Category: Historie

Svatý Josef

Vánoční téma na konec roku

               Josef je v církevním učení poněkud opomíjená, i když samozřejmě důležitá a nikdy nezapomenutá postava. Ale jako by měli církevní učitelé s touto osobou trošku problém. Josef nemohl být otcem Ježíše Krista, ale současně od něho Spasitel odvozoval svůj původ od krále Davida. Genetický Davidův původ pouze po matce Marii byl pro Židy nedostatečný, proto byl i Josefův rodokmen odvozen od židovského kmene Benjamin a konkrétně v dvacáté osmé generaci od krále Davida (a proto taky musel Josef na sčítání lidu naordinované císařem Augustem do Betléma, hlavního sídla kmene Benjamin).

               Jako by církevní učitelé v raném středověku nevěděli, co si s ubohým Josefem počít. Většinou je znázorňován jako stařec vykonávající domácí práce. Teprve Rafael prolomil tuto tradici a zobrazil na svém obraze „Mariin sňatek“ Josefa jako mladého silného muže. Jako ženich patnáctileté Marie mohl být i třicetiletý muž považován za „starého“. To už ovšem měl svatý Josef za sebou podporu spisů Jana Gersona a svaté Terezy z Avily a pastorační činnost v jeho prospěch, kterou provozoval řádu Karmelitánů. To jeho popularitu podstatně zvýšilo.

               Asi málo známé bude, že 19. březen jako církevní svátek na počest svatého Josefa vyhlásil papež Řehoř XV. (tehdy právě čerstvě zvolený) na žádost císaře Ferdinanda II. v roce 1621 a to na počest vítězství katolických vojsk na Bílé Hoře. Proč právě 19. březen, to neví dodnes nikdo. Svatý Josef byl patronem habsburských držav a ve Štýrsku – odkud Ferdinand pocházel, protože se zde v Grazu narodil, je jím dodnes a 19. březen je v této rakouské spolkové zemi dnem pracovního volna. Protože to udělal „západní“ papež, východní církev tento svátek samozřejmě nepřijala. Zde je Josef oslavován spolu s Marií jako Ježíšovi rodiče 26.prosince.

               Od těchto domnělých zásluh habsburského ochránce k titulu „Zachovatel míru“ nebylo daleko, zejména, když mu bylo přičteno za zásluhu i vítězství spojeneckých vojsk nad Turky u Vídně v roce 1683. Už v roce 1675 vyhlásil císař Leopold I. svatého Josefa za patrona habsburských dědičných zemí, a dokonce pojmenoval svého prvorozeného syna jménem Josef – což bylo poprvé v habsburské rodině a tento syn pak vládl jako císař Josef I. v letech 1705–1711. Marie Terezie pak dosáhla, že byl svatý Josef vyhlášen za zemského patrona „Předního Rakouska“ (kam patří i už vzpomínané Štýrsko).

               Svatý Josef udělal pak v hierarchii svatých strmou kariéru, když byl 8. prosince 1870 vyhlášen papežem Piem IX. za universálního patrona světové církve. A protože se tím dostalo do popředí i jeho povolání tesaře a svět si stále více začal ctít práci rukou, vyhlásil papež Pius XII. v roce 1955 svatého Josefa za patrona dělníků. Že se tak stalo právě na prvního května nebyla určitě náhoda, i když jinak církev se „socany“ příliš nesouladila.

               Jak se svatý Josef dostal i k titulu patrona umírajících, se mi nepodařilo zjistit, mělo to ale za následek vzniku různých „Josefovských bratrstev“, která svým členům pořádají důstojné církevní pohřby.

               Na vlastnictví svatých relikvií Mariina muže si dělají nároky města Řím, Loreto, Frascati a Orvieto.

Tradiční zobrazení svatého Josefa jako starce

               Ale co píše o svatém Josefovi Písmo svaté? Asi není překvapením, že ne příliš mnoho. Marek ho nezmiňuje vůbec – buď tedy Ježíš o svém otci před svatým Petrem vůbec nemluvil nebo to tento nepovažoval za hodné zaznamenání. Ostatně Markovo evangelium začíná samotnou Kristovou misí a jeho dětstvím se nezabývá.

               Janovo evangelium Josefa zcela zamlčelo. Matka Ježíšova (nejmenovaná) se objevuje v epizodě z Káně galilejské. Tam přiměla Ježíše vykonat jeho první zázrak s přeměnou vody na víno, i když ho tím dost pobouřila – nechtěl ještě konat zázraky, protože „Ještě nepřišla jeho hodina“. Nicméně na svatbu přišel Ježíš s matkou, učedníky, ale bez otce. Podruhé se Ježíšova matka (opět bezejmenná) zjevuje až pod křížem, spolu se svou sestrou, jejíž jméno známe jako Marii Kleofášovu,  a Marií z Magdaly, otec zde ale opět není. Vzhledem k tomu, že v době Kristova narození byl už zralý muž a Kristus se dožil 36 let, dá se očekávat, že už nežil. Poslední zmínka o Josefovi v Bibli je u příležitosti pouti do Jeruzaléma, (svatý Lukáš) kdy bylo Ježíšovi 12 let. Zda poté zemřel, nevíme. Proto svěřil umírající Ježíš svou matku do péče svého nejoblíbenějšího služebníka. Pokud tedy Ježíš měl nějaké sourozence (o tom budu psát dále) na místo jeho popravy ho nedoprovázeli.

               Matouš řeší onu háklivou situaci, ve které se Josef ocitl, když se vrátil z dlouhé šestiměsíční služební cesty a zjistil, že jeho žena, se kterou ještě nespal, je těhotná. Podle židovských zákonů byl Josef povinen svou ženu udat pro cizoložství, za které byl trest smrti ukamenováním (Islám převzal do práva Šaría tyto zákony právě ze židovského zákonodárství a provádí je například v Iránu dodnes). Nicméně Josef měl svou mladou ženu očividně upřímně rád a chtěl jí tento strašný osud ušetřit. Matouš píše: „Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě, proto se rozhodl propustit ji potají.“ Pak se mu ve snu objevil anděl, který mu problém vysvětlil a Josef tedy Marii jako manželku podržel. „Ale nežili spolu, dokud neporodila syna a dal mu jméno Ježíš.“ Tato věta bývá překládána i takto: „Vzal svou nevěstu k sobě, ale nepoznal ji, dokud neporodila syna, kterého pojmenoval Ježíš.“ Jednoznačně můžeme za slovy „Nežili spolu“ nebo „nepoznal ji“ hledat sexuální život manželského páru. Matoušovi tedy vůbec nenapadlo, že by Josef žil v tzv. „josefovském manželství“ i po Ježíšově narození. Církevní učitelé doby, kdy křesťanství v úporném boji s tradičním římským náboženstvím přebíralo světovládu, to viděli jinak. Příběhy bible musely být méně civilní a více mystické. Z vyprávění evangelií se stávala ideologie.

               Dilema, zda spolu Josef a Maria žili po narození Krista jako muž a žena, nedokázala církev nikdy srozumitelně vysvětlit, o to víc vsadila na dogmatiku. Svatí otcové v třetím či čtvrtém století si pohlavní styk mezi Marií a Josefem nedokázali vůbec představit. Origenes myšlenky na to, že by se Josef své ženy někdy později jen dotkl považoval za „šílenství“, svatý Ambrož za „svatokrádež“. Do stejného rohu dují i svatý Lev I, Cyril Alexandrijský či svatý Augustin. Dokázali tím, že se nikdo ani neodvážil o doživotním panenství panny Marie pochybovat. Jenže tím vznikla celá řada dalších problémů.

               V Markové evangeliu se píše: „Tu přišla jeho matka a jeho bratři. Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel. Kolem něho seděl zástup, řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě. Odpověděl jim: Kdo je má matka a moji bratři?“ Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho a řekl: „Hle moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra, i matka.“

               Stejně tak píše i Lukáš: „Přišla za ním jeho matka a bratři, ale nemohli se k němu dostat pro zástup. Lidé mu oznámili: „Tvoje matka a bratři stojí venku a chtějí se s tebou setkat.“ On jim odpověděl: „Má matka a moji bratři jsou ti, kdo slyší Boží slovo a podle něho jednají.“

               A do třetice i Matouš: „Ještě když mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku a chtěli s ním mluvit. Někdo mu řekl: „Hle, tvá matka a tvoji bratři stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ Ukázal na své učedníky a řekl. „Hle, moje matka a moji bratři. Neboť kdo činí vůli mého Otce v nebesích, to je můj bratr, má sestra i matka.“

               Ponechme stranou otázku, zda toto trojité potvrzení stejného příběhu zvyšuje jeho autenticitu, či zda Lukáš prostě znal text Markova evangelia – což by bylo dost dobře možné, ti dva muži se zřejmě osobně znali. Minimálně po příjezdu svatého Pavla do Říma v roce 60 se museli setkat. Že od Marka opisoval Matouš, nezpochybňuje pak žádný seriózní badatel. Jen dávní církevní otcové ztotožnili evangelistu Matouše s celníkem a apoštolem, a proto ho zařadili na první místo mezi evangelisty.

               Problém s tímto textem mají kritičtí vykladatelé písma – o Markově evangeliu musíme totiž skutečně uvažovat jako o autentickém. Poněvadž se zřejmě skutečně jedná o vzpomínky svatého Petra, musíme tedy předpokládat, že k takové události došlo. Jak přišel Ježíš ke svým bratrům, jestliže Josef s Marií po jeho narození neměli pohlavní styk? Vykladači písma se zde pouštějí do komplikované konstrukce, že se v hebrejštině používá slovo bratr pro každého příbuzného. Odvolávají se na Starý Zákon, kde skutečně například Lot a Abrahám jsou označováni za bratry, i když se jednalo o strýce a synovce. Pomiňme nelogičnost toho, že by s Marií přišla za Ježíšem celá horda vzdálených příbuzných a podejme argument, který váží víc – evangelia nového zákona byla totiž – na rozdíl od zákona starého – psána v řečtině. A v Řecku takový jazykový problém nemají. Apokryfy (tedy neuznaná evangelia, kterých bylo spousty a o kterých jsem už psal) řeší ten problém tím, že Josef byl už starý vdovec, který do manželství přivedl několik synů ze svého prvního manželství. K tomu se ještě vrátím.

               K zjednodušení situace nepřispívá svatý Lukáš ani na jiném místě. Tam totiž píše: „Když tam (v Betlémě) byli, naplnily se její dny a přišla její hodina. I porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou.“

               Jestliže hovoříme o „prvorozeném synovi“, předpokládáme tak nějak samozřejmě, že ona matka měla těch dětí později víc. Opět tvrdý oříšek, vykladači písma museli zase přistoupit k poněkud násilným vysvětlením, že „prvorozenství“:

  1. Ukazuje všeobecně na první dítě i tehdy, když není známo, bude-li následovat další (Lukáš ovšem sbíral materiály pro svůj spis v letech 57–60, kdy už muselo být známo, zda Maria měla po Ježíši další děti či ne – tedy pokud bylo o té věci vůbec něco známo. Od Ježíšova narození uplynulo tehdy 64–67 let! A zas takovou pamětihodnou událostí narození tesařova dítka někde ve stodole v díře zvané Betlém, nebylo.
  2. Je názvem označujícím prvenství v důstojnosti, například v textu starého zákona „Za to mu dám prvorozenství, učiním ho prvním mezi vladaři.“
  3. Prvorozený je prvním v důstojnosti v početnější rodině
  4. Prvorozený je nejstarší z více dětí

Církevní otcové zřejmě hodně litovali, že mezi apokryfy bylo zařazeno i Protoevangelium Jakubovo. Tam totiž je vysvětlení, které by určitě rádi přivítali a které se do církevního učení i přimísilo, i když pochází z oficiálně „nelegálního“ zdroje. Tam se totiž píše, jak byl Josef vyvolen Bohem pro manželství s Marií, kdy z hole, kterou měl v ruce, vyletěl holub a usadil se na jeho hlavě. Tehdy promluvil kněz k Josefovi: „Byl jsi vyvolen k tomu, přivést do svého domu boží pannu a pečovat o její panenství.“ Josef oponoval a řekl: „Mám už syny a jsem starý muž, ona je ale mladé děvče. Nechci být dětem Izraele k posměchu.“  Tu řekl kněz Josefovi: „Boj se Pána tvého Boha. Mysli na to, co Bůh učinil Dathanovi a Abiramovi a Korahovi, jak se země rozestoupila a pohltila je kvůli jejich protiřečení. Teď se musíš obávat, Josefe, že se totéž stane i tvému domu.“ Josef dostal strach a odvedl ji domů, aby o ni pečoval. A Josef řekl Marii: „Hleď, já jsem tě přijal z chrámu Páně a nyní tě nechám v mém domě a půjdu pryč věnovat se mým stavbám a pak přijdu k tobě. Bůh tě bude mezitím ochraňovat.“

V tomto protoevangeliu je vše jasné. Josef je stařec a bojí se, že když bude podle příkazu kněží zachovávat Mariino panenství, budou se mu sousedé vysmívat, že je impotent. Jak lidské a pochopitelné! Kdyby byli církevní otcové v pátém století, kdy selektovali z desítek evangelií ony čtyři, které známe dnes, mysleli na tyto detaily a ponechali i evangelium Jakubovo, měli bychom dnes mnohem snadnější úlohu vysvětlit, jak to vlastně s těmi Ježíšovými sourozenci bylo.

Zůstala by snad jen malá protimluva. Nač by totiž pak Josef potřeboval ten u Matouše popsaný sen s andělským poslem, když se dozvěděl o Mariině mateřství, pokud by už předtím věděl o jejím předurčení?

Ale ať tak či onak. Není třeba se v té historii šťourat. Jsou Vánoce a svatá rodina je pod každým stromečkem. Je jedno, zda byl Josef stařec nad hrobem či muž v plné síle. Zda měl od kněží zákaz se svou ženou spát či ne. Jisté je jedno. Byl to na svou (a i dnešní) dobu neuvěřitelně tolerantní člověk, který měl svou ženu upřímně rád.  A byl ochoten starat se o dítě, které nebylo jeho a vychovat ho. A zřejmě ho nevychoval špatně. Zda byl Ježíš dobrý tesař, nevíme. Ale jeho morální poselství zní plnou silou i dnes. Jen je bohužel příliš zřídka a málo následováno.

Nesnášenlivost, sobectví, touha po penězích a slávě ho stále více zatlačují z našeho povědomí. Je na každém z nás, aby se to změnilo. Stačí naslouchat, či lépe řečeno nenaslouchat „falešným prorokům“. Kterými se to dnes jen hemží – a mají k dispozici moderní technologii zvanou internet. Přesto bych si přál, aby mluvili k hluchým uším.

Možná to bychom měli vzít s sebou k oslavě těchto Vánoc.

Mimochodem, za tu Bílou horu Josef opravdu nemůže.

Přeji všem mým čtenářům krásné prožití vánoc a do nového roku hodně zdraví, pevné nervy a konečně konec té zatracené pandemie.

Letošní rakouská poštovní známka s motivem svatého Josefa s dítětem.

100 let od zrození Burgenlandu

Možná bude české čtenáře zajímat i historie země nepříliš vzdálené, kterou navštěvují spíše Slováci než Češi, protože je z Bratislavy doslova za humny a je zde dobré víno a dobré jídlo a Neusiedlersee, okolo kterého se dá dobře jezdit na kole (je to v rovině) nebo surfovat. I když s tím surfováním je to někdy problém. Neusiedlersee má v létě někdy jen 80 cm hloubku a když zafouká silnější vítr (což je pro surfaře za normálních okolností dobře) odfoukne vodu pryč a surf může přistát na bahnitém dně jezera. Neusiedlersee je totiž ještě mnohem plytčí než slavný Balaton, přesto je pro Rakušáky doslova kultem, kam chodí jachtit. Na jihu v nízké pahorkatině se zase nacházejí známé lázně Bad Tatzmansdorf nebo Bad Stegersbach s horkými léčivými prameny.

Burgenland ale historicky k Rakousku nepatřil. Byl součástí takzvaného Zalitavska, tedy historicky Uherského království. Dodnes jsou největšími pozemkovými vlastníky rodiny Esterházy na severu a Batthyány na jihu země. Lájos Batthyány byl předsedou maďarské revoluční vlády v roce 1848 a byl po porážce maďarského povstání v roce 1849 popraven, László Batthyány, známý jako lékař chudých a zakladatel nemocnice v Kittsee, byl v roce 2003 vyhlášen blahoslaveným – samozřejmě Janem Pavlem II. Ovšem podobně jako v Čechách a na Moravě i v západních Uhrách se šířil přes hranici německý živel, takže západní uherské pohraničí bylo obydleno převážně německy hovořícím obyvatelstvem. I když nejen jím. Vedle Maďarů zde žila i početná chorvatská menšina, usídlená především v obcích Parndorf, Neudorf, Kittsee a dále v obcích Járovce, Rusovce a Chorvátsky Grob. To byl ještě pozůstatek někdejších tureckých válek, kdy císař usazoval Chorvaty, prchající před tureckými nájezdy, v tehdejším pohraničí mezi Rakouskem a Uherskem.

Po rozpadu monarchie v roce 1918 se přepisovaly i hranice. Otázka, zda se budou akceptovat hranice historické či národnostní se kupodivu neměřila stejným metrem. Rozhodující pro jednání v Sant Germainu bylo očividně, ke které straně který stát patřil, zda k vítězné či k poražené. A samozřejmě i jak silnou měl při vyjednáváních o novém uspořádání střední Evropy lobby. Velmi dobře na tom byli Čechoslováci. Jednak měli v osobě Tomáše Gariqua Masaryka a hlavně Edvarda Beneše velmi vlivné osoby – Beneš byl svobodný zednář a ti měli právě po skončení první světové války v mezinárodní politice – zejména ve Francii – velmi silný vliv a navíc se vytvořením československých legií postavili na stranu vítězných mocností. Bylo tedy rozhodnuto, že Československo dostane své historické hranice, ve kterých žily tři miliony Němců a Beneš dostal i Chebsko, o které vzhledem k tomu, že zde žilo přes 90 procent Němců ani neměl zájem. Jen o Těšínsko musel nový stát vést spor s Polskem, nakonec bylo Těšínsko sice rozděleno a převážně polské hlavní město Těšín se dostalo do Polska, Beneš ale dostal to, co chtěl a sice těšínské nádraží, kolem kterého později vzniklo město Český Těšín. Československo dostalo i části Rakouska v regionu Valtic a Českých Velenic, a hlavně velká území na jihu Slovenska s převážně maďarským obyvatelstvem. Zde rozhodovala strategická situace řek Dunaje a Ipeľu, která se dala vojensky dobře bránit jakož i hospodářské úvahy, díky kterým nový stát dostal Bratislavu.

Jinak to ovšem bylo při arbitráži mezi oběma poraženými částmi Rakousko-Uherské monarchie. Stejně jako v Čechách a na Moravě i zde žádalo „Provizorní národní shromáždění Deutschösterreichu“ 22.listopadu 1918 podle práva na sebeurčení národů připojení západního Uherska k Rakousku. 5.prosince byla dokonce v Ödenburgu (dnešní Šoproň) vyhlášena Republika Heinzenland, která ale existovala jen dva dny. Poté maďarská armáda a maďarští dobrovolníci udělali těmto separatistickým snahám rychlý konec, iniciátor vyhlášení této republiky sociální demokrat Hans Suchard byl zatčen a odsouzen k smrti (rozsudek ale nikdy nebyl vykonán).

Nicméně velmoci rozhodly nakonec jinak a na rozdíl od Čech a Moravy bylo rozhodnuto vést hranici nově podle národnostní situace – princip historické hranice zde nebyl zohledněn.

Bylo to zřejmě dáno tím, že Maďaři měli při jednáních skutečně velmi slabé zastoupení. Prvním předsedou vlády a pozdějším prezidentem byl hrabě Mihály Károly. Ten byl schopným diplomatem a bezúhonným člověkem (odhlédneme-li od jeho hráčské vášně, díky které do své svatby v roce 1914 nahromadil dluhy ve výšce 12 milionů korun), po nekompromisním Vixově ultimátu, odnímajícímu Maďarsku rozsáhlá území v Sedmihradsku, byl ale donucen 21.března 1919 odstoupit a k moci se dostali komunisté Bély Kuhna. Bohužel si příliš nepomohli iredentistickými snahami připojit k Maďarsku slovenská území. Velmoci je přinutily obsazená území na Slovensku vrátit, poté se k moci dostal admirál Horthy a po rudém následoval bílý teror, jemuž padly za oběť tisíce lidí. V dané nestabilní politické situaci měli Maďaři při vyjednávání o svém budoucím státě a jeho hranicích očividně velmi špatné karty. Jestliže totiž původní smlouva o nových hranicích s připojením západních Uher k Rakousku nepočítala, teď to bylo jinak. Rakušané argumentovali nejistou politickou situací v Maďarsku, s nezákonnými popravami a strachem o „své obyvatelstvo“. Výsledkem bylo rozhodnutí v Sant Germainu ze 4.6.1920 o odstoupení západních Uher Rakousku.

