Category: Historie

500 let od první cesty kolem světa

20. září roku 1519 vyplula ze španělského přístavu Sanlúcar de Barrameda (jeho význam spočíval v tom, že ho řeka Guadacalquivir spojovala se Sevillou) malá flotila pěti lodí s velmi podivnou posádkou. Těch pět lodí Trinidad, Conception, Victoria, San Antonio a Santiago byly malé plachetnice, největší z nich, Trinidad, měla výtlak 130 tun tedy podstatně méně, než Kolumbova Santa Maria. (240 tun). Už velikost lodí nasvědčovala tomu, že španělský král Karel, který tuto výpravu financoval, nevkládá to expedice příliš velké naděje a nehodlá do ní příliš mnoho investovat.

               Zvláštní bylo už to, že posádkám lodí, složených z velké části ze Španělů a plujících pod španělskou vlajkou, velel Portugalec. Portugalci a Španělé byli v této době úhlavními nepřáteli v boji o objevování a obsazování nových zámořských kolonií. Aby se nepobili doopravdy, rozdělili papež Alexandr VI. Borgia smlouvou z Tordesillas zeměkouli (pokrokový papež si už tehdy taky myslel, že země je kulatá)  na dvě části – jedna demarkační čára oddělila od Jižní Ameriky Brazílii, ta druhá vedla na 180 stupni zeměpisné délky a nikdo neměl ani tušení, jaké země se v této oblasti nacházejí. Je třeba připomenout, že Portugalci měli díky mnohaletým zkušenostem následkem programu prince Jindřicha Mořeplavce před Španěly veliký náskok – zejména v tom čemu bychom dnes říkali „know how“. Ovšem své objevy přísně tajili, chovali se tak trochu jako Rusové v kosmickém výzkumu, oznamovali vždy až své úspěchy. Zoufale se snažili přesvědčit papeže Alexandra, aby demarkační linii posunul víc na západ (zřejmě už věděli, kde Brazílie je a jak vypadá) ovšem papež, sám Španěl, jim nevyhověl a tak se v Jižní Americe hovoří portugalsky jen v Brazílii. Portugalci měli mnohem přesnější výpočty velikosti zeměkoule a právě proto se stavěli skepticky ke Kolumbově výpravě, věděli, že dosažení Asie západním směrem je pro lodi, které byly tehdy k dispozici, prostě nemožné. Španělé toho tolik nevěděli a jak víme, nevědomost plodí optimismus. Proto dal král Karel své – trošku zdrženlivé – požehnání výpravě Fernaa Magalhease, kterému budeme raději říkat Fernando Magellan – protože pod tímto jménem vstoupil do dějin.

               To, že španělskou výpravu vedl Portugalec, mělo samozřejmě důvod a tím důvodem byla poraněná ješitnost portugalského kapitána. Magellan pocházel z nižší portugalské šlechty a od svého patnáctého roku sloužil na královském dvoře. Poté, co se upsal mořeplavbě, se několikrát vyznamenal. V roce 1505 se zúčastnil bitvy u Kannanore a byl zde i zraněn, v roce 1509 zabránil vyvraždění portugalské výpravy sultánem z Melaky. V roce 1510 zabránil povstání posádky lodi, která ztroskotala u ostrovů Lakadiv, a byl za to povýšen do hodnosti kapitána. Rychlý vzestup ale budí závist. V roce 1510 upadl Magellan do nemilosti admirála Albuquerqua, když nepodpořil jeho plán okamžitého útoku na bohatý indický přístav Goa. Admirál Magellana za to očernil u krále Manuela, a když se ctižádostivý kapitán vrátil do Portugalska, byla mu dána nevůle panovníka na vědomí. Odmítli mu zvýšit plat a byl poslán do Maroka, kde nejenže utrpěl zranění nohy s trvalými následky (až do konce života kulhal), ale byl navíc obviněn i z rozkrádání zásob. Soud ho sice zprostil obvinění, ale Magellan byl už patřičně – nebo nepatřičně – naštvaný a žádal o přijetí u krále. Audience se mu dostalo a na ní pronesl tři požadavky. První, zvýšení platu, král odmítl. Druhý, aby mu udělili takovou úlohu, v níž by mohl získat královu důvěru zpět, byl odmítnut taky. Logicky následovala tedy třetí otázka, zda si může hledat službu u jiného panovníka. Překvapený král, který s takovou drzostí nepočítal, odpověděl jen „Dělejte si, co chcete“.  A Magellan ho vzal za slovo. Výsledkem byl vstup do služeb úhlavního portugalského nepřítele, Španělska.

               Od roku 1492, kdy přistál Kolumbus v Americe a 1497, kdy Vasco da Gama doplul do Indie, se to na světových mořích loděmi a flotilami jen hemžilo. V roce 1513 zjistil Vasco Nunez de Balboa, že na západ od nově objeveného světadílu se nachází další obrovský oceán. Tím bylo dokázáno, co už všichni tušili, že Kolumbus neobjevil cestu do Asie, ale nový světadíl. Snaha obeplout ho severní cestou selhala. Sebastian Calbot při svém pokusu obeplout nový světadíl severním směrem, uvízl v roce 1509 v zamrzlém Hudsonově zálivu. U Grónska uvízl v ledových polích i portugalský kapitán Corte-Real, bylo zřejmé, že tudy cesta nevede. Ale jižním směrem?

               Tato myšlenka nedávala ctižádostivému Magellanovi spát. Protože přání je otcem myšlenky, uvěřil jednak španělským – špatným – výpočtům, podle nichž byla zeměkoule mnohem menší a kartografovi Ruyovi Faleirovi, který byl přesvědčen, že světadíl končí na 40 stupni jižní šířky a dá se tudy obeplout. (ve skutečnosti je to 55 stupeň, čili o víc než 1000 km dál na jih). A Magellan se rozhodl vytřít nevděčným krajanům zrak. Už se vědělo, že koření, po kterém Evropa tak bažila, neroste v Indii, ale že Indie je pouhým překladištěm. Ostrovy koření – Moluky – ležely daleko dál na východ a v podstatě nikdo nevěděl, zda jsou ve španělské nebo portugalské zájmové zóně. Navíc na jednom z moluckých ostrovů žil Magellanův přítel Serrao, kterému Magellan kdysi zachránil život a který psal příteli nadšené dopisy o kráse a bohatství ostrovů koření. Magellan se tedy rozhodl tyto ostrovy získat pro španělského krále a dosáhnout jich západním směrem. V popředí ani nestála ctižádost obeplout  zeměkouli, ale plavba kolem Afriky, tedy směrem východním, by byla pro španělskou flotilu smrtelně nebezpečná. Všude byly portugalské přístavy a křižovaly zde portugalské flotily a Magellan mohl být považován za velezrádce. Proto se rozhodl vyplout západním směrem. S posádkou 260 mužů, z nichž mu skoro nikdo nedůvěřoval. O tu nedůvěru se postaral portugalský konzul v Seville Sebastian Alvarez. Jednak poštval krále proti Magellanovi, jednak našeptal Magellanovi, že bude obklopen samými královskými špiony a nakonec informoval kapitány lodí flotily, jak mizerný je Magellan námořník. Horší start do expedice si lze sotva představit. Zejména, když se Magellan rozhodl plout místo obvyklou cestou přes Kanárské ostrovy okolo Afriky až k Sieře Leone a až pak zabočit na západ a dostal se do velmi špatného počasí. Podrážděný Magellan zbavil velení lodě San Antonio jejího kapitána, který měl naprosto věcné a oprávněné otázky. Ale nedůvěřivý Magellan větřil za každým odporem vzpouru. Atmosféra ve výpravě se tím činem ovšem nezlepšila.

13. prosince 1519 dopluli do zálivu Rio de Janeiro. Kde Portugalci zatím nestačili vybudovat žádnou opěrnou stanici. Po vánocích se vydali na jih. Velkým zklamáním byla zátoka Rio de la Platta, kde Magellan věřil, že našel průliv na západ a ztratil mnoho času. Magellan pokračoval navzdory protestům důstojníků, kteří se chtěli vrátit do Španělska dál na jih a koncem března se rozhodl přezimovat na 50 stupni jižní šířky, aniž by věděl, že kýžený průliv je jen 500 kilometrů jižněji. Když se španělští kapitáni dozvěděli, že mají na nehostinném pobřeží přezimovat, vypukla vzpoura. Cílem byla Magellanova vražda a návrat do Španělska. Magellan vzpouru potlačil, jednoho kapitána dal popravit a rozčtvrtit a velitele vzpoury Juana de Cartagena, královského kontrolora, dal vysadit spolu s jedním knězem na pobřeží Patagonie. Krutou zimu několik námořníků nepřežilo. Když se začaly dny zase prodlužovat, vyslal Magellan jednu loď –  Santiago – na jih na průzkum. Loď ale ztroskotala asi sto kilometrů na jih od zimoviště. Zprávu přinesli dva námořníci, kteří museli těch sto kilometrů v neznámé zemi urazit pěšky. Záchranná akce spotřebovala znovu hodně času, ale pak se zmenšená flotila vydala na jih – a měla úspěch. Narazila na zátoku vedoucí přímo na západ, která měla v budoucnosti dostat jméno po svém objeviteli Magellanův průliv. Proplout průlivem nebylo ale snadné, už pro vysoký příliv dosahující výšku několika metrů a hlavně pro spoustu ostrovů a slepých ramen. Magellan nechal zkoumat kanály jednotlivými loděmi. Jedna z nich – San Antonio – to využila k útěku. Vrátila se do Španělska, aby tam admirála patřičně očernila a tím zdůvodnila svou dezerci. 28. listopadu dosáhly zbývající tři lodě oceánu, který nazvali Tichý, protože po celou dobu je tam nepotkala žádná bouře. To bylo zřejmě osudové štěstí, protože jinak byla nekonečná cesta Pacifikem téměř fatální. Magellan věřil španělským výpočtům a nedovedl si představit, že je nový oceán tak veliký. Posádka téměř umřela hladem a na kurděje, přesto že pochytali, vybili a snědli všechny lodní potkany a nakonec vařili kůže z lodní výstroje. Zemřelo dvacet námořníků. Teprve začátkem března dosáhla flotila obydlené ostrovy, dnešní Mariany a vyhladovělí námořníci se mohli konečně najíst.

Potom flotila vyrazila na západ a dosáhla Filipín. Magellan uzavřel přátelství se sultánem ostrova Cebu a za jeho slib, že se nechá pokřtít, mu slíbil vojenskou pomoc a podporu. Nato sultán nadšen z portugalských palných zbraní, vyhlásil válku sousedním ostrovu Mactan, který mu už dlouho ležel v žaludku. 27. dubna 1521 došlo k bitvě. Magellan poskytl šedesát mužů v brnění ozbrojených mušketami, meči a kopími, proti nim se ale postavilo na 1500 bojovníků, kteří se palby z mušket nezalekli. V boji muže proti muži u hořících domů domorodé vesnice byl Magellan, hendikepovaný svým kulháním zraněn nejprve na ruce, pak na noze a nakonec domorodci spolu s velkou částí svých mužů ubit. Jen malá část se zachránila útěkem.

Vládce ostrova Cebu ztratil k Evropanům jakoukoliv úctu. Považoval je v jejich výzbroji za neporazitelné. Fakt, že teď prohráli, ho přiměl k tomu, že pozval několik důstojníků na fingovanou poradu o dalším postupu a nechal je zavraždit. Vyděšený zbytek posádky pak ostrov urychleně opustil. Z 260 mužů, kteří vypluli ze Španělska, jich zůstávalo už jen 115, příliš málo na ovládání tří lodí. Proto jednu z nich – Concepción – zapálili. Zbývající dvě pak dosáhly začátkem listopadu ostrovy koření Ternate a Tidor – Moluky. Konečně si mohli námořníci odpočinout a naplnit lodě drahocenným kořením. Jenže ukázalo se, že Trinidad není schopná plavby a opravy budou trvat celé měsíce. Proto se dohodli, že Victoria popluje sama a Trinidad ji bude po příslušných opravách následovat. Velení na Victorii převzal Španěl Juan Sebastian del Cano. Neměl ani nejmenší chuť plavit se zpět přes Tichý oceán, jak zněl původní plán, na další přezimování v Patagonii pak už ani tu nejmenší (Trinidad to později zkusila, ale neúspěšně a vrátila se zpět) a vydal se tedy domů směrem na západ. Křížem přes Indický oceán a pak kolem Afriky. Samozřejmě se musel úzkostlivě vyhýbat portugalským přístavům a lodím, a proto nemohl ani doplňovat zásoby potravin a vody. Muži umírali jeden za druhým na podvýživu a kurděje, v květnu jim u Mysu dobré naděje bouře zlomila stěžeň, začátkem července 1522 dosáhli Kapverdské ostrovy. Ty byly samozřejmě portugalské, ale pokud se del Cano chtěl vyhnout smrti hladem, musel zde přistát. Podařilo se mu přelstít místní Portugalce pohádkou o tom, že jsou zbytky neúspěšné španělské expedice, vracející od břehů jižní Ameriky. Portugalci netušili, že ten hlouček chudáků na jedné zubožené lodi je zbytek flotily, jejímuž úspěchu chtěl jejich král Manuel za každou cenu zabránit.

6. září 1522, tedy bezmála po třech letech, dorazilo do přístavu Sanlúcar de Barrameda 19 námořníků, (tedy méně než deset procent z těch, kteří na výpravu vyplouvali), kteří přežili útrapy prvního obeplutí světa. Což vlastně vůbec nebylo cílem výpravy.

To byl zřejmě i jediný význam Magellanova podniku. Když v roce 1519 Magellan vyplouval,  zdálo se vlastnictví karibských ostrovů Španělskem nedůležitým faktem s porovnáním možnosti cesty na ostrovy koření v Asii. Než se Victoria vrátila, Cortes dobyl říši Aztéků a do Španělska začalo proudit americké zlato. Španělé tedy oblast Indonézie přenechali Portugalcům – jak se ukázalo, Moluky stejně ležely v portugalské zájmové zóně. Západní cesta se tedy nepoužívala, podruhé takto obeplul zeměkouli až v roce 1577 anglický korzár Drake a to jen proto, že na něho u celého pobřeží Ameriky čekaly španělské flotily lačné jeho krve. Ten ostatně neplul Magellanovým průlivem, ale bouře ho zahnala dál na jih a obeplul tedy Ohňovou zemi okolo mysu Horn – úžina mezi Ohňovou zemí a Antarktidou nese tedy jeho jméno.

Magellan se uznání nedočkal ani posmrtně. Loď  San Antonio doplula do Španělska už dávno před Victorií a její posádka samozřejmě nezapomněla Magellana patřičně pomluvit, aby tím zdůvodnila svou dezerci. Del Cano, který kdysi taky patřil k povstalcům, jim neprotiřečil, ostatně takto sám sklidil slávu za dokončení cesty. Svou roli samozřejmě hrála i skutečnost, že Magellan byl Portugalec. Trvalo ještě dlouho, než se jméno tohoto kapitána začalo v dějinách psát velkým písmem a než průliv, který objevil, dostal jeho jméno. A na velkém památníku mořeplavby v Lisabonu je za princem Jindřichem Mořeplavcem na pátém místě. Tedy nakonec ho ocenila i jeho vlast, která se k němu chovala za jeho života tak přezíravě.

Jeho plavba byla definitivním důkazem už dávno akceptované skutečnosti o kulatosti země a navíc připravila překvapení, které si tehdy lidé nedokázali vysvětlit. Podle pedantně psaného lodního deníku –(jednou z hlavních povinností kapitána bylo bez ohledu na okolnosti denně učinit v lodním deníku zápis) připlula Victoria do Sevilly 6. září. Jenže ve Španělsku byl 7. září. Tento fakt se vysvětlil až později a je dána otáčením Země. Když se totiž loď vydá na západ, získává na každém poledníku 4 minuty, což dělá nakonec jeden den. Při plavbě na východ by naopak jeden den ztratila.

Osmdesát let od druhé světové války – čas zapomenout?

               Vlastně jsem hodně dlouho váhal, zda se k tomuto datu mám vyjadřovat. Ostatně jsem už minule slíbil, že nebudu politizovat, protože jsou mé názory mým čtenářům dobře známé a nehodlám je nudit.

               Ale nakonec mi to přece nedalo. Zkouším na poslední chvíli vytvořit článek k datu, které otřáslo světem, jako žádné jiné před ním. Protože mám pocit, že pokud bych to neudělal, přidal bych se k těm, kteří si myslí, že na minulost, zejména pak na tu hroznou, je nejlepší zapomenout. Osmdesát let je totiž na zapomenutí dobrý čas – poslední pamětníci vymírají a s nimi i memento, kterým jsou.

               Nehodlám hovořit o tom, „CO“ se prvního září 1939 stalo, o tom budou psát všechny noviny a časopisy, o provokaci na německo-polské hranici, o útoku na Westerplatte, o marném, i když hrdinném odporu polské armády, která byla na útok wehrmachtu absolutně nepřipravena (i když legendy o útocích polské jízdy na koních proti tankům jsou samozřejmě jen mýtem.

               Chci klást otázku „PROČ“, protože mám tuto otázku z mé medicínské praxe tak nějak v krvi, jedině hledáním příčin choroby je možné je i správně zaléčit a hlavně předcházet. Nenávist je choroba a nenávist vedla ke katastrofě šestiletého šílenství, které stálo život nejméně 72 milionů lidí. Naproste nepředstavitelné číslo! Z toho na frontách v palbě děl a kulometů zahynulo „jen“ 25 milionů vojáků, 47 milionů mrtvých připadá na civilní obyvatelstvo (v tom je samozřejmě započítáno i 6 milionů zavražděných Židů). Až když si člověk nechá tato čísla projít hlavou, uvědomí si nestvůrnost tohoto konfliktu.

               Přičemž jsou ztráty naprosto nerovnoměrně rozloženy. Spojenci, tedy strany, bojující proti Německu a Japonsku, ztratili 61 milionů lidí, Německo s Japonskem jen 11 milionů. A přesto prohráli. Protože války jsou o zdrojích, lidských i materiálních a o připravenosti akceptovat ztráty. Ostatně Afgánci vyhráli svou válku se Sovětským Svazem, když zabili 50 000 sovětských vojáků, jejich ztráty obnášely 3 miliony lidí, ve válce ve Vietnamu byly poměr ztrát podobný – a Američané prohráli.

               Nejvíc bylo za druhé světové války postiženo Polsko, první oběť německé expanze, které ztratilo 16 procent svého obyvatelstva. Z toho „jen“ 700 000 vojáků, 1 900 000 civilních obětí a 3 miliony polských Židů. Je skoro nepředstavitelné, když zahyne každý šestý obyvatel země.

               Sovětský svaz na druhém místě ztratil 13 procent svého obyvatelstva, z toho bylo ale „jen“ 8,7 milionu vojáků padlých na frontě, zbytek připadá na civilní oběti (např. jeden milion zavražděných Židů nebo milion obyvatel Petrohradu, kteří během blokády zemřeli hladem).

               Německé ztráty představovaly něco okolo 10 procent obyvatelstva, v porovnání s ruskými ztrátami padlo na VŠECH frontách 5,5 milionu německých vojáků, civilní ztráty dosáhly necelých dvou milionů.

               Rusové měli prostě mnohem větší zdroje, vítězství dosahovali za cenu nepředstavitelných lidských obětí, i při svém největším vítězství u Stalingradu zahynulo víc než milion Sovětů proti 350 000 Němcům – ovšem na rozdíl od Sovětů se Němci z této porážky už nevzpamatovali.

               USA ztratily 400 000 padlých, čili „pouhých“ 0,32 procent obyvatelstva, přesto je to bezmála půl milionu lidských obětí!

               Když člověk tato čísla hodnotí, uvědomuje si, jaký strašný a nesmyslný masakr tato válka byla. Smysl by tyto lidské oběti dávaly pouze tehdy, kdyby byly dostatečným mementem, aby se něco podobného už nikdy nezopakovalo. Ale je tomu tak? Výuka dějepisu se na školách jako nepotřebná redukuje, jakási občanská výchova nebo vzdělání politologii se nepěstuje vůbec – takže si mladá generace ani neuvědomuje význam demokracie a míru – a volí silné muže se sklonem k diktátorství a očekává od nich, že vyřeší všechny jejich problémy.

               Abychom si rozuměli –  ani demokracie není zárukou, že k válce nedojde – americká expanze do Iráku v roce 2003 to ukázala zřejmě nejjasněji, přesto je mnohem těžší rozpoutat válku politikovi vázanému souhlasem parlamentu a vlády, než diktátorovi, který tam může rozhodnout v podstatě bez jakýchkoliv námitek.

