Category: Historie

Leonardo da Vinci – 500 let od smrti génia

               2. května uplyne 500 let od smrti jedné z nejvýznamnějších postav světové kultury, postavy opředené mnoha mýty (poslední takový mýtus vytvořil okolo jména tohoto renesančního umělce Dan  Brown v „Šifře mistra Leonarda“ a hned to byl naprostý bestseller).

               Leonardo fascinuje i dnes, před jeho „Monou Lisou“ v Louvru se tlačí desítky turistů, přiznám se, že mě obraz poněkud zklamal, ovšem díky obrovské tlačenici a desítkám fotoaparátů jsem se nad obrazem nemohl ani zdaleka tak zamyslet jako například nad Leonardovým „Zvěstováním Panny Marie“ ve florentských Uffizis. To jsem si mohl prohlížet dlouho a navíc bylo nainstalováno tak, aby člověk z jednoho místa mohl vidět tento slavný obraz velkého mistra, ale současně i „Zvěstování Panny Marie“ od Vinciho vrstevníka Sandra Botticelliho. (Leonardo se narodil 15. dubna 1452, Botticelli v roce 1445). Bylo to fascinující porovnání. Zatímco se Boticelliho obraz obrací k divákovi, oslovuje ho svou zlatavou barvou i radostným pojetím, obraz da Vinciho je chladný, stříbrný, uzavřený do sebe. Jakoby ho mistr maloval jen pro sebe, jako by se chtěl jeho vytvořením ujistit o vlastní genialitě. Divák je mu demonstrativně ukradený. A je třeba si uvědomit, že tento obraz maloval velmi mladý Leonardo, někteří historici ho kladou do roku 1472, kdy bylo mladému umělci dvacet let, někteří do let 1475 – 1480, což ale na věci mnoho nemění. Mezi tímto obrazem a slavnou Monou Lisou se klene propast třiceti let. Údajně ho maloval společně se svým učitelem Verrocchiem, ovšem na tomto obraze už byl žák hlavním tvůrcem a učitel mu jen asistoval. I to o něčem hovoří, ale k tomu později.

               Byl Leonardo opravdu takový? Byl to génius opovrhující svým okolím? Anebo umělec toužící po dokonalosti a oběť závistivců? Je na něm něco fascinujícího, něco neuchopitelného. Jak napsal Barnett Newman – „Co děsí, je fakt, že si tento muž s polovinou tuctu obrazů udělal v dějinách tak velké jméno.“  Opravdu není dokončených děl mistra Leonarda o moc víc než tento vzpomínaný poloviční tucet. A protože obrazy, které mu jsou přisuzovány, nejsou skoro nikdy podepsány, nemůžeme si být jeho autorstvím ani u těchto děl stoprocentně jisti. (Jako například „Madona s karafiátem“, kterou se pyšní mnichovská galerie.) Zato existují tisíce kreseb technických vynálezů, z nichž jsou mnohé přímo vizionářské. A nekonečný počet anatomických studií, žádný umělec před ním (a možná ani po něm) se nezabýval lidskou anatomií a možnostmi pohybu postav tak jako on.

               Leonardo byl ovšem především dítětem své doby. Doby politicky velmi pohnuté, ale doby, která jako žádná jiná přála umění. Doby vrcholné renesance, začátku novověku, kdy štědří mecéni stavěli stavby, jaké byly do té doby neznámé, ba dokonce nemyslitelné. Žijeme v poživačné době, možná nejlépe tehdejší chápání světa a politické moci vyjádřil papež Lev X., vlastním jménem Giovanni Medici, ve větě: „Užívejme papežství, když nám ho Bůh dal.“ Velkolepá umělecká díla patřila k tehdejšímu chápání tohoto „užívání“. To vše bylo vhodným podhoubím pro zrození génia.

               Leonardo měl hned několikrát štěstí – jak víme, bez štěstí nejde nic, i když jste génius.

  1. Narodil se v roce 1452 sice jako nemanželské dítě notáře Piera da Vinciho a jeho služky, možná dokonce pokřtěné Saracénky, ovšem právě v této době se už nemanželský původ nepovažoval za nepřekonatelné stigma, otec se k malému Leonardovi znal a tak se chlapci dostalo patřičného vzdělání.
  2. Narodil se v Toskánsku, městečko Vinci, na jehož předměstí Anchiano se narodil, se nachází 27 kilometrů na západ od Florencie a právě Florencie byla v době vlády Lorenza Magnifica (Nádherného), který vládl v letech 1469 – 1492, doslova líhní umělců, protože Lorenzo Medici jejich vzdělání podporoval, především proto, aby je pak mohl „exportovat“ do jiných italských městských států a tím upevňoval svou pověst renesančního vladaře.
  3. Skutečnost, že byl levák, už právě v této době přestala být stigmatem, které by ho vyloučilo ze společnosti.
  4. Narodil se do období relativního míru a v něm prožil i své mládí. Mír v Lodi z roku 1452 mezi milánským vévodou Francescem Sforzou a benátskou republikou ukončil mnohaleté války zmítající Itálií a na dalších čtyřicet let ustanovil určitou – i když křehkou – mocenskou rovnováhu. V míru se umění daří vždy víc než ve válce.
  5. Leonardo se dostal do dílny skutečně skvělého učitele. Andrea Verrocchio platí za vedoucí postavu přechodu renesance z raného do vrcholného stádia. Fascinující je, že tento učitel neoplýval jinak tak obvyklou žárlivostí na talent svých žáků, ale naopak ho podporoval. Sám přejímal vlivy mladého Leonarda, jestliže na obraze Kristova křtu mohl Leonardo přimalovat anděly na okraji obrazu a domalovat pozadí, na už vzpomenutém „Zvěstování panny Marie“ už byl vedoucím tvůrcem on sám a jeho učitel mu jen asistoval. Jak muselo zapůsobit na sebevědomí mladého umělce, když se od něj byl ochoten učit i jeho učitel, který měl sám pověst geniálního umělce. Zřejmě už od tohoto okamžiku Leonardo o své genialitě nepochyboval. Šlo už jen o to, přesvědčit o ní i svět.
  6. Leonardo patřil k velmi silné generaci umělců, v níž se narodil například Sandro Botticelli (1445 – 1510), Andrea Mantegna (1431 – 1506), Donato Bramante (1444 – 1514), Pietro Perugino (1446 – 1523), Filippino Lippi  (1457 – 1508) či Leonardův učitel Andrea Verrocchio (1435 – 1488). To je vždy dobře. Leonardo nebyl solitér, pouze vyčníval jako vrchol z mohutného masivu. Takové prostředí je pro umělce vždy požehnáním, ať už se jedná o spolupráci (Verrocchio, Bramante) nebo konkurenci (Boticelli, Perugino, Lippi), protože je inspirativní a pohání soutěživost.
  7. Stejná doba začátku novověku vyprodukovala i nesmírně silnou generaci politickou, do níž patřili mimo jiné papežové Alexandr VI. Borgia (1431 – 1503) či Julius II. della Rovere (1443 – 1513), Lorenzo Magnifico (1449 – 1492), Ludovico il Moro Sforza (1452 – 1508), ale i císař Maximilián I. (1459 – 1519) anebo Girolamo Savonarola (1452 – 1494). Leonardo znal i Niccolu Machiavelliho (1469 – 1527), velkého teoretika uchopení a udržení moci, vlastně prvního politologa. Ostatně generace velkých humanistických spisovatelů je jen o několik let mladší než Leonardo sám, Erasmus Rotterdamský žil v letech 1466 – 1536, Thomas Morus 1478 – 1535, Giovanni Pico della Mirandola 1463 – 1494 a v roce 1483 se narodil jistý Martin Luther.

Podmínky tedy byly dány, vývoj génia následoval v pohnutých dobách. V roce 1482 odchází třicetiletý Leonardo do Milána. Hypotéza, že ho tam poslal Lorenzo Magnifico v rámci svého programu „exportu umělců“ zřejmě není pravdivá, Leonardo hledal nové místo působení sám, možná se chtěl vyčlenit z florentské školy a dát se vlastní cestou. Už měl své jméno, které si vytvořil portrétem Ginevry de Benzi a obrazem „Klanění tří králů“. V Miláně měl šanci stát se dvorním umělcem nejmocnějšího z italských vládců Ludovica il Mora. Dostal obrovskou zakázku na vytvoření jezdecké sochy zakladatele slávy rodu Sforzů Francesca. K uskutečnění toho projektu nikdy nedošlo (měď plánovaná na sochu se nakonec přetavila na děla, která měla Milán bránit před hrozící francouzskou invazí – a neubránila), Leonardo ale v Miláně strávil 17 let až do roku 1499 (kdy sem Francouzi skutečně napochodovali) a vytvořil svá nejslavnější díla.

Poslední večeři v chrámu „Santa Maria delle Grazie“, či portrét Sforzovy milenky Cecilie Gallerani, zvaný „Dáma s hranostajem“. Za celý svůj život namaloval da Vinci jen čtyři ženské portréty, ženy ho, podobně jako jeho konkurenta, o generaci mladšího Michelangela Buonarottiho příliš nezajímaly a když, tak pouze jako inspirace nebo jako jeho podporovatelky (mantovská vévodkyně Isabella d´Este). Zato jeho mužské postavy, ať už se jedná o apoštola Jana na obrazu poslední večeře nebo o jeho Jana Křtitele mají až podezřele ženské, tzv androgynní rysy. Dan Brown z toho vytvořil teorii o Kristově manželce, ve skutečnosti je to výraz Leonardovy homosexuality. Ostatně už v roce 1476 byl obžalován ze “Sodomie”, tedy z homosexuality, dokázal se ale obhájit. Mona Lisa neboli „La Gioconda“, jak jí říkají Italové, si na svůj vznik musela počkat až do roku 1503 a mezitím se zatím poklidný a tvořivý umělcův život dostal do turbulencí.

Už v roce 1494 vpadl do Itálie francouzský král Karel VIII. Ve Florencii to vedlo k pádu moci Medicejských. Lorenzův syn Pietro musel z města uprchnout, moc převzala oligarchická vláda profrancouzské strany, v dalším průběhu uchvátil moc ve městě kazatel Girolano Savonarola a zavedl zde svůj režim náboženského teroru. Leonardo Savonarolu osobně znal, byli stejně staří a  mládí prožili oba ve Florencii. V čase Savonarolova teroru, podobného dnešnímu IS, ale do Florenci nemohl, jeho homosexualita by pro něj byla osudná a skončil by určitě na hranici. Savonarola se u moci udržel do roku 1498, kdy byl oběšen a jeho mrtvola spálena, v roce 1499 vpochodoval do Itálie francouzský král Ludvík XII., aby mizející francouzskou moc upevnil. (Tažení Karla VIII skončilo po dobytí Neapole nakonec fiaskem, celá jeho armáda umřela na do tehdejší doby neznámou chorobu, která později dostala jméno syfilis, a on se musel z Itálie stáhnout). Ludvík XII. dobyl Milán, vyhnal odtud Sforzu a Leonardo se ocitl na cestách. Po pokusech uplatnit se v Benátkách a Mantově se vrátil v roce 1500 do rodné Florencie, kde Ludvík XII. upevnil moc své strany.  Ta se udržela u moci až do roku 1512, kdy se vrátili do města Medicejští, reprezentovaní synem Lorenza Magnifica Giovannim, který se měl stát i papežem Lvem X. Ve svém rodném městě měl Leonardo utrpět svou první velkou porážku, když byl mramorový blok, o který soutěžil s mladým Michelangelem Buonarottim, přiřčen jeho mladému soupeři. Pět a půl metru velký blok, nešťastně v roce 1460 navrtaný Agostinem di Ducciem a Antoniem Roselinem byl pravou výzvou pro jeho génia. Leonardo byl přesvědčený, že kromě něho nikdo nedokáže tento mramor zpracovat. (Veřejné mínění ostatně bylo, že to nedokáže vůbec nikdo) Blok byl ale předán Michelangelovi. Možná hrála při rozhodnutí městské rady určitou úlohu i úvaha, že Leonardo patřil k Sforzově, tedy Francouzům nepřátelské straně, nicméně vztah mezi těmito dvěma muži měl zůstat až do konce da Vinciho života napjatý. Michelangelo vytvořil z onoho bloku svého Davida, jednu z nejslavnějších soch lidských dějin. Frustrovaný Leonardo opustil Florencii a vstoupil do služeb syna papeže Alexandra VI. Cesareho Borgii.

Leonardo se po celý svůj život zajímal o technické vynálezy, nebylo snad oblasti, ve které by neexperimentoval, tisíce kartónů jeho kreseb to dokumentují víc než dostatečně, stačí navštívit jeho muzeum v Miláně, aby si o tom člověk udělal aspoň rámcovou představu. Model jeho samohybu, tedy jakéhosi prvního auta, můžete vidět v muzeu Fiat v Turíně. Dva roky se teď realizoval při vojenských taženích Valentinského vévody Cesareho ve vymýšlení obléhacích strojů, zvyšování účinku dělostřelby a kreslení map – Leonardo patří mimo jiné i mezi zakladatele moderní kartografie. Po Cesareho pádu v roce 1503 se vrátil zpět do Florencie, aby utrpěl další hořkou porážku. Ve věčném souboji s o generaci mladším Michelangelem dostali oba umělci v roce 1504 zakázku městské rady pro Palazzo Vecchio na vytvoření dvou fresek. Michelangelo měl namalovat „Bitvu u Casciny“ a Leonardo „Bitvu u Anghiari“, dvě vítězná utkání florentských vojsk z let 1368 a 1440. Leonardo v bezmezné důvěře ve svou genialitu přepjal své síly.  Motiv byl sám o sobě revoluční, boj skupiny jezdců o prapor měl v sobě až zvířecí rysy bojujících, jimž jde v zoufalství boje v první linii o záchranu vlastního života a jsou proto schopni vyvinout neuvěřitelnou energii. Propletené postavy skloubené podle principů, které později převzal Michelangelo, by mohly Leonardovi skutečně přinést vítězství. Kdyby se ovšem nerozhodl vytvořit fresku novým způsobem, který sám vymyslel a který byl bohužel chybný. Freska vlastně ani nebyla dokončena, brzy po konci prací na ní se začala rozpadat a o několik desetiletí později musela být stržena. Jak vypadala, víme jen z několika kreseb, které ji zachytily ještě před jejím zničením.

Ve stejném roce zemřel Leonardovi otec a o dva roky později i strýc Francesco, který svého synovce učinil universálním dědicem. Leonardo byl od této chvíle finančně zabezpečený. Ve Florencii vytvořil ještě svůj nejslavnější obraz – Monu Lisu – údajně podobiznu manželky obchodníka Francesca Bartolomea del Giocconda, ale v roce 1506 odešel znovu do Milána. Našel zde ochranu a podporovatele v osobě francouzského guvernéra Charlese d´Ambroise. Až po smrti tohoto francouzského vojenského velitele odešel v roce 1513 do Říma, kde strávil tři roky. V roce 1513  zemřel papež Julius II., obdivovatel Michangela a po krátké mezihře se na papežský trůn dostali Medicejští, nejprve Giovanni pod jménem Lev X. a pak jeho bratranec Giulio jako Klemens VII. Možná si Leonardo sliboval zakázky od nových vládců, se kterými ho spojoval společný toskánský původ. Nedočkal se. Uzavřel se zcela do sebe, o jeho rozčarování svědčí poznámka v jeho Codex Atlanticus „Medicejští mě stvořili, ale také zničili.“

Svědčí to o zklamání a rozčarování stárnoucího umělce, který se stále více cítí být zneuznaným géniem. Je zajímavé, jak málo v posledních letech svého života Leonardo tvořil. V podstatě z jeho vrcholných děl vytvořil jen obraz Jana Křtitele (ostatně zřejmě jediné dílo, které i podepsal). Stále více se zabýval studiem universa a snažil se vytvořit generální teorii jeho existence a zvěčnit ji v obraze, který samozřejmě nebyl možný. Leonardo bádá stále více spíše ve svém vlastním nitru a vzdaluje se realitě světa. Jeho první životopisec Vasari ho charakterizuje větou: „Vytvořil si v duchu tak kacířský názor, že se nedržel žádného náboženství, protože považoval za víc být filosofem než křesťanem.“

Leonardo je zklamán a zahořklý. Cítí, že vyčnívá z řady svých vrstevníků a unavuje ho, že to stále musí dokazovat a že to ne všichni uznávají. V roce 1516 táhne s vojskem Giuliana Mediciho proti novému francouzskému králi Františkovi I. Poté, co Giuliano ve Florencii umírá, nechá se představit francouzskému panovníkovi a uchvácen obdivem, který mu mladý dvacetiletý král projevuje, znovu mění stranu. Vstupuje do francouzských služeb, odejde do Francie a tam v roce 1519 na zámku Clos Lucé v Amboise, údajně v náručí svého obdivovatele, francouzského krále, umírá.

Možná aspoň poslední roky dokázaly uspokojit jeho ego a přinést jeho duší mír. Leonardo ve své genialitě nepochopil jedno a to je vývoj společnosti. Dokázal dovést renesanční umění na jeho samotný vrchol, vytvořil dokonalé dílo, které se už stávajícími prostředky renesance nedalo překonat, nedalo se dál rozvíjet. Mladí umělci typu Michelangela a Rafaela ho znervózňovali. Skutečnost, že Rafael opustil zákony renesanční perspektivy, kterou právě on, Leonardo, dovedl k dokonalosti, a začal používat archaickou perspektivu byzantskou, ho musela přivádět k šílenství. Nepochopil, že jestliže renesance, zahájená před dvěma sty lety Giottem a Nicolem Pisanem, dosáhla v jeho osobě svého vrcholu, bylo třeba prorazit otvor do nového prostoru, do nového směru uměleckého projevu a tím se měl stát manýrismus. Umění, které opustilo dokonalé antické tvary a začalo si hrát s pohybem, s hrou světla, s rozvolněním perspektivy a které do vznešené renesanční nehybnosti vneslo pohyb, po kterém lidé začali toužit. Jeden a půl roku před Leonardovou smrtí přibil jistý Martin Luther na dveře chrámu ve Wittenberku svých 99 tezí.  Svět byl odsouzen opustit svou strnulou jistotu, danou vládou katolické církve a jejích všemocných papežů. Čekalo ho neklidné období bojů a válek.

Je možná symbolické, že gigant renesančního umění Leonardo zemřel ve stejném roce jako první novodobý císař Maximilián I. Poslední rytíř, panovník symbolizující zánik středověku a nástup novověku. O tom jsem psal v článku, který jsem tomuto panovníkovi věnoval v lednu.

I obrazová a sochařská tvorba se dala do pohybu. Michelangelo byl prototypem génia, který se nebojí otevřít nové prostory. Styl, který se v jeho rukou narodil, dosáhl svého vrcholu v díle El Greca o sto let později. A pak už mělo přijít baroko s Berninim, Rembrantem či Rubensem. Vývoj se nezastavil, jako se nezastavuje ani dnes. Právě to Leonardo, toužící po definici dokonalosti, nepochopil a to ho naplnilo hořkostí, která je z jeho díla cítit. Přesto je třeba universálnímu géniovi složit hold. Mýlil se i v jedné, pro něho naprosto zásadní věci. Domníval se, že lidé jeho génia nepoznali a dostatečně neuctili. Není to pravda. Poznali ho, i když, jak už se to často stává, až po jeho smrti.

Mimochodem, ve Vinci, tedy Leonardově rodišti, vystavují letos pramen jeho vlasů, který dovezli až z Francie!

300 let Lichtenštejnského knížectví

               Vlastně mi toto jubileum uteklo (knížectví bylo vytvořeno spojením hrabství Vaduz a panství Schellenberg dekretem císaře Karla VI. který nese datum 23. ledna 1719). Že se takové jubileum letos slaví, na to mě upozornily až lichtenštejnské poštovní známky, které tento pidistát (šestý nejmenší stát na světě) k tomuto jubileu vydal.

               Proč by nás mělo takové jubileum zajímat? Protože rodina Lichtenštejnů je nerozlučně spojena s českými dějinami a to i dnes. Jejich rodinná hrobka se nachází ve Vranově u Brna v klášteře řádů Paulánů a zde jsou pochována i knížata, která už vládla ve vzdáleném Vaduzu. (Ovšem jenom formálně, ve skutečnosti seděli až do roku 1938 ve Valticích a do Vaduzu se jezdili v létě jen ochladit a ukrýt před otravnými komáry, kterých je v povodí Dyje příliš.) Lichtenštejnové své spojení s našimi zeměmi nikdy nepopírali, a to i když byly jejich rozsáhlé statky v roce 1945 československým státem vyvlastněny. Kníže Hans Adam II. dal hrobku v letech 2012 – 2015 na vlastní náklady restaurovat, přesto že není oficiálně v majetku rodiny. Šlechta, zejména ta vyšší, nemyslí v rámci kvartálů, let ani desetiletí, ale století dopředu. Protože se cítí být vázána tradicí.