Mimochodem, hrabě Gábor Batthyány prodal už tehdy slavné a výnosné lázně v Bad Tatzmansdorfu (maďarsky Tarcsa) jisté rakouské finanční skupině už v roce 1918. Tušil něco nebo věděl? Jisté kruhy mají vždy důležité informace dříve než ostatní.

21. ledna 1921 byl v Rakousku přijat zákon, kterým byl Burgenland připojen k Rakousku jako nová spolková země. V tomto zákonu bylo obsaženo i nové jméno země. Podle tří komitátů, které ve svém německém jméně měly na konci jmen měst slovo „Burg“, totiž Wieselburg (dnes Mošoň), Ödenburg (Šoproň) a Eisenburg (Vas), dostala nová země jméno Burgerland. Ironickou shodou okolností neleží dnes ani jedno z těchto měst v Rakousku, dokonce ani Šoproň, která byla vyhlédnuta jako nové hlavní město země. Aby byla ironie osudu ještě výraznější, jediné burgenlandské město, které má dnes „Burg“ ve svém jménu – Mattersburg, se v letech 1918–1921 jmenovalo Mattersdorf. Rakousko si sice původně nárokovalo i Bratislavu (Pressburg – rovněž v převážné většině německý), ale tady nemělo proti politické síle Benešově ani tu nejmenší šanci. Benešův argument, že Československo potřebuje nutně říční přístav, byl přijat a Bratislava přiřčena Československu.

               Samotné převzetí nového území ale nebylo pro Rakušany ani trošku jednoduché. 26. července 1921 vstoupila v platnost mírová smlouva vítězných velmocí s Maďarskem podepsaná v Trianonu 4.6.1920. Podle ní byl Burgerland přiřčen Rakousku a měl být do 21.srpna předán. Maďarská armáda se skutečně z tohoto území k tomu datu stáhla a od 28.srpna začalo obsazování Burgerlandu rakouskými četníky a celníky.

               Ovšem Maďaři se nebyli ochotni svého historického území jen tak lehce vzdát. Vytvořila se dobrovolnická armáda a došlo k urputným bojům mezi rakouskou exekutivou a těmito ozbrojenci. Rakušané nedokázali své pozice uhájit a 8.září se rakouská gendarmerie začala stahovat před útoky maďarských dobrovolníků. V důsledku těžkých ztrát byl ústup z území západních Uher potvrzen 9.září i spojeneckou generálskou komisí.

               23. září vyzvaly mocnosti v Paříži Maďarsko, aby sporné území do 4.října odevzdalo Rakousku. Podle očekávání nemělo toto ultimátum žádný výsledek. Hórthyho vláda argumentovala, že nemá na dobrovolníky žádný vliv.

               Problém byl, co teď. Maďarsko si nemohlo dovolit poslat do dobyté země své úředníky či armádu, Rakousko si zase netroufalo. Proto byl 4. října 1921 vyhlášen v Oberwartu (Felsöör) „nezávislý“ stát Lájtabánság (Banát Litava).

Jejím vládcem – bánem – se stal podplukovník Pál Pronay, historicky velmi sporná postava.

„Vyznamenal“ se už během takzvaného „Bílého teroru“ po porážce komunistického režimu Bély Kúna. Na konto jeho „Brigády smrti“ připadlo na pět set ilegálních poprav. I později se podílel na masakrech Šípových křížů Ference Szálasiho v letech 1944–1945. Byl zajat sovětskou armádou a zemřel někdy v letech 1947 nebo 1948 v ruském gulagu.

               Lájtabánság se sice vyhlásil za nezávislý stát podle práva na sebeurčení národů, jeho proklamovaným cílem bylo ale prostřednictvím referenda zpětné připojení k Maďarsku. Tento státní útvar měl svou policii, poštu a vydával dokonce i vlastní poštovní známky.

               Jenže Maďarsko se neodhodlalo tento „stát“ podpořit, a navíc se v jeho vedení rozhořel spor mezi dvěma frakcemi. Obě byly sice monarchistické a chtěly obnovení monarchie, část ale byla pro volnou volbu nového panovníka, druhá byli takzvaní Karlisté, podporující nárok posledního císaře (a uherského krále) Karla na uherský trůn.  Uhersko bylo tehdy oficiálně královstvím bez krále, kde místo panovníka vládl „říšský správce“ Miklós Horthy.

               Maďarsko i Rakousko hledaly ve snaze zabránit vojenskému konfliktu zprostředkování. Nabídlo se Československo, to ale bylo Maďary jako zprostředkovatel odmítnuto – maďarská vláda se po sporu o Slovensko (Slovenská republika rad) bála Benešovy zaujatosti. Za zprostředkovatele byla nakonec oběma stranami odsouhlasena Itálie, jednání se vedla v Benátkách, kde byl nakonec 13.října podepsán „Benátský protokol“. Ten podepsal za Rakousko ministerský předseda Johann Schober, za Maďarsko hrabata Bethlen a Miklós Bánffy. Za Itálii pak ministr zahraničních věcí Marchesse dela Torretta. Podle této smlouvy měl být Burgerland odevzdán Rakousku, maďarská strana si ale vymínila lidové hlasování o Ödenburgu (Šoproni), které se mělo uskutečnit do osmi dní po zklidnění situace.

               Pál Prónay se podle očekávání odmítl smlouvě z Benátek podrobit. Jenže právě v této době vykonal separatistům medvědí službu sám císař Karel. Už jednou se pokusil v roce 1920 nastoupit na uherský trůn. Teď využil toho, že v Burgerlandu získali převahu Karlisté a přistál i se svou manželkou Zitou s letadlem Junkers F 13 20. října v Šoproni. Tam se k němu připojil pátý a šestý dobrovolnický sbor Brigády Ostenburg, tedy podstatná část Prónayových ozbrojených sil. Tažení na Budapešť skončilo fiaskem. 21.října došlo v předměstí hlavního města Budaörs k šarvátce s pravidelnou maďarskou armádou, při níž zahynulo devatenáct vojáků. Karel si uvědomil, že se ke své královské koruně může dostat jen za cenu občanské války a proti vůli mocností z Paříže a vzdal se. Dobrovolníci byli odzbrojeni a tím se obrana Lájtabánságu výrazně oslabila. Zbytky dobrovolníků nebyly schopny klást pravidelné rakouské armádě odpor, vrátivší se jednotky obsadily pouze Šoproň. Na víc už neměly síly. Přesto se Rakušané partyzánského způsobu boje dobrovolnických jednotek hodně báli a obsazovali Burgenland velmi opatrně a kus po kuse.

               Zbytky Pronayových dobrovolníků musely před pravidelnou armádou vyklízet pozice. Severní Burgenland se dostal pod rakouskou kontrolu už 17. listopadu, jižní část země byla obsazena 25. listopadu.

               5. prosince odstoupilo Maďarsko Burgenland oficiálně Rakousku. Zůstávala ale otevřená otázka Šoproně (Ödenburgu), největšího města v zemi. Obě země začaly hned s kampaní, aby ovlivnily hlasování místního obyvatelstva. Rakušané založili takzvaný „Ödenburger Heimatdienst“ a vydávali i vlastní časopis „Der freie Burgenländer“ s prorakouskou propagandou. Nepomohlo to.

Ve dnech 14 (město) a 16 (venkov) prosince 1921 proběhlo v Ödenburgu (Šoproni) referendum – Šoproň zůstala maďarská. 65,08 procent obyvatelstva se vyslovily pro setrvání v Maďarsku. Venkov hlasoval sice pro Rakousko, ale město samotné, kam byli údajně narychlo nastěhováni Maďaři z Maďarska (jak tvrdí do dneška Rakušané, i když pro to nemají skutečné důkazy), se rozhodl většinově zůstat v Maďarsku. Proto je Burgenland ve svém středu skoro rozdělen na dvě části a měří na šířku pouhé čtyři kilometry.

„Ödenburger Heimatdienst“ se s porážkou nehodlal smířit a připravoval vojenské obsazení města, ale tentokrát zakročila rakouská vláda a odmítla těmto dobrodruhům jakoukoliv podporu.

Rakušané se museli poohlédnout i po novém hlavním městě pro novou spolkovou zemi Napřed to byl provizorně Bad Sauerbrunn, než byla regionální vláda přesunuta do Eisenstadtu (maďarsky Kismarton).

Spolková země Burgenland slaví tedy letos 100 let svého vzniku. V kterém konkrétním termínu není tak úplně jasné. Pro jistotu tedy slaví celý rok.

Zemský znak Burgenlandu

Alexander Dubček – státník nebo jen symbol bez obsahu?

               Za týden se protrhne pytel s články o tomto symbolu druhé poloviny dvacátého století v někdejším Československu. Budou se pět ódy a Slovensko dokonce vydává pamětní dvoueurovou minci.

Chci tedy trošku předběhnout a úmyslně publikuji svůj článek v předstihu. Rád bych nabídl můj pohled na tohoto kontroverzního politika. Je to můj pohled, který nikomu nevnucuji. Ale možná může posloužit k porovnání, až bude člověk číst ony oslavné ódy. Od Dubčekova narození uplyne 27.listopadu 100 let.

               Na jeho bustě na náměstí v Bratislavě mezi hradem a slovenským parlamentem, které dostalo jeho jméno, je napsáno “Alexander Dubček – slovenský štátnik”.

               Teď možná dloubnu do vosího hnízda, ale pod slovem štátnik si představuji něco hodně jiného. Státník je člověk se státotvorní ideou, kterou se pokouší prosadit. Nemusí mu to vyjít, ale zanechává za sebou ve vývoji státu svou stopu. Na Dubčeka zůstává vzpomínka, stopu ve vývoji státu, ať už Československa nebo Slovenska (jehož vzniku se nedožil) nějak postrádám. Zato se nedá pochybovat o jeho symbolickém významu. Ať už v roce 1968 nebo v letech 1989–1992. Pro mnohé lidi zůstává symbolem i dnes a nenechají si ho vzít. V podstatě se proti tomu nedá mnoho namítat, pro mnohé lidi je symbolem i Eduard Beneš, i když ve svém politickém životě prokázal několikrát těžko omluvitelnou slabost. Dubček ale na rozdíl od Beneše nebyl mstivý, což je rozhodně pozitivní vlastnost. Byl to vlastně takový hodný strejda, který se z nedostatku jiných kandidátů dostal do funkcí, na které nestačil. Ale svým zdrženlivým postojem a dobráckým úsměvem dokázal změny, které inicioval, ale nekontroloval, legalizovat před národem. Dokázal něco, co nedokázal nikdo před ním ani po něm – lidé měli rádi komunistickou stranu a měli k ní důvěru. Dubček dokázal vytvořit chiméru schopné vedoucí síly společnosti ze strany, která právě kontrolu nad vývojem své země ztrácela.

               Alexander Dubček se narodil 27. listopadu 1921 v místní škole v Uhrovci – i jeho život začal symbolicky, narodil se ve stejném domě jako Ľudovít Štúr. Jako by to předurčilo celý jeho život. Jeho otec pracoval před první světovou válkou v USA a stal se tam přesvědčeným komunistou. V roce 1925 proto odjel s celou rodinou, tedy i s čtyřletým synem do Sovětského Svazu. Žili v Kyrgyzstánu v městě Bištek, kde založili družstvo Interhelpo. Dubček v Sovětském Svazu prožil celé své dětství, na Slovensko se rodina vrátila až v roce 1938, protože by museli přijmou sovětské občanství a vzdát se československého. O rok později vstoupil osmnáctiletý Alexander do tehdy už ilegální komunistické strany. Očividně ho tedy stalinské procesy třicátých let v jeho komunistickém přesvědčení nijak negativně neovlivnily. Bylo to proto, že do dalekého Kyrgyzstánu až tak nedolehly, nebo snad proto, že mladý Alexander uvěřil komunistické propagandě nebo prostě jen slepě důvěřoval a zločiny tamějšího režimu vidět nechtěl?

               Ovšem Slovensko v roce 1939 bylo fašistickou diktaturou, občan byl buď pro nebo proti, komunisté představovali ilegální opozici, která byla několikrát represivními složkami rozbita. Slovenská policie vypátrala a zničila celkem čtyři ilegální výbory komunistické strany (ale nikdo nebyl popraven). Možná i proto, že předseda pátého ilegálního výboru Gustáv Husák byl osobně spřátelen s ministrem vnitra Alexandrem Machem, který mu dokonce v roce 1944 po vypuknutí Slovenského národního povstání pomohl s útěkem na povstalecké území. I mladý Dubček se povstání zúčastnil a byl v něm zraněn – jeho bratr Július v bojích zahynul. Dubček po válce vystudoval vysokou školu politickou ústředního výboru KSČ a získal veřejností později vysmívaný titul doktor politických věc RSDr. (lidé to interpretovali jako „rozhodnutím strany doktorem“. Dubček pokračoval ve studiu politických věd v letech 1955–1958 v Moskvě. Toto období bylo pro něj zřejmě rozhodující a významně ovlivnilo jeho další politické postoje i kariéru. Bylo to totiž období Chruščovského „tání“ a odhalování Stalinova „kultu osobnosti“. Dubček se vrátil do Československa pod vlivem toho politického obratu, zřejmě právě to ho předurčilo, že v komunistické straně představoval reformní křídlo, žádající rehabilitaci obětí politických procesů padesátých let, jako Gustáva Husáka nebo Vladimíra Clementise. V tom ovšem narazil u stalinistů v čele s Antonínem Novotným, musel se stáhnout zpět na Slovensko, kde se ale roku 1963 stal prvním tajemníkem ÚV KSS.

               To byla jeho výchozí pozice v době revolty stranického vedení proti zkostnatělému a neschopnému Novotnému v lednu 1968. Poté, co byl Novotný zbaven funkce generálního tajemníka strany, hledala se za něho náhrada. Dubčekovi pomohla k zvolení jeho bezkonfliktnost. Nepatřil k žádnému z táborů, ani ke konzervativnímu ani k reformnímu křídlu, nepatřil vlastně nikam. Byl proto zvolen, zřejmě jen jako dočasné přechodné řešení – ovšem většinou pouhého jednoho hlasu. To mu samozřejmě dalo hodně slabý mandát a nejistou pozici.

               Aby svou pozici posílil, rozhodl se Dubček zvýšit svou popularitu u obyvatelstva. Odstartoval tak proces, který se poměrně rychle vymkl vládnoucí straně ale i jemu z rukou. Zejména uvolnění cenzury (ta byla dokonce zákonem 84/1928 z 26. června 1968 zakázána). Den nato se objevil manifest autora Ludvíka Vaculíka „Dva tisíce slov“. Takový text samozřejmě nevzniká za jediný den, Vaculík, který byl ze strany vyloučen už o rok dříve, byl o jeho napsání požádán pracovníky Československé akademie věd už prvního června. Text vyzývající konzervativní stalinistické komunisty k odchodu z funkcí ústřední orgány strany nepřijaly, nesouhlasil s ním ani Alexander Dubček. Dal znovu najevo, že si sice žádá popularitu československého lidu, že mu ale chybí odvaha k radikálnějším krokům.

Byl samozřejmě v těžké situaci, kterou by těžko zvládal i politik mnohem rozhodnější. Jednak tu byl odpor u velké části centrálních komunistických orgánů. Pak tu byl obrovský tlak ze strany Sovětského Svazu, který považoval vývoj v Československu za kontrarevoluci a právě dokument „Dva tisíce slov“ hnal sovětům vodu na mlýn. Komunistická strana Československa se chystala na svůj mimořádný sjezd, plánovaný na 22.srpna 1968. Dubček správně poznal, že se mu nepodaří posílit svou pozici v ústředním výboru a vsadil na členskou základnu. Zdálo se, že by mu tato hra mohla vyjít. Delegáti volení základními organizacemi na sjezd byli převážně reformního zaměření, mohlo tedy dojít k obměně složení Ústředního výboru ve prospěch reformistů. To by Dubčekovu pozici výrazně posílilo. Ovšem už v červenci museli českoslovenští komunisté obhajovat své postoje v jednání s členy sovětského vedení v Čiernej nad Tisou. 19. července vyšel v Literárních listech text odmítající vměšování ostatních komunistických zemí do vnitřních záležitostí Československa. Ovšem už v Čiernej propašovala skupina stalinistů z ústředního výboru VasiL Biľak, Alois Indra, Antonín Kapek, Drahomír Kolder a Oldřich Švestka Brežněvovi takzvaný „Zvací dopis“, podle kterého bylo jasné, že případná sovětská invaze najde v rámci vedení strany spojence jako páku převodu sovětské vojenské intervence na československé obyvatelstvo. Dubček jistě o opozici v ústředním výboru věděl, nečekal ale zřejmě, že zajde až tak daleko a až do mimořádného sjezdu strany se jí stejně nemohl zbavit. Volbou nového ústředního výboru na plánovaném sjezdu by se karty míchaly znova.

               Vojenská intervence musela tedy přijít ještě před zahájením mimořádného sjezdu a taky přišla. V noci z 20 na 21.srpna 1968 vstoupila na území Československa vojska pěti zemí Varšavské smlouvy. Samozřejmě, že čtyři z nich jen dělaly zástěrku Sovětskému Svazu. Rumunsko účast na invazi odmítlo.

               Dubček, Smrkovský, Černík, Mlynář, Kriegel a několik dalších členů vedení komunistické strany byli zatčeni a uneseni do Sovětského Svazu. Zřejmě jim opravdu šlo o život, Sověti by neváhali se jich zbavit, kdyby se jim podařilo v Československu ustanovit takzvanou dělnicko-rolnickou vládu kolaborantů. Jenže tento plán selhal. Jak prezident Ludvík Svoboda, tak zástupce předsedy vlády Lubomír Štrougal se proti tomuto řešení postavili. To zřejmě zachránilo uneseným život. Sověti s nimi museli začít jednat. Do Moskvy přiletěl i Ludvík Svoboda s delegací, v níž byl čerstvě zvolený první tajemník slovenské komunistické strany Gustáv Husák, Martin Dzúr, Vasil Biľak a Alois Indra. Jestliže Dubček a jeho společníci zatím odolávali nátlaku Sovětů, aby podepsali protokoly schvalující invazi jako bratrskou pomoc a podřizující se sovětskému diktátu, teď se dostali do ještě obtížnější situace. Ludvík Svoboda je k podpisu nutil s argumentem možného vzniku okupačního režimu a Brežněv našel v oportunistovi Gustávovi Husákovi možného partnera (se svými původními protagonisty Biľakem a spol po krachu původního plánu nemohl počítat). Dubček na rozdíl od Františka Kriegla nátlaku podlehl a 27. srpna protokoly, které veškeré principy jeho politiky „pražského jara“ popíraly, podepsal (i když prý několikrát během onoho dne omdlel.

I když se dá rozumět těžké situaci, ve které se nacházel, bylo to lidské selhání. Podpis čelných představitelů obrozeneckého hnutí pod moskevské protokoly byl zradou všech principů ale i nadějí národa, který na ně čekal doma. Jsou chvíle, kdy politik musí projevit pevný postoj, i kdyby ho to mělo stát život. Podpis umožnil okupačnímu režimu postupně legalizovat svou existenci. Taktikou pomalého „zahřívání vody“, čili odvoláváním jednoho reformisty za druhým a utahování šroubů ve veřejném životě a v sdělovacích prostředcích tak postupně ovládnout situaci. Dubček měl v tomto procesu hrát neslavnou roli.

               Skutečný státník by v dané situaci odstoupil a nedělal novým mocipánům a jejich zaškrcení reformního procesu smutnou stafáž. Buď tedy Dubček nerozuměl situaci, která nastala a nechápal, co musí přijít nebo se tak křečovitě držel své funkce, že odstoupit včas zapomněl. Obě varianty o státnické rozvaze Alexandra Dubčeka nesvědčí. Šel tak daleko, že zůstal i poté, co ho v úřadě generálního tajemníka 17.dubna 1969 vystřídal nový Brežněvův favorit Gustáv Husák. Nechal se odsunout do pozice předsedy federálního shromáždění a v této funkci dokonce podepsal takzvaný „pendrekový zákon“, který umožnil brutální zásah české policie proti demonstrantům při prvním výročí okupace 21.srpna 1969. Tady selhal víc než Edvard Beneš, ten Ústavu 1.května v roce 1948, uzákoňující komunistický režim, podepsat odmítnul a na svou funkci prezidenta rezignoval. Dubček nedokázal ani to. V prosinci 1969 ho odvolali i z této funkce a odsunuli ho na velvyslanecký post do Turecka, odkud byl odvolán v červnu 1970, kdy byl i vyloučen z komunistické strany.