               Pokud pátráme po příčinách druhé světové války, musíme se ponořit do dějin ještě o několik desetiletí hlouběji, totiž k první světové válce a zejména k jejímu konci. První a hlavní příčinou vzniku ničivého konfliktu let 1939 – 1945 byl totiž nesmyslně nespravedlivý versailský mír. Už ten programoval budoucí konflikty, které byly víceméně neodvratné.

               Pokud chci zabezpečit budoucnost, musím poraženého nepřítele získat pro mou věc. Nabídnout mu čestnou kapitulaci a pomoc, nesmím ho trestat, a pokud, tak s mírou, kterou je schopen unést. Mít ve Versailles takový v žádném případě nebyl. Je třeba si uvědomit, že v čase kdy Německo kapitulovalo, stála jeho vojska ještě na cizím území Belgie a Nizozemí a generálové kapitulovali, jen aby zabránili dalším nesmyslným ztrátám na životech. Německo mohlo ještě bojovat, ovšem nevidělo žádnou šanci na vítězství. Proto i očekávalo gentlemanské chování od vítězů, kterým sovu kapitulací ušetřilo stotisícové ztráty. Mělo se strašně zklamat a toto zklamání otrávilo německou duši jedem nenávisti.

               Vítězové totiž využili skutečnosti, že se Německo po kapitulaci propadlo do chaosu. Císař musel zemi opustit, ve vícero německých zemích vznikly revoluční komunistické vlády, země se víceméně rozpadala a už nebyla schopna znovu mobilizovat jen proto, že jí byly nadiktovány ponižující mírové podmínky. Velmi negativní roli sehrál i Woodrow Wilson, který díky opakovaným mozkovým příhodám ztratil soudnost a jen z důvodu, že se mu nezdálo chování německých delegátů, se rozhodl proti nim postupovat s největší tvrdostí. Válečné reparace, které rozvrátily německou ekonomiku a roztočily superinflaci, zabrání Sárska Francií, politický diktát, kdy si Němci, nesměli rozhodnout ani o budoucím politickém uspořádání země, to vše vedlo k enormní frustraci v populačně nejsilnější zemi Evropy. Takzvaná Výmarská republika byla u obyvatelstva nesmírně nepopulární, už proto, že ji Němci vnímali jako diktát zvenku. S demokracií, kterou vám někdo poručí, se nedokážete sžít – podívejme se dnes na Irák, Afghánistán a jiné výplody exportu demokracie dnešního západního světa. Křehká demokracie, která navíc nikdy nedostala podporu od vítězných velmocí a to ani v době vzestupu nacismu, kdy stačilo udělat drobné ústupky demokratickým vládám, aby měly co předvést svým voličům a zastavit tak Hitlerův nástup, nemohla sama vydržet, pokud neměla dostatečnou podporu v obyvatelstvu, A tu neměla.

               Druhým velkým problémem bylo, že první světová válka zanechala ve střední Evropě konglomerát malých nových samostatných států, které bojovaly o svůj charakter, o svou pozici na světovém jevišti a které byly nesmírně nestabilní, zranitelné a přímo se nabízely jako snadná oběť možné expanze. Rozpad Rakouska-Uherska se ukázal jako velká politická chyba – vytvořilo se mocenské vakuum, a jak z fyziky víme – vakuum má vlastnost nasávat. Německo se sem rádo nechalo nasát.

               Nové Rakousko, zdecimované Versailským mírem, se potácelo po celou dobu své existence v hospodářské krizi. Hyperinflaci zvládlo jen s pomocí kreditu, který splácelo i po druhé světové válce až někdy do sedmdesátých let dvacátého století. Rakušané sami nevěřili na schopnost samostatné existence, už v roce 1918 se chtěli připojit k Německu (proto vypadá zdánlivě nesmyslná idea odtržení českého pohraničí mnohem logičtěji – Nordböhmen nebo Sudetenland neměly být součástí vzdáleného Rakouska, ale k těmto oblastem přiléhajícího Německa. V Rakousku existovalo vždy silné hnutí za připojení k Německu, i když to velmoci „zakázaly“. Hospodářská krize, z níž se Německo díky Hitlerovu „New dealu“ se zbrojařskou výrobou a stavbou dálnic vymanilo mnohem dříve než hospodářsky slabé Rakousko, tento trend zesílila.

               Maďarsko se utápělo ve frustraci ze ztráty dvou třetin svého území, žilo revizionismem a mělo územní nároky prakticky vůči všem svým sousedům.

               Polsko, které vzniklo nově spojením německých a ruských území, přisouzených těmto velmocím před sto lety na Vídeňském kongresu mělo problémů víc než dost. Především inhomogenitu populace jak národnostní s velkou německou ale i litevskou menšinou, tak i kulturní, protože východní část země, která žila v diktatuře ruského samoděržaví, se vyvíjela sto let zcela jinak, než industrializovaná západní část německá. Zajímavé je, že toto dělení není očividně překonáno ani dnes. Ve volbách v roce 2015 vyhrála Kaczynského strana Právo a Spravedlnost prakticky ve všech okresech, které kdysi patřily k Rusku, tehdy vládnoucí Občanská platforma pak prakticky ve všech okresech někdejšího císařství německého. Spolu s neutěšenou hospodářskou situací, která se opírala především o zemědělství a s problematickým řešením přístupu Polského státu k moři (to měl zabezpečovat mezinárodní status Gdaňska, který byl ovšem německý a tím pádem i silně proněmecký), to znamenalo prakticky neudržitelnou situaci pro polskou demokracii, nakonec se prosadila Pilsudského demokratura, podobná prvním letem Putinovy vlády v Rusku. Kromě toho mělo Polsko konflikt nejen s Německem a Sovětským svazem, ale i se svým jižním sousedem Československem, s kterým se hádalo o Těšínsko. Navíc ho ochromoval silný antisemitismus.

               Pokud si děláme iluzi, že právě Československo bylo čestnou výjimkou v tomto středoevropském chaosu, máme pravdu jen částečně. Kniha Vladimíra Mertlíka „Lví silou, vzletem sokolím“ odhaluje nemilosrdně slabiny našeho prvního státu, který vznikl na principu nacionalismu a nikdy se od něho nedokázal oprostit, což oslabovalo nejen jeho kredit v zahraničí, ale i vnitrostátní stabilitu. Vzhledem k tomu, že Češi tvořili v novém multinacionálním státě menšinu (podobně jako kdysi Němci v Rakousku-Uhersku) , nebyl to zrovna nejšťastnější koncept a jeho důsledkem byla přetrvávající nestabilita politického systému. Čechům se nikdy nepodařilo získat Němce žijící na území republiky, pro smysluplnou spolupráci (nepopírám, že by to byl velmi těžký úkol, ale aspoň se mohli pokusit) a doslova je hnali do Hitlerovy náruče – zejména, když byly pohraniční oblasti mnohem více postiženy hospodářkou krizí let 1929 – 1933 než české oblasti. Ne, že by Češi německé oblasti hospodářsky diskriminovali, katastrofa vznikla díky struktuře průmyslu, ale neudělali nic, aby už hluboce zažitou nedůvěru mezi etniky ztlumili hospodářskou pomocí. Křehká demokracie, která žila z velké koalice prodemokratických stran, které se stále rozcházely a po volbách zase scházely, velmi připomínala nestabilní obraz italské politiky, kde se vlády střídají dodnes v několikaměsíčních intervalech. Ostatně protidemokratické strany odebíraly extrémně potenciál k vytvoření stabilní vlády. Ve volbách v roce 1936 získala Sudetoněmecká strana 15,18 procent hlasů a volby vlastně vyhrála, Komunisté získali 10,32 procent, Autonomistický blok Hlinkovců a dalších nacionalistických stran 6,86 procent a spolu s dalšími malými nacionalistickými a fašistickými stranami získali dohromady 119 mandátů v 300 členném parlamentu. To se pak vládne opravdu těžko, zejména když v čele státu sedí člověk, který této úloze nedorostl a to byl Eduard Beneš.

               Suma sumárum, ve střední Evropě nebylo státu, který by představoval mocenský protipól agresivního Německa, ale nebyl zde ani jeden stát, za který by se západním mocnostem opravdu chtělo táhnout do boje. Ani jeden neodpovídal jejich představám stabilního demokratického systému. To bylo jedním z důvodů Mnichovské dohody, kdy nás nechali prostě padnout.

               Protože třetím faktorem podmiňující vznik ničivého válečného konfliktu, byla chybějící vůle postavit se zlu. Tedy nést důsledky chybné politiky z let 1918 – 1921. Existovalo nesčetně možností Hitlerův vzestup zastavit. Vyjmenuji jen některé z nich.

               V roce 1932 pomocí tehdejší německé vládě odpuštěním reparací – nestalo se.

               V roce 1933, kdy Německo vystoupilo ze Společnosti národů.

               V roce 1936, kdy se Němci rozhodli obsadit padesátikilometrový pruh demilitarizovaného Porýní.

               V březnu 1938, kdy Němci obsadili Rakousko.

V září 1938, kdy západní mocnosti podepsaly ostudný mnichovský pakt.

V březnu 1939, kdy Hitler obsadil zbytek Československa, kterému mocnosti mnichovskou smlouvou slíbily garanci další existence.

Ve všech těchto případech měl ještě Hitler strach z odpovědi, testoval ochotu Západu bojovat a zjistil, že tato neexistuje. Existovala vždy dobrá výmluva, že se jedná o vnitřní záležitost Německa a demokraticky projevenou vůli jeho obyvatelstva, nebo že se Hitlerovy oběti dopustily provokace, opravňující jeho postup. To mu propůjčilo křídla.

Poznal, že ekonomicky slabá Francie a do svého koloniálního impéria zahleděná Británie nejsou schopny, ale ani ochotny nic podniknout a USA, které kdysi rozhodly první světovou válku si hoví ve svém izolacionismu za oceánem. Francie nedodržela své závazky vůči Československu v roce 1938, Britové uzavírali na poslední chvíli spojeneckou smlouvu s Polskem 25. srpna 1939, kdy už bylo o útoku na Polsko dávno rozhodnuto – rozhodující byl pakt Molotov Ribbentrop o dva dny dříve, kdy si následníci německého císaře a ruského cara rozdělili Polsko podle staré hranice, dané Vídeňským kongresem. (Mysleli si Britové snad, že tím Hitlera zastraší, když už jednou podepsali Mnichov?) Hitler se Britů rozhodně nebál, přesto mu jejich smlouva s Polskem zkazila náladu. Konflikt s Brity, s kterými podle své rasové teorie jako s Germány počítal jako s přirozenám spojencem, si v žádném případě nepřál a proto ještě jednou – ale opravdu naposledy zaváhal. Ovšem jen na chvíli.

Anglická spojenecká smlouva s Polskem zdržela útok na Polsko a začátek druhé světové války právě jen o jeden týden.

Tragédie, která byla už několik let neodvratná, mohla nabrat svůj běh. Nabrala ho 1. září 1939, právě před osmdesáti lety.

Na závěr jen poznámka na okraj – máte pocit, že si současní lidé váží demokracie více než Němci ve Výmarské republice? Že je mezi obyvatelstvo rozséváno méně nenávisti než tehdy? A je ochota postavit se zlu, ať už se jmenuje Trump, Putin, Erdogan, Saúdský princ nebo třeba jen Orbán neb Kaczynsky větší než tehdy?

Jediným rozdílem ke stavu roku 1939 je existence Evropské Unie, která se začíná rozpadat, protože si její obyvatelé neuvědomují její přínos. Totiž, že je poslední zárukou míru.

Václav IV. – 600 let od jeho smrti

               V devatenáctém roce století umírá podezřele hodně známých lidí. Maximilán I. a Leonardo da Vinci měli letos 500 let od své smrti, český král Václav IV. umřel o sto let dříve, přesněji 16. srpna 1419. Zítra to bude 600 let. Zřejmě lidé umírají (ale se i rodí), aby bylo na co vzpomínat a aby bylo o čem psát. Nakolik jsou vzpomínky na tohoto českého panovníka pozitivní, raději nebudu odhadovat. Václav se rozhodně nezapsal do českých ale ani do evropských dějin zlatým písmem. O jeho pověsti svědčí to, že v německé literatuře je označován jako Wenzel I. „der Faule“ (jako římský král toho jména první), čili Václav I. „Líný.“

               Zabýval jsem se jeho osobou dostatečně v mé knize zločiny českých králů, takže ti z mých čtenářů, kteří tuto knihu četli, se teď budou trošku nudit, ale třeba si přečtou následující článek aspoň pro osvěžení.

               Jaký tedy náš Vašík byl? A nekřivdí mu tak trochu dějiny a historici? Byl opravdu líný a neschopný nebo prostě jen komplikovaná doba přesahovala jeho schopnosti. Možná by přesahovala schopnosti i jeho geniálního otce Karla, ovšem ten právě v kritickém roce 1378 zemřel na následky zlomeniny krčku stehenní kosti a nechal svého sedmnáctiletého syna v kaši, na jejíž přípravě se sám aktivně podílel. V roce 1377 se totiž papež Řehoř XI. rozhodl pod vlivem vizí svaté Kateřiny ze Sieny opustit Avignon, kde papeži žili sedmdesát let jako rukojmí francouzské politiky a vrátit se do Říma.

Karel návrat papežů do Říma nepodporoval. Na to byl příliš svázán se zájmy francouzské politiky. Ne nadarmo bojoval spolu s otcem u Kresčaku proti anglickým vetřelcům. V letech 1367 – 1370, kdy se o návrat do Říma pokusil Řehořův předchůdce Urban V., nechal Karel papeže svému osudu. Sice přijel do Říma a vtáhl s papežem triumfálně do města, ale když se začaly množit problémy, rychle zmizel, aniž by papeži poskytl nějakou vojenskou pomoc. Kronikář Gregorovius píše, že se „Karel zachoval jako obhroublý vůdce lupičské tlupy“. Vyhýbal se vojenským střetnutím, a když na svém návratu domů narazil na nějakého kondotiéra, raději ho uplatil, aby si zajistil svobodný „útěk“. Kdyby se byl tehdy císař zmátožil na rozhodnou podporu schopného papeže, mohly se dějiny pohnout jiným směrem. To, že Karel nechal Urbana padnout, byl zřejmě jeho největší politický omyl, který měl mít pro evropské dějiny fatální následky.

V roce 1377 se ale Řehoř XI. rozhodl, že to s tím návratem do Říma zkusí znova. 17. ledna vtáhl do Říma a za nové sídlo si zvolil Vatikán, protože Laterán, jako historické sídlo papeže, leželo v troskách. Kupodivu se mu tentokrát podařilo stabilizovat situaci a pak zcela nečekaně už 27. března 1378 zemřel. 8. dubna byl pod nátlakem římské luzy papežem zvolen Bartolomeo Prignano jako Urban VI. Volba jednak nebyla svobodná, francouzští kardinálové se v Římě uprostřed hulákajícího davu necítili dobře a Urban nebyl psychicky zcela zdráv, takže kardinálové už 9. srpna prohlásili jeho volbu za neplatnou a 20 září zvolili protipapeže Roberta ze Ženevy, který se stal Klementem VII. Karel IV. zemřel 29. listopadu 1378, řešení neřešitelného problému přenechal svému sedmnáctiletému a politicky naprosto nezkušenému synovi. Václav se sice rozhodl pro Urbana (byl zvolen jako první a sídlil v Římě) jenže v roce 1383 dorazila do Prahy francouzská delegace, která Václava velmi důrazně varovala před následky, které by měla jeho korunovace z rukou římského papeže. A bylo vymalováno.

V lednu 1378 cestoval Karel IV se svým synem Václavem do Francie (o této cestě existuje úžasná kniha Františka Šmahela z roku 2006). Karel zřejmě tušil přicházející problémy a dosáhl aspoň formálního souhlasu francouzského krále s přesídlením hlavy církve do Říma. Pro Václava to byla jediná skutečně důležitá příležitost, kdy se mohl seznámit s uměním diplomacie. Teď byl na vše sám. A byl v pasti. Už od roku 1376 byl oficiálně korunovaným římským králem, jenže císařem, a tím pádem od Boha požehnaným a nesesaditelným vládcem, se mohl stát jen papežskou korunovací. Jenže od kterého papeže? Francouzský král Karel V. se samozřejmě hned svou autoritou postavil za Klementa, němečtí kurfiřti zase svou většinou podpořili Urbana. Pokud si to Václav nechtěl rozházet na jedné nebo na druhé straně, prostě se korunovat nemohl nechat. A tím zůstávala jeho situace stále nejistá a tato nejistota vyvrcholila v jeho sesazení v roce 1400.

Když budeme spravedliví, musíme uznat, že se Václav na začátku své politické kariéry poctivě snažil provádět aktivní politiku. Jenže všude narážel na překážky, které byly pro mladého nezkušeného a netrpělivého chlapce prostě příliš velké. Jen pro úplnost: Už v roce 1379 se mu podařilo dosáhnout potvrzení sňatku svého bratra Zikmunda s uherskou dědičkou trůnu Marií a vyšachovat z mocenského boje o uherský trůn rakouského vévodu Leopolda (přesněji jeho syna Viléma). V roce 1382 se mu podařilo provdat sestru Annu za anglického krále Richarda II. Podařilo se mu urovnat spor o obsazení mohučského arcibiskupství a energickým zásahem ukončil spor o obsazení biskupství ve Vratislavi. V letech 1379 – 1381 strávil král ostatně v doprovodu svého věrného průvodce kardinála Pilea většinu času v Říši a zúčastnil se několika říšských sněmů. Síly mu ale dlouho nevydržely.