               Odkud vlastně Lichtenštejnové pocházejí? O tom není mezi historiky jednota. Zejména co se týká otázky, zda byly dvě rodiny, dokumentované v polovině třináctého století, z nichž jedna měla svá sídla v Frauenburgu a Murau v horním Štýrsku a druhá v Mödlingu v Dolním Rakousku, spřízněny. Když Murau slavilo před dvěma lety 400 let vlády rodiny Schwarzenbergů, tvrdilo se tam, že tyto dvě Lichtenštejnské rodiny spolu neměly pranic společného. Petr Mašek, k jehož práci mám velkou důvěru, tvrdí, že tehdejší hlava štýrské rodiny Oldřich – slavný minesänger – a Jindřich z Mödlingu, který dostal od tehdejšího českého následníka trůnu Přemysla Otakara II. v roce 1249 město Mikulov, byli bratři. Je zřejmé, že k tomuto obdarování došlo u příležitosti svatby tehdy 19-letého Přemysla Otakara s padesátiletou Markétou Babemberskou, dědičkou rakouských zemí. Jindřich z Lichtenštejna musel tedy mít na tomto sňatku, kterým se výrazně rozšířila území podléhající vládě českého království, své zásluhy.  Oba bratři Lichtenštejnové se projevili jako úspěšní oportunisté, v bitvě na Moravském poli stáli už na straně vítězného Rudolfa Habsburského a tak nic nestálo v cestě jejich další kariéře. Tuto schopnost bezohledného oportunismu si Lichtenštejnové podrželi i v budoucnosti a to jim zabezpečilo jejich úspěch, moc i bohatství. V roce 1249 se tedy Lichtenštejnové objevili na moravské půdě. V roce 1394 koupil Jan I. z Lichtenštejna panství Valtice, které se nacházelo tehdy ještě na území Dolního Rakouska. Vybudoval zde své hlavní sídlo a Mikulov na moravské straně hranice ztratil na významu. Kryštof z Lichtenštejna, zvaný Rozmařilý, se zadlužil natolik, že musel v roce 1560 Mikulov prodat. Přesto, že tím Lichtenštejnové ztratili své majetky na Moravě, zůstali se zemskou moravskou politikou nadále svázáni. V té době byli stejně jako naprostá většina české a moravské šlechty protestanti.

               Hvězdná lichtenštejnská kariéra začíná osobou Karla z Lichtenštejna.

Ten se narodil v roce 1569, vystudoval na škole českých bratří v Ivančicích a byl přítelem nejvlivnějšího moravského šlechtice té doby Karla Staršího ze Žerotína. S ním navštěvoval kalvínskou universitu v Ženevě, když předtím od roku 1585 studoval na jiné kalvínské vysoké škole v Basileji. Jeho kariéra začala poněkud obskurně. Lichtenštejn se v roce 1597 zamiloval do čerstvé vdovy po panu Janu III. z Pernštejna, krásné Anny Marie Manrique. Skutečnnost, že spolu měli vášnivý poměr, se kterým se před veřejností netajili ještě v době, kdy měla čerstvá vdova držet předepsaný jednoroční smutek, byla na onu dobu neuvěřitelným skandálem. Lichtenštejn byl dokonce obviňován, že Pernštejnovi pomohl na onen svět a to by ohrozilo především jeho milenku na majetku ale možná i na životě. Lichtenštejn byl prohlášen v českých zemích za „personu non grata“ a uchýlil se zpět do Rakouska. (Anna Marie se provdala v roce 1606 za Bruna II. z Mansfedu.)

               Tato porážka ale nemohla Karla v jeho ctižádosti přibrzdit. V roce 1599 konvertoval ke katolictví – očividně si myslel, že nemá co ztratit a výtky jeho někdejšího přítele Karla Staršího ze Žerotína ho nechaly naprosto chladným. (Žerotín o tom psal Theodorovi Brezovi, následníku Kalvína v Ženevě: „Byl sveden intrikami jezuitů a dvorskými sirénami…“) Jako kompenzaci dostal Lichtenštejn 7. září 1599 dopis od samého papeže Klementa VIII., který mu za jeho konverzi děkoval ve jménu „celého křesťanstva.“ Řadový šlechtic z Valtic se dostal na výsluní a nehodlal ho už opustit. Byl schopný, chytrý, vzdělaný a naprosto bezcharakterní, takoví lidé jsou prostě nezastavitelní. Navíc byl i velkorysý. V letech 1598 – 1605 půjčil císařského dvoru, nacházejícímu se tehdy v takzvané „Dlouhé válce“ s Turky, více než 500 000 zlatých. Jako protislužbu dostal kromě panství Hustopeče v roce 1599 úřad nejvyššího zemského sudího na Moravě, v roce 1600 úřad nejvyššího hofmistra císařského dvora v Praze a v roce 1604 se stal dokonce moravským zemským hejtmanem. Dotáhl to u Rudolfa II. až na předsedu císařské tajné rady – aby pak císaře bezohledně opustil. V roce 1607 se vzdal úřadu nejvyššího hofmistra, císař uražený jeho odchodem ho vzápětí zbavil úřadu moravského zemského hejtmana a zřídil komisi, která měla vyšetřit Lichtenštejnovo hospodaření. Karlovi bylo jasné, že mu jde doslova o krk a proto se rychle přidal k arcivévodovi Matyášovi, který se chystal na konfrontaci se svým bratrem Rudolfem. A byl opět na správné straně.

               Nechyběla mu ani odvaha. 7. března 1608 vtrhl se skupinou ozbrojenců na brněnskou radnici a přinutil nového moravského hejtmana Ladislava Berku z Dubé přerušit zemský sněm. K překvapení všech nezasáhl generál Tilly, který stál s císařskými vojáky před městem. Někdy musí mít povstalci a revolucionáři i štěstí. Na novém sněmu v Ivančicích si Moravané zvolili za předsedu zemské vlády právě Lichtenštejna a ten převedl Moravu na stranu arcivévody Matyáše. Lichtenštejn byl zvolen zřejmě jen proto, aby bylo koho popravit, kdyby puč nevyšel, už v červenci zvolil zemský sněm za zemského hejtmana Karla Staršího ze Žerotína (pánové Lichtenštejnovi Annu Marii očividně stále ještě nezapomněli). Matyáš se ale rozhodl svému spojenci jeho frustraci bohatě vykompenzovat. 20 prosince 1608 vyjmenoval Karla z Lichtenštejna dědičným říšským knížetem – a tento titul nosí tedy Karlovi potomci (přesněji potomci jeho bratra Gundakara, protože Karlova větev rodu vymřela) dodnes. Byl to jen formální titul bez příslušného území, přesto se zde jednalo o první krok k dnešnímu významu lichtenštejnského rodu.

               Druhý krok stihl taky ještě Karel, když mu v roce 1614 teď už císař Matyáš svěřil opavské vévodství (titul vévody a knížete jsou víceméně identické, oba patří mezi suverény). V roce 1623 pak po smrti vévody Jana Jiřího Krnovského k tomu přibylo i vévodství Krnovské. Obě tato území byla slezskými údělnými knížectvími, podléhala tedy svrchovanosti českého krále. Tituly vévody opavského a krnovského užívá ostatně i současný kníže Hans Adam II. a opavská orlice je součástí rodové ho znaku.

               Při povstání českých stavů se Karel jako katolík a kníže blízký vídeňskému dvoru stal pro povstalce nepřítelem. Už v roce 1618 se přidal na stranu Ferdinanda II. a do Čech přitáhl až s vojskem generála Buquoye k Bílé Hoře. A po vítězství císařských udeřila pro Karla jeho hvězdná hodina. Šlo o to, že se císař chtěl povstalcům drakonicky pomstít. K tomu potřeboval někoho, kdo by měl odvahu stát se nejnenáviděnějším člověkem v zemi a ochotného odvést tu nejšpinavější práci. Karel byl ochoten. Být nenáviděn o něco míň nebo víc už není o kvalitě ale jen o kvantitě a ta se dá vyvážit penězi. 17. ledna 1621 dostal funkci gubernátora, tedy místodržícího v Čechách. Následovaly popravy, konfiskace, znehodnocení měny a z toho všeho Karel nashromáždil pohádkové jmění, rovnat se mu mohl snad jen Albrecht z Valdštejna. Jinými slovy, v jeho jménu bylo popraveno, vyhnáno ze země nebo ožebračeno 90 procent tehdejší české elity a mnoho z jejího majetku uvízlo šikovnému Karlovi mezi prsty. Díky němu se lichtenštejnské impérium rozrostlo do neuvěřitelných rozměrů. A protože další Lichtenštejnové po svém předkovi zdědili šikovnost, obsahoval jejich majetek v roce 1945 (kdy byl rodu vyvlastněn) následující panství: Adamov, Branná, Břeclav, Bučovice, Moravská Třebová, Moravský Krumlov, Lednice, Litovel, Plumlov, Valtice, Velké Losiny a Zábřeh na Moravě, Krnov, palác v Olomouci a dva paláce v Praze).

               V roce 1699 koupil Karlův vnuk Hans Adam I. panství Schellenberg v údolí Rýna na rakousko-švýcarské hranici a v roce 1712 od zadlužených pánů z Hohenemsu i hrabství Vaduz.

A právě před třemi sty lety tedy onoho 23. ledna 1719 byla tato dvě panství spojena dekretem císaře Karla VI. a bylo vytvořeno nezávislé říšské knížectví, podléhající pouze císaři. Tím dosáhli Lichtenštejnové svého cíle být nezávislými evropskými panovníky a těmi jsou dodnes. Nejprve byli v Německém spolku, pak navázáni na Rakousko, ale po roce 1918 se chytře rozhodli pro celní spojení se Švýcarskem, takže dnes (od roku 1924) se v této zemičce na Rýnu platí švýcarskými franky.

               Hlavním městem Lichtenštejnského impéria byly ale až do roku 1938 Valtice (které byly od roku 1920 součástí Československa). Až po Anschlussu Rakouska v březnu 1938 (a po smrti svého otce Františka v červenci stejného roku) se rozhodl kníže Franz Josef II. přeložit své sídlo do Vaduzu – možná i proto, že jeho žena Elsa byla židovského původu a bydlet přímo na hranici nacistické říše mohlo způsobovat hodně nepříjemné mrazení.

V roce 1945 byli Lichtenštejnové v Československu vyvlastněni na základě Benešových dekretů, protože měli mít německou národnost či občanství. Ze spolupráce s nacisty je opravdu nikdo nemohl obvinit, byli stejně jako Schwarzenberkové, Thurn Taxisové či rod D´Este na opačné straně fronty. Na rozdíl od třeba Dietrichštejnů či Trautsmandorfů bylo vyvlastnění neodůvodněné, už proto, že Lichtenštejnové neměli německou národnost, ale národnost vlastní, tedy lichtenštejnskpu. Možná k tomuto postupu přispěl i fakt, že kníže František Josef poskytl na svém knížectví azyl jednotkám Ruské národní armády (takzvaní Vlasovci) a nevydal je do Sovětského svazu, kde by na ně čekala jistá smrt. (Britové například tyto vojáky do Ruska vydali a tito byli všichni popraveni) Nárok na restituce po roce 1989 byl zamítnut, protože restituce se formálně vztahovaly jen na majetek zabavený po roce 1948. Ani s dalšími žalobami Lichtenštejnové neuspěli, definitivní rozsudek padl v roce 2001 u Evropského soudu pro lidská práva. Důsledkem tohoto rozhodnutí byly velmi chladné vztahy mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem, k vzájemnému uznání a navázání diplomatických vztahů došlo až 8. září 2009.  A v letech 2012 – 2015 dal pak kníže, jak už jsem vzpomenul, jako znak dobré vůle zrekonstruovat rodinnou hrobku ve Vranově, i když oficiálně knížecímu rodu nepatří.

Zde leží jak zakladatel slávy rodu Karel, tak jeho vnuk Hans Adam, který vytvořil knížectví v povodí Rýna. Poslední pohřeb se zde odehrál v červenci 1938, kdy zde byl k poslednímu odpočinku uložen kníže František I. Jeho syn František Josef II., jak už jsem vzpomenul, se po smrti otce přestěhoval do Vaduzu a je pochován tam.

               Přesto, že se jim nepodařilo dostat zpět majetky na Moravě, jsou Lichtenštejnové nejbohatším rodem v Evropě. Přitom se nejedná o jejich území (je to asi jediný stát na světě, který nemá hlavní město, Vaduz totiž nemá městská práva, je jen „Marktem“ tedy trhem, čili něco jako střediskovou obcí.) Na 160 km2 zde žije asi 37 000 obyvatel. Jenže jen v Rakousku vlastní Lichtenštejnové 15 000 hektarů pozemků (s hradem Riegersburgem, kde občas vystavují své korunovační klenoty a požadují za to vstupné 20 Eur), Forbes odhaduje jejich majetek na 4,5 miliardy dolarů. Čili zas až tak špatně se jim nedaří a snad tedy někdy ztráty majetků na Moravě jednou stráví. I když ztráta jejich hlavního města – Valtic s letním zámkem v Lednici, zřejmě bolet nepřestane. Vaduzský hrad na skále nad městem (pardon, trhem) v porovnání s Lednicí je skutečně nepohledný a možná i nepohodlný.

               Lichtenštejnsko je ústavní monarchií, která svému vládci vymezuje téměř středověké pravomoci. Existuje sice parlament s 25 poslanci (ženy smějí v Lichtenštejnsku volit až od roku 1984, zřejmě bylo Lichtenštejnsko v zavedení ženského volebního práva poslední na světě), ovšem konečné slovo má vždy panovník. A díky daňovému ráji, bankovnímu tajemství ale i členství v Evropském hospodářském prostoru a celní unií se Švýcarskem se poddaným daří tak dobře, že nemají zájem na osvědčeném způsobu vlády osvíceného panovníka něco měnit.  

Současný kníže Hans Adam II.

               Lichtenštejnové byli prostě vždycky šikovní. Nechápu, proč jim upřeli českou národnost.

Císař Maxmilián I. – poslední rytíř

12. ledna uplyne 500 let od smrti této významné postavy světových dějin, zakladatele slávy „Habsburského domu“ – opravdu právě od doby vlády Maxmiliána se hovořilo, zejména ve Francii, která měla s tímto vládcem věčné problémy „Maison d´Autriche“, čili o „Rakouském domu.“

               Předpoklady pro světovládu Habsburků, kteří se až do roku 1437 museli krčit ve stínu mocnějších Lucemburků, sice vytvořil už Maxmiliánův otec Friedrich III, ale až Maxmiliánovi se podařilo tuto ideu realizovat. Žil na přelomu věků, považujeme-li za počátek Novověku rok 1492, pak jeho vláda v letech 1486 – 1519 překlenuje právě přechod ze středověku do novověku a Maxmilián tento přechod svou osobou přímo symbolizuje. Zakotven v rytířské tradici středověku a přece připraven uskutečňovat reformy, potřebné pro novou dobu, která směřovala k renesanci a baroku.

Exif_JPEG_PICTURE

               Maxmilián se narodil ve Wiener Neustadtu (Vídeňském novém městě) 22.března 1459. Jeho otci císaři Friedrichovi III. bylo už 44 let, jeho matka Eleonóra, portugalská princezna, neměla ještě dvacet let. Protože jeho starší bratr Christof narozený o čtyři roky dříve, zemřel jako čtyřměsíční nemluvně, stal se Maxmilián arcivévodou a následníkem trůnu. Eleonóra zemřela už v roce 1467,když měl Maxmilián 8 let, chlapec po ní ale zdědil jako její krásu, tak i temperament. Což vedlo ke stálým konfliktům se jeho nerudným a asketicky žijícím otcem, kterému jeho poddaní přezdívali „Erschlafmütze“, tedy „Arcispací čepice.“ Po otci zdědil Maxmilián jen převislý dolní ret, dědictví po babičce – mazovské princezně Cymburce. Ten ret už měl Habsburkům zůstat na věčné časy a stát se tak jejich dominantním znakem. Habsburský ret tedy pochází z Polska.

               Legenda praví, že když nemluvně přinesli poprvé ukázat matce, pravila Eleonóra: „Milý chlapče, jestli budeš jako tvůj otec, nikdy si neodpustím, že jsem tě přivedla na svět.“

               Naštěstí se chlapec „pomamil“ a vyrostl v krásného silného blonďatého a temperamentního muže. Co mu historici vyčítají, je, že oplýval plány, které pak nebyl schopen realizovat. Bylo jich příliš mnoho na čas, který mu život vyměřil i na finanční prostředky, které měl k dispozici. Ale jestliže ze sta plánů uskutečnil deset, stálo to v konečném účtování zato.

Od smrti své matky vyrůstal „jako dříví v lese“. Což, jak vědí mí čtenáři, kteří četli „Zločiny českých králů“, je ten nejlepší předpoklad k budoucímu úspěchu. Otec se o výchovu chlapce vůbec nestaral, jeho přítomnosti se spíše vyhýbal a Maxmilián zažíval jednu stresovou situaci za druhou. Jako například dvouměsíční obležení ve vídeňském Hofburgu od 17 října do 4.prosince 1462, kdy císaře obléhali jeho vlastní poddaní, vedení jeho bratrem Albrechtem a kdy císařská rodina skoro vyhladověla k smrti. Stejně jako jeho otec, vyhýbal se i Maxmilián po celý svůj život Vídni, očividně dětské trauma tak zcela nepřekonal. S Vídeňáky vyrovnal tento otevřený účet až jeho vnuk Ferdinand v roce 1522. Stejně tak zažil Maxmilián útoky Maďarů, kteří pod králem Matyášem Korvínem vytlačovali politický vliv císaře a několikrát dokonce obléhali Wiener Neustadt (nakonec se Korvínovi podařilo dobýt velké části Rakouska a do své smrti v roce 1490 sídlil pak ve Vídni, odkud císaře vyhnal, to už ale zažil Maxmilián jen nepřímo a zdálky.

               Už od roku 1473 probíhala jednání ohledně možného spojení habsburského a burgundského domu. Burgundští vévodové, pocházející z vedlejší linie francouzského královského rodu Valois, vybudovali mezi Francií a Německem téměř souvislé kompaktní území, sahající od Severního moře až k Alpám. Vévodovi Karlovi Smělému chybělo ke štěstí už jen jedno – královská koruna. To měla být cena, za kterou byl ochoten provdat svou dceru Marii za rakouského následníka římského císařského trůnu. Friedrich váhal, jako obvykle své rozhodnutí odkládal a to se vyplatilo. V roce 1476 se vévoda Karel dostal do konfliktu se Švýcary a utrpěl katastrofální porážku. V tísni podepsal svatební smlouvu, aby se už 6. ledna 1477 nechal od Švýcarů zabít u města Nancy. Obrovské a hlavně nesmírně bohaté burgundské dědictví se stalo okamžitě předmětem politického boje.

               Na uvolněné province totiž okamžitě vznesla nároky Francie – Burgundi byli přece vedlejší větví Valois a jejich leníky. Francouzský král Ludvík XI. proslul svou bezcharakterností a dalo se od něj čekat cokoliv. Maxmilián musel pospíchat, aby se mohl se svou nevěstou opravdu oženit. Ludvík totiž devatenáctiletou Marii nutil k sňatku se svým vlastním synem, sedmiletým, ne právě hezkým a na následky dětské obrny trpícím synem Karlem. A všichni věděli, že Ludvík se nezastaví před ničím. Času bylo málo. Maxmiliánovi se přes odpor francouzské strany podařilo uzavřít 21. dubna 1477 sňatek „per prokurationen“, tedy v zastoupení. Když pak se svým průvodem dorazil do Brugg a tam se do sebe oba mladí lidé, ačkoliv si ani slovo nerozuměli (Maxmilián hovořil jen německy, protože jeho otec se o synovo vzdělání nijak nestaral a Marie pouze francouzsky a latinsky) na první pohled zamilovali. Jak už jsem psal, Maxmilián zdědil svou krásu po mamince a Marie zase po tatínkovi, takže se k sobě skvěle hodili. 19. Srpna 1477 slavili bez velkých okázalostí svatbu.

               Maxmilián miloval nádheru, zřejmě zdědil i tuto vlastnost po své matce a Burgundsko mu nabídlo právě to, co v životě hledal a co mu skromný skoro barbarský dvůr ve Vídeňském novém městě ani v náznaku nemohl dát. A k tomu měl teď krásnou, vzdělanou a milující manželku. Co si mohl přát víc?

               Vzápětí ale stáli oba zády ke zdi. Ludvík XI. nebyl ochoten přejít tuto politickou porážku nečinně a francouzské jednotky vpadly do Burgundska, rabovaly, pálily a vraždily, cílem bylo přinutit mladomanžele, aby své území odevzdali francouzské koruně.

               Maxmilián se přes své mládí projevil jako skvělý voják. Od Švýcarů odkoukal novou vojenskou taktiku, která vedla i k smrti jeho tchána. Do patnáctého století platila jízda za hlavní vojenskou sílu a tvrdilo se, že jeden jezdec má hodnotu deseti pěšáků. Jak Francouzi, tak i Karel Smělý ještě žili v této představě, ačkoliv právě v té době střelné zbraně měnily poměry na bojišti. Maxmilián vybudoval armádu zcela nového typu. Byli to pěšáci s dlouhými píkami, které je dostatečně chránily před útokem jízdy a mušketýři, kteří pod ochranou těchto pík sestřelovali útočící jezdce ze sedel. Tato nová taktika mu přinesla překvapivé vítězství nad francouzskou armádou v bitvě u Guinegate  7. srpna 1479. Maxmilián údajně bojoval v první řadě jako pikanýr, což strhlo burgundské žoldnéře, kteří mladému pánovi stále ještě tak zcela nedůvěřovali, k hrdinským skutkům. Tato taktika se měla v následujících desetiletích prosadit a byla pak způsobem vedení války ještě v prvních letech třicetileté války o sto padesát let později, než ji reformoval švédský král Karel Gustav. Maxmilián se poprvé projevil jako úspěšný reformátor. Bitva sice nepřinesla rozhodnutí (Ludvík mu vzkázal, že když tedy opanoval bitevní pole, může na něm zasadit fazole), ale zvýšila jeho kredit a u jeho nepřátel stoupl strach z něho. Maximilián zavedl do válečné taktiky úspěšně i další nový vynález, u Konstantinopole v roce 1453 poprvé maďarským inženýrem Urbanem sestrojená obléhací děla, která umožnila dobývat do té doby nepřekonatelné hradby měst. Když se v roce 1504 před nedobytnou pevností Kufsteinem objevily dva do té doby nevídané kanóny s výmluvnými jmény Purlepass a Weckauf, stačilo několik výstřelů, aby pevnost padla do Maximilánových rukou.

