               Každý člověk chce být na něco hrdý, chce být v něčem lepší než ostatní. Proto se hospodářsky zaostalý muslimský svět tak zoufale chytá Alláha a Mohamedova učení. Rusové jsou tedy hrdí na svá válečná vítězství. Víc toho nemají. Svůj kulturní deficit si ovšem bolestně uvědomují a jsou nesmírně citliví na jakékoliv přezíravé jednání. Tady selhal Západ, když v době po roce 1991 nepřijal Rusko jako rovnocenného partnera, ale dával mu okázale najevo svůj přezíravý postoj a poukazoval na slabiny ruské ekonomiky i státních struktur. Ano Boris Jelcin holdoval alkoholu víc, než bylo společensky přípustné. Rusové si ho ale zvolili a bylo třeba to akceptovat. A přiznejme si, že pokud ho porovnáme se současným opilcem na Hradčanech, byl to stále ještě politik o několik úrovní lepší. Rusové tento přezíravý postoj nemohli necítit a nezapomněli dodnes. Touží po odvetě. Po pomstě nebo po uznání? Jak kdo. Ale pokud si nalejeme čistého vína, musíme uznat, že i tolik oslavovaný Navalný je ruský nacionalista a mezinárodně oslavovaný spisovatel Solženicyn zplodil ve své knize „Rusko v troskách“ návod na vybudování současného fašistoidního režimu. To je jeden z důvodů, proč má očividně zkorumpovaný ruský vládnoucí režim ještě stále tolik příznivců a proč – pro Evropany nepochopitelně – znovu ožívá kult Stalina. Proč Rusko ústy svého hlavního diplomata a odchovance komunistické diplomatické školy Lavrova reaguje přehnaně podrážděně na jakoukoliv kritiku a s arogancí, která nás šokuje, lže a uráží. Jestliže totiž někdo lže tak průhledně až primitivně, dává tím svému protějšku najevo jeho bezmocnost. Demonstruje tak svou sílu. Lež se stává projevem opovržení a vlastní sebedůvěry. A sklízí za své průhledné a o to arogantnější lži právě z tohoto důvodu na domácí scéně potlesk.

To se samozřejmě netýká většiny intelektuálů, ale jestliže i v Západní Evropě tvoří inteligence úzkou a pro politiky z hlediska voličského potenciálu nezajímavou skupinu, v Rusku je tato vrstva ještě mnohem tenčí. Byla vždycky úspěšně decimována, ne nadarmo n obdivujeme z ruské literatury nejvíc depresivní díla Tolstého či Dostojevského, Bulgakova či Vysockého. Ne náhodou zemřeli tragicky nejen Tolstoj, Puškin, Lermontov, ale i Jesenin či Majakovský. Ruští autoři si byli víc než kdokoliv jiný vědomi své zranitelnosti a pomíjivosti. V Rusku je život pomíjivý a Rusové to vědí Ve stepi nebylo kam před útočníky utéct, nebylo se kam skrýt. Proto onen ruský fatalismus a posedlost dárky. V daru žije člověk dál, i když jeho pozemský život už skončil. Obdarovaný si na dárce vzpomene, kdykoliv dárek uvidí.

               Na závěr snad jen jednu příhodu. Když jsme seděli s našimi známými v Petrohradě v restauraci „Idiot“ (pojmenované podle Dostojevského románu), bylo to v salónku zařízeném intelektuálně i s knihovničkou. V té byly dvě busty. Jednu z nich jsem poznal, byl to Lomonosov. Tu druhou jsem neznal. Proto jsem se zeptal, kdo je to v té knihovničce. „To je Džeržinskij“ odpověděla Oxana. Užasl jsem. Džeržinský, zakladatel Čeky, předchůdce KGB a masový vrah v jedné skříňce s nejvýznamnějším ruským vědcem? „Co dělá proboha Džeržinský s Lomonosovem spolu v jedné skříni?“ vyrazil jsem ze sebe. Oxana se zamyslela. Zřejmě si absurdnost této situace uvědomila taky. A pak řekla: „Rossiju toľko serdcom možno ponimať.“

               Ano, tak to je. Rusku se dá rozumět pouze srdcem. Rozum při tom příliš nepomůže.

Matúš Csák Trenčanský

               Málokterá historická osoba si užila posmrtně tolik z velké části nezasloužené slávy, jako tento uherský magnát. Slovenská romantická literatura devatenáctého století ho představovala jako hrdého Slováka, chránícího slovenské etnikum v Horních Uhrách, tedy na území dnešního Slovenska proti maďarské expanzi. Slovensko tehdy nutně potřebovalo národní hrdiny, kterých se jim zoufale nedostávalo, orientace na dějiny Velké Moravy byla nedostatečná a k poznání, že Slováci, zejména jejich šlechta, tvořili v Uherském království důležitý státotvorný prvek a Slovensko může tedy klidně uherské dějiny interpretovat i jako dějiny svého národa, dospívá slovenská historiografie svízelně teprve v posledních desetiletích. Tím došlo k vystřízlivění, co se týká mocného oligarchy, sídlícího na hrdém hradě nad řekou Váhem, který už s jeho jménem zůstane navždy spojen.

               Od smrti Matúše Čáka (nebo Csáka) uplynulo dnes, 18.března, sedm set let.

               Jak už se to výjimečným lidem stává, byli dětmi své doby a dokázali využít příležitosti, kterou doba nabízela. Matúš se narodil symbolicky v roce 1260, tedy v roce, kdy v bitvě u Kressenbrunu proti českému králi Přemyslu Otakarovi II., která skončila pro uherské vojsko katastrofální porážkou, definitivně skončila uherská snaha o expanzi západním směrem. Od tohoto roku už se Uhersko omezilo na obranu svého území, jehož integrita měla být stále znovu ohrožována. A současně s tím začala i destrukce centrální, tedy královské moci. Uherští baroni byli vždy hrdou uzavřenou skupinou zhruba padesáti rodin, které tolerovaly královskou moc jen se skřípěním zubů a nerady. Mezi nimi se pak vytvořila malá skupina oligarchů, bažících po nezávislosti. Rodina Csákovců patřila vedle pánů z Kyseku na západě nebo Omodejovců na východě, mezi ně.

Erb rodu Csákovců

               Zakladatel slávy rodu Matthäus (Matúš) I. Csák měl centrum své rodové moci v okolí Ostřihomu, v dokumentech je dochován jako správce pokladu v letech 1242–1245. Měl nejméně tři syny Marka, hraběte z Honthu, Štěpána, který to dotáhl na královského stolníka a Petra (1240–1284), který přenesl své sídlo do hornouherského Trenčína a založil tak trenčínskou větev rodu. Kromě toho měli tito bratři ještě sestru, provdanou za moravského šlechtice Zdislava ze Šternberka, který se proslavil nejen v bojích proti Mongolům na Moravě v roce 1240, ale i odražením útoků Uhrů (Kumánů) na Olomouc v roce 1253.

               Matúš se nikdy nepovažoval za Slováka, ale za příslušníka „Natio Hungarica“, tedy uherského národa. To bylo národnostně velmi různorodé společenství, do kterého patřili vedle Maďarů i Slováci, Rumuni, Chorvati, Němci, Italové a řada dalších národnostních menšin žijících na území rozsáhlého Uherského království. Ne nadarmo zde byla až do osmnáctého století úřední řečí latina a v ní se vystavovaly všechny úřední dokumenty. Na královském dvoře se hojně používala italština či francouzština, maďarština se prosadila jako úřední řeč až v průběhu několika povstání proti habsburské moci v osmnáctém století. Na poradách šlechtických grémií tedy seděli baroni, kteří jednací řeč neovládali ani zdaleka a u každého musel sedět mnich překladatel, který pánovi šeptal do ucha, o čem se jedná. Jinak by se páni mezi sebou nedomluvili. Jenže etnická různorodost sváděla k odstředivým tendencím a v Uhersku bylo vždy třeba silné osobnosti na trůně, aby tyto separatistické tendence dokázala zkrotit.

               Béla IV. zvaný obnovitel, tuto sílu měl a dokázal vyvést Uhersko, zpustošené mongolským vpádem v roce 1240, z bídy. Po jeho smrti 1270 ale věci nabraly nešťastný směr. Jeho syn Štěpán, sám nepříliš schopný a s násilnickými sklony, zemřel už v roce 1272 a po něm nastoupil na trůn jeho jediný syn Ladislav, tehdy desetiletý. Tato tragická postava se zapsala do uherských dějin pod přezdívkou „Kumán“, protože se zcela odklonil od evropských a křesťanských kulturních tradic, o které se uherská státnost opírala. Jeho poddaní hledali před královskými výstřelky ochranu, kde se dalo a král sám si na potlačení nepokojů několikrát pozval na pomoc dokonce Tatary. Bratislava se západním Slovenskem přijala ochranu Habsburků a nejmocnější uherské rody se prostě „udělaly pro sebe“. Na západě páni z Kyseku se statky v Zadunajsku a Slavonii, Jakub Borša Lysý v Zátisí, Abovci na severovýchodě země, Štěpán Ákoš západně od Abovců, sedmihradský vévoda Ladislav Kán, Jiří Šubič v Chorvatsku, Dalmácii a Bosně, Baboničovci na jih od řeky Sávy a Frangepanovci na pobřeží Jadranu. Csákovci si vytvořili svou enklávu na severozápadě země, na území dnešního západního a středního Slovenska.

               Královu násilnou smrt v roce 1290 (ubodali ho v hádce opilí kumpáni) přijali Uhři jako vysvobození. Problém byl, kde sehnat nového krále. Arpádovci jakožto členové vládnoucího rodu, se stali nedostatkovým zbožím.

               Kdo hledá, najde. Uhři měli úspěch v Benátkách, kde žil syn prince Štěpána Ondřej. Byl to trošku sporný kandidát. Jeho otec Štěpán vzešel z třetího manželství krále Ondřeje II. (otce Bély IV. a tedy pradědečka Ladislava Kumána) s Beatrix d´Este. Král se ženil už šedesátiletý a nemocný a Štěpán se narodil až po jeho smrti. Protože uherští šlechtici nebyli ochotni uznat, že by král v jeho zdravotním stavu byl ještě schopen zplodit potomka, připisovali královnino těhotenství palatinovi Dionýzovi. Proto si musela čerstvá vdova Beatrix rychle sbalit věci a zmizet – její syn Štěpán přišel na svět v roce 1236 v Itálii jako pohrobek. Podařilo se mu ale v Benátkách dobře oženit s Tomassinou z rodu Morosiniovců (dva z tohoto rodu dosáhli dokonce funkce benátského dóžete). A zplodil s ní v roce 1265 syna Ondřeje.

               Toho teď Uhři přivedli do Uherska a 23.července 1290 slavnostně korunovali v Székesféherváru svatoštěpánskou korunou.

Nového krále korunoval ostřihomský arcibiskup Lodomér, šťastný, že po letech Ladislavova barbarství má konečně za panovníka vzdělaného a dobře vychovaného krále. Jenže doba vyžadovala něco jiného, než uměnímilovnost a dobré vychování, a to byla tvrdost. Uherští baroni si sice přivedli nového panovníka, nepočítali ale s tím, že by jim chtěl skutečně vládnout. Jeho pozice byla přece díky nejistému manželskému původu jeho otce slabá.

               Někteří ale vycítili svou šanci, mezi nimi i mladý Matúš Csák. Poprvé se s ním setkáváme v bitvě na Moravském poli, kde vedl lehkou uherskou jízdu. Teď se mu jeho válečné zkušenosti vyplatily, pomohl králi dobýt Bratislavu a vytlačit Habsburky ze západního Slovenska. Král pověřil správou Chorvatska a Slavonie svou matku Tomassinu, která se ukázala jako nečekaně tvrdá a schopná správkyně, on sám ale nedokázal zkrotit své neposlušné oligarchy a v roce 1292 skončil dokonce na několik měsíců v zajetí pánů z Kyseku (Köszeg). V roce 1295 zemřela královna Fenena, která mu porodila pouze jednu dceru Alžbětu a svatba s Agnes Habsburskou přinesla sice bohaté věno, ale politicky spíše jen dodatečnou zátěž (podpora bratra Agnes Albrechta Habsburského v jeho boji o římský královský trůn s Adolfem Nassavským, který Habsburk skutečně v roce 1298 vyhrál). Navíc Agnes nedokázala najít ve svém novém manželovi zalíbení, manželství zůstalo chladné a bezdětné.

               Matúš Csák ztratil z nějakého důvodu důvěru v panovníka. Stáhl se v roce 1296 do Trenčína, královské vojsko, které ho chtělo přinutit k poslušnosti, odrazil.

               V roce 1300 provolaly jihouherské rody Šubičovců, Frangepánů a Baboničovců uherským králem neapolského prince Karla Roberta. Jeho babička Marie byla dcerou krále Štěpána a sestrou Ladislava Kumána). Na stranu krále Ondřeje se postavili šlechtici ze severu a západu země, páni z Kyseku a Matúš Csák. Jenže v prosinci 1300 zemřela náhle paní Tomassina a 14. ledna 1301 ve věku 35 let i král sám. Arpádovci jako vládnoucí uherská dynastie definitivně vymřeli. Tato dvě rychlá úmrtí po sobě vyvolávala už tehdy nepříjemné dohady, ale nikdy nebyla objasněna.

               Ani teď ale nebyli severouherští páni ochotni jen tak přijmout kandidáta svých jižních konkurentů Karla Roberta. Nabídli svatoštěpánskou korunu českému princi Václavovi, který byl od roku 1298 zasnoubený s princeznou Alžbětou, a kromě toho byla jeho babička Kunhuta také vnučkou Bély IV. stejně jako babička Karla Roberta (její matkou byla Bélova dcera Anna). Matúš měl největší zásluhu na korunovaci jedenáctiletého českého prince, který přijal jméno Ladislav V., v Székesféherváru 27.srpna 1301. A dostalo se mu i přiměřené odměny – 1.února 1302 se stal královským dekretem pánem Trenčanské a Nitranské stolice, ke které přibyla později i stolice Komárňanská.

               Karel Robert se ale nehodlal svých nároků vzdát a měl v ruce jeden významný trumf, totiž podporu papeže Bonifáce VIII. Ten si nárokoval světovládu (nazýval se Imperator verus) a právo jmenovat krále a císaře, jak se mu zachce. Když se Karlovi v září 1302 nevydařil vojenský útok na Budín, uvalil papežský legát Mikuláš Bocassino (pozdější papež Benedikt XI.) na Budín církevní klatbu. Ovšem budínský děkan Ludvík se nelekl a dal do klatby všechny příznivce Anjouovců včetně samotného papeže. Papež pak 31.května 1303 v encyklice „Spectator omnium“ uznal Anjouovce za právoplatné dědice Arpádovců.  Matúš Csák poté přešel na stranu Karla Roberta, aby se vyhnul církevní klatbě. Tehdy by mu ještě vadila, v budoucnosti se to mělo hodně změnit.

               Jenže 11. října 1303 papež Bonifác zemřel (ukousl si příliš velké sousto, když se začal plést do francouzských záležitostí, čímž naštval krále Filipa Sličného. Papež nepřežil potupu, když ho královský notář Nogaret vyvlekl z jeho paláce v Anagni a na náměstí ho veřejně zfackoval). Jeho nástupce Benedikt XI., který v podpoře Anjouovců pochopitelně pokračoval, ho následoval na onen svět 7.července 1304, poté, co si dovolil Nogareta vyobcovat z církve. Jeho nástupce se dlouho nepodařilo zvolit (chyběli odvážní) a v Uhersku zavládl naprostý chaos. Matúš Csák učinil nejdůležitější rozhodnutí svého života. Protože v Uhrách teď jakákoliv královská autorita chyběla, udělal se sám pro sebe a začal vystupovat jako nezávislý vládce.