Václav měl totiž pro svou politickou kariéru až příliš mnoho handicapů:

  1. Vyrostl hýčkán jako ptáček ve zlaté kleci. Karlovi se narodil poměrně pozdě, bylo to dítě až ze třetího manželství s Annou Svídnickou. Karlovi bylo v roce jeho narození už 45 let a matka, ještě než ji mohl chlapec poznat, zemřela už v roce 1362. Otec se mu snažil chybějící mateřskou péči nahrazovat, i když neměl na dítě čas. Jediná cesta, jak potomkovi dokázat svou lásku, bylo rozmazlovat ho. Výsledky byly fatální.
  2. Václavovi chyběla politická zkušenost. I když byl korunován českým a později i římským králem ještě jako malé dítě (a prý během korunovace „dosral oltář“ jak píše sarkasticky kronikář, zůstával ve stínu svého otce a měl pocit, že vše funguje samo od sebe. Otcův brutální boj o získání moci v letech 1346 – 1350 nezažil a ani nechápal. Zřejmě mu o něm ani nikdo nevyprávěl a už vůbec ne Karel sám. Bylo tam příliš mnoho momentů, na něž nemohl být hrdý. Jediná Václavova diplomatická zkušenost byla ona vzpomenutá cesta do Francie v roce otcovy smrti. Příliš málo, aby pochopil, jak křehká a složitá je diplomacie.
  3. Václav byl zřejmě velmi malé postavy. V Kutné Hoře jsou dveře, jimiž prý mohl projít s korunou na hlavě. Dveře mají výšku 168 cm, což by odpovídalo králově tělesné výšce 155 cm. Profesor Vlček určil jeho výšku při ohledávání jeho ostatků na 173 cm – jenže je velmi pochybné, zda se ve svatém Vítovi přechovávají skutečně ostatky krále Václava  (k tomuto tématu odkazuji na mou knihu Zločiny českých králů strana 195). Pokud měl Václav opravdu jen 155 cm, jeho autoritě vládce a rytíře to nepřidalo. A napoleonský komplex dokáže napáchat mnoho zlého.
  4. Václav nebyl schopen zplodit potomka, což se považovalo za jeden z hlavních úkolů panovníka. Neplodnost se sice vždy připisovala manželce a krále by si nikdo z neplodnosti neodvážil obvinit – přinejmenším ne oficiálně. Jenže drby a pomluvy mají v politice ještě horší účinek než oficiální proklamace – „fake news“ mohou být pro politika i dnes smrtelné. Zda byl Václav jen neplodný či zda byl dokonce homosexuál, se už dnes nedozvíme. Jeho obliba v nápadném oblečení mohla být jen kompenzací malé postavy, jenže mohla být i projevem záliby ve stejném pohlaví. Ostatně jeho přátelé a kumpáni byli všichni mladí muži většinou z chudých rodin. A podporoval je, ať už dělali jakékoliv skopičiny. A že jich dělali! Václav za nimi stál jako skála nebo lépe řečeno jako Zeman za Mynářem s Nejedlým. A bylo mu jedno, že tím proti sobě popuzuje zástupce vysoké šlechty a kléru a dostává se tak do politické izolace. Mohla to být tedy buď nepřiměřená láska k těmto hochům anebo byl král vydíratelný. Pokud by skutečně homosexuální byl, prozrazení této okolnosti by znamenalo politickou a možná i skutečnou smrt – anglický král Eduard II. byl varovným příkladem.
  5. Václav neměl politickou podporu, jakou měl jeho otec. Karel se opíral o dva sloupy – o francouzský královský trůn (tam ostatně vyrostl a důvěrně příslušníky královské rodiny znal) a o církev – tu reprezentoval pražský arcibiskup, ať už Arnošt z Pardubic nebo jeho následník Očko z Vlašimi byli císaři loajální oporou. V roce 1380 zemřel francouzský král Karel V. ve věku 42 let a místo jeho nezletilého syna, který se navíc o čtyři roky později zbláznil, vládla ve Francii regentská rada mezi sebou bojujících královských strýců – což nakonec v roce 1407 po zavraždění vévody Orleánského vedlo k občanské válce. Na místo Očka z Vlašimi nastoupil jako třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, který už od roku 1378 trpěl vidinami a po požáru 17. února 1382, kdy uhořel Jenštejnův přítel magdeburský arcibiskup Ludvík, se z něho stal politicky nepoužitelný fanatik – konflikt mezi ním a králem kulminoval v roce 1393 zavražděním Jana Nepomuckého. Obě opory politiky jeho otce tedy zmizely a nový panovník se nacházel v politickém vakuu.
  6. Václav byl komplikovaná povaha. Zda to bylo dáno výchovou nebo komplexy z malého vzrůstu, se můžeme jen dohadovat, neměl ale dobré vztahy ani s jedním ze svých sourozenců, o to méně pak se svými moravskými – podstatě staršími – bratranci. Byl introvert, lidi mu prostě lezli na nervy. Ženy přímo nesnášel, od ostatních lidí hledal úkryt v lesích při lovu a na svých hradech mimo Prahu. Jeho přehnaná láska k psům, jako jakýsi příznak kompenzace chybějící lásky k lidem, je příznačná.
  7. Václav byl nemocný. Analýzou jeho choroby jsem se podrobně zabýval v mé knize „Zločiny českých králů“. Podle mého soudu se jednalo o revmatoidní artritidu, chorobu, která svým průběhem a nevypočitatelností, stále se vracejícími bolestmi ovlivňovala rozhodujícím způsobem schopnost krále pracovat. První těžký záchvat choroby, kdy už dostal i poslední pomazání, se datuje do roku 1388, kdy bylo králi 27 let. Jediným analgetikem, tedy lékem proti bolesti, byl v té době alkohol. Václav se stal těžkým alkoholikem, což jeho schopnostem vládnout rozhodně neprospělo.

Dá se tedy uzavřít, že Václav měl prostě smůlu. Doba ho postavila před následující problémy, se kterými by měl zřejmě obrovské problémy i jeho geniální otec.

  1. O církevním schizmatu, kde zůstal sedět mezi židlemi a nikdy se nedokázal odhodlat k intervenci, jsem už psal.
  2. V Praze rostlo sociální napětí. Zejména pak po roce 1400, kdy byl Václav zbaven hodnosti římského krále. Karel komponoval své město jako hlavní město celé Římské říše, nesmírně narostlo z 8000 na 30 000 obyvatel a potřebovalo pracovní příležitosti, sociální síť. To fungovalo, dokud se zde opravdu střídaly delegace všech kurfiřtů, vévodů a knížat či králů, kdy tady byly stálé mise a kdy se zde pořádala velkolepá přijetí zahraničních návštěv a kdy byla Praha díky svému postavení v říši i centrem zahraničního obchodu. Za Václava tuto svoji pozici ztratila, projevila se její ne právě optimální geografická poloha uprostřed uzavřené české kotliny a tím poklesly i finanční příjmy. V Praze se ale zrodila nová generace a hledala přístup na pracovní trh. A práce nebyla. Mládež je vždy náchylná k radikalizaci, hladovějící mládež pak o to víc. Pole pro radikální kazatele bylo tady.
  3. Občanská válka v Uhrách, do které byl zapleten jeho nemilovaný bratr Zikmund, ale která vyžadovala jeho intervenci. Václav na ni neměl ani chuť ani prostředky, ponechal tedy svého bratra jeho osudu a ten ho na smrt nenáviděl. Když se přesto uherským králem vlastní zásluhou stal, získal v moravských bratrancích, zejména v Joštovi, ochotné spojence proti Václavovi, který tak po celý život musel bojovat s opozicí ve vlastní rodině. Jen pro srovnání Karel IV. měl se svým bratrem Janem Jindřichem naprosto harmonický vztah a jeho plnou podporu.
  4. Svatba princezny Anny s anglickým králem Richardem se ukázala ve svém důsledku jako politický problém. Do Anglie, totiž odjeli se vzdělanou princeznou i učenci pražské univerzity, na Oxfordu se seznámili s myšlenkami církevního reformátora Viklefa – a přivezli je do Prahy, která už i bez nich byla sudem střelného prachu, čekající na rozbušku.
  5. Protižidovský pogrom 18 dubna 1389, při kterém byla prakticky zlikvidována celá židovská pražská komunita, byla už známkou rostoucího sociálního napětí, ale Václavovi tato událost uškodila jak politicky (nebyl schopný „své“ Židy ochránit) tak i ekonomicky – podle Zlaté buly Karla IV. z roku 1356 platili Židé za svou ochranu daň kurfiřtovi, na jehož území žili – v tomto případě tedy českému králi – a bylo to hodně peněz, které náhle nebyly.
  6. Stoupající napětí mezi německým patriciátem a českým plebsem narůstal nekontrolovatelnou měrou. Pražští Němci usídlení zejména na Starém městě určovali komunální politiku, chudí Češi z Nového Města se cítili být diskriminováni. To se projevilo zejména na universitě, kde se čeští učenci cítili být mluvčími českých občanů. Karlova universita byla koncipována jako universita mezinárodní, centrální vysoká škola Římské říše, která do Prahy přiváděla učence, profesory ale i studenty z celého světa. Češi měli pouze jeden hlas ze čtyř. Kutnohorským dekretem z 18. ledna 1409 král Václav pod tlakem české opozice zbavil cizince většinového hlasovacího práva, což vedlo k exodu profesorů i studentů. Universita zůstala „malá ale naše“. Její pověst samozřejmě upadla a tím i mezinárodní kontakty.
  7. Moc v říši přešla v roce 1400 na Ruprechta falckého a od roku 1410 zpět na Lucemburky, nejprve na Jošta, pak na Zikmunda. Kostnický koncil na ukončení schizmatu se vedl už pod taktovkou Václavova mladšího a schopnějšího bratra. Václav se ani neobtěžoval do Kostnice, pupku tehdejšího politického života, jet. Kazatele Jana Husa prostě obětoval a u sudu střelného prachu byl na kostnické hranici konečně zapálen doutnák.

Výsledkem byl revoluční výbuch, který měl po následující desetiletí devastovat zemi a definitivně ji z pozice nejbohatší země střední Evropy uvrhnout zpět do pozice země, kterou raději nikdo nechce. Jestliže se o České království na začátku čtrnáctého století vedla brutální občanská válka, ve století patnáctém běhali čeští pánové po smrti krále Albrechta s českou korunou jako agenti s teplou vodou – nikdo ji nechtěl a nakonec zůstala nemluvněti Ladislavovi, který se nemohl bránit. Václav hned na začátku těchto nepokojů, ještě než revoluce nabyla své zhoubné podoby, 16. srpna 1419, tedy právě před šesti sty lety, umírá.

Výsledky jeho vlády byly fatální a dá se říci, že si z nich země dodnes zcela neodpočinula. Vývoj bezvládí, který zde začal, vedl nakonec k ubohému pokusu o svržení habsburské vlády a potupné porážce na Bílé Hoře, která zanechala zhoubné následky na povaze českého národa, citelné dodnes.

Abych to shrnul větou průvodkyně z Betlémské kaple, když jsem si prohlížel tamní fresky. „Víte, on ten Vašík byl takové neštěstí.“

Byl, ale vlastně za to nemohl. Osud někdy tropí hlouposti a s ním si zahrál hodně nešetrně.

50 let od přistání na Měsíci

Byla to tehdy velmi emocionální záležitost. Jak na úrovni osobní, tak i mezinárodní. Začněme mou osobní – právě ten den jsem slavil své první kulaté, tedy desáté narozeniny. Tedy měl jsem narozeniny vlastně den nato, ale u nás bývalo zvykem gratulovat už v předvečer narozeninového dne. A tak jsme čekali nad dortem, abychom ho rozkrojili právě v okamžiku, až první člověk dosedne na povrch našeho věčného satelitu – Měsíce.

               Ale i na mezinárodní úrovni šlo o velmi emocionální záležitost. A jde ještě stále. Právě v těchto dnech je v každém větším americkém městě výstava k přistání na měsíci a o ničem jiném se skoro ani nemluví. V rakouské televizi jdou programy k tomuto výročí prakticky denně, nevím, jak je to Česku, ale neodpustil bych si, kdybych k této hysterii nepřidal svou trošku do mlýna tímto článkem.

               Američané bojovali tehdy v padesátých a šedesátých letech minulého století s Rusy o prvenství ve vesmíru v době, kdy se o komerčním využití vesmíru nedalo ještě ani snít. Byla to věc prestiže, důkazu ekonomické a vědecké převahy v době studené války – a Rusové překvapivě stále vedli. (Mimochodem i člověk, který poprvé vypočítal rovnici vztahu mezi konstrukčními parametry rakety a maximální rychlostí, která tato může dosáhnout a tím stanovil základní předpoklady dosáhnutí oběžné dráhy Země, byl Rus – Konstantin Ciolkovski publikoval tyto výpočty už v roce 1902!)

               4. října 1957 vyrazili Sověti celému světu dech, když dostali na oběžnou dráhu první satelit, jménem Sputnik I. a zahájili tak epochu dobývání vesmíru. Ještě než se Američané z toho šoku dokázali vzpamatovat, už o měsíc později 3. listopadu 1957 vynesl Sputnik II. na oběžnou dráhu prvního živého tvora – fenku Lajku. Sice ji Sověti nedokázali dopravit zpět na Zem a chudák psík zahynul ve vesmíru na přehřátí, ale byl to nesporně další úspěch sovětské kosmonautiky.

               13. září 1959 trefili Sověti Měsíc poprvé sondou Luník II., která se roztříštila o měsíční povrch, Luník III. ale už v říjnu stejného roku dodal první fotografie odvrácené strany Měsíce, tedy obrazy, které byly hvězdářům až do té chvíle nedostupné.

               V srpnu 1960 dokázali Sověti po osmnácti obězích okolo Země dostat dva psy Strelku a Belku bezpečně zpět na Zem a 12. dubna 1961 obletěl Jurij Gagarin v první pilotované vesmírné lodi Zemi za 108 minut a vrátil se bezpečně na zemský povrch. Rusové pokračovali ve svých úspěších – do vesmíru odletěla první žena Valentina Těreškovová, v roce 1964 následoval let první trojmístné vesmírné lodi a o rok později absolvoval Alexej Leonov první procházku ve volném vesmíru.

               Ve všech směrech klopýtali Američané za Sověty v odstupu, který ranil pýchu jejich národa. Snad proto vyhlásil J.F.Kennedy v roce 1961 ambiciózní program, že to budou Američané, kteří ještě do konce desetiletí vyšlou člověka na Měsíc. Aspoň v tom chtěli být Američané první a byli pro to obětovat obrovské prostředky finanční i lidské. Pak ale přišly pro ruský kosmický program tragické události, které ho zbrzdily či spíše zastavily. 14 ledna 1966 zemřel ve věku 59 let geniální vedoucí inženýr kosmického programu Sergej Pavlovič Koroljov.

Jeho smrt je stále tak trochu záhadná, mělo jít o nevinnou operaci hemeroidů, údajně by objeven nádor střeva a na následky jeho odstranění zemřel. Samozřejmě vznikly hned spiklenecké teorie, podle kterých měla mít v jeho smrti prsty CIA. Pravdou ale bude, že Koroljov měl po šestiletém věznění v GULAGu v letech 1938 – 1944, kdy vícekrát bezmála zemřel, (v jeho životopise bylo toto období kompletně zamlčeno) podlomené zdraví, Sověti si tedy vlastně zadělali na malér sami. Paradoxem je, že úspěch programu země, která sázela na kolektivismus, závisel na jediném člověku. V Americe, zemi známé svým individualismem, se pracovalo kolektivně. V době největší expanze pracovalo pro NASA 400 000 lidí!!!

               V roce 1967 explodovala při startu nosná rakety Sajuz a přitom se í podařilo vyhodit do vzduchu celé startovací zařízení na Bajkonuru, které muselo být budováno znovu. Cíl sovětského kosmického programu nechat přistát člověka na Měsíci v den 50 výročí Velké řijnové revoluce, tedy 7. listopadu 1967, byl tím definitivně zmařen.

               Američané se soustředili na měsíční program.  Po několika letech vesmírných lodí Mercury, věnovali veškeré úsilí programu Gemini – programu letu na Měsíc.

               Nezačalo to dobře. Trojčlenná posádka Apolla I.  Roger Chaffee, Ed White a Guss Grissom (proč Američané zvolili jméno boha Slunce pro vesmírné lodi, které měly dosáhnout Měsíc, jsem nedokázal zjistit) zemřela při požáru ještě na zemském povrchu 27. ledna 1967. V kapsli lodi přeskočila jiskra, která vedla v kyslíkové atmosféře lodi k požáru, v němž neměli tři astronauti žádnou šanci na přežití. (Američané používali ve svých kosmických lodích na rozdíl od Rusů kyslíkovou atmosféru, aby byly jejich lodě lehčí).

               Program Apollo tato tragická nehoda zbrzdila, ale nezastavila. Mezitím létaly k Měsíci sondy světské i americké – Luník, Ranger, Surveyor či Lunar Orbiter, fotografovali povrch Měsíce a hledali vhodnou plochu na přistání. Američané vyvinuli Raketu Saturn IB, která měla mít kapacitu na vynesení člověka na měsíční oběžnou dráhu. A skutečně 9. listopadu 1967 odstartoval poprvé Saturn s Apollem IV. V říjnu 1968 testovali kosmonauti Schirra, Eisele a Cunningham poprvé přestavěnou kosmickou loď Apollo VII. která měla dokázat přinést k Měsíci přistávací modul. Na vánoce 1968 se Apollo VIII. dostalo na oběžnou dráhu Měsíce a  jako vánoční pozdrav přečetli kosmonauti v přímém přenosu 24. prosince z odvrácené strany Měsíce první věty ze starého Zákona, z knihy Genesis a vrátili se 27. prosince bezpečně zpět na Zem. Je s podivem, s jakým klidem Američané pracovali. Jako by si byli jistí, že Rusové nemají co nabídnout. Ti právě řešili krizi svého komunistického impéria v Evropě, po invazi do Československa měli skoro rok problémy na mezinárodní scéně, takže kosmický program poněkud upadl do pozadí. Očividně ale neměli Rusové technologii, která by jim v dohledné době přistání na Měsíci umožňovala. Chyběl Koroljov, nebyla za něj rovnocenná náhrada. Koroljov si nevychoval nástupce, možná v tom byl i úmysl, nechtěl za případný neúspěch znova skončit v Gulagu. Bez něj jako by Sověti kapitulovali a soustředili se na budování orbitálních stanic, které pak měly létat na oběžné dráze Země a umožnit zde pobyt kosmonautů i po celé měsíce. Na takové stanici mohl strávit v roce 1978 7 dní i jediný český kosmonaut Vladimír Remek. Poněkud záhadné úmrtí prvního sovětského kosmonauta Jurije Gagarina 27. března 1968 dalo vzniknout spikleneckým teoriím, že se Rusové pokusili Američany přece jen trumfnout a poslali Gagarina k Měsíci, aniž by předtím provedli příslušné pokusné lety. Skutečnost, že Rusové vždy informovali až po úspěšném kosmickém letu, zatímco Američané avizovali své pokusy vždy dlouho dopředu, poskytla samozřejmě takovým teoriím živnou půdu.

               Američané vyslali v březnu 1969 na oběžnou dráhu Země Apollo IX. To už mělo s sebou i přistávací měsíční modul a tento modul se 3. března 1969 oddělil od mateřské lodě, vzdálil se od ní na 180 kilometrů a zase se s ní spojil. Generální zkouškou na přistání na Měsíci byl pak let Apolla X.  Kosmonauti Stafford, Young und Cernan měli stejný manévr provést na oběžné dráze Měsíce. Stafford a Cernan přestoupili do lunárního modulu, oddělili se od mateřské lodi, přiblížili se k měsíčnímu povrchu na 14 kilometrů a pak se vrátili k mateřské lodi, kterou mezitím řídil John Young a bezpečně se s ní zase spojili. Teď už zbýval jen poslední krok. Do konce desetiletí zbývaly měsíce a konec desetiletí stanovil J.F.Kennedy v roku 1961 jako lhůtu, v které mají Američané na Měsíci přistát. Protože sama osobnost zavražděného charismatického prezidenta Kennedyho budí dodnes v USA ale nejen tam emoce, bylo zřejmé, že se Američané budou snažit splnit jeho plán za každou cenu. Když se podíváme na horečnou činnost USA, které dokázaly vyslat tři pilotované lety během čtyř měsíců, je zřejmé, s jakou intenzitou na projektu pracovali a že nezáleželo na finančních nákladech. Kosmické středisko v Houstonu se stalo v tomto roce doslova pupkem světa. Celého světa! Možná to bylo tím, že se nový normalizační režim v Československu rozhodl poprvé tvrdě zasáhnout proti opozici až u příležitosti prvního roku okupace 21. srpna 1969, možná proto jsme mohli i my v komunistickém Československu sledovat v přímém přenosu let Apolla XI, které mělo za úkol dávný sen lidstva uskutečnit a člověka na povrchu Měsíce vysadit. Dokonce přímo v novinářském centru byl československý tým pod vedením Karla Pacnera (ten o misi Apollo  napsal knihu „A velký skok pro lidstvo“ – vyšla v roce 1971)  a mohl komentovat, ovšem politické tlaky se už projevily a přítomný Jiří Dienstbier nesměl promluvit živě do mikrofonu. Kdyby byli Američané přistávali na Měsíci o rok později, dozvěděli bychom se zřejmě jenom na páté straně Rudého práva, že Američané „údajně“ vyslali posádku na povrch Měsíce. Jen jako perličku si dovolím podotknout, že celý tehdejší počítačový systém kosmického střediska v Houstonu měl menší pamětní kapacitu, než má dnes jeden Smartphon. Ale i tak z dnešního pohledu primitivní prostředky stačily na to, aby měl celý projekt úspěch.

ARCHIV – 30.04.1969, USA, Miami: HANDOUT – Die Besatzung von «Apollo 11», die Astronauten Neil Armstrong (l-r), Michael Collins und Edwin Aldrin. (Zu dpa “Armstrong, Aldrin, Collins: Drei Männer und der Mond”) Foto: Nasa/epa/dpa – ACHTUNG: Nur zur redaktionellen Verwendung und nur mit vollständiger Nennung des vorstehenden Credits +++ dpa-Bildfunk +++

               Už 10. ledna 1969 (tedy ještě před lety Apolla IX a X) představili Američané posádku Apolla XI. Velitelem posádky se stal Neil Armstrong, který se tak měl stát po Gagarinovi druhým nejslavnějším člověkem vesmírného programu. Dalšími příslušníky posádky se stali Edwin Aldrin a Michael Collins. Všichni tři už ve vesmíru byli, Armstrong s lodí Gemini 8, Collinks s Gemini 10 a Aldrin s Gemini 12. Mateřská loď Apollo dostala volací jméno „Columbia“, lunární modul pak jméno „Eagle“, ostatně i jako emblém projektu posloužil orel bělohlavý s olivovou ratolestí těsně nad měsíčním povrchem. Ten symbol měl zdůraznit mírový charakter mise v čase, kdy se Sovětský svaz potýkal s následky ozbrojené intervence v Československu a byl podezříván, že i vesmír chce využívat především k vojenským účelům.