               Maxmilián dbal na tradice, rychle se přizpůsobil burgundským zvykům, které byly od rakouských diametrálně odlišné. Od léta 1478 byl hlavou „Řádu zlatého rouna“, řádu pro vyvolené šlechtice z nejvyšších kruhů, založeného v roce 1429 Mariiným dědečkem, burgundským vévodou Filipem Dobrým.

               Když se zdálo, že rodinnému štěstí Marie a Maxmiliána nestojí nic v cestě (Marie mu porodila tři děti), zemřela náhle jeho manželka 27. března 1482 na následky pádu z koně. Maxmilián tuto ztrátu nikdy nepřekonal. I když se v roce 1494 oženil podruhé s milánskou vévodkyní Biancou Marií Sforzou, svou první ženu nepřestal nikdy milovat (ve svém testamentu určil, že jeho srdce má být přeneseno do Brugg a pochováno v Mariině sarkofágu, což se pak v roce 1519 skutečně stalo.) K své druhé ženě ostatně nikdy žádný vztah neměl. Vzal si ji jen pro její věno, choval se k ní velmi opovržlivě a často ji ponechával jako zástavu za své dluhy, které dělal, kudy chodil.

               Pro Maxmiliána se smrtí jeho ženy zkomplikovala situace ale i politicky. Dědici Burgundska se staly jeho děti Filip a Markéta a on byl pouze jejich poručníkem. Což burgundské stavy nechtěly uznat a chtěly dětem vládnout samy. Pro Maxmiliána nastaly těžké časy. Aby si zajistil neutralitu Francie, obětoval vlastní dceru, dvouletou Markétu. Ta byla zasnoubena dauphinovi Karlovi a ve věku tří let odevzdána na vychování do Francie. Naštěstí ve stejném roce 1483 zemřel lstivý Ludvík XI. a jeho třináctiletý syn nebyl schopen Maxmiliána úspěšně ohrožovat. Na Maxmiliána čekala dlouhá válka s vlastními poddanými, kteří se mu nechtěli podřídit a nechtěli platit daně (zejména nově zavedenou daň z piva) Trvalo až do roku 1500, než se mu podařilo nizozemské provincie ovládnout. A pak už do nich raději nejezdil. Usídlil se v Tyrolsku a svým poddaným nechal vládnout svou dceru Markétu, která to s nimi uměla mnohem lépe.

               V roce 1486 dokázal Maxmilián přinutit svého otce Friedricha, aby ho nechal zvolit římským králem a tedy svým nástupcem. Ani to ho ale po návratu do Burgundska neuchránilo, aby ho měšťané v roce 1488 nezajali a nedrželi tři měsíce ve vězení. Až intervence jeho otce císaře Friedricha ho osvobodila.

               Mezitím ale ve Francii dospěl Karel VIII. a chtěl se vyrovnat svému otci. V roce 1491 zrušil svůj sňatek s Markétou, protože manželství ještě nebylo naplněno a oženil se s dědičkou bretaňského vévodství Annou, se kterou byl od roku 1490 zasnouben sám Maxmilián. Markétu si ale zrádný Karel podržel ve Francii jako rukojmí. Až v roce 1494 se děvče, teď už čtrnáctileté, smělo vrátit domů, do Burgundska.

               Maxmilián se stal mezitím po smrti svého otce v roce 1493 římským králem a dal se s velkou vervou do práce. Provedl reformu správy dědičných habsburských zemí, podařilo se mu zavést úřednickou správu, která nahradila svévoli šlechticů, kteří zatím země spravovali podle své libovůle.

Samozřejmě, že tato pravidla účinné a efektivní správy odkoukal v Burgundsku, kde tento systém přivedl zemi k blahobytu, on se ale rozhodl i proti odporu prosadit je na území Římské říše, zmítající se v chaosu.

Na říšském sněmu ve Wormsu vyhlásil císař „Věčný zemský mír.“ To byl velký čin, až do té doby totiž existovalo právo „Fehde“ tedy otevřeného sporu, kterým mohli věřitelé vymáhat své dluhy pomocí zbraní. Maxmiliánův otec měl s tímto právem velmi zlé zkušenosti, boj s císařovým věřitelem a vojevůdcem Andreasem Baumkircherem zpustošil v letech 1470 – 1471 celé Štýrsko. Od teď bylo vyhlášení nepřátelství nezákonné a obyvatelé říše se museli odvolávat k říšskému soudu, který Maximlián založil. Mimo to zavedl i jednotnou říšskou daň, takzvaný „obecný pfenig“. Tím se okamžitě dostal do války se Švýcary, kteří byli tehdy stejně jako dnes velmi citliví na své peníze a odmítli tuto daň platit. Ani Maxmiliánovi se nepodařilo přinutit Švýcary k poslušnosti. V roce 1499 se musel daní ze švýcarského území vzdát a k říšskému soudu se mohli Spříseženci odvolávat jen dobrovolně. Švýcarsko se tak prakticky v tomto roce vymanilo z Římské říše.

Král ovšem potřeboval nutně peníze, a rozdíl od svého otce totiž pochopil, že chudý vládce je všem jen pro smích. I jeho sňatek s Biancou Marií Sforzou byl motivován penězi, nevěsta obdržela od svého otce Giana Galeazza věno 300 000 dukátů. Maxmiliánův životní styl byl bezpříkladně rozhazovačný. Byl velkým podporovatelem umění, dával například zakázky na své portréty umělcům jako Albrechtovi Dürrerovi, znal se osobně s Nikolou Machiavellim (který mu nevystavil právě příznivý posudek). Sám napsal nebo dal sepsat dva autobiografické spisy „Weißkunig“ a „Theuerdank.“ Mistrně využíval pilně nového vynálezu – knihtisku – pro svou propagandu, jak v Německu tak i ve Francii. Pořádal velkolepé rytířské turnaje, na nichž se sám – a velmi úspěšně – účastnil. Obklopoval se sekretáři, kteří byli především poslušní (Maxmilián iniciativy svých úředníků moc nesnášel, chtěl všechno dělat sám) ale zato se dokázali okázale obohacovat z císařské pokladny.  Korupce bujela, jako klasický vedlejší příznak úřednického státu. A věčné války polykaly neskutečné sumy peněz. Celkem mu historici napočítali 25 válek, ve většině z nich nedokázal vyhrát, protože mu došly peníze.

               Maxmilián se chytře spojil s bankéřskými domy Fuggerů a Welserů, kteří mu byli ochotni poskytovat úvěry, následkem toho se stalo město Augsburk, kde oba tyto domy sídlily, městem říšských sněmů, z čehož opět bankéři mohutně profitovali. Kromě toho se Fuggerovi podařilo s královou pomocí dostat pod kontrolu prakticky všechny evropské doly na měď (v době, kdy se odlévala děla!) a získat tak na měď monopol. Jako třešničku na dortu pak obdržel Fugger i tyrolské stříbrné doly a později se mu podařilo ovládnout i doly a stříbro a zlato na území dnešního Slovenska.  Za každý nový kredit dostával nová privilegia, dokonce i na vybírání odpustků, z nichž si mohl velkou část ponechat. Když bylo nejhůř, neváhal Maxmilián platit půdou. Fugger se jednak chtěl stát šlechticem a jednak potřeboval pozemkové zázemí. A král se dostával k odumřelým lénům, za které byli bankéři ochotni platit horentní sumy. Tato symbióza pomáhala Maxmiliánovi udržet se na trůně, přestože k tomu musel vést mnoho válek a války požírají peníze.

               Poté, co se mu podařilo získat hrabství Goricia a tím přístup k tehdy už habsburskému Terstu a k moři, dostal se do konfliktu s Benátkami. Kromě toho tu byl nevypočitatelný Karel VIII. a po jeho brzké smrti jeho nástupce, ještě nevypočitatelnější Ludvík XII. V severní Itálii se bojovalo prakticky bez přestání. Na svou císařskou korunovaci do Říma se Maxmilián nikdy nedostal, v cestě stály Benátky a nedovolily mu průjezd. Nakonec se nechal vyhlásit se souhlasem papeže Julia II. v Trentu „Zvoleným římským císařem“. Jeho otec Friedrich byl posledním císařem, který se nechal korunovat v Římě. Maxmiliánův vnuk Karel si došel pro císařskou korunu jen do Bologni, jeho nástupci se tohoto aktu vzdali úplně (čímž oslabili pozici papeže) a nazývali se podle Maxmiliánova vzoru „zvolenými římskými císaři“ I v této věci byl Maxmilián reformátor.

               Jeho nejgeniálnějšími činy byla ovšem jeho sňatková politika, v níž šikovnost svého otce několikanásobně překonal. I když možná je zde kouzlo nechtěného. V letech 1496 a 1497 se uskutečnila dvojitá svatba jeho dětí se španělským královským dvorem. Španělsko se Španělskem teprve stávalo, bylo vlastně jen personální unií Kastilie s královnou Isabelou a Aragonií, reprezentovanou jejím manželem Fernandem. Fernando měl strach z mocné Francie a hledal spojence. Maxmiliánovi se Španělsko jako budoucí domov jeho dětí moc nelíbilo, ale nakonec souhlasil. Dcera Markéta, zavržená francouzským králem, se provdala za následníka španělského trůnu Juana a syn Filip (zvaný sličný, čili očividně podědil krásu po obou svých rodičích – po kom byl měl být taky škaredý, že?), který od roku 1496 převzal od otce vládu nad Holandskem, se oženil se španělskou princeznou Johannou, zvanou později šílená. Zbláznila se ovšem až po Filipově náhlé smrti v roce 1506, protože svého krásného manžela tak šíleně milovala.

Juan zemřel ještě v roce svatby (chudák Markéta dopadla bídně už podruhé, i třetí manželství s vévodou Savojským skončilo po třech letech tragickou smrtí manžela a potom už další sňatky kategoricky odmítala) a Johanna se stala následnicí trůnu. Po smrti Isabely se tedy stal Filip králem kastilským toho jména prvním a po smrti tchána Fernanda, který ho přežil, nastoupili své dědictví v už sjednoceném Španělsku Filipovi synové Karel a Ferdinand. Protože Španělsko v té době budovalo své kolonie jak v Americe, tak v Asii, měl Maxmiliánův vnuk Karel opravdu vládnout říši, nad kterou slunce nezapadalo.

               Maxmilián si ale brousil zuby i na království České a Uherské. V obou vládl od roku 1490 Vladislav Jagello. V té době bezdětný. Maxmiliánovi se z něj podařilo vymámit slib, že by v případě, že byl Vladislav zemřel bez potomků, připadly jeho země římskému králi, tedy Maxmiliánovi. (To nebylo těžké, ne nadarmo byl Vladislav nazýván „král bene“, protože na všechno přitakával slovem „Bene“ tedy „dobře.“) Když Vladislav nakonec přece jen zplodil dvě děti, Ludvíka a Annu, usiloval Maxmilián o sňatek těchto dětí se svým potomstvem. Maxmilián sám ruku české princezny odmítl. Byl sice od roku 1510 podruhé vdovcem, nevěřil ale, že by byl ještě schopen zplodit s mladičkou dívčinou (bylo jí patnáct let) potomstvo a tak zabezpečit České království novou dynastií. Jeho diplomatovi Sigmundovi z Dietrichštejna se podařilo domluvit dvojitou svatbu. Ludvík Jagello se oženil s Maxmiliánovou vnučkou Marií a Annu si vzal Maxmiliánův vnuk Ferdinand. Bylo to hodně složité jednání, protože napřed musel Maxmilián získat svolení Ferdinanda Aragonského, který byl poručníkem svých vnuků a zemřel až v roce 1516, ale bylo nakonec úspěšné. Ferdinand zplodil s Annou dětí patnáct.  Po smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče připadly tedy Habsburkům v roce 1526 i české a uherské země. Toho se ovšem císař už nedožil.

               Rok 1519 zastihl Maxmiliána ve stavu vyčerpání. Tělesného, (následkem mozkové příhody právě v namáhavém roce 1515) duševního (už roky na všechny své cesty s sebou vozil vlastní rakev) i finančního (dluhy dosáhly výšku nesplatitelných 6 milionů dukátů – pro porovnání roční výnos z Tyrolska byl 200 000, z celého Nizozemska okolo jednoho milionu a město Vídeň platilo ročně 2000 dukátů – a ještě se mu to hrozně nelíbilo a žádalo slevu. Co je proti tomu současné zadlužení Řecka nebo Itálie, že? Maxmiliánovy dluhy se pohybovaly někde okolo 300% HDP jeho zemí.  Město Innsbruck, ve kterém si nechal stavět monumentální hrobku se sochami svých předků, jakož i předků své burgundské manželky, ho ani nevpustilo do svých hradeb, dokud nezaplatí své dluhy (a ty obnášely jen směšných 24 000 dukátů, tedy jen 20 násobek ročního daňového výnosu města! Taková malichernost občanů dokázala císaře jen rozzuřit, ostatně po celý svůj život měšťany i sedláky opovrhoval). Do Lince, kde chtěl Maxmilián svolat zemský sněm, už nedojel.

               Zemřel ve věku nedožitých 60 let ve Wellsu v roce 1519. Insbručané odmítli přijmout ve svých hradbách třeba i jeho mrtvolu a tak byl pochován ve svém rodném městě Wiener Neustadtu.

Exif_JPEG_PICTURE

Svým dědicům nezanechával právě jednoduché dědictví. Císařské dluhy dosáhly astronomických výšek a jeho vnuci je museli splácet po celá desetiletí. Obyvatelstvo bylo zchudlé a mezi rolníky a horníky to vřelo a tato nespokojenost se měla v roce 1525 vybít v německé selské válce.  A ve Wittenbergu přibil jistý Martin Luther v roce 1517 na dveře místního dómu svých 99 tezí, které měly změnit politický systém Evropy. Turci se chystal zahájit novou expanzi do Evropy a v roce 1529 stáli poprvé před Vídní.

               Přesto zůstalo za Maxmiliánem úžasné dílo.

               Získal pro habsburskou rodinu Burgundsko, Španělsko se zámořskými koloniemi a brzy k tomu mělo přijít České království a Uhry. Císařská koruna už měla zůstat na habsburských hlavách s krátkým přerušením v letech 1742 – 1745 až do rozpadu Římské říše národa německého v roce 1804.

               Zreformoval a zastabilizoval rozkládající se Římskou říši tak, že zabezpečil její fungování na dalších 130 let – až do Vestfálského míru upevnil vedoucí úlohu císaře v Evropě. Po této m írové smlouvě, která ukončila třicetiletou válku nahradil tento ještě středověký způsob vlády systém politické rovnováhy.

               Zreformoval Říši i své korunní země, které naučil platit daně a poslouchat svého vládce. Položil zde základy moderního úřednického státu.

               Zreformoval vojenství a podle způsobu, jakým porážel Francouze ve svém boji o dědictví své ženy, se bojovalo dalších 150 let.

               Vysloužil si titul „Posledního rytíře“. Hrdinný, cílevědomý, chytrý a krásymilovný, rozhazovačný, ale i láskyschopný, tak jak si minnesengři pravého rytíře představovali. Byl poslední svého druhu.

Doba po něm už rytířství nepřála.

Tichá noc – přesně 200 let stará píseň


Tichá noc, svatá noc,
jala lid v blahý klid.
Dvé jen srdcí tu v Betlémě bdí,
hvězdy při svitu u jeslí dlí,
v nichž malé děťátko spí,
v nichž malé děťátko spí.

Tichá noc, svatá noc!
Co anděl vyprávěl,
přišel s jasností v pastýřův stan,
zní již z výsosti, z všech země stran:
„Vám je dnes spasitel dán;
přišel Kristus Pán!“

Tichá noc, svatá noc!
Ježíšku na líčku
boží láska si s úsměvem hrá,
zpod zlaté řasy k nám vyzírá,
že nám až srdéčko plá,
vstříc mu vděčně plá.

Ten text známe asi všichni, ať už kostel pravidelně navštěvujeme, nebo tam jen sem tam zavítáme nebo se mu vůbec vyhýbáme. Jedna z nejslavnějších písní lidské historie slaví o letošních vánocích 200 let svého vzniku.

Zvykl jsem si před vánocemi psát o nějakém biblickém tématu, které se vztahuje k tradici nejkrásnějšího křesťanského svátku. Nezpronevěřím se této tradici ani letos, přesto se přesunu z doby Kristova narození o 1818 (vlastně 1825, bereme-li skutečný rok narození rok 7.př.n.l.) let do budoucnosti.

Že tato nádherná píseň vznikla na území Salcburska, má určitou logiku. Salcbursko bylo až do roku 1803 samostatným církevním územím, arcibiskup byl současně říšským knížetem, podřízeným pouze císaři osobně, čili v době od vestfálského míru vlastně nikomu. Arcibiskupové salcburští byli vždy krásymilovní vládcové, stačí se jen podívat, kolik zámečků si v okolí města postavili, jejich návštěva stojí zato. A hudba, především v době baroka, patřila k reprezentativnímu životnímu stylu. Poslední arcibiskup salcburský s velkolepým jménem Jeroným František de Paula Josef, hrabě Colloredo z Waldsee a Melsu byl pak vyvrcholením tohoto trendu. Byl to nesmírně vzdělaný pán a na svou dobu a hlavně s ohledem na svou funkci velmi svodomyslný. Hovořil plynně německy, francouzsky, italsky a dokonce i česky! Patřil k řádu Iluminátů (připomínám román Dana Browna, který z nich udělal téměř teroristy, ovšem Ilumináti se snažili reformovat církev prostřednictvím vzdělání) a byl milovníkem hudby. Sám skvělý houslista poznal hned při svém nástupu do funkce v roce 1772 genialitu tehdy mladičkého Wolfganga Amadea Mozarta a pověřil ho vedením kostelního orchestru – Konzertmeistrem.(občas dráždím své rakouské kolegy tvrzením, že Mozart nebyl Rakušák – narodil se v Salcburku v roce 1756 a zemřel 1791 a Salcburko se stalo součástí Rakouska až v roce 1815 – osvícený arcibiskup svého geniálního komponistu císaři Josefovi I jen „zapůjčil“.)

Ovšem s koncem osmnáctého století a vypuknutím napoleonských válek přišly na zemi těžké časy. Hned třikrát v letech 1800, 1805 a 1809 byla vyplundrována francouzskými vojsky. V roce 1803 vytvořil Napoleon ze Salcburska sekularizované vévodství, hudbymilovný Colloredo se musel vzdát svého úřadu říšského knížete a zemřel v roce 1812 ve Vídni. V roce 1805 bylo Salcbursko i s opatstvím Berchtensgaden přiřčeno Rakousku, v roce 1810 po rakouské porážce u Wagramu předal Napoleon toto území ale věrnému Bavorsku. Na vídeňském kongresu po Napoleonově porážce se míchaly karty znova. Salcbursko se stalo obětí velké politiky a bylo rozděleno mezi Rakousko a Bavorsko, definitivní hranice byly určeny mnichovskou smlouvou ze 14. dubna 1816, právě obec Laufen, která bude hrát v našem vyprávění jednu z nejdůležitějších rolí, byla rozdělena na dvě části, větší část na levém břehu Salzbachu i se všemi významnějšími kostely připadla Bavorsku, pravobřežní část, zvaná Oberndorf Rakousku, zde zůstal jen jeden kostel St.Nikola. A právě zde zazněly 24. prosince 1818 tóny této slavné písně.

Životní osudy obou autorů tohoto díla jsou taky poměrně pohnuté a jejich umělecké sklony spojené s určitým životním chaosem je předurčují k tomu, aby se zapsali do uměleckých dějin světa – i když jen jednou jedinou písní.

Autor textu Josef Mohr, narozený v roce 1792, byl katolický kněz. Svěcení se mu dostalo v Salcburku v roce 1815 a poté byl poslán na svou první štaci – do Mariapfarru v Lungau, do hornaté a velmi chudé oblasti žijící z těžby kovů a které právě v tom roce přešlo z majetku Bavorska do Rakouska. Právě zde, v Mariapfarru napsal Josef Mohr text své písně. Marně zde ale hledal komponistu, který by k ní vytvořil hudbu. V Mariapfarru je z tohoto důvodu jedno z početných muzeí „Tiché  noci“. Pokud budete v Lungau lyžovat – a to dělají Češi přímo masově, navštivte ho – musíte se ale předtím nahlásit.

Komponistu našel Mohr až po svém přeložení do Oberndorfu v osobě Františka Xavera Grubera. Tento pán se protloukal životem, jak se dalo. Bylo to dáno tím, že byl pomocným učitelem a jak psal císař František Josef I. ve svém dekretu „učitelovo zodpovědné a namáhavé povolání bude odměněno až na nebesích.“ Prostě milý učitel Gruber třel bídu s nouzí. V roce 1807 dostal místo v Arnsdorfu a aby mohl používat aspoň kostelníkův byt u kostele Maria in Möstl a měl tedy střechu nad hlavou, oženil se s dvojnásobnou vdovou Alžbětou Fischinger – s níž měl pak dvě děti. V letech 1816 – 1829 přibral z finančních důvodů práci jako varhaník a kostelník u St. Nikola v nedalekém Oberndorfu a tam ho oslovil místní kněz Morth. Gruber údajně potřeboval k vytvoření melodie jen jedno odpoledne 24. prosince 1818, aby pak po vánoční mši mohla v kostele St.Nikola píseň zaznít poprvé.