               Bylo to oportunistické, ale zřejmě správné rozhodnutí. Uherskému králi Ladislavovi přišel na pomoc s vojenskou výpravou jeho otec Václav II, jenže tomu zase vpadl do zad římský král Albrecht Habsburský, který zaútočil na Čechy. Protože se Karel Robert vojenskému střetnutí se silnějším protivníkem takticky vyhnul, muselo se české vojsko v srpnu 1304 vrátit do Čech. Přibalilo na cestu nejen krále Václava/Ladislava ale i svatoštěpánskou korunu. Navíc poté, co zemřel jeho otec, zrušil Václav III. nejprve zasnoubení s uherskou princeznou Alžbětou (která potom vstoupila do kláštera v Tössu) a odevzdal onu korunu Ottovi z Wittelsbachu. který se jí nechal 6. prosince 1305 korunovat (Otto byl vnukem krále Bély IV, synem jeho dcery Alžběty, čili prastrýčkem obou ostatních kandidátů.) Nebylo tedy nejlepší řešení vybudovat si samostatnou (nebo přinejmenším autonomní) enklávu na severozápadě země a do nepřehledných vztahů v bojích o trůn se nemíchat? Bylo!

               Jenže všeho do času. Karel Robert se nakonec přece jen prosadil a napotřetí byl korunován 27. srpna 1310 v Székesféherváru ostřihomským arcibiskupem a svatoštěpánskou korunou čili právoplatně a nezpochybnitelně.

Matúše Csáka si nový král snažil získat vyjmenováním za palatina, čili králova zástupce (Karel Robert ovšem nevyjmenoval jednoho, jak bylo zvykem, ale hned tři, zřejmě v naději, že se mezi sebou poperou). Csák odpověděl tím, že se nezúčastnil oné slavnostní korunovace, kde by musel králi složit lenní přísahu. Král ho za to na začátku roku 1311 zbavil všech funkcí, což ovšem Matúša nijak nemrzelo. Dalo mu to volné ruce v jeho expanzivních plánech. V letech 1311–1312 se zmocnil Zvolenské župy (velmi důležité, protože byla střediskem těžby drahých kovů (zlatá Kremnica, stříbrná Banská Štiavnica a měděná Banská Bystrica), jeho vliv sahal až na Spiš, nově osídlenou Bélou IV. saskými Němci a patřil mu dokonce i symbolicky nesmírně důležitý hrad Višegrád. Ano, právě ten!!! Na vrcholu jeho moci mu patřilo 14 žup a 50 hradů a pod jeho přezdívkou „Pán Váhu a Tatier“ ho známe dodnes. Koncem června 1311 zaútočil dokonce na Budín. I když se město nepodařilo dobýt, útok na pomazanou hlavu spojený s pleněním celého budínského okolí byl důvodem, proč papežský legát Gentilis uvalil na Csáka a celou jeho enklávu církevní interdikt. Což Matúš okázale ignoroval.

               Pokud chtěl král dosáhnout nějaké autority a nedopadnout jako jeho předchůdce Ondřej III. musel jít s všemocnými oligarchy do konfrontace. Rozhodl se začít rodem Abovců, vládnoucích na východním Slovensku. Potom, co košičtí měšťané zabili patriarchu rodu Omodeje, vyprovokoval král s jeho šesti syny válku. K rozhodující bitvě došlo u Rozhanovec. V nesmírně krvavé bitvě ztratil král zpočátku svou armádu, a dokonce i zástavu, ale uchýlil se ke svým spojencům Johanitům a když padlo všech šest bratrů Abovců (bojovali podle tehdejšího zvyku v první řadě), povstalecké vojsko se rozpadlo. Matúš Csák se bitvy nezúčastnil, dodnes není jasné, zda nestihl přijít Abovcům na pomoc nebo je nechal vykrvácet úmyslně.

               Karlovi Robertovi vítězstvím u Rozhanovec narostla křídla. Poté, co zemřel další z jeho oponentů sedmihradský vévoda Ladislav Kán, vyvolal konflikt s posledním z „palatinů“ z roku 1310 Jakubem Boršou Lysým a v roce 1316 ho u Debrecína porazil a ve stejném roce dobyl i statky pánů z Kyseku včetně jejich sídelního hradu Köszeg.

               Na Matúša Csáka to neudělalo žádný dojem. Dělal dál vlastní politiku, uzavíral dokonce spojenectví a vedl války bez souhlasu uherského panovníka. V roce 1314 vpadl jako spojenec Friedricha Sličného Habsburského na Moravu a odrazil u Holíče vojsko Jana Lucemburského.  V roce 1317 dobyl a vypálil Nitru, kde shořel i místní archív, za což ho nitranský biskup dal do klatby (už zase, asi si už zvykl!) 

               V roce 1318 dokonce vyjmenoval vlastního palatina, což bylo právo, které bylo propůjčeno Zlatou bulou Ondřeje II. jen uherským králům. Palatinem se stal Felicián Zach, který se měl o dvanáct let později nezdařeným atentátem na krále Karla Roberta hérostratovským způsobem zapsat do dějin. S jeho dřívějším působením ve službách Matúše Csáka ale neměl tento čin žádnou souvislost. Snad je to jen znamení, jakými lidmi se bezohledný Matúš obklopoval.

               Právě v době, kdy se cítil být na vrcholu moci a choval se jako samostatný panovník, postihla ale Matúša Csáka osudová rána. Zemřel jeho jediný syn Matúš. Plán na vytvoření nezávislého území v západní části Slovenska, jehož uskutečnění se zdálo být na dosah, tak v jediném okamžiku ztroskotal.

Zástava Horních Uher z doby Matúše Čáka

Matúš vyjmenoval svým nástupcem svého synovce Štěpána ze Šternberka, ale to byla už jen labutí píseň. Jeho kasteláni nebyli ochotni za „Čecha“, jak Štěpánovi přezdívali, riskovat životy. Matúš Csák zemřel 18. března 1321. Král neváhal ani chvilku a během několik týdnů obsadil celé jeho území. Až potom se obrátil proti posledním autonomním baronům na uherském jihu. V roku 1322 se vypořádal se Šubičovci a o rok později s Baboničovci, kteří ho kdysi dovedli na uherský trůn. Rozpad země byl odvrácen, začínala nová éra uherské státnosti, éra Anjouovců. A Slovensko čili Horní Uhry zůstalo integrální součástí uherského království.

               Je otázkou, co by se stalo, kdyby se Matúšovi Csákovi skutečně podařilo vytvořit na území Slovenska (i když ne celého, východní část do sféry jeho vlivu nikdy nepatřila) nezávislý státní útvar. Zda by jeho potomci dosáhli vévodského nebo dokonce královského titulu a hlavně – zda by se centrální moc v Budíně smířila s odštěpením hornaté a tím pádem obtížně ovladatelné, ale těžbou drahých kovů strategicky nesmírně důležité oblasti. I když se Matúš necítil být Slovákem (to slovo ostatně tehdy ani neexistovalo) doba jeho vlády napomohla konsolidaci kulturní a jazykové slovanské oblasti (i budoucí císař Zikmund se během svého mládí, které strávil z velké části v Lučenci, naučil „slovanskému jazyku“, čili místnímu dialektu, předchůdci dnešní slovenštiny.) Matúš Csák ale zřejmě takové ambice neměl. Období národních států bylo ještě vzdáleno mnoho staletí, středověk na národnostní hranice a zájmy nebral žádný ohled. Aspoň v tom bodu byl Csák zcela určitě dítětem své doby a považovat ho za předchůdce slovenské státnosti je víc než přehnané.

               Byl to ale jistě nesmírně schopný a politicky obratný člověk, který se dokázal stát jedním z oligarchů na území uherského státu – a jako jediný si dokázal toto nezávislé postavení na státní moci udržet až do smrti. Za to mu určitě patří obdiv.

Vídeňský Geserah 1421 – středověký antisemitismus kdysi a dnes

Vídeňský Geserah – středoevropský antisemitismus kdysi a dnes

               12 března 1421, tedy před šesti sty lety se na vídeňském předměstí Erdberg odehrálo příšerné divadlo. Bylo zde veřejně zaživa upáleno více než dvě stě osob (příšernost toho aktu demonstruje i skutečnost, že přesný počet upálených neznáme). Jejich jedinou vinou bylo, že byli Židé a že odmítli přestoupit na křesťanskou víru. Tímto aktem byli vyvražděni všichni Židé ve Vídni a v dolním Rakousku, ve sféře moci tehdy třiadvacetiletého vévody Albrechta V., který to měl později dotáhnout až na římského a českého krále Albrechta II. (I.) (1437 – 1439).

               Toto hrozné jubileum je samozřejmě tématem diskusí historiků a novodobí antisemité se snaží najít v tomto činu vévody zdůvodnění holocaustu nacistů větou „vždycky to tak bylo.“ Pokusím se v mém článku poukázat na rozdíly řádění nacistů a příšerného skutku rakouského vévody. Ne, nebylo to vždycky tak.

               Židé byli odjakživa obětmi pogromů. Důvody jsou nalezitelné a sahají velmi hluboko do historie. Už po dobytí Palestiny Alexandrem Makedonským a následné helenizaci celého tehdejšího světa, byli Židé jediným ostrůvkem, který se helenizovat nenechal a budil tak nedůvěru, opovržení a nenávist všech okolních národů. Židé lpěli na svém jediném bohu a byli ochotni za něho umírat. Když jim toho boha chtěl král Antiochos IV. z rodu Seleukovců vzít, povstali pod vedením bratrů Makabejských a dokázali si za cenu nesmírných obětí vybojovat na mocném nepříteli samostatnost. Podruhé se tak postavili Římanům, jenže taky padla kosa na kámen. Ve dvou válkách byli v letech 70 a 135 poraženi a císař Hadrián zakázal tomu tvrdohlavému národu pobyt na území Palestiny. Důsledkem byla diaspora. Židé se museli rozptýlit po celém světě, kde se kulturně i jazykově přizpůsobili místní dominantní kultuře – jediné, co je drželo pohromadě a co určovalo jejich identitu, byla jejich víra. Víra v Boha a víra v to, že jsou vyvoleným národem, určeným k spasení.

               Právě tato víra a s ní spojená pozitivní diskriminace ostatních lidí jiných náboženství a uzavření se do vlastních komunit a ghett byla důvodem nedůvěry jejich okolí. Nedůvěry, která lehce přecházela v nenávist a vybíjela se v násilnostech. Tak tomu bylo za první křížové výpravy v roce 1096 nebo v době velkého moru v letech 1347 – 1350. Všechny tyto útoky byly dílem zfanatizované lůzy, panovníci se naproti tomu snažili Židy chránit. Důvodem byla jejich finanční síla. Protože ve středověku Židé, původně zemědělský národ, nesměli vlastnit půdu, museli se snažit přežít jinak – obchodem a bankovnictvím. Katolická církev zakazovala svým věřícím půjčovat peníze na úrok. I když se tento zákaz všemožně obcházel, přesto byl značnou překážkou bankovního podnikání. Židů se tento zákaz logicky netýkal. Díky svým celosvětovým kontaktům, zejména do arabského světa, kde měli privilegium trpěné menšiny (které křesťané neměli), byli schopni uskutečňovat obchody a finanční transakce, které byly nad síly křesťanských podnikatelů a bankéřů. Panovníci měli zájem Židy chránit a ti jim za to platili tzv „židovský groš“, zvláštní vysokou daň, která významně vylepšovala rozpočet římského krále. Této ochrany se vzdal až Karel IV. u vědomí, že není schopen Židům v čase velkého moru a s ním spojených pogromů zajistit dostatečnou ochranu. Přesunul tedy tuto povinnost na kurfiřty. Naproti tomu uherský král Ondřej III. (který ovšem vyrostl v zjemnělém prostředí Benátek) ve svém velkém privilegiu pro město Bratislavu z 2.prosince 1291 v článku 13 vyhlásil rovnoprávnost Židů s ostatními měšťany.

               Všechny útoky na Židy měly ale jedno společné. Uskutečnila je zfanatizovaná lůza proti vůli panovníka, který „pouze“ nebyl schopen nebo ochoten na ochranu „svých“ Židů účinně zakročit. To byl i příklad pražského pogromu v roce 1389.

               Vídeňský Geserah má zcela jiný charakter. Zde se jedná o oficiální čin místního vládce.  Židé byli zatčení, vyhnáni a upáleni na příkaz vévody Albrechta. To byla zcela nová dimenze jejich pronásledování a v podstatě neměla v minulosti žádný precedens. A v budoucnosti měla k takovému postupu sáhnout až Hitlerova „Třetí říše“. Jak k tomu mohlo dojít. A proč?

               Pochopení osoby vévody Albrechta je samozřejmě centrálním problémem. Tento rakouský panovník, narozený v roce 1397, vyrůstal od svých sedmi let jako sirotek (jeho otec zemřel na úplavici, když se svým přítelem Zikmundem Lucemburským neúspěšně obléhal město Znojmo). Albrecht sice požíval ochrany uherského panovníka a pozdějšího římského krále Zikmunda, byl dokonce oficiálně zasnouben s jedinou Zikmundovou dcerou Alžbětou (král měl očividně výčitky svědomí, co se týká smrti jeho otce), otcovské lásky si ale neužil. Chybějící empatie byla pro něho charakteristická. Říkalo se o něm, že: „málo jí, málo mluví a málo myslí.“ Meč si údajně bral i do postele.

               Židé jsou doloženi ve Vídni už z konce dvanáctého století, tedy ještě za vlády rodu Babenberků, z roku 1204 je doložena jejich první synagoga v Seitenstettengasse. Nebyly s nimi problémy, financovali, jak bylo zvykem, místní vládce, ať už to byli Babenberkové, Přemysl Otakar II. nebo po něm Habsburkové. Okolo synagogy se vyvinulo slavné vzdělávací centrum-

               Jenže v roce 1419 vypuklo v sousedních Čechách husitské povstání. Přísně katolicky založenému Albrechtovi se stalo noční můrou. Už 9. června 1419, tedy skoro dva měsíce před pražskou defenestrací a vypuknutí otevřeného povstání, pověřil vídeňskou univerzitu, aby prověřila možné spojenectví kacířských živlů: „Husitů, Valdenských a Židů.“

               Už to, že hodil fanatické křesťany husity s Židy do jednoho pytle, nesvědčí o přílišném politickém rozhledu vévody. Univerzitní rada se k tomuto problému skutečně onoho devátého června sešla, rozhodnutí bylo ale odloženo, protože několik významných členů rady nebylo přítomno. O konečném rozhodnutí univerzity se nedochoval žádný písemný dokument, nicméně zpráva Albrechtova zpovědníka priora Leonharda, který hrál úlohu jakési spojky mezi vládcem a univerzitou, byla zřejmě rozhodující pro další vévodovo konání.

               23. května 1420 byli všichni Židé z Vídně a Dolního Rakouska zatčeni a internováni. Jejich domy ve městě (okolí dnešního Judenplatzu, ghetto bylo ohraničeno dnešními ulicemi Drahtgasse, Schwertgase und Färbergasse) propadly městu Vídni, synagoga byla zbořena, hřbitov zrušen. Kameny ze synagogy byly použity jako stavební materiál, největší část dostala právě vídeňská universita na stavbu „Nové školy.“ Židé byli násilně nuceni ke konverzi ke křesťanství nebo k opuštění země, dvě stě, kteří konverzi odmítli a nacházeli se v březnu příštího roku ještě ve vévodově vězení, byli pak veřejně v Erdbergu upáleni.

               Historici si kladou otázku, co vévodu k takovému do té doby nevídanému kroku vedlo. Určitě potřeboval peníze. Před ním stála jak účast na křížové výpravě proti husitům, tak svatba s Alžbětou Lucemburskou. Ale peníze mohl od Židů vybírat i tak. Jeho čin se podobá zabití slepice snášející zlatá vejce. Zřejmě ale hrál roli i Albrechtův náboženský fanatismus a jeho misionářské myšlenky. O tom svědčí skutečnost, že Židé, kteří ke křesťanství konvertovali, mohli udělat v jeho službách slušnou kariéru. Jistý konvertita Caspar byl vévodovým vysokým úředníkem (zodpovědným za finance, jak jinak) a jiný pokřtěný Žid Paul Lehman, se stal teologem a domherrem v klášteře v Melku.

               To je – navzdory své hrůzostrašnosti – rozhodující rozdíl mezi řáděním Albrechta a nacistů o pět set let později. U vévody Albrechta byla rozhodující víra oněch lidí, kterou považoval za kacířskou – proto i onen rozsudek smrti na hranici. Nacisté se rozhodovali na základě původu, tedy rasy, jak oni tomu říkali. Tu nepomohla žádná konverze. Kdo se narodil jako Žid, byl ztracen.