               V období mezi lety 1970–1988 o něm nebylo slyšet, nepodílel se na akcích disentu a nepřipojil svůj podpis pod Chartu 77. Začal ožívat až v roce 1988, kdy dostal čestný doktorát univerzity v Bologni („červená Bologna“ byla vždycky hlavní baštou komunistů v Itálii) nebo v rozhovoru pro maďarskou televizi Panorama v dubnu 1989. Absolutní politickou negramotnost ale prokázal v listopadu 1989. 17. listopadu 1989 byl v Praze a chtěl vystoupit na shromáždění na Vyšehradě. To mu znemožnila STB zatčením a výslechem, ze kterého ho propustili, až když události na Národní třídě skončily. Že ovšem odcestoval 18.listopadu zpět do Bratislavy svědčí o naprostém politickém diletantismu. Očividně nepochopil historický význam událostí. Běžely okolo něj a on svou šanci nepoznal. Promluvil až 22.listopadu na mítinku v Bratislavě. To už bylo zoufale pozdě. Šance stát se ikonou reformního komunismu, tedy komunismu s lidskou tváří, jak si ho lidé představovali v roce 1968, byla od 20.listopadu ta tam. Lidé už nechtěli reformovat komunismus, ale změnit celý politický systém. Hlavní slovo měli herci a jejich mluvčím se stal Václav Havel.  

               Dubček velmi toužil po politickém návratu a chtěl kandidovat na prezidenta. Na Slovensku skutečně podporovalo jeho kandidaturu mnoho lidí – Havla tam totiž skoro nikdo neznal. Dubček byl a zůstal symbolem, po obsahu nikdo nepátral. Ale jeho šance už byla promarněna.

               Dubček se s touto prohrou velmi těžce smiřoval. Zda byl informován o plánu KGB svrhnout vedení československé komunistické strany a nahradit ho reformními komunisty, které byl Dubček mohl svou autoritou zaštiťovat, se už nedozvíme. Na onen prezidentský úřad si ale dělal nárok a byl nemile překvapen, že ho v závodě o tuto funkci předběhl Václav Havel. Sebereflexe jeho politického a následně lidského selhání v letech 1968 až 1969 mu zcela chyběla.

               Poprvé to začalo jiskřit mezi českou a slovenskou revoluční reprezentací – které už mezitím vytvořily dvě nezávislé, i když programem spřízněné a spolupracující organizace – Občanské fórum v Českých zemích a Verejnosť proti násiliu na Slovensku. Slovenská strana měla horší karty, vznikla prakticky z ničeho, na Slovensku organizovaný disent prakticky neexistoval a pokud ano, sdružoval se teď v Křesťansko-demokratickém hnutí okolo Jána Čarnogurského. Výsledkem byla směšná fraška, kdy byl Dubček 28. prosince 1989 zvolen předsedou federálního shromáždění, aby mohl vést prezidentskou volbu Václava Havla o den později.  K tomu účelu musel být do Federálního shromáždění podle nově přijatého zákona kooptován a na funkci musel rezignovat Stanislav Kukrál, který ji vykonával od 12.prosince 1989, tedy právě šestnáct dní. Nakolik bylo toto „povýšení“ pro Dubčeka „deja vu“, nevím. Ale právě jmenováním za předsedu federálního shromáždění v roce 1969 začal jeho politický sestup.

Tentokrát vykonával funkci předsedy federálního shromáždění až do konce svého života. V roce 1992 vstoupil do nově se formující Sociálně demokratické strany Slovenska a stal se jejím předsedou. V čase rostoucího národnostního napětí, zůstával pevně na pozicích federalismu, rozpadu Československa ale nemohl zabránit ani on. V červnu 1992 vyhráli volby na Slovensku i v Česku politici hrající s národnostní kartou, od toho okamžiku bylo zřejmé, že se společný stát nedá zachránit.  Klaus s Mečiarem jednali už jen o nenásilném rozdělení státu, když utrpěl Alexander Dubček 1. září 1992 při autonehodě smrtelná zranění, kterým pak 7.listopadu 1992 podlehl. K této nehodě se hned vyrojila řada konspiračních teorií. Zda Dubček vadil KGB, proti níž měl ještě v roku 1992 vypovídat, nebo slovenským nacionalistům, o tom se napsalo hodně. Osobně si myslím, že nevadil v podstatě nikomu, i když vlastně všem a že za jeho smrtí byl skutečně jen aquaplaning při příliš vysoké rychlosti, kterou se řidiči prominentů obvykle pohybují s pocitem, že se jim nemůže nic stát. Dubček se rozpadu federace tedy nedožil a ušetřil si tak další pokušení. Na Slovensku s ním víceméně počítali jako s prvním prezidentem samostatného Slovenska. Zda by jeho touha po potlesku šla tak daleko, že by se stal prezidentem státu, jehož vznik si nepřál, se už nedozvíme. Každopádně ses zřejmě jednalo o frustrovaného a nešťastného člověka. Při pitvě byly v žaludku objeveny chronické vředy, zřejmě následek permanentního stresu a špatné stravy.

               Místo něho musel zaskočit – nejprve ve federálním shromáždění a pak na bratislavském hradě jako prezident – Michal Kováč, nejpozitivnější překvapení samostatného Slovenska. Původně myšlen jen jako loutka nacionalistů, stal se pozitivním příkladem takzvaného „syndromu Thomase Becketta“, když se Mečiarovi a jeho vládnoucí kamarile při destrukci demokracie a rozkrádání nového státu vzepřel a bez ohledu na tlak vyvíjený na něho i na jeho rodinu, ve svém odporu vytrval.

               Zda by byl stejného postoje schopen i Dubček, se nedozvíme. Zda by jednal jako Kováč a zasloužil si skutečně označení státníka, nebo by funkci přijal a pak ustupoval stejně jako v roce 1969 a dělal nešťastnou zástěrku Mečiarovu řádění . Zda by tedy zůstal dobráckým strýcem, který sice zlo nepáchá, ale nemá sílu ani odvahu se mu postavit. To by bylo na státníka příliš málo.

Fjodor Michajlovič Dostojevský – spisovatel, filosof a hlasatel ruského nacionalismu

               Od narození tohoto giganta nejen ruské ale i světové literatury uplynulo dnes dvě stě let. Dostojevský byl vždy slaven jako symbol hloubky ruské duše, jako určitý protipól Tolstého. Jeho knihy měly vždy hluboký filozofický záběr a odhalovaly rozervanost (nejen) ruské duše. V Dostojevském jakoby se koncentrovaly rozpory ruského kulturního ale i politického života, jeho život byl ostatně víc než rozporuplný a akční.

               Narodil se 11.11.1821 v Moskvě. Moskva byla symbolem ruského nacionalismu. Vždy stála v opozici vůči hlavnímu městu St Petersburgu, ke kterému měli „praví Rusové“ vždy výhrady. Bylo to něco, co jim car Petr vnutil, co nebylo jejich a co neodpovídalo jejich mentalitě. Petr stavil St Petersburg jako „okno do Evropy“. Zlé jazyky vždy tvrdily, že postavil místo toho kulisy, aby Evropa neviděla pravé Rusko. A pravé Rusko, to byla především Moskva se svými pravoslavnými chrámy, se se svými mnichy a proroky („jurodivými“). Moskvan Dostojevský byl předurčen stát se ruským nacionalistou. Chvíli to sice trvalo, ale nakonec se jím stal a pak po celý život byl. Kromě toho byl i revolucionář, anarchista, mystik, vězeň a hazardní hráč, sužovaný epilepsií. Pohyboval se stále na hraně mezi genialitou a bláznovstvím.

               Už jeho původ jako by předznamenal jeho rozervanost. Jeho otec Michail působil jako lékař chudých v Moskvě, pocházel z litevské šlechty, vyznával sice pravoslavný ritus, ale současně uznával papeže jako hlavu církve – patřil tedy zřejmě k řecko-katolické církvi. Po povýšení do šlechtického stavu si koupil v roce 1831 statek Darovoje nedaleko Moskvy.

               Malý Fjodor dostával výchovu zejména od matky. Ta ho učila i francouzsky. Není tak úplně známo, že ruská literatura byla před rokem 1812 psána téměř výhradně ve francouzštině. Ruská elita francouzštinu a Francii obdivovala a konverzace se v „lepší společnosti“ odehrávaly výhradně v tomto jazyce. O to strašnější byla pro Rusy „zrada“ jejich bohů a učitelů, když Napoleon Rusko v roce 1812 napadl. To, že ho dokázali porazit a ze země vypudit, považovali za zázrak, ale současně to znamenalo i nárůst jejich sebevědomí a emancipaci od francouzských vlivů. Ovšem dlouho nebyla ruština intelektuály považována za způsobilou být používána v krásné literatuře. Podobně na tom byli kdysi Římané ve svém obdivu k řečtině. Byl to Puškin, kdo prorážel cestu ruské poezii, právě v roce, kdy se Dostojevští odstěhovali do Darovoje, dopsal svého Evžena Onegina. Ve stejném roce se Puškin seznámil s Gogolem, poznal jeho talent a podnítil ho k psaní Revizora. Ruská literatura se právě rodila, zatímco Fjodor Michailovič piloval francouzštinu. 1833 začal Fjodor se svým bratrem Michailem studovat na francouzském lyceu, už o rok později ale přešel do internátní školy Leontije Ivanoviče Čermaka, který platil za nejlepší v Moskvě. Mladému Dostojevskému se tedy dostalo nejlepšího vzdělání, kromě toho byl fanatický čtenář, který přečetl všechno, co se mu dostalo do ruky. Největší dojem na něho udělal Gogol. Později vyhlásil, že celá ruská literatura „vylezla zpod Gogolova Pláště.“ (Myšlena Gogolova povídka Plášť ze sbírky Petrohradské povídky z roku 1842). Nebyl v tom ostatně daleko od pravdy.

               V roce 1837 zemřela Dostojevského matka na tuberkulózu o dva roky později i otec na mozkovou příhodu. Existovala ale i hypotéza, že byl ubit vlastními nevolníky. Dostojevského bratr Andrej této příčině otcovy smrti pevně věřil, Fjodor sám se cítil být na smrtí otce spoluvinen a utrpěl svůj první epileptický záchvat. Osmnáctiletý Fjodor se stal sirotkem. V té době studoval na vojenské technické univerzitě v Sankt Petersburgu, studoval i literaturu, vedle Gogola a Puškina hlavně Viktora Huga, Honoré de Balzaca a Goerge Sandovou. Díky ní se začal hlásit k socialistickým myšlenkám. V carském despotickém Rusku to rozhodně nebyl dobrý nápad. V roce 1843 nastoupil k armádě jako inženýr, o rok později ale opustil vojenskou službu, protože mu hrozilo přeložení z St.Petersburgu na venkov. Dědictví po otci na životní náklady nestačilo, Fjodor se živil překlady francouzských autorů. Jeho první vlastní práce, román „Chudí lidé“ nadchl jak Nikolaje Nekrasova, tak i tehdejšího vlivného kritika Visariona Belinského. Oba ocenili jeho talent. V následujících letech publikoval celou řadu menších prací a zdálo se, že mu v úspěšné spisovatelské kariéře nestojí nic v cestě.

               Stálo. Totiž jeho socialistické přesvědčení. Zúčastňoval se setkání skupiny revolucionářů okolo Michaila Petraševského. I když revoluční rok 1848/1849 Rusko nijak aktivně nezasáhl a ruská vojska se podílela v rámci takzvané „Svaté aliance“ na normalizaci poměrů v revoluční Evropě, mimo jiné i rozdrcením maďarského povstání, ruská policie pronásledovala nekompromisně každý náznak socialistických myšlenek a odhalila i Petraševského skupinu. Dostojevský byl zatčen 23.dubna 1849, odsouzen k trestu smrti, který mu byl později změněn na osm let vězení. Carská justice byla tak perverzní, že byli odsouzení vyvedeni k popravě v bílých košilích a s kapucemi na hlavách na vězeňský dvůr a první tři dokonce už připoutáni ke kůlům, u nichž měli být zastřeleni, když jim byla přečtena milost a změna trestu. Jak se takový stres podepsal na psychicky labilním epileptikovi Dostojevském je těžké odhadnout. Určitě jeho osobnost ale navždy poznamenal.

               Následnou cestu na Sibiř do 3000 kilometrů vzdáleného Omska popsal později Dostojevský jako „svou cestu k Bohu“.  V roku 1854 napsal jedné z žen děkabristů, které následovaly dobrovolně své odsouzené muže na Sibiř, Natalii Fonvizinové, že v omském trestaneckém táboře „našel novou víru“.  Od té doby se začíná stále víc projevovat jeho obdiv k pravoslaví, současně ale odpor k oficiální pravoslavné církvi. Tento směr jeho myšlení kulminuje v jeho posledním velkém románě „Bratři Karamazovi“. Dostojevský věřil po celý život v sociálně aktivní a zodpovědnou církev. Kritizoval oficiální církev, protože se v osmnáctém století nechala spoutat státem Petra Velikého a přišla tak o duchovní autoritu. Podle něho církev ztratila ze zřetele svou pastorační úlohu a projevila lhostejnost k hlavnímu problému Ruska – k utrpení chudých. Dostojevský celý život hledal církev, křesťanské společenství, které by překročilo zdi klášterů a sjednotilo Rusy do živé komunity věřících. Jeho utopie, jeho sociálně mystický ideál byl teokracií, měla to být odpověď nábožného Ruska, žijícího hlubokým duševním životem, na materialismus zkažené Evropy. K tomu obrazu se ale Dostojevský musel ještě propracovat.

               Dostojevský strávil čtyři roky v Omské Katarze ve věznici spolu s obyčejnými zločinci, poté další čtyři roky na vojenské službě v dnešním Kazachstánu. Motiv života ve věznici se v jeho díle objevuje často. Nejen v knize „Zápisky z mrtvého domu“, kde své zážitky z věznice popsal, ale i v Zločinu a trestu. Během vojenské služby poznal Marii Isajevovou a v roce 1857 se s ní oženil. Při návratu ze svatby v Kuznecku do Semipalatinska, kde vykonával svou službu, utrpěl Dostojevský první skutečně vážný epileptický záchvat. Choroba ho už měla provázet celý život.

               Poté, co mu byly vrácena občanská práva a mohl se vrátit do St.Petersburgu, začal vydávat s bratrem Michaelem dva časopisy. Jeden zkrachoval, druhý byl zakázán. Dostojevský se ocitl ve finanční katastrofě. Před finančními problémy utíkal na Západ. Podnikl celkem tři cesty do Německa, Belgie, Francie a do Londýna, většinou v doprovodu své milenky Poliny Suslovové. Poté, co jeho žena v roce 1964 zemřela na tuberkulózu, doprovázela ho Suslovová i na jeho poslední cestě do Německa, kde dokázal prohrát ve Wiesbadenu 3000 rublů. Zda právě tehdy vznikl jeho už zmíněný odpor k Evropě je těžké říct. Každopádně kritizoval ve svých textech evropský materialismus a stále intenzivněji hledal východisko v ruském mysticismu a v pravoslaví. Čím byl starší, tím víc propagoval odklon od Evropy a návrat Ruska do Asie.

               V roce 1881, tedy těsně před svou smrtí, napsal: „Rusko neleží jen v Evropě ale i v Asii. Musíme odložit stranou servilní strach, že nás Evropa bude označovat za asijské barbary a říct si, že jsme víc Asijci než Evropané. Za mylný názor, že jsme čistí Evropané a ne Asijci (kterými jsme nikdy nepřestali být) jsme za uplynulé dvě století zaplatili vysokou cenu a zaplatili jsme za ni ztrátou duchovní nezávislosti. Je pro nás těžké odvrátit se od okna do Evropy, ale to je věc našeho osudu. Když se obrátíme k Asii s novým pohledem na ni, stane se něco podobného, jako se stalo Evropě po objevení Ameriky. Protože ve skutečnosti je Asie naší Amerikou, kterou jsme ale ještě neobjevili. Obrat k Asii vyvolá nové vzepětí ducha a síly. V Evropě jsme byli příživníky a otroky, zatímco v Asii budeme pány. V Evropě jsme byli Tatary, v Asii budeme Evropany. Naše mise, naše civilizační mise nás povede a povzbudí našeho ducha, stačí nám jen začít.“  

               V roce 1866 si pomohl z finanční bídy románem „Hráč“. Během práce na knize, kterou musel dodat v šibeničním termínu, se seznámil se stenografkou Annou Snitkinou, která se stala jeho druhou ženou. Dostojevský ale neuměl s penězi zacházet a opět upadl do dluhů. Před věřiteli se s manželkou zachránil útěkem na „prohnilý západ“, do Drážďan, Basileje a Ženevy. Aby získala peníze na cestu musela manželka zastavit své věno. Do roku 1871 se pohybovali v cizině, zde hrál a prohrával peníze u ruletového stolu, kde vznikly romány Idiot (v němž se pokoušel řešit rozpor mezi západním způsobem života a Ruskem a jejich neslučitelnost) a Běsi, v Drážďanech se narodila i jeho dcera Ljubov, která se stala historiografkou života svého otce. Teprve záloha na Běsy ve výšce 1000 rublů mu umožnila návrat do St.Petersburgu.

               Byl už v té době uznáván jako velký spisovatel, poznal řadu vlivných lidí a našel v něm zalíbení dokonce i  car Alexandr III. Dostojevský se vzepjal ještě k dalšímu počinu, k románu Bratři Karamazovi, v roce 1878 se stal členem ruské akademie věd. Na jeho pohřbu 12.února 1881 se zúčastnily desetitisíce lidí.

Dostojevský se stal už za svého života symbolem ruského intelektuála, který se nedal z ruského povědomí vyškrtnout. Komunisté s ním měli nemalé problémy. Jednak byl socialistou, ale nikoliv ateistou, jeho horování pro pravoslaví a sociální úlohu pravoslavné církve, dělalo stalinskému režimu nemalé problémy. Maxim Gorkij Dostojevského odsoudil, což mu ale překvapivě nijak neublížilo.

               Ve světě si vydobyl pověst zakladatele moderního románu. Jednalo se do značné míry o novou formu takzvaného psychologického románu. Drama jeho knih se neodehrává na ulici či v kasárnách, ale v hlavách jeho postav. Jde o rozbor lidské duše, do jakého se před ním nikdo nepustil. Jeho ruský nacionalismus je mu odpouštěn. I když i on je tak jedním z pramenů současné ruské ideologie fašistického Putinova režimu. Úlohu obrodit zkaženou perverzní Evropu ruskými čistými duchovními ideály si režim v Moskvě dal napsat do štítu svého politického působení. Tento cíl pak světí prostředky, které si k tomu vybírá. I pravoslavnou církev se ruskému vládci podařilo pro tento svůj plán získat.

               Těžko říct, zda by z toho měl Dostojevský radost. Protože jeho hlavní starost, totiž chudoba ruských lidí, se nijak nezměnila.

Dante Alighieri

               Úmrtí tohoto velikána bude v Itálii ve velkém slaveno protože 14. září uplyne od jeho smrti sedm set let. Ale Dante nemá význam jen pro Itálii, je to osobnost celosvětového významu a proto neodolám, abych toto výročí nepřipomněl i já. Dante totiž měl potenciál stát se symbolem, nejen ve světě literatury, ale i filozofie – v podstatě je symbolem vítězství nástupu renesance, symbolem prvního záblesku nové doby, ve které lidstvo opustilo církevní dogmata a začalo si všímat samo sebe – základní kámen humanismu byl položen a symbolizuje ho právě stěžejní dílo Danteho Alighieriho „Božská komedie.“

               Toto dílo se považuje za rozhodující pro rozvoj světské literatury a obrat od církevních spisů. Nejen tím, že je psáno v italštině, ne tedy, jak bylo pravidlem až do té doby, latinsky, ale v toskánském dialektu, gramaticky ve srovnání s latinou mnohem jednoduššího, ale zpěvavějšího a pro potřeby poezie vhodnějšího. Díky Dantemu se tento dialekt stal základem dnešní spisovné italštiny, s čímž se Římané nesmířili dodnes. Ale odvrací se od církevních otců – Dante si troufá nejednoho papeže, dokonce i svého současníka Bonifáce VIII. (majícího svou sochu na tehdejší fasádě florentského dómu!) umístit ve své Komedii do pekla – a hledá zdroje své inspirace v učení Aristotelově a v poezii pohanského římského básníka Vergilia (který Danteho na jeho cestě peklem a očistcem – ne ale rájem, kam měli pohani zakázaný vstup – provází). Význam tohoto díla podtrhuje, že bylo jednou z prvních knih na světě vydaných tiskem. Už v roce 1472 vydal „La commedia“, jak se tehdy dílo jmenovalo, Johannes Neumeister ve Folignu (nebo Georg a Paul von Butzbach v Mantově) o tomto primátu se taky vedou spory.