Nebyla tedy zpívána při mši, ale po mši – tato tradice se dodržuje dodnes. Navíc nebyla komponována pro varhany, ale pro kytaru, což bylo v té době velmi neobvyklé. Kytara byla považována za nástroj sedláků a do kostela prostě nepatřila. Jenže i to mělo svůj důvod. Varhany v kostele St.Nikola právě nefungovaly, pověst praví, že zde natropila škody hladová kostelní myš (výrok „chudý jako kostelní myš“ známe všichni a přirovnání s Gruberem by bylo velmi příhodné). Teprve v roce 1819 byl povolán mistr Carl Mauracher z Zillertalu, který se rozhodl postavit varhany nové, tyto byly dokončeny v roce 1825. Franz Gruber si na nich tedy ještě zahrál, byl varhaníkem v Oberndorfu až do roku 1829. Zajímavé je spíš to, že v onu památnou noc 24. prosince 1818 hrál na kytaru Mohr a ne Gruber, zpívali oba. Ta píseň byla komponována pro dva sólové tenory a chór.

Oba pánové se tedy zřejmě velmi dobře doplňovali, museli být duševně spříznění a výsledkem je ona úžasná melodie s dojímavým textem, která zkrášluje naše vánoční svátky už po celých dvě stě let.

Možná tuto spřízněnost duší osvětlí další osudy obou autorů. Mohr se v Oberndorfu dlouho neohřál, jeho představený prelát Georg Heinrich Joseph Nöstler si na něho stěžoval, že je líný, že nemá vztah k sloužení mší a navštěvování nemocných, že tropí žerty s ženským pohlavím!!! a zpívá rád nenáboženské písně. Mohr byl prostě mnohem víc mladý muž než kněz. Osud ho prohnal po mnoha dalších štacích, byl farářem v Kuchlu, Gollingu, Vigaunu, Autheringu, Eugendorfu, Hofu a v Hintersee, Zde měl vůbec velký problém. Chudáci v této odlehlé vísce čítající 267 duší se živili pytláctvím, které bylo zakázáno. Mohr od pytláků odkupoval maso, peníze prý bral z darů při mši. Když by udán, musel obec opustit a od roku 1837 byl vikářem ve Wagrainu. Tam už konečně došel klidu, (I když se s místními sedláky moc nesnášel a několikrát dokonce žádal o přeložení). Přesto vykonával svůj úřad zodpovědně, v roce 1838 zde dokonce založil dokonce školu, v roce 1848 zde zemřel a byl pochován. Leží zde  na hřbitově u farního kostela dodnes, ne ale celý. Chybí lebka. Mohr byl totiž tak trochu podivín a celý život se houževnatě bránil tomu, aby ho někdo portrétoval. Když v roce 1912 farář a sochař Joseph Mühlbacher zjistil, že neexistuje žádný portrét slavného textaře, dal exhumovat jeho hlavu a podle lebky se snažil zrekonstruovat jeho podobu. Hlavu pak nevrátili do hrobu ve Wagrainu, ale byla zazděna v Oberndorfu do zdi nově vysvěcené „Kaple tiché noci„, která byla vysvěcena v roce 1936 poté, co byl původní kostel St. Nikola po těžkém poškození vysokou vodou stržen.

Franz Josef Gruber žil v Arnsdorfu, po smrti své první ženy Alžběty se v roce 1826 oženil podruhé se svou někdejší žačkou Marií Breitfuß, se kterou měl deset dětí. V roce 1833 našel místo v městě Halleinu jako chordirigent městského farního kostela a poté, co se zde v roce 1842 oženil potřetí s Kateřinou Rieser, žil zde jako poměrně zámožný a vážený občan až do roku 1863. Hrob má vedle farního kostela, je to jediný hrob, který zde zůstal po zrušení hřbitova, takže je lehce k nalezení.

Pro nás bylo štěstím, že František Gruber žil tak dlouho (76 let bylo na tehdejší dobu požehnaným věkem). Oba autoři totiž upadli do zapomenutí a nikdo nevěděl, jak slavná píseň vznikla. V roce 1854 poslala královská dvorní kapela z Berlína dotaz na Arciopatstsví svatého Petra v Salcburku s dotazem, zda autorem písně je Michael Haydn, bratr slavného Josepha Haydna. Tento komponista žil v Salcburku v letech 1737 – 1806. Dotaz se dostal k Haydnovu synovi Felixovi, který byl hudebníkem ve službách Arciopatství a ten poslal list dál na Františka Grubera do Halleinu. Ten pak sepsal „Úplnou a pravdivou historii o vzniku písně „Tichá noc“.

Díky tomuto spisu víme, kde a jak píseň vznikla. Důsledkem jsou muzea v Mariapfarru, Halleinu či Oberndorfu i ve Wagreinu, hroby obou autorů jsou poutními místy. Vznikl i celovečerní film „Das ewige Lied“ (Věčná píseň) v němž si roli Josepha Mohra zahrál Tobias Moretti, v česku známý především ze seriálu „Komisař Rex“. (Františka Grubera si zahrál německý herec Heio von Stetten.

Rakousko nezapomnělo uctít toto jubieum vydáním pamětní 20 Eurové mince.

Píseň žije dál svým vlastním životem.

Dovolím si ji na závěr mého článku uvést v německém originálu a loučím se s mými čtenáři pro tento rok. Vánoce jsou tady, užijte si je a v novém roce nashledanou.

Originální text [27] Používaná verze:
Weyhnachts-Lied.
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Alles schläft. Einsam wacht,
Nur das traute heilige Paar,
Holder Knab’ im lockigten Haar;
Schlafe in himlischer Ruh!
Schlafe in himmlischer Ruh!
Stille Nacht, heilige Nacht!
Alles schläft, einsam wacht
Nur das traute, hochheilige Paar.
Holder Knabe im lockigen Haar,
Schlaf in himmlischer Ruh,
Schlaf in himmlischer Ruh.
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Gottes Sohn! O! wie lacht
Lieb’ aus Deinem göttlichen Mund,
Da uns schlägt die rettende Stund;
Jesus! in Deiner Geburth!
Jesus in Deiner Geburth!
Stille Nacht, heilige Nacht!
Gottes Sohn, o wie lacht
Lieb aus deinem göttlichen Mund,
Da uns schlägt die rettende Stund,
Christ, in deiner Geburt,
Christ, in deiner Geburt.
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Die der Welt Heil gebracht,
Aus des Himmels goldenen Höh’n,
Uns der Gnade Fülle läßt seh’n
Jesum in Menschengestalt!
Jesum in Menschen-Gestalt!
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Wo sich heut alle Macht
Väterlicher Liebe ergoß,
Und als Bruder Huldvoll umschloß
Jesus die Völker der Welt!
Jesus die Völker der Welt!
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Lange schon uns bedacht,
Als der Herr vom Grimme befreyt,
In der Väter urgrauer Zeit
Aller Welt Schonung verhieß!
Aller Welt Schonung verhieß!
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Hirten erst kundgemacht
Durch der Engel „Hallelujah!
Tönt es laut bey Ferne und Nah
Jesus der Retter ist da!
Jesus der Retter ist da!
Stille Nacht, heilige Nacht!
Hirten erst kundgemacht,
Durch der Engel Halleluja.
Tönt es laut von fern und nah:
Christ, der Retter ist da,
Christ, der Retter ist da!

Skoro zapomenuté jubileum – 70 let všeobecné deklarace lidských práv


Osmičkové roky, jak už jsem mohl tento rok několikrát vzpomenout, se přímo hemží historicky důležitými událostmi, na které se pak po celá desetiletí, případně i staletí vzpomíná. Jubileum, o kterém chci psát dnes, to má proto těžké. Prosadit se v těžké konkurenci konce první světové války, vzniku samostatného Československa, mnichovské dohody, „vítězného“ Února či Pražského jara a jeho brutálního potlačení je prakticky nemožné. Přesto se zkusím ho aspoň připomenout. Obsah dokumentu, který byl přijat Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948, je totiž nesmírně důležitý. Nedokázal zabránit zločinům proti lidským právům, ale dokázal je definovat, dokázal ve svém textu nakreslit hranici, za kterou je jednání ilegální, kdy je v rozporu s mezinárodním chápáním práva a morálky. Zda jsou prohřešky proti tomuto dokumentu trestány, je dáno právními i politickými systémy jednotlivých zemí, z deklarace se nikdy nepodařilo vytvořit zákonný dokument, jehož nerespektování by mělo právní důsledky. Přesto už samotnou svou existencí a definicí přípustných hranic vytváří rámec, který jednání těch, kdo ho nerespektují, ztěžuje už jen tím, že se takové jednání snaží zatajit. Zločin byl definován, zločinec ví, kdy se má krýt a kdy má lhát. Diktátorské režimy, kterým se podařilo potlačit svobodu tisku, jsou samozřejmě ve lhaní vycvičené a díky chybějící kontrole často až nestoudné, ať už to byly režimy komunistické nebo v současnosti neofašistické. Často přešli diplomaté z jednoho režimu bezproblémově do druhého, mají tedy dobrou školu a mistrně ji používají – jako například ministr Lavrov. Ale už samotná potřeba lhát omezuje rozsah zločinu – lhaní je totiž hodně namáhavé, člověk si musí pamatovat, co kdy řekl. Lže-li hodně a stále, jednou se chytí do pasti protimluvy. Což je minimálně trapné, a pokud to takového diplomata nestojí místo, aspoň to poškodí jeho ego.

Samozřejmě, že se myšlenka na definice práv člověka zrodila z hrůz, které lidem připravila druhá světová válka a zejména rasistická teorie nacistického režimu, která připravila holocaustem o život milióny lidí jen na základě jejich původu – mužů, žen ale i dětí včetně nemluvňat. Ještě v šoku z obrazů, které nafilmovali američtí vojáci při osvobozování koncentračních táborů, byli lidé (dokonce i politici) ochotni jednat o opatřeních, která měla podobným hrůzám v budoucnosti navždy zabránit.

Komise, která měla připravit návrh textu, vznikla na začátku roku 1947 – tedy v době, kdy byli vítězové nad fašistickým Německem ještě spojenci, přesněji, kdy studená válka o sobě dávala už vědět, ale ještě oficiálně nezačala. Do konce roku 1948, kdy byl text hotov, se mělo mnohé změnit. A ne právě k lepšímu. Symbolicky byla do čela osmičlenné komise, která měla text připravit, zvolena Eleonor Roosweltová, vdova po v roce 1945 zemřelém 32. prezidentovi USA. Samozřejmě, že Rooswelt je poněkud rozporuplnou osobou. Jeho obdiv k Stalinovi a snaha změnit právní systém USA k posílení moci prezidenta připomíná trochu jednání Donalda Trumpa v jeho nadbíhání Vladimírovi Putinovi a snaze jednat podobně jako ruský prezident. Jako tehdy tak i dnes to nejde, právní brzdy v americkém systému, především nejvyšší soud, jsou dostatečnou zárukou.  Rooswelt obětoval de facto v Teheránu a pak především na Jaltě východní část Evropy a přenechal ji jako oblast vlivu Sovětskému svazu. Až do roku 1941 hlásal přísně izolacionistickou politiku nevměšování se do evropského konfliktu (i když dovolil zásilky zbraní a vojenského materiálu nejen Velké Británii ale i Sovětskému Svazu) a do války vstoupil až po japonském útoku na Perl Harbour ( i když tento útok americká politika vlastně vyprovokovala). Přesto byl symbolem vítězství nad nacisty a navíc symbolem nenapadnutelným, protože spolehlivě mrtvým. Nemohl se tedy svému odkazu už zpronevěřit a teď ho měla nést dále jeho vdova.

Vývoj politiky během let 1947 – 1948 vedl ale k tomu, že se z původně plánovaného závazného a sankcionovatelného dokumentu stalo jen nezávazné vyhlášení – jako dnes například „migrační pakt“.

Preambule dokumentu dává svou právní nezávaznost jasně najevo:

               „Valné shromáždění vyhlašuje tuto Všeobecnou deklaraci lidských práv jakožto společný cíl pro všechny národy a všechny státy za tím účelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocí.“

               Ani tak ale nebyla deklarace ve Valném shromáždění přijata jednohlasně. Sice si nikdo nedovolil hlasovat proti, ovšem osm zemí se zdrželo hlasování a symbolizovalo tak  své výhrady k aplikaci textu ve svém politickém a justičním systému.

Asi nikoho nepřekvapí, že to byly především země vznikajícího komunistického bloku: Sovětský svaz, Československo, Polsko, Jugoslávie, Bělorusko a Ukrajina (proč měly tyto dvě země Sovětského svazu v roce 1948 statut člena OSN, se mi nepodařilo zjistit, pokud to někdo ví, budu vděčný, když mi to napíše). Logicky se připojila Jihoafrická republika, protože zde vládl apartheid a Saúdská Arábie, která se s oněmi právy definovanými v Deklaraci nedokázala spřátelit dodnes (ale díky saúdské ropě to nikomu nevadí a nejméně právě Spojeným státům, které měly na dodržování deklarace dohlížet, samy se jí ale permanentně zpronevěřovaly.) Nezapomeňme, že v čase přijetí deklarace vládl na americkém jihu ještě apartheid, čili i USA byly ideálu rovnosti lidí „bez rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku rodu nebo jiného postavení.“ Jak je definováno v článku 2, hodně daleko. I tady ještě země čekala na Martina Luthera Kinga.

Dnes by bylo prosazení takové deklarace mnohem obtížnější než tehdy, uvědomíme-li si, že OSN měla tehdy jen 58 členů a z islámských zemí zde byly zastoupeny jen vzpomenutá Saúdská Arábie, Egypt, Pákistán, Irán, Irák a Afgánistán. Že tyto země hlasovaly pro rovnost lidí podle pohlaví je při pohledu na dnešní poměry neuvěřitelně pokrokové, nevěřím, že by to dnes udělaly znovu. Jenže tehdy vládl v Iránu šáh a v Iráku král a žádní náboženští fanatici. Diplomaté těchto zemí ak při hlasování poslouchali příkazy panovníka a ne výkřiky fanatických imámů. Za obratem v této otázce je třeba vidět takzvanou „islámskou renesanci“ která začala v osmdesátých letech dvacátého století a která zatlačila ženu v arabském světě znovu do podřízeného postavení. V šedesátých letech 20 století bylo 60 procent lékařů v Afganistánu ženského pohlaví. Až ona islámská renesance uvrhla ženu opět i právně do postavení méněcenného člověka druhé třídy a většina žen z těchto zemí se k tomuto „privilegiu“ demonstrativním nošením hidžábu hrdě hlásí.

Komunistickým režimům musely připadat jako otevřená provokace články 8 a 9, které zní:

8) „Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, která jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem.“

               9) Nikdo nesmí být svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.“

Komunistické Československo sice mělo ústavu, dokonce byl v ústavě i článek o funkci ústavního soudu, tento ale nebyl nikdy ustanoven. Takže ke komu se měli nespravedlivě odsouzení nebo zatčení lidé odvolávat?

Určitě nebyl komunistům po vůli ani článek 12:

Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům a útokům.“

               Jak víme právě diskreditace politických oponentů a zásahy do jejich rodinného života až k nucení partnerů k rozvodu (znám to z vlastní rodiny, kdy byla manželka mého strýce, který se provinil jen tím, že byl poslancem za agrární stranu, po celých sedm let jeho věznění vystavována přímo nelidskému nátlaku, aby se nechala rozvést) – zkuste vydržet, když vám každou noc svítí do všech oken domu halogenové reflektory, abyste nemohli spát! A ráno pak za vámi přijdou a řeknou – podepište a my ty reflektory večer vypneme.

Článek třináct byl pak zcela ignorován:

„Každý má právo opustit kteroukoliv zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.“

               Jak víme, v komunistických režimech se jednalo o „trestný čin nedovoleného opuštění republiky,“ a byl trestán propadnutím majetku a nepodmíněnými tresty odnětí svobody na několik let. Čili zde dokonce oficiální zákon protiřečil Všeobecné deklaraci o lidských právech. Jen u berlínské zdi bylo zastřeleno více než 140 osob, které se provinily pouze tím, že ji chtěly přelézt. Letos přišel do kin německý film Michaela „Bullyho“ Herbiga „Balón“ který tuto perverzitu nelítostného pronásledování lidí chtějících opustit NDR velmi působivě popisuje. Nevím, zda se dostal do českých kin, ale určitě by si to zasloužil. Už proto, aby se na něho šli podívat ti, kterým je tak smutno za bývalým režimem.

Dnes je samozřejmě největším bodem sporu článek čtrnáct:

„Každý má právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azylu.“

               Problém je, že tento článek je asi nejčastěji zneužíván. Absolutní většina uprchlíků, kteří přicházejí z Afriky a předního východu do Evropy jsou ekonomičtí emigranti, kteří doufají v materiálně lepší život, politicky pronásledováni ale nejsou. Samotní emigranti, kteří se v roce 2015 valili přes hraniční přechod Spielfeld dvacet kilometrů od nemocnice, ve které pracuji, odhadovali podíl politických uprchlíků na deset procent, politici později tvrdili, že to bylo procent dvacet. I těch zbývajících 80 – 90 procent se samozřejmě odvolávalo na tento článek Deklarace a právě tím ji zpochybnilo a snížilo její účinnost. A nejvíc tito lidé uškodili právě oněm 10 – 20 procentům, kteří jsou vědomě či podvědomě s těmito ekonomickými uprchlíky házeni do stejného pytle.

Nicméně odmítání podpisu „migračního paktu“, který je stejně nezávazným dokumentem jako Všeobecná deklarace o lidských právech, dává vzpomenout na rok 1948. Kdo tehdy deklaraci nepodepsal? Země, mající nemalý problém s demokracií, která je základem kontroly fungování lidských práv.

Stejně je tomu i dnes. Podpis odmítá Maďarsko, které demokratické principy už úspěšně z fungování společnosti odbouralo, Itálie a Rakousko, které na tom pilně pracují a Česko, kde by diktátorské změny rádi zavedli aspoň pan premiér a pan prezident. Jakési „Deja-vu“, které by mělo mít působení budíčku.

Jedině demokracie bez přívlastků, jakkoliv nedokonalá, těžkopádná a dokonce i často zkorumpovaná, totiž zabezpečuje člověku jeho opravdu základní právo, které bylo definováno v článku 3:

„Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.“

               Tak jsme si zvykli na to, že toto právo je každodenní skutečností, že si ho přestáváme vážit. A stále víc lidí volí strany a politiky, kteří mají tendenci právě toto základní právo zpochybnit a nerespektovat.

Snad i proto je důležité si onen památný den 10. prosince 1948 připomenout.

Abychom NEZAPOMNĚLI.

Svátek všech svatých


Přiznám se, že je to jeden z katolických svátků, se kterým se nedokážu vnitřně tak úplně smířit a srovnat. V Rakousku je to samozřejmě dobrá věc, protože je to den pracovního volna pro katolíky (protestanti si jej vybírají o den dříve na Den Reformace 31. října, 1 listopadu mají ale volno taky, i když svaté nemají, tak trochu příznak pozitivní diskriminace menšin.)

Jenže co mi na tom svátku vadí, že je to svátek VŠECH svatých. Pokusím se tento můj postoj vysvětlit.

Samozřejmě je vyhlašování svatých tradicí, která má nejblíže k pohanství. Nabídnout každé zemi, každému národu, případně i každému městu jeho svatého jako náhradu za pohanského bůžka byla samozřejmě skvělá taktika, která přivedla do lůna církve zástupy nových věřících. Na druhé straně není divu, že právě kult svatých byla věc, kterou Luther ve své snaze o obrodě církve zrušil jako první.

Ale pomiňme tento aspekt, svatořečení má v katolické víře pevné místo, i když inflace, zavedená Janem Pavlem II., který stihl za svého (přiznejme dlouhého) pontifikátu vyhlásit za svaté více osob než všichni jeho předchůdci dohromady, tuto společnost svatých sice masivně rozšířila, ale i zrelativizovala.

Jak jsem řekl, na tom svátku mi vadí slovo VŠECH. Mezi svatými se totiž nachází vedle lidí, kteří si své svatořečení svým způsobem života skutečně nepochybně zasloužili i celá řada lidí pochybného charakteru i působení, někteří pak téměř kriminálního typu. Ti ovšem mají 1. listopadu svátek taky. A to mě irituje.

V podstatě se dají světci rozdělit do čtyř kategorií.