Je to příklad Edith Steinové, který tuto zvrácenost, jakož i kolaboraci Vatikánu a papeže Pia XII. dokumentuje. Edith Stein se narodila 12.října 1891 v tehdy německé Wroclawi. V roce 1922 konvertovala ke katolické víře a pracovala v Münsteru jako učitelka. Poté, co jí byla tato činnost nacisty zakázána, stala se 14. října 1933 jeptiškou řádu Karmelitánek pod jménem Teresia Benedicta von Kreuz. Možná v řádu hledala ochranu před řáděním nacistů. Nedočkala se jí. Její představená prozradila její židovský původ. Sestra Teresa odešla do holandského Echtu, i zde ji ale po okupaci Nizozemí v roce 1940 dostihla nacistická moc. Všechny její dopisy svaté stolici i intervence jejích známých, aby mohla přesídlit do švýcarského karmelitánského kláštera Le Paquier, zůstaly bez odpovědi. 2. srpna 1942 byla zatčena gestapem a po příjezdu do koncentračního tábora v Osvětimi 7. srpna byla okamžitě zavražděna v plynové komoře. 11. října 1998 ji papež Jan Pavel II. vyhlásil za svatou a patronku Evropy.

Židé se do Vídně vrátili už za Albrechtova nástupce Friedricha V. (jako římský císař Friedrich III.), ovšem Vídeňáci to nenesli dobře. Když přijel vévoda do Vídně, byl přivítán výkřiky „Židovský král“ a „Ukřižujte ho“, což zasmušilého panovníka přimělo k tomu, aby přeložil svou rezidenci z Vídně do Vídeňského nového města.

Otázka je, odkud se tradiční nenávist vůči Židům bere. Poté, co jim bylo dekretem císaře Františka Josefa I. umožněn volný pohyb po říši a byli zrovnoprávněni s ostatními obyvateli země, stali se úspěšnými podnikateli a obchodníky, a hlavně už tehdy – mnohem dříve než ostatní část obyvatelstva – pochopili význam vzdělání. V intelektuálních kruzích posledních desetiletí Rakouska Uherska byli nadproporcionálně zastoupeni mezi novináři, lékaři, univerzitními profesory, právníky či lékárníky. Což budilo závist a z té pramení nenávist, zejména, je-li politicky přiživována. Konspirační teorie nejsou produktem současnosti, jen jsou pomocí internetu rychleji šířeny. Vídeňský starosta Karl Lueger vyhrál díky štvaní proti Židům (ale i katolické církvi) volby a stal se přes odpor císaře vídeňským starostou. Hitler ho ve svém Mein Kampfu nazýval svým učitelem, který mu otevřel oči, přesto se po něm až do roku 2012 nazývala část vídeňského Ringu (dnes Universitätsring).

Po Anschlussu Rakouska v roce 1938 začalo pro rakouské Židy peklo na zemi, které nepřežilo 65 000 z nich. Památník Šoy, čili holocaustu ve Vídni od britské umělkyně Rachel Whiteread stojí od roku 2000 na Judenplatzu, tedy na místě, kde bylo kdysi původní židovské ghetto zničené vévodou Albrechtem. Má představovat na venek obrácenou knihovnu, o vydařenosti uměleckého záměru se ve Vídni vedly rozhořčené diskuse.

Ačkoliv byli ale evropští Židé během druhé světové války téměř vyvražděni a po válce přesídlila většina přeživších do nově založeného Izraele, nedůvěra a nenávist k nim zůstala hluboko zakořeněna – tomu fenoménu se říká „Antisemitismus bez Židů“. Je to podobný fenomén, jako chápání imigrační krize v Česku v roce 2015. I když se v Česku nenacházel ani jediný uprchlík, nenávist vůči nim byla mnohem silnější než v zemích, kde se jich valily desetitisíce. Co neznáme, toho se bojíme víc než toho, co si můžeme ohmatat. Neznámé má v sobě cosi tajuplného a skrývá latentní nebezpečí. Můj strýc, ačkoliv to byl vzdělaný a chytrý člověk, byl o sionistickém spiknutí tak silně přesvědčen, že se s ním na to téma vůbec nedalo diskutovat.

Mnozí Židé nejsou jen dobrými obchodníky a inovátory. Dokážou se významným způsobem prosadit v mnoha nejrůznějších oborech lidské činnosti. Židé tvoří jen zhruba 0,2 % světové populace, ale mezi držiteli Nobelových cen je jich 20 %. Ve fyzice to byli mimo jiných Albert Einstein a Lev Landau, v psychologii Sigmund Freud a Erich Fromm, v ekonomii Milton Friedman a Paul Samuelson atd. Výraznou stopu zanechali Židé ve světové literatuře – Franz Kafka, Boris Pasternak, Marcel Proust, Lion Feuchtwanger, Allen Ginsberg, Arthur Miller, Stefan Zweig či J. D. Salinger. V hudbě – Gustav Mahler, George Gershwin, Bob Dylan, Leonard Cohen, Paul Simon či Lou Reed. V malbě Marc Chagall či Amadeo Modigliani. Ve filmu Woody Allen, Steven Spilberg, Stanley Kubrick, Dustin Hoffman, Barbra Streisand nebo Paul Newman. Nejznámějším sportovcem židovského původu je americký plavec Mark Spitz, sedminásobný olympijský vítěz na OH 1972 v Mnichově. Úplný výčet výrazných osobností by byl nejen ve zmiňovaných oborech velmi dlouhý.

Židé tedy byli ve všech oborech lidského jednání přínosem, vděčnosti se nedočkali. Má to celou řadu důvodů.

  1. Jejich lpění na víře a často okázale projevované odlišnosti jejich života od většinové populace je dělalo vždycky viditelnou odlišnou skupinou – a tedy identikovatelnou v případě potřeby vypuštění nahromaděných negativních emocí v čase bídy či epidemií.
  2. Jejich izolace od většinové populace, jejich klobouky a pejzy dráždily místní obyvatelstvo stejně jako dnes muslimské šátky a plnovousy. Ale i sekularizovaní Židé, kteří na sebe svým vzhledem a chováním neupozorňují, zůstávají objektem nevraživosti. Proč?
  3. Je za tím finanční moc, kterou podrželi dodnes? Nejznámější osobností v tomto oboru byl zřejmě baron Rothschild, ale i nejméně sedm z třinácti novodobých ruských oligarchů devadesátých let bylo židovského původu. Samozřejmě i Putinův přítel a „majitel“ onoho mysteriózního paláce na Krymu Arkadij Rotenberg.
  4. Intelektuální vliv. Právě v čase rozvoje moderní žurnalistiky koncem devatenáctého století představovali Židé mezi intelektuály velmi početnou a vlivnou skupinu, která mohla podstatným způsobem ovlivňovat veřejné mínění. To byl – spolu s jejich finanční mocí – dostatečný důvod na vytvoření konspiračních teorií o židovské lóži, chtějící ovládnout svět. Často bývá mylně ztotožňována se svobodozednářskou lóží, která má ale úplně jiný původ – ovšem tvůrci konspiračních teorií i jejich konzumenti nejsou ani příliš vzdělaní ani vybíraví při vyhledávání a interpretaci svých zdrojů. Fakt, že i dnes jsou Židé jako Rupert Murdoch nebo George Sörös majiteli velkého množství médií a mají tedy na tvorbu veřejného mínění podstatný vliv, žene zastánce konspiračních teorií k pochybným stránkám na internetu, aby si tady získali „alternativní pravdy“.
  5. Vznik státu Izrael, který navzdory všemu dokázal odolat zuřivým útokům Arabů, kteří ho obklopují. Židé dokázali, že umí být i skvělými vojáky, a to naplňuje Araby pocitem bezmocnosti, který je dobrou živnou půdou pro vznik nenávisti. Muslimská populace je v současnosti největším nositelem myšlenky antisemitismu, i když je to vlastně paradox – i Arabové jsou totiž Semiti, navíc se Židy genealogicky velmi blízko spříznění, takže by se vlastně mělo mluvit o antijudaismu.
  6. Z holocaustu se stal kšeft. Jde sice o malou, ale vlivnou skupinu, která z připomínání této největší tragédie lidstva dobře žije. Nemyslím si, že by se mělo na tento zločin zapomenout, ale napsat o něm knihu nebo natočit film dává obratem naději na zisk Oskara nebo Nobelovy ceny za literaturu. Po bezmála osmdesáti letech to dráždí a dává tušit politické pozadí takových rozhodnutí.
  7. Ideologie „Vyvoleného národa“. Tedy myšlenka pozitivní diskriminace, pocit, že jsme lepší než ostatní, protože věříme v pravého Boha. Ostatně myšlenka momentálně mnohem bližší muslimské komunitě. Že musela tato myšlenka „Vyvoleného národa“ s Hitlerovou myšlenkou „Nadnároda“ zažít smrtící konfrontaci, je nabíledni.
  8. Antisemitská karta se dá politicky vždycky použít a rádi s ní hrají pravicoví extrémisté. Viktor Orbán staví svou politiku z velké části na šíření strachu před židovským spiknutím, kterému dal tvář George Söröse a má s touto taktikou u svých voličů úspěch.

A právě tato skupina extrémní pravice se snaží oslabit vnímání holocaustu jako zločinu tvrzením: „Že to tak koneckonců vždycky bylo a Židé si za to můžou sami.“

Ano, fanatismus, zabedněnost a manipulovatelnost nedostatečně vzdělaných a nedostatečně myslících lidí (můj kamarád z dětství nazývá tyto lidi „duševní lajdáci“) tu byla opravdu vždycky. A nedaří se to zlepšit.

Německé císařství

18.ledna 1871, tedy před sto padesáti lety, se v zrcadlové síni paláce ve Versailles událo něco, co mělo dalekosáhlý a trvalý vliv na vývoj evropských dějin. Samozřejmě se jednalo už jen o formální akt, který jen potvrdil dlouhodobý vývoj, ale ustanovení Německého císařství a tím pádem sjednocení Německa potvrdilo právě vzniklou a od té doby už trvalou dominanci Německa v Evropě, na které nezměnily nic podstatného ani dvě prohrané války.

               Ta dominance není totiž nějakou politickou konstrukcí, nýbrž je dána geografickými a demografickými faktory. Německo leží ve středu Evropy a logicky profituje ze své centrální polohy. Je to nejlidnatější a průmyslově nejsilnější evropský stát. Všechny tyto faktory daly nové říši vzniknout a propůjčily jí politický význam, který si udržuje dodnes. Můžeme s tím nesouhlasit, můžeme Němce nenávidět či k nim chovat vrozenou českou nedůvěru, ale to je asi tak všechno, co proti tomu můžeme dělat. Na podstatě věci tím nic nezměníme, česká ekonomika je na tu německou navázaná těsněji než například spolková republika Sársko.

               Nebylo tomu vždycky tak. Až do sedmnáctého století sice dominovali v Evropě Habsburkové se svou velkou a nesourodou říší – Evropu svírali z jedné strany ze Španělska, z druhé strany ze střední Evropy, kde se jim vedle svých kmenových rakouských vévodství podařilo ukořistit i dvě královské koruny českou a uherskou.

               Třicetiletá válka předznamenala pád této dominance a nástup nové velmoci, Francie. Ta se pod vedením geniálního intrikána kardinála Richelieua připojila ke konfliktu katolíků proti protestantům na „nesprávné“ straně, ale mohutně jí to politicky prospělo. Richelieu dokázal sjednotit zemi i nábožensky a vytvořit předpoklady pro mocenský růst, z kterého pak profitovali králové Ludvík XIV. a Ludvík XV. Jeho jednotky okupovaly dokonce v letech 1741–1742 i Prahu. Ve válce o dědictví španělské se Francouzům konečně podařilo vytlačit Habsburky z Pyrenejského poloostrova a získat tento trůn pro Bourbony, poté zahájili tlak na východ k vysněné hranici na Rýnu. Tu nakonec dosáhla francouzská revoluční vojska po roce 1793, kdy Francouzi připojili ke své republice i města jako Cáchy, Kolín nad Rýnem, Mohuč či Bonn (všechna velká města na Rýnu ležela logicky na jeho západním břehu, protože se jednalo o města založená ještě Římany, pro které byl Rýn hranicí jejich říše. V roce 1804 ukončila svou existenci Říše římská národa německého a nově vzniklý Rýnský spolek byl plně pod francouzskou kontrolou. Tehdy nechal anglický premiér Pitt odložit mapu Evropy se slovy – „Dejte to pryč, dalších dvacet let to nebudeme potřebovat!“

               Nestalo se. Napoleon Bonaparte se dokonce nechal korunovat císařem, aby této francouzské dominanci nad Evropou dodal i formální vyjádření, ale pak přepjal své síly. Napoleonské války byly pro Francii naprostou katastrofou s trvalými následky. Především demografickými. Napoleon vyhubil ve svých válkách téměř celou generaci mladých mužů – a to mělo fatální demografické důsledky v dalších dekádách. Francie zůstala ve svém vývoji viset a musela přenechat pozici největšího evropského národa Němcům.

               Jestliže v roce 1790 měla Francie 28 milionů obyvatel a Německo 23 milionů, v roce 1850 měla Francie 36 milionů a Německo 41 milionů. Přičemž porodnost představovala v Německu 4,9 dítěte na jednu ženu, zatímco ve Francii byla poloviční. Nedostatek mladých mužů se projevil negativně i při novém faktoru, který se ukázal pro dynamiku vývoje jako rozhodující, v industrializaci. Německo v této oblasti ukazovalo mnohem dynamičtější vývoj než Francie (ale i než Rakousko o Rusku ani nemluvě) a tím rostla jeho síla a prestiž.

               Díky diplomacii rakouského ministra zahraničí Metternicha vznikl na Vídeňském kongresu v roce 1815 na území někdejší Svaté říše Německý spolek.

Klemens Wenzel Lothar von Metternich

Metternich prozíravě viděl narůstající dominanci Pruska a obával se německého sjednocení. Snažil se tedy sílu tohoto obávaného „spojence“ kompenzovat. Geniální diplomat Metternich věděl, že mír v Evropě je možné udržovat jen na základě westfálského systému rovnováhy sil a že by sjednocené Německo tento systém rozhodujícím způsobem narušilo. Prusko sice dostalo po vídeňském kongresu území na západě Německa na Rýně v oblasti Kolína a Mohuče – tedy území někdejších církevních knížectví, která postrádala po sekularizaci a vyhnání Francouzů své vládce. K této tolerované západní expanzi pomohlo hlavně to, že bylo Prusko považováno za jedinou německou sílu, schopnou zadržet eventuální pokusy Francie o revizi ve Vídni určené hranice.

 Německo se po Vídeňském kongresu skládalo s jakýchsi tří celků. První tvořilo mocné Prusko, druhý několik dalších království – Bavorsko, Sasko, Hannoversko a Würtenbersko, třetí sílu pak měla tvořit síť drobných německých státečků, které tvořily mezi těmito dvěma mocenskými komplexy jakousi nárazníkovou zónu a měly zabránit, aby došlo k přímé konfrontaci mezi oněmi dvěma tábory. Tento systém mohl fungovat jen pokud ho z pozadí řídil geniální diplomat typu Metternicha. Jenže ten tu nebyl věčně. A takzvaná „Svatá aliance“ korunovaných hlav, rovněž ustanovená na Vídeňském kongresu a garantující stabilitu a mír v Evropě, nepočítala s lidem oněch zemí a s možností revoluce.

               Revoluční rok 1848 přinesl pád Metternicha a první volby do německého sněmu. Volání po sjednocení Německa se stalo nepřeslechnutelným. Ve Frankfurtu nad Mohanem – tedy v oné „třetí zóně“ se sešel první volený německý sněm. Správcem byl zvolen štýrský arcivévoda Johann, strýc rakouského císaře Ferdinanda, jeho pokusy o vytvoření Německého státu s účastí Rakouska a s hlavním městem ve Vídni se už ale proti odporu Pruska nedaly prosadit. Koruna nového státu byla nabídnuta nakonec pruskému králi Fridrichovi Vilémovi IV., který ji však odmítl, protože mu „Příliš páchla revolucí“. Nebyl ochoten přijmout korunu z milosti volených zástupců. Tlak na sjednocení Německa pod vedením Pruska se ale zvýšil a bylo zřejmé, že Němci sami se nedokážou Prušákům ubránit a že jim k tomu chybí i politická vůle.