               Dante není samozřejmě solitér, je jen vrcholem určitého vývoje, je nejgeniálnějším z autorů určité doby a určitého okruhu tvůrců. Ale právě proto si zasloužil jméno otce renesance, či přinejmenším renesanční literatury. Dokázal spojit vlivy a díla, která mu předcházela, jako se pramínky a potůčky spojují do jednoho říčního proudu – právě ten proud pak je hoden toho, aby dostal jméno.

               Kořeny renesance musíme hledat v době vlády Friedricha II. Tento nesmírně chytrý císař byl v neustálém boji s papeži, kteří si osvojovali tituly absolutních pánů nad lidstvem a snažili se dostat císaře do podřízeného postavení. Friedrich věděl, že se této moci nemůže postavit jen vojensky (i když udělal i to), protože podobné zápasy skončily pro panovníky vždy neúspěchem. Buď porážkou nebo v nejlepším případě pak ústupky a kompromisy – ty musel udělat i jeho dědeček Friedrich I. Barbarossa. Friedrich II. se rozhodl postavit papežství na odpor na všech frontách. Zaprvé na frontě zákonodárství. Jeho zákony z Melfi z roku 1230 předstihly časově papežské zákony, které měly platit pro všechno křesťanstvo a přivedly papeže Řehoře k výbuchům nekontrolovaného vzteku. Zadruhé na frontě vzdělání – Friedrich odebral církvi založením univerzity v Neapoli monopol na vzdělání _ Neapolská univerzita neměla teologickou fakultu, věc v té době naprosto nemyslitelná! Zatřetí na poli ideologie. Friedrich získal od svých přátel mezi arabskými vládci, zejména pak od egyptského sultána Al Kamila spisy antického myslitele Aristotela, v křesťanském světě už dávno zapomenutého. Dal tyto spisy překládat z arabštiny do latiny a tím položil základy přírodovědy a vytvořil protipól platónského učení, které bylo oporou církevní ideologie. Začtvrté v architektuře – jeho „Scuola nuova siciliana“ si dovolila stavět zcela novým stylem, který opouštěl gotiku a bral si za vzor stavby antického Říma. Friedrich sám hledal a sbíral antické artefakty – například během jeho pobytu v Ravenně vykopali jeho vojáci dodnes přístupné mauzoleum Gally Placidie. Jeho architekti a sochaři tvořili podle antických vzorů. Strnulé gotické sochy ožily a poprvé si sochaři troufli zobrazovat žijící osoby – do té doby bylo povoleno zobrazovat pouze svaté, i když dostávali podobu donátora, který tvorbu platil. Jako provokaci vůči papežství nechal Friedrich na bráně v Capui, kde jeho království s církevním státem hraničilo, zobrazit sebe a své dva nejdůležitější ministry – samozřejmě na straně brány obrácené k Římu. A konečně se Friedrich věnoval i literatuře.  On sám byl básník a verše tvořili i jeho synové Manfred a Enzio. Ale už ve svém mládí zaměstnával u dvora trubadúra Walthera von der Vogelweide a pod vlivem jeho milostné poezie založil „Scuola siciliana“, čili sicilskou básnickou školu, která se jako „Dolce stil novo“ čili nový sladký styl v básnění rozšířila do celé Itálie. Dante sám psal: „vše, co v Itálii veršuje, se nazývá sicilské.“

Císař Friedrich II zobrazení v jeho knize o sokolnictví

               Papeži nakonec svou válku s císařem Friedrichem vyhráli a jeho rod vyvraždili. Císař zemřel v roce 1250 a jeho vnuk, poslední člen rodu, Konradin, byl popraven v roce 1268 v Neapoli. Jenže ať už Anjouovci jako nová vládnoucí dynastie v Sicilském království dělali, co mohli, aby vzpomínku na „kacířského císaře“ vymýtili, kultura, které položil Friedrich základní kámen, už zapustila kořeny a nebylo ji možno vymýtit. Zrodila se renesance, která měla ve svém důsledku zlomit absolutní moc církve nad světem.

               Dante sám se narodil v šlechtické florentské rodině Alighieri ve Florencii asi v roce 1265. (Casa Dante ve Florencii stojí sice přibližně na místě někdejšího domu rodiny Alighieri, je to ale „fake“ z doby, kdy bylo třeba do města přilákat turisty čili něco podobného jako balkón v domě Kapuletů ve Veroně.) Pokřtěn byl 26.3.1266. (jménem Durante, z čehož se později stalo Dante) Jeho rodina získala šlechtický titul na křížových výpravách do Svaté země a byla spřízněna s rodinou Donati, jednou ze dvou nejvlivnějších florentských rodin (Druhou byla rodina Cerchi), které mezi sebou samozřejmě vedly nesmiřitelné boje. Už v roce 1270 byl jako pětiletý zasnouben s Gemmou die Manetto Donati. V tom roce byla podepsána mezi otci svatební smlouva, ke svatbě pak došlo v roce 1285. Danteho otec zemřel už v roce 1281 a od roku 1283 začal Dante psát verše. Nebyl v tom sám, vliv na něho měli autoři Guido Cavalcanti, Cino da Pistoia, Dino Frescobaldi, či Danteho učitel Brunetto Lattini. Všichni se hlásili k „Dolce stil novo“, čili k sicilskému způsobu básnění. Dochovalo se zhruba 90 básní z této rané Danteho tvorby, než v roce 1296 vydal své první velké dílo (věnované Guidovi Cavalcantimu) „La vita nuova“. Je to sbírka milostné poezie, která svou kvalitou převyšuje do té doby tvořenou trubadúrskou poezii. Kdo byla ona Beatrice, kterou Dante tak vášnivě miloval, o tom se vedou dodnes spory. Je ostatně otevřenou otázkou, zda skutečně existovala. Ženatý Dante by si rozkol se svým tchánem z rodiny Donati zřejmě nemohl dovolit – pokud by chtěl dělat politickou kariéru, a to on chtěl. Podle svých veršů se Dante se svou láskou seznámil jako devítiletý, v osmnácti (tedy v roce 1283, dva roky před svou už v roce 1270 domluvenou svatbou) se do ní zamiloval, v roce 1290 jeho láska zemřela. Se svou manželkou Gemmou měl Dante ostatně čtyři děti, syny Pietra, Giovanniho a Jacopa a dceru Antonii.

               Ve stejné době Dante bojoval ve florentské armádě a vyznamenal se v bitvě u Campaldina i při dobytí hradu Caprona. Protože předpokladem politické kariéry bylo členství v některém z 21 florentských cechů, nechal se v roce 1295, tedy jako třicetiletý, zapsal to cechu lékárníků a lékařů. To ho vyneslo do veřejných funkcí, které se ale v republikánské Florencii vykonávaly vždy jen na dobu několika měsíců (rotací se snažili Florenťané zabránit možnosti uchvácení moci jednou osobou nebo skupinou osob). Na přelomu 1295/1296 byl Dante v radě „Capitano del Popolo“, čili jakési pořádkové služby města, v roce 1296 v „Radě sta“. V létě 1300 byl jedním ze šesti Priorů, nejvyšších úředníků města, v roce 1301 opět v „Radě sta.“ Osudným se mu stalo jeho působení v době politických zápasů. Po porážce císařské moci v Itálii (po smrti Friedrichova syna Konráda v roce 1254 panovalo dlouho takzvané Interregnum, než si kurfiřti v roce 1272 zvolili Rudolfa Habsburského, ten měl ale víc než dost starostí na severu od Alp a do Itálie ani nikdy nepřijel) ztratila procísařská strana – ghibellini – reálnou moc. Vítězní guelfové ve Florencii se ale rozštěpili na guelfy bílé, vyžadující autonomii na papežské moci a černé, žádající úplné podřízení se papeži. Tím byl v té době po moci bažící Bonifác VIII. který usiloval o skutečné absolutní podmanění světa. Bonifác vyslal do Florencie svého legáta kardinála Mattea d´Aquasparta. Ten požadoval nekompromisně vyhnání bílých guelfů z města. Prioři a mezi nimi Dante poslali skutečně do vyhnanství vůdčí osobnosti bílých guelfů z rodiny Cerchi a mezi nimi i Danteho přítele Guida Cavalcantiho ale současně i vedoucí osoby černých guelfů, jako například hlavu rodiny Donati Corsa. Je zajímavé, že Dante ve své Božské komedii v desátém zpěvu najde v pekle Guidova otce Cavalcanteho Cavalcantiho, smrt jeho syna mu ale zamlčí (Guidovi bylo sice povoleno se ještě v roce 1300 do Florencie vrátit, ale během vyhnanství se nakazil malárií a ještě v tom roce zemřel) v patnáctém zpěvu (opět v pekle) pak dokonce i svého učitele a přítele Brunetta Lattiniho.

               Legátovi to bylo málo, vyslovil nad městem interdikt a papež Bonifác požádal francouzského prince Karla z Valois (tchána našeho Karla IV.), aby přišel zjednat pořádek. 1.listopadu 1301 obsadilo francouzské vojsko Florencii. Dante byl v té době v Římě jako vyslanec, snažící se vyjednat s Bonifácem rozumný kompromis. V nepřítomnosti byl odsouzen k propadnutí majetku a finanční pokutě, když se ale odmítl vrátit do města a činit pokání, byl rozsudek změněn na trest smrti upálením. (Ještě v roce 1315 hledalo město sblížení se svým rodákem a nabídlo mu změnu trestu smrti na finanční pokutu a veřejné pokání, Dante ale odmítl a celý zbytek života strávil ve vyhnanství.)

               I když Dante patřil politicky ke guelfům, po svém vyhnání hledal logicky sblížení se stranou ghibellinů, kteří by mu mohli s pomocí nového císaře (od roku 1309 jím byl Jindřich VII. lucemburský, otec českého krále Jana) pomoci odčinit příkoří. Navíc svým myšlením musel ke ghibellinům inklinovat, jejich programem byl boj proti vládě papežství, na kterém se Dante politicky, ale i svým dílem aktivně podílel. Azyl našel nejprve v ghibelinské Veroně u rodiny della Scala, později v Trevisu u Gerarda da Camina nebo v Lunigianě, kde vládl hrabě Malatesta. V té době začal pracovat na své Božské komedii, kterou dokončil těsně před svou smrtí v roce 1321.

               Dante zůstal i po svém vypuzení z Florencie „homo politicus“. V roce 1312 se připojil k italskému tažení císaře Jindřicha VII. Císař se pokusil obsadit Florencii, neměl ale dost sil ke skutečnému obléhání a padesátidenní táboření před branami města nepřineslo žádný výsledek. Po nečekané náhlé císařově smrti v roce 1313 ztratil Dante šanci na prosazení svých práv ve Florencii (nabídku na návrat spojený s veřejným pokáním v roce 1315 hrdý básník odmítl). Od roku 1318 žil v Ravenně u místního vládce Guida Novella da Polenta, v jeho službách cestoval v létě 1321 jako diplomat do Benátek, na cestě přes močálovitou deltu Pádu se ale nakazil malárií a stejně jako jeho přítel Guido Cavalcante o dvacet jedna let dříve 14.září 1321 v Ravenně umřel. Bylo mu 56 let.

Danteho hrobka v Ravenně

               V Ravenně byl Dante i pochován. Až dlouho po jeho smrti si Florencie na svého slavného rodáka vzpomněla a usilovala o přenesení jeho ostatků do rodného města. Tyto snahy ale narazily na rozhodný odpor Ravenny. Po dlouhých jednáních bylo florentským dovoleno aspoň dodávat olej do lampičky, která u Danteho hrobu v Ravenně hoří. Naštvaní Florentští postavili Dantemu v roce 1829 v kostele Santa Croce obrovský kenotaf (tedy symbolický prázdný hrob) a před Santa Croce vztyčili jeho sochu v nadživotní velikosti.

Socha před Santa Croce ve Florencii

               Jako by právě tento spor a jeho řešení nejlépe zobrazilo význam Danteho jako symbolu. Symbolu nové doby, obnovy lidstva ve jménu renesance a humanismu. Odvrácení se od učení katolické církve o tom, že život je jen slzavé údolí, v němž si člověk svým trápením a zbožným životem a poslušností vůči církvi jako certifikovaného nositele evangelia vyslouží místo v nebi. Návrat k člověku, k jeho životu jako středobodu lidského snažení a lásce jako nejkrásnějšímu citu. A to lásce nejen ve smyslu „caritas“, jak kázala církev, ale i ve smyslu „amore“. Ne nadarmo provází Danteho v Božské komedii rájem (kam měl Vergilius jako pohan zakázaný vstup) jeho vysněná láska Beatrice a přivede ho až k osobnímu poznání boha – bez zprostředkování kněží a papežů. Danteho dílo emancipuje člověka, z pohledu církve bylo určitě kacířské a sám Dante si je očividně nejistý svým dílem – proč jinak by nacházel své učitele a přátele, kteří tvořili stejně jako on, v pekle? Ale stojí mu to za to. Lidským vykoupením je láska.

               Danteho dílo překonalo své předchůdce tím, že sice pokračovalo v tradici trubadúrů, ale povzneslo básnictví na mnohem vyšší úroveň. Hledá symbiózu dvou pohanských autorů – básníka Vergilia a filozofa Aristotela, dvou sloupů, které měly otevřít novou epochu lidstva. Dante byl ten, kdo bránu tohoto nového světa odemkl. Klíče obdržel od prvního bojovníka za člověka proti církevní ideologii Friedricha II. Toho umístil Dante v desátém zpěvu též do pekla – do šestého okruhu, kde hříšníci hoří v zavřených rakvích – k Farinatovi degli Uberti, vůdci florentských ghibellinů, který s pomocí vojska krále Manfreda sicilského (syna Friedricha II.) porazil guelfy v bitvě na řece Arbii v roce 1260, potom ale zabránil zničení města, které požadoval králem vyjmenovaný místodržící Guido Novello, pán z Casentia.

               Dissemi: „Qui noc piú di mille giaccio:

               Qua dentro é „´l secondo Federico

               e ´l Cardinale; e de li altri mi taccio“

               On pravil: „Na tisíc nás tady leží.

               Bedřicha Druhého hrob onen chová

               ten Kardinála. Všech bych vzpomněl stěží.“ (Překlad O.F.Babler)

               Mimochodem kancléře císaře Friedricha Piera de Vigne, zobrazeného vedle císaře na oné slavné bráně v Capui, který císaře zradil a poté spáchal sebevraždu, umístil Dante v pekle ještě o několik poschodí hlouběji.

               Císař svůj osobní boj prohrál, kulturní válku ale jeho dědicové vyhráli. Dante je symbolem tohoto vítězství. Má stejně jako onen kacířský císař zásluhu na tom, že žijeme tak, jak žijeme a nevládnou nám fanatici typu Talibanu nebo Saúdské dynastie. Nebezpečí „Božího státu“ v Evropě bylo „Božskou komedií“ definitivně zlomeno. I proto je třeba si datum smrti Danteho Alighieriho připomenout.

Danteho kenotaf v Santa Croce ve Florencii

Afghánistán – stručný průvodce dějinami nešťastné země

               Afghánistán – to jsou hory, hory a zase hory. Mají své jméno Hindúkuš a výšku až 7485 metrů na mořem (vrchol Nošak na hranici s Pákistánem). Od nepaměti se tuto zemi snaží někdo ovládnout, a ještě nikomu se to nepodařilo – protože se to prostě nedá. Proč, to je jiná otázka. Kromě hor tam není totiž vlastně nic, snad až na strategicky důležitý Chajbarský průsmyk, který byl vždy hlavní tepnou obchodu mezi Persií a Indií s měl tedy strategický význam. Osud Afghánistánu tak trochu připomíná osud Svaté země – stále se o ni lidé perou a vlastně ani nevědí proč – tak nějak se to stalo tradicí a zvyk, jak víme, je železná košile.

               Afghánistán je totiž rozený chaos. Nejen geograficky, kdy je rozdělen na spoustu horských údolí, z nichž nejúrodnější je údolí řeky Kábul, po které se jmenuje hlavní město. Na jihu pak jsou jen pouště a teploty do 50 stupňů Celsia. Na severu v horských údolích zase v zimě panují mrazy až minus 20 stupňů. Zemědělství, ze kterého žije většina obyvatelstva, je možné jen díky ledovcům v horách, které napájejí horské řeky a ty zase slouží k zavlažování jinak suchých polí. Co se týká složení obyvatelstva není to o nic lepší. V roce 2000, kdy bylo možné ještě provádět jakés takés sčítání lidu, žilo v Afganistánu 54 procent Paštunů, 21 procent Tádžiků, 8,5 procenta Uzbeků, 8,5 procenta Hazárů, 3% tvořili pro mě naprosto neznámí Ajmákové, 2% Turkmeni a jedno procento Bačúnové. Mluví se tu oficiálně dvěma jazyky paštú a darí, což je perský dialekt, a i když je státní náboženství islám, 74 % tvoří Sunnité a 25 % Šíité, kteří se tradičně nenávidí na smrt.

               Stačí? A tady by měl někdo zavést pořádek? Pokud ovšem dnes všichni jednotně odsuzují USA za katastrofální výsledek posledního pokusu o zavedení tohoto pořádku, je třeba si uvědomit, že na začátku dnešního chaosu a násilí stojí zcela jiná mocnost. Bylo to Ruské impérium, nazývané v té době Sovětským svazem, které stálo u zrodu největší tragédie moderních dějin.

               Ale zpět na začátek afgánské historie. I perská nadvláda Achajmenovců v starověku zde byla víceméně jen formální. Poté, co toto území připojil ke své říši Alexandr Makedonský, bylo území Afghánistánu, nazývané tehdy Baktrie, prvním státem, který se odštěpil od říše Alexandrových nástupců Seleukovců. Parthové, a jejich nástupci z perské dynastie Sasánovců si při pokusech toto území ovládnout vylámali zuby. Arabové sem vnikli na svém vítězném tažení za dynastie Ummájovců. Přinesli sem Islám, skutečnou nadvládu tady ale nikdy nezískali. Ve třináctém století sem vpadli Čingischánovi Mongolové, ale ani pro jejich koně nebyly afgánské hory to pravé ořechové, následně zde vykonával víceméně formálně vládu perský šáh. Ovšem potomek Mongolů Bábur (1483–1530) vytvořil v okolí Kábulu opět jednou nezávislou říši, z níž mohl napadat bohatou Indii. Následujících dvě stě let bojovali o nadvládu nad Hindúkušem perští Salafidovci na západě, indičtí Mogulové na východě a ze severu útočili uzbečtí Šebainidové, zřejmě ani jeden z nich neměl tak úplně jasno v tom, proč to dělá. Konečně v roce 1747 po zavraždění perského šáha Nadera vytvořil velitel jeho osobní stráže a náčelník Paštunů, největší etnické skupiny na území dnešního Afghánistánu, Ahmad Šáh Durrani, nezávislý stát, který na začátku devatenáctého století dostal poprvé jméno Afghánistán.

               Jenže nový stát se dostal opět pod tlak třech mocností. Ze západu to byli tradičně Peršané, ze severu nové Ruské impérium a z východu Britové, kteří mezitím ovládli Indii a vytvořili tam Indické císařství pod vládou anglické královny (a indické císařovny) Viktorie. Britové vedli ve snaze afghánské území ovládnout a připojit ke své koloniální říši celkem tři britsko-afghánské války (v letech 1839–1842, 1878–1880 a 1919. Tyto války určily dnešní východní afgánskou hranici a v mírové smlouvě z Rávalpindí 8.srpna 1919 uznala Británie konečně Afghánistán jako nezávislý stát.

               Kdo četl geniální knihu Patricka Ryana „Jak jsem vyhrál válku“, ví, že anglický instruktor mladých odvedenců měl ještě v roce 1940 největší strach z taktiky „lstivých Afghánců“, kterých se bál víc než nacistického Německa. Zdá se, že se od té doby v afghánských horách mnoho nezměnilo.

               Po zkušenostech s Británií a Persií se afghánští králové rozhodli opřít se o říši na severu, tedy o Ruské impérium a tyto mimořádné vztahy trvaly i nadále v čase Sovětského svazu.  Že to bylo spojení s ďáblem, měli zjistit až jejich vnukové o šedesát let později. Ale co měli Afghánci dělat? Šíitský Irán byl nebezpečný ideologicky a s Brity měli hodně špatné čerstvé zkušenosti. Afghánští panovníci se snažili z té bídy, kterou měli k dispozici, vytvořit něco smysluplného a dá se říct, že se jim to do značné míry dařilo. Vnutit centrální vládu kmenovým náčelníkům v odlehlých horských údolích se ale nepodařilo ani jim. Ovšem pro porovnání s dneškem – v šedesátých letech bylo šedesát procent absolventů afghánských univerzit ženského pohlaví a hlavní třída v Kábulu byla skutečnou „shopping mall“ se zastoupením špičkových značkových obchodů! I když se jednalo oficiálně o islámskou zemi, šáh Mohammed Zahir se snažil o sekularizaci země a zavedením ústavy vytvořil konstituční monarchii, povolující ustanovení politických stran a volby do parlamentu. V roce 1965 tak vznikla i Demokratická lidová strana, odnož komunistické strany pod ochranou Sovětského svazu a třetí internacionály, jejímiž zakladateli byli mimo jiné Babrak Karmal a spisovatel Muhammad Tarákí. Protože se zde sdružovali jak Paštunové (Tarákí) tak Tádžikové (Babrak Karmal), hned se rozhádali a rozštěpili a jen na nátlak Moskvy se za skřípání zubů zase v roce 1977 sjednotili.