               16. července vystartovala raketa Saturn V. z Kennedyho kosmického centra na mysu Canaveral.

K nebi se vzneslo 2940 tun materiálu a paliva. Oběžnou dráhu země dosáhla raketa po odvržení prvních dvou stupňů. Třetí stupeň byl na oběžné dráze zaktivován na dalších 6 minut a navedl Apollo na dráhu k Měsíci. Poté byl i on odvržen. 19 července dosáhlo Apollo XI. po brzdném manévru na jeho odvrácené straně oběžnou dráhu Měsíce. Aldrin a hodinu po něm i Armstrong přestoupili do lunárního modulu a oddělili se od mateřské lodi.

Přistávací manévr musel Armstrong provádět pomocí ručního řízení, protože na místě určeném původně pro přistání, byly přece jen příliš velké kameny a konečně 20 července 1969 v 20:17 světového času – tedy v 19:17 středoevropského času přistál Eagle na měsíčním povrchu. Pamatuji si, jak se v rozhodující chvíli ztratil signál, a my seděli s připraveným nožem nad mým narozeninovým dortem, aniž bychom věděli, zda bylo přistání úspěšné a zda můžeme zakrojit. Pak se ale ozval Armstrongův hlas „Houstone, Eagle přistál.“ A my jsme slavili velký úspěch lidstva, které se poprvé oddělilo od matičky Země a dokázalo se dostat na jiný vesmírný objekt – na ten nejbližší. Byli jsme jen jedni z 600 milionů lidí, kteří přistání v přímém přenosu sledovali.

               Armstrongův výstup z přistávacího modulu musel počkat až na 2:56 hodin v noci, kdy byl v Americe nejlepší vysílací čas – v USA bylo ještě 20. července. Pak zazněla jeho slova: „Je to malý krok pro člověka – ale velký skok pro lidstvo.“  Když ten text Armstrong dostal poprvé do ruky, měl prý prohlásit: „Kdo napsal takovou blbost?“ Ale disciplinovaně tu větu řekl a ta vstoupila do dějin.

               Armstrong s Aldrinem strávili na měsíčním povrchu celkem 21 hodin a 36 minut. Pak opět odstartovali a čtyři hodiny později se spojili s mateřskou lodí, kterou okolo Měsíce pilotoval Michael Collins. Pak byl měsíční modul odvržen a Apollo se vydalo na cestu domů. Přistávací modul dopadl do Tichého oceánu 24. Července, astronauti byli vyloveni vojenskou lodí Hornet a museli strávit následujících 17 dní v karanténě, než se mohli představit veřejnosti. Pikantní je, že prezident Nixon měl už natočený i proslov pro případ, že by astronauti na Měsíci zemřeli a mluvil v něm o symbolickém věnci, který pokládá na jejich fiktivní hrob. Jak vidět, nebyli si američtí vědi a uiž vůbec ne politici, jistá úspěchem měsíční mise.

ARCHIV – 20.07.1969, USA, Mond: HANDOUT – Apollo 11-Astronaut Edwin “Buzz” Aldrin steht neben der US-Flagge auf dem Mond. (Zu dpa Themenpaket 50 Jahre Mondlandung – zum 25. Mai) Foto: Nasa/EPA/pa – ACHTUNG: Nur zur redaktionellen Verwendung und nur mit vollständiger Nennung des vorstehenden Credits +++ dpa-Bildfunk +++ |

               Amerika teď ale slavila úspěch, který měl demonstrovat její hospodářskou a technologickou dominanci. A skutečně, právě v sedmdesátých letech začal Sovětský Svaz technologicky za USA zaostávat. Náklady investované do zbrojení pohlcovaly stále více sovětského HDP a brzdily hospodářský vývoj ve všech ostatních oblastech. V roce 1981 vyhlásil nový americký prezident Ronald Reagan další kolo závodu o vesmír programem tzv. „hvězdných válek“ čili obranných vesmírných systémů na odchytávání balistických raket a Sovětský Svaz se svými satelity se začal hroutit. V roce 1989 pak definitivně přiznal svou porážku a rozpadl se.

                Svým způsobem byl tedy památný den 20. července 1969 předzvěstí změn poměru na mocenské světové šachovnici. Byl to den velmi emocionální, jako celý kosmický program. Ten byl ostatně po letech Apoll 12,14,15,16 a 17 (Apollo 13 na Měsíci nepřistálo a po vážné poruše kosmické lodi se jen zázrakem podařilo dostat jeho posádku zpět na Zemi) zastaven. Emoce se uklidnily, Měsíc nenabídl nic, co by další lety hospodářsky zdůvodnilo, zvítězil rozum, který se bránil střílet další miliardy dolarů do vesmíru. Poslední lidé (Eugene A Cernan a Harisson Schmitt) stáli na měsíčním povrchu (dokonce po něm jezdili v speciálním vozítku, na němž urazili přes 30 kilometrů) 12. prosince 1972. Měsíc přestal lákat. V současnosti sní lidé o Marsu. Pokud by se tam pravdu dostali, byl by to další velký krok pro lidstvo. Otázka je, zda k němu dojde a zda se ho dnešní generace dožije. O emoce by opět nebyla nouze. Svět se ale stal v posledních padesáti letech mnohem racionálnější. A zatím chybí souboj dvou velmocí jako tehdy v letech šedesátých. Svět už není bipolární ale multipolární. Hodně se toho v posledních padesáti letech změnilo. Ne vždy k lepšímu.

Leonardo da Vinci – 500 let od smrti génia

               2. května uplyne 500 let od smrti jedné z nejvýznamnějších postav světové kultury, postavy opředené mnoha mýty (poslední takový mýtus vytvořil okolo jména tohoto renesančního umělce Dan  Brown v „Šifře mistra Leonarda“ a hned to byl naprostý bestseller).

               Leonardo fascinuje i dnes, před jeho „Monou Lisou“ v Louvru se tlačí desítky turistů, přiznám se, že mě obraz poněkud zklamal, ovšem díky obrovské tlačenici a desítkám fotoaparátů jsem se nad obrazem nemohl ani zdaleka tak zamyslet jako například nad Leonardovým „Zvěstováním Panny Marie“ ve florentských Uffizis. To jsem si mohl prohlížet dlouho a navíc bylo nainstalováno tak, aby člověk z jednoho místa mohl vidět tento slavný obraz velkého mistra, ale současně i „Zvěstování Panny Marie“ od Vinciho vrstevníka Sandra Botticelliho. (Leonardo se narodil 15. dubna 1452, Botticelli v roce 1445). Bylo to fascinující porovnání. Zatímco se Boticelliho obraz obrací k divákovi, oslovuje ho svou zlatavou barvou i radostným pojetím, obraz da Vinciho je chladný, stříbrný, uzavřený do sebe. Jakoby ho mistr maloval jen pro sebe, jako by se chtěl jeho vytvořením ujistit o vlastní genialitě. Divák je mu demonstrativně ukradený. A je třeba si uvědomit, že tento obraz maloval velmi mladý Leonardo, někteří historici ho kladou do roku 1472, kdy bylo mladému umělci dvacet let, někteří do let 1475 – 1480, což ale na věci mnoho nemění. Mezi tímto obrazem a slavnou Monou Lisou se klene propast třiceti let. Údajně ho maloval společně se svým učitelem Verrocchiem, ovšem na tomto obraze už byl žák hlavním tvůrcem a učitel mu jen asistoval. I to o něčem hovoří, ale k tomu později.

               Byl Leonardo opravdu takový? Byl to génius opovrhující svým okolím? Anebo umělec toužící po dokonalosti a oběť závistivců? Je na něm něco fascinujícího, něco neuchopitelného. Jak napsal Barnett Newman – „Co děsí, je fakt, že si tento muž s polovinou tuctu obrazů udělal v dějinách tak velké jméno.“  Opravdu není dokončených děl mistra Leonarda o moc víc než tento vzpomínaný poloviční tucet. A protože obrazy, které mu jsou přisuzovány, nejsou skoro nikdy podepsány, nemůžeme si být jeho autorstvím ani u těchto děl stoprocentně jisti. (Jako například „Madona s karafiátem“, kterou se pyšní mnichovská galerie.) Zato existují tisíce kreseb technických vynálezů, z nichž jsou mnohé přímo vizionářské. A nekonečný počet anatomických studií, žádný umělec před ním (a možná ani po něm) se nezabýval lidskou anatomií a možnostmi pohybu postav tak jako on.

               Leonardo byl ovšem především dítětem své doby. Doby politicky velmi pohnuté, ale doby, která jako žádná jiná přála umění. Doby vrcholné renesance, začátku novověku, kdy štědří mecéni stavěli stavby, jaké byly do té doby neznámé, ba dokonce nemyslitelné. Žijeme v poživačné době, možná nejlépe tehdejší chápání světa a politické moci vyjádřil papež Lev X., vlastním jménem Giovanni Medici, ve větě: „Užívejme papežství, když nám ho Bůh dal.“ Velkolepá umělecká díla patřila k tehdejšímu chápání tohoto „užívání“. To vše bylo vhodným podhoubím pro zrození génia.

               Leonardo měl hned několikrát štěstí – jak víme, bez štěstí nejde nic, i když jste génius.

  1. Narodil se v roce 1452 sice jako nemanželské dítě notáře Piera da Vinciho a jeho služky, možná dokonce pokřtěné Saracénky, ovšem právě v této době se už nemanželský původ nepovažoval za nepřekonatelné stigma, otec se k malému Leonardovi znal a tak se chlapci dostalo patřičného vzdělání.
  2. Narodil se v Toskánsku, městečko Vinci, na jehož předměstí Anchiano se narodil, se nachází 27 kilometrů na západ od Florencie a právě Florencie byla v době vlády Lorenza Magnifica (Nádherného), který vládl v letech 1469 – 1492, doslova líhní umělců, protože Lorenzo Medici jejich vzdělání podporoval, především proto, aby je pak mohl „exportovat“ do jiných italských městských států a tím upevňoval svou pověst renesančního vladaře.
  3. Skutečnost, že byl levák, už právě v této době přestala být stigmatem, které by ho vyloučilo ze společnosti.
  4. Narodil se do období relativního míru a v něm prožil i své mládí. Mír v Lodi z roku 1452 mezi milánským vévodou Francescem Sforzou a benátskou republikou ukončil mnohaleté války zmítající Itálií a na dalších čtyřicet let ustanovil určitou – i když křehkou – mocenskou rovnováhu. V míru se umění daří vždy víc než ve válce.
  5. Leonardo se dostal do dílny skutečně skvělého učitele. Andrea Verrocchio platí za vedoucí postavu přechodu renesance z raného do vrcholného stádia. Fascinující je, že tento učitel neoplýval jinak tak obvyklou žárlivostí na talent svých žáků, ale naopak ho podporoval. Sám přejímal vlivy mladého Leonarda, jestliže na obraze Kristova křtu mohl Leonardo přimalovat anděly na okraji obrazu a domalovat pozadí, na už vzpomenutém „Zvěstování panny Marie“ už byl vedoucím tvůrcem on sám a jeho učitel mu jen asistoval. Jak muselo zapůsobit na sebevědomí mladého umělce, když se od něj byl ochoten učit i jeho učitel, který měl sám pověst geniálního umělce. Zřejmě už od tohoto okamžiku Leonardo o své genialitě nepochyboval. Šlo už jen o to, přesvědčit o ní i svět.
  6. Leonardo patřil k velmi silné generaci umělců, v níž se narodil například Sandro Botticelli (1445 – 1510), Andrea Mantegna (1431 – 1506), Donato Bramante (1444 – 1514), Pietro Perugino (1446 – 1523), Filippino Lippi  (1457 – 1508) či Leonardův učitel Andrea Verrocchio (1435 – 1488). To je vždy dobře. Leonardo nebyl solitér, pouze vyčníval jako vrchol z mohutného masivu. Takové prostředí je pro umělce vždy požehnáním, ať už se jedná o spolupráci (Verrocchio, Bramante) nebo konkurenci (Boticelli, Perugino, Lippi), protože je inspirativní a pohání soutěživost.
  7. Stejná doba začátku novověku vyprodukovala i nesmírně silnou generaci politickou, do níž patřili mimo jiné papežové Alexandr VI. Borgia (1431 – 1503) či Julius II. della Rovere (1443 – 1513), Lorenzo Magnifico (1449 – 1492), Ludovico il Moro Sforza (1452 – 1508), ale i císař Maximilián I. (1459 – 1519) anebo Girolamo Savonarola (1452 – 1494). Leonardo znal i Niccolu Machiavelliho (1469 – 1527), velkého teoretika uchopení a udržení moci, vlastně prvního politologa. Ostatně generace velkých humanistických spisovatelů je jen o několik let mladší než Leonardo sám, Erasmus Rotterdamský žil v letech 1466 – 1536, Thomas Morus 1478 – 1535, Giovanni Pico della Mirandola 1463 – 1494 a v roce 1483 se narodil jistý Martin Luther.

Podmínky tedy byly dány, vývoj génia následoval v pohnutých dobách. V roce 1482 odchází třicetiletý Leonardo do Milána. Hypotéza, že ho tam poslal Lorenzo Magnifico v rámci svého programu „exportu umělců“ zřejmě není pravdivá, Leonardo hledal nové místo působení sám, možná se chtěl vyčlenit z florentské školy a dát se vlastní cestou. Už měl své jméno, které si vytvořil portrétem Ginevry de Benzi a obrazem „Klanění tří králů“. V Miláně měl šanci stát se dvorním umělcem nejmocnějšího z italských vládců Ludovica il Mora. Dostal obrovskou zakázku na vytvoření jezdecké sochy zakladatele slávy rodu Sforzů Francesca. K uskutečnění toho projektu nikdy nedošlo (měď plánovaná na sochu se nakonec přetavila na děla, která měla Milán bránit před hrozící francouzskou invazí – a neubránila), Leonardo ale v Miláně strávil 17 let až do roku 1499 (kdy sem Francouzi skutečně napochodovali) a vytvořil svá nejslavnější díla.

Poslední večeři v chrámu „Santa Maria delle Grazie“, či portrét Sforzovy milenky Cecilie Gallerani, zvaný „Dáma s hranostajem“. Za celý svůj život namaloval da Vinci jen čtyři ženské portréty, ženy ho, podobně jako jeho konkurenta, o generaci mladšího Michelangela Buonarottiho příliš nezajímaly a když, tak pouze jako inspirace nebo jako jeho podporovatelky (mantovská vévodkyně Isabella d´Este). Zato jeho mužské postavy, ať už se jedná o apoštola Jana na obrazu poslední večeře nebo o jeho Jana Křtitele mají až podezřele ženské, tzv androgynní rysy. Dan Brown z toho vytvořil teorii o Kristově manželce, ve skutečnosti je to výraz Leonardovy homosexuality. Ostatně už v roce 1476 byl obžalován ze “Sodomie”, tedy z homosexuality, dokázal se ale obhájit. Mona Lisa neboli „La Gioconda“, jak jí říkají Italové, si na svůj vznik musela počkat až do roku 1503 a mezitím se zatím poklidný a tvořivý umělcův život dostal do turbulencí.

Už v roce 1494 vpadl do Itálie francouzský král Karel VIII. Ve Florencii to vedlo k pádu moci Medicejských. Lorenzův syn Pietro musel z města uprchnout, moc převzala oligarchická vláda profrancouzské strany, v dalším průběhu uchvátil moc ve městě kazatel Girolano Savonarola a zavedl zde svůj režim náboženského teroru. Leonardo Savonarolu osobně znal, byli stejně staří a  mládí prožili oba ve Florencii. V čase Savonarolova teroru, podobného dnešnímu IS, ale do Florenci nemohl, jeho homosexualita by pro něj byla osudná a skončil by určitě na hranici. Savonarola se u moci udržel do roku 1498, kdy byl oběšen a jeho mrtvola spálena, v roce 1499 vpochodoval do Itálie francouzský král Ludvík XII., aby mizející francouzskou moc upevnil. (Tažení Karla VIII skončilo po dobytí Neapole nakonec fiaskem, celá jeho armáda umřela na do tehdejší doby neznámou chorobu, která později dostala jméno syfilis, a on se musel z Itálie stáhnout). Ludvík XII. dobyl Milán, vyhnal odtud Sforzu a Leonardo se ocitl na cestách. Po pokusech uplatnit se v Benátkách a Mantově se vrátil v roce 1500 do rodné Florencie, kde Ludvík XII. upevnil moc své strany.  Ta se udržela u moci až do roku 1512, kdy se vrátili do města Medicejští, reprezentovaní synem Lorenza Magnifica Giovannim, který se měl stát i papežem Lvem X. Ve svém rodném městě měl Leonardo utrpět svou první velkou porážku, když byl mramorový blok, o který soutěžil s mladým Michelangelem Buonarottim, přiřčen jeho mladému soupeři. Pět a půl metru velký blok, nešťastně v roce 1460 navrtaný Agostinem di Ducciem a Antoniem Roselinem byl pravou výzvou pro jeho génia. Leonardo byl přesvědčený, že kromě něho nikdo nedokáže tento mramor zpracovat. (Veřejné mínění ostatně bylo, že to nedokáže vůbec nikdo) Blok byl ale předán Michelangelovi. Možná hrála při rozhodnutí městské rady určitou úlohu i úvaha, že Leonardo patřil k Sforzově, tedy Francouzům nepřátelské straně, nicméně vztah mezi těmito dvěma muži měl zůstat až do konce da Vinciho života napjatý. Michelangelo vytvořil z onoho bloku svého Davida, jednu z nejslavnějších soch lidských dějin. Frustrovaný Leonardo opustil Florencii a vstoupil do služeb syna papeže Alexandra VI. Cesareho Borgii.

Leonardo se po celý svůj život zajímal o technické vynálezy, nebylo snad oblasti, ve které by neexperimentoval, tisíce kartónů jeho kreseb to dokumentují víc než dostatečně, stačí navštívit jeho muzeum v Miláně, aby si o tom člověk udělal aspoň rámcovou představu. Model jeho samohybu, tedy jakéhosi prvního auta, můžete vidět v muzeu Fiat v Turíně. Dva roky se teď realizoval při vojenských taženích Valentinského vévody Cesareho ve vymýšlení obléhacích strojů, zvyšování účinku dělostřelby a kreslení map – Leonardo patří mimo jiné i mezi zakladatele moderní kartografie. Po Cesareho pádu v roce 1503 se vrátil zpět do Florencie, aby utrpěl další hořkou porážku. Ve věčném souboji s o generaci mladším Michelangelem dostali oba umělci v roce 1504 zakázku městské rady pro Palazzo Vecchio na vytvoření dvou fresek. Michelangelo měl namalovat „Bitvu u Casciny“ a Leonardo „Bitvu u Anghiari“, dvě vítězná utkání florentských vojsk z let 1368 a 1440. Leonardo v bezmezné důvěře ve svou genialitu přepjal své síly.  Motiv byl sám o sobě revoluční, boj skupiny jezdců o prapor měl v sobě až zvířecí rysy bojujících, jimž jde v zoufalství boje v první linii o záchranu vlastního života a jsou proto schopni vyvinout neuvěřitelnou energii. Propletené postavy skloubené podle principů, které později převzal Michelangelo, by mohly Leonardovi skutečně přinést vítězství. Kdyby se ovšem nerozhodl vytvořit fresku novým způsobem, který sám vymyslel a který byl bohužel chybný. Freska vlastně ani nebyla dokončena, brzy po konci prací na ní se začala rozpadat a o několik desetiletí později musela být stržena. Jak vypadala, víme jen z několika kreseb, které ji zachytily ještě před jejím zničením.