               V roce 1850 při olomouckých jednáních se Prusko pod tlakem Rakouska a Ruska svých ambicí na ovládnutí Německa formálně vzdalo, (Metternichova Svatá Aliance ukázala ještě jednou svou užitečnost, i když Metternicha samotného revoluce 1948 smetla), nicméně v praxi pokračovalo v globalizaci německého hospodářství a infrastruktury pod svým vedením. Ať už šlo o celní svaz, budování železnic nebo o svaz poštovní atd. atd.

               Od roku 1861 stál v čele Pruska král Vilém I., bratr zemřelého Fridricha Viléma. Nechal se korunovat v Königsbergu (Královci, Kaliningradu), protože díky tomuto někdejšímu území Řádu německých rytířů se braniborští kurfiřti mohli od roku 1701 nazývat králi. V roce 1862 došlo ke konfliktu nového panovníka s pruským zákonodárným shromážděním, které panovník vyřešil povoláním Otta von Bismarck za pruského kancléře.

A to přesto, že ho on osobně nesnášel, a ještě méně ho měla ráda jeho žena královna Augusta. Bismarck ale nejen zbavil parlament moci a vrátil ji králi (a sobě), ale začal nekompromisně uskutečňovat svůj plán na sjednocení Německa. Bylo mu jasné, že samotné německé státy mu nejsou schopny klást odpor. Bylo třeba se ale vypořádat se strážci Metternichova odkazu – Rakouskem a Francií. (Rusko po Krymské válce ze „Svaté aliance“ vypadlo.) Bismarck se ukázal jako geniální intrikán, dokázal oba tyto soupeře přimět k tomu, aby ONI JEMU vyhlásili válku a pak ji vyhrál. Reformy pruské armády probíhaly totiž horečně už od roku 1862. Napřed si svou sílu vyzkoušeli na bezmocném Dánsku. Tomu totiž patřila dvě vévodství, nacházející se na území někdejší Svaté říše s převážně německým obyvatelstvem – Schleswig a Holstein.

Když se Dánsko pokusilo tato území anektovat, vzal si to Bismarck za záminku k vojenskému útoku – a dokázal získat Rakousko, aby se k této válce k Prusku připojilo.  Malé Dánsko nemělo šanci – i když se bránilo velmi statečně a v Kodani najdete řadu památníků, upomínajících na tento hrdinský odpor. Nakonec se muselo obou vévodství vzdát a tato byla smlouvou z Bad Gasteinu (kam jak císař Vilém, tak Bismarck rádi jezdili na letní dovolenou) rozdělena mezi vítězné mocnosti. Prusko si vzalo Schleswig, Rakousko Holstein, přičemž hrabství Lauenburg, jižní část Holsteinu, Prusko od Rakouska odkoupilo na uhrazení válečných nákladů. Samotný pohled na mapu musel nechat šikovnému diplomatovi vystoupit smrtelný pot na čelo, ale Metternich už rakouskou diplomacii bohužel neřídil. Rakouské území se ocitlo mezi dvěma pruskými a bylo zřejmé, že dřív nebo později dojde ke sporům – o transportní cesty, o cla atd. O to totiž Bismarckovi šlo. A postaral se o to, aby konflikty vznikly, aby rostly, a aby se množily.

               Už v roce 1866 konflikt eskaloval a vybil se v prusko-rakouské válce. Německá „druhá síla“ se ukázala jako netečná. Sasové se sice připojili k Rakousku a jeho vojáci bojovali u Hradce Králové na rakouské straně, ale Hannover a Würtenberg zachovaly neutralitu a Bavorsko dokonce dovolilo přesun pruských jednotek přes své území. Prusko tedy nebylo nuceno bojovat na dvou frontách a rakouskou armádu dokázalo porazit. Rakousko muselo pak při mírových jednáních v Mikulově souhlasit s rozpuštěním Metternichova projektu – Německého spolku. Prusko okamžitě obsadilo Hannoversko, Hessensko, Nassau, Frankfurt nad Mohanem a Holstein.

               Teď bylo třeba vyřadit ještě Francii. I teď dokázal Bismarck svého vyhlédnutého protivníka vyprovokovat. Využil občanské války ve Španělsku, které se právě zbavilo vlády Bourbonů a nechal kandidovat na nového španělského krále vzdáleného příbuzného pruského krále Viléma Leopolda z Hohenzollern. Ve Francii to vyvolalo velké podráždění, už po celá staletí se bála sevření od jihu a z východu. Užila si toho dostatečně s Habsburky a nehodlala to zažít s mnohem agresivnějšími Hohenzollerny. Francouzský vyslanec nutil krále Viléma v Bad Emsu k prohlášení, které Bismarck odmítl úmyslně takovým provokačním způsobem, že to mělo za následek francouzské vyhlášení války. Během velmi krátké doby se ukázala převaha pruské armády, spoléhající na nové výdobytky průmyslové revoluce, jako byla železnice nebo pušky se zadním nabíjením. Francouzské vojsko i se svým císařem Napoleonem III. bylo obklíčeno u Sedanu a muselo 2. září 1870 kapitulovat. 19. září přitáhlo pruské vojsko k Paříži, obsadilo Versailles, do města ale nevstoupilo. Nicméně obléhalo Paříž až do podepsání příměří 28. ledna 1871.

               Mezitím se Bismarck rozhodl využít přízeň chvíle a sjednotit Německo pod vládou svého krále. Ten mimochodem nebyl nápadem, že by se měl stát německým císařem, nijak nadšen. Bál se totiž oslabení své mocenské pozice v Prusku a císařská koruna byla slabou vládou posledních císařů Svaté říše národa německého příliš zdiskreditována, aby se nemusel bát, že dostane korunu bez skutečné moci. Vilém se jen nerad vzdával státotvorní pruské myšlenky. Bylo by mu mnohem milejší podřídit prostě zbývající německé státy přímo pruské moci. Bismarck ale prozíravě věděl, že tato cesta je neschůdná, a proto volil cestu vzniku císařství, nadřízeného existujícím královským trůnům, které hodlal formálně zachovat. Bismarck ale neměl v úmyslu kopírovat onen neúspěšný projekt někdejší konfederace zemí Svaté říše římské. Všechny státy v Německu se měly podřídit jeho vládě. S nápadem ustanovení císařství nepřišel k Vilémovi Bismarck ale – zřejmě z kancléřova podnětu- bavorský král Ludvík II. Jeho pozice byla totiž nejslabší. Díky své homosexualitě ale i obrovskému zadlužení své země díky stavbám zámků Neuschwanstein nebo Herrenchiemse se mohl udržet na trůně jen z milosti Pruska. (Udržel se na tak formálně na trůně do roku 1886, kdy byl sesazen a poté záhadně zemřel). Vilémovi měla být císařská koruna víceméně vnucena „vůlí německých vládců“ – ne tedy vůlí zvoleného parlamentu, jako tomu bylo v roce 1848. Vilém nakonec kapituloval a souhlasil. Bismarck byl ale s jeho nevůlí konfrontován přímo v den slavnostní proklamace.

Vilém I Císař německý

               Přesto, že Bismarck zvolil k tomuto slavnostnímu aktu 18. leden, tedy den upomínající na první královskou korunovaci Hohenzollernů 18.ledna 1701 v Königsbergu, dostalo se mu při obřadu „chladu shora“, kdy nový císař prošel kolem něho s mrazivým pohledem upřeným do země, aniž by na kancléře pohlédl. Hohenzollernové se vždy vyvarovali, aby jejich císařství bylo dáváno do nějaké souvislosti s někdejším císařstvím západořímským nebo císařstvím Svaté říše národa německého. Viděli nové císařství jako kontinuální pokračování někdejšího pruského království. Proto i Vilémův syn nastoupil v roce 1888 na trůn jako Friedrich III., tedy nástupce „Velkého Fritze“ Friedricha II. pruského. Jako římský císař by totiž musel být Friedrichem IV.

               Věc byla ale dokonána. Jednotné Německo se stalo skutečností a zůstalo jí dodnes. I když se od té doby výrazně zmenšilo. Už po první světové válce ztratilo velké části dnešního Polska na východě a Alsasko a Lotrinsko na západě a po druhé světové válce se jeho východní hranice posunula dál až k řekám Odře a Nise. Ale jeho ekonomickou sílu a politický vliv nezlomily ani dvě světové války. A ani jeho dočasné rozdělení po roce 1945, i když s následky tohoto rozdělení bojuje dodnes. Ovšem představa, že finanční přesuny ze západu na východ jsou vynálezem let po roce 1990, je mylná. Tyto existovaly od okamžiku, kdy se Prusko zmocnilo vlády nad oblastmi na Rýně. Historické jádro Německa leželo a leží stále okolo řeky Rýna. Zde žije největší počet Němců, zde je koncentrováno největší množství průmyslu. Rýn se svými přítoky Mohanem, Ruhrem či Moselou byl vždy dopravní a obchodní tepnou země. Labe či Dunaj se svým významem s Rýnem nikdy nemohly měřit, o Odře ani nehovoříc. Největším „německým“ přístavem je i dnes Rotterdam – největší překladiště německého zboží.

               Východ Německa, tedy Prusko, či Meklenbursko byly zemědělskými oblastmi ovládanými pruskými junkery a ze zemědělství nikdo nezbohatne. Proto Prusko potřebovalo výboj na západ. Až pak se stalo bohatým, ostatně jeho hlavní město Berlín přivedli k rozkvětu až francouzští Hugenoti utíkající ze země před náboženským útlakem Richelieuho. Peníze vždy tekly ze západu na východ. Tak to bylo, a tak je tomu i dnes. Napětí mezi východem a západem bylo v Německu vždycky. Kolíňanům byl dokonce „Monsigneur Altmann“ z doby francouzské okupace mnohem milejší než „Herr Schnurbartkowski“, jak kvůli typickému kníru přezdívali pruskou správu, která Francouze po roce 1815 vystřídala.

               Jenže rozhodujícím zájmem všech evropských zemí musí být, aby bylo Německo stabilním demokratickým státem. Hitler se dostal k moci hlavně proto, že Francouzi, Britové či Američané Němce nejdříve Versaillským mírem z roku 1919 nepřiměřeně pokořili a pak nechali demokratické síly Weimarské republiky na holičkách. Němci se ze svých katastrof poučili, teď jde o to, aby se poučili i ostatní. Ekonomický profit je v celé Evropě neodvratně svázán s fungováním hlavního hospodářského motoru, a to je Německo. Ať se to pánům Zemanovi, Klausovi či Okamurovi líbí nebo nelíbí, na tomto faktu nemůžou nic změnit. Snaha vyměnit integraci do německého a tím evropského politického i ekonomického prostoru za Rusko či Čínu mohou vést pouze ke katastrofě a úpadku. Zkušenosti s tím máme a nejsou zrovna staré. Během první republiky byla ekonomika Československa druhou nejsilnější v Evropě – právě po onom Německu – a to navzdory tehdy ještě nedostatečným ekonomickým výsledkům zaostalého Slovenska. Nemusím připomínat, kam jsme se propadli pod ruskou čtyřicetiletou kuratelou.

               Samozřejmě budou panslavisté a komunisté argumentovat dobou německé okupace. Ano, bylo to hrozné období. Jenže Německo se po válce pod dozorem vítězných mocností vyvinulo ve vzorově demokratický stát, zatímco v Rusku byl komunismus vystřídán jen putinovským fašismem – pardon – řízenou demokracií nacionalistického typu. Která se nevzdala nároku na výsledky někdejší stalinské expanze do střední Evropy. A ta přinesla do Střední Evropy jen nesvobodu a hospodářský úpadek. Není náhoda, že síly, které v Německu zpochybňují demokracii, mají své působiště především v někdejším Východním Německu. Tam je ruský vliv podstatně silnější než na západě, ostatně tam strávil „svá nejkrásnější léta života“ i současný ruský car Vladimír Vladimírovič. Centrum prosperující Evropy – ať se nám to líbí nebo nelíbí – leží ve Spolkové republice Německo, následnickém státu Německého císařství, které vzniklo před 150 lety symbolicky v zrcadlovém sále zámku Versailles, v srdci tehdy pokořené Francie. Symboličtěji to ani nejde.

               Kdo si o těchto věcech chce přečíst víc, můžu mu doporučit skvělou knihu Pavla Šafra „Češi mezi pravdou a lží.“

Česká vláda ve Štýrsku 1260 – 1276, druhá část – úpadek

               Jediné latentní nebezpečí pro Přemyslovu moc v rakouských zemích představoval Fridrich bádenský, syn Gertrudy, který se nazýval „vévoda rakouský a štýrský“. Mladík, narozený v roce 1250, se spřátelil se synem posledního štaufského krále Konráda Konradinem, který byl jen o dva roky mladší než on. V roce 1268 se Konradin rozhodl k tažení do Itálie, aby se domohl svých práv, zejména pak Sicilského království, které ovládal od roku 1266 Karel z Anjou, kterému se podařilo porazit a v bitvě u Beneventa zabít krále Manfreda, nemanželského syna císaře Fridricha a Konradinova strýce. Fridrich bádenský si od svého téměř bratrského vztahu s mladým Štaufem sliboval navrácení „odcizených“ zemí – hned až se Konradin stane římským králem a císařem. Obě země totiž mohly být považovány za uprázdněná říšská léna a bylo v pravomoci římského krále určit v nich vládce. A pak by hraní se slovíčky, zda Gertruda byla či nebyla vévodova dcera nehrálo žádnou roli.

Mladíci ovšem podcenili největší moc tehdejšího světa – papežství. Papežové pracovali už celá desetiletí na konsekventním hubení Štaufů a obnovení jejich moci v Itálii nebylo v jejich zájmu. Sevření svého papežského státu ze severu i z jihu štaufskou mocí bylo poslední, oč stáli. Užili si toho už dost. Papež Klement IV. psal Přemyslovi naléhavý dopis s prosbou o pomoc, protože „v doprovodu uchvatitele Konradina se nachází i Fridrich, který se nazývá vévodou rakouským a štýrským“. Přemysl se skutečně pokusil navázat kontakt s Karlem z Anjou, jeho vojenské pomoci ale nebylo třeba – Karel porazil Konradina 23. srpna 1268 v bitvě u Tagliacozza a mladý Štauf i se svým přítelem Fridrichem upadli do zajetí. 29. října 1268 byl pak Konradin i s Fridrichem přes hektické protesty evropských královských dvorů (s výjimkou českého) na náměstí Mercato v Neapoli popraven. Poprava Fridricha Bádenského vrhá ještě dnes nezodpovězené otázky. Že se Anjou chtěl zbavit Konradina, je celkem logické. Jaký smysl ale pro něho měla poprava Fridricha Bádenského? Za tak cenné zajatce se požadovalo výkupné a Fridrichova Matka Gertruda ještě žila (zemřela až 1288) a byla by určitě ochotna platit. Ostatně tímto způsobem se Anjou zachoval k třetímu ze zajatých urozených mladíků Jindřichu Kastilskému. Ten dostal milost a strávil v pevnosti d´Ovo v Neapoli další tři roky, než bylo výkupné v roce 1291 zaplaceno.