               Monarchii totiž zlomila vaz neúroda a následující hladomor v roce 1972. 17.července 1973 převzal moc Mohammed Daoud Khan. Král byl právě na léčení v lázních v Itálii, a tak se převrat odehrál bez krveprolití. Daoud, který byl už od roku 1953 ministerským předsedou, vyhlásil Afghánskou republiku, snažil se ale vládnout bez kontroly parlamentu jako diktátor. Provedl čistky v armádě, což vyvolalo velkou nespokojenost – mimo jiné v Rusku, protože třetina důstojníků afghánské armády byla vycvičena v Sovětském svazu – nebyla to náhoda, že prezidentský palác při dalším převratu z 27.dubna 1978 bombardovaly stihačky MIG 21 a SU 7. Afghánistán nakupoval zbraně v Sovětském svazu, a to byl dobrý obchod. Daoud založil v roce 1976 Národní revoluční stranu a v roce 1977 svolal velkou Džihru, (čili shromáždění kmenových náčelníků), která měla posvětit vládu jedné strany – té jeho. Ale přes veškerou snahu nedokázal ani zkušený harcovník Daoud stabilizovat svou moc. V dubnu 1977 se navíc rozkmotřil při návštěvě Moskvy s Leonidem Brežněvem, který po něm požadoval okamžité vykázání poradců NATO ze země.

               O rok později byl Daoud mrtvý, takzvanou „Revoluci Saur“ (nebo Sawr) vedla Demokratická lidová strana podporovaná z Moskvy. Novým prezidentem se stal Tarákí. Už v červenci ale ožily staré nacionalistické animozity, frakce Parchan (tádžická část strany) byla vyloučena z vlády – její vůdce Babrak Karmal byl jmenován velvyslancem v Praze. O měsíc později byli tito členové strany obviněni z velezrady a vyzváni k návratu do země. Babraka Karmala ukryla československá státní bezpečnost ve vesničce Šindelová na hranici s NDR, protože návrat do země logicky odmítl – sebevraždu neměl tento vášnivý ochlasta v plánu. Rusové si ukryli pro nastávající vysokou hru tajný trumf do rukávu.

               Proti komunistickému režimu, zavádějícímu nekompromisní sekularizaci, se vytvořilo až třicet odbojových skupin mudžahedínů, kteří zahájili ozbrojený odpor proti Tarákímu a jeho vládě, v níž hrál hlavní úlohu velitel tajných služeb a ministr zahraničí Hafizulah Amin. Tarákí žádal pro boj proti mudžahedínům o pomoc Moskvu, politbyro ale zatím tažení do Afghánistánu neschválilo. Situace v Kábulu se přiostřila po únosu a zavraždění amerického velvyslance Adolpha Dulse islámskými fundamentalisty v únoru 1979. V březnu 1979 se stal Amin ministerským předsedou a Tarákí dostal strach. Prosil Brežněva o zavraždění politického konkurenta, Amín ho ale předešel a dal Tarákího sám 8.října 1979 zavraždit – aniž by v Moskvě požádal o povolení. To nehodlalo moskevské politbyro tolerovat. Proti vraždění politických odpůrců v Moskvě v podstatě nic neměli, ale bez jejich povolení? Taková drzost nemohla zůstat bez trestu! Už 13. října se pokusili Rusové prostřednictvím nastrčeného kuchaře Amína otrávit – neúspěšně. Amin se přesunul do paláce Tajbeg, který byl mnohem lépe opevněn než prezidentský palác. Domníval se, že je tam díky své po zuby ozbrojené osobní gardě v bezpečí. Chyba lávky.

               27.prosince 1979 přistály na kábulském letišti sovětské vojenské speciály. Amin přežil další pokus o otravu (zachránil ho zřejmě špatně instruovaný sovětský lékař), jeho rodina ale na otravu zemřela. Následně v noci vpadly do paláce speciální jednotky 345 výsadkového pluku sovětské armády, které vystřílely osazenstvo paláce do posledního muže – včetně Amina.

               Afghánská tragédie nabrala svůj nezvratný chod. Z Československa byl dovezen Babrak Karmal a byl ustanoven novým prezidentem. Tajný trumf byl zase na stole. Že to bylo nefér? Ale prosím vás!

Babrak Karmal při návštěvě Moskvy

Sověti obsadili zemi a hodlali zde „zavést pořádek“ sovětského typu. Následný bojkot olympijských her v Moskvě v roce 1980 ze strany demokratických zemí Západu je v jejich odhodlání nemohl zastavit. Jenže ozbrojení mudžahedínové tu už byli a teď se počet bojovníků proti okupační moci zvyšoval závratným tempem. Určitě není náhodou, že se boje v Afghánistánu pod vlajkou islámu shodují s nástupem takzvané islámské renesance, odstartované atentátem v Mekce 20. listopadu 1979. Ozbrojené sunnitské milice byly od začátku podporovány ze Saúdské Arábie, odtud pocházel ostatně i velitel Al Kaidy Osama bin Ladin. Afghánistán se stal jakousi laboratoří rodícího se ozbrojeného islamismu. Dokud mudžahedínům chyběla výzbroj, nebyli pro Sověty skutečnými protivníky. Ovšem v okamžiku, kdy jim začaly dodávat zbraně a zejména rakety Stinger USA (Vznik této americké iniciativy popisuje film „Válka Charlieho Wilsona“ s Tomem Hanksem v hlavní roli) začaly sovětské ztráty rychle narůstat – nakonec dosáhly 50 000 mrtvých sovětských vojáků. (Ve stejné době zemřel milión Afghánců a pět milionů uprchlo ze země). Právě v osobě texaského kongresmana demokratické strany Charlieho Wilsona vstupují na afghánskou půdu poprvé Američané, které do té doby Afghánistán ani v nejmenším nezajímal. Ovšem Rusové se cítili v obsazené zemi stále méně komfortně. Po nástupu Gorbačova k moci začali hledat cestu k ústupu. Babrak Karmal byl v roce 1986 v čele strany vystřídán Mohammedem Nadžibulláhem (který byl od roku 1980 šéfem afgánské tajné policie. Původně se jmenoval Nadžíb, ale změnil si jméno, aby se více líbilo islámským fundamentalistům – doufal si je tím získat, ovšem neúspěšně). V roce 1987 pak Nadžibulláh převzal prezidentský úřad. Babrak Karmal odešel do Moskvy, kde ho alkohol konečně udolal a on zemřel v roce 1996 na rakovinu jater. Nadžibulláh se snažil stabilizovat situaci svoláním velké džihry a snahou získat na svou stranu kmenové náčelníky. Nepovedlo se. V roce 1992 byl zbaven prezidentského úřadu. Chtěl emigrovat do bezpečí, ale velitel ozbrojených severních milicí Abdul Rašíd Dostum mu to nedovolil. Nadžibulláh našel dočasný azyl v sídle UNO v Kábulu.

               Od roku 1992 se dá hovořit o naprostém rozpadu afghánského státu. Prezidentem byl zvolen Burhánudin Rabbáni, řada mudžahedínských skupin ho ale za svého vládce neuznala. Byl zvolen na dva roky, ale odmítal se svého „úřadu“ vzdát až do roku 2001. Sedm nejdůležitějších sunnitských mudžahedínů uzavřelo sice v roce 1992 takzvanou Pešávárskou smlouvu o spolupráci, ale jednak ji nedodržovali a jednak zde byly i šíitské milice Hizb-i Wahdat, podporované z Iránu. Sunnité Ittihad -i – Islámi byli zase placeni Saúdy a proto nemohli najít se šíity společnou řeč. V roce 1994 se náhle v nejchudší části Afganistánu, na pouštním jihu v okolí Kandaháru objevilo nové ozbrojené hnutí – Taliban. Následně zaútočilo na Kábul a po dvouletém obléhání ho v roce 1996 dobylo. Jeho bojovníci vyvlekli Nadžibulláha z jeho úkrytu v budově UNO a bestiálně ho zavraždili. Napřed ho vykastrovali, pak ho ještě živého přivázali za krk za auto a vláčeli po ulicích Kábulu. Taliban tehdy sice ovládl většinu země, ne ale celou. Na severu bylo několik na jejich moci nezávislých enkláv, zejména tádžický vůdce Abdul Rašíc Dostum si vybudoval vlastní víceméně nezávislý stát, dokonce i s vlastními aeroliniemi.

               Taliban zavedl islamistický teror na území, které měl pod kontrolou, tím se ale definoval jako nebezpečí pro relativně sekulární autonomní území Tádžiků a Uzbeků na severu. Navíc poskytl základnu Al Kaidě, která se přihlásila k teroristickému útoku na newyorská „Dvojčata“ 11. záři 2001. Tím se Afghánistán dostal do hledáčku prezidenta George W. Bushe a amerických ozbrojených sil.

               Následovala intervence USA. S pomocí leteckých útoků se podařilo severním milicím Taliban porazit – jeho vedení (jakož i vedení Al Kaidy) se stáhlo do emigrace do Pákistánu a odtud dál řídilo operace proti „okupačním“ silám. Američané se na svou afghánskou misi nedokázali nikdy příliš koncentrovat – chudá země jim prostě neměla co nabídnout, od roku 2003 byli zaměstnáni převážně svou nesmyslnou válkou v Iráku, Afghánistán se stal vedlejším bojištěm – to bylo na zavedení „pořádku“ příliš málo. Pomoci měly vojenské jednotky spojenců. Místo ISAF (International Security Assistance Force) tedy jednotek poskytnutých na pomoc afghánské vládě převzalo tíhu bojů NATO – a tím se na afghánskou půdu dostali i čeští vojáci.

               Prvním prezidentem „demokratického“ Afghánistánu se stal z milosti USA Hamid Karsai. Podařilo se mu při jednáních v prosinci 2003 až lednu 2004 na jednání velké džihry získat od kmenových náčelníků souhlas s novou ústavou Afghánské islámské republiky. V roce 2004 byl pak v prvních „svobodných“ volbách zvolen prezidentem. (Jak chcete provést demokratické volby v kmenové společnosti?) O demokratičnosti jeho volby se dalo úspěšně pochybovat, kontrola platnosti hlasování je v Afghánistánu prakticky nemožná. To se potvrdilo zejména při jeho druhé volbě v roce 2009. Zda opravdu volby vyhrál nebo byl vítězem jeho protivník Abdullah Abdullah se už nikdy nedozvíme, USA nechtěly riskovat a potvrdily ve funkci raději poslušného Karsaie.

Hamid Karsai

Od roku 2014 byl pak prezidentem Ašraf Ghání, který se ukázal být stejnou loutkou jako jeho předchůdce.

               Od 15 srpna 2021 vládne v Afghánistánu opět Taliban. Bude otázkou dlouhých analýz, jak bylo možné, že tajné služby neodkázaly odhalit naprosto chybějící bojovou morálku afghánských vládních jednotek, které proti Talibanu prostě odmítly bojovat. Pro srovnání – podle oficiálních čísel měla afgánská armáda 300 000 vojáků proti 60 000 bojovníkům Talibanu, a byla navíc dobře vyzbrojena západní technikou a vycvičena v její obsluze. Měla dokonce na rozdíl od Talibanu i letadla, která hrála v porážce tohoto hnutí rozhodující roli v roce 2001. Jenže letadla ani nevzlétla, jednak nebyla většinou v provozuschopném stavu a jednak chyběli piloti ochotní vzlétnout. A o tom americké tajné služby nic nevěděly???

               Je specifické, že USA se prakticky vždy ve svých válkách opírají o místní naprosto zkorumpované režimy. Tak to bylo s režimem Fulgencia Batisty na Kubě, s vládou Jižního Vietnamu či teď s takzvanou afgánskou vládou. Tyto režimy mají vždy zájem jen o vlastní obohacení a spoléhají se plně na svého amerického spojence, aniž by udělaly cokoliv pro zisk důvěry a upevnění vlastní moci. Nemají nikdy oporu v obyvatelstvu, a proto bez podpory západních ozbrojenců ihned kolabují. Samozřejmě, že současnou tragédii má na svědomí především Donald Trump, který v září 2020 uzavřel s Talibanem příměří a propustil jako akt dobré vůle 5000 zajatých Talibanců – mnozí z nich teď v televizi pózují jako velitelé ozbrojených jednotek fundamentalistů. Ovšem naprosté organizační selhání současné americké administrativy poškodí obraz USA ve světě ještě víc než chaotická vláda Trumpova. Co si myslet o CIA, když její představitelé tvrdili, že se Kábul dokáže bránit nejméně tři měsíce a skutečnost byla, že to nebyly ani tři hodiny? Byl vůbec některý z jejích agentů v Afghánistánu a pokud ano, odkud čerpal informace? O mizerné morálce afghánských vládních jednotek si štěbetali i vrabci na střeše. Nebylo výjimkou, že 10 000 vojáků afghánských ozbrojených sil uteklo před 800 Talibánci, aby vzápětí stejné město očistilo 1500 Američanů od 10 000 bojovníků Talibanu. K Joeovi Bidenovi se tyto informace očividně nějak nedostaly. Což staví USA a celou západní koalici do velmi špatného světla.

               Pořádek se v Afghánistánu nepodařilo zavést ani demokratickými prostředky, ale ani diktaturou komunistů. Teď je na řadě náboženský fundamentalismus. Zda se mu to podaří a v jaké formě, nechceme možná ani vědět.

               Paradoxem je, že Rusko, které celou tragédii v této zemi odstartovalo, zůstává v klidu v Kábulu a je ochotno s novou vládou úzce spolupracovat. Nebo už spolupracovalo? Stejně tak se hlásí k spolupráci s islámskými fundamentalisty i Čína. Svůj k svému, diktatura k diktatuře, Hitler se taky kamarádil s Mussolinim, i když měli hodně odlišná ideologická východiska pro své režimy.

               Ovšem že Tomio Okamura označuje vojenské síly západní koalice v Afghánistánu za „okupační vojska“, to je na mě hodně silná káva. Uvědomuje si vůbec, že do tohoto koše hodil i české vojáky, kteří tam proti islámským teroristům bojovali a umírali a uvědomuje si, že se tímto výrokem postavil na stranu Talibanu? Uvědomuje si ten člověk vůbec něco? Ale to už do stručného přehledu afgánských dějin nepatří. Snad by mu jen mohl někdo připomenout, že za celou tu afghánskou katastrofu jsou v konečném důsledku zodpovědní jeho chlebodárci z Moskvy a že spojení s Moskvou bylo, je  a zůstane spojením s ďáblem.

Sto let inzulínu

27. července 1921 se podařil objev, který měl změnit medicínu – poprvé se podařilo izolovat látku zodpovědnou v lidském těle za regulaci metabolismu cukru – inzulín. Dnes si už život bez substituce tohoto esenciálního hormonu nedokážeme představit. Až do tohoto roku před sto lety byl diabetes smrtící chorobou, proti níž nebylo žádné pomoci.

               Diabetes mellitus čili cukrovka, je známý už nejméně tři a půl tisíce let, první zmínka o chorobě s nekontrolovatelným množstvím močí je už v tzv „Ebersově papyru“, tedy egyptské medicínské knize z doby Nové dynastie z let okolo 1530 před naším letopočtem. Indičtí lékaři nazývali tu chorobu Mahumeha, čili „Medový moč“. Své jméno doslala choroba v Egyptě v roce 230 př.n.l., kdy jí dal lékař Apollonius z Memphis jméno „Diabetes“. I arabský učenec Avicena popsal úplavici cukrovou ve svém díle „Kánon medicíny“ (Al Quanun fi at-Tibb). Stále ovšem nikdo neznal příčinu choroby ani její léčbu. Diagnóza byla naprosto smrtelná a postihovala převážně mladé lidi.

Řecký lékař Aretaios z Kappadokie popsal chorobu ve třetím století takto: „Choroba, která se jmenuje diabetes je zvláštní, ale naštěstí poměrně zřídkavá. Její podstatou je zkapalnění masa a kostí a jejich přeměna v moč. Život je pro pacienta vyčerpávající a plný bolestí. Potřeba pít je stále silnější, ale jedno, jaké množství člověk vypije, nikdy ho to neuspokojí, protože ztrácí víc moči než kolik vody vypil. Postižení jsou zoufalí, smrt nastává brzy za příznaků pálícího odvodnění a žízně, jako by byla způsobena pálícím ohněm.“

Samozřejmě se zde jednalo o cukrovku prvního typu, typ druhý, který tvoří dnes devadesát procent nemocných, byl tehdy neznámý, už proto, že nastupuje v pozdějším věku a má mnohem mírnější příznaky – u něho umírají pacienti spíše na pozdní komplikace této choroby než na cukrovku samotnou.

Pro orientaci těm, kteří se v problematice nevyznají:

Diabetes mellitus I. typu čili diabetes mladistvých, je dán absolutním nedostatkem inzulínu. Langerhansovy ostrůvky přestanou tento životně důležitý hormon vylučovat. Choroba postihuje především mladé lidi, může se ale vyskytnout i v dospělém věku v případě takzvané LADA (latent autoimmun diabetes of adults). Může se vyskytnout i po těžkém zánětu slinivky břišní nebo po jejím operativním odstranění (takzvaný pankreatoprivní diabetes) Jedinou léčbou v tomto případě je právě podávání inzulínu, čili substituce toho, co tělu chybí.

Diabetes II Typu je způsoben takzvanou inzulinovou rezistencí při dostatečném množství inzulínu v těle. Postihuje především obézní dospělé jedince, (ale dnes i extrémně obézní mladé) protože viscerální tuk (tedy tuk vyskytující se v břiše okolo střevních kliček) je aktivní tkáň, která účinek vlastního inzulínu snižuje. Výjimečně se vyskytuje i u mladistvých, kteří nejsou obézní – zde se jedná o genetickou poruchu – tzv MODY diabetes (mature onset diabetes of youngs) a jeho důvodem je genetická úchylka. Diabetes II typu se většinou léčí léky, které se snaží prolomit onu inzulínovou rezistenci, aby tělu vlastní inzulín mohl lépe působit. I zde ale může dojít později k takzvaného sekundárnímu selhání, kdy vyčerpaný pankreas, který byl celý život přetěžován, produkci inzulínu zastaví – a pak je opět inzulínová léčba nepostradatelná.

Na diabetes údajně zemřel i římský diktátor Sulla. Už tehdy věděli lékaři, že do určité míry pomáhá dieta bez sladkostí – údajně doporučili Sullovi pít pouze kyselé, tedy z našeho pohledu suché víno – v té době platilo za dobré jen víno doslazované. K diagnóze používali lékaři té doby otroky, kteří moč pacientů ochutnávali, nebo byla moč vystavena před dům a pokud se k ní slétaly včely, mouchy a hromadili se u ní mravenci, byla diagnóza hotová.

Teprve v roce 1776 ovšem objevil Michael Dobson, že příčinou choroby je vysoký cukr v krvi a identifikoval sladkou substanci v moči jako cukr, o čtyřicet let později byl tento cukr identifikován jako glukóza. Teprve koncem devatenáctého století se věci pohnuly vpřed. Oskar Minkowski a Joseph von Mehring zjistili, že rozhodující substance ovlivňující metabolismus cukru musí pocházet ze slinivky břišní – pankreasu.  V roce 1893 vyslovil Gustave Edouard Languesse hypotézu, že tato látka se tvoří v Langerhansových ostrůvcích v pankreasu, které byly anatomicky známy už od roku 1869. A v roce 1909 nazval Jean de Mayer onu důležitou látku inzulín.

Za izolaci této látky a její medicínské užití vděčíme nadšení jednoho mladého muže, vlastně dvou. Kanadský veterán z první světové války Frederick Banting byl chirurg, záhadná a neléčitelná choroba ho ale fascinovala. Podařilo se mu pro svou věc získat profesora Johna Mc Leoda na katedře fysiologie na univerzitě v Torontu, který mu poskytl pro jeho pokusy laboratorní místnosti a získal pro spolupráci stejně nadšeného studenta medicíny Charlese Besta.