  • Jsou to osoby z evangelií. Jejich existence je doložena svatým písmem, stejně jako autoři těchto evangelií, tedy čtyři svatí evangelisti. Patří sem Ježíšova matka Marie (překvapivě nevzpomenutá v evangeliu Markově, čili Petrově jakožto skutečně autentickému svědectví o Kristově činnosti), apoštolové, Jan Křtitel atd. atd. K evangeliím přibývají i apokryfy, tedy evangelia neuznaná. Jak už jsem psal o článku o vánocích, mají tyto velký význam v křesťanské tradici (volek a oslíček u jesliček patří k němu) a až do pátého století byly uznávány za autentické. V té době byl už kult svatých rozvinut, takže se některými postavami se setkáváme jen v apokryfech – jako například svatá Petronilla, manželka Pilátova, která jej měla přemlouvat k tomu, aby dal Kristovi milost.
  • Svatí z legend – většinou se jedná o legendy z doby pronásledování křesťanů za dob císařů Nerona, Domiciána či Diokleciána. Jsou to mučedníci či mučednice, kteří zemřeli pro víru. Zda skutečně existovali, je pochybné, dochovali se jen v ústní tradici a některé zázraky kterými bylo jejich svatořečení zdůvodňováno (zázraky jsou podmínkou svatořečení i dnes) jsou dosti neobvyklé a řekněme zrovna nepravděpodobné. Ale zázraky ve své podstatě nepravděpodobné jsou. Takže například svatá Agáta mohla obrůst srstí, když byla vržena do bordelu, aby byla dostatečně neatraktivní a její nahotu nikdo neviděl. Sem zřejmě patří i svatý Mikuláš, i když jeho existence v tureckém Kemeru je doložena, jeho činnost je ovšem málo dokumentována a je zvláštní, že vlastně oficiálně za svatého nikdy vyhlášen nebyl. Dnes by už bylo opravdu trapné jeho svatořečení napravovat, je svatý prostě tradicí a jeho chrám v Bari je neskutečná obrovská a nádherná budova, kde už k ostatkům světce vykonal pouť i Vladimír Putin, jak o tom svědčí bronzová deska za sochou světce před kostelem. Legendy mohou být ale i novějšího původu. K svatořečení Jana Nepomuckého si Jezuité vymysleli legendu o ochraně zpovědního tajemství, i když se skutečným procesem s Janem Nepomuckým nemá fakt, že byl zpovědníkem královny Žofie, nic společného. Ale na základě této smyšlené historie byl mučedník Jan (o jeho nezákonném zabití králem Václavem nikdo nepochybuje – zabýval jsem se tím ve své knize Zločiny českých králů) vyhlášen svatým, aby se lépe dařila rekatolizace vzpouzejících se protestantských Čech.
  • Svatí, jako historické osoby, které si své svatořečení svým způsobem života opravdu zasloužili. Ti odpovídají mé představě, která bohužel odporuje církevní doktríně o predestinaci, která je ještě stále platná. Podle ní se člověk svatým nestává, ale rodí. Čili podle představy katolické církve bylo o svatosti dané osoby rozhodnuto už při jeho narození a tím pádem se samozřejmě nikdy nemohl dopustit ničeho špatného. Má představa je, že si tito lidé zasloužili svou svatost až svými činy. Ať už jsou to svatá Anežka česká, svatý Vojtěch, svatí Cyril a Metod, či svatý František a Antonín.
  • Poslední skupinou jsou lidé, kteří byli svatými prohlášeni z politických důvodů. Ať už bylo třeba upevnit nějakou doktrínu nebo jen někoho namíchnout, případně pohnout k politické podpoře. Proto byla třeba svatá Brigita švédská vyhlášena svatou dokonce třikrát – nemohu posoudit její zásluhy, ale že ji dvakrát vyhlásili za svatou nepraví papežové, jen aby posílili svou politickou pozici a získali si skandinávské království na svou stranu, už samo o sobě zavání skandálem. Ale to by bylo ještě to nejmenší.

Klasickým příkladem polického svatořečení je vyhlášení Thomase Becketa, arcibiskupa z Cantenbury za svatého. Thomas Becket, někdejší přítel a společník krále Jindřicha II. Plantageneta byl z královy iniciativy povýšen na hlavu anglické církve. Vzal ale nový úřad z králova hlediska příliš vážně a začal králi odporovat a hájit zájmy Říma. Přesně to král od svého někdejšího společníka neočekával a nakonec jen nechal v roce 1170 zavraždit. Už v roce 1173 jej dal papež Alexandr III. vyhlásit za svatého – s jediným cílem – popudit Angličany proti jejich králi. Za svatého byl vyhlášen římský císař Jindřich II., ačkoliv přepadl pohřební průvod zemřelého císaře Otty III. a zmocnil se jeho pokladu (z části nechal pak postavit kazatelnu v chrámu v Aachenu.) Jako císař skutečně nic svatého nevykonal, právě v české politice hrál velmi nepříjemnou roli, kdy se míchal do sporů o český trůn v době zápasů mezi třemi syny Boleslava II. (Boleslav III., Jaromír a Oldřich) a je div, že český rod Přemyslovců tehdy i díky jemu nevymřel. Nicméně mu byla přičtena k dobru jeho bezdětnost, mnohem později byla vytvořena legenda, podle které jeho žena Kunigunda (rovněž vyhlášena za svatou) složila slib čistoty a proto spolu císař a císařovna žili jako (bratr se sestrou). Kdo nevěří, ať tam běží.

Jinou Kunigundu, manželku vévody Boleslava Malopolského zvaného „Stydlivý“ vyhlásil v roce 1999 jako svatou Kingu (Poláci měli očividně se jménem Kunigunda své problémy) – kdo jiný než Jan Pavel II. I ona neměla se svým manželem údajně po celých čtyřicet let společného života pohlavní styk, což vedlo k vymření malopolské větve Piastovců a zabrání jejich země českým králem Václavem II. Možná skutečně Boleslav umrtvoval své tělo v celoživotní snaze dosáhnout svatosti. Někdy ovšem stačila k zásluhám o svatořečení i banalita, kterou medicínsky zveme fimóza. Obřízka sice tuto indispozici snadno odstraní, v časném středověku byla ale zřejmě pro pravého křesťana nepřípustná – obřezávali se přece Židé a Muslimové. Zajímavé je, že právě papežové, kteří se sami slibu čistoty velmi často nedrželi a plodili děti jako na běžícím pásu, považovali sexuální zdrženlivost (ať už skutečnou nebo proklamovanou – dobrovolnou nebo zdravotně vynucenou) za důvod k svatořečení.

Ale je i mnohem hůř. Papež Řehoř VII. zahájil politický „boj o investituru“. Přinutil císaře Jindřicha IV. k jeho slavné cestě do Canossy, kde se před papežem musel pokořit. Poté se rozpoutala válka, která stála mnoho lidských životů. Papež sám byl od císaře poražen a vyhnán, musel povolat na pomoc Normany z Neapole a vydat jim Řím. Následovalo masové vraždění římského obyvatelstva a obrovský požár, který zničil dvě třetiny města. Řehoř VII. se musel před nenávistí římského obyvatelstva uchýlit do Salerna pod ochranu normanského krále Roberta Guiscarda, tam i zemřel a je pochován. Už za svého života byl tento papež svými současníky označován za „svatého satana“ nebo přezdívkou „Höllebrand“ tedy pekelný oheň – původním jménem se totiž jmenoval Hildebrand. Za své zásluhy v boji o moc Říma a papežství byl vyznamenán „in memoriam“ vyhlášením za svatého v roce 1606, tedy v čase eskalace náboženských konfliktů mezi katolíky a protestanty. Za svatého ho vyhlásil papež Pavel V. známý svým fanatismem – nechal odsoudit Koperníkovu heliocentrickou teorii a po bitvě na Bílé Hoře dal slavit v Římě Te deum v kostele Santa Maria dell´Anima.

Přímo výsměchem je pak svatořečení známého inkvizitora Jana Capestrana. V roce 1453 se osobně podílel na protižidovském pogromu – byl inkvizitorem, který měl vyšetřovat údajné znesvěcení svaté hostie ve slezské Vratislavi – v podstatě šlo jen o obvyklou záminku k vyhnání Židů a zbavení je majetku. Na 300 lidí bylo zatčeno a vyslýcháno – Capestran osobně dohlížel na mučení zajatých židů a vynucování přiznání – celkem 58 lidí bylo zaživa upáleno. V roce 1690 byl i tento člověk prohlášen za svatého, údajně hlavně proto, že v bitvě u Bělehradu v roce 1456 třímal vlajku křesťanského vojska a po slavném vítězství se stejně jako vojevůdce Jánoš Hunyadi nakazil morem a zemřel. Musím se přiznat, že se mi při pomyšlení na tohoto světce obrací žaludek.

Svatý papež Pius V. (papežem 1566 – 1572) za sebou zanechal ještě krvavější stopu. Ve své snaze zničit všechny „kacíře“ poslal své oddíly na pomoc francouzským katolíkům a jejich veliteli udělil rozkaz „nezatýkat žádné hugenoty a toho, kdo se vám dostane do rukou, okamžitě zabít.“ Později si stěžoval, že hrabě ze Santa Flory nedodržel tento rozkaz. Vévodovi z Alby za masakry v Cahors, Tours, Amiensu a Toulouse poslal požehnaný klobouk a meč. Exkomunikoval anglickou královnu Alžbětu I. což vedlo v Anglii ke krvavým nepokojům. Svatořečen byl v roce 1712 papežem Klementem XI.

Ale i jiná svatořečení byla motivována politicky, zejména svatořečení obětí náboženských válek v sedmnáctém století, vyznamenával se v tom především Jan Pavel II. vyhlášením Jana Sarkandera či tří košických mučedníků za svaté. Jan Pavel sice navenek hlásal smíření mezi konfesemi, těmito svatořečeními ale přiléval vědomě olej do ohně a animozity mezi křesťany katolického a evangelického vyznání jen zvětšoval. Ostatně i on se dočkal svatořečení, které není možné označit za jiné, než politické. (a které už za svého života sám cílevědomě připravoval) Že papež František jeho svatořečení spojil se svatořečením Jana XXIII., tedy člověka naprosto odlišného chápání úlohy církve a postavení papeže, tuto skutečnost dokázalo jen poněkud oslabit.

Bohužel se zřejmě nikdy nepodaří společnost světců pročistit. Kdo už jednou byl papežem vyhlášen za svatého, svatým i zůstane, papež je přece ve věcech náboženských neomylný. Přesto se s kultem VŠECH svatých prostě nemůžu smířit.

Jak se asi cítí svatý František z Assisi ve stejné společnosti s Janem Kapistránským? Změnit to ale nemůže ani on.

Mám tedy své dilema. Uctívám svaté, kteří si své svatořečení opravdu zasloužili. V žádném případě ale ne VŠECHNY. Řeším mé dilema podobně, jako jsem řešil mou neúčast na manifestacích prvního máje za komunistického režimu. Beru si dobrovolně službu.

Martinská deklarace 30.říjen 1918


Martinská deklarace – proč Slováci neslaví 28.říjen

 

Vlastně jsme byli po rozdělení republiky uražení, když Slováci hned po vyhlášení samostatnosti škrtli 28. říjen ze seznamu státních svátků. Češi to chápali jako projev nevděku, vždyť tehdy v roce 1918 vlastně zachránili slovenský národ před zánikem. A ten byl skutečně reálný. V roce 1913 se k slovenské národnosti hlásilo 400 lidí s vysokoškolským vzděláním. Tedy ani ne dost, aby obsadili ministerstva, ne to aby se postarali o místní správu na okresní úrovni, zabezpečili chod škol a nemocnic. Tento stav byl výsledkem důsledné maďarizace, které byli vystaveni zejména po roce 1967, tedy po rakousko-uherském vyrovnání. Maďaři nezapomněli, že se Slováci v revolučních letech 1848 – 1849 postavili na stranu Rakouska. Brali to jako zradu a nehodlali něco takového dopustit ještě jednou. Slovenský národ neexistoval ani v mezinárodním povědomí a je nepochybně zásluhou Adreje Hlinky, že díky masakru v Černové v roce 1907 vůbec někdo zaznamenal, že v Uhersku existuje národnostní problém. Maďaři postupovali v maďarizaci Slováků velmi cílevědomě a úspěšně. Nešlo jen o násilí, to bylo používáno jen výjimečně. Ale absolvent vysoké školy (budapešťské, pražští absolventi museli nostrifikovat, i když se školy nacházely v jednom státě) dostal hned lákavou nabídku práce ve státní správě – pokud se přihlásil k maďarské národnosti. Pokud trval na tom, že je Slovák, čekala ho kariéra učitele v nějaké zapomenuté slovenské vísce pod horami. Nebylo mnoho těch, kdo svodům kariéry a blahobytu odolali. Střední školy, školy měšťanské i odborné měly vyučovací jazyk maďarský. Slovenština se udržovala jen na obecných školách. V roce 1910 bylo na Slovensku 3862 obecných škol. Z těch bylo jen 482 slovenských (ale i v nich se muselo týdně povinně vyučovat 18 hodin v maďarštině). V roce 1913 zbývalo už jen 344 slovenských škol. Ze čtyř set spisovatelů, žurnalistů a vůbec lidí činných v umění krásného slova se k slovenské národnosti hlásilo v roce 1913 devatenáct. (k německé 47!)

Slovenská inteligence podléhala rezignaci. Nevěřila už na vlastní síly, poslední nadějí byl panslavismus, jehož mluvčím byl Svetozár Hurban Vajanský, rezignovaně a marně očekávající záchranu z Ruska. Tento trend ovšem nebyl omezen jen na Slovensko. Panslovanů bylo mnoho, i Tomáš Garrigue Masaryk věřil původně na záchranu z Ruska (než Rusko osobně navštívil a vrátil se vystřízlivělý s větou „příliš mnoho alkoholu, příliš málo zodpovědnosti). I Karel Kramář očekával spojenectví s Ruskem ještě i po vzniku Československa (jeho manželka Naděžda byla Ruska).

Byli samozřejmě i Hlasisté. Toto hnutí se nazývalo podle časopisu Hlas, který byl zakázán maďarskou vládou v roce 1904, tíhlo k Západu, mělo vazby na Čechy a snažilo se obrodit Slováky především na ekonomické bázi. K této skupině patřil lékař Vavro Šrobár či jeden ze DVOU slovenských poslanců v uherském sněmu – rovněž lékař Pavol Blaho. Druhým byl Milan Hodža, novinář, který byl ovšem do uherského sněmu zvolen za volební obvod ve Vojvodině v dnešním Srbsku. Hodža měl jako jediný Slovák bližší vztah k Františkovi Ferdinandovi d´Este a znal tedy jeho federalistické plány, od nichž očekával záchranu slovenského národa. Se smrtí arcivévody tato naděje zhasla.

Vytvoření Československé republiky znamenalo pro slovenský národ záchranu – a přesto Slováci 28. říjen neslaví. Jak to?

V podstatě je to velmi dobře pochopitelné. 28. října se totiž na Slovensku nestalo vůbec nic. Slováci měli o politickém dění jen kusé informace. Věděli, že Češi veřejně prohlašují cíl Československého státu, že předseda svazu českých poslanců ve vídeňském parlamentu prohlásil, že Češi bez Slováků samostatnost nechtějí. Věděli  že existuje československá exilová vláda a jeden z jejích tří ministrů je Slovák (Rastislav Štefánik). 24. října svolal předseda Slovenské národní strany Martin  Dula slovenské vlastence na 30. říjen 1918 do Turčanského svätého Martina. Pozval prostě lidi, o nichž věděl, že mají národní smýšlení. Jestliže tedy měli Češi Národní výbor, který se skládal z profesionálních politiků a většinou z lidí, kteří už měli za sebou kariéru říšského poslance, Slováci neměli naprosto nic. Český Národní výbor mohl argumentovat určitou politickou autoritou – skládal se ze zástupců stran, které byly v roce 1911 zvoleny do vídeňského parlamentu. Shromáždění v Martině takovou autoritu naprosto postrádalo. Je to v dnešní době televize, internetu a whats appu nepředstavitelné, ale lidé, kteří se 30. října sešli v Martině, neměli o událostech 28. října v Praze žádnou vědomost.

Vavro Šrobár seděl v Praze a Milan Hodža v Budapešti. Jedině Ivan Dérer, který dorazil z Vídně, měl určité informace od českých poslanců, ale protože odjel z Vídně ještě před 28. říjnem, o pražském převratu taky nevěděl.

Maďarská vláda poslala do Martina dvě naprosto rozdílné výpravy. Odstupující vláda ministerského předsedy Weckerleho poslala dvě setniny vojska, nová vláda Karolyiho poslala delegaci feministek, které měly působit na manželky účastníků sněmu, aby přesvědčily své manžely o potřebě setrvání v Uherském království.

Slovenské dějiny tedy nezačínají 28. říjnem jako české ale říjnem třicátým, kdy byla přijata Martinská deklarace.

Text deklarace, ve které se slovenský národ na základě práva na sebeurčení národů, vyhlášeného Woodrowem Wilsonem, domáhá své svéprávnosti, připravil evangelický farář Samuel Zoch. Text má ovšem několik háčků, které jsou dodnes předmětem sporů. Vyhlašuje se, že:

1.Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa…

               2.Pre tento česko-slovenský národ žiadame i my neobmezené samourčovacie právo na základe úplnej neodvislosti.

               Jak víme, na základě této deklarace se později Češi snažili ideu jednotného československého národa uskutečnit a beznadějně přitom selhali. Takový národ prostě existoval jen v politickém prohlášení, ne ale v realitě. Už paragraf jedna se nezakládá ani v jenom bodě na pravdě. Slovenská spisovná řeč existovala od doby Ľudovíta Štúra a od češtiny se rozhodujícím způsobem odlišovala. Kulturně historická jednota je termín bez obsahu. Oba národy žily tisíc let odděleně v jiných státních útvarech s jinými právními, politickými s kulturními pravidly, o kulturně historické jednotě nemohlo být tedy ani řeči.

Problém je v tom, že vlastně nevíme, jak vypadala původní deklarace, kterou účastníci Martinského sněmu odhlasovali, když zvolili i dvacetičlennou Národní radu z příslušníků tří politických směrů (obecného směru národního – zde působili především slovenští evangelíci, kteří měli na sněmu většinu, i když tvořili jen asi deset procent slovenského obyvatelstva, zato ovšem většinu slovenských intelektuálů, pak sociálně demokratického a konečně katolického.)

Text už odhlasované deklarace byl totiž pozdě večer změněn, když do Martina dorazil z Budapešti Milan Hodža. Hodža měl nejnovější informace, především znal Andrássyho nótu z 27. října, a jestliže se původní deklarace odvolávala jen na Wilsonovo prohlášení o právu na sebeurčení, teď byla doplněna i o text, že se tak děje na základě uznání tohoto práva rakouským ministrem zahraničních věcí. Druhá změna, kterou Hodža v proklamaci prosadil, je mnohem citlivější a dodnes je pramenem sporů. Původní deklarace požadovala, aby byli Slováci na mírové konferenci zastoupeni vlastní delegací. Hodža upozornil na fakt, že zahraniční velmoci uznaly exilovou Masarykovu vládu za zástupce obou národů a Slováci poté žádost o vlastní zastoupení z deklarace vyškrtli. Existují tedy texty dva, jeden odhlasovaný narychlo svolanými lidmi, které spojovalo jen to, že se vzájemně znali a druhý, upravený uherským poslancem slovenského původu (zastupující volební okrsek v srbské Vojvodině). Je opravdu těžké říci, který z nich má větší autenticitu. Ovšem i Andrej Hlinka, který později nejvíc napadal text deklarace a tvrdil, že byla hanebně zfalšována, ve svém ohnivém projevu v Martina 30. října volal ohledně vztahu k Čechům: „Jedni sme a jedni ostaneme. Nás nič a nik nerozbije.“

  1. října údajně část účastníků sněmu, která se sešla na v budově Tatrabanky, připojila k deklaraci ještě tajnou klauzuli, podle které měli mít Slováci právo se po deseti letech soužití ve společném státě rozhodnout, zda chtějí v Československu setrvat nebo zda chtějí samostatnost nebo jinou formu státního uspořádání. V písemné formě tuto klauzuli nikdo neviděl, je ale dost možné, že se přítomní, vedení především výbušným Ferdišem Jurigou, na něčem podobném usnesli. Ovšem sešel se zde jen zlomek účastníků včerejšího sněmu. Jestliže byla tedy autorita sněmu 30. října už dost pochybná, byla autorita shromáždění 31. října ještě mnohem pochybnější.

Je pravdou, že Češi později žádosti Slováků a jejich autonomii tvrdošíjně odmítali (i když ji přiznali Podkarpatské Ukrajině) a tím budili negativní emoce a hnali vodu na mlýn slovenským nacionalistům. Bylo to v podstatě hloupé, jako by Češi opakovali chybu rakouského císařského domu. Hlavní motivací byla zřejmě ona utopistická myšlenka, vytvořit z Čechů a Slováků jeden národ, který by byl v novém státě většinový. Ani Češi samotní a tím méně Slováci, tvořili v národnostně pestrém Československu většinu. Udělením autonomie by naděje na uskutečnění této myšlenky definitivně padla. Jenže ona byla mrtvá od samého začátku a její prosazování bylo jen důsledkem arogance pražských úředníků, kteří jako by se naučili způsobům politického jednání od svých rakouských předchůdců.

Je ovšem pravda, že Slovensko stálo na konci roku 1918 před spoustou naprosto neřešitelných problémů. Tedy neřešitelných vlastními silami.

Problém maďarské nepoddajnosti. Zatímco Rakousko se doslova zhroutilo, Maďaři se ukázali být i přes porážku ve válce mnohem silnějším protivníkem. Nehodlali kapitulovat. Navíc se k moci dostal Mihály Karolyi, který si uvědomoval, že může Uhersko udržet ve starých hranicích, jen pokud si získá příchylnost národů v těchto hranicích žijících. Ukázal se schopným diplomatem, místo na útlak vlád Tiszovy či Weckerleho vsadil na dialog a byl mnohým slovenským představitelům sympatický. Nabízel federalizaci Uher, tedy to, co bylo pro předcházející uherské vlády naprosto nemyslitelné a na čem selhaly federalizační snahy císaře Karla. To byla lákavá myšlenka. Na druhé straně se Karolyi ukázal i jako rozhodný obránce uherských hranic, v polovině listopadu 1918 maďarské jednotky vytlačily české vojáky ze Slovenska. Karolyi připravoval na polovinu listopadu volby do Uherského sněmu a to na CELÉM území někdejšího Uherska. Kdyby na Slovensku skutečně proběhly, byla by to těžká, možná i smrtelná rána rodícímu se Československému státu. Tady se ukázal jako nesmírně užitečný Milan Hodža, který se rozhodl s novou maďarskou vládou vyjednávat. Jeho taktikou bylo „hovoriť, hovoriť a hovoriť“, jen aby získal čas a umožnil konsolidaci zatím neexistující československé armády a administrativy. Až do konce listopadu 1918 mu tato taktika vycházela (slovenská správa se neměla podle tehdejší dohody týkat Košic a Bratislavy, byla mu ale přislíbena Nitra), než Maďaři jeho taktiku prohlédli.  Metoda cukru a biče, šikovně provozovaná maďarskou vládou, působila. Teprve pád Karolyiho 21. března 1919, daný Dohodou nadiktovanou a pro Maďary nepřijatelnou demarkační čarou, nástup bolševické revoluce Bély Kuna a následná vojenská okupace Slovenska maďarskou Rudou armádou vrátily nedůvěru mezi Maďary a Slováky do starých poměrů a umožnily identifikaci Slovenska s novým Československým státem. Bez české podpory ale hlavně bez podpory dohodových mocností by Slováci vlastními silami nikdy nebyli schopni maďarskou armádu ze svého území vytlačit.