Ve stejném roce zemřel Leonardovi otec a o dva roky později i strýc Francesco, který svého synovce učinil universálním dědicem. Leonardo byl od této chvíle finančně zabezpečený. Ve Florencii vytvořil ještě svůj nejslavnější obraz – Monu Lisu – údajně podobiznu manželky obchodníka Francesca Bartolomea del Giocconda, ale v roce 1506 odešel znovu do Milána. Našel zde ochranu a podporovatele v osobě francouzského guvernéra Charlese d´Ambroise. Až po smrti tohoto francouzského vojenského velitele odešel v roce 1513 do Říma, kde strávil tři roky. V roce 1513  zemřel papež Julius II., obdivovatel Michangela a po krátké mezihře se na papežský trůn dostali Medicejští, nejprve Giovanni pod jménem Lev X. a pak jeho bratranec Giulio jako Klemens VII. Možná si Leonardo sliboval zakázky od nových vládců, se kterými ho spojoval společný toskánský původ. Nedočkal se. Uzavřel se zcela do sebe, o jeho rozčarování svědčí poznámka v jeho Codex Atlanticus „Medicejští mě stvořili, ale také zničili.“

Svědčí to o zklamání a rozčarování stárnoucího umělce, který se stále více cítí být zneuznaným géniem. Je zajímavé, jak málo v posledních letech svého života Leonardo tvořil. V podstatě z jeho vrcholných děl vytvořil jen obraz Jana Křtitele (ostatně zřejmě jediné dílo, které i podepsal). Stále více se zabýval studiem universa a snažil se vytvořit generální teorii jeho existence a zvěčnit ji v obraze, který samozřejmě nebyl možný. Leonardo bádá stále více spíše ve svém vlastním nitru a vzdaluje se realitě světa. Jeho první životopisec Vasari ho charakterizuje větou: „Vytvořil si v duchu tak kacířský názor, že se nedržel žádného náboženství, protože považoval za víc být filosofem než křesťanem.“

Leonardo je zklamán a zahořklý. Cítí, že vyčnívá z řady svých vrstevníků a unavuje ho, že to stále musí dokazovat a že to ne všichni uznávají. V roce 1516 táhne s vojskem Giuliana Mediciho proti novému francouzskému králi Františkovi I. Poté, co Giuliano ve Florencii umírá, nechá se představit francouzskému panovníkovi a uchvácen obdivem, který mu mladý dvacetiletý král projevuje, znovu mění stranu. Vstupuje do francouzských služeb, odejde do Francie a tam v roce 1519 na zámku Clos Lucé v Amboise, údajně v náručí svého obdivovatele, francouzského krále, umírá.

Možná aspoň poslední roky dokázaly uspokojit jeho ego a přinést jeho duší mír. Leonardo ve své genialitě nepochopil jedno a to je vývoj společnosti. Dokázal dovést renesanční umění na jeho samotný vrchol, vytvořil dokonalé dílo, které se už stávajícími prostředky renesance nedalo překonat, nedalo se dál rozvíjet. Mladí umělci typu Michelangela a Rafaela ho znervózňovali. Skutečnost, že Rafael opustil zákony renesanční perspektivy, kterou právě on, Leonardo, dovedl k dokonalosti, a začal používat archaickou perspektivu byzantskou, ho musela přivádět k šílenství. Nepochopil, že jestliže renesance, zahájená před dvěma sty lety Giottem a Nicolem Pisanem, dosáhla v jeho osobě svého vrcholu, bylo třeba prorazit otvor do nového prostoru, do nového směru uměleckého projevu a tím se měl stát manýrismus. Umění, které opustilo dokonalé antické tvary a začalo si hrát s pohybem, s hrou světla, s rozvolněním perspektivy a které do vznešené renesanční nehybnosti vneslo pohyb, po kterém lidé začali toužit. Jeden a půl roku před Leonardovou smrtí přibil jistý Martin Luther na dveře chrámu ve Wittenberku svých 99 tezí.  Svět byl odsouzen opustit svou strnulou jistotu, danou vládou katolické církve a jejích všemocných papežů. Čekalo ho neklidné období bojů a válek.

Je možná symbolické, že gigant renesančního umění Leonardo zemřel ve stejném roce jako první novodobý císař Maximilián I. Poslední rytíř, panovník symbolizující zánik středověku a nástup novověku. O tom jsem psal v článku, který jsem tomuto panovníkovi věnoval v lednu.

I obrazová a sochařská tvorba se dala do pohybu. Michelangelo byl prototypem génia, který se nebojí otevřít nové prostory. Styl, který se v jeho rukou narodil, dosáhl svého vrcholu v díle El Greca o sto let později. A pak už mělo přijít baroko s Berninim, Rembrantem či Rubensem. Vývoj se nezastavil, jako se nezastavuje ani dnes. Právě to Leonardo, toužící po definici dokonalosti, nepochopil a to ho naplnilo hořkostí, která je z jeho díla cítit. Přesto je třeba universálnímu géniovi složit hold. Mýlil se i v jedné, pro něho naprosto zásadní věci. Domníval se, že lidé jeho génia nepoznali a dostatečně neuctili. Není to pravda. Poznali ho, i když, jak už se to často stává, až po jeho smrti.

Mimochodem, ve Vinci, tedy Leonardově rodišti, vystavují letos pramen jeho vlasů, který dovezli až z Francie!

300 let Lichtenštejnského knížectví

               Vlastně mi toto jubileum uteklo (knížectví bylo vytvořeno spojením hrabství Vaduz a panství Schellenberg dekretem císaře Karla VI. který nese datum 23. ledna 1719). Že se takové jubileum letos slaví, na to mě upozornily až lichtenštejnské poštovní známky, které tento pidistát (šestý nejmenší stát na světě) k tomuto jubileu vydal.

               Proč by nás mělo takové jubileum zajímat? Protože rodina Lichtenštejnů je nerozlučně spojena s českými dějinami a to i dnes. Jejich rodinná hrobka se nachází ve Vranově u Brna v klášteře řádů Paulánů a zde jsou pochována i knížata, která už vládla ve vzdáleném Vaduzu. (Ovšem jenom formálně, ve skutečnosti seděli až do roku 1938 ve Valticích a do Vaduzu se jezdili v létě jen ochladit a ukrýt před otravnými komáry, kterých je v povodí Dyje příliš.) Lichtenštejnové své spojení s našimi zeměmi nikdy nepopírali, a to i když byly jejich rozsáhlé statky v roce 1945 československým státem vyvlastněny. Kníže Hans Adam II. dal hrobku v letech 2012 – 2015 na vlastní náklady restaurovat, přesto že není oficiálně v majetku rodiny. Šlechta, zejména ta vyšší, nemyslí v rámci kvartálů, let ani desetiletí, ale století dopředu. Protože se cítí být vázána tradicí.

               Odkud vlastně Lichtenštejnové pocházejí? O tom není mezi historiky jednota. Zejména co se týká otázky, zda byly dvě rodiny, dokumentované v polovině třináctého století, z nichž jedna měla svá sídla v Frauenburgu a Murau v horním Štýrsku a druhá v Mödlingu v Dolním Rakousku, spřízněny. Když Murau slavilo před dvěma lety 400 let vlády rodiny Schwarzenbergů, tvrdilo se tam, že tyto dvě Lichtenštejnské rodiny spolu neměly pranic společného. Petr Mašek, k jehož práci mám velkou důvěru, tvrdí, že tehdejší hlava štýrské rodiny Oldřich – slavný minesänger – a Jindřich z Mödlingu, který dostal od tehdejšího českého následníka trůnu Přemysla Otakara II. v roce 1249 město Mikulov, byli bratři. Je zřejmé, že k tomuto obdarování došlo u příležitosti svatby tehdy 19-letého Přemysla Otakara s padesátiletou Markétou Babemberskou, dědičkou rakouských zemí. Jindřich z Lichtenštejna musel tedy mít na tomto sňatku, kterým se výrazně rozšířila území podléhající vládě českého království, své zásluhy.  Oba bratři Lichtenštejnové se projevili jako úspěšní oportunisté, v bitvě na Moravském poli stáli už na straně vítězného Rudolfa Habsburského a tak nic nestálo v cestě jejich další kariéře. Tuto schopnost bezohledného oportunismu si Lichtenštejnové podrželi i v budoucnosti a to jim zabezpečilo jejich úspěch, moc i bohatství. V roce 1249 se tedy Lichtenštejnové objevili na moravské půdě. V roce 1394 koupil Jan I. z Lichtenštejna panství Valtice, které se nacházelo tehdy ještě na území Dolního Rakouska. Vybudoval zde své hlavní sídlo a Mikulov na moravské straně hranice ztratil na významu. Kryštof z Lichtenštejna, zvaný Rozmařilý, se zadlužil natolik, že musel v roce 1560 Mikulov prodat. Přesto, že tím Lichtenštejnové ztratili své majetky na Moravě, zůstali se zemskou moravskou politikou nadále svázáni. V té době byli stejně jako naprostá většina české a moravské šlechty protestanti.

               Hvězdná lichtenštejnská kariéra začíná osobou Karla z Lichtenštejna.

Ten se narodil v roce 1569, vystudoval na škole českých bratří v Ivančicích a byl přítelem nejvlivnějšího moravského šlechtice té doby Karla Staršího ze Žerotína. S ním navštěvoval kalvínskou universitu v Ženevě, když předtím od roku 1585 studoval na jiné kalvínské vysoké škole v Basileji. Jeho kariéra začala poněkud obskurně. Lichtenštejn se v roce 1597 zamiloval do čerstvé vdovy po panu Janu III. z Pernštejna, krásné Anny Marie Manrique. Skutečnnost, že spolu měli vášnivý poměr, se kterým se před veřejností netajili ještě v době, kdy měla čerstvá vdova držet předepsaný jednoroční smutek, byla na onu dobu neuvěřitelným skandálem. Lichtenštejn byl dokonce obviňován, že Pernštejnovi pomohl na onen svět a to by ohrozilo především jeho milenku na majetku ale možná i na životě. Lichtenštejn byl prohlášen v českých zemích za „personu non grata“ a uchýlil se zpět do Rakouska. (Anna Marie se provdala v roce 1606 za Bruna II. z Mansfedu.)

               Tato porážka ale nemohla Karla v jeho ctižádosti přibrzdit. V roce 1599 konvertoval ke katolictví – očividně si myslel, že nemá co ztratit a výtky jeho někdejšího přítele Karla Staršího ze Žerotína ho nechaly naprosto chladným. (Žerotín o tom psal Theodorovi Brezovi, následníku Kalvína v Ženevě: „Byl sveden intrikami jezuitů a dvorskými sirénami…“) Jako kompenzaci dostal Lichtenštejn 7. září 1599 dopis od samého papeže Klementa VIII., který mu za jeho konverzi děkoval ve jménu „celého křesťanstva.“ Řadový šlechtic z Valtic se dostal na výsluní a nehodlal ho už opustit. Byl schopný, chytrý, vzdělaný a naprosto bezcharakterní, takoví lidé jsou prostě nezastavitelní. Navíc byl i velkorysý. V letech 1598 – 1605 půjčil císařského dvoru, nacházejícímu se tehdy v takzvané „Dlouhé válce“ s Turky, více než 500 000 zlatých. Jako protislužbu dostal kromě panství Hustopeče v roce 1599 úřad nejvyššího zemského sudího na Moravě, v roce 1600 úřad nejvyššího hofmistra císařského dvora v Praze a v roce 1604 se stal dokonce moravským zemským hejtmanem. Dotáhl to u Rudolfa II. až na předsedu císařské tajné rady – aby pak císaře bezohledně opustil. V roce 1607 se vzdal úřadu nejvyššího hofmistra, císař uražený jeho odchodem ho vzápětí zbavil úřadu moravského zemského hejtmana a zřídil komisi, která měla vyšetřit Lichtenštejnovo hospodaření. Karlovi bylo jasné, že mu jde doslova o krk a proto se rychle přidal k arcivévodovi Matyášovi, který se chystal na konfrontaci se svým bratrem Rudolfem. A byl opět na správné straně.

               Nechyběla mu ani odvaha. 7. března 1608 vtrhl se skupinou ozbrojenců na brněnskou radnici a přinutil nového moravského hejtmana Ladislava Berku z Dubé přerušit zemský sněm. K překvapení všech nezasáhl generál Tilly, který stál s císařskými vojáky před městem. Někdy musí mít povstalci a revolucionáři i štěstí. Na novém sněmu v Ivančicích si Moravané zvolili za předsedu zemské vlády právě Lichtenštejna a ten převedl Moravu na stranu arcivévody Matyáše. Lichtenštejn byl zvolen zřejmě jen proto, aby bylo koho popravit, kdyby puč nevyšel, už v červenci zvolil zemský sněm za zemského hejtmana Karla Staršího ze Žerotína (pánové Lichtenštejnovi Annu Marii očividně stále ještě nezapomněli). Matyáš se ale rozhodl svému spojenci jeho frustraci bohatě vykompenzovat. 20 prosince 1608 vyjmenoval Karla z Lichtenštejna dědičným říšským knížetem – a tento titul nosí tedy Karlovi potomci (přesněji potomci jeho bratra Gundakara, protože Karlova větev rodu vymřela) dodnes. Byl to jen formální titul bez příslušného území, přesto se zde jednalo o první krok k dnešnímu významu lichtenštejnského rodu.

               Druhý krok stihl taky ještě Karel, když mu v roce 1614 teď už císař Matyáš svěřil opavské vévodství (titul vévody a knížete jsou víceméně identické, oba patří mezi suverény). V roce 1623 pak po smrti vévody Jana Jiřího Krnovského k tomu přibylo i vévodství Krnovské. Obě tato území byla slezskými údělnými knížectvími, podléhala tedy svrchovanosti českého krále. Tituly vévody opavského a krnovského užívá ostatně i současný kníže Hans Adam II. a opavská orlice je součástí rodové ho znaku.

               Při povstání českých stavů se Karel jako katolík a kníže blízký vídeňskému dvoru stal pro povstalce nepřítelem. Už v roce 1618 se přidal na stranu Ferdinanda II. a do Čech přitáhl až s vojskem generála Buquoye k Bílé Hoře. A po vítězství císařských udeřila pro Karla jeho hvězdná hodina. Šlo o to, že se císař chtěl povstalcům drakonicky pomstít. K tomu potřeboval někoho, kdo by měl odvahu stát se nejnenáviděnějším člověkem v zemi a ochotného odvést tu nejšpinavější práci. Karel byl ochoten. Být nenáviděn o něco míň nebo víc už není o kvalitě ale jen o kvantitě a ta se dá vyvážit penězi. 17. ledna 1621 dostal funkci gubernátora, tedy místodržícího v Čechách. Následovaly popravy, konfiskace, znehodnocení měny a z toho všeho Karel nashromáždil pohádkové jmění, rovnat se mu mohl snad jen Albrecht z Valdštejna. Jinými slovy, v jeho jménu bylo popraveno, vyhnáno ze země nebo ožebračeno 90 procent tehdejší české elity a mnoho z jejího majetku uvízlo šikovnému Karlovi mezi prsty. Díky němu se lichtenštejnské impérium rozrostlo do neuvěřitelných rozměrů. A protože další Lichtenštejnové po svém předkovi zdědili šikovnost, obsahoval jejich majetek v roce 1945 (kdy byl rodu vyvlastněn) následující panství: Adamov, Branná, Břeclav, Bučovice, Moravská Třebová, Moravský Krumlov, Lednice, Litovel, Plumlov, Valtice, Velké Losiny a Zábřeh na Moravě, Krnov, palác v Olomouci a dva paláce v Praze).

               V roce 1699 koupil Karlův vnuk Hans Adam I. panství Schellenberg v údolí Rýna na rakousko-švýcarské hranici a v roce 1712 od zadlužených pánů z Hohenemsu i hrabství Vaduz.

A právě před třemi sty lety tedy onoho 23. ledna 1719 byla tato dvě panství spojena dekretem císaře Karla VI. a bylo vytvořeno nezávislé říšské knížectví, podléhající pouze císaři. Tím dosáhli Lichtenštejnové svého cíle být nezávislými evropskými panovníky a těmi jsou dodnes. Nejprve byli v Německém spolku, pak navázáni na Rakousko, ale po roce 1918 se chytře rozhodli pro celní spojení se Švýcarskem, takže dnes (od roku 1924) se v této zemičce na Rýnu platí švýcarskými franky.

               Hlavním městem Lichtenštejnského impéria byly ale až do roku 1938 Valtice (které byly od roku 1920 součástí Československa). Až po Anschlussu Rakouska v březnu 1938 (a po smrti svého otce Františka v červenci stejného roku) se rozhodl kníže Franz Josef II. přeložit své sídlo do Vaduzu – možná i proto, že jeho žena Elsa byla židovského původu a bydlet přímo na hranici nacistické říše mohlo způsobovat hodně nepříjemné mrazení.

V roce 1945 byli Lichtenštejnové v Československu vyvlastněni na základě Benešových dekretů, protože měli mít německou národnost či občanství. Ze spolupráce s nacisty je opravdu nikdo nemohl obvinit, byli stejně jako Schwarzenberkové, Thurn Taxisové či rod D´Este na opačné straně fronty. Na rozdíl od třeba Dietrichštejnů či Trautsmandorfů bylo vyvlastnění neodůvodněné, už proto, že Lichtenštejnové neměli německou národnost, ale národnost vlastní, tedy lichtenštejnskpu. Možná k tomuto postupu přispěl i fakt, že kníže František Josef poskytl na svém knížectví azyl jednotkám Ruské národní armády (takzvaní Vlasovci) a nevydal je do Sovětského svazu, kde by na ně čekala jistá smrt. (Britové například tyto vojáky do Ruska vydali a tito byli všichni popraveni) Nárok na restituce po roce 1989 byl zamítnut, protože restituce se formálně vztahovaly jen na majetek zabavený po roce 1948. Ani s dalšími žalobami Lichtenštejnové neuspěli, definitivní rozsudek padl v roce 2001 u Evropského soudu pro lidská práva. Důsledkem tohoto rozhodnutí byly velmi chladné vztahy mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem, k vzájemnému uznání a navázání diplomatických vztahů došlo až 8. září 2009.  A v letech 2012 – 2015 dal pak kníže, jak už jsem vzpomenul, jako znak dobré vůle zrekonstruovat rodinnou hrobku ve Vranově, i když oficiálně knížecímu rodu nepatří.

Zde leží jak zakladatel slávy rodu Karel, tak jeho vnuk Hans Adam, který vytvořil knížectví v povodí Rýna. Poslední pohřeb se zde odehrál v červenci 1938, kdy zde byl k poslednímu odpočinku uložen kníže František I. Jeho syn František Josef II., jak už jsem vzpomenul, se po smrti otce přestěhoval do Vaduzu a je pochován tam.

               Přesto, že se jim nepodařilo dostat zpět majetky na Moravě, jsou Lichtenštejnové nejbohatším rodem v Evropě. Přitom se nejedná o jejich území (je to asi jediný stát na světě, který nemá hlavní město, Vaduz totiž nemá městská práva, je jen „Marktem“ tedy trhem, čili něco jako střediskovou obcí.) Na 160 km2 zde žije asi 37 000 obyvatel. Jenže jen v Rakousku vlastní Lichtenštejnové 15 000 hektarů pozemků (s hradem Riegersburgem, kde občas vystavují své korunovační klenoty a požadují za to vstupné 20 Eur), Forbes odhaduje jejich majetek na 4,5 miliardy dolarů. Čili zas až tak špatně se jim nedaří a snad tedy někdy ztráty majetků na Moravě jednou stráví. I když ztráta jejich hlavního města – Valtic s letním zámkem v Lednici, zřejmě bolet nepřestane. Vaduzský hrad na skále nad městem (pardon, trhem) v porovnání s Lednicí je skutečně nepohledný a možná i nepohodlný.

               Lichtenštejnsko je ústavní monarchií, která svému vládci vymezuje téměř středověké pravomoci. Existuje sice parlament s 25 poslanci (ženy smějí v Lichtenštejnsku volit až od roku 1984, zřejmě bylo Lichtenštejnsko v zavedení ženského volebního práva poslední na světě), ovšem konečné slovo má vždy panovník. A díky daňovému ráji, bankovnímu tajemství ale i členství v Evropském hospodářském prostoru a celní unií se Švýcarskem se poddaným daří tak dobře, že nemají zájem na osvědčeném způsobu vlády osvíceného panovníka něco měnit.  

Současný kníže Hans Adam II.

               Lichtenštejnové byli prostě vždycky šikovní. Nechápu, proč jim upřeli českou národnost.

Císař Maxmilián I. – poslední rytíř

12. ledna uplyne 500 let od smrti této významné postavy světových dějin, zakladatele slávy „Habsburského domu“ – opravdu právě od doby vlády Maxmiliána se hovořilo, zejména ve Francii, která měla s tímto vládcem věčné problémy „Maison d´Autriche“, čili o „Rakouském domu.“

               Předpoklady pro světovládu Habsburků, kteří se až do roku 1437 museli krčit ve stínu mocnějších Lucemburků, sice vytvořil už Maxmiliánův otec Friedrich III, ale až Maxmiliánovi se podařilo tuto ideu realizovat. Žil na přelomu věků, považujeme-li za počátek Novověku rok 1492, pak jeho vláda v letech 1486 – 1519 překlenuje právě přechod ze středověku do novověku a Maxmilián tento přechod svou osobou přímo symbolizuje. Zakotven v rytířské tradici středověku a přece připraven uskutečňovat reformy, potřebné pro novou dobu, která směřovala k renesanci a baroku.