Do té doby se nepodařilo inzulín izolovat, protože ho při pokusech ničily trávící enzymy, které pankreas produkuje. Banting podvázal u pokusných psů vývody trávicích žláz (ductus pancreaticus) a tím tuto funkci pankreasu zablokoval, zatímco produkce z Langerhansových ostrůvků nerušeně pokračovala. 27.července se podařilo z pokusných psů izolovat poprvé inzulín. (Objevitelé ji sice nazvali Isletin, ale nakonec se prosadilo ono pojmenování Jeana de Mayera) Banting látku aplikoval ihned psu, kterému předtím pankreas vybrali (a kteří v krátké době umírali za příznaků diabetu). Protože u pokusného psa došlo ihned k poklesu krevního cukru a zlepšení jeho stavu, odhodlal se Banting (přes odpor Mc Leoda) aplikovat inzulín čtrnáctiletému pacientovi Leonardovi Thompsonovi. Ten se nacházel v důsledku neléčeného  diabetu v terminálním stavu, byl kachektický, vážil 29 kilo. Poprvé by inzulín takto použit u člověka už 22. ledna 1922. nejednalo se ale o inzulín získaný z psů ale z nenarozených telat (pankreas telecích embryí neprodukuje zažívací enzymy, proto bylo získání hovězího inzulínu snadnější než inzulínu psího. Navíc se podařilo s pomocí biochemika Jamese Collipa zlepšit způsob získávání zvířecího inzulínu a zvýšit jeho čistotu. Jestliže v jednom filmu, který jsem viděl, byl Mc Leod líčen jako brzda pokroku, který házel mladým nadšencům Bantingovi a Bestovi klacky pod nohy, ve skutečnosti se nemůžeme jeho zdrženlivému postoji divit. Dnes by zřejmě nebyly pokusy takového typu vůbec možné, musely by předcházet rozsáhlé preklinické studie. Aplikování zvířecí bílkoviny člověku byl riskantní čin, který mohl skončit tragicky a profesor Mc Leod samozřejmě za výsledky pokusů ručil. Nechal se přemluvit hlavně proto, že chlapci Leonardovi stejně už nebylo pomoci a byl by v nejbližší době zemřel. Inzulín způsobil okamžité zlepšení jeho stavu, další pacient, pětiletý Theodore Ryder, který dostal inzulín poprvé v červenci 1922, se dožil 76 let a zemřel v roce 1993 a přežil všechny tři vynálezce. Onen film se opíral zřejmě o pozdější napjatý vztah Mc Leoda a Bantinga.

               O jak převratný objev se jednalo, svědčí i skutečnost, že McLeod a Banging dostali Nobelovu cenu za medicínu už v roce 1923! Komise se nedokázala odhodlat udělit Nobelovu cenu studentovi medicíny, tedy Bestovi a naprázdno vyšel i Collip. McLeod a Banting se se svými spolupracovníky podělili o finanční odměnu s Nobelovou cenou spojenou.

Struktura Inzulínu

               Nicméně dohra byla tragická. Mc Leod ale i Best a Collip byli zaintegrováni do výzkumných programů ontarijské univerzity v Torontu. Banting, který se věnoval ve dne a v noci praktickým pokusům, ale zanedbával vědeckou práci a publikace, se dostal na vedlejší kolej. Začal si myslet, že mu Mc Leod chce upřít prvenství převratného objevu, univerzitu opustil a vrátil se k armádě. 21 února 1941 zemřel na následky úrazu, který utrpěl při nouzovém přistání bombardéru Hudson, kde působil jako styčný důstojník. Nebylo mu ani padesát let.

               Inzulín se stal masové používaným lékem. V roce 1925 ho vyrábělo už 12 (slovy dvanáct!) farmakologických firem. Velmi dlouho se používal vepřový nebo hovězí inzulín ve dvou formách, jako inzulín krátkodobě ale silně působící a dlouhodobý se slabším ale trvalejším účinkem. Ten druhý měl pokrýt bazální spotřebu inzulínu, kterou tělo má bez ohledu na přívod potravy, ten krátkodobý pak pomáhal se zpracováním přijaté potravy a píchá se k jídlu. Vepřový a hovězí inzulín byly vhodné proto, že se od lidského liší jen minimálně (vepřový v jedné jediné aminokyselině, hovězí ve třech) a proto nevyvolává nežádoucí imunologické reakce. Od osmdesátých let minulého století se začal vyrábět semi-syntetický inzulín lidský. Samozřejmě nebylo možné získávat lidský inzulín stejně jako vepřový či hovězí ze slinivek poražených zvířat. Zasáhla tedy genová manipulace, kterou byla ve vepřovém inzulínu vyměněna ona jedna aminokyselina, aby inzulín dostal podobu totožnou s inzulínem lidským. Později se přešlo na syntetickou výrobu, na kterou už slinivky zvířat nebyly potřebné. V prvních letech tohoto tisíciletí se pak podařilo vyvinout inzulín s prodlouženou dobou účinku, kterým se dala pokrýt bazální spotřeba inzulínu, která je nezávislá na množství požité potravy.

               Ovšem i tento humánní inzulín měl určitý deficit. Působil sice stejně jako ten tělu vlastní, ovšem musel se píchat pod kůži. A tím se samozřejmě jeho účinek opozdí, látka se napřed musí vstřebat, pak se dostat do krve a až pak začne působit. To mělo za následek, že člověk musel inzulín píchat před jídlem s určitým individuálním odstupem, kolísajícím mezi půlhodinou až hodinou. Když pak šel do restaurace, objednal jídlo, píchnul si inzulín a číšník nebyl z nejrychlejších, mohl dostat dost velké problémy. Na vysoký cukr se totiž tak rychle neumře, na to člověk potřebuje týdny až roky, na nízký cukr se dá umřít hned. Zažil jsem takovou situaci s kamarádem, který byl závislý na inzulínu. Když uplynula jeho půlhodina a jídlo ještě stále nebylo na stole, musel se zahraňovat hroznovým cukrem (glukózou), kterou stále nosil v kapse. Největší legrace pak byla v nemocnici, kde se babka rozhodla, že tuhle večeři ona jíst nebude, i když už inzulín dostala. A doma to mohlo vypadat stejně, jen ještě nebezpečněji. Případně se bábina rozhodne v polovině porce, že už dál nebude, i když dostala dávku inzulínu na porci celou.

               I ten dlouhodobý inzulín nepůsobil celý den, musel se píchat dvakrát a jeho hladina v krvi kolísala (v podstatě se jen přísadami zpomalovala jeho resorpce zpod kůže).

               Proto byla vyvinuta takzvaná inzulínová analoga. Nebudeme si nic nalhávat, jsou to genově manipulované inzulíny, jenže tohle slovo se nesmí používat, aby lidi nedostali paniku. V době, kdy má obyvatelstvo panickou hrůzu z genově manipulovaných rajčat či kukuřice, píchat někomu – a to dokonce i těhotným ženám – genově manipulovanou látku, to by společnost neudýchala. Samozřejmě že takto upravená látka nemá na genetickou informaci žádný vliv. Dokonce i ona magická mRNA, podle které se v těle inzulín tvoří, sice vznikne v jádře buňky a pak ho opustí, aby vykonala svou práci v ribozomech buňkové plasmy a nikdy se už do jádra nevrátí – ale vysvětlujte to někomu, kdo chce žít v souladu s přírodou!

Inzulínová analoga

               Výhodou těchto inzulínových analog je, že působí buď rychleji než lidský inzulín nebo déle. Toho prvního efektu se dosáhne výměnou pořadí aminokyselin v struktuře inzulínu, toho druhého, že se na konec molekuly přidají další aminokyseliny, které prodlouží účinek molekuly, ale současně sníží intenzitu účinku. Eventuálně může být použito obou metod současně, jako například u inzulínu Lantus, kde je jednak vyměněna aminokyselina Asparagin za Glycin na pozici 21 a současně jsou na konec molekuly zavěšeny ještě dva Argininy.

               Výsledek je podstatné prodloužení účinku na 24 hodin, a dokonce i na 36 (Preparát Toujeo) a velmi plochá křivka účinku, což snižuje výrazně nebezpečí hypoglykemie, tedy nízkého krevního cukru. Ta „rychlá“ analoga se pak dají píchat, až když mají diabetici své jídlo skutečně před nebo na stole nebo – v případě oné zarputilé babky – až když své jídlo snědla.

Na evropském trhu působí v podstatě jen tři firmy, vyrábějící inzulín. Novo Nordisk (dánská firma, která se věnuje Inzulínu prakticky od jeho vzniku, jeho laboratoře pro výzkum a výrobu inzuůínu vznikly už v roce 1923, tedy v roce, kdy objevitelé dostávali Nobelovu cenu, Lilly (americká firma, která rovněž dodala na trh první inzulín Iletin už v roce 1923 a Sanofi (francouzský koncern, rovněž s licencí na výrobu inzulínu od roku 1923, který se ale v roce 2019 stáhl z výzkumu diabetu, ačkoliv měl se svými inzulíny (Lantus, Toujeo, Apidra) velký úspěch. Sanofi je koncern orientovaný až extrémně na zisk a expanzi, další výzkum v oblasti diabetu se mu zdál očividně příliš draný a neperspektivní.

Na trhu jsou tedy k dispozici následující inzulíny:

Rychle působící: Apidra – Insulin glulisin (Sanofi), Humalog  – Insulin lispro (Lilly) a Novorapid – Insulinaspart (Novo Nordisk)

Inzulíny s prodlouženou dobou účinku: Lantus, Toujeo (Sanofi) – účinná látka je u obou preparátů insulinglardin, Huminsulin (Lilly) a Levemir (Insulin detemir), Tresiba (Insulindegludec) – od Novo Nordisk.

               Inzulín se stal nepostradatelnou součástí léčby, vrátil lidem životní kvalitu, umožnil například diabetičkám mít děti, což bylo předtím nemožné.

               Letos tedy slaví sto let. Rozhodně důvod k oslavě. Málo dní v historii medicíny bylo tak převratných jako onen 27.červenec 1921

Poprava 27 pánů a její historické důsledky

               Já vím, že mám tři dny zpoždění. Ale událost, o které budu spát – jako v Česku momentálně kde kdo ukázala své důsledky po letech, ba dokonce po staletích. Takže aktuální zůstane navždycky.

               V pondělí uplynulo čtyři sta let od jedné z nejvýraznějších a nejtragičtější události českých dějin. Na Staroměstském náměstí v Praze bylo 21.června 1621 popraveno 27 politických představitelů poraženého povstání proti českému králi a císaři Ferdinandovi II. Dvacet sedm poprav najednou je samozřejmě hodně, ovšem v českých dějinách byly i mnohem krvavější dny. Ovšem v tomto případě zastínila všechny ostatní podobné spektákly skutečnost, že se jednalo o nejvyšší zemské představitele čili něco, jako kdyby dnes popravovali Babiše, Hamáčka či Hřiba.

               Abychom zase nepřeháněli, pojmenování popravy jako popravy dvaceti sedmi českých pánů není zcela správné. Svobodnými pány, tedy z mezinárodního hlediska barony a tím pádem příslušníky vyšší šlechty byli jen tři z nich, Jáchym Ondřej Šlik, svobodný pán z Holejše, Václav Starší Budovec, svobodný pán z Budova a Kryštof Harant svobodný pán z Polžic a Bezdružic. Dalších sedm popravených patřilo k rytířskému stavu, tedy do řad nižší šlechty, naprostá většina popravených byli tedy měšťané. I označení popravených “českými pány” hodně pokulhává, výslech devíti z nich se musel vést v němčině, protože česky neuměli. Nicméně i tak byla taková hromadná poprava politických odpůrců něco naprosto nevídaného, a to nejen v Čechách, ale v celé Evropě. A samozřejmě se nabízela a stále nabízí otázka, proč k tomu došlo a jak k tomu vůbec dojít mohlo.

               Centrální postavou byl samozřejmě císař Ferdinand II. Tento tehdy 43letý panovník představoval vládce nového ražení. Evropské elity si během patnáctého, a hlavně šestnáctého století zvykly na stavovské uspořádání společnosti, kdy panovníkovi náleželo stále méně moci, protože byl – zejména finančně – odkázán na libovůli svých poddaných, přesněji šlechty a městského stavu. Tento systém byl těžkopádný a paralyzoval evropské státy při řešení nejnaléhavějších otázek, zejména při obraně proti osmanskému nebezpečí na jihu kontinentu (kde měl sultán absolutní moc a nemusel se tedy takovými prkotinami, jako vyjednáváním o peníze na válečné tažení zdržovat).  Zejména Ferdinandův dědeček Ferdinand I. trávil většinu času svého panování objížděním zemských sněmů zemí, ve kterých vládl a vyjednáváním o daních na výdaje spojené s fungováním státu a jeho obrany.

               Ferdinand II. měl za sebou velmi tvrdou výchovu od své matky Marie Bavorské a poté neméně tvrdou školu na jezuitské vysoké škole v Ingolstadtu. Poněvadž mu pán Bůh příliš mnoho ducha svatého nenadělil, výsledkem bylo jednoduché myšlení vládce, který se sám viděl jako ochránce pravé víry a byl ochotný za ni bojovat do posledního dechu (opravdu do posledního vlastního dechu, ne, jak bylo tehdy zvykem, do posledního dechu svých poddaných). Ne nadarmo varoval jeho strýc, světák Ferdinand Tyrolský, když mladý Ferdinand odešel do Ingolstadtu, že: „Pod jezuitským vlivem se ten chlapec, který je už od přírody poněkud blbý a slabý, stane ještě navíc malomyslným.“

               Teď byl tedy produkt této výchovy a chybějící inteligence tady a vládl. A právě vyhrál válku. On sám se sice bojů nezúčastnil, to za něj odvedl jeho švagr Maximilián Bavorský a vojsko, které platil císař, dovedl na Bílé Hoře k vítězství osvědčený generál Bonaventura Buquoy. Teď šlo o to, co udělat s vítězstvím. A císař se rozhodl postupovat na nejvyšší hraně tvrdosti. To bylo něco, na co tehdejší společnost naprosto nebyla připravena. Povstalci se domnívali, že to dopadne jako vždycky veřejnými omluvami, nějakými pokutami či konfiskacemi majetku, případně že si pobudou nějaký čas v nějakém příjemném kriminále, než je rodina vykoupí. Že mají co do činění s nelítostným „vymítačem kacířství“ jim došlo příliš pozdě.

               Ferdinand své sesazení z trůnu v roce 1619 bral nejen jako osobní urážku, ale i jako urážku boha. On byl přece panovníkem „z vůle boží“ (bez ohledu na to, že byl v roce 1617 českými stavy zvolen) a jeho svržení z trůnu bylo tedy hříchem kacířství, které bylo třeba vymýtit. Ostatně mezi sedmadvaceti popravenými byl jen jeden katolík, rytíř Diviš Černín z Chudenic. Nakolik Ferdinanda povstání proti jeho „božímu“ majestátu urazilo, se dalo poznat i podle toho, jak brutálně byl popraven rektor univerzity Ján Jesenský, který si dovolil ve Vídni císaři onu „opověď“ přečíst. Před smrtí mu byl vyříznut jazyk, kterým ten bezbožný text přednesl a pravá ruka, kterou ho sepsal.

               Císař měl spíš problém najít lidi, kteří by byli ochotni povstalce soudit a odsoudit. Dokonce i oba pánové, vyhození z okna pražského hradu v roce 1618 Slavata a Martinic odmítli takovou čest a argumentovali – trochu alibisticky – že jsou zaujatí. Očividně si to nechtěli u české šlechtické obce polepit, zřejmě si ještě stále nikdo nedokázal představit, k jakým změnám v zemském uspořádání ale i ve struktuře obyvatelstva dojde. A vévoda Maximilián poté co Prahu vyplundroval a poslal svému švagrovi nenáviděný Rudolfům „Majestát“, aby ho tento mohl zničit, rychle zmizel domů do Bavorska. Nakonec se stal vykonavatelem císařovy vůle Karel z Lichtenštejna. Lichtenštejn kalil vodu v politickém rybníce už dvě desetiletí, víceméně ale neúspěšně, i když se v roce 1604 stal vévodou opavským (ve Slezsku, ke kterému Opava patřila a patří, gentlemanská dohoda českých pánů, že se nikdo nebude snažit povýšit nad stav svobodného pána, tedy barona, neplatila a Lichtenštejnové zůstali knížaty – titul knížete a vévody jsou v podstatě totožné, proto zpíváme „svatý Václave, vévodo české země“ – dodnes).

               Lichtenštejn byl 17. ledna 1621 vyjmenován místodržitelem v Čechách a tím mu zůstal černý Petr nejvyššího prokurátora. Když už ho to neštěstí ovšem potkalo, rozhodl se z něho vytřískat co nejvíc – po roce 1621 se stal nejbohatším magnátem v království. Císař dal vypracovat seznam šedesáti dvou osob, které měly být zatčeny, bylo to třicet direktorů (členů vlády v době povstání) a dalších 32 osob – některé z nich, jako například žatecký starosta Maximilián Hošťálek z Javořic se provinili jen tím, že odmítli dát Ferdinandovi při jeho volbě v roce 1617 svůj hlas.

               Lichtenštejn nehodlal posílat vojáky do domů obžalovaných, vylamovat dveře za velkého povyku davů, prostě tyto osoby pozval na pražský hrad – a ony k všeobecnému, a hlavně Lichtenštejnovu úžasu opravdu přišly. Kromě několika málo, jako byl Jindřich Matyáš Thurn, se všichni spoléhali na český právní systém, který jim zajišťoval prakticky beztrestnost. Lichtenštejn je tak mohl bez problémů nechat odvést v poutech ze své kanceláře.

               Český právní systém té doby vypadal následovně: Nejvyšším soudem byl zemský soud. V něm sedělo dvanáct pánů a osm rytířů, jmenováni byli zemským sněmem, některé rody jako například Rožmberkové, měli na své místo v zemském soudu dědičné právo.  Existoval sice i soud dvorní a komorní, kde měl panovník více možností, ale odsouzenci se od těchto soudů mohli odvolat k soudu zemskému. Jediné právo, které měl panovník, bylo udělování milostí. Psané zákony neexistovaly i když se o to kdysi Václav II. či Karel IV. pokoušeli. Prací soudu bylo „nalézat právo“, soudní rozhodnutí bylo vázáno na minulé rozsudky. Jednalo se tedy o jakési právo precedenční. Ovšem aby soudci zabránili advokátům odvolávat se na bývalé rozsudky, zakázal zemský sněm v roce 1497 soudícím se stranám přístup k zemským deskám, kde byly staré procesy zaznamenány. Zemský soud tedy mohl soudit podle libovůle a taky to dělal. Precedens procesu, kde by bylo celé vedení země souzeno pro velezradu, samozřejmě nebyl a zemský soud tedy mohl rozhodnout podle hesla – kamarádům příliš neublížit a císaře rozsudkem příliš nepodráždit. Obžalovaní v celku v klidu očekávali, že vrána vráně oči nevyklove a páni v zemském soudu zůstanou kamarády i ve vážné době. Ta přece vyžaduje, aby všichni tahali za jeden provaz.

               Ani Ferdinandův dědeček Ferdinand I. si po potlačení stavovské revolty z roku 1547 nedovolil tento soudní systém zrušit. Vymohl si sice dozor nad soudnictvím měst a zavedl instanci apelačního soudu, k němuž se odsouzenci mohli odvolávat od dvorského a komorního soudu místo k soudu zemskému, víc ale nedokázal.

               Povstalci tedy spoléhali na neprůstřelnost českého právního systému a domnívali se, že bude stačit plačtivá prosba o odpuštění, kterou jejich jménem pronesl Zdeněk Popel z Lobkovic. Měli se strašlivě mýlit.

               Ferdinand se musel vyhnout českému soudu i českým zákonům. Rozpustil zemský soud a ustanovil soud mimořádný. Tomu předsedal Karel z Lichtenštejna a nebyl tím zrovna nadšen. O soud v pravém slova smyslu se totiž nejednalo ani náhodou, byl to jen nástroj císařovy pomsty. První dekret z 6.února 1621 obsahoval jména obviněných, druhý z 11.února z nich udělal v podstatě už odsouzené. Žalobce se podle tohoto dekretu neměl vůbec pouštět do dokazování viny. Měl jen konstatovat, co se obžalovaným klade za vinu a skončit tím, že skutková podstata i trestný úmysl jsou notoricky známé a žádné další dokazování nepotřebují. A pak už byl jen vynesen rozsudek.

               Potvrzení rozsudků ovšem náleželo císaři osobně. Když v podstatě dobrácký císař držel v ruce 27 rozsudků smrti i se všemi barbarskými dodatky čtvrcení, vyřezávaní jazyka a utínání rukou, ztratil odvahu. Jeho vídeňští rádci mu ale téměř jednohlasně rozsudky smrti schválili (pouze dvorský rada Strahlendorf chtěl odsouzené místo toho poslat veslovat na galéry – už jen představa stařičkých vetchých pánů Šlika či Budovce za vesly galéry byla natolik absurdní, že nic jiného než poprava nepřipadala v úvahu.