Problém hranic.  Zatímco české země měly definovány své historické hranice Českého království, které formálně nepřestalo existovat ani v době habsburské monarchie (přestože se František Josef nikdy nedal korunovat českým králem a Karel to prostě nestihl), Slovensko jakékoliv historické hranice postrádalo. Už tisíc let bylo součástí Uherského království a navíc turecká agrese promíchala obyvatelstvo, když napřed utíkali Maďaři před Turky na Slovensko, pak postupovali Slováci spolu s Maďary na Turky vyklizený jih. Ani samotné určení národnosti obyvatelstva nebylo snadné. Pod maďarizačním tlakem se velká část Slováků odnárodnila, zejména v jeho nejchudší části na Východě. Tam si komisaři, kteří byli pověřeni sčítáním obyvatelstva, museli nesčetněkrát vyslechnout fatalistickou odpověď, když se ptali na národnost „Šicko jedno, keď bude dobre medzi Maďarmi, su Maďar, keď medzi Čechmi, su Slovák.“ Za takových podmínek bylo určení národnostní hranice prakticky nemožné. Hodža vyjednával s Karolyiho vládou o tři sporná města – Bratislavu, Nitru a Košice. Že se nakonec všechny tři dostaly do Českoskovenského státu je zásluhou Benešovou, který využil svých známostí a argumentoval ne národnostní ale strategicky hájitelnou hranicí a ekonomickými zájmy.

Je nám známo, že Bratislava není slovenské město. Není to ale ani maďarské město. Je to město německé a nový československý stát potřebuje nutně z ekonomických důvodů bratislavský říční přístav…“

Hranice byla nakonec určena Dohodovými mocnostmi v Trianonu, tento diktát měl za následek pád Karolyiho vlády, nástup komunismu Bély Kuna a skutečnou krvavou válku, kterou by Československo bez pomoci Dohody nikdy nebylo schopno vyhrát. (Legie byly ještě na Sibiři) Ostatně válka začala oficiálně poté, co Československá armáda nepromyšleně překročila demarkační linii určenou v Paříži, agresorem byla tedy vlastně oficiálně ona. I na severu byly problémy s Polskem, které si dělalo nároky na části Oravy a Spiše (a nakonec je i dostalo). Nicméně etablování Slovenska v jeho dnešních hranicích stálo tisíce lidských životů a jako nevítaný vedlejší fenomén muselo Československo přijmout do svých hranic půl milionu Maďarů, kteří se stejně jako Němci v Sudetech s novým státem nehodlali identifikovat.

Problém administrativy – byl přímo obrovský. Z 30 000 lidí, zaměstnaných ve státní správě se jen 2000 hlásilo k slovenské národnosti. Neexistoval ani jediný slovenský soudce. Úředníci maďarského původu houfně prchali a zanechávali za sebou chaos. Stav bezpráví měl za následek rabování a přepady velkostatků. Statkáři, kteří byli téměř všichni Maďaři, si najímali soukromé armády na ochranu svého majetku. Je symptomatické, že první slovenská vláda byla jmenována v Praze a nebyl v ní nikdo z v Martině zvolené Národní rady. Skládala se ze čtyř mužů: Vavro Šrobár byl jejím předsedou a ministrem financí, Ivan Dérer byl ministrem obrany a policie, Antonín Štefánek ministrem školství a Dr.Blaho měl na starost zásobování a organizaci Národních rad.  Tato vláda to při prvním pokusu nedotáhla dál než do Malacek. Při druhém pokusu se usadila v Žilině, její cestu do Bratislavy narušil bojkot železničních dělníků – za ně museli být přivoláni železničáři z Čech a Bratislava přivítala tuto novou vládu generální stávkou.

Problém školství – byl prakticky neřešitelný. Učitelů, kteří byli ochotni vyučovat slovensky či kteří aspoň ovládali slovenštinu, bylo poskrovnu. A to hovoříme o základních školách. Na školách středních, odborných a vysokých se počet vysokoškolských učitelů ovládající slovenský jazyk rovnal prakticky nule. Jen masivní přísun českých učitelů umožnil vybudovat slovenský vzdělávací systém – začínalo se prakticky od nuly.

Problém infrastruktury byl rovněž nemalý. Slovensko bylo logicky navázáno na infrastrukturu Uherskou. Zde byly doly, zde bylo nerostné bohatství, ovšem vzhledem na poměrně slabou industrializaci Uher nehrál tento fakt podstatnou roli. Průmysl nebyl na Slovensku téměř žádný, silniční a železniční síť byla velmi slabá. Jediným spojením s českou částí státu byla bohumínská železnice, která navíc hrozila být přerušena, pokud by se Polsko zmocnilo Těšínska. Proto Češi tak usilovně bojovali i o připojení Valtic k Československu – zde vedla ještě jedna železnice na Záhoří a do Bratislavy. Nakonec je dostali, i když Rakušané byli ochotni postavit na vlastní náklady železnici o něco severněji, aby probíhala po českém území. Říční doprava nemohla hrát prakticky žádnou roli, už proto, že celý Dunaj probíhal zemím obydleným maďarským obyvatelstvem – snad jen s výjimkou německého Prešpurku – tedy Bratislavy. Až velké investice (např. Baťa nebo zbrojní průmysl, který byl logicky budován co nejdále od německých hranic) pomohly slovenské ekonomice na nohy: Jestliže v roce 1919 tvořilo Slovensko 7 procent československého DPH, bylo to o deset let později už 13 procent. A provázanost české a slovenské ekonomiky rostla nadále, než ji přervaly události let 1938 – 1939. Nicméně po roce 1939 bylo už Slovensko poprvé schopno (i když jako německý vazal a ve válečných podmínkách) samostatné existence.

Jestliže tedy Slováci neslaví 28. říjen, je to naprosto pochopitelné. Ten den se jich týkal jen nepřímo a se požděním několika dní. Několik iniciativ, aby byl tento den znovu zaveden, selhalo, nicméně aspoň letos jednorázově byl vyhlášen státním svátkem 30. říjen. Martinská deklarace, jedno nakolik její autoritu a její text můžeme zpochybňovat, má pro existenci slovenského národa přímo klíčový význam. Samostatnými se stali až 1.1.1993. A není třeba jim jejich odchod zazlívat. Stejně bychom se mohli zlobit na dítě, které dospělo a opustilo rodinný dům a vyčítat mu náklady na jeho výchovu a vzdělání. Což by bylo nesmyslné.

Ovšem bez 28 října a následně bez oné Martinské deklarace, která položila základy soužití českého a slovenského národa, by to Slováci nebyli dokázali. Ale oni to ví, i když o tom neradi mluví.

28. říjen 1918


Dovolím si zveřejnit můj článek k 28.říjnu o týden dřív, než jsem původně zamýšlel, ale příští týden není jisté, zda budu mít přístup k internetu, z něhož bych to mohl provést. Neodpustil bych si ale, kdybych to neudělal. A tak trošku předběhnu.

 

V podstatě začal habsburské monarchii odpočet už prvního března 1792. Tehdy totiž zemřel poslední reformní císař, poslední panovník, který se pokoušel pochopit ducha doby a monarchii přetvářet v jejím smyslu – Leopold II.

Po něm přišla řada neschopných panovníků František I., Ferdinand I. a František Josef I. Ani jeden z nich nechápal, co doba přináší a neměl potuchy, jak by měl na podněty vývoje společnosti reagovat. Výsledkem byl zkostnatělý konzervativní režim, který se rozhodl udržet u moci prostřednictvím násilí – policejního a v případě potřeby i vojenského. Období Meternichovo 1815 – 1848 a poté Bachovo 1849 – 1859 svým špiclováním  a zatýkáním stále více odcizovalo vládu obyčejnému lidu, zejména ale jeho intelektuální vrstvě. Násilné potlačení revoluce v roce 1848 a následné persekuce byly smrtelnou ranou pro celou monarchii, i když to tehdy ještě nechápala. Ani poté to nebylo lepší. Lid se na vládu díval shovívavě se skrývanou nedůvěrou či dokonce nenávistí – nikdo jiný nedokázal vztah českého prostého lidu k habsburské monarchii popsat lépe než Jaroslav Hašek ve svém „Dobrém vojákovi Švejkovi.“ Tu shovívavost si vláda vynucovala systémem policejních agentů, provokatérů, censorů a vládě poplatných soudců. Podporu si tak získat nemohla a ani o ni v podstatě neusilovala. A vláda bez podpory lidu visí ve vzduchu, jak říkával můj otec – na bajonetech se věčně sedět nedá. Daný stav vedl k propadu nejen morálnímu ale i ekonomickému. Ne nadarmo parafrázovali Češi, známí svým kousavým sarkasmem, dekret o vyhlášení války „Mým národům“ na „Mým marodům.“ Monarchie byla nemocná a neznala na své choroby lék. Z toho pohledu je třeba chápat rozpad Rakousko-Uherské monarchie. V roce 1918 jí už nebylo pomoci, protože byla v podstatě všemi národy (včetně rakouských Němců) prostě odmítnuta. A porážka v nesmyslné válce, kterou tato vláda naprosto zbytečně rozpoutala, oslabila režim natolik, že se nemohl bránit. Jinými slovy – osvědčené prostředky – policie a armáda – prostě nebyly k dispozici a nic jiného císař a jeho ministři po celé století nepoužívali.

Před válkou si málokdo ze zodpovědných rakouských politiků připouštěl, že je vlastně situace tragická. Mezi výjimky patřil následník trůnu František Fedinand d´Este. Tomu bylo zřejmé, že centralizovaná říše nepřežije a že je třeba potřebám národů vyjít vstříc. Plánoval federalizaci říše – mělo být vytvořeno 17 federálních útvarů s vlastními vládami a parlamenty  a s centrem ve Vídni. Františku Ferdinandovi bylo jasné, že takový plán narazí na rezolutní odmítnutí ze strany Uhrů, kteří o nějaké federalizaci své části říše nechtěli ani slyšet. (Ze strachu z maďarské reakce se František Josef nikdy nedal korunovat českým králem, čímž se v Čechách a na Moravě dále zdiskreditoval). František Josef se Maďarů panicky bál, František Ferdinand je patologicky nenáviděl. Ani to nebyly dobré předpoklady pro budoucnost říše. Panoval strach z občanské války s Uherskem a Rakousko si uvědomovalo, že na ni nemá dost sil. S ruskou pomocí jako v roce 1849 počítat nemohlo, Meternichova „Svatá aliance“ bylo už dávno mrtvá, ostatně zahubili ji samotní Rakušané svým chováním v době Krymské války. František Ferdinand proto pěstoval styky s Německem, od něhož očekával rozhodující pomoc. Rakousko už stejně bylo na německé politice naprosto závislé, poslední pokus anglického krále Eduarda VIII., který se v roce 1908 v Bad Ischlu pokoušel přimět Františka Josefa I. ke spojenectví s Británií a tím k izolaci Německa, selhal na strachu rakouského císaře ze svého mocného souseda.

Zabitím Františka Ferdinanda v Sarajevu zmizel poslední politik, který byl schopen (nebo možná jen ochoten) federalizaci Rakouska provést a tím říši možná zachránit. Jeho smrt vyvolala zbytečnou válku a Rakousko už čekala neodvratně cesta do záhuby.

Samotný proces vytvoření nezávislosti Československa byl pozvolný a velmi dlouho byl veden ze zahraničí, aniž by se doma dočkal nějaké skutečné podpory.  Císaři se vymstilo, že dal odsoudit k smrti Tomáše Gariggua Masaryka a rakouská vláda perzekuovala jeho rodinu. I trest smrti pro Karla Kramáře, Aloise Rašína, Vincence Červenku a Josefa Zamazala, který vynesl rakouský soud 3. července 1916 za údajnou velezradu, vzbudil logicky negativní emoce, současně ale umlčel českou politickou reprezentaci, která se až do roku 1917 předháněla v projevech loajality k rakouskému režimu, čímž situaci zahraničnímu odboji právě neulehčovala. Naštěstí 21. listopadu 1916 zemřel starý císař a nový vládce Karel byl mnohem méně bojechtivý. V lednu 1917 byl odsouzencům změněn trest na dvacet let vězení a v červenci 1917 byli amnestováni. Karel hledal cestu k dorozumění se „svými národy“, bylo už ale příliš pozdě. Emoce byly vypjaté a za loajálními projevy českých politiků byl jen strach ale žádná skutečná věrnost režimu. Češi jen čekali, až se vláda zcela položí, otevřeného odporu, který by přinesl krveprolití, se vyhýbali. Ostatně i Beneš z Paříže varoval před ukvapenými akcemi a radil soustředit síly na jaro 1919, kdy měla jarní ofenzíva spojenců definitivně zlomit odpor Ústředních mocností. Nakonec se události o půl roku uspíšily, především díky naprosté demoralizaci rakouské armády.

V roce 1918, tedy v posledním roce války, se věci daly do pohybu. První impulsem bylo vyhlášení 14 bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona 8. ledna 1918. Ale POZOR! Desátý bod se týkal „Vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakouska-Uherska“. Mluví se tady jen o autonomii, ne o samostatnosti.

Dalším faktorem byl panický strach císaře Karla z bolševické revoluce. 17.červcence 1918 zavraždili bolševici celou carskou rodinu a Karel se bál stejného osudu. Pokud by se demoralizovaní vojáci vrátili hladoví z prohrané války se zbraněmi v rukou, nebylo by opakování petrohradských událostí ve Vídni zcela nereálné. Aspoň v očích císaře, a ty byly příliš ustrašené. V Rakousku-Uhersku neexistovala radikální síla, ochotná vést občanskou válku, navíc si každý národ vařil svou vlastní polívčičku. Existuje karikatura, znázorňující telefonát mezi Vladimírem Iljičem Leninem a vůdcem českých sociálních demokratů Bohumírem Šmeralem, v němž Lenin žádá: „Je třeba připravovat lidovou revoluci.“ Šmeral odpovídá: „Nemožno, připravujeme lidový ples.“

Proto i celá česká revoluce proběhla tak nějak „po česku“, jak to nejlépe dokázal definovat Jaromír Hašek, když napsal svou knihu „Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona.“ Stejně tak mírně působila česká politická reprezentace na slábnoucí vídeňskou vládu, v podstatě čekala, až se zcela rozpadne, radikalita stoupala až s rostoucí bezmocností Vídně.

Třetím faktorem revoluce 28. října byl naprostý rozpad rakouské armády na italské frontě. Po posledních neúspěšných ofenzívách na Monte Grappa 24. října 1918, přešli Italové 27. října u Vittoria Veneta do protiútoku – a celá rakouská obrana se během jediného dne zcela rozsypala. Demoralizovaní vojáci odmítali bojovat.

Z tohoto hlediska je třeba vidět i porovnání neúspěchu pokusu o revoluci 14. října, kterou vedli čeští socialisté a která skončila naprostým neúspěchem s úspěchem 28. října. 14 října stály v ulicích ještě kulomety a generálové byli připraveni je proti lidem použít. Pozitivní na 14 říjnu bylo hlavně to, že si socialisté netroufali provádět další akce samostatně a podřídili se jednotnému velení Národního výboru, což věci vyhlášení československé republiky rozhodně prospělo.

Češi měli totiž od července 1918 svou vlastní reprezentaci, takzvaný Národní výbor, utvořený ze zástupců stran, působících v rakouském parlamentu podle výsledků voleb v roce 1911. Jeho vytvoření bylo nesmírně důležité, protože představoval určitý politický útvar, který se prohlásil být mluvčím českého národa – a hlavně, císař tuto skutečnost akceptoval.

V roce 1918 bylo císaři Karlovi už jasné, že centralizovaná říše jeho předchůdců nemůže přežít, nabídka autonomie přišla ovšem příliš pozdě (až v září 1918!) – jako skoro všechno. Habsburkové stále běželi až za vývojem, nedokázali ho předběhnout. 26. října 1918 zašel císař ještě dál (vlastně dál, než původně navrhoval Wilson – a nabídl svým národů, federaci – tedy to, co kdysi plánoval František Ferdinand.) Ovšem plán se měl týkat jen rakouské části říše, Uhři byli striktně proti. I proto tento nápad neuspěl, Češi už žili plánem československého národa a československého státu, tedy žádali i o část Uherska. Uherská vláda byla ale k takovým návrhům naprosto hluchá. Císař se ale do poslední chvíle domníval, že vznikne spolkový stát s ním v čele, něco jako britský Commontwealth nebo Společenství nezávislých států po rozpadu SSSR v roce 1991. Proto nebránil vývoji a nepotlačoval Národní výbor v představě, že tento vytvoří československý stát, který se jako federální útvar vrátí do lůna mocnářství. O tom byl panovník přesvědčen ještě i 28. října, v podstatě ještě i 30 října 1918. Až pak měl procitnout. Tato domněnka byla ale rozhodující pro skutečnost, že proti vůdcům revoluce ani proti lidem na ulicích nebylo použito násilí. A svědčí o šikovnosti českých vůdců, že císaře v této představě ponechali ještě i 28 října, kdy v Praze seděli generálové Zanantoni a Kestřanek a zejména ten druhý byl ochoten stejně jako o čtrnáct dní dříve poslat do ulic vojsko.

Neměli bychom zapomenout, že jako první vyhlásili už 21. října svou suverenitu (podle Wilsonova práva na určení národů) rakouští Němci. Tím, že císař jednal se spojenci o separátním míru, ztratil jejich důvěru – rakouští Němci v tom viděli zradu Německa, tedy hlavního spojence. Jejich suverenita se měla týkat všech oblastí obydlených Němci, tedy včetně Sudet. Když se podíváme na mapu a na prstenec německých oblastí, který země s českou národnostní většinou obkličovaly, zdá se na první pohled nepochopitelné, jak chtěly tyto oblasti vytvořit nezávislé centrálně spravované území, vždyť moravské Sudety neměly se zbytkem německého území ani žádné spojení. Tu je ale třeba si uvědomit, že součástí tohoto vyhlášení německé suverenity byl i plán připojení se k Německé říši – a pak samozřejmě tato nelogičnost mizí. Císaře Karla stálo jeho koketování se separátním mírem korunu, pod vlivem této „zrady“ se Rakušané 11. listopadu 1918 při vyhlašování samostatného státu, rozhodli pro vytvoření republiky a císaře ze země vykázali. Právě nabídkou federace chtěl císař získat ostatní národy říše pro zápas s tímto německým živlem, který chtěl převést „jeho Němce“ do moci císaře Viléma. 26. října byl ale tento plán naivní, už nemohl fungovat. Císař mu ale přesto věřil, protože mu věřit chtěl. A to byl hlavní důvod, proč revoluce 28. října proběhla nekrvavě. Do budoucích spojenců se nestřílí.

Fakt, že zahraniční vláda vydala už 18 října takzvanou Washingonskou deklaraci (sepsal ji Masaryk sám a podepsal pod ni i Beneše, který byl v Paříži a Štefánika, který se právě nacházel na Sibiři, což vedlo k určitým negativním emocím postižených pánů), císař přehlédl, protože ho přehlédnout chtěl. Masaryk v této deklaraci prohlašuje jasně cíl naprosté samostatnosti:

„Federalizace a tím více autonomie neznamenají nic pod habsburskou dynastií. Náš národ nemůže se volně vyvíjet v habsburské lži-federaci, která není než novou formou odnárodňujícího útisku, pod nímž jsme trpěli minulá tři století.“

               Rozklad centrální moci nabíral dramatický vývoj, 25 října mohli odcestovat vůdcové české opozice do Ženevy na setkání se zahraniční vládou (odjeli „staří“ vůdcové, Kramář či Klofáč, takže rozhodujícího dne 28. října doma „nezavazeli“.) Svou nepřítomnost ale nestrávili, Kramář se za svou ignoraci zásluh Rašína a Švehly dokázal omluvit až v roce 1923:

Zapomněl jsem poděkovat těm, kdo pro osvobození národa vykonali tak velký a nezapomenutelný skutek. Vím, že to doktora Rašína velmi bolelo.“

               Když našel Kramář sílu se takto omluvit, byl Alois Rašín už víc než deset měsíců mrtvý

  1. října zavedl zemský soud pražský na intervenci Národního výboru češtinu jako úřední řeč.
  2. října bylo českým novinám povoleno, přinést obraz Masaryka s jeho životopisem – ano správně – poprvé mohli Češi oficiálně číst o svém zahraničním vůdci 27. října 1918 – ani o den dříve!

Ovšem 28. října šel přesto Alois Rašín a Antonín Švehla pouze přebrat obilní úřad. Šlo o to, že Češi odmítali posílat potraviny do Rakouska (sami měli málo) a vyjmutí obilního úřadu z centrální vídeňské moci bylo pro soudržnost státního útvaru klíčové.