               Nakolik měl Přemysl prsty ve smrti svého posledního konkurenta ve vládě nad Rakouskem a Štýrskem historici nejsou schopni zodpovědět. Dokumenty se nedochovaly žádné. Jörg K.Hoensch ve své biografii Přemysla Otakara míní, že doba mezi zajetím Konradina a jeho popravou (zhruba 2 měsíce) byla příliš krátká na to, aby mohl Přemysl ve prospěch popravy intervenovat, případně poslat i motivující dar. Tento argument neobstojí. V létě, při klidném moři a průchodných alpských průsmycích mohla trvat cesta poslat z Neapole do Prahy maximálně dva týdny. Půda byla připravena, o tom svědčí dochované papežské listy z 28.února a 2.března 1268, ve kterých papež Přemysla upozorňuje, že bavorští vévodové, kteří Konradina přivedli do Itálie, tomuto postavili po bok „mladého ochránce, který se tituluje vévoda rakouský, ačkoliv v onom vévodství nevlastní ani hroudu země“. Už 3. dubna pak papež vyjádřil svou spokojenost nad připraveností Přemysla navázat přátelské styky s Karlem von Anjou, tedy společný postup musel být mezi neapolským a českým králem domluven už na jaře 1268. že ovšem výměna dopisů v časovém horizontu jednoho měsíce – a to za obtížnějších zimních podmínek – byla možná, dosvědčuje právě tato papežova korespondence. Samozřejmě se otvírá otázka, zda byla Gertruda, vyhnaná v roce 1262 ze svých štýrských statků a od roku 1267 prakticky bez jakýchkoliv prostředků, schopna sehnat – třeba i s pomocí bavorských vévodů – požadovanou sumu. Právě to se ale za dva měsíce určitě zjistit nedalo, pokud by ovšem někdo neinformoval Karla z Anjou, že Gertruda schopna platit nebude. A případně ho hned i odškodnil. Přemysl Otakar byl v této době určitě nejbohatším panovníkem Evropy a disponoval nejvyšší hotovostí i možností pobírat v případě potřeby kredity. Jeho roční příjem se odhadoval na 100 000 marek stříbra.

               Při literárním popisu vlády Přemysla Otakara se musíme spoléhat na cizí zdroje. Zatímco české rané dějiny jsou velice dobře zpracovány v Kosmově kronice a vláda Václava II. a doba následující pak v Zbraslavské kronice, existují z doby Přemysla Otakara pouze velmi stručně psané Annalium Pragensium a Annales Otakariani – vydané tiskem jako Druhé pokračování Kosmovy kroniky. Z nich se toho ale ve skutečnosti mnoho nedozvíme. Zdrojem – i když zaujatým – je štýrská veršovaná kronika Otakara ouz der Geul (tedy jakýsi štýrský Dalimil), ovšem tento básník psal své dílo na objednávku syna Ulricha z Lichtenštejna Otta. Ulrich se po počátečním nadšení pro Přemysla Otakara (zastával funkci zemského maršála a truchsesa) dostal s dominantním králem do konfliktu a byl dočasně zbaven svých statků. Otto byl pak mluvčím povstalých štýrských šlechticů v roce 1276  v klášteře Rein u Grazu, kde vypověděli Přemyslovi poslušnost a potřeboval si svůj skutek (zradu zeměpána) zdůvodnit. Objektivity se tedy v tomto zdroji nedočkáme, zato mnohých zajímavých informací a drbů – samozřejmě jen pokud jsme schopni příšerný středověký štýrský dialekt rozluštit.

               Ona kronika nám líčí stoupající nevůli štýrských pánů nad absolutistickými tendencemi českého panovníka i obavy, že bude Štýrsko degradováno jednoduše na „vedlejší zemi“ království českého. Poté co Přemysl Otakar na základě dědické smlouvy s posledním korutanským vévodou Ulrichem III. získal v roce 1269 i Korutany a s nimi i Kraňsko a Vindišskou Marku – tedy se jeho vláda rozšířila i na celé dnešní Slovinsko, stál sice formálně na vrcholu moci, ale v jeho mnohonárodnostní říši to stále víc vřelo.

               Je třeba si uvědomit, že zatímco rolnické obyvatelstvo štýrských vesnic bylo ve třináctém století ve své naprosté většině (s výjimkou povodí řeky Enns) slovanské, města byla stejně jako v Českých zemích obývána převážně německy hovořícím elementem a štýrská šlechta, poplatná tradici bavorské kolonizace Štýrska v posledních třech stoletích, hovořila i myslela německy. Slovanský panovník, ačkoliv určitě dobře hovořící německy (jeho matka byla Kunhuta, dcera štaufského krále Filipa a tedy Němka) jim byl vždy trošku suspektní a podezřívali ho z panslovanského myšlení s cílem ujařmit německý živel ve svých zemích. Tento faktor se v německých kronikách objevuje stále znova, i když není nikde doložen konkrétními důkazy. Ostatně právě skutečností, že není Němec, ale Slovan, byla zdůvodněna neplatnost Přemyslova práva zúčastnit se volby římského krále v roce 1273 – a to přesto, že mu bylo dokonce papežským dekretem Urbana IV. z 31.sprna 1263 potvrzeno privilegium, že bez jeho aktivní účasti nemůže být římský král volen.

               Po smrti Richarda z Cornwallu v roce 1272 měla nejmocnější knížata v říši bezvládí právě tak dost. Iniciativa přišla od porýnských arcibiskupů, kteří měli eminentní zájem na zavedení jakéhos takéhos pořádku a byli v tomto úsilí podporováni novým papežem Řehořem X. Přemysl Otakar novou situaci naprosto nedocenil. Bylo mu jasné, že sám nemá šanci na zvolení, na to byl příliš mocný. Jeho kandidatura na římský trůn byla zvažována v roce 1254 po smrti krále Konráda IV. Přemysl byl po matce Štauf, přesto ale politicky orientován na římskou kurii, a tedy příznivec guelfské strany, mohl tedy být vhodným kandidátem, který by se snažil urovnat spory mezi stranami a dosáhnout kýženého míru v říši. O osmnáct let později už nikdo ani neuvažoval zvolit tak mocného a po samovládě toužícího panovníka za římského krále a tím pádem za vládce nad kurfiřty, žárlivě střežícími svá privilegia a lokální moc. Se smrtí Fridricha II. se centrálně řízená říše definitivně rozpadla a stav z časů Štaufů se už nedal obnovit. Přesto byl zájem volit nového krále, který nebude příliš mocný, ale přece jen bude garantem soudní spravedlivosti a odvolací instancí ve sporech mezi říšskými knížaty a městy. Hrabě Rudolf von Habsburg splňoval nejlépe jejich představy. Přemysl se volby nezúčastnil v naivní představě, že na základě papežské buly volba bez jeho účasti nemůže proběhnout. Jeho dopis papeži, aby uznal královský titul Alfonse Aragonského, nyní po Richardově smrti jediného krále, zůstal bez odpovědi. Papež měl jiné plány.

1.října 1273 byl jednohlasně zvolen římským králem Rudolf Habsburský, přičemž neodevzdaný český hlas byl jednoduše anulován pod záminkou, že slovanský panovník nemá v německých záležitostech volební právo.

Rudolf Habsburský, sarkofág z královské hrobky ve Špýru

               Přemysla dostihla zpráva o volbě při obléhání Šoproně o deset dní později.  Jeho zkušený rádce, olomoucký biskup Bruno mu radil z dané situace vytlouct politický kapitál. Papež neměl ani nejmenší zájem na konfliktu mezi novým římským králem a Přemyslem Otakarem, který byl zatím vždy velmi pevnou oporou římské kurie, a navíc byl příliš mocný, než aby se s ním někdo chtěl tahat za prsty. V podstatě jedinou schůdnou opcí bylo uznat volbu Rudolfa, poslat mu dodatečně volební hlas a tím dát ostatním kurfiřtům najevo, že se svého volebního práva rozhodně nevzdal, ale nemohl se volby zúčastnit kvůli zaneprázdnění jinde – koneckonců právě zase jednou válčil s Maďary. A hned požádat o potvrzení udělení Rakouska, Štýrska a Korutan jako říšských lén. Je velmi pravděpodobné, že přinejmenším v případě Štýrska a Rakouska by mu nový král jako fait accompli vyhověl, Korutany by si zřejmě nechal v záloze jako páku na vynucování loajality českého krále při Rudolfových politických plánech. Rudolf totiž v té době ještě vůbec nepomýšlel na přenesení své mocenské základny ze Švýcarska a jihozápadního Německa na Východ. Jeho plánem bylo zkonsolidovat a sjednotit někdejší štaufskou mocenskou bázi v oblasti Švábska a Švýcarska a počítal s Přemyslovou pomocí.

               Jenže Přemyslovi stoupla moc do hlavy. Přes rady biskupa Bruna se začal chovat jako tvrdohlavé dítě (Bruno mezi lety 1274 a 1276 prakticky mizí z jeho dekretů, stáhl se tedy očividně do úzadí a nechtěl se podílet na nesmyslné agresivní politice svého krále). Dva jeho pokusy dosáhnout u papežské kurie uznání Alfonse Kastilského byly odsouzeny k neúspěchu – první přednesl ještě Bruno, podruhé už to byl biskup Wernher von Seckau.

               Rudolfova reakce byla předvídatelná. V prosinci 1273 vydal příkaz o navrácení všech v době bezvládí zpronevěřených říšských lén. Protože podle papežského výkladu tato doba začala sesazením Fridricha II. v roce 1245, postihoval tento dekret všechny Přemyslem získané země – Rakousko, Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Vindišskou Marku a Chebsko (které získal v roce 1266). Chebsko bylo štaufským rodinným majetkem, bylo zřejmé, že toto území bude Rudolf nárokovat pro nového krále, Přemyslův nárok na Korutany se zakládal pouze na závěti vévody Ulricha a byl napadán především Ulrichovým bratrem Filipem. Štýrsko a Rakousko si Přemysl nárokoval na základě dekretu papeže Inocence IV. z roku 1252, jenže ten potvrdil Přemyslovi tyto země jako manželovi Markéty Babenberské a tím už Přemysl dávno nebyl. V podstatě se tedy jeho vlastnictví všech říšských lén s výjimkou Čech a Moravy dalo napadnout a Přemysl to věděl. Rudolf to ale věděl taky.

               Přemysl navštívil Štýrsko naposledy v dubnu 1274. Vládl zde v jeho jménu správce Konrád z Tullnu s pomocí Ulricha z Lichtenštejna. Přemysl se už připravoval na ozbrojený konflikt s novým římským králem, který ale, vědom si svých omezených sil, hledal ještě prostor k jednání a v červnu 1274 po setkání s českou delegací vedenou biskupem Brunem vyjádřil souhlas s rozsudkem papeže ve věci Přemyslových lén a odložil proto plánovaný zemský sněm na listopad 1274 do Norimberka. Biskup Bruno přivezl Přemyslovi tuto dobrou zprávu do Prahy, Přemysl byl ale už pevně rozhodnut řešit spor pomocí zbraní. Bruno poté odjel do Olomouce a dál se politicky neangažoval.

               Rudolf pak už neměl jinou možnost, než vyhlásit Přemysla na sněmu v Norimberku za říšského škůdce a zahájil proti němu proces odebrání říšských lén, které podle sněmovního rozhodnutí držel protiprávně. V létě 1275 pak byla nad Přemyslem vyhlášena říšská klatba. Přemyslovi se ještě v roce 1275 podařilo potlačit povstání rakouské šlechty, která pak z velké části hledala útočiště u Rudolfa. V srpnu 1276 zahájil král Rudolf vojenské akce proti Přemyslovi a vpadl do Rakouska, zatímco si Přemyslovo vojsko jen těžce probojovávalo cestu jihem Čech, kde mu ztěžovali postup a zásobování povstalí Vitkovci pod vedením Záviše z Falkenštejna.

               19. září 1276 platí oficiálně jako poslední den české vlády ve Štýrsku. V tento den se v cisterciánském klášteře Rein u Grazu, který sloužil jako pohřebiště někdejších markrabat z rodu z Traungau, sešli přední pánové štýrské a korutanské šlechty, aby složili přísahu věrnosti králi Rudolfovi I. Tento akt, známý jako „Reinská přísaha“ ukončila českou nadvládu ve Štýrsku. Štýrská města sice uzavřela novému pánu Rudolfovi brány a v Grazu se ještě nějakou dobu bránila česká posádka pod velením Miloty z Dědic s podporou místního obyvatelstva, ale i ta musela nakonec kapitulovat a české jednotky opustily navždy Štýrsko.

               Je otázkou, co by se dělo, kdyby věci dopadly jinak, kdyby Přemysl Otakar prokázal víc politické prozřetelnosti nebo aspoň strategické kvality v bitvě na Moravském poli v roce 1278.  Nakolik by soustátí českých a rakouských zemí dokázalo srůst dohromady a vytvořit homogenní celek. V tomto státním útvaru by tvořil slovanský element jednoznačně většinu obyvatelstva, vždyť i v Rakousku Uhersku roku 1910 tvořilo slovanské obyvatelstvo 47,8 procenta obyvatelstva, zatímco Němců bylo jen 23,3 procent. Problém by určitě byl tak rozsáhlou říši spravovat. Administrativní metody byly hodně primitivní, úřednický stát, který se snažil zavést Fridrich II, si musel na svou realizaci ještě několik století počkat. Ani Přemyslovi Otakarovi ani jeho synu Václavovi se nepodařilo založit v Praze univerzitu, která by vychovávala schopné úředníky pro jejich soustátí – tyto pokusy ztroskotaly na masívním odporu šlechty. V Praze sice existovala kvalitní škola při kapitule, která vyučovala svobodná umění a měla dobrou kvalitu, úrovně univerzit v Neapoli, Padově, Bologni či pařížské Sorbony ale nedosahovala. A ani Přemyslovy opakované pokusy dosáhnout u papežské kurie povýšení olomouckého biskupství na arcibiskupství, příslušné pro všechny jeho země, se nesetkaly s pochopením. Papež mu ze strachu z reakce mocného mohučského arcibiskupa nevyhověl – v tom čase se samozřejmě Olomouc svou centrální polohou hodila k tomuto úkolu lépe než Praha, odhlédnouc od skutečnosti, že nejlepším Přemyslovým diplomatem a jeho politickou „pravou rukou“ byl právě olomoucký biskup Bruno.

               Na tak velký projekt, jaký chtěl Přemysl Otakar uskutečnit, ještě nedozrála doba. Byla to doba spíše politické fragmentace a drobení než sjednocování. Habsburci se stali novým politickým faktorem ve střední Evropě a měli to být v budoucnosti právě oni, kdo projekt středoevropského soustátí dokázali realizovat.

Hrobka Přemysla Otakara II.

Česká vláda ve Štýrsku 1260 – 1276 – první část – vzestup

               Letošní atmosféra ve mně nedokáže vzbudit pravé vánoční pocity, a proto letos obvyklý článek s vánoční tématikou vynechám. Hodlám se dnes vrátit do dávné minulosti, do krátkého období, kdy moje stará domovina – Česko – s mou novou domovinou Štýrskem patřily do jednoho státního útvaru. Od okamžiku, kdy český král Přemysl Otokar II. 21.prosince 1260 ve farním kostele města Grazu převzal hold svých nových poddaných uplyne právě 760 let.

               Šestnáct let je poměrně krátká doba a nezanechá obvykle v dané zemi žádnou podstatnou stopu. V těchto šestnácti letech české nadvlády ve Štýrsku to ale není ten případ – česká stopa (Nebo stopa vlády železného a zlatého krále, chcete-li) je zde stále patrná.

               Štýrsko bylo součástí korutanské marky, tedy území zřízeného Karlem Velikým jako nárazníkové území proti vpádům okolních neněmeckých národů – v tom případě Avarů a Slovanů. Marky byly zřizovány na území obývaném neněmeckým obyvatelstvem, aby v případě pustošivých vpádů nepřítele trpělo napřed toto obyvatelstvo a Němcům byl dopřán čas shromáždit síly na obranu vlastního německého území. Někdejší římské osídlení provincie Noricum s centrem ve městě Flavia Solva (dnešní vesnice Wagna u Leibnitzu – naše nemocnice stojí přímo na místě tehdejšího městského hřbitova), založeném císařem Vespasiánem, upadlo po zničení tohoto města v roce 405 n.l. Ostrogóty už v zapomnění. Z „Karantánské marky“ se stalo v roce 976 vévodství.

               Za „rok narození“ Štýrska se považuje rok 1122, kdy vévoda korutanský Jindřich III.  předal velkou část svého území synovi Otakara II. von Styraburg (dnešní Steyer), hraběti z Traungau, odtud dostalo i nově vzniklé území své jméno – Štýrská marka – Steiermark, které má dodnes. Její území bylo tehdy ale větší než dnes, patřilo k němu i severní Slovinsko s městy Maribor a Celje a v Dolním Rakousku takzvané hrabství Pitten s centrem ve Vídeňském novém městě.

               V roce 1180 povýšil Friedrich Barbarossa markraběte Otokara IV. na vévodu, proto vidíte na poznávacích značkách rakouských aut se Štýrska nad stříbrným panterem v zeleném poli, kterého si zvolili Traungauští za své erbovní zvíře, vévodskou korunku.