Exif_JPEG_PICTURE

               Maxmilián se narodil ve Wiener Neustadtu (Vídeňském novém městě) 22.března 1459. Jeho otci císaři Friedrichovi III. bylo už 44 let, jeho matka Eleonóra, portugalská princezna, neměla ještě dvacet let. Protože jeho starší bratr Christof narozený o čtyři roky dříve, zemřel jako čtyřměsíční nemluvně, stal se Maxmilián arcivévodou a následníkem trůnu. Eleonóra zemřela už v roce 1467,když měl Maxmilián 8 let, chlapec po ní ale zdědil jako její krásu, tak i temperament. Což vedlo ke stálým konfliktům se jeho nerudným a asketicky žijícím otcem, kterému jeho poddaní přezdívali „Erschlafmütze“, tedy „Arcispací čepice.“ Po otci zdědil Maxmilián jen převislý dolní ret, dědictví po babičce – mazovské princezně Cymburce. Ten ret už měl Habsburkům zůstat na věčné časy a stát se tak jejich dominantním znakem. Habsburský ret tedy pochází z Polska.

               Legenda praví, že když nemluvně přinesli poprvé ukázat matce, pravila Eleonóra: „Milý chlapče, jestli budeš jako tvůj otec, nikdy si neodpustím, že jsem tě přivedla na svět.“

               Naštěstí se chlapec „pomamil“ a vyrostl v krásného silného blonďatého a temperamentního muže. Co mu historici vyčítají, je, že oplýval plány, které pak nebyl schopen realizovat. Bylo jich příliš mnoho na čas, který mu život vyměřil i na finanční prostředky, které měl k dispozici. Ale jestliže ze sta plánů uskutečnil deset, stálo to v konečném účtování zato.

Od smrti své matky vyrůstal „jako dříví v lese“. Což, jak vědí mí čtenáři, kteří četli „Zločiny českých králů“, je ten nejlepší předpoklad k budoucímu úspěchu. Otec se o výchovu chlapce vůbec nestaral, jeho přítomnosti se spíše vyhýbal a Maxmilián zažíval jednu stresovou situaci za druhou. Jako například dvouměsíční obležení ve vídeňském Hofburgu od 17 října do 4.prosince 1462, kdy císaře obléhali jeho vlastní poddaní, vedení jeho bratrem Albrechtem a kdy císařská rodina skoro vyhladověla k smrti. Stejně jako jeho otec, vyhýbal se i Maxmilián po celý svůj život Vídni, očividně dětské trauma tak zcela nepřekonal. S Vídeňáky vyrovnal tento otevřený účet až jeho vnuk Ferdinand v roce 1522. Stejně tak zažil Maxmilián útoky Maďarů, kteří pod králem Matyášem Korvínem vytlačovali politický vliv císaře a několikrát dokonce obléhali Wiener Neustadt (nakonec se Korvínovi podařilo dobýt velké části Rakouska a do své smrti v roce 1490 sídlil pak ve Vídni, odkud císaře vyhnal, to už ale zažil Maxmilián jen nepřímo a zdálky.

               Už od roku 1473 probíhala jednání ohledně možného spojení habsburského a burgundského domu. Burgundští vévodové, pocházející z vedlejší linie francouzského královského rodu Valois, vybudovali mezi Francií a Německem téměř souvislé kompaktní území, sahající od Severního moře až k Alpám. Vévodovi Karlovi Smělému chybělo ke štěstí už jen jedno – královská koruna. To měla být cena, za kterou byl ochoten provdat svou dceru Marii za rakouského následníka římského císařského trůnu. Friedrich váhal, jako obvykle své rozhodnutí odkládal a to se vyplatilo. V roce 1476 se vévoda Karel dostal do konfliktu se Švýcary a utrpěl katastrofální porážku. V tísni podepsal svatební smlouvu, aby se už 6. ledna 1477 nechal od Švýcarů zabít u města Nancy. Obrovské a hlavně nesmírně bohaté burgundské dědictví se stalo okamžitě předmětem politického boje.

               Na uvolněné province totiž okamžitě vznesla nároky Francie – Burgundi byli přece vedlejší větví Valois a jejich leníky. Francouzský král Ludvík XI. proslul svou bezcharakterností a dalo se od něj čekat cokoliv. Maxmilián musel pospíchat, aby se mohl se svou nevěstou opravdu oženit. Ludvík totiž devatenáctiletou Marii nutil k sňatku se svým vlastním synem, sedmiletým, ne právě hezkým a na následky dětské obrny trpícím synem Karlem. A všichni věděli, že Ludvík se nezastaví před ničím. Času bylo málo. Maxmiliánovi se přes odpor francouzské strany podařilo uzavřít 21. dubna 1477 sňatek „per prokurationen“, tedy v zastoupení. Když pak se svým průvodem dorazil do Brugg a tam se do sebe oba mladí lidé, ačkoliv si ani slovo nerozuměli (Maxmilián hovořil jen německy, protože jeho otec se o synovo vzdělání nijak nestaral a Marie pouze francouzsky a latinsky) na první pohled zamilovali. Jak už jsem psal, Maxmilián zdědil svou krásu po mamince a Marie zase po tatínkovi, takže se k sobě skvěle hodili. 19. Srpna 1477 slavili bez velkých okázalostí svatbu.

               Maxmilián miloval nádheru, zřejmě zdědil i tuto vlastnost po své matce a Burgundsko mu nabídlo právě to, co v životě hledal a co mu skromný skoro barbarský dvůr ve Vídeňském novém městě ani v náznaku nemohl dát. A k tomu měl teď krásnou, vzdělanou a milující manželku. Co si mohl přát víc?

               Vzápětí ale stáli oba zády ke zdi. Ludvík XI. nebyl ochoten přejít tuto politickou porážku nečinně a francouzské jednotky vpadly do Burgundska, rabovaly, pálily a vraždily, cílem bylo přinutit mladomanžele, aby své území odevzdali francouzské koruně.

               Maxmilián se přes své mládí projevil jako skvělý voják. Od Švýcarů odkoukal novou vojenskou taktiku, která vedla i k smrti jeho tchána. Do patnáctého století platila jízda za hlavní vojenskou sílu a tvrdilo se, že jeden jezdec má hodnotu deseti pěšáků. Jak Francouzi, tak i Karel Smělý ještě žili v této představě, ačkoliv právě v té době střelné zbraně měnily poměry na bojišti. Maxmilián vybudoval armádu zcela nového typu. Byli to pěšáci s dlouhými píkami, které je dostatečně chránily před útokem jízdy a mušketýři, kteří pod ochranou těchto pík sestřelovali útočící jezdce ze sedel. Tato nová taktika mu přinesla překvapivé vítězství nad francouzskou armádou v bitvě u Guinegate  7. srpna 1479. Maxmilián údajně bojoval v první řadě jako pikanýr, což strhlo burgundské žoldnéře, kteří mladému pánovi stále ještě tak zcela nedůvěřovali, k hrdinským skutkům. Tato taktika se měla v následujících desetiletích prosadit a byla pak způsobem vedení války ještě v prvních letech třicetileté války o sto padesát let později, než ji reformoval švédský král Karel Gustav. Maxmilián se poprvé projevil jako úspěšný reformátor. Bitva sice nepřinesla rozhodnutí (Ludvík mu vzkázal, že když tedy opanoval bitevní pole, může na něm zasadit fazole), ale zvýšila jeho kredit a u jeho nepřátel stoupl strach z něho. Maximilián zavedl do válečné taktiky úspěšně i další nový vynález, u Konstantinopole v roce 1453 poprvé maďarským inženýrem Urbanem sestrojená obléhací děla, která umožnila dobývat do té doby nepřekonatelné hradby měst. Když se v roce 1504 před nedobytnou pevností Kufsteinem objevily dva do té doby nevídané kanóny s výmluvnými jmény Purlepass a Weckauf, stačilo několik výstřelů, aby pevnost padla do Maximilánových rukou.

               Maxmilián dbal na tradice, rychle se přizpůsobil burgundským zvykům, které byly od rakouských diametrálně odlišné. Od léta 1478 byl hlavou „Řádu zlatého rouna“, řádu pro vyvolené šlechtice z nejvyšších kruhů, založeného v roce 1429 Mariiným dědečkem, burgundským vévodou Filipem Dobrým.

               Když se zdálo, že rodinnému štěstí Marie a Maxmiliána nestojí nic v cestě (Marie mu porodila tři děti), zemřela náhle jeho manželka 27. března 1482 na následky pádu z koně. Maxmilián tuto ztrátu nikdy nepřekonal. I když se v roce 1494 oženil podruhé s milánskou vévodkyní Biancou Marií Sforzou, svou první ženu nepřestal nikdy milovat (ve svém testamentu určil, že jeho srdce má být přeneseno do Brugg a pochováno v Mariině sarkofágu, což se pak v roce 1519 skutečně stalo.) K své druhé ženě ostatně nikdy žádný vztah neměl. Vzal si ji jen pro její věno, choval se k ní velmi opovržlivě a často ji ponechával jako zástavu za své dluhy, které dělal, kudy chodil.

               Pro Maxmiliána se smrtí jeho ženy zkomplikovala situace ale i politicky. Dědici Burgundska se staly jeho děti Filip a Markéta a on byl pouze jejich poručníkem. Což burgundské stavy nechtěly uznat a chtěly dětem vládnout samy. Pro Maxmiliána nastaly těžké časy. Aby si zajistil neutralitu Francie, obětoval vlastní dceru, dvouletou Markétu. Ta byla zasnoubena dauphinovi Karlovi a ve věku tří let odevzdána na vychování do Francie. Naštěstí ve stejném roce 1483 zemřel lstivý Ludvík XI. a jeho třináctiletý syn nebyl schopen Maxmiliána úspěšně ohrožovat. Na Maxmiliána čekala dlouhá válka s vlastními poddanými, kteří se mu nechtěli podřídit a nechtěli platit daně (zejména nově zavedenou daň z piva) Trvalo až do roku 1500, než se mu podařilo nizozemské provincie ovládnout. A pak už do nich raději nejezdil. Usídlil se v Tyrolsku a svým poddaným nechal vládnout svou dceru Markétu, která to s nimi uměla mnohem lépe.

               V roce 1486 dokázal Maxmilián přinutit svého otce Friedricha, aby ho nechal zvolit římským králem a tedy svým nástupcem. Ani to ho ale po návratu do Burgundska neuchránilo, aby ho měšťané v roce 1488 nezajali a nedrželi tři měsíce ve vězení. Až intervence jeho otce císaře Friedricha ho osvobodila.

               Mezitím ale ve Francii dospěl Karel VIII. a chtěl se vyrovnat svému otci. V roce 1491 zrušil svůj sňatek s Markétou, protože manželství ještě nebylo naplněno a oženil se s dědičkou bretaňského vévodství Annou, se kterou byl od roku 1490 zasnouben sám Maxmilián. Markétu si ale zrádný Karel podržel ve Francii jako rukojmí. Až v roce 1494 se děvče, teď už čtrnáctileté, smělo vrátit domů, do Burgundska.

               Maxmilián se stal mezitím po smrti svého otce v roce 1493 římským králem a dal se s velkou vervou do práce. Provedl reformu správy dědičných habsburských zemí, podařilo se mu zavést úřednickou správu, která nahradila svévoli šlechticů, kteří zatím země spravovali podle své libovůle.

Samozřejmě, že tato pravidla účinné a efektivní správy odkoukal v Burgundsku, kde tento systém přivedl zemi k blahobytu, on se ale rozhodl i proti odporu prosadit je na území Římské říše, zmítající se v chaosu.

Na říšském sněmu ve Wormsu vyhlásil císař „Věčný zemský mír.“ To byl velký čin, až do té doby totiž existovalo právo „Fehde“ tedy otevřeného sporu, kterým mohli věřitelé vymáhat své dluhy pomocí zbraní. Maxmiliánův otec měl s tímto právem velmi zlé zkušenosti, boj s císařovým věřitelem a vojevůdcem Andreasem Baumkircherem zpustošil v letech 1470 – 1471 celé Štýrsko. Od teď bylo vyhlášení nepřátelství nezákonné a obyvatelé říše se museli odvolávat k říšskému soudu, který Maximlián založil. Mimo to zavedl i jednotnou říšskou daň, takzvaný „obecný pfenig“. Tím se okamžitě dostal do války se Švýcary, kteří byli tehdy stejně jako dnes velmi citliví na své peníze a odmítli tuto daň platit. Ani Maxmiliánovi se nepodařilo přinutit Švýcary k poslušnosti. V roce 1499 se musel daní ze švýcarského území vzdát a k říšskému soudu se mohli Spříseženci odvolávat jen dobrovolně. Švýcarsko se tak prakticky v tomto roce vymanilo z Římské říše.

Král ovšem potřeboval nutně peníze, a rozdíl od svého otce totiž pochopil, že chudý vládce je všem jen pro smích. I jeho sňatek s Biancou Marií Sforzou byl motivován penězi, nevěsta obdržela od svého otce Giana Galeazza věno 300 000 dukátů. Maxmiliánův životní styl byl bezpříkladně rozhazovačný. Byl velkým podporovatelem umění, dával například zakázky na své portréty umělcům jako Albrechtovi Dürrerovi, znal se osobně s Nikolou Machiavellim (který mu nevystavil právě příznivý posudek). Sám napsal nebo dal sepsat dva autobiografické spisy „Weißkunig“ a „Theuerdank.“ Mistrně využíval pilně nového vynálezu – knihtisku – pro svou propagandu, jak v Německu tak i ve Francii. Pořádal velkolepé rytířské turnaje, na nichž se sám – a velmi úspěšně – účastnil. Obklopoval se sekretáři, kteří byli především poslušní (Maxmilián iniciativy svých úředníků moc nesnášel, chtěl všechno dělat sám) ale zato se dokázali okázale obohacovat z císařské pokladny.  Korupce bujela, jako klasický vedlejší příznak úřednického státu. A věčné války polykaly neskutečné sumy peněz. Celkem mu historici napočítali 25 válek, ve většině z nich nedokázal vyhrát, protože mu došly peníze.

               Maxmilián se chytře spojil s bankéřskými domy Fuggerů a Welserů, kteří mu byli ochotni poskytovat úvěry, následkem toho se stalo město Augsburk, kde oba tyto domy sídlily, městem říšských sněmů, z čehož opět bankéři mohutně profitovali. Kromě toho se Fuggerovi podařilo s královou pomocí dostat pod kontrolu prakticky všechny evropské doly na měď (v době, kdy se odlévala děla!) a získat tak na měď monopol. Jako třešničku na dortu pak obdržel Fugger i tyrolské stříbrné doly a později se mu podařilo ovládnout i doly a stříbro a zlato na území dnešního Slovenska.  Za každý nový kredit dostával nová privilegia, dokonce i na vybírání odpustků, z nichž si mohl velkou část ponechat. Když bylo nejhůř, neváhal Maxmilián platit půdou. Fugger se jednak chtěl stát šlechticem a jednak potřeboval pozemkové zázemí. A král se dostával k odumřelým lénům, za které byli bankéři ochotni platit horentní sumy. Tato symbióza pomáhala Maxmiliánovi udržet se na trůně, přestože k tomu musel vést mnoho válek a války požírají peníze.

               Poté, co se mu podařilo získat hrabství Goricia a tím přístup k tehdy už habsburskému Terstu a k moři, dostal se do konfliktu s Benátkami. Kromě toho tu byl nevypočitatelný Karel VIII. a po jeho brzké smrti jeho nástupce, ještě nevypočitatelnější Ludvík XII. V severní Itálii se bojovalo prakticky bez přestání. Na svou císařskou korunovaci do Říma se Maxmilián nikdy nedostal, v cestě stály Benátky a nedovolily mu průjezd. Nakonec se nechal vyhlásit se souhlasem papeže Julia II. v Trentu „Zvoleným římským císařem“. Jeho otec Friedrich byl posledním císařem, který se nechal korunovat v Římě. Maxmiliánův vnuk Karel si došel pro císařskou korunu jen do Bologni, jeho nástupci se tohoto aktu vzdali úplně (čímž oslabili pozici papeže) a nazývali se podle Maxmiliánova vzoru „zvolenými římskými císaři“ I v této věci byl Maxmilián reformátor.

               Jeho nejgeniálnějšími činy byla ovšem jeho sňatková politika, v níž šikovnost svého otce několikanásobně překonal. I když možná je zde kouzlo nechtěného. V letech 1496 a 1497 se uskutečnila dvojitá svatba jeho dětí se španělským královským dvorem. Španělsko se Španělskem teprve stávalo, bylo vlastně jen personální unií Kastilie s královnou Isabelou a Aragonií, reprezentovanou jejím manželem Fernandem. Fernando měl strach z mocné Francie a hledal spojence. Maxmiliánovi se Španělsko jako budoucí domov jeho dětí moc nelíbilo, ale nakonec souhlasil. Dcera Markéta, zavržená francouzským králem, se provdala za následníka španělského trůnu Juana a syn Filip (zvaný sličný, čili očividně podědil krásu po obou svých rodičích – po kom byl měl být taky škaredý, že?), který od roku 1496 převzal od otce vládu nad Holandskem, se oženil se španělskou princeznou Johannou, zvanou později šílená. Zbláznila se ovšem až po Filipově náhlé smrti v roce 1506, protože svého krásného manžela tak šíleně milovala.

Juan zemřel ještě v roce svatby (chudák Markéta dopadla bídně už podruhé, i třetí manželství s vévodou Savojským skončilo po třech letech tragickou smrtí manžela a potom už další sňatky kategoricky odmítala) a Johanna se stala následnicí trůnu. Po smrti Isabely se tedy stal Filip králem kastilským toho jména prvním a po smrti tchána Fernanda, který ho přežil, nastoupili své dědictví v už sjednoceném Španělsku Filipovi synové Karel a Ferdinand. Protože Španělsko v té době budovalo své kolonie jak v Americe, tak v Asii, měl Maxmiliánův vnuk Karel opravdu vládnout říši, nad kterou slunce nezapadalo.

               Maxmilián si ale brousil zuby i na království České a Uherské. V obou vládl od roku 1490 Vladislav Jagello. V té době bezdětný. Maxmiliánovi se z něj podařilo vymámit slib, že by v případě, že byl Vladislav zemřel bez potomků, připadly jeho země římskému králi, tedy Maxmiliánovi. (To nebylo těžké, ne nadarmo byl Vladislav nazýván „král bene“, protože na všechno přitakával slovem „Bene“ tedy „dobře.“) Když Vladislav nakonec přece jen zplodil dvě děti, Ludvíka a Annu, usiloval Maxmilián o sňatek těchto dětí se svým potomstvem. Maxmilián sám ruku české princezny odmítl. Byl sice od roku 1510 podruhé vdovcem, nevěřil ale, že by byl ještě schopen zplodit s mladičkou dívčinou (bylo jí patnáct let) potomstvo a tak zabezpečit České království novou dynastií. Jeho diplomatovi Sigmundovi z Dietrichštejna se podařilo domluvit dvojitou svatbu. Ludvík Jagello se oženil s Maxmiliánovou vnučkou Marií a Annu si vzal Maxmiliánův vnuk Ferdinand. Bylo to hodně složité jednání, protože napřed musel Maxmilián získat svolení Ferdinanda Aragonského, který byl poručníkem svých vnuků a zemřel až v roce 1516, ale bylo nakonec úspěšné. Ferdinand zplodil s Annou dětí patnáct.  Po smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče připadly tedy Habsburkům v roce 1526 i české a uherské země. Toho se ovšem císař už nedožil.

               Rok 1519 zastihl Maxmiliána ve stavu vyčerpání. Tělesného, (následkem mozkové příhody právě v namáhavém roce 1515) duševního (už roky na všechny své cesty s sebou vozil vlastní rakev) i finančního (dluhy dosáhly výšku nesplatitelných 6 milionů dukátů – pro porovnání roční výnos z Tyrolska byl 200 000, z celého Nizozemska okolo jednoho milionu a město Vídeň platilo ročně 2000 dukátů – a ještě se mu to hrozně nelíbilo a žádalo slevu. Co je proti tomu současné zadlužení Řecka nebo Itálie, že? Maxmiliánovy dluhy se pohybovaly někde okolo 300% HDP jeho zemí.  Město Innsbruck, ve kterém si nechal stavět monumentální hrobku se sochami svých předků, jakož i předků své burgundské manželky, ho ani nevpustilo do svých hradeb, dokud nezaplatí své dluhy (a ty obnášely jen směšných 24 000 dukátů, tedy jen 20 násobek ročního daňového výnosu města! Taková malichernost občanů dokázala císaře jen rozzuřit, ostatně po celý svůj život měšťany i sedláky opovrhoval). Do Lince, kde chtěl Maxmilián svolat zemský sněm, už nedojel.