Bezprostředním podnětem k tomu činu byla ovšem nóta ministra zahraničí Andrássyho, která byla odpovědí na Wilsonovu odpověď na nabídku míru ze strany Německa a Rakouska, která nese datum 21. října. Wilson se nevyjádřil zcela jasně: Napsal, že“ nikoliv americký prezident, nýbrž rakouské národy mají samy rozhodnout, které akce rakouské vlády uspokojí aspirace a mínění národů o jejich právech.“ Rakouská vláda si to vyložila tak, že její akce budou i v budoucnosti rozhodující a proto odpověděla tak, jak odpověděla. Andrássy podepsal rakouskou odpověď 27. října: A zde stojí:

Rakousko-uherská vláda klade si za čest prohlásit, že stejně jako s dřívějšími projevy pana prezidenta souhlasí také s jeho názorem, obsaženým v poslední nótě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.“

               Tato formulace je samozřejmě naprosto nejasná a zřejmě to byl i úmysl rakouské vlády, aby si nechala volný prostor pro jednání se „svými“ národy. Vždyť Wilson přece mluvil jen o autonomii. Jenže tento úmysl se naprosto nepodařil. Češi si text Andrássyho nóty vyložili jako právo vyhlásit svou samostatnost. Rakouské úřady v Praze byly textem zmateny a vlastně nevěděly, co mají a hlavně co smí dělat. Místodržící Coudenhove odjel raději do Vídně pro instrukce. V rozhodující chvíli tedy v Praze nebyl. Generálové Zanantoni a Kestřanek byli odkázáni sami na sebe, přičemž dostali z Vídně telegrafickou zprávu: „Vojenským velitelstvím uděluje se zmocnění, aby vstoupila ve spojení s Národními výbory svého obvodu za účelem udržení pořádku a klidu, jakož i stravování vojska. Důležitá rozhodnutí musí sem býti dříve telefonicky nebo telegraficky předložena k schválení.“

               Generálové tedy měli svázané ruce, a i když Kestřanek hořel touhou trošku si zastřílet, nakonec se spokojili slibem Národního výboru, že pořádek bude zajištěn i bez účasti vojska. Co měli jiného dělat?

Císař a vláda, které od 26. října předsedal reformně orientovaný profesor Lammasch, stále ještě věřili, že se tvoří jen základy budoucí federace. Věřili tomu dokonce i poté, co v šest večer 28. října vydal Národní výbor následující prohlášení:

Samostatný stát československý vstoupil v život. Aby zachována byla souvislost dosavadního právního řádu se stavem novým, aby nenastaly zmatky a upraven byl nerušený přechod k novému státnímu životu, Národní výbor jménem československého národa jako výkonný státní svrchovaný orgán nařizuje:

               „Státní formu československého státu určí Národní shromáždění ve srozumění s československou Národní radou v Paříži, jako orgánové jednomyslné vůle národa.

               Veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti.“

Formulace zákona, který dnes slavíme jako vznik Československé republiky, je tedy ještě pořád hodně opatrná. Jestliže státní forma ještě nebyla určena, mohl císař stále doufat, že bude vyhlášena státní forma federálního útvaru v rámci Rakouska Uherska. Ostatně platné zákony zůstávaly nezměněny.

  1. října dorazil do Prahy místodržící Coudenhove. Přijal české vůdce k dlouhému jednání. Dlouhé bylo proto, že ani jedna strana se nesnažila o konfrontaci. Vytvoření národní vlády bylo v instrukcích vlády rakouské, jen tato vláda měla být nadále podřízena Vídni. Rašín a jeho společníci místodržícímu tuto představu nevyvraceli, v ujednání se píše, že: „Národní výbor československý se uznává za výkonný orgán suverenity národa a přejímá spoluřízení veřejné správy.“

               Ferdinand Peroutka trošku sarkasticky popisuje vzniklou situaci slovy, že „revolucionáři se přišli optat, zda je revoluce už povolena.“

Národní výbor povolil místodržícímu nadále se svobodně dorozumívat s Vídní, což tento využil k okamžitému podání demise. Člověk zvyklý rozkazovat, nebyl ochoten „spoluřídit.“ Národní výbor nato převzal bez odporu policejní ředitelství, vrchní zemský soud a státní zastupitelství. Rakouští úředníci se nebránili, předpokládali, že Češi dostali právě pravomoci, které měli Uhři už od roku 1867 a že tedy jednají v intencích vídeňské vlády, když svou agendu odevzdali českým zástupcům.

Posledním nebezpečím byla rakouská vojenská posádka a zejména generál Kestřanek. Ten připravoval vyhlášení stanného práva a měl už seznam vůdců „povstání“, kteří měli být okamžitě zastřeleni. Do Prahy přijel s instrukcemi generál Bardolff a v nich šlo zřejmě o energičtější postup vojska proti „separatistům.“ Rakouská vláda si tak chtěla vynutit silnější vyjednávací pozici. Jenže důstojníci jednající v budově velitelství zůstali sami. Vojáci neměli chuť střílet do lidí. Budovu obklopili čeští vojáci a sokolská stráž a přidali se k nim i v Praze umístění Rumuni. Rumuni se rozhodli podpořit Čechy aktivně, Maďaři měli jen jedno přání – odjet domů. Měli ostatně instrukce maďarské vlády, která psala, že maďarskému vojsku nesmí být ukládán jiný úkol, než hájení hranic své vlasti. Člen národního výboru zavolal dozorčímu plukovníkovi Feiglovi a řekl mu, že je známo, co generálové připravují a že „dojde-li k boji, vy budete zabiti jako první.“

               Generálům bylo třeba připomenout, že jsou generály bez vojska. Když to při pohledu z okna pochopili, šlo už všechno snadno. Výsledkem byla rychlá kapitulace vojenského pražského velení. Půl hodiny trvala ostrá hádka na vojenském velitelství, než generál Kestřanek po několika hrozbách kapituloval. On a Zanantoni byli odvezeni a vypovězeni ze země, čtyři důstojníci, kteří byli považování za zvlášť nebezpečné, byli zatčeni. Revoluce byla dokonána. Nebyla krvavá a možná ani příliš energická, ale byla úspěšná. Češi využili toho, že se protivník doslova zhroutil, neprovokovali ho tím, že by do něho nešetrně kopali, ale nechali se ho odplazit. Po taktické stránce byl převrat proveden perfektně. A není třeba upírat vůdcům převratu určitou odvahu. Když šli přebírat obilní úřad, když vydávali večer 28. října své prohlášení samostatnosti, mohli sice tušit, ale nemohli vědět, že tak činí beztrestně. Hroutící moc má někdy ještě sklony zabíjet a ničit jako onen pověstný umírající kůň. Pomalý taktický postup vyšachoval místodržícího i jeho generály a vzal jim jakoukoliv možnost reagovat. Žábě byla voda zahřívána pomalu.

Po té stránce patří vůdcům Rašínovi, Švehlovi, Stříbrnému a dalším obdiv. Nejen za jejich odvahu, ale i za to, že dokázali zachovat i v rozbouřené době všeobecného nedostatku klid a morálku. Revoluce se nezvrhla do násilí, bolševická revoluce se nekonala. Mohl vzniknout stát s morálními fundamenty, které nový Český stát po roce 1990 díky svým některým vůdcům dnes postrádá. Heslem Rašínovým bylo „Pracovat a šetřit.“ Jeho boj proti spekulantům a proti „špinavým penězům“ (jejichž existenci Václav Klaus popírá) zvýšil hrdost národa na svůj nový stát a povzbudil jeho morálku. Výsledkem byla fungující republika s vysokým morálním kreditem a fungujícím hospodářstvím.

Bylo jejím osudem přečkat pouhých dvacet let. Ale právem na ni můžeme být hrdí. 28. října je tedy co slavit, přestože, nebo možná právě proto, že tehdy netekla krev.

              

Mnichov 29. září 1938


Ty osmičkové roky jsou opravdu problematické. Oplývají jubilei až k nesnesení, tak nějak mám pocit, že se k nim musím vyjádřit, že to přinejmenším část mých čtenářů očekává. Mnichov je samozřejmě málo lákavý, ale nedá se nic dělat, člověk musí někdy kousnout i do kyselého jablka.

Mnichovská dohoda a s ní spojená ztráta pohraničních oblastí Československa jako předzvěst úplného zániku československého státu je permanentní těžkou frustrací, která lpí nejen na českých dějinách, ale i na českých duších. Je to něco jako dědičný hřích, který ze sebe člověk nemůže pořádně setřást. Samozřejmě je tehdejší kapitulace předhazována Čechům ještě i dnes při každé vhodné i nevhodné příležitosti, samozřejmě od zahraničních nacionalistů nebo revizionistů. A těžko se na podobné útoky odpovídá. Tehdejší odevzdání státní suverenity bez boje je hořkou skutečností.

Nehodlám se zabývat věčnou otázkou, zda se mělo či nemělo bojovat. Takových článků vyjde určitě zase spousta, bude se o tom diskutovat v televizi i rádiu, nehodlám se této diskuse okrajově účastnit. Spíš se chci pokus analyzovat tehdejší celkovou historickou situaci v Evropě a najít odpověď na otázku, zda měl Mnichov vůbec alternativu. Či zda byl zánik prvního společného československého státu předprogamovanou nevyhnutností.

Při hledání odpovědi na tuto otázku musíme zpět až k roku 1918. První světová válka změnila rozhodujícím způsobem mapu Evropy a změnila od základu mocenské faktory. Ve střední Evropě vzniklo po rozpadu Rakouska-Uherska mocenské vakuum. Dnes nehodlám rozebírat, zda byl rozpad habsburské říše nevyhnutný, brzy přijde 28. říjen, kdy si tuto otázku budeme muset zase jednou položit. Faktem je, že místo sice těžkopádného a poněkud za vývojem kulhajícího kolosu vzniklo ve střední Evropě množství nových států a státečků, které povětšině teprve hledaly svou identitu. Dohromady byly spojeny národy, které spolu nikdy nežily, jako Slováci s Čechy, ale mnohem větší kulturní šoky zažívali Jugoslávci při spojení rakouských Slovinců, uherských Chorvatů a pravoslavných Srbů. Rumunsko bylo slepeno z Valašska, Moldavska a Sedmihradska, které zde působilo se svou maďarskou a německou menšinou jako cizí těleso. Tyto státy teprve musely vytvářet svou identitu a ne vždy se jim to i podařilo – v tom ohledu bylo vlastně spolužití Čechů a Slováků bez ohledu na jejich vzájemné konflikty, jakož i integrace německé menšiny v Česku ještě nejpodařenější kapitolou ve Střední Evropě mezi dvěma válkami. Ovšem jen dočasnou.

V podstatě bylo zničení Rakouska Uherska narušením vestfálského principu mocenské rovnováhy, na základě kterého fungovala Evropa od roku 1648.  Vytvoření malých státečků na základě práva na sebeurčení národů aniž by jim byla poskytnuta bezpečnostní garance, bylo z globálního hlediska přinejmenším nezodpovědné. Bylo logické, že vzniklé mocenské vakuum sem dřív nebo později nasaje nejsilnějšího lokálního hráče a tím bylo nepochybně Německo.

Dalším problémem byly nové hranice, které neodpovídaly hranicím národnostním. Národy se ve střední Evropě míchaly už od raného středověku, národnostní hranice tedy vlastně ani nebylo možné skutečně spravedlivě vytvořit. Češi dostali své historické hranice a s nimi tři milióny nespokojených frustrovaných Němců a sto tisíc Poláků na Těšínsku, Slováci, kteří vlastně žádné vlastní historické hranice neměli, dostali dobře bránitelnou jižní hranici na Dunaji a Ipľu, zato ale s více než půlmilionem Maďarů, kteří se v novém Československu cítili být cizinci.

To vše vytvářelo politicky nestabilní situaci a dávalo tušit budoucí konflikty.

Nejhorší ale byly podmínky Versailské smlouvy, diktované prezidentem Woodrowem Wilsonem, který po několika mozkových příhodách nebyl zcela příčetný, které drtivě dopadly na Německo a Rakousko. Nesmyslně vysoké válečné reparace, které tyto státy musely platit, je uvrhly do bídy a sociální katastrofy, která se musela projevit i v politické nestabilitě. Němcům byl vnucen demokratický systém, který neznali. Spolu s ním přišla bída, rovněž vnucená západními velmocemi. Německo ani Rakousko se vlastně po celá dvacátá léta nedokázaly hospodářky vzpamatovat, postihla je hyperinflace a bankrot finančního systému, Německo muselo navíc přihlížet dlouholeté okupaci Sárska, odkud Francouzi odváželi zadarmo nerostné bohatství. A pak přišla hospodářská krize roku 1929. Ta samozřejmě postihla i země demokratické jako Československo neméně tvrdě, ale jestliže Češi dokázali ve svém myšlení hospodářskou krizi od politického systému oddělit, protože jim přinesl v dvacátých letech prosperitu, v Německu a Rakousku lidé tyto dvě věci diferencovat nedokázali. Demokratický systém byl podle nich vinen na jejich hospodářské katastrofě. Následkem byl pád demokracie v obou zemích, v Německu nastoupil nacismus, v Rakousku takzvaný „stavovský stát“ v podstatě rovněž diktatura bez voleb a fungujícího parlamentu. Historici jako Johnson oprávněně poukazují na Versailský mír jako příčinu druhé světové války, někteří dokonce hovoří o jedné válce s dvacetiletou pauzou. Zde se stala největší chyba, doplněná oním mocenským vakuem ve střední Evropě, kam se mohla frustrace Němců volně vybít.

Je tedy těžké si představit, že se dějiny mohly vyvinout nějak jinak, než se pak skutečně stalo. Němci našli v Hitlerovi svého Mesiáše a v zemičkách na východě vhodnou a víceméně bezbrannou oběť.

Ne, že by si toho československé politické velení nebylo vědomo. Stačilo se podívat na mapu, kde Česká část republiky trčela z německého území jako z otevřené tlamy – dnes polské Slezsko bylo německé a Německo sahalo tedy na severu až k Bohumínu – ovšem problém byl, jak z toho maléru ven.

Vztahy se sousedy byly totiž napjaté, získat je pro nějaký obranný spolek proti německému nebezpečí bylo marné. V podstatě si za to Československo mohlo samo jen částečně. Nepředložený útok na Polsko iniciovaný nacionalistickou Kramářovuo vládou za účelem obsazení Těšínska právě v době, kdy nový polský stát bojoval na Visle o přežití proti Rudé armádě, otrávilo vztahy mezi oběma zeměmi natrvalo – a obě na to doplatily. Odstoupení slovenských území na Oravě a na Spiši Polsku nebylo vnímáno jako dostatečná kompenzace za „ztracené“ dva jižní okresy Těšínska . Maďaři nestrávili ztrátu „svého“ severního území. Slovenská jižní hranice byla dílem Benešovým, ale hlavně důsledkem nepředložené maďarské agrese v době Maďarské republiky rad Bély Kuna. Všechna tři sporná města – Bratislava, Nitra i Košice byly začleněny do Československa, navíc byla k tomuto státu přičleněna i Podkarpatská Ukrajina, která byla před válkou rovněž uherská.

Dalším problémem byla ale odlišná mentalita nových států. Tuto vystihl ve své knize „Kdo jsou Češi“ Jan Patočka. Česká společnost vyrostla z maloburžoazie, po roce 1620 ztratila totiž své přirozené elity, šlechta byla  – určitými výjimkami, jako byli např. Schwarzenbergové nebo Šternberkové převážně německá a orientovaná na Vídeň, byla tedy vnímána převážnou většinou společnosti jako cizí prvek a neměla tedy ani politický ani morální vliv. Charakteristické bylo heslo prvního ministra financí nového státu Aloise Rašína „Pracovat a šetřit“. Československá měna byl dlouho krytá zlatem (aby se zabránilo inflaci), což vedlo brzy k nedostatku oběživa, protože si evropské národní banky ukládaly československé koruny do sejfů jako ekvivalent zlatých rezerv. Nicméně politika iniciovaná Rašínem vedla k prosperitě. Československo mělo po Německu druhou nejsilnější ekonomiku v Evropě, což přirozeně budilo závist. Polsko i Maďarsko měly šlechtickou tradici. Polsko bylo dokonce zemí, kde patřilo v sedmnáctém století k šlechtické vrstvě osm procent obyvatelstva (většina těchto šlechticů byla chudá jako kostelní myši ale o to hrdější byli na svůj původ). S penězi až tak dobře zacházet neuměli, hospodářsky tedy nedokázali držet krok, o to opovržlivěji se dívali na české spořivé „měšťánky.“ „Šlechtické“ republiky měly ostatně nemalé problémy i s demokratickým systémem, nedokázaly se s ním na rozdíl od Československa tak docela sžít, ani v Maďarsku pod Horthym ani v Polsku za vlády Pilsudského byla demokracie hodně omezená.

S bezprostředními sousedy se tedy nedalo počítat – což se v roce 1938 ukázalo jako zhoubné, protože se oba postavili na stranu Německa, Beneš jako ministr zahraničních věcí se snažil vytvořit alternativní obranné spolky, které ale nemohly vytvořit skutečně homogenní odpor proti německé agresi.

Takzvaná „Malá dohoda“ mezi Československem, Rumunskem a Jugoslávií zůstala na úrovni proklamací a dobrých úmyslů. Československo z ní prosperovalo především vyzbrojováním jugoslávské a rumunské armády z československých zbrojovek, jediným skutečně uklidňujícím prvkem bylo zastřešení Francie, která tvořila jakéhosi tutora tohoto spolku a v roce 1925 se zavázala přispět Československu na pomoc v případě napadení. Hlavním cílem Malé dohody ale nebyla obrana proti Německu, nýbrž proti Maďarsku a Rakousku a jejich revizionistickým snahám.

Američané, kteří popsaný chaos v Evropě způsobili, se podle svého zvyku stáhli za oceán, nevstoupili dokonce ani do Společnosti národů (meziválečný předchůdce OSN), i když to byla původně myšlenka Woodrowa Wilsona. Ale on sám, oslabený početnými mozkovými příhodami, vstupu USA do této společnosti zabránil. Bez USA byla tato společnost víceméně bezzubým diskusním klubem. Edvard Beneš profitoval dlouho ze svého členství ve Svobodozednářské lóži, která měla v Společnosti národů silné slovo. Ovšem jen pokud se jednalo o diplomacii, v záležitostech vojenských měli vliv jiní. Německo navíc ze Společnosti národů v roce 1933 vystoupilo, takže tato organizace nemohla na Hitlerův režim vyvíjet prakticky žádný diplomatický tlak.

Situace se přiostřila hospodářskou krizí. Ta postihla pohraniční československé oblasti obývané německým obyvatelstvem tvrději než zbytek republiky. Zda to bylo určitou politickou diskriminací nebo strukturou výroby v těchto oblastech, je otevřená otázka. Nicméně hospodářská nouze vede obvykle k růstu emocí a přináší síly populistům a nacionalistům. Sudetoněmecké straně Konráda Henleina se podařilo v krizových časech české Němce sjednotit pod svým vedením a do té doby víceméně úspěšná, i když pomalá integrace německého obyvatelstva tím byla ztracena. Německo se díky státním zakázkám (zbrojní výroba, budování dálnic – jakýsi Roosweltův „New deal“ na německý způsob) dostalo z krize rychleji a bylo tak příkladem, který hodlali Němci jak v Česku, tak v Rakousku následovat.

Československo se mělo spolehnout na spojenecké smlouvy s Francií (která měla spojeneckou smlouvu s Británií o vzájemné pomoci) a SSSR. Sovětský svaz sice dal své garance pro Československou bezpečnost, ozbrojený zásah byl ale vázán na současné vystoupení válečné Francie.

Bohužel se zmítali českoslovenští spojenci ve vlastních problémech a nedokázali na cílevědomou a kompaktní agresivní německou politiku najít žádnou odpověď.

Británie měla problém s tím, že řada vlivných politiků s Hitlerem a jeho rasovou teorií sympatizovala. Hitler v knize „Mein Kampf“ označil Británii v rámci své rasové teorie za přirozeného německého spojence (díky germánskému původu) a nabízel jí spolupráci s tím, že Německo ovládne kontinent a Británie moře a tím i další světadíly. Německo ještě v době války v roce 1940 stále nabízelo Británii spojenectví – nechalo například uniknout obklíčené britské vojáky v Dunkerque, i když je tam mohlo pobít. Nejznámějším sympatizantem byl král Eduard VIII, který nastoupil na trůn v lednu 1936. V prosinci stejného roku musel odstoupit, oficiálně kvůli svému poměru s Wallis Simpsonovou, ve skutečnosti ale kvůli svým prohitlerovským sympatiím. Vůle Britů k demokracii byla silnější než nějaká rasová teorie, britští fašisté vedení Oswaldem Mosleym utrpěli  v roce 1936 nářez od irských proletářů a jako strana ztratili jakýkoliv vliv. Přesto byl odpor Britů vůči Německu víc než váhavý a ministerský předseda Neville Chamberlein, který se stal premiérem v roce 1937 se rozhodl pro politiku ústupků.

Francie byla politicky značně nestabilní. Vlády se zde střídaly v několikaměsíčních intervalech, stále se volilo a v předvolebních bojích si nikdo nedovolil slibovat válku. Výdaje na výzbroj byly příliš nízké, Francouzi se spoléhali plně na svou Maginotovu linii, která měla být nepřekonatelnou překážkou pro německý útok. Francie tedy měla z principu DEFENZIVNÍ taktiku, bylo tedy zřejmé, že napadenému Československu vlastně ani nemůže přijít na pomoc. Jestliže Německo vyrobilo v roce 1937 přes 5000 letadel, ve Francii opustilo výrobní haly 350 strojů. To je zřejmě víc než výmluvné. Premiér Edouard Daladier, který podpisoval mnichovskou smlouvu, byl předsedou vlády jen od 12.dubna 1938, čili přišel už vlastně k hotovému maléru, ze kterého, i kdyby chtěl, mohl jen těžko vybruslit.