Friedrich Barbarossa tak dále snižoval význam bavorského vévodství, ovládané jeho mocenskými protivníky Welfy– Rakousko vyčlenil se svazku s Bavorskem a povýšil na samostatné vévodství už v roce 1156.

               Jenže Otokar IV. zemřel v roce 1192 bez potomků, a proto uzavřel v předtuše svého blízkého konce v roce 1186 dědickou smlouvu s babenberským rakouským vévodou Leopoldem V., takzvané „Georgenbergische Handfeste“, kde se Leopold zavázal, že Rakousko a Štýrsko zůstanou navždy neoddělitelnou společnou zemí a současně musel šlechtě, ale i městům ve Štýrsku zabezpečit určité svobody. Tato smlouva je někdy označována za prvního předchůdce jakéhosi občanského zákoníku. Šlechta zde není označena jako poddaná vévodovi, ale zemi, což značně zvýšilo její sebevědomí a v budoucnu mělo dělat problémy.

               Ovšem ani Babenberkové se z vlády nad touto zemí netěšili dlouho. V roce 1246 zemřel v bitvě proti Maďarům na Litavě (kterou mimochodem jeho vojsko vyhrálo) poslední babenberský vévoda Fridrich Svárlivý. Zemřel bezdětný a hned se rozhořel boj o jeho dědictví.

               Císař Fridrich II. z Hohenštaufen označil obě země (Rakousko a Štýrsko) jako uprázdněné říšské léno, s kterým by mohl naložit podle vlastního uvážení – zřejmě v důsledku stále se zmenšující mocenské základny Štaufů v říši ho chtěl podržet sám. Jenže císař neměl sílu svou vůli ve vzdálené provincii prosadit – sám vládl z jihoitalské Foggie, vedl válku s opozicí severoitalských měst, byl papežem v roce 1245 vyhlášen za sesazeného a byla na něj uvalena církevní klatba.

               Navíc „Privilegium minus“, které vystavil Friedrich Barbarossa v roce 1156 Leopoldovi V. stanovilo dědictví i po ženské linii. Doslovně – „zemře-li vévoda bez mužského potomka, jeho země může zdědit i vévodova dcera.“

               Fridrich zemřel bezdětný, přesto existovaly dvě ženy z rodu Babenberků. Dcera předposledního vévody – Fridrichova otce Leopolda VI. Markéta a Fridrichova neteř Gertruda, dcera jeho staršího, ale ještě před smrtí Leopolda VI. zemřelého bratra Jindřicha, který si v historii vysloužil přízvisko Bezbožný. Markéta byla vdova po císařovu synovi Jindřichovi VII., tedy císařova snacha. Mimochodem vyfoukla tohoto lukrativního ženicha české princezně Anežce – ano, naší svaté Anežce, která se po ostudě, kterou zrušením svého plánovaného sňatku s císařovým synem utrpěla, tak urazila, že vstoupila do kláštera a založila klášter na pražském Starém městě, který nese i dnes její jméno. Markétě tento tah (nebo spíš tah jejího otce Leopolda) štěstí nepřinesl. Porodila sice svému muži dva syny Jindřicha a Fridricha, Jindřich ovšem zemřel už v roce 1242, Fridrich žil pouze do roku 1251. Jindřich VII. sám byl ovšem svým otcem v roce 1235 zbaven královského titulu a uvězněn, zemřel v zajetí v roce 1242. Po jeho smrti vstoupila Markéta do kláštera. Ve znění Privilegia minus byla tedy Markéta a její syn Fridrich legálními dědici babenberských zemí. To potvrdil před svou smrtí v roce 1250 i císař, který pověřil svého syna nového římského krále Konráda, aby země předal svému synovci – císařovu vnuku Fridrichovi.

               Jenže zde byla i ctižádostivá Gertruda. 

Gertruda Babenberská

Napřed odmítla svatbu s císařem Friedrichem II.  Ten byl zrovna znovu vdovec a byl ochoten si Gertrudu vzít a dokonce zato přidělit jejímu strýci Fridrichovi královskou korunu. Jenže Gertruda se bála sňatku s exkomunikovaným panovníkem, aby nezatratila svou nesmrtelnou duši a dala císaři košem. Prvním jejím manželem se tak stal český korunní princ Vladislav. Jenže ten překvapivě hned v lednu 1247 zemřel, aniž by manželství naplnil. V roce 1248 se tedy provdala za Hermanna Bádenského, se kterým měla syna Fridricha a dceru Agnes. Jenže Hermann nejevil ochotu bojovat za zájmy svého syna o babenberské dědictví a zřejmě proto v roce 1250 náhle a nečekaně zemřel – šuškalo se, že ho otrávila jeho manželka. Znovu se do hry zapojila císařská (ghibellinská) strana, podporující Markétina syna Fridricha a papežská (guelfská) strana, podporující Gertrudina stejnojmenného syna. Gertruda se v roce 1252 provdala potřetí za příbuzného uherského krále Bély IV. Romana Haličského a i jemu porodila dceru Marii. Gertruda se dala konsekventně nazývat „ducissa Austriae“, čili rakouská vévodkyně, aby o jejích nárocích nemohly vzniknout pochybnosti.

               V roce 1251 zemřel mladý Fridrich, syn Markéty, a tehdy se rozhodl moravský markrabě Přemysl, který se v německých zemích nechal podobně jako jeho dědeček nazývat Ottokar (protože Přemysl nikdo z Němců nedokázal vyslovit) převzít Rakousko a Štýrsko do vlastní moci. Pěstoval už roky jakožto moravský markrabí čilé kontakty s rakouskou šlechtou, už v roce 1249 daroval jednomu z nejvlivnějších dolnorakouských šlechticů Jindřichovi z Lichtenštejna moravské město Mikulov, dcera pána Wachau, Albera z Kuenringu, Agnes se měla později stát jeho milenkou a matkou jeho dětí – zakladatelkou vedlejší přemyslovské linie vévodů opavských. V listopadu 1251 vstoupil Přemysl s velkým průvodem do Rakouska a nechal se rakouskou šlechtou vyhlásit za jejich pána. Často citované tvrzení, že jeho nároky pramenily se sňatku s Markétou Babenberskou, není pravdivé. Nicméně k dodatečné legitimizaci své vlády ale hlavně k převzetí kontroly nad přímým majetkem Babenberků k této svatbě skutečně 11.února 1252 v Markétině rakouské rezidenci Hainburgu došlo.  6.května potvrdil papež Inocenc IV. právoplatný nárok mladomanželů na země Rakousko a Štýrsko. I když byla nerovná manželství z dynastických důvodů v té době obvyklá, hainburgská svatba byla i na onu dobu extrémem. Devatenáctiletý český korunní princ se ženil s nejméně 42, spíš ale 47 letou vdovou, která navíc musela kvůli této svatbě opustit klášter.

               Tehdy vstoupila na politickou scénu Gertruda. Přiměla svého manžela Romana, aby s pomocí uhersk0ho krále Bély IV. obsadil Štýrsko. Maďaři zpustošili Moravu, obsadili Štýrsko a obléhali Vídeň. Přemysl se marně domáhal pomoci svého otce krále Václava I. Teprve když tento 22.září 1253 na lovu zemřel, zesílila Přemyslova pozice natolik, že přinutil s pomocí papeže Maďary zasednout k jednacímu stolu Za Přemysla vedl jednání Bruno ze Schauenburgu, biskup olomoucký, který se měl stát celoživotním rádcem a hlavním diplomatem ve službách českého krále. Dohoda, uzavřená v roce 1254, rozdělila sporné Štýrsko na dvě části. Povodí řeky Muru mělo připadnout Maďarům, zbytek  – tedy povodí řeky Enns a hrabství Pitten s Vídeňským Novým městem – Čechům. Mimochodem Roman Haličský opustil svou ctižádostivou a zřejmě i nesnesitelnou ženu už v roce 1253 a později požádal o rozvod.

               Zda Přemysl žil s Markétou jako muž se ženou je víc než sporné, ať si romanopisci, jako paní Vaňková o tom myslí, co chtějí. V jejím interiáři je sice zaznamenáno několik cest, kdy svého muže doprovázela, nejznámější je triumfální vjezd do Prahy v roce 1255, ovšem povětšinou se Přemysl pohybuje ve své říši bez doprovodu manželky. Jeho mimomanželský vztah s Anežkou z Kuenringu nesloužil jen ke kompenzaci sexuální frustrace – Přemysl se tím už zabezpečoval do budoucna. Protože už teď plánoval pozdější rozvod s Markétou a jako důvod hodlal uvádět její – logickou – neplodnost, musel sám dokázat, že děti plodit může – a to mu s Anežkou zvanou podle svého chlapeckého účesu Palcéřík šlo víc než dobře. Měl s ní syna Mikuláše a nejméně dvě dcery. Ty se později staly odměnou pro nejvěrnější a nejstatečnější z jeho rytířů – být královým zetěm bylo víc než lákavé, i když manželka pocházela z králova levého boku – status parchantů zrušil svou bulou sám papež, který děti z tohoto svazku uznal za legitimní, ovšem bez nároku na dědictví českých zemí.

               V říši vládlo oficiálně od roku 1254, kdy zemřel král Konrád, ale v podstatě už od sesazení Fridricha II. papežem v roce 1245, bezvládí. Dvojitá volba v roce 1257 Alfonse Kastilského a Richarda Cornwalského (Přemysl dal hlas pro jistotu oběma kandidátům a později se přiklonil k Richardovi, který se přece jen choval poněkud aktivněji, a dokonce několikrát Německo navštívil). Richard mu za to potvrdil 9.8.1262 darování lén Rakouska a Štýrska, ovšem protože Richard nebyl ve své funkci potvrzen papežem, neměl tento dokument skutečnou právní hodnotu.

Pečeť krále Přemysla Otokara

               V roce 1260 povstala štýrská šlechta proti neoblíbené maďarské vládě, kterou vykonával syn Bély IV. Štěpán a měli už i plné zuby Gertrudy. Povolali tedy na štýrský trůn rakouského vévodu Přemysla Otokara – podle Georgbergischských smluv z roku 1186 neměly být babenberské země nikdy rozděleny a současný stav tento zákon porušoval. S odvoláním na tento právní dokument podpořil Přemysl povstání a válka s Uherskem skončila jeho vítězstvím v bitvě u Kressenbrunnu (německy Groißenbrunn). Maďarsko se následně vzdalo Štýrska, které připadlo celé českému králi a tento byl 21.prosince 1260 slavnostně přijat v městě Grazu. Protože se z ceremonie nedochovala žádná zpráva, předpokládají historici, že převzetí moci proběhlo bez jakýchkoliv incidentů – už tehdy platilo, že se píše jen o skandálech, bezkonfliktní průběh nikoho nezajímal. Farní kostel, kde se slavnostní adorace nových poddaných konala, dnes už nestojí, na jeho místě je dnes grazský dóm, který zde dal vystavět v patnáctém století císař Fridrich III.

               Přemysl Otokar se mohl ujmout moci nad novou provincií. Správcem v jeho jménu se stal Vok z Rožmberka, který dokázal šikovně získat nejvlivnější štýrské pány Jako Fridricha z Pettau, Gottfrieda z Marburgu, jakož i už v té době známého minesengra Ulricha z Lichtenštejna, pána v Murau. Gertruda, která ani teď nehodlala dát pokoj a dál používala titul vévodkyně, byla v roce 1262 vyhnána ze Štýrska. Přemysl se staral o rozkvět země. Potlačil loupežnictví – to mělo v roce 1269 za následek tažení proti Ulrichovi z Lichtenštejna a zničení Murau, zakládal nová města – jeho založení vděčí na svou existenci město Bruck an der Mur na soutoku řek Mur a Mürz, Leoben, jakož i Bad Radkesburg.

Bruck an der Mur

Někdejší nejstarší trh ve Štýrsku Judenburg od něj dostal už v roce 1260 městská práva. Hospodářství země se konsolidovalo, král měl dobré vztahy i s místním metropolitou biskupem Wernherem ze Seckau, následkem čehož byly i královy církevní nadace. Vláda českého krále je dodnes hodnocena štýrskými historiky velmi pozitivně, zejména města nového panovníka milovala, protože se těšila jeho ochraně před zvůlí šlechticů. Král dal v letech 1265 – 1267 založit zemský urbář, tedy seznam sídel a určení jejich velikosti, což mělo samozřejmě sloužit vybíraní daní. Tím si místní pány ovšem nijak nenaklonil. Nejméně pak příšernou popravou Siegfrieda z Mehrenbergu, usilujícím o návrat Gertrudy. Ten byl v roce 1272 nejprve mučen, pak tahán po městě přivázán za koňský ocas, pověšen hlavou dolů a teprve po 24 hodinách takových muk zabit ránou palicí do týla. V roce 1269 nechal na základě udání Fridricha z Pettau v táboře před Vratislaví zatknout a pak 26 týdnů v různých českých hradech uvěznit štýrské pány Bernharda a Jindřicha z Pfannbergu, Herranda z Wildonu, Ewulfinga ze Stubenbergu a Ulricha u Lichtenšteina. Na květnou neděli pak sice pány propustil a dokonce obdaroval, ale osten nedůvěry už zůstal. Páni se začali bát a čekali na vhodnou příležitost. Přemysl hodlal podobně jako v korunních českých zemích i ve Štýrsku vybudovat centrálně řízený stát podle vzoru císaře Fridricha II., na rozdíl od něho se ale varoval dostat se do konfliktu s církví a opíral se hlavně o podporu městského patriciátu – který byl v případě potřeby vždycky ochoten sáhnout do kapsy.

               V důsledku vojenského obsazení babenberských zemí si teď už Přemysl troufl zažádat rozvod s Markétou babenberskou. Hlavním důvodem byl samozřejmě věk jeho ženy a s tím spojená neplodnost. Když se navíc Přemysl seznámil se svou plánovanou novou nevěstou, patnáctiletou uherskou princeznou Kunhutou, která údajně oplývala krásou a měla být i jedním z bodů smíření s Uherskem po ukončené válce, dostala jeho touha, manželství s Markétou rychle ukončit, novou dynamiku.

Kunhuta Uherská

Obvyklý argument blízkého příbuzenství se nedal použít, protože na toto dal papež Inocenc IV. svůj dispenz, ale biskup Bruno vymyslel mnohem rafinovanější důvod. Markéta přece po smrti svého prvního manžela krále Jindřicha VII. vstoupila do kláštera a složila řeholní slib. Tento nebyl formálně rozvázán, manželství s Přemyslem bylo tedy od samého začátku neplatné. Papež dal k této interpretaci svůj souhlas, Přemysl byl svobodný muž a mohl se oženit se svou krásnou uherskou nevěstou. Jenže za touto interpretací se skrýval háček. Mohl Přemysl odvozovat svůj nárok na babenberské dědictví na základě manželství, které bylo OD SAMÉHO ZAČÁTKU NEPLATNÉ? Byla tedy listina, kterou svého času potvrdil papež Inocenc IV. novomanželům právo na vládu v podunajských zemích, vůbec relevantní? V roce 1260 to nikoho nezajímalo. Země byly ovládnuty mocí meče a nebylo prakticky nikoho, kdo by se tuto skutečnost odvažoval zpochybňovat. O třináct let později to mělo vypadat podstatně jinak. Právě svatbu se ctižádostivou Kunhutou považuje Franz Grillparzer ve své hře „König Ottokars Glück und Ende“, čili „Štěstí a konec krále Otakara“ za klíčový moment. Zda byla uherská mladičká krasavice skutečně takovou mazanou intrikánkou, že zcela změnila do té doby rozvážnou povahu panovníka, si dovolím zpochybnit. Ale je pravda, že právě v roce 1260 stál Přemysl Otokar na vrcholu své moci. Pak už následoval jen pozvolný a pak stále rychlejší pád. O tom ale až za týden.

Ludwig van Beethoven a jeho “nesmrtelná láska”.

               Vlastně celý muzikální rok 2020 je ve znamení tohoto velkého komponisty, protože od jeho narození uplyne dvě stě padesát let. Kdy se narodil vlastně nevíme, známe ale datum jeho křtu 17. prosinec 1770, takže se určitě nenarodil po tomto datu. Jak dlouho před tímto datem je otázka, která už dnes vlastně nikoho nezajímá, protože nebude nikdy zodpovězena.