               Zemřel ve věku nedožitých 60 let ve Wellsu v roce 1519. Insbručané odmítli přijmout ve svých hradbách třeba i jeho mrtvolu a tak byl pochován ve svém rodném městě Wiener Neustadtu.

Exif_JPEG_PICTURE

Svým dědicům nezanechával právě jednoduché dědictví. Císařské dluhy dosáhly astronomických výšek a jeho vnuci je museli splácet po celá desetiletí. Obyvatelstvo bylo zchudlé a mezi rolníky a horníky to vřelo a tato nespokojenost se měla v roce 1525 vybít v německé selské válce.  A ve Wittenbergu přibil jistý Martin Luther v roce 1517 na dveře místního dómu svých 99 tezí, které měly změnit politický systém Evropy. Turci se chystal zahájit novou expanzi do Evropy a v roce 1529 stáli poprvé před Vídní.

               Přesto zůstalo za Maxmiliánem úžasné dílo.

               Získal pro habsburskou rodinu Burgundsko, Španělsko se zámořskými koloniemi a brzy k tomu mělo přijít České království a Uhry. Císařská koruna už měla zůstat na habsburských hlavách s krátkým přerušením v letech 1742 – 1745 až do rozpadu Římské říše národa německého v roce 1804.

               Zreformoval a zastabilizoval rozkládající se Římskou říši tak, že zabezpečil její fungování na dalších 130 let – až do Vestfálského míru upevnil vedoucí úlohu císaře v Evropě. Po této m írové smlouvě, která ukončila třicetiletou válku nahradil tento ještě středověký způsob vlády systém politické rovnováhy.

               Zreformoval Říši i své korunní země, které naučil platit daně a poslouchat svého vládce. Položil zde základy moderního úřednického státu.

               Zreformoval vojenství a podle způsobu, jakým porážel Francouze ve svém boji o dědictví své ženy, se bojovalo dalších 150 let.

               Vysloužil si titul „Posledního rytíře“. Hrdinný, cílevědomý, chytrý a krásymilovný, rozhazovačný, ale i láskyschopný, tak jak si minnesengři pravého rytíře představovali. Byl poslední svého druhu.

Doba po něm už rytířství nepřála.

Tichá noc – přesně 200 let stará píseň


Tichá noc, svatá noc,
jala lid v blahý klid.
Dvé jen srdcí tu v Betlémě bdí,
hvězdy při svitu u jeslí dlí,
v nichž malé děťátko spí,
v nichž malé děťátko spí.

Tichá noc, svatá noc!
Co anděl vyprávěl,
přišel s jasností v pastýřův stan,
zní již z výsosti, z všech země stran:
„Vám je dnes spasitel dán;
přišel Kristus Pán!“

Tichá noc, svatá noc!
Ježíšku na líčku
boží láska si s úsměvem hrá,
zpod zlaté řasy k nám vyzírá,
že nám až srdéčko plá,
vstříc mu vděčně plá.

Ten text známe asi všichni, ať už kostel pravidelně navštěvujeme, nebo tam jen sem tam zavítáme nebo se mu vůbec vyhýbáme. Jedna z nejslavnějších písní lidské historie slaví o letošních vánocích 200 let svého vzniku.

Zvykl jsem si před vánocemi psát o nějakém biblickém tématu, které se vztahuje k tradici nejkrásnějšího křesťanského svátku. Nezpronevěřím se této tradici ani letos, přesto se přesunu z doby Kristova narození o 1818 (vlastně 1825, bereme-li skutečný rok narození rok 7.př.n.l.) let do budoucnosti.

Že tato nádherná píseň vznikla na území Salcburska, má určitou logiku. Salcbursko bylo až do roku 1803 samostatným církevním územím, arcibiskup byl současně říšským knížetem, podřízeným pouze císaři osobně, čili v době od vestfálského míru vlastně nikomu. Arcibiskupové salcburští byli vždy krásymilovní vládcové, stačí se jen podívat, kolik zámečků si v okolí města postavili, jejich návštěva stojí zato. A hudba, především v době baroka, patřila k reprezentativnímu životnímu stylu. Poslední arcibiskup salcburský s velkolepým jménem Jeroným František de Paula Josef, hrabě Colloredo z Waldsee a Melsu byl pak vyvrcholením tohoto trendu. Byl to nesmírně vzdělaný pán a na svou dobu a hlavně s ohledem na svou funkci velmi svodomyslný. Hovořil plynně německy, francouzsky, italsky a dokonce i česky! Patřil k řádu Iluminátů (připomínám román Dana Browna, který z nich udělal téměř teroristy, ovšem Ilumináti se snažili reformovat církev prostřednictvím vzdělání) a byl milovníkem hudby. Sám skvělý houslista poznal hned při svém nástupu do funkce v roce 1772 genialitu tehdy mladičkého Wolfganga Amadea Mozarta a pověřil ho vedením kostelního orchestru – Konzertmeistrem.(občas dráždím své rakouské kolegy tvrzením, že Mozart nebyl Rakušák – narodil se v Salcburku v roce 1756 a zemřel 1791 a Salcburko se stalo součástí Rakouska až v roce 1815 – osvícený arcibiskup svého geniálního komponistu císaři Josefovi I jen „zapůjčil“.)

Ovšem s koncem osmnáctého století a vypuknutím napoleonských válek přišly na zemi těžké časy. Hned třikrát v letech 1800, 1805 a 1809 byla vyplundrována francouzskými vojsky. V roce 1803 vytvořil Napoleon ze Salcburska sekularizované vévodství, hudbymilovný Colloredo se musel vzdát svého úřadu říšského knížete a zemřel v roce 1812 ve Vídni. V roce 1805 bylo Salcbursko i s opatstvím Berchtensgaden přiřčeno Rakousku, v roce 1810 po rakouské porážce u Wagramu předal Napoleon toto území ale věrnému Bavorsku. Na vídeňském kongresu po Napoleonově porážce se míchaly karty znova. Salcbursko se stalo obětí velké politiky a bylo rozděleno mezi Rakousko a Bavorsko, definitivní hranice byly určeny mnichovskou smlouvou ze 14. dubna 1816, právě obec Laufen, která bude hrát v našem vyprávění jednu z nejdůležitějších rolí, byla rozdělena na dvě části, větší část na levém břehu Salzbachu i se všemi významnějšími kostely připadla Bavorsku, pravobřežní část, zvaná Oberndorf Rakousku, zde zůstal jen jeden kostel St.Nikola. A právě zde zazněly 24. prosince 1818 tóny této slavné písně.

Životní osudy obou autorů tohoto díla jsou taky poměrně pohnuté a jejich umělecké sklony spojené s určitým životním chaosem je předurčují k tomu, aby se zapsali do uměleckých dějin světa – i když jen jednou jedinou písní.

Autor textu Josef Mohr, narozený v roce 1792, byl katolický kněz. Svěcení se mu dostalo v Salcburku v roce 1815 a poté byl poslán na svou první štaci – do Mariapfarru v Lungau, do hornaté a velmi chudé oblasti žijící z těžby kovů a které právě v tom roce přešlo z majetku Bavorska do Rakouska. Právě zde, v Mariapfarru napsal Josef Mohr text své písně. Marně zde ale hledal komponistu, který by k ní vytvořil hudbu. V Mariapfarru je z tohoto důvodu jedno z početných muzeí „Tiché  noci“. Pokud budete v Lungau lyžovat – a to dělají Češi přímo masově, navštivte ho – musíte se ale předtím nahlásit.

Komponistu našel Mohr až po svém přeložení do Oberndorfu v osobě Františka Xavera Grubera. Tento pán se protloukal životem, jak se dalo. Bylo to dáno tím, že byl pomocným učitelem a jak psal císař František Josef I. ve svém dekretu „učitelovo zodpovědné a namáhavé povolání bude odměněno až na nebesích.“ Prostě milý učitel Gruber třel bídu s nouzí. V roce 1807 dostal místo v Arnsdorfu a aby mohl používat aspoň kostelníkův byt u kostele Maria in Möstl a měl tedy střechu nad hlavou, oženil se s dvojnásobnou vdovou Alžbětou Fischinger – s níž měl pak dvě děti. V letech 1816 – 1829 přibral z finančních důvodů práci jako varhaník a kostelník u St. Nikola v nedalekém Oberndorfu a tam ho oslovil místní kněz Morth. Gruber údajně potřeboval k vytvoření melodie jen jedno odpoledne 24. prosince 1818, aby pak po vánoční mši mohla v kostele St.Nikola píseň zaznít poprvé.

Nebyla tedy zpívána při mši, ale po mši – tato tradice se dodržuje dodnes. Navíc nebyla komponována pro varhany, ale pro kytaru, což bylo v té době velmi neobvyklé. Kytara byla považována za nástroj sedláků a do kostela prostě nepatřila. Jenže i to mělo svůj důvod. Varhany v kostele St.Nikola právě nefungovaly, pověst praví, že zde natropila škody hladová kostelní myš (výrok „chudý jako kostelní myš“ známe všichni a přirovnání s Gruberem by bylo velmi příhodné). Teprve v roce 1819 byl povolán mistr Carl Mauracher z Zillertalu, který se rozhodl postavit varhany nové, tyto byly dokončeny v roce 1825. Franz Gruber si na nich tedy ještě zahrál, byl varhaníkem v Oberndorfu až do roku 1829. Zajímavé je spíš to, že v onu památnou noc 24. prosince 1818 hrál na kytaru Mohr a ne Gruber, zpívali oba. Ta píseň byla komponována pro dva sólové tenory a chór.

Oba pánové se tedy zřejmě velmi dobře doplňovali, museli být duševně spříznění a výsledkem je ona úžasná melodie s dojímavým textem, která zkrášluje naše vánoční svátky už po celých dvě stě let.

Možná tuto spřízněnost duší osvětlí další osudy obou autorů. Mohr se v Oberndorfu dlouho neohřál, jeho představený prelát Georg Heinrich Joseph Nöstler si na něho stěžoval, že je líný, že nemá vztah k sloužení mší a navštěvování nemocných, že tropí žerty s ženským pohlavím!!! a zpívá rád nenáboženské písně. Mohr byl prostě mnohem víc mladý muž než kněz. Osud ho prohnal po mnoha dalších štacích, byl farářem v Kuchlu, Gollingu, Vigaunu, Autheringu, Eugendorfu, Hofu a v Hintersee, Zde měl vůbec velký problém. Chudáci v této odlehlé vísce čítající 267 duší se živili pytláctvím, které bylo zakázáno. Mohr od pytláků odkupoval maso, peníze prý bral z darů při mši. Když by udán, musel obec opustit a od roku 1837 byl vikářem ve Wagrainu. Tam už konečně došel klidu, (I když se s místními sedláky moc nesnášel a několikrát dokonce žádal o přeložení). Přesto vykonával svůj úřad zodpovědně, v roce 1838 zde dokonce založil dokonce školu, v roce 1848 zde zemřel a byl pochován. Leží zde  na hřbitově u farního kostela dodnes, ne ale celý. Chybí lebka. Mohr byl totiž tak trochu podivín a celý život se houževnatě bránil tomu, aby ho někdo portrétoval. Když v roce 1912 farář a sochař Joseph Mühlbacher zjistil, že neexistuje žádný portrét slavného textaře, dal exhumovat jeho hlavu a podle lebky se snažil zrekonstruovat jeho podobu. Hlavu pak nevrátili do hrobu ve Wagrainu, ale byla zazděna v Oberndorfu do zdi nově vysvěcené „Kaple tiché noci„, která byla vysvěcena v roce 1936 poté, co byl původní kostel St. Nikola po těžkém poškození vysokou vodou stržen.

Franz Josef Gruber žil v Arnsdorfu, po smrti své první ženy Alžběty se v roce 1826 oženil podruhé se svou někdejší žačkou Marií Breitfuß, se kterou měl deset dětí. V roce 1833 našel místo v městě Halleinu jako chordirigent městského farního kostela a poté, co se zde v roce 1842 oženil potřetí s Kateřinou Rieser, žil zde jako poměrně zámožný a vážený občan až do roku 1863. Hrob má vedle farního kostela, je to jediný hrob, který zde zůstal po zrušení hřbitova, takže je lehce k nalezení.

Pro nás bylo štěstím, že František Gruber žil tak dlouho (76 let bylo na tehdejší dobu požehnaným věkem). Oba autoři totiž upadli do zapomenutí a nikdo nevěděl, jak slavná píseň vznikla. V roce 1854 poslala královská dvorní kapela z Berlína dotaz na Arciopatstsví svatého Petra v Salcburku s dotazem, zda autorem písně je Michael Haydn, bratr slavného Josepha Haydna. Tento komponista žil v Salcburku v letech 1737 – 1806. Dotaz se dostal k Haydnovu synovi Felixovi, který byl hudebníkem ve službách Arciopatství a ten poslal list dál na Františka Grubera do Halleinu. Ten pak sepsal „Úplnou a pravdivou historii o vzniku písně „Tichá noc“.

Díky tomuto spisu víme, kde a jak píseň vznikla. Důsledkem jsou muzea v Mariapfarru, Halleinu či Oberndorfu i ve Wagreinu, hroby obou autorů jsou poutními místy. Vznikl i celovečerní film „Das ewige Lied“ (Věčná píseň) v němž si roli Josepha Mohra zahrál Tobias Moretti, v česku známý především ze seriálu „Komisař Rex“. (Františka Grubera si zahrál německý herec Heio von Stetten.

Rakousko nezapomnělo uctít toto jubieum vydáním pamětní 20 Eurové mince.

Píseň žije dál svým vlastním životem.

Dovolím si ji na závěr mého článku uvést v německém originálu a loučím se s mými čtenáři pro tento rok. Vánoce jsou tady, užijte si je a v novém roce nashledanou.

Originální text [27] Používaná verze:
Weyhnachts-Lied.
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Alles schläft. Einsam wacht,
Nur das traute heilige Paar,
Holder Knab’ im lockigten Haar;
Schlafe in himlischer Ruh!
Schlafe in himmlischer Ruh!
Stille Nacht, heilige Nacht!
Alles schläft, einsam wacht
Nur das traute, hochheilige Paar.
Holder Knabe im lockigen Haar,
Schlaf in himmlischer Ruh,
Schlaf in himmlischer Ruh.
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Gottes Sohn! O! wie lacht
Lieb’ aus Deinem göttlichen Mund,
Da uns schlägt die rettende Stund;
Jesus! in Deiner Geburth!
Jesus in Deiner Geburth!
Stille Nacht, heilige Nacht!
Gottes Sohn, o wie lacht
Lieb aus deinem göttlichen Mund,
Da uns schlägt die rettende Stund,
Christ, in deiner Geburt,
Christ, in deiner Geburt.
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Die der Welt Heil gebracht,
Aus des Himmels goldenen Höh’n,
Uns der Gnade Fülle läßt seh’n
Jesum in Menschengestalt!
Jesum in Menschen-Gestalt!
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Wo sich heut alle Macht
Väterlicher Liebe ergoß,
Und als Bruder Huldvoll umschloß
Jesus die Völker der Welt!
Jesus die Völker der Welt!
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Lange schon uns bedacht,
Als der Herr vom Grimme befreyt,
In der Väter urgrauer Zeit
Aller Welt Schonung verhieß!
Aller Welt Schonung verhieß!
Stille Nacht! Heil’ge Nacht!
Hirten erst kundgemacht
Durch der Engel „Hallelujah!
Tönt es laut bey Ferne und Nah
Jesus der Retter ist da!
Jesus der Retter ist da!
Stille Nacht, heilige Nacht!
Hirten erst kundgemacht,
Durch der Engel Halleluja.
Tönt es laut von fern und nah:
Christ, der Retter ist da,
Christ, der Retter ist da!

Skoro zapomenuté jubileum – 70 let všeobecné deklarace lidských práv


Osmičkové roky, jak už jsem mohl tento rok několikrát vzpomenout, se přímo hemží historicky důležitými událostmi, na které se pak po celá desetiletí, případně i staletí vzpomíná. Jubileum, o kterém chci psát dnes, to má proto těžké. Prosadit se v těžké konkurenci konce první světové války, vzniku samostatného Československa, mnichovské dohody, „vítězného“ Února či Pražského jara a jeho brutálního potlačení je prakticky nemožné. Přesto se zkusím ho aspoň připomenout. Obsah dokumentu, který byl přijat Valným shromážděním OSN 10. prosince 1948, je totiž nesmírně důležitý. Nedokázal zabránit zločinům proti lidským právům, ale dokázal je definovat, dokázal ve svém textu nakreslit hranici, za kterou je jednání ilegální, kdy je v rozporu s mezinárodním chápáním práva a morálky. Zda jsou prohřešky proti tomuto dokumentu trestány, je dáno právními i politickými systémy jednotlivých zemí, z deklarace se nikdy nepodařilo vytvořit zákonný dokument, jehož nerespektování by mělo právní důsledky. Přesto už samotnou svou existencí a definicí přípustných hranic vytváří rámec, který jednání těch, kdo ho nerespektují, ztěžuje už jen tím, že se takové jednání snaží zatajit. Zločin byl definován, zločinec ví, kdy se má krýt a kdy má lhát. Diktátorské režimy, kterým se podařilo potlačit svobodu tisku, jsou samozřejmě ve lhaní vycvičené a díky chybějící kontrole často až nestoudné, ať už to byly režimy komunistické nebo v současnosti neofašistické. Často přešli diplomaté z jednoho režimu bezproblémově do druhého, mají tedy dobrou školu a mistrně ji používají – jako například ministr Lavrov. Ale už samotná potřeba lhát omezuje rozsah zločinu – lhaní je totiž hodně namáhavé, člověk si musí pamatovat, co kdy řekl. Lže-li hodně a stále, jednou se chytí do pasti protimluvy. Což je minimálně trapné, a pokud to takového diplomata nestojí místo, aspoň to poškodí jeho ego.

Samozřejmě, že se myšlenka na definice práv člověka zrodila z hrůz, které lidem připravila druhá světová válka a zejména rasistická teorie nacistického režimu, která připravila holocaustem o život milióny lidí jen na základě jejich původu – mužů, žen ale i dětí včetně nemluvňat. Ještě v šoku z obrazů, které nafilmovali američtí vojáci při osvobozování koncentračních táborů, byli lidé (dokonce i politici) ochotni jednat o opatřeních, která měla podobným hrůzám v budoucnosti navždy zabránit.

Komise, která měla připravit návrh textu, vznikla na začátku roku 1947 – tedy v době, kdy byli vítězové nad fašistickým Německem ještě spojenci, přesněji, kdy studená válka o sobě dávala už vědět, ale ještě oficiálně nezačala. Do konce roku 1948, kdy byl text hotov, se mělo mnohé změnit. A ne právě k lepšímu. Symbolicky byla do čela osmičlenné komise, která měla text připravit, zvolena Eleonor Roosweltová, vdova po v roce 1945 zemřelém 32. prezidentovi USA. Samozřejmě, že Rooswelt je poněkud rozporuplnou osobou. Jeho obdiv k Stalinovi a snaha změnit právní systém USA k posílení moci prezidenta připomíná trochu jednání Donalda Trumpa v jeho nadbíhání Vladimírovi Putinovi a snaze jednat podobně jako ruský prezident. Jako tehdy tak i dnes to nejde, právní brzdy v americkém systému, především nejvyšší soud, jsou dostatečnou zárukou.  Rooswelt obětoval de facto v Teheránu a pak především na Jaltě východní část Evropy a přenechal ji jako oblast vlivu Sovětskému svazu. Až do roku 1941 hlásal přísně izolacionistickou politiku nevměšování se do evropského konfliktu (i když dovolil zásilky zbraní a vojenského materiálu nejen Velké Británii ale i Sovětskému Svazu) a do války vstoupil až po japonském útoku na Perl Harbour ( i když tento útok americká politika vlastně vyprovokovala). Přesto byl symbolem vítězství nad nacisty a navíc symbolem nenapadnutelným, protože spolehlivě mrtvým. Nemohl se tedy svému odkazu už zpronevěřit a teď ho měla nést dále jeho vdova.

Vývoj politiky během let 1947 – 1948 vedl ale k tomu, že se z původně plánovaného závazného a sankcionovatelného dokumentu stalo jen nezávazné vyhlášení – jako dnes například „migrační pakt“.