Sovětský svaz procházel od roku 1936 obdobím velkých čistek. Kult Stalinismu provázely masové popravy statisíců lidí, armáda se zbavila skoro všech schopných důstojníků a stala se téměř neakceschopnou. SSSR se v té době zabýval příliš sám sebou, než aby mohl být nějakou skutečnou oporou. Navíc byla jeho pomoc vázaná na akci Francie. Přesto Hitlerovo Německo pomocnou akci Sovětů nevylučovalo, dokonce s ní počítalo. Koneckonců přivodila ruská letadla v roce 1936 tzv. Madridský zázrak“, kdy se díky jejich pomoci podařilo odrazit útok Frankových fašistů na Madrid. Pozemní vojska by se ze Sovětského svazu do Československa ani neměla jak dostat, mezi Podkarpatskou Ukrajinou a SSSR existoval tehdy územní pás Polska a Rumunska, ani jedna z těchto zemí by průchod sovětským vojskům nedovolila. Ostatně, jak víme ze svědectví generála Píky, který byl v krizovém roce 1938 v Moskvě testovat případnou ochotu sovětské pomoci, tato neexistovala. Píka prohlásil, že „Z Moskvy přišel s prázdnou“ a to ho po komunistickém puči 1948 stálo hlavu. Byl příliš nepohodlným svědkem.

Hitler ovšem postupoval velmi cílevědomě a své soupeře v politickém boji o moc v Evropě vysoko přehrával.

Prvním testem bylo obsazení demilitarizované padesátikilometrové zóny 7. března 1936. V podstatě taková akce musela mít za následek vojenskou intervenci spojenců, tedy Francie a Británie – nestalo se ale nic.

Druhým cílem bylo Rakousko. Velmi zranitelný soused, který byl díky své nedemokratické vládě u západních vlád nepopulární, a bylo zřejmé, že tyto nepřijdou režimu premiéra Schuschnigga na pomoc. Proč by taky měly? V Rakousku byl stále víc cítit pangermanismus, hospodářské úspěchy nového německého režimu lákaly zejména mladou generaci, ve městech (které jsou vždy vidět víc než venkov (měli Hitlerovi přívrženci jasnou většinu). Anexe v březnu 1938 byla tedy přijata všemi mlčky jako „vnitroněmecká záležitost“. Tehdy byla možná poslední možnost zasáhnout. Generálové Wehrmachtu nebyli Hitlerovou politikou právě nadšení, nového konfliktu se po zkušenostech z první světové války obávali. V roce 1936 a možná i ještě na začátku roku 1938 byla naděje, že by se v případě energického vystoupení Francie a Británie (s izolacionistickými USA se nedalo počítat), velení Wehrmachtu postavilo proti Hitlerovi (jeho SS a SA lezly generálům nesmírně na nervy a velmi rádi by si s nimi vyrovnali účty). Po okupaci Rakouska a euforii, která následovala i díky nečinnosti Západu, bylo rozhodnuto. Wehrmacht se podřídil politické doktríně nacistů. A osud Československa byl zpečetěn.

Od roku 1936 budovalo Československo na svých hranicích s Německem systém opevnění podle vzoru francouzské Maginotovy linie. Byl to ovšem spíše utopický projekt. Stačí se podívat na délku hranice tehdejšího Československa s Německem a na délku hranice francouzské. Obsazením Rakouska se tato hranice dále prodloužila a navíc se Hitler dostal k nechráněnému „bříšku“, kde existovalo jen několik kulometných bunkrů, které by byly proti invazi německých tanků bezmocné. Hitler skutečně plánoval útok z jihu, jeho cílem bylo v několika dnech přeříznout Československo na dvě části, přičemž útoku ze severu se přikládal jen podružný význam – hlavní úder měl přijít od jihu z Rakouska. Na výstavbu pevností podobných těm v Orlických horách nebyl čas ani prostředky.

Polsko a Maďarsko vystupovaly se svými územními nároky a byly by ochotny německý útok – alespoň lokálně – podpořit.

V podstatě tedy bylo rozhodnuto. Žádná z velmocí – USA, Británie, Francie ani Rusko nebyly ochotny přijmout zodpovědnost za to, co v Evropě v letech 1918 – 1920 natropily. Celý příběh tedy dostal svou logickou tečku v podpisu Mnichovské dohody 29. září 1938.

Nebojovat v dané situaci nebylo ostudou, šance na vítězství prostě neexistovala. Vůle k odporu byla, síla ne. Nezapomeňme, že každý třetí voják a každý pátý důstojník československé armády byl sudetský Němec, z nichž 95 procent sympatizovalo s útočníky. A všichni při všeobecné mobilizaci spořádaně narukovali a dostali do rukou zbraně. Přesto se vzdání bez boje zapsalo do českých dějin a do české psychologie velmi negativně. Zejména pak chování prezidenta Beneše, který se vzdal funkce, opustil těžce zkoušenou republiku, aby se v exilu znovu vyhlásil prezidentem (na kteroužto funkci oficiálně rezignoval) a pak se v roce 1945 vrátil s jedinou touhou, pomstít se za svou neschopnost. Jak známo, čelní politici mají funkci morálního vzoru. Což byla v této době tragédie. Řádění gardistů v roce 1945 – 1946, vyhánění a vraždění Němců bylo jen snahou potlačit svou frustraci, mstít se za vlastní selhání.

Hitler dále posílil o výzbroj československé armády, kterou dostal do rukou prakticky nepoškozenou, uzavřel smlouvu se Sovětským svazem a vrhl se na Polsko. Největší tragédie v dějinách Evropy začala.

Nebo vzala své pokračování po dvacetileté přestávce, podle toho, ke kterému vysvětlení se připojíte.

Skanderbeg – nedobrovolný národní hrdina


Nevím, kolik jste o tomto pánovi už slyšeli, já sám před letošním létem jen málo, nicméně možná se vyplatí vydat se i do poněkud méně známých oblastí evropských dějin. I ty nabízejí fascinující lidské příběhy.

Skanderbeg je albánským národním hrdinou. Jeho socha stojí na hlavním tiranském náměstí, po němž nese i jméno, v Kruje, jeho hlavní pevnosti, je jeho velké muzeum, kde je se svými spolubojovníky odlit z betonu, v Lezhe je jeho hrobka ze které Turci ukradli jeho tělesné pozůstatky, aby je nosili jako amulety dodávající bojovníkům sílu a neporazitelnost. Albánským státním znakem je dvouhlavý černý orel na červeném poli, erb rodiny Kastrioti, z níž Skanderbeg pocházel a který symbolicky znázorňuje vůli odporu proti osmanské nadvládě ještě i po pádu Byzantské říše v roce 1453. Dvouhlavý orel byl znakem římského císařství a dvě hlavy měl proto, že existovalo císařství východořímské a západořímské, oboje odvozující svou legitimitu od antické říše Římské. Naproti tomu heraldická orlice – například polská, slezská, moravská či tyrolská má hlavu vždy jen jednu. Albánský orel ale symbolizuje i příběh národního hrdiny Skanderbega, má 25 per, symbolizujících dvacet pět Skanderbegových vítězných bitev nad Turky (tu jednu prohranou u Beratu tak nějak zamlčují – znáte to z filmu „Slasti otce vlasti“ – Král Jan se svým synem svedli mnoho bitev. V některých zvítězili, o ostatních se nedochovaly zprávy. Stejně j to v historiografii všude na světě.)  Přiznám se, že jsem před mou návštěvou Albánie znal pouze to jméno, o jeho osudu jsem nevěděl skoro nic. Až poté mě začal zajímat, především ona tvrdohlavost jeho odporu, se kterým nebyl ochoten k jednání s kolosem na východě, neporazitelnou Osmanskou říší. Tehdy mě začala pronásledovat otázka „Proč?“ Odpověď jsem, myslím našel. „Protože to nebylo možné“.

Gjergj Kastrioti přišel na svět v roce 1405 v šlechtické albánské rodině. Albánská společnost byla v té době nesjednocená, po rozpadu Epirského despotátu, na jehož destrukci měli albánští bojovníci, které si Depotát najal jako svou armádu, velký podíl. Od smrti posledního despoty (knížete) Nikephora II. v roce 1359 (při potlačování albánského povstání) bylo na území západního Balkánu bezvládí, což nezměnila ani krátkodobá obnova Despotátu italskou rodinou Tocco v roce 1416. Každý z albánských klanových vůdců ovládal jedno horské údolí a o zbytku světa nechtěl nic vědět. Od jihu ale postupovali Turci. Berat v centrální Albánii obsadili už roku 1417.

Kastrioti  byli vážená rodina, dědeček Skanderbega velel albánským spojeneckým jednotkám v bitvě na Kosovu poli v roce 1389, jeho otec Gjon měnil takticky po celý život strany i náboženství, aby si uchoval svou lokální moc. Gjergj byl nejmladším ze čtyř synů Gjona a jeho ženy Vojslavy, kromě toho měl tento pár ještě pět dcer, které byly všechny „dobře“ provdány a jistily moc Kastriotů spojeneckými smlouvami. Gjon věděl, odkud vane vítr, a proto dal svého nejmladšího syna do výchovy na dvůr Sultána Murada II. (vládl 1421 – 1451) do Edirne. Murad má pověst požitkáře. Byl to umělecky založený člověk, který miloval literaturu a hudbu, sám skládal básně, miloval přepych a krásu, což logicky určovalo i jeho vztah k válčení – ten byl negativní. Murad válčení nesnášel, už proto, že ruší při skládání veršů, přesto musel vést nové a nové války a ukázal se v nich jako velmi úspěšný velitel. Mladému Gjergjovi se tedy na sultánském dvoře muselo dostat dobrého a všestranného vzdělání. V Edirne dostal i své nové jméno Iskander, což je turecká obdoba jména Alexandr, s přídavkem bey, což je čestný titul, mladý muž musel tedy už tehdy být nápadný svými vojenskými schopnostmi. Tak vzniklo jméno Skanderbey – v češtině Skanderbeg.

  1. 1.1443 vyhlásil papež Evžen IV. proti Turkům křížovou výpravu. To byl celoživotní sen krále Zikmunda, kterého se ale císař už nedožil (zemřel 1437). Tažení předcházela diplomatická ofenzíva, pro boj proti Turkům se podařilo získat i emíra Karamonitů, knížectví na jihovýchodě Malé Asie, původem seldžuckého Turka, kteří byli s Osmany znepřáteleni. Sultán Murad tedy měl bojovat na dvou frontách. Karamonity se mu podařilo porazit, první střetnutí s Uhry ale dopadly pro Turky špatně, v bitvě u Niše v listopadu 1443 prohráli. Tady bojoval Skanderbeg ještě na straně Turků. Po jejich porážce ale opustil bojiště s třemi sty jezdci a odjel ne do Edirne, jak by se od něj očekávalo, ale do Albánie – domů. Vlastně tedy dezertoval.

Co ho k tomu vedlo? Očividně přecenil schopnosti křižáků a podcenil Murada II. Toho znal jako panovníka mírumilovného, velitel křižáků János Hunyadi na něj udělal očividně lepší dojem. Skanderbeg usoudil, že Osmani válku prohrají a pokud nezaniknou zcela, budou muset vyklidit Balkán (osvobození Konstantinopole z osmanského obklíčení bylo oficiálním cílem křížové výpravy). Skanderbeg chtěl být na straně vítězů a z koláče, který se bude poté při dělení kořisti rozdělovat, si ukousnout největší kus. Vlastně tedy svého tutora a učitele Murada zradil. Murad byl sice na tehdejší poměry skoro zženštilý, často opilý a zasněný, co ale nikdy neodpouštěl, byla zrada. O tom Skanderbeg zřejmě nevěděl, a pokud věděl, pak tuto sultánovu vlastnost podcenil.

Převzít moc nad dědictvím svého otce nebylo snadné a ukazuje Skanderbegovu bezohlednost i lstivost. Jeho otec Gjon zemřel 4. května 1437. Jeho starší bratři Repoš a Konstantin pravděpodobně o rok později. Murad nepověřil správou Gjonova území Skanderbega, ale předal ho Hasanovi bejovi Versdesovi, rovněž Albánci, Muradovu spojenci, který se ukázal jako povolnější. Protože neměl podporu v obyvatelstvu, které přísahalo věrnost klanu Kastriotů, byl ochoten přijmout do pevnosti Kruje osmanskou vojenskou posádku a tím se Kruje stala přímou součástí Osmanské říše.  Skanderbeg zfalšoval Muradův dekret a předložením této listiny si vymohl od Versdesy vydání rodinné pevnosti Kruje bez boje.Při následné oslavě nechal osmanské vojáky i s jejich velitelem povraždit. Versdesu, který seděl vedle něho, zabil prý dokonce vlastní rukou. Takovou zradu nemohl a nesměl ponechat sultán bez trestu, pokud nechtěl ztratit vlastní autoritu, což bylo u Turků při jejich chápání vlády a vládce smrtelné.

Skanderbeg začal ihned hledat podporu u svých krajanů.  Na 2. března 1444 svolal kmenové albánské náčelníky do Lezhe a tam se mu je skutečně podařilo přesvědčit o vytvoření vojenské aliance pod jeho velením, tzv. Liga z Lezhe.

Murad měl jako prioritu zničení karavanského emirátu a zahájil proto 6. března mírová jednání s křižáky. Tyto jednání vedla k uzavření mírové smlouvy z Edirne z 12. července 1444, potvrzené pak 4. srpna v Szegedu uherským panovníkem Vladislavem I.

Přesto Murad nezapomněl. Uprostřed mírových jednání s Uhry se rozhodl potrestat zrádce a poslal do Albánie vojsko o 25 000 (podle některým pramenů 40 000) mužích pod vedením generála Aliho Paši. Jeho úkolem bylo zajetí Skanderbega a jeho předvedení do Edirne k potrestání. Skanderbeg ale poprvé dokázal, že se v Edirne hodně naučil a turecké vojsko 29. června u Torviollu zničil. Bylo to první z jeho 25 vítězství, scéna z této bitva je námětem velké nástěnné malby v Kruje, na které hynou pouze turečtí vojáci. Ve skutečnosti v řeži zahynulo nebo bylo zraněno 4000 Albánců, ztráty Turků ale přesáhly 20 000 mužů.

Murad musel vzít výsledek tohoto tažení na vědomí a přepravil se s armádou do Malé Asie. Křesťané se ale ukázali jako proradní. Kardinál Cesarini, papežský nuncius v křižácké armádě od samého začátku prohlašoval smlouvy uzavřené s „nevěřícími“ za neplatné a trval navzdory odporu Hunyadyho na pokračování tažení. Král Vladislav, který byl formální hlavou vojska, kardinálovu naléhání podlehl a vojsko se dalo na pochod. Benátské loďstvo hlídkovalo v Marmarském moři, aby sultánovi zabránilo v přepravě armády do Evropy.

Zrada křesťanů rozlítila Murada do nepříčetnosti. Přepravil své vojsko po pontonovém mostu z lodí přes Bospor, čímž vyvedl útočící křižáky naprosto z míry a obě vojska se setkala u Varny. V samotné bitvě se opět jednou osvědčil János Hunaydy a přivedl tureckou defenzívu do velké tísně. Jenže v okamžiku, kdy měli křesťané vítězství na dosah, dostal mladý uherský král strach, že by ho jeho generál mohl připravit o slávu a vrhl se se svou gardou proti tureckým palisádám. Jako už mnozí před ním si na janičárech, bránících provizorní hradbu, vylámal zuby a hlavně ztratil život. Po smrti krále se křižácké vojsko rozpadlo a dalo na útěk, Hunyady zachránil jen trosky armády, zbytek byl zabit na bojišti nebo později popraven – Murad křivopřísežnictví neodpouštěl a Turci měli příkaz nebrat zajatce.

Teď, když se sultán vypořádal s křižáky, měl volné ruce na Skanderbega. Ten se, neočekávaně, ocitl na straně poražených. Věděl, že se u Murada nedočká milosti, jediné, co mu zbývalo, bylo vytrvat v odporu. To byla hlavní motivace jeho dalších bojů, které se táhly až do jeho smrti v roce 1468, tedy plných 24 let!

Murad, ačkoliv oficiálně na důchodu v Magnézii, posílal rok co rok jménem svého syna Mehmeda vojska do Albánie a ta byla se železnou pravidelností ničena.

V roce 1445 bylo vojsko Firuze Paši zničeno v bitvě u Mokry 10 října.

V roce 1446 rozprášil Skanderbeg vojsko Mustafy Paši v bitvě u Otonete 29. září.

V bezmocné zuřivosti hledal Murad spojence. Našel je překvapivě v Benátčanech. Ti vlastnili v té době albánské přístavy Drač (drželi ho až do roku 1501), Vlore i ostrov Korfu a báli se, že Skanderbegova vítězství ohrozí jejich dobré obchodní vztahy s Turky. Spojili se tedy s muslimy právě v době, kdy János Hunaydy táhl znovu do Kosova, aby se spojil se Skanderbegem. Obchod byl důležitější než ideologie.

Skanderbergovi se podařilo zabránit spojení vojsk nepřátel a porazil Benátčany u Skadaru 23. července 1448 a Osmany v bitvě u Orniku 14 srpna 1448. S Benátčany uzavřel mírovou smlouvu 4. října a chystal se na pomoc křižáckému vojsku Jánose Hunyadyho, složeného převážně z vysloužilých českých husitů, kteří teď, včetně své vozové hradby, táhli přes Srbsko ve směru na Kosovo. Mezi Hunyadyho a Skanderbega se ale postavil srbský despota Durad Brankovič. Ten obdržel Srbsko jako regent, poplatný sultánovi na základě oné mírové smlouvy z Edirne/Szegedu z roku 1444 a Osmani poté skutečně Srbsko vyklidili. Brankovič věděl, jak dopadli lidé, kteří porušili smlouvu s Muradem a nehodlal se zařadit mezi ně. Zůstal tureckému sultánovi věrný a vyjednával se Skakderbegem tak dlouho, až se Turkům podařilo Hunyadyho vojsko 18. října 1448 na Kosově poli porazit.

Od této chvíle byl Skanderbeg odkázán už jen sám na sebe. A měl to hned pocítit. V roce 1450 se Murad rozhodl vzít pomstu na zrádci do vlastních rukou a táhl v čele vojska čítajícího na 150 000 mužů do Albánie sám. Tentokrát přitáhli až ke Kruje a začali pevnost obléhat. Ztratili v následujících měsících polovinu svých vojáků a velitel Firuz Paša byl zabit Skanderbegem osobně. Koncem října nakonec Murad uznal nemožnost zvítězit, stáhl se zpět do Turecka a 3. února 1451 ve věku pouhých 47 let zemřel.

Skanderbeg našel konečně čas se oženit, v tomto roce si vzal za ženu Doniku Arianiti, s níž zplodil svého jediného syna Gjona, tento se narodil v roce 1456.

Zoufale hledal spojence a našel ho v neapolském králi Alfonsem I. Ovšem významné pomoci se od něho nedočkal.

Jestli si Skanderbeg myslel, že se mu po smrti sultána Murada dostane úlevy, či snad dokonce odpuštění, mýlil se. Muradův nástupce Mehmed II., frustrovaný svým selháním v letech 1444 – 1446, kdy mu otec přepustil vládu, ale pak musel syna zachraňovat při povstání Janičárů, si chtěl zasloužit titul „Dobyvatel.“ Hned v roce 1452 musel Skanderbeg zničit další turecké vojsko v bitvě u Modriče.

  1. května 1453 slavil Mehmed své největší vítězství. Dobyl Konstantinopol, východořímské císařství přestalo existovat. Hořkou kapkou mu bylo zničení další osmanské armády o síle 15 000 mužů v bitvě u Pologu v Makedonii 22. dubna, vítězem nebyl nikdo jiný než Skanderbeg. Pro mě je fascinující, že Mehmed nekoncentroval všechny své síly na dobytí Konstantinopole, na zrádce Skanderbega nezapomněl ani v takové chvíli.

Skanderbeg se nedočkal klidu až do své smrti. Spojenectví s neapolským královstvím mu sice vyneslo tituly pána ze Sant Angelo und Sant Giovani di Rotondo, ale spíš musel on zachraňovat svého spojence proti vzpourám jeho vévodů, než že by tento pomohl jemu.

1460 obsadili Osmani Moreu, tedy Peloponés, poslední zbytek Východořímského císařství. Skanderbeg byl teď úplně poslední, kdo jejich síle ještě vzdoroval. Bojoval dál s odhodlaností zoufalce, který nemá volbu. Opravdu ji neměl. Už dávno ne.

  1. dubna 1461 sice uzavřel s Mehmedem příměří, které ale bylo pod různými záminkami stále znova porušováno.

V letech 1466 – 1467 čelila Kruje až dvouletému obléhání. Skanderbeg ponechal obranu pevnosti svým generálům, sám cestoval do Říma a do Neapole, aby získal pomoc. Byl přijat papežem i králem, pomoc dostal ale jen slovy a malými peněžními obnosy, od papeže 2700 dukátů, od neapolského krále 1500 dukátů – oba litovali, že „nemohou“ poskytnout více. Skanderbegovi nezbylo, než se spolehnout na vlastní síly. V roce 1467 se vrátil domů a vojsko vedené Ballabanem Banderou porazil. Bylo to jeho poslední vítězství. Vyčerpaný starý muž svolal do Lezhe albánská knížata, aby obnovil platnost přísahy z roku 1444.

  1. ledna 1468 ve věku 62 let zemřel, snad na malárii, každopádně na horečnaté onemocnění.

Deset let nato obsadili Osmani celou Albánii s výjimkou benátských přístavů. Skanderbegův hrob v Lezhe byl zničen a jeho mrtvola roztrhána.

Kdyby byl Skanderbeg v roce 144 3 nezradil, nikdo by ho dnes neznal. Byla to krutě zaplacená sláva. Jednou jedinkrát se ve svém odhadu zmýlil a byl zato odsouzen stát se albánským národním hrdinou. Jeho přilba s hlavou kozla se stala posvátnou, shodou okolností není originál v Albánii, ale ve Vídni, protože ji svého času získal do své sbírky arcivévoda Ferdinand Tyrolský. Zda ho jeho pozice národního hrdiny těšila a zda svého rozhodnutí na bojišti u Niše nelitoval, se už nedozvíme.