               I když se narodil v Německu, tedy v Bonnu, jeho jméno prozrazuje holandský původ a jeho stejnojmenný dědeček skutečně pocházel z Flander, konkrétně z Mechelenu v tehdy rakouském Nizozemí. Dědeček přišel na dvůr kolínského arcibiskupa a kurfiřta jako muzikant a byl pro Ludwiga vždy jakousi identifikační postavou své rodiny – a prvním vzorem. S otcem to bylo trošku těžší. Beethovenův otec Joseph, zpěvák v dvorní kapele a učitel hudby, byl jeho prvním učitelem. Učitelem údajně hodně brutálním, jeho metody při výuce hry na klavír končily často násilím. Ostatně Joseph byl těžký alkoholik, ke konci života ztratil nad konzumací alkoholu jakoukoliv kontrolu, byl propuštěn z dvorní kapely, zbaven svéprávnosti a jeho penzi spravoval jeho syn Ludvík.

               V Německu si dávejte na výslovnost jména pozor, aby vám někdo rozuměl. Zatímco v Česku vyslovujeme Bétoven, v Německu je to Bethófen s důrazem na ono „h“. Tak jsem se spálil na medicínském kongresu v Mannheimu, kde jsem chtěl navštívit přednášku v sálu Beethoven. Když jsem se ptal na Bétovena s mým českým přízvukem, nikdo o takovém sále nevěděl. Až když jsem poněkud podrážděně začal hledat sám, přišla za mnou milá kongresová uvaděčka s otázkou? „Nemyslel jste náhodou Bethófen?“ Myslel. Poté i našel a poučil se.

               Billy Wilder, americký režisér rakousko-židovského původu kdysi prohlásil o Rakušanech: „Rakušané jsou úžasný národ. Dokázali přesvědčit svět, že Hitler byl Němec a Beethoven Rakušák.“

               I když je toto tvrzení samozřejmě sarkasticky nadsazené, protože Wilder své vyhnání z Vídně rakouským náckům nikdy tak úplně neodpustil, má do značné míry pravdu. Beethovena si Rakušáci přisvojili stejně jako Mozarta (který vlastně taký žádný Rakušák nebyl, Salcbursko, kde se jako poddaný salcburského knížete arcibiskupa narodil, bylo připojeno k Rakousku až v roce 1805 tedy čtrnáct let po jeho smrti. Tehdy poprvé a jen na čtyři roky. Po bavorské epizodě 1809 – 1815 bylo přičleněno k Rakousku definitivně až vídeňským kongresem v roce 1815 a už tam i zůstalo).

               Nicméně oba prožili svou hudební kariéru především ve Vídni, už proto, že to bylo sídlo císaře a tehdy skutečně kulturní centrum Evropy. Mozart si hojil frustraci neúspěchu v Praze, Beethoven ve Vídni zůstal. Samozřejmě, když si odmyslíme jeho dlouhé pobyty v – převážně českých – lázních. Vztah obou k českým zemím, zejména k Praze, byl ale velmi těsný a do značné míry i osudový. K tomu se ještě dostaneme, je to vlastně hlavní téma tohoto článku.

               Zda se tito dva umělci vůbec někdy potkali, je dlouhodobým sporem historiků. Nicméně když se konstatování dvorního varhaníka a komponisty Christiana Gottloba Neefa, že z Beethovena by mohl být druhý Mozart, doneslo k uším kurfiřta Maximilána Franze, který byl na rozdíl od svého bratra, císaře Josefa II., velkým ctitelem Mozartovy hudby, poslal tento mladého čtrnáctiletého Beethovena do Vídně, aby se stal Mozartovým žákem. Proč skončil tříměsíční studijní pobyt ve Vídni neúspěchem, přičemž není skutečně známo, zda se tito dva hudební géniové vůbec setkali, nikdo nedokázal odhalit. Možná za tím faktem stojí jen jednoduchá skutečnost, že Mozart nesmírně nerad dával hodiny a vyučování – i nadaných žáků – považoval za ztrátu drahocenného času, který mohl využít k tvorbě.

Kurfiřt Maximilán Franz, arcibiskup kolínský

               V roce 1792 ale navštívil Bonn Joseph Haydn. Kurfiřt Maximilian Franz s ním domluvil a následně i financoval Beethovenovu druhou studijní cestu do Vídně, kde ho tento mistr skutečně dva roky vyučoval.(Mozart zemřel už v lednu 1791). V roce 1794 bylo Porýní obsazeno francouzskými revolučními vojsky, což mladému komponistovi znemožnilo návrat do vlasti – jeho mecenáš kurfiřt Maximiláan Franz musel před Francouzi utéct do emigrace a zemřel v roce 1801, ještě než mu Beethoven stačil věnovat svou první synfonii. Beethoven zůstal tedy víceméně vynuceně ve Vídni, kam se později přistěhovali i jeho dva bratři, v roce 1802 pak obdržel rakouské občanství. Takže, ať si Billy Wilder říká, co chce, Beethoven nakonec Rakušák byl.

               Beethoven ale jakoby i nadále kráčel v Mozartových stopách. Jeho hlavním mecenášem se stal kníže Karl Lichnowsky, který podporoval už Mozarta a pro klavírního virtuosa Beethovena zorganizoval v roce 1796 koncertní turné, které kopírovalo cestu, kterou absolvoval s Mozartem v roce 1789 – při té příležitosti zavítal Beethoven i do Prahy.

               Jinak ovšem působí ti dva naprosto rozdílně. Jestliže Mozart působil vždy jakýmsi chlapeckým šarmem, Beethoven se svým uhrančivým tmavým zjevem byl už ve svých mladých letech přezdíván „Spagnole“. Jetliže Mozart tvořil lehce a jeho kompozice neměly někdy ani jedinou korekturu, protože prostě psal na papír, co slyšel, i když to ještě nebylo hráno, Beethoven tvořil těžce a pral se s každou notou, kterou několikrát přepisoval. Mozart vytvořil celou řadu oper, Beethoven jednu jedinou, Fidelio.

               Přesto mají něco společného. Oba začali jako dětští klavírní virtuosové, i když se učební praktiky jejich otců, kteří byli jejich prvními učiteli, výrazně lišily. 0ba zradilo zdraví. Jestliže u Mozarta to byly očividně následky v dětství překonané revatické horečky s postižením srdce, což se mu stalo ještě v mladém věku třiceti pěti let osudným, Beethoven zápasil – stejně jako Bedřich Smetana – se ztrátou sluchu. Už od roku 1798, tedy v dvaceti osmi letech, začal ztrácet sluch. I když tato ztráta nepostupovala kontinuálně a následovaly i poměrně stabilní časové úseky, nakonec zcela ohluchl. Jak to poznamenalo jeho psychiku, o tom svědčí, že už v roku 1802 pomýšlel vážně na sebevraždu. Časté pobyty v lázních jako v Teplicích či ve Františkových lázních, nepřinesly žádné zlepšení. Už ve věku třiceti let se přidružily další problémy, průjmy, koliky, pak žloutenka a neurologické i psychické problémy. Příčinou mohla být chronická otrava olovem, údajně bylo v jeho těle objevena jen zřídka vídaná koncentrace tohoto jedovatého kovu. Otázka je, jak se do těla dostal. Jednou možností prý byl fakt, že pil množství bílého vína které bylo tehdy přislazováno (suché, tehdy označované jako kyselé víno, nebylo považováno za kvalitní), ovšem levné druhy místo třtinovým cukrem olověným cukrem (octanem olovnatým). Toto sladidlo se vyrábělo vařením moštu v olověných nádobách už ve starém Římě. Beethoven se nakonec dožil 57 let. Překvapivou skutečností je, že „Ódu na radost“, své stěžejní a možná nejslavnější dílo, které je dnes evropskou hymnou, napsal v roce 1824 jako naprostý tělesný vrak. Už od roku 1815 používal k dorozumívání se svým okolím psací bloky, protože ho sluch opustil úplně. Ztráta sluchu mimochodem patří k příznakům chronické otravy olovem.

               Osud Beethovena má mnoho spojitostí s českými zeměmi, zejména s Moravou. V roce 1806 došlo na zámku Hradec nad Moravicí k těžkému konfliktu psychicky labilního umělce s jeho mecenášem knížetem Lichnowským (Hradec byl rodinným knížecím sídlem). V důledku toho přestal kníže vyplácet Beethovenovi roční gáži 800 zlatých a uvrhl ho tak do finanční nejistoty. Když už zoufalý umělec pomýšlel na odchod z Vídně do Kaselu k Jeromovi Bonapartemu, složili se na jeho příjem tři šlechtici se vztahem k českému království. Kníže Lobkowitz, kníže Kinský a hlavně arcivévoda Rudolf, nejmladší syn císaře Leopolda II., od roku 1819 olomoucký arcibiskup. Poté, co Lobkowitz a Kinský zemřeli, vyplácel arcivévoda Rudolf Beethovenovi 1500 zlatých ročně, ten mu za to věnoval mnoho svých děl.

Arcivévoda Rudolf, arcibiskup olomoucký

               Na rozdíl od Mozarta, milovaného ženami a oblíbeného ve společnosti, byl Beethoven velmi komplikovaná osobnost. Oba měli pozitivní vztah k alkoholu, ale jestliže Mozart byl „společenský piják“, Beethoven utápěl v alkoholu své deprese. Pro ilustraci snad jen hodnocení Goetheho, který se s Beethovenem setkal v českých lázních Teplice, kde byli oba na léčení a toto setkání popsal takto: „Poznal jsem Beethovena v Teplicích. Jeho talent mě naplnil úžasem, on sám je ale bohužel nespoutaná osobnost, která možná není tak úplně v neprávu, když svět považuje za nechutný, ale tím ho nedělá stravitelnějším ani pro sebe ani pro jiné. Naproti tomu omluvitelné a politovánihodné je, že ho opouští sluch, což škodí muzikální části jeho osobnosti méně než jeho společenské.“

               Zajímavá je skutečnost, že rozervaná, konfliktní osoba hudebního génia měla nepřekonatelnou přitažlivost pro ženy, mnohé dámy i z nejvyšších kruhů se stávaly jeho milenkami, přítelkyněmi, mecenáškami – a láskami. Většinou se ovšem jednalo o vztahy platonické. Nejdelší vztah vázal Beethovena k hraběnce Marii von Erdödy, ale milostnou korenspondenci vedl s celou řadou dalších dam z lepší společnosti, některým z nich psal i básně. Jen v krátkosti vzpomenu Johannu von Honrath, jeho první velkou lásku, Marii Annu Wilhelminu von Westerholt- Gusenberg, hraběnku Giuliettu Giucciardi, baronku Therese von Zandt, francouzskou pianistku Marii Bigot, zpěvačku Elisabeth Röckel, baronku Therese von Malfatti (tuto požádal dokonce v roce 1810 o ruku, ale baronka si netroufala vzít si neurozeného muže).

               Ale teď pozor, zejména čtenáři z Prahy, až teď to začne být opravdu napínavé.

Klíčovou roli v Beethonově milostném životě hrála hraběnka Josefína Brunswik, vdova po hraběti Josefu Deymovi (jen na okraj poznamenám, že rodina Deym byla posledními majiteli hradu Starý Jičín, v obci, kam jsem chodil do školy).

K Josefíně ho vázal zřejmě nejvášnivější vztah, je dochováno mnoho vášnivých dopisů. Josefína byla pro Beethovena „unsterbliche Geliebte“, tedy nesmrtelnou láskou. Ovšem Josefína měla z prvního manželství čtyři děti a pokud by se provdala za neurozeného Beethovena, ztratila by k nim poručnické právo. V roce 1810 se provdala podruhé za estonského hraběte Christopha von Stackelberg. Nicméně došlo zřejmě 3. července 1812 k setkání Beethovena s jeho milovanou Josefínou v Praze a devět měsíců později, 8. dubna 1813, se hraběnce narodila dcera Minona. Mnoho Beethovenových životopisců se domnívá, že se v osobě Minony jednalo o jeho jediné dítě, to téma bylo natolik svůdné, že o něm napsal operu „Minona“ estonský komponista Jüri Reinvere. Ta pochází z nejčasnější současnosti, premiéru měla 25. ledna 2020 v Regensburku, tedy těsně před vypuknutím koronavirového šílenství. Beethoven pokračoval tehdy z Prahy na léčení do Teplic a tam napsal 7.července (v dataci dopisu bohužel chybí rok) „dopis nesmrtelné lásce“ (unsterbliche Geliebte) , jeden z nejdůležitějších dokumentů, dokumentující stav Beethovenovy rozervané romantické duše.

Historka o vášnivém setkání Beeethovena s jeho nesmrtelnou láskou Josefínou v Praze večer 3.července, pro které se umělec nedostavil k domluvenému setkání s Karlem Augustem Vanhagenem von Ense, za což se mu později písemně omlouval – uvádí jako důvod neočekávané okolnosti – s následkem narození dcerky Minony je nesmírně lákavá. Srdce romantiků přímo jásají. Zejména, když manželství Josefíny s Stackelbergem se právě v červnu 1812 rozpadlo a Josefína vyjádřila úmysl odjet do Prahy. Navíc onen legendární dopis z Teplic skoro opakuje text a oslovení z třinácti dochovaných milostných dopisů, které Beethoven Josefíně skutečně napsal. Stackelberg je jako otec dítěte velmi nepravděpodobný, to by musela jeho žena o měsíc přenášet. Čili nějaké pochybnosti? Bohužel ano.

Na neštěstí není Josefína v Praze onoho osudného 3.července nikde zaregistrována, dokonce ani v „Prager Postamtszeitung“, kde byli zapisováni všichni významní hosté, kteří město navštívili (Beethoven tam je). A paní hraběnka Stackelberg, rozená Brunswik, ovdovělá Deym, by pozornosti určitě neunikla, na to byla významou osobností až až. Dobrá, dá se namítnout, že pokud jela do Prahy s úmyslem setkat se s milencem, mohla cestovat inkognito. Jenže není registrována ani mezi lidmi opouštějícími mezi koncem června a 3. červencem Vídeň – a tato registrace byla povinná – nezapomeňme, že se nacházíme v době napoleonských válek. Beethoven opustil Vídeň ve směru na Prahu 29. června ve čtyři ráno. A Josefína není zaznamenána ani mezi hosty v Karlových Varech, kam Beethoven svůj vášnivý dopis adresoval. A zde byla registrace hostů rovněž nutná. Takže přece jen pochybnosti, které už po celá staletí zatěžují historiky zabývající se umělcovým životem a jeho láskami. Co když to Josefína přece jen nebyla a svou dcerku měla s někým úplně jiným a neznámým…?

               Jako bezmála rovnocenná náhrada se nabízí Antonie Brentano, dcera rakouského diplomata a mecenáše umění Johanna Melchiora Edlera von Birkenstock.

I její manželství s frankfurtským obchodníkem Franzem Brentanem bylo v té době v troskách, i ona měla k Beethovenovi důvěrný vztah a v Praze se v inkrimované době skutečně nacházela. Opustila Vídeň 2.července ve dvě hodiny ráno a do Prahy dorazila následujícího dne. Bydlela v hotelu „Rotes Haus“ v Jeruitengasse, dnešní Karlova ulice číslo 44. Zda se jednalo o plánované setkání, či o setkání náhodné (přičemž Antonie mohla zjistit, že se Beethoven nachází v Praze právě z oněch novin „Prager Postamtzeitung“) je těžké říct. Fakt, že se Beethoven bez omluvy nedostavil na domluvenou schůzku se svých šlechtickým mecenášem, hovoří spíše pro druhou variantu, minimálně on sám s tímto setkáním očividně nepočítal. Navíc Antonie skutečně pokračovala ve své cestě z Prahy do Karlových Varů, kam Beethoven svůj dopis adresoval a kde se s Antonií dokonce následně – naposledy v životě – i setkal. Aby tato varianta dostala trošku víc šťávy, poznamenám, že i Antonii se 8. března 1813 narodil ve Frankfurtu nad Mohanem syn Karel Josef. Trošku brzy, pokud by se jednalo o Beethovenova syna a následek pražského setkání, jednalo by se jednoznačně o předčasný porod. Dítě bylo těžce tělesně i duševně postižené a Karl Joseph zemřel na následky tohoto postižení v roce 1850. Bylo ono postižení následkem předčasného porodu? Následkem chronické otravy olovem svého otce? Že by se jednalo o dítě jejího manžela Franze, je velmi nepravděpodobné, protože manželé v té době žili odděleně. Teorii Antonie jako osudové ženy zpochybňuje pouze její korenspondence s Beethovenem. Hovoří se zde o přátelství, případně o „zvoleném příbuzenství – Wahlverwandschaft“. Ale vášeň, sálající z korenspondence komponisty s Josefínou, ta tu chybí. Stačilo by to na jednu vášnivou pražskou noc s následkem předčasně narozeného postiženého syna? A na Beethovenovo odhalení svého nitra v následujícím dopise? Mohla ho Antonie pobláznit natolik, že vzápětí slil veškerou svou vášeň do jediného dopisu, přičemž neváhal vykrádat své vlastní listy věnované Josefíně?