               Ferdinand podepsal rozsudky údajně 23.května 1621 tedy tři roky po defenestraci, která povstání zahájila. Podepisoval třesoucí se rukou a v slzách a v den popravy 21. června 1621 hledal útěchu na svém oblíbeném poutním místě v štýrském Mariazellu, kde se modlil za duše popravovaných (i když to byli všechno až na jednu výjimku kacíři). Opatovi kláštera měl vysvětlit svou návštěvu takto: „Dnes budou mít mí pánové v Praze jeden z nejžalostnějších dní, ale jakkoliv je to kruté, nechám, aby se stalo, co se musí stát. Mezi jiným je právě toto hlavní důvod mé pouti na toto svaté místo, abych aspoň takto těm, které jinak nesmím ušetřit, přispěchal na pomoc. Když je nemohu nechat dále žít, pak chci aspoň prosit podle příkladu našeho Spasitele za mé nepřátele, aby zemřeli šťastní.“  

               Myslím, že větší příklad falešnosti by se těžko hledal. A nejhorší na tom je, že to Ferdinand myslel opravdu „upřímně“. O několik měsíců později Ferdinand omilostnil všech dvacet moravských pánů odsouzených k smrti stejně jako jejich čeští kolegové. Celý proces a poprava byla znásilněním práva a měl hlavně symbolický význam. Šlo o to, že tímto dnem ztratily české země svou autonomii, své zákony, byly vydány na milost a nemilost vládci, který mohl dávkovat svou brutalitu podle vlastní úvahy. Do Čech dorazil absolutismus ve své nejhorší podobě. Dovršen byl pak Nový zemským zřízením z roku 1627, kdy se Čechy, Morava a vůbec všechny Země koruny české stávaly obyčejnými provinciemi dědičné habsburské říše a byly zbaveny všech svých práv.

               Mnohem fatálnější byla ale jiná skutečnost. Poprava oněch 27 pánů byla skutečně jen symbolem. O mnoho horší bylo následné vyvlastňování, masová emigrace a likvidace české intelektuální elity. Vlastníka změnilo 90 procent pozemkového fondu v Čechách a na Moravě. Český národ ztratil nenapravitelně svou elitu. A bez vzdělané elity je národ odsouzen k zániku. Jeho znovuzrození v devatenáctém století vycházelo z maloměstského prostředí, byli to především obchodníci a továrníci, tedy zbohatlíci, kteří se začali hlásit k obrozované české národnosti a propůjčili jí svou mentalitu. Časem se k tomuto hnutí sice připojila i část šlechty (jako například Schwarzenbergové nebo Štenberkové), ale ten národní pramen zůstal už navždy zakotven v pivnicích, a tedy v rukou „prostého lidu“. Jan Patočka ve své knize „Kdo jsou Češi“ považuje právě tento fakt za největší deficit chování české společnosti. Věčná nedůvěra k elitám, k vzdělaným čili „lepším“ lidem, prosakuje touto společností dodnes. Tato nedůvěra k „pánům“ a legalizace plebejského chápání života a politiky vedla k volebnímu vítězství sociální demokracie v roce 1919, komunistů v roce 1946 a nakonec i k vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách v letech 2013 a 2018. Stačí jeden pohled na Pražský hrad, kde momentálně vládne pravý symbol tohoto opovržení k inteligenci, nazývanou současným prezidentem s neskrývaným despektem „Pražská kavárna“. Tento prezident byl legálně zvolen čili do značné míry zobrazuje morálně deficitní charakter svých voličů. Jan Patočka by nad tím obrazem zaplakal. Možná že ani zas až tak pravdu mít nechtěl.

               Od popravy českých pánů, kterou začala likvidace vzdělaného, sebevědomého a privilegovaného českého národa v srdci Evropy, uplynulo 400 let. Existuje ale dost příznaků, že český národ tuto tragédii stále ještě nepřekonal.

Komunisté slaví sto let

               Mají štěstí, že jejich stoleté jubileum přišlo ještě předtím, než definitivně zmizí v propadlišti dějin, jako důkaz ideologie, která zkrachovala. Vznikla totiž v dobách, které se se současností nedají vůbec srovnávat a neposkytuje žádné odpovědi na otázky moderní doby. Komunisté už žijí jen ze vzpomínek na „krásné časy“, když byli u moci a z podpory těch, kteří ty časy skutečně jako krásné vnímali a z lidí, kteří jejich zvrácené ideologii prostě nerozumí nebo rozumět nechtějí. Snaha přizpůsobit svět ideologii funguje jen v „Haló novinách“. Ne ve skutečnosti.

               Ale zpět k vzniku strany, založené na ustanovujícím sjezdu v pražském Karlíně 14. – 16 května 1921.

               První světová válka přinesla v důsledku neuvěřitelného utrpení a obrovských lidských i materiálních ztrát do společnosti silné sociální napětí. Jen zemědělská výroba v nově vzniklém Československu poklesla oproti roku 1913 o 30 – 40%. Prosperující předválečné hospodářství leželo v troskách. Ve snaze zabezpečit aspoň základní zabezpečení obyvatelstva základními potřebami přistoupila československá vláda na takzvané „vázané hospodářství“ s vládou určenými pevnými cenami. To vedlo k dalšímu prohloubení sociální nerovnosti, nejvíc trpěli zaměstnanci, jejichž platy nedokázaly držet krok s inflací – zejména té na černém trhu.  Vůči správnosti kapitalistického způsobu fungování společnosti vznikly díky zničujícímu válečnému běsnění tak velké pochyby, že společnost hledala alternativy. Zde se nabízel už od poloviny devatenáctého století komunismus, definovaný svými tvůrci Marxem a Engelsem v Komunistickém manifestu, publikovaném v roce 1848. Ten převzala za svůj základní dokument sociální demokracie, už před válkou silná politická síla, celosvětově sdružená do II. Internacionály

               Není náhodou, že nejvíc byly sociálním neklidem postiženy země, které válku prohrály. Ke katastrofální hospodářské situaci se přidala ještě frustrace z porážky. V Rusku tak komunistická revoluce díky naprostému rozkladu státní moci zvítězila, v Německu byla poražena a její vůdcové Karl Liebknecht, Rosa Luxemburgová a Kurt Eisner zavražděni. (U místa, kde byl 21.února 1919 v Mnichově zavražděn vůdce bavorských komunistů Eisner mi místní průvodkyně poněkud sarkasticky vyprávěla, že existovaly až čtyři dobré důvody, kvůli kterým může být člověk v Bavorsku zastřelen -1) byl komunista, 2) byl Žid, 3) byl intelektuál a 4) byl Prušák.) Maďarská republika rad Bély Kuhna nevydržela nápor dohodových mocností.

               Z toho pohledu byla situace v Československu relativně stabilní. I když bylo součástí poraženého Rakouska-Uherska a tím pádem utrpělo masivní hospodářské i lidské ztráty. Kompenzovalo to novou samostatností a v důsledku toho pocitem, že patří k vítězným mocnostem. Dělnictvo zastupovala především sociální demokracie a ta měla ve svém čele zkušené a rozhleděné politiky.  Vlastimil Tusar byl poslancem rakouského sněmu ve Vídni, byl to on, kdo 27.října 1918 informoval Aloise Rašína, že nastal vhodný okamžik k vyhlášení nezávislosti. Navíc měl velmi dobrý vztah s prezidentem Masarykem, řada jeho státoprávních idejí pocházela přímo od prezidenta zakladatele. Navíc nebyl sám, k jeho týmu patřili i političtí pragmatici typu Antonína Hampla nebo Rudolfa Bechyněho, kteří pak tvořili páteř státoprávní politiky československé sociální demokracie po celou dobu mezi dvěma válkami. Na rozdíl od jiných zemí, jako Rakouska, či Německa, kde byla sociální demokracie zničena, zůstala československá sociální demokracie po celou dobu členem vládních koalic a formovala úspěšně meziválečnou československou (tradičně výrazně doleva vychýlenou) politiku. Tusar byl ostatně od 8.července 1919 předsedou vlády, když po výsledcích komunálních voleb nahradil v této funkci Karla Kramáře. Dokázal vytvořit takzvanou rudozelenou koalici s agrárníky (pravicovou stranou, ta zelená barva neznamenala tehdy ekologii jako dnes, ale byla barvou zemědělců), která díky jeho umírněnému ale pevnému postoji fungovala.

Vlastimil Tusar , (1880-1924) soc.dem. politik , pøedseda vlády v letech 1919-1920.

               I díky tomu vyhrála sociální demokracie s přehledem první svobodné parlamentní volby v dubnu 1920. Získala 25,7% hlasů a 74 poslaneckých mandátů (z 281). Pro srovnání, na druhém místě skončila strana lidová s 699 728 hlasy a 33 mandáty. Tusar neváhal pokračovat v úspěšném konceptu spolupráce s agrárníky a vedl druhou „rudozelenou“ vládu. Dohromady měla vládní koalice těsnou většinu 144 poslanců.

               Jenže československá demokracie měla velký problém a tím byli levicoví radikálové. Ti neváhali útočit na Tusara, když v okamžiku maďarské komunistické agrese na Slovensku 30. května 1919 vyzval k obraně vlasti. Časopisy jako brněnská „Rovnost“ nebo kladenská „Svoboda“, už tehdy ovládané levicovými radikály, ho za to volaly před soud dějin a co bylo horší – před stranický soud. Sociální demokracie zažila po roce 1918 obrovský příliv nového členstva, v naprosté většině ale ruskou revolucí ovlivněných radikálů, které staré vedení strany nedokázalo dostat pod kontrolu. Zejména, když se do jejich čela postavil zkušený politický harcovník Bohumír Šmeral. Šmeral se totiž politicky zcela zdiskreditoval, když až do poslední chvíle trval na zachování Rakouska-Uherska. Musel se po říjnu 1918 stáhnout z aktivní politiky, teď ale zacítil šanci na návrat. V roce 1920 navštívil Rusko, jednal osobně s Leninem a stal se mluvčím radikálního stranického křídla.

               V roce 1920 musela totiž československá sociální demokracie učinit jedno důležité rozhodnutí – a právě to se stalo štěpícím prvkem strany. Šlo o to, zda se strana přihlásí k II. Internacionále, jejíž činnost se po letech války obnovovala, nebo k III. internacionále komunistických stran, jejíž jakousi „ústavou“ bylo 21 podmínek přijetí, které sepsal v roce 1919 sám Lenin.

               Jen namátkou několik článků:

  1. Veškerá propaganda a agitace stran, ucházejících se o vstup, musí mít skutečný komunistický charakter a odpovídat programu a usnesením Třetí internacionály. Orgány strany musí být řízeny zkušenými komunisty. Tisk musí být zcela podřízen představenstvu strany. Autonomie tisku je nepřípustná.
  2. Strana musí ze všech míst odstranit reformisty a centristy a nahradit je osvědčenými komunisty, aniž by se ohlížela na to, že zvláště z počátku na místo „zkušených“ oportunistů přijdou prostí dělníci z davu

10) Každá komunistická strana je povinna vést tvrdošíjný boj proti sociálně demokratické odborové internacionále se sídlem v Amsterodamu.

13) Čas od času je třeba pročistit členstvo organizací, aby byla strana soustavně očišťována od maloměšťáckých živlů

16) všechna usnesení Třetí internacionály jakož i usnesení jejího výkonného výboru jsou pro komunistické strany závazná. Komunistická internacionála musí být vybudována mnohem centralističtěji, než byla internacionála sociálně demokratická.

Jasněji to nemohlo být řečeno. Kdo přijal tyto podmínky, vzdával se jakékoliv vlastní suverenity a musel slepě plnit direktivy z Ruska. Tyto podmínky byly přijaty na druhém kongresu Komunistické internacionály v Moskvě v roce 1920. Československá sociální demokracie byla na tomto kongresu zastoupena třemi pozorovateli (byl mezi nimi i kladenský vůdce Antonín Zápotocký) – Tusar se postaral, aby tam mohli cestoval s řádnými pasy. Naproti tomu představenstvo sociálně demokratické strany zamítlo poslat pozorovatele na sjezd druhé internacionály do Ženevy a sice 93 proti 46 hlasům představenstva strany. Navíc levicové křídlo osmnácti poslanců sociální demokracie odmítlo hlasovat pro programové vyhlášení vlády.

Sociální demokracie bojovala po válce o svou vlastní identitu. Z klasické opoziční strany se stala stranou vládnoucí, tedy státotvornou. Tusar představoval tzv. aktivistické křídlo strany, které muselo bojovat s křídlem revolucionistickým. Tusar stejně jako vůdce sociálních demokratů v německých Sudetech Seliger trvali na Marxově poučce, že moc má převzít „vzdělaná elita dělnictva“ a to demokratickou cestou. Levicoví radikálové, jejichž hlásnou troubou se stal spisovatel Ivan Olbracht („Jsem jako starý Cato a opakuji, že jen ve Třetí internacionále je naše spása!) volali po ozbrojeném převratu a diktatuře mas čili nevzdělaného proletariátu. Tusar apeloval na „pozitivní orientaci dělnictva“ a proti „okázalým projevům.“ Mínil, že „socializace se organicky rodí jako kuřátko z vejce.“ Díky zavedení pevných kandidátních listin bez preferenčních hlasů se sociálním demokratům podařilo ve volbách roku 1920 z velké části eliminovat radikály a prosadit do voleb umírněné kandidáty, kteří teď tvořili většinu v poslaneckém klubu. Členstvo strany ale vypadalo zcela jinak.

Nejpozději po zamítavém stanovisku k cestě pozorovatelů do Ženevy pochopilo vedení sociální demokracie, že je zle. Sněm strany byl plánován na 25 září, odhady hovořily, že dvě třetiny až 80 procent delegátů bude patřit k radikální levici (nepomohlo ani omezení, že se delegátem mohl stát pouze člen strany, který byl ve straně už nejméně tři roky). Bylo zřejmé, že sjezd odvolí současné vedení, a to nové se přidá i Leninovým myšlenkám. V polovině července 1920 zahájila „pravice“ ve straně boj proti levici na sněmu na Smíchově, 14.září pak svolala schůzi zastupitelstva a výkonného výboru strany, kde měla ještě stále většinu. Vyhlásila, že levice, která se hlásí ke komunistickému programu nemá právo hlásit se k sociální demokracii a nemá právo zúčastnit se sjezdu. Tento byl přeložen na prosinec.

Následkem toho ale ztratila Tusarova vláda podporu 26 levicových poslanců a tím i většinu ve sněmovně. Tusar podal 14.září demisi, což znamenalo odstoupení celé vlády. O tom jsme se ve škole učili pod názvem „Tusarova zrada“- To, co byla z komunistického pohledu zrada, byl ve skutečnosti logický čin politika, uvažujícího v dimenzích parlamentní demokracie.

Jednalo se v podstatě o chytrý taktický tah. I prezident Masaryk litoval Tusarova odstoupení a loučil se s ním slovy: Odcházíte v okamžiku, kdy Vaše politika dodělala velmi značných úspěchů za hranicemi i doma.“

Jenže Tusar věděl, že ztratil většinu ve sněmovně a tím i podporu pro svou vládu. Před nadcházejícím bojem s radikály nechtěl být vázán povinnostmi, ke kterým by ho zodpovědnost ministerského předsedy zavazovala. A navíc sám navrhl Masarykovi za předsedu úřednické vlády, která měla jeho vládu nahradit, svého známého, doktora Černého, jemuž důvěřoval.

Boj o moc ve straně mohl začít. A začal. Ještě 15 září převzal dav vedený Šmeralem a Stanislavem Kostkou Neumanem Lidový dům a s ním redakci časopisu „Právo lidu“ a byla tam zavedena levicová cenzura. Dozorcem nad cenzurou listu byl jmenován Ivan Olbracht. Sociální demokracie si vymohla, že levice nesměla vydávat časopis pod starým názvem – přejmenovala ho tedy na „Rudé právo“, které jsme znali ještě i my.

25. září zorganizovala levice sjezd strany v původně plánovaném termínu. Protože pravice sněm bojkotovala, dostavilo se 321 delegátů z 527, to byla ale většina a sněm se vyhlásil za zasedání schopný. Novým předsedou strany byl zvolen Šmeral. Ten ještě doufal, že dostane pod kontrolu celou stranu, představenstvo ale výsledky sjezdu neuznalo a dál pokračovalo v přípravách na prosincový sjezd. Ten se nakonec uskutečnil 26.listopadu 1920.

Rozhodujícím bodem se ale stal tzv. „boj o Lidový dům“ v prosinci 1920. Šlo o to, že politické strany v poválečném Československu nesměly vlastnit nemovitosti. Lidový dům, kde se nacházela i redakce a tiskárna „Práva lidu“ a který byl od 15.září obsazen levicovými radikály, byl formálně zapsán na člena strany Antonína Němce. Ten zůstal věrný tusarově křídlu a teď dal k soudu žalobu na porušení majetkových práv. A soud mu dal za pravdu. Vlastně ani nemohl nedat. Podle zákona byl majitelem Němec, i když všichni věděli, že ve skutečnosti to byla strana, kterou ve své většině ovládli ti, kdo teď v Lidovém domě seděli. Věděli to samozřejmě i soudci, kteří vynesli rozsudek. Podraz to byl zřejmý, ale podle zákona. Když levičáci odmítli budovu vyklidit udělala to policie. Lehce přemohla dělnické bojůvky, které předstíraly, že chtějí dům bránit a předala ho Němcovi, čili zpět tusarovskému křídlu strany.

Levičáci vyhlásili generální stávku, která ale naprosto propadla. Došlo i k přestřelkám, na Kladně, kde místní vůdce Muna začal budovat Rusou armádu, nebo v Brně, kde radikálové obsadili elektrárnu a vypnuli městu proud. Vláda vyhlásila stanné právo a poslala armádu. Vzpoura byla snadno potlačena, měla ale za následek 14 mrtvých a 3000 zatčených. A definitivní rozkol strany.

Slovenští komunisté založili svou stranu, která se přihlásila k myšlenkám třetí internacionály už 16. – 17. ledna 1921 v Ľubochni, čeští komunisté založili svou stranu 14. -16. května. K slučovacímu sjezdu, ke kterému se přidaly i německé a maďarské, polské a židovské strany, došlo pak v listopadu 1921.

Přesto si Komunistická strana Československa udržovala pod vedením Bohumíra Šmerala umírněnou podobu. Ne nadarmo se objevila v tehdejších český novinách karikatura s telefonátem mezi Leninem a Šmeralem, kde Lenin požadoval okamžité zahájení příprav ozbrojené revoluce a Šmeral odporoval „Nemožno, připravujeme právě komunistický ples.“ V roce 1925 vedla tato opatrná politika k převratnému úspěchu ve volbách. Komunisté získali 13 procent hlasů, 20 senátorských a 41 poslaneckých křesel, strana skončila druhá za agrárníky. Pro srovnání, sociální demokracie vedená Antonínem Hamplem (Tusar zemřel už v roce 1924 – působil v letech 1920–1924 jako velvyslanec v Berlíně) skončila čtvrtá s 29 poslanci.

Pod dojmem tohoto úspěchu byla v roce 1925 zahájena takzvaná „bolševizace strany“, která měla odstranit umírněné vedení strany. Jestliže byl tedy Šmeral v sociální demokracii „vlevo“, ocitl se v nové straně náhle „vpravo“. Vedení strany pod předsedou Bohumilem Jílkem čekal „tusarovský“ osud. Na pátém sjezdu strany v roce 1929 převzali vedení „karlínští kluci“ pod vedení Klementa Gottwalda, který stranu konečně zavedl definitivně do sovětské náruče a učinil z ní Stalinův satelit. 

Pøedseda èeskoslovenské vlády Klement Gottwald.

Popularita této radikální partaje mezi obyvatelstvem ale klesla – Češi nikdy neměli sklon k radikalismu a k extrémním násilným řešením – v roce 1935 dosáhla ve volbách na 30 mandátů a klesla na čtvrté místo (a to navzdory těžké hospodářské krizi, kterou nedokázala využít), přičemž ji předehnala dokonce i „mateřská“ sociální demokracie. Na protest proti novému směřování vystoupila z komunistické strany její intelektuální elita: spisovatelé Stanislav Kostka Neumann, Vladislav Vančura, Jaroslav Seifert, Helena Malířová, Josef Hora, Marie Majerová a dokonce i hlavní agitátor převratu v roce 1921 Ivan Olbracht. Ti všichni vystřízlivěli ze svého oblouznění krásnou myšlenkou sociální rovnosti a sepsali takzvaný „Manifest sedmi“. Naopak věrni straně zůstali a proti těmto sedmi se tvrdě ohradili Vítězslav Nezval, Julis Fučík, Vladimír Clementis či Ladislav Novomeský. Většina z nich měla později pocítit tvrdost stalinského režimu na vlastních osudech.