Preambule dokumentu dává svou právní nezávaznost jasně najevo:

               „Valné shromáždění vyhlašuje tuto Všeobecnou deklaraci lidských práv jakožto společný cíl pro všechny národy a všechny státy za tím účelem, aby se každý jednotlivec a každý orgán společnosti, maje tuto deklaraci stále na mysli, snažil vyučováním a výchovou rozšířit úctu k těmto právům a svobodám a zajistit postupnými opatřeními vnitrostátními i mezinárodními jejich všeobecné a účinné uznávání a zachovávání jak mezi lidem členských států samých, tak i mezi lidem území, jež jsou pod jejich pravomocí.“

               Ani tak ale nebyla deklarace ve Valném shromáždění přijata jednohlasně. Sice si nikdo nedovolil hlasovat proti, ovšem osm zemí se zdrželo hlasování a symbolizovalo tak  své výhrady k aplikaci textu ve svém politickém a justičním systému.

Asi nikoho nepřekvapí, že to byly především země vznikajícího komunistického bloku: Sovětský svaz, Československo, Polsko, Jugoslávie, Bělorusko a Ukrajina (proč měly tyto dvě země Sovětského svazu v roce 1948 statut člena OSN, se mi nepodařilo zjistit, pokud to někdo ví, budu vděčný, když mi to napíše). Logicky se připojila Jihoafrická republika, protože zde vládl apartheid a Saúdská Arábie, která se s oněmi právy definovanými v Deklaraci nedokázala spřátelit dodnes (ale díky saúdské ropě to nikomu nevadí a nejméně právě Spojeným státům, které měly na dodržování deklarace dohlížet, samy se jí ale permanentně zpronevěřovaly.) Nezapomeňme, že v čase přijetí deklarace vládl na americkém jihu ještě apartheid, čili i USA byly ideálu rovnosti lidí „bez rozlišování podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku rodu nebo jiného postavení.“ Jak je definováno v článku 2, hodně daleko. I tady ještě země čekala na Martina Luthera Kinga.

Dnes by bylo prosazení takové deklarace mnohem obtížnější než tehdy, uvědomíme-li si, že OSN měla tehdy jen 58 členů a z islámských zemí zde byly zastoupeny jen vzpomenutá Saúdská Arábie, Egypt, Pákistán, Irán, Irák a Afgánistán. Že tyto země hlasovaly pro rovnost lidí podle pohlaví je při pohledu na dnešní poměry neuvěřitelně pokrokové, nevěřím, že by to dnes udělaly znovu. Jenže tehdy vládl v Iránu šáh a v Iráku král a žádní náboženští fanatici. Diplomaté těchto zemí ak při hlasování poslouchali příkazy panovníka a ne výkřiky fanatických imámů. Za obratem v této otázce je třeba vidět takzvanou „islámskou renesanci“ která začala v osmdesátých letech dvacátého století a která zatlačila ženu v arabském světě znovu do podřízeného postavení. V šedesátých letech 20 století bylo 60 procent lékařů v Afganistánu ženského pohlaví. Až ona islámská renesance uvrhla ženu opět i právně do postavení méněcenného člověka druhé třídy a většina žen z těchto zemí se k tomuto „privilegiu“ demonstrativním nošením hidžábu hrdě hlásí.

Komunistickým režimům musely připadat jako otevřená provokace články 8 a 9, které zní:

8) „Každý má právo, aby mu příslušné vnitrostátní soudy poskytly účinnou ochranu proti činům porušujícím základní práva, která jsou mu přiznána ústavou nebo zákonem.“

               9) Nikdo nesmí být svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.“

Komunistické Československo sice mělo ústavu, dokonce byl v ústavě i článek o funkci ústavního soudu, tento ale nebyl nikdy ustanoven. Takže ke komu se měli nespravedlivě odsouzení nebo zatčení lidé odvolávat?

Určitě nebyl komunistům po vůli ani článek 12:

Nikdo nesmí být vystaven svévolnému zasahování do soukromého života, do rodiny, domova nebo korespondence, ani útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým zásahům a útokům.“

               Jak víme právě diskreditace politických oponentů a zásahy do jejich rodinného života až k nucení partnerů k rozvodu (znám to z vlastní rodiny, kdy byla manželka mého strýce, který se provinil jen tím, že byl poslancem za agrární stranu, po celých sedm let jeho věznění vystavována přímo nelidskému nátlaku, aby se nechala rozvést) – zkuste vydržet, když vám každou noc svítí do všech oken domu halogenové reflektory, abyste nemohli spát! A ráno pak za vámi přijdou a řeknou – podepište a my ty reflektory večer vypneme.

Článek třináct byl pak zcela ignorován:

„Každý má právo opustit kteroukoliv zemi, i svou vlastní, a vrátit se do své země.“

               Jak víme, v komunistických režimech se jednalo o „trestný čin nedovoleného opuštění republiky,“ a byl trestán propadnutím majetku a nepodmíněnými tresty odnětí svobody na několik let. Čili zde dokonce oficiální zákon protiřečil Všeobecné deklaraci o lidských právech. Jen u berlínské zdi bylo zastřeleno více než 140 osob, které se provinily pouze tím, že ji chtěly přelézt. Letos přišel do kin německý film Michaela „Bullyho“ Herbiga „Balón“ který tuto perverzitu nelítostného pronásledování lidí chtějících opustit NDR velmi působivě popisuje. Nevím, zda se dostal do českých kin, ale určitě by si to zasloužil. Už proto, aby se na něho šli podívat ti, kterým je tak smutno za bývalým režimem.

Dnes je samozřejmě největším bodem sporu článek čtrnáct:

„Každý má právo vyhledat si před pronásledováním útočiště v jiných zemích a požívat tam azylu.“

               Problém je, že tento článek je asi nejčastěji zneužíván. Absolutní většina uprchlíků, kteří přicházejí z Afriky a předního východu do Evropy jsou ekonomičtí emigranti, kteří doufají v materiálně lepší život, politicky pronásledováni ale nejsou. Samotní emigranti, kteří se v roce 2015 valili přes hraniční přechod Spielfeld dvacet kilometrů od nemocnice, ve které pracuji, odhadovali podíl politických uprchlíků na deset procent, politici později tvrdili, že to bylo procent dvacet. I těch zbývajících 80 – 90 procent se samozřejmě odvolávalo na tento článek Deklarace a právě tím ji zpochybnilo a snížilo její účinnost. A nejvíc tito lidé uškodili právě oněm 10 – 20 procentům, kteří jsou vědomě či podvědomě s těmito ekonomickými uprchlíky házeni do stejného pytle.

Nicméně odmítání podpisu „migračního paktu“, který je stejně nezávazným dokumentem jako Všeobecná deklarace o lidských právech, dává vzpomenout na rok 1948. Kdo tehdy deklaraci nepodepsal? Země, mající nemalý problém s demokracií, která je základem kontroly fungování lidských práv.

Stejně je tomu i dnes. Podpis odmítá Maďarsko, které demokratické principy už úspěšně z fungování společnosti odbouralo, Itálie a Rakousko, které na tom pilně pracují a Česko, kde by diktátorské změny rádi zavedli aspoň pan premiér a pan prezident. Jakési „Deja-vu“, které by mělo mít působení budíčku.

Jedině demokracie bez přívlastků, jakkoliv nedokonalá, těžkopádná a dokonce i často zkorumpovaná, totiž zabezpečuje člověku jeho opravdu základní právo, které bylo definováno v článku 3:

„Každý má právo na život, svobodu a osobní bezpečnost.“

               Tak jsme si zvykli na to, že toto právo je každodenní skutečností, že si ho přestáváme vážit. A stále víc lidí volí strany a politiky, kteří mají tendenci právě toto základní právo zpochybnit a nerespektovat.

Snad i proto je důležité si onen památný den 10. prosince 1948 připomenout.

Abychom NEZAPOMNĚLI.

Svátek všech svatých


Přiznám se, že je to jeden z katolických svátků, se kterým se nedokážu vnitřně tak úplně smířit a srovnat. V Rakousku je to samozřejmě dobrá věc, protože je to den pracovního volna pro katolíky (protestanti si jej vybírají o den dříve na Den Reformace 31. října, 1 listopadu mají ale volno taky, i když svaté nemají, tak trochu příznak pozitivní diskriminace menšin.)

Jenže co mi na tom svátku vadí, že je to svátek VŠECH svatých. Pokusím se tento můj postoj vysvětlit.

Samozřejmě je vyhlašování svatých tradicí, která má nejblíže k pohanství. Nabídnout každé zemi, každému národu, případně i každému městu jeho svatého jako náhradu za pohanského bůžka byla samozřejmě skvělá taktika, která přivedla do lůna církve zástupy nových věřících. Na druhé straně není divu, že právě kult svatých byla věc, kterou Luther ve své snaze o obrodě církve zrušil jako první.

Ale pomiňme tento aspekt, svatořečení má v katolické víře pevné místo, i když inflace, zavedená Janem Pavlem II., který stihl za svého (přiznejme dlouhého) pontifikátu vyhlásit za svaté více osob než všichni jeho předchůdci dohromady, tuto společnost svatých sice masivně rozšířila, ale i zrelativizovala.

Jak jsem řekl, na tom svátku mi vadí slovo VŠECH. Mezi svatými se totiž nachází vedle lidí, kteří si své svatořečení svým způsobem života skutečně nepochybně zasloužili i celá řada lidí pochybného charakteru i působení, někteří pak téměř kriminálního typu. Ti ovšem mají 1. listopadu svátek taky. A to mě irituje.

V podstatě se dají světci rozdělit do čtyř kategorií.

  • Jsou to osoby z evangelií. Jejich existence je doložena svatým písmem, stejně jako autoři těchto evangelií, tedy čtyři svatí evangelisti. Patří sem Ježíšova matka Marie (překvapivě nevzpomenutá v evangeliu Markově, čili Petrově jakožto skutečně autentickému svědectví o Kristově činnosti), apoštolové, Jan Křtitel atd. atd. K evangeliím přibývají i apokryfy, tedy evangelia neuznaná. Jak už jsem psal o článku o vánocích, mají tyto velký význam v křesťanské tradici (volek a oslíček u jesliček patří k němu) a až do pátého století byly uznávány za autentické. V té době byl už kult svatých rozvinut, takže se některými postavami se setkáváme jen v apokryfech – jako například svatá Petronilla, manželka Pilátova, která jej měla přemlouvat k tomu, aby dal Kristovi milost.
  • Svatí z legend – většinou se jedná o legendy z doby pronásledování křesťanů za dob císařů Nerona, Domiciána či Diokleciána. Jsou to mučedníci či mučednice, kteří zemřeli pro víru. Zda skutečně existovali, je pochybné, dochovali se jen v ústní tradici a některé zázraky kterými bylo jejich svatořečení zdůvodňováno (zázraky jsou podmínkou svatořečení i dnes) jsou dosti neobvyklé a řekněme zrovna nepravděpodobné. Ale zázraky ve své podstatě nepravděpodobné jsou. Takže například svatá Agáta mohla obrůst srstí, když byla vržena do bordelu, aby byla dostatečně neatraktivní a její nahotu nikdo neviděl. Sem zřejmě patří i svatý Mikuláš, i když jeho existence v tureckém Kemeru je doložena, jeho činnost je ovšem málo dokumentována a je zvláštní, že vlastně oficiálně za svatého nikdy vyhlášen nebyl. Dnes by už bylo opravdu trapné jeho svatořečení napravovat, je svatý prostě tradicí a jeho chrám v Bari je neskutečná obrovská a nádherná budova, kde už k ostatkům světce vykonal pouť i Vladimír Putin, jak o tom svědčí bronzová deska za sochou světce před kostelem. Legendy mohou být ale i novějšího původu. K svatořečení Jana Nepomuckého si Jezuité vymysleli legendu o ochraně zpovědního tajemství, i když se skutečným procesem s Janem Nepomuckým nemá fakt, že byl zpovědníkem královny Žofie, nic společného. Ale na základě této smyšlené historie byl mučedník Jan (o jeho nezákonném zabití králem Václavem nikdo nepochybuje – zabýval jsem se tím ve své knize Zločiny českých králů) vyhlášen svatým, aby se lépe dařila rekatolizace vzpouzejících se protestantských Čech.
  • Svatí, jako historické osoby, které si své svatořečení svým způsobem života opravdu zasloužili. Ti odpovídají mé představě, která bohužel odporuje církevní doktríně o predestinaci, která je ještě stále platná. Podle ní se člověk svatým nestává, ale rodí. Čili podle představy katolické církve bylo o svatosti dané osoby rozhodnuto už při jeho narození a tím pádem se samozřejmě nikdy nemohl dopustit ničeho špatného. Má představa je, že si tito lidé zasloužili svou svatost až svými činy. Ať už jsou to svatá Anežka česká, svatý Vojtěch, svatí Cyril a Metod, či svatý František a Antonín.
  • Poslední skupinou jsou lidé, kteří byli svatými prohlášeni z politických důvodů. Ať už bylo třeba upevnit nějakou doktrínu nebo jen někoho namíchnout, případně pohnout k politické podpoře. Proto byla třeba svatá Brigita švédská vyhlášena svatou dokonce třikrát – nemohu posoudit její zásluhy, ale že ji dvakrát vyhlásili za svatou nepraví papežové, jen aby posílili svou politickou pozici a získali si skandinávské království na svou stranu, už samo o sobě zavání skandálem. Ale to by bylo ještě to nejmenší.

Klasickým příkladem polického svatořečení je vyhlášení Thomase Becketa, arcibiskupa z Cantenbury za svatého. Thomas Becket, někdejší přítel a společník krále Jindřicha II. Plantageneta byl z královy iniciativy povýšen na hlavu anglické církve. Vzal ale nový úřad z králova hlediska příliš vážně a začal králi odporovat a hájit zájmy Říma. Přesně to král od svého někdejšího společníka neočekával a nakonec jen nechal v roce 1170 zavraždit. Už v roce 1173 jej dal papež Alexandr III. vyhlásit za svatého – s jediným cílem – popudit Angličany proti jejich králi. Za svatého byl vyhlášen římský císař Jindřich II., ačkoliv přepadl pohřební průvod zemřelého císaře Otty III. a zmocnil se jeho pokladu (z části nechal pak postavit kazatelnu v chrámu v Aachenu.) Jako císař skutečně nic svatého nevykonal, právě v české politice hrál velmi nepříjemnou roli, kdy se míchal do sporů o český trůn v době zápasů mezi třemi syny Boleslava II. (Boleslav III., Jaromír a Oldřich) a je div, že český rod Přemyslovců tehdy i díky jemu nevymřel. Nicméně mu byla přičtena k dobru jeho bezdětnost, mnohem později byla vytvořena legenda, podle které jeho žena Kunigunda (rovněž vyhlášena za svatou) složila slib čistoty a proto spolu císař a císařovna žili jako (bratr se sestrou). Kdo nevěří, ať tam běží.

Jinou Kunigundu, manželku vévody Boleslava Malopolského zvaného „Stydlivý“ vyhlásil v roce 1999 jako svatou Kingu (Poláci měli očividně se jménem Kunigunda své problémy) – kdo jiný než Jan Pavel II. I ona neměla se svým manželem údajně po celých čtyřicet let společného života pohlavní styk, což vedlo k vymření malopolské větve Piastovců a zabrání jejich země českým králem Václavem II. Možná skutečně Boleslav umrtvoval své tělo v celoživotní snaze dosáhnout svatosti. Někdy ovšem stačila k zásluhám o svatořečení i banalita, kterou medicínsky zveme fimóza. Obřízka sice tuto indispozici snadno odstraní, v časném středověku byla ale zřejmě pro pravého křesťana nepřípustná – obřezávali se přece Židé a Muslimové. Zajímavé je, že právě papežové, kteří se sami slibu čistoty velmi často nedrželi a plodili děti jako na běžícím pásu, považovali sexuální zdrženlivost (ať už skutečnou nebo proklamovanou – dobrovolnou nebo zdravotně vynucenou) za důvod k svatořečení.

Ale je i mnohem hůř. Papež Řehoř VII. zahájil politický „boj o investituru“. Přinutil císaře Jindřicha IV. k jeho slavné cestě do Canossy, kde se před papežem musel pokořit. Poté se rozpoutala válka, která stála mnoho lidských životů. Papež sám byl od císaře poražen a vyhnán, musel povolat na pomoc Normany z Neapole a vydat jim Řím. Následovalo masové vraždění římského obyvatelstva a obrovský požár, který zničil dvě třetiny města. Řehoř VII. se musel před nenávistí římského obyvatelstva uchýlit do Salerna pod ochranu normanského krále Roberta Guiscarda, tam i zemřel a je pochován. Už za svého života byl tento papež svými současníky označován za „svatého satana“ nebo přezdívkou „Höllebrand“ tedy pekelný oheň – původním jménem se totiž jmenoval Hildebrand. Za své zásluhy v boji o moc Říma a papežství byl vyznamenán „in memoriam“ vyhlášením za svatého v roce 1606, tedy v čase eskalace náboženských konfliktů mezi katolíky a protestanty. Za svatého ho vyhlásil papež Pavel V. známý svým fanatismem – nechal odsoudit Koperníkovu heliocentrickou teorii a po bitvě na Bílé Hoře dal slavit v Římě Te deum v kostele Santa Maria dell´Anima.

Přímo výsměchem je pak svatořečení známého inkvizitora Jana Capestrana. V roce 1453 se osobně podílel na protižidovském pogromu – byl inkvizitorem, který měl vyšetřovat údajné znesvěcení svaté hostie ve slezské Vratislavi – v podstatě šlo jen o obvyklou záminku k vyhnání Židů a zbavení je majetku. Na 300 lidí bylo zatčeno a vyslýcháno – Capestran osobně dohlížel na mučení zajatých židů a vynucování přiznání – celkem 58 lidí bylo zaživa upáleno. V roce 1690 byl i tento člověk prohlášen za svatého, údajně hlavně proto, že v bitvě u Bělehradu v roce 1456 třímal vlajku křesťanského vojska a po slavném vítězství se stejně jako vojevůdce Jánoš Hunyadi nakazil morem a zemřel. Musím se přiznat, že se mi při pomyšlení na tohoto světce obrací žaludek.

Svatý papež Pius V. (papežem 1566 – 1572) za sebou zanechal ještě krvavější stopu. Ve své snaze zničit všechny „kacíře“ poslal své oddíly na pomoc francouzským katolíkům a jejich veliteli udělil rozkaz „nezatýkat žádné hugenoty a toho, kdo se vám dostane do rukou, okamžitě zabít.“ Později si stěžoval, že hrabě ze Santa Flory nedodržel tento rozkaz. Vévodovi z Alby za masakry v Cahors, Tours, Amiensu a Toulouse poslal požehnaný klobouk a meč. Exkomunikoval anglickou královnu Alžbětu I. což vedlo v Anglii ke krvavým nepokojům. Svatořečen byl v roce 1712 papežem Klementem XI.

Ale i jiná svatořečení byla motivována politicky, zejména svatořečení obětí náboženských válek v sedmnáctém století, vyznamenával se v tom především Jan Pavel II. vyhlášením Jana Sarkandera či tří košických mučedníků za svaté. Jan Pavel sice navenek hlásal smíření mezi konfesemi, těmito svatořečeními ale přiléval vědomě olej do ohně a animozity mezi křesťany katolického a evangelického vyznání jen zvětšoval. Ostatně i on se dočkal svatořečení, které není možné označit za jiné, než politické. (a které už za svého života sám cílevědomě připravoval) Že papež František jeho svatořečení spojil se svatořečením Jana XXIII., tedy člověka naprosto odlišného chápání úlohy církve a postavení papeže, tuto skutečnost dokázalo jen poněkud oslabit.

Bohužel se zřejmě nikdy nepodaří společnost světců pročistit. Kdo už jednou byl papežem vyhlášen za svatého, svatým i zůstane, papež je přece ve věcech náboženských neomylný. Přesto se s kultem VŠECH svatých prostě nemůžu smířit.

Jak se asi cítí svatý František z Assisi ve stejné společnosti s Janem Kapistránským? Změnit to ale nemůže ani on.

Mám tedy své dilema. Uctívám svaté, kteří si své svatořečení opravdu zasloužili. V žádném případě ale ne VŠECHNY. Řeším mé dilema podobně, jako jsem řešil mou neúčast na manifestacích prvního máje za komunistického režimu. Beru si dobrovolně službu.