               V podstatě ale jedno, která žena byla onou „femme fatale“, kterou Beethoven  3.července v Praze potkal, možná právě jeho vášnivý, nicméně většinou nenaplněný vztah k ženám, stejnou měrou jako jeho zoufalý zdravotní stav, ovlivnil jeho hudbu a udělal ji nesmrtelnou.

               Vášeň, z jeho hudby sálající, je protipólem hravého Mozarta. Ti dva se skvěle doplnili  ve vytváření nového směru umění na přelomu osmnáctého a devatenáctého století, poznamenaného osvícenstvím a definitivně se oddělujícího od barokní hudby doby předcházející. A byla to Vídeň, kde se to stalo – ať si o tom Billy Wilder myslí, co chce.

Karl Renner – pozapomenutý rodák z Dolních Dunajovic

               Češi tak nějak rádi zapomínají na rodáky, kteří se proslavili v zahraničí a to i blízkém. Zejména pak, když byli německéí národnosti a podíleli se na politice Rakouska. Rakušáci si 14.prosince připomínají 150 let od narození jejich možná nejkontroverznějšího politika v období republiky, možná by bylo dobré osvěžit vzpomínku na tohoto člověka i pro českou veřejnost – tedy aspoň pro malou skupinu mých čtenářů.

Renner Karl

Mimochodem jižní Morava darovala Rakousku hned dva prezidenty, vedle Karla Rennera i mikulovského rodáka Adolfa Schärfa, který byl prezidentem v letech 1957 – 1965. Shodou okolností nebo možná ani ne náhodou se oba hlásili k sociální demokracii.

               U Karla Rennera politická angažovanost ve prospěch tehdy utlačovačované společenské třídy při zohlednění jeho původu nepřekvapuje. Narodil se v Dolních Dunajovicích 14. prosince 1870 v rodině vinaře jako sedmnácté – případně osmnácté dítě. Proč to nevíme přesně? Protože měl Karl bratra dvojče Antona a nikdo neví, kdo z těch dvou přišel na svět dřív. Rodina byla bohatá na děti, ale jinak velmi chudá. Nicméně se podařilo nadaného chlapce nechat studovat, což bylo možné jen díky škole při klášteře Piaristů v Mikulově. Ty do města přivedl v v roce 1630 kardinál František z Dietrichštejna, znající z doby svých studií v Římě osobně jejich zakladatele Josefa Kalasánského. Piaristé měli jako svůj hlavní úkol vzdělávat mladé, talentované ale nemajetné muže, kteří by si jinak studium nemohli dovolit. Ten program sloužil v sedmnáctém samozřejmě především k rekatolizaci země, protože tak byla tvořena vrstva vzdělaných mužů, přeurčených pro kariéru úředníků, kteří byli vychováváni v přísně katolickém duchu – a byli za své vzdělání a životní šanci, kterou tak obdrželi, i patřičně vděční.

               Na zdi kostela kláštera Jana křtitele v Mikulově, kde Piaristé sídlili, je pamětní tabule, připomínající, že zde studoval jeden z nejslavnějších českých vědců Jan Evangelista Purkyně, tabuli se jménem Karla Rennera jsem zde nenašel. Zřejmě se jí ani nedočká, o důvodech mých pochybností se v mém článku zmíním. Purkyně zde ovšem studoval o sto let dřív než Karl Renner.

Vzhledem na Rennerovu další kariéru se tomuto žákovi katolická ideologie nedostala dostatečně pod kůži. Už během svého studia na univerzitě ve Vídni totiž vstoupil do sociální demokracie (Sozialische Arbeiterpartei) založené teprve v roce 1888. Renner sám maturoval Mikulově o rok později s vyznamenáním, a v roce 1891 začal studovat právo ve Vídni, kde promoval v roce 1896 a nastoupil do státních služeb v knihovně říšského sněmu.

               Od roku 1907 byl poslancem říškého sněmu za sociální demokracii, která se v té době teprve probojovávala z opovržení etablovaných politických stran – být „socanem“ byla na začíátku dvacátého století ještě spíše nadávka. Za své zvolení děkoval zavedení všeobecného hlasovacího práva v roce 1905, v roce 1907 měli poprvé přístup k volbám všichni – mužští – občané Rakouska, tedy i nemajetní dělníci. Renner vyhrál volby v okrese Neunkirchen v Dolním Rakousku. S tímto okresem pod Semeringem spojil i později svůj osud, v obci Gloggnitz  v roce 1910 koupil vilu, kde se dnes nachází jeho muzeum. K členství k sociální demokracii ho pohnuly zřejmě dvě věci – jednak jeho původ z velmi chudých poměrů, jednak skutečnost, že sociální demokracie byla jedinou skutečně nadnárodní stranou, která se nezapojovala do nacionalistických třenic – Renner pocházel z národnostně smíšeného moravského jihu a nepovažoval tedy tuto politickou agendu za primární ani prospěšnou. Navíc kategoricky odmítal revoluční násilí, patřil k pravému křídlu strany, která se ke „Komunitickému manifestu“ stavěla skepticky. Jeho stranickým kolegou Adlerem mu byla v roce 1917 vyčítána „bezzásadovost a bezectná prolhanost“. Možná v tom byl i kousek pravdy. Renner neměl nikdy velký problém měnit své názory, jestliže v roce 1917 označoval francouzskou tendenci zřizovat v Evropě republiky za „zánik civilizace“ v roce 1919 označoval už monarchii za „žalář národů“.

               Rennerova první hvězdná hodina udeřila s rozpadem monarchie v roce 1918. Po prohrané válce a při s tím spojené bídě a hladu byli sociální demokraté silou, která mohla mírnit revoluční tendence proletariátu. Už proto, že ho zastupovali. Renner byl v tom směru optimálním obsazením kancléřského úřadu. Byl sociální demokrat, u dělníků měl tedy potřebnou autoritu, ale odmítal revoluční násilí a neměl problém měnit strany, politicky taktizovat a nedodržovat dané sliby. Byl tedy ideálním politikem pro krizový management, kdy morálka nehraje až tak důležitou roli. Renner se stal kancléřem nově vytvořené „Republiky Deutschösterreich“ (projevil  i básnického ducha, když sám napsal text hymny tohoto nového politického útvaru „Deutschösterreich, du herrliches Land!“ a vedl mírová jednání, která skončila podpisem mírové smlouvy v St. Germainu 10. září 1919. Tato smlouva byla pro Karla Rennera velkým zklamáním. Proti jeho přesvědčení, že Rakousko není schopno samostatné existence, bylo nově vzniklé republice zakázáno spojení s Německem, čímž padlo i plánované připojení českých pohraničních, převážně  německy osídlených území – a tím i jeho rodiště Dolních Dunajovic. Rakousko se muselo vzdát pohraničních českých oblastí, včetně částí Rakouska v oblasti Valtic a Českých Velenic, dostalo ale zato většinu Burgerlandu a Vorarlberg, který v referendu rozhodl o svém připojení ke Švýcarsku, musel zůstat rakouský. Hospodářská situace nového státu byla ovšem katastrofální, vyústila do hyperinflace (které v Československu předešel Alois Rašín prozíravým oddělením měny), státního bankrotu, ze kterého se Rakousko dostalo jen díky stabilizační půjčce, kterou splácelo až do šedesátých let dvacátého století. Až zavedením šilinku v roce 1925 se stabilizovala měna a poté i sociální situace. Politické pnutí mezi sociální demokracií a křesťansko sociální stranou zůstalo ale velké, v roce 1927 kulminovalo poprvé v zapálení vídeňského justičního paláce.  Jenže sociální demokracie prohrála v roce 1920 v době hospodářské mizérie volby a už se k moci během celého meziválečného období nedostala, a to i když v roce 1930 získala nejvíc hlasů. Do vlády ji političtí konkurenti nepustili. Karl Renner se stal alespoň předsedou Národního shromáždění, tedy parlamentu.

               V této funkci se ovšem neproslavil, nebo spíše proslavil, ale jinak, než by si to byl přál. 4.března 1933 došlo k spornému hlasování o opatřeních proti stávkujícím železničářům. Všechny tři v parlamentu zastoupené strany (Sociální demokrati, křešťanští demokrati a velkoněmečtí nacionalisté) předložily své návrhy. Návrh sociálních demokratů neprošel, poté byl většinou jednoho hlasu přijat návrh nacionalistů, čímž už nebylo potřebné hlasovat o návrhu křesťanských demokratů, kteří se s tím nehodlali smířit. V nastalém zmatku měl Renner pocit, že parlament není schopen za těchto okolností vést a rezignoval. Jeho zástupce Ramek z křesťansko sociální strany poté vyhlásil ono hlasování za neplatné, což vyvolalo takovou bouři odporu, že rovněž na svou funkci rezignoval. A totéž udělal v afektu i druhý zástupce předsedy parlamentu ze strany německých nacionalistů Straffner. Až poté poslanci zjistili, že vlastně teď nemá kdo vést další jednání, ale ani řídit volby nového vedení, neřkuli vyhlásit rozpuštění parlamentu a nové  všeobecné volby.

               Neřešitelnou situaci využil Engelbert Dolfuss k mocenskému puči, převzetí moci, rozpuštění parlamentu a vytvoření takzvaného „Stavovského státu“.

Sociálně demokratická a komunistická strana byly zakázány, o něco později i rakouská NSDAP. V roce 1934 vykulminovalo mnohaleté napětí mezi rakouskou levicí a pravicí, které si obě vytvořily ozbrojené síly, do občanské války. 12. února 1934 se rozpoutaly boje mezi ozbojenými jednotkami sociálních demokratů Schutzbundem a pravicovým Heimwehrem, spojeným s policií a armádou. Schutzbund byl během tří dní poražen, následovalo zatýkání. Devět vůdců bylo popraveno, Karl Renner byl odsouzen k deseti měsícům vězení, obvinění z velezrady soud zamítl.

               Kdyby nedošlo k událostem druhé světové války, byla by se tím zřejmě politická kariéra Karla Rennera uzavřela. Uchýlil se do Gloggnitzu a věnoval se psaní. 3.dubna 1938 ovšem napsal článek, který ho dodnes kompromituje. V něm vyjádřil svůj souhlas s Anschlussem Rakouska na Německou říši. Sice měl výhrady ke způsobu, jakým k začlenění Rakouska došlo, ovšem současně se tím splnila jeho představa, o kterou tak marně bojoval v letech 1918 – 1919. Co mu Češi ovšem zřejmě nikdy neodpustí, je rukopis, který napsal v roce 1938 a který byl zveřejněn až v roce 1990. Karl Renner totiž v letech 1918-1919 bojoval za DEUTSCHÖSTERREICH, ke kterému měly patřit i Sudety. Byl určitě poznamenán i skutečností, že právě jeho rodiště Dolní Věstonice, které mělo podle jeho představ na základě národnostní struktury patřit k tomuto státnímu útvaru, se mu nepodařilo získat, ale bylo přičleněno k Československu. Zřejmě proto v roce 1938 ve svém článku chválil Hitlerovo jednání vůči Československu, konkétně: „bezpříkladnou vytrvalost a ráznost říšského vedení.“ Tato stať naštěstí pro něho nevyšla tiskem, byla by mu zřejmě zkomplikovala politický návrat v roce 1945.

               Vztah Rennera k nacistické ideologii byl negativní a rasovou teorii vícekrát kritizoval, ostatně byla jeho jediná dcera Leopoldina provdána za Hanse Deutsch-Rennera, který byl židovského původu. Leopoldina emigrovala s celou rodinou v roce 1938 do Londýna, vrátila se ale v roce 1939 zpět k otci, který celou dobu vlády národních socialistů strávil v Gloggnitzu v domácím vězení.

               Jenže přišel rok 1945. Sovětská armáda obsadila východní část Rakouska a dobyla Vídeň. Stalin hledal loutku, která by pomohla obnovit Rakouskou republiku (ponechání Rakouska ve svazku s Německem spojenci zamítli, aby poválečné Německo oslabili). Potřeboval ale někoho, kdo by byl přijatelný i pro západní spojence. Bylo mu zřejmé, že celé Rakousko se sovětské armádě obsadit nepodaří, ale vláda dosazená Moskvou by mohla prosazovat sovětskou politiku i v oblastech obsazených západními spojenci. A tehdy ruští agenti objevili v Gloggnitzu Karla Rennera a ten projevil okamžitě připravenost spolupracovat. Zřejmě se ve svém vyhnanství nudil.

               Sovětům se hodil náramně. Byl sociální demokrat, tedy levicový politik, odsouzený za účast v občanské válce proti „fašistům“ v roce 1934. Ale byl to i člověk odmítající revoluční teror, což ho mohlo legalizovat v očích západních demokracií. Stalin vsadil na Rennera, nechal ho přivézt do Vídně a postavil ho do čela provizorní vlády, která 27. dubna 1945 vyhlásila druhou rakouskou republiku. Západní spojenci, kteří vstoupili na území Rakouska až koncem dubna, byli vývojem očividně zaskočeni. Po delších poradách jim ale nakonec nezbylo nic jiného, než 26. září 1945 tuto Rennerovu vládu uznat – už proto, že neměli k dispozici žádnou přijatelnou alternativu. Renner se zdál Rusům jako nalezený poklad. Slíbil jim prostě všechno, co chtěli. Závislost na Moskvě politickou i ekonomickou, jak už jsem napsal, neměl nikdy problém s tím své sliby nedodržovat. Je otázka, co by dělal, kdyby socialisté s komunisty první svobodné volby 25. listopadu 1945 opravdu vyhráli. Měl ale štěstí. Volby vyhráli křesťanští demokraté, přejmenovaní na Rakouskou lidovou stranu a novým kancléřem se stal jejich předseda Leopold Figl. Ten se Rennerovými sliby necítil být vázán a Renner mohl poukázat na to, že voliči jeho politiku nepodpořili dostatečně, aby ji mohl prosadit. Za to byl nově konstituovaným národním shromážděním 20. prosince 1945 zvolen prvním poválečným prezidentem Rakouska (jediným, který nevzešel z lidového hlasování). V této – víceméně symbolické – funkci se cítil určitě dobře. Zůstal v prezidentském úřadě až do své smrti, zemřel na následky mozkové příhody ve věku 80 let 31.prosince 1950.

               Renner byl a zůstává kontroverzní osobou rakouských dějin. Ačkoliv vnitřně Rakouskou republiku v jejích dnešních hranicích odmítal a netajil se tím, stal se dvakrát jejím zakladatelem. Byl to bezbřehý oportunismus, touha po slávě nebo služba lidem v té zemi žijícím? Možná z každého trošku. Rakousko ho přes všechny kontroverze uctívá, dočkal se jako jediný politik už desetkrát zobrazení na poštovní známce, nejcennější je takzvanný „Renner-Block“, vydaný v roce 1946 k jeho sedmdesátým pátým narozeninám.

Série čtyř těchto bloků se prodává za 2500 euro, razítkovaný s platným razítkem pošty dokonce za víc než 9000 euro – tento fakt je dán tím, že bloky byly v poštovním styku platné jen dva dny. Tyto bloky patří k nejcenějším rakouským známkám, nakolik to odpovídá ceně prvního poválečného rakouského prezidenta a rodáka z moravských Dolních Věstonic, nechávám otevřené…