Šance pro komunisty přišla po druhé světové válce. Komunisté se vrátili s Rudou armádou (jejich vedení strávilo válku v moskevském azylu) a profitovali teď jak z masky „osvoboditelů“, tak i z krátkozraké politiky prezidenta Beneše, který v Košickém vládním programu přistoupil na zákaz „pravicových“ politických stran. Což postihlo hlavně nejsilnější politickou sílu české meziválečné politické scény agrárníky, kteří se po celou dobu zodpovědně starali o to, aby se doleva vychýlená politická scéna tím směrem nepřevrhla. Ve volbách 1946, které je už těžko možné označit za svobodné, získali komunisté 38,1 procenta hlasů (V Čechách 43,3, na Moravě 34,5 a na Slovensku 30,5 procent hlasů) a 114 poslaneckých mandátů v 300členném parlamentu.

Volby 1946, podíl hlasů pro Komunistickou stranu

To jim stačilo, aby připravili násilné převzetí moci v únoru 1948 a udělali z Československa ruskou gubernii. Sami převzali úlohu správců této provincie pod moskevským dohledem, podobně jako dnes Ramzan Kadyrov v Čečensku. Opětnému štěpení strany v roce 1968. kdy v ní z nezbytnosti odstranění ekonomického zaostávání za rozvinutým světem vzniklo reformní křídlo, bylo zabráněno ruskými tanky. A tak mohla komunistická strana ztuhnout v stalinských poučkách, kterých se nezbavila dodnes. Je posledním rudimentem komunistické minulosti Evropy a světa, disponuje i jedinou poslankyní za komunisty v Evropském parlamentu. Prostě jakýsi skanzen minulosti, na kterou bychom rádi zapomněli, ale nemůžeme.

Zdá se, že strana Stalinových pohrobků přežije na politickém poli dokonce i svou mateřskou sociální demokracii, kterou prolhaní oportunisti typu Jana Hamáčka vedou k definitivnímu zániku. Stoleté strany nemají čím oslovit mladé voliče, bojují o přízeň penzistů, protože problémy moderní doby prostě nechápou a ani chápat nemohou. Nemají na to prostě intelektuální potenciál a ideologie se dnes už nenosí.

Zdá se, že pozici moderní levice přebírají Piráti, ovšem i je čeká jako každou mladou levicovou stranu ještě boj o konečnou podobu. Zápas mezi státotvornou umírněnou frakcí a radikálním levicovým křídlem. Zda se bude opakovat rok 1921 s jinými herci a na jiném jevišti, na to si ještě musíme počkat. Je už ale nejvyšší čas, aby komunisté to jeviště konečně vyklidili pro někoho, kdo má publiku co říct.

a            

Napoleon Bonaparte

5. května uplyne 200 let od smrti člověka, kterého Francouzi stále ctí jako národního hrdinu. Zemřel nenápadně na dalekém ostrově uprostřed Atlantiku a trvalo čtyřicet let, než mohla být jeho mrtvola převezena do Paříže a tam slavnostně pochována v Invalidovně. Nakolik tohoto člověk nemám rád, neodolal jsem, abych při návštěvě Paříže a Invalidovny (Pracovníci Louvre právě zase jednou stávkovali, a tak jsem se rozhodl pro náhradní program) k jeho hrobu nezašel.

Ať už se mi to líbí nebo nelíbí (nelíbí!) jedná se v osobě Napoleona o jednu z nejvýznamnějších osob světových dějin. Bez ohledu na to, kolik jeho sláva stála lidských životů.

               Je to fascinující, jak lidé dokážou zbožňovat člověka, který proměnil polovinu Evropy v ruiny a v důsledku válek, které vedl zemřely miliony lidí. Je to něco perverzního, ale je to prostě tak. Němci Hitlera nesmí obdivovat jen proto, že se dopustil holocaustu (a přesto to někteří dělají). V imperiálních ambicích se Napoleon od Hitlera zase až tak moc nelišil – jen nezastával žádné rasové teorie a hromadné vraždění nevinných lidí neprováděl. Lidé umírali za jeho časů převážně na bojištích nebo v důsledku hladu a nemocí, způsobených válkami.

               Co vede Francouze k tomu, aby svého někdejšího císaře tak obdivovali? Malého popudlivého diktátora, který ostatně ani nebyl Francouz a nikdy se francouzsky pořádně nenaučil. Možná mají nějakou slabost pro prťavé přistěhovalce – posledním takovým příkladem byl francouzský prezident Nikolas Sarkozy.

               Napoleon se narodil na Korsice, která až do roku 1755 patřila Janovské republice. Jak Francouzi dokážou tuto skutečnost elegantně obejít, jsem byl svědkem v San Bonifaciu, kde pamětní tabule v městské citadele připomíná statečný odpor obránců citadely v roce 1553 proti „Turkům a jejich spojencům“. Že tito spojenci byli Francouzi a že byla posádka citadely po jejím dobytí zmasakrována, se už nedozvíme. Korsičané nebyli nikdy hodní poddaní, rádi zlobili (dělají to ostatně dodnes) a v roce 1755 vyhlásili nezávislost. Naštvaní Janované neposlušný ostrov obratem prodali Francouzskému králi Ludvíkovi XV. A tomu se podařilo korsický odpor v bitvě u Ponte Nuovo 9.května 1769 zlomit a udělat z ostrova francouzskou kolonii. Jen o tři měsíce později 15.srpna 1769 se v Ajaciu v rodině Karla Marii Bonaparta narodil jeho manželce Leticii jejich druhý syn který dostal jméno Napoleon.

               Bonapartovi měli celkem osm dětí, opět chlapců a tři dcery. Napoleon nebyl ani nejstarší (to byl Josef) ani nejchytřejší (Lucien) ani nejhezčí (tady si odnesla primát sestra Paulína, jejíž nahou sochu může návštěvník obdivovat v paláci Borghese v Římě)

a už vůbec ne největší. Se svou výškou 168 centimetrů byl i na svou dobu podprůměrně velký (zlé jazyky mu dokonce přisuzovaly výšku 159 centimetrů, což bylo údajně průzkumem jeho ostatků vyvráceno – řekněme, že tomu chceme věřit, i když tento výzkum prováděli Francouzi.

               Co ho ale charakterizovalo od útlého dětství, byla jeho vůle. Jako dítě byl rváč, kterého se ve třídě všichni báli, dokonce i jeho starší bratr Josef, který byl buď od mladšího bratra zbit, anebo když náhodou vyhrál, musel počítat a s tím, že na něho bude ten spratek žalovat.

               Napoleonův otec zemřel v roce 1785 ve věku pouhých osmatřiceti let na rakovinu žaludku. Legenda mu přisuzuje, že v kómatu před smrtí, volal: „Kde je Napoleon!? Kde je můj syn Napoleon, před jehož mečem se budou třást králové a který změní obraz světa? Obránil by mě před nepřáteli! Zachránil by mi život!“

               Matka Leticia, která se za Karla Mariu provdala v roce 1764, když jí bylo čtrnáct let, se dožila osmdesáti šesti let a přežila svého manžela o padesát jedna a svého druhorozeného syna o patnáct let. Zemřela až v roce 1836. Napoleonův vztah k dominantní matce byl po celý život problematický, od rebelie po touhu po pochvale, nikdy se od jejího vlivu nedokázal oprostit.

               Napoleon měl to štěstí, že se jeho otec stal v roce 1778 poslancem za šlechtu, jako jeden ze tří delegátů provincionálních stavů na Korsice na zasedání generálních stavů v Paříži. Využil svého postavení k tomu, aby získal pro své děti stipendia a mohl je nechat studovat – i když neovládali francouzštinu. Napoleon nastoupil nejprve do koleje v Autunu, kde zůstal ale jen tři měsíce, aby se aspoň trošku naučil francouzsky a pak přesídlil do „královské vojenské školy v Brienne“.

               Mezi spolužáky nenašel jediného kamaráda, ostatně v té době ještě snil o nezávislosti Korsiky a psal verše v korsickém nářečí, spřízněném s italštinou. Svému spolužáku Bourriennovi měl říct: „Způsobím tvým Francouzům tolik neštěstí, kolik jen budu moci.“

               Tento slib měl skutečně později splnit, netušil ale zřejmě, že ho za to budou Francouzi navždy zbožňovat. To je kouzlo nechtěného.

               Nehodlám v tomto článku popisovat Napoleonovu kariéru, zajímala mě jeho osobnost. Popudlivý, nezkrotný, ješitný, slabého zdraví ale nezlomný a s nesmírným citem uchopit příležitost ke kariéře, když se naskytla. Že byl osobně statečný o tom není pochyby. Při svém italském tažení v roce 1796 vedl své vojáky při sebevražedném útoku přes most u Arcole, a když padl praporečník, nesl prapor sám. Rakušané ho kupodivu netrefili, zda proto, že byl malý nebo že měl prostě jen štěstí, nebylo až tak podstatné.

               Zřejmě je třeba odlišovat Napoleona jako vojáka a jako politika. Jako voják byl nepochybně geniální. Změnil tradiční způsob válčení. Jako první si troufl použít děla v městských ulicích. Do té doby panovala představa, že při dělostřelecké palbě v úzkých ulicích tehdejších měst budou dělostřelci zasypáni hroutícími se budovami. 15. října 1795 rozstřílel děly v ulicích Paříže royalisty, kteří tehdy povstali proti republice a chtěli obnovit království. Při bojích byl pod ním zastřelen kůň, znovu měl štěstí, bojoval v první linii.

               Jeho silou bylo manévrování, francouzské oddíly útočily z pohledu nepřítele ze všech stran. Jistý rakouský plukovník měl v roce 1796 po svém zajetí, říct: „Nevím, jak to skončí, ale nerozumíme tomu ani trochu. Poslali nás, abychom vás porazili. Mladého špačka, který na vás útočí zprava, zleva zepředu i zezadu. Nevíme již, co se stane. Tento způsob je nesnesitelný, jsem také zcela spokojen, že to skončilo.“

               Použití dělostřelectva v polních bitvách také zcela změnil. Jestliže se do jeho doby ostřeloval nepřítel před zahájením útoku difúzně po celé délce fronty, Napoleon použil koncentrovanou palbu na určitý úsek nepřátelského postavení, který měl pro něho zvláštní význam, většinou pak vedl do tohoto zdecimovaného a zdemoralizovaného oddílu nepřítele rozhodující útok. Jeho geniální tah u Slavkova vstoupil do učebnic válečné strategie. Protože byl početně slabší a dorazil na bojiště dřív než Rusové a Rakušané, mohl si zvolit výchozí postavení. Podle tehdejší strategie bylo pravidlem obsadit vrcholky kopců a odtud odrážet útoky nepřátel. Tímto způsobem by mohl zabránit porážce. Napoleon přes odpor svých důstojníků vydal toto postavení na kopcích nepříteli, aby ho pak překvapil koncentrovaným útokem na střed formace na kopci Prace a ruskou armádu tím rozdrtil.

               Tyto výhody se ale časem redukovaly. Nepřátelští generálové od Napoleona mnohé odkoukali a používali proti němu, navíc mu stále víc chyběl moment překvapení – geniální nápady nemůžete mít stále znova. A jeho generálové, kteří s ním vyrostli a rozuměli mu (i jeho nesrozumitelné francouzštině) hynuli jeden po druhém – nebo přešli k nepříteli. Bitvy u Borodina, Lipska nebo u Waterloo už byly jen masakry, ve kterých měla o vítězství rozhodnout vyšší morálka francouzských vojáků, nikoliv lepší strategie.

               Jako politik byl Napoleon mnohem problematičtější. Choval se v politice jako v armádě, vyžadoval naprostou poslušnost, vůbec si nepřipouštěl, že takové chování vyvolává logicky odpor, a i když se jeho „poddaní“ bojí tento odpor projevit, dokud je silný, zradí ho okamžitě ve chvíli slabosti. Stát se nedá řídit jako armáda – a ani jako firma. Klasickým příkladem oportunismu byl jeho ministr zahraničí Charles-Maurice Talleyrand – Perigold. Napoleon ho potřeboval – on sám byl plebejec, který se neuměl pohyboval ve vysokých kruzích a už vůbec ne v kruzích diplomatických. Neustále ale svého ministra zahraničí ponižoval, aby si tím hojil svůj komplex méněcennosti, který ho musel přepadat, když viděl, jak se například car Alexandr choval k Talleyrandovi a jak k němu. Talleyrand ho samozřejmě při první příležitosti zradil – ostatně říkalo se, že nebylo věrnějšího politika než Talleyrand, který byl věrný jen jednomu muži. Vždy tomu, kdo byl právě u moci.

               Za svůj vzestup na vrchol francouzské politiky vděčil Napoleon svému bratrovi Lucienovi. Ten byl 18. brumairu (podle francouzského revolučního kalendáře, jinak 9.listopadu 1799) jako předsedající Rady pěti set, tedy republikánského parlamentu, rozhodující silou, která Napoleonovi umožnila provedení puče, rozpuštění parlamentu pomocí vojska a ustanovení konzulátu, kdy byl on jmenován prvním konzulem, tedy hlavou republiky – v roce 1804 se pak nechal „zvolit“ francouzským lidem císařem. Charakteristické pro něho bylo, že i když to vůbec nebylo třeba – Francouzi velkou většinou v plebiscitu změnu státního uspořádání na císařství schválili – osobně „upravoval“ výsledky, když se mu zdálo, že od vojáků své armády by měl přece dostat víc hlasů, než ve skutečnosti dostal.

               Lucien se vděčnosti nedočkal, právě naopak, Napoleon na svého chytrého bratra žárlil, ten nakonec zcela odešel z politiky a žil jako soukromá osoba v Římě. Byl jediným z bratrů, kterého Napoleon neudělal nikde králem – Lucien o to ostatně ani nestál. Podle svědectví současníka, „měl Napoleon chvíle, kdy Luciena nenáviděl a chvíle, kdy ho miloval. Cítil k němu to, co nám dává zakoušeti zbožňovaná milenka, o níž víme, že bychom se jí měli zbavit.“ Lucien se nehodlal bratrovi podřizovat, odmítl nevěsty, které mu vnucoval a oženil se se ženou, kterou miloval, Alexandrinou Laurencií de Beschamp, čímž Napoleona přivedl skoro k šílenství. (Zplodil se svou ženou devět dětí, jedno z nich, syn Charles-Louis, se mělo jednou v roce 1852 stát Napoleonem III.) Napoleon jakoukoliv neposlušnost nesnášel, všichni členové jeho rodiny byli jako důstojníci jeho armády povinni k naprosté poslušnosti. Lucien prokázal svou velikost, když se po Napoleonově návratu z Elby k němu vrátil a pokusil se jako člen císařské panské sněmovny pomoci bratrovi k vojenské diktatuře. Po neúspěchu se definitivně stáhl do Říma tam jako soukromá osoba zemřel v roce 1840.

               Vděčnost byla citem, který byl Napoleonovi cizí. Jeho první žena Josefína mu pomohla rozhodujícím způsobem ke kariéře.

Když se s ní oženil, dostal od direktora Barrase (jehož byla Josefína milenkou, které se potřeboval nutně zbavit, a proto sňatek s mladým ale už penzionovaným a beznadějně chudým generálem přivítal) velení Italské armády. Josefínu zavrhl, když mu nemohla dát dědice (byla o šest let starší než on) a vyměnil ji za rakouskou princeznu Marii Luisu, aby získal spojenectví rakouského císaře.

Od této svatby si mimo jiné sliboval, že bude konečně ve společnosti korunovaných hlav akceptován jako rovnocenný člen této vysoko urozené společnosti. Jenže k tomu mu chyběl nejen původ. I jeho nevycválané chování ve společnosti se záchvaty vzteku a nemaskovanou agresivitou ho v této společnosti diskvalifikovaly.

               Přímo symbolicky pro jeho sebestřednost proběhla jeho korunovace francouzským císařem 2.prosince 1804. I když nechal pro obřad přivézt papeže Pia VII. z Říma, císařskou korunu si na hlavu posadil sám a papež směl tomu aktu pouze požehnat. Pak korunoval on sám Josefínu císařovnou.

               Jeho tragédie spočívala v tom, že nerozuměl diplomacii a choval se v ní jako generál na bojišti čili jako slon v porcelánu. Proto permanentně padal do pastí diplomacií nastavené a byl nucen vést další a další války, o které už neměl zájem. Zdaleka nedosahoval formátu Metternicha ale ani Talleyranda. V podstatě po Slavkovu a po dobytí Španělska a severní Itálie neměl další ambice. Římská říše národa německého zanikla a stal se z ní Německý spolek podřízený jemu. Francie dosáhla hranic na Rýně, po nichž vždy toužila. Piemont se stal francouzským (Piemonťany považovali Francouzi za své krajany, kteří mluví prostě špatným dialektem) a ovládnutím Španělska a Neapole získal kontrolu i na Středozemním mořem. Co si naprosto neuvědomoval, že tím narušil rozhodujícím způsobem systém, na němž Evropa od roku 1648 fungovala, systém daný Vestfálským mírem – systém rovnováhy sil. Tato rovnováha se hrozivě naklonila ve prospěch jedné dominující síly – Francie – a to bylo pro ostatní mocné neakceptovatelné. Chytré nebylo ani to, že ze svých sourozenců dělal evropské krále. Josef byl králem neapolským a poté španělským, Ludvík králem holandským, švagr Murat, manžel sestry Karolíny, králem Neapolským, nejstarší sestra Eliška se stala velkovévodkyní toskánskou a pro nejmladšího bratra Jeronýma dal vytvořit na severu Německa království Westfálské. Toto obsazování tradičních monarchií francouzskými „parvenü“ budilo u etablovaných královských rodů silnou nevůli. Napoleon po roce 1809 vykřikoval, že Evropě „vnutí mír“, že bude „mír diktovat“. To bylo naprosto nemožné. Mír může vzniknout jen na základě konsenzu, mír vnucený strachem nemůže být trvalý. O tom se bolestně přesvědčil v roce 1813, kdy mu nejprve vypovědělo poslušnost pokořené Prusko a pak se od něj odvrátilo i spojenecké Rakousko (které také ještě nezapomnělo na své pokoření z roku 1809. Jestliže se tedy Napoleon domníval, že právě svatbou s Marií Luisou vstoupil do společnosti urozených korunovaných hlav, měl z toho pocitu vystřízlivět. Pro cara Alexandra nebo císaře Františka byl vždy jen povýšencem a plebejcem, který uchvátil svévolně císařskou hodnost. Když označoval cara Alexandra za spřízněnou duši a svého bratra (myslel si, že mu tím lichotí, koneckonců ho právě u Pruského Jílového porazil), akceptoval Alexandr tento „kompliment“ se štítivou odtažitostí.

               Charakteristické bylo, že ho Rakousko v roce 1813 opustilo ne na základě jeho vojenské slabosti (právě vyhrál nad Rusy a Prusy tři bitvy), ale na základě jeho psychické lability, kterou geniální Metternich správně ohodnotil jako výraz slabosti. A se slabým panovníkem nehodlal zůstat ve spojeneckém vztahu, protože slabí nakonec prohrají.

               Tečku za jeho kariérou pak udělaly chyby, které jako by náhle přenesl ze svých politických katastrof do podoby vojenské. U Lipska si nezabezpečil cestu k ústupu, protože na možnou porážku ani nepomyslel (přestože proti jeho 150 000 vojákům stála přesila 330 000 nepřátel). A u Waterloo tvrdohlavostí danou zřejmě i stále rostoucími zdravotními problémy vyčerpal armádu a poslal na smrt i svou jednotku nejvěrnější – Starou gardu.

               Jestliže tedy můžeme Napoleonu Bonapartovi jako vojáku klidně přiznat genialitu, s níž změnil způsob válčení, jako politik byl neobratný diktátor, nerozumějící tomu, co dělal. A tím pádem ani následkům svého chování.

               Že byl nakonec odsunut až na dalekou Svatou Helenu a tam snad dokonce otráven, bylo jen důsledkem snahy evropských národů na tu krvavou a nesmyslnou epochu svých dějin zapomenout. I když – minimálně na začátku svého působení – přinesly francouzské armády do Evropy myšlenky na demokracii a svobodu občanů a koneckonců i nový styl v oblékání a architektuře (Empír). Znamenalo to konec nabubřelého baroka s parukami, nepohodlnými obleky a krinolínami. Byl to začátek osvobození člověka, a šíření myšlenek osvícenství. Zda by se tak stalo, kdyby tyto myšlenky nebyly po Evropě šířeny Napoleonovými armádami, či zda by se tak stalo v jiném časovém horizontu, je těžko posoudit.  Zda bylo ale toto urychlení v šíření myšlenek svobody hodno oněch milionů mrtvých, to je jiná otázka. Tu si netroufám zodpovědět.

               Napoleon Bonaparte zemřel v Longwood House na ostrově Svatá Helena 5.května 1821 ve věku nedožitých 52 let.