Category: Povidky

Za dlouhé roky mé literární činnosti jsem občas napsal i krátké texty, jež pak nenašly uplatnění. S časopisy nemám smlouvy, na knižní sbírku povídek jich zase bylo málo a byly tématicky příliš rozptýlené. Proto chci využít možnost webu, abych je publikoval aspoň tady. Třeba si je někdo rád přečte a třeba se budou i někomu líbit.

Bratři – Povídka

 

Kníže si povzdychl a přešel k vchodu do stanu. Venku byl studený prosincový večer, vál ledový vítr, který před sebou hnal vločky sněhu. Nic, co by vládce lákalo k procházce. Ostatně to ani neměl v úmyslu. Čekal.

Vojáci pobíhali okolo stanů, krčili se okolo plápolajících ohňů, které nabízely aspoň trochu tepla. Museli si aspoň trošku pospat, aspoň trošku si odpočinout.  Odpočinutý voják bude mít zítra větší šancí přežít. Protože nazítří na ně čekala bitva. Zřejmě hrozná bitva, která bude stát velkou část jeho mužů život.

Kníže věděl, že jeho vojsko je silnější než vojsko nepřítele.  Měl víc vojáků, byli lépe živení, možná i lépe ozbrojení. Pokud bude všechno probíhat podle očekávání, musí zítra zvítězit. Ale kdo mu může zaručit, že bude všechno opravdu takto probíhat? Válka je zrádná věc, ruka boží či ruka ďábla může změnit běh dějin a nechat vyhrát slabšího. Bitva je vždy i věc štěstí. A věc sebedůvěry.

Kníže Vladislav si znova povzdychl. Právě ta sebedůvěra byla věcí, které by měl rád víc. Věděl, kdo proti němu stojí. Znal nejen jeho jméno a podobu, ale i jeho schopnosti.  Jeho vlastní bratr už svedl mnoho bitev, nesrovnatelně víc, než on sám. Většinu z nich prohrál, ale určitě se při svých porážkách hodně naučil. A žádná z nich ho nezlomila. Pokaždé se dokázal znova napřímit a znovu se vrhnout za svým cílem. A tím cílem byl pražský knížecí stolec. Stolec, na němž seděl Vladislav.

Když kníže pohlédl do dálky, přimhouřil oči a zaclonil si je dlaní, viděl v dálce planout ohně nepřátelského tábora. Možná by se tam dalo dokonce dostřelit šípem. Ale proč by to měli dělat? Teď ve tmě, kdy stejně mohou někoho trefit jen náhodou. Ale zítra? Kníže se otřásl. Děsil se zítřejšího dne, děsil se krve, kterou uvidí, křiku raněných, který uslyší a který se mu budou vrývat do duše. Ale bylo jeho povinností vést tuto válku. Jeho velmoži si jej zvolili za vládce a on přísahal, že je bude chránit před každým nebezpečím. Jeho biskup Milík, kterému říkali Daniel, mu sliboval boží přízeň a vítězství. Ale mluvil pravdu? Možná říkal, jen to, co si myslel, že chce kníže slyšet, koneckonců ho kníže do této funkce vyjmenoval. Proti vůli církevních hodnostářů, prelátů a opatů. A bez souhlasu císaře, který zemřel někde v dalekém sicilském Palermu. Biskup věděl, že sedí na svém biskupském stolci jen z milosti knížete.

Jenže kníže nechtěl slyšet pochlebování a marné sliby. Rád by znal pravdu. Vždycky chtěl znát pravdu, málokdy se ji dozvěděl. Jako když seděl ve vězení na pražském hradě. Nikdo mu neřekl, co se s ním má stát. Jaké úmysly s ním vládnoucí kníže biskup Břetislav Jindřich má. Zda ho nechá žít. Zda ho chce mít jen jako rukojmí, či zda se ho chce zbavit. Nikdo mu ani neřekl, že kníže je smrtelně nemocen, nevěděl ani, že odcestoval z Prahy. I o smrti Břetislava Jindřicha ve vzdáleném Chebu se dozvěděl se zpožděním. Až když přišli čeští velmoži, otevřeli dveře jeho vězení a posadili ho na knížecí stolec.

Teď na něm tedy seděl. S pocitem povinnosti, že své voliče nesmí zklamat. Jen kvůli tomu vytáhl prolévat krev. Krev, která se mu vždy hnusila. Vrátil se ke stolku v rohu stanu. Roztržitě si ulomil kousek chleba. Pohár s vínem nechal netknutý. Nesmí být opilý. Musí zůstat ostražitý a bystré mysli. Jsou chvíle, kdy jde o všechno. Nejen o život, o mnohem víc. O budoucnost země, o životy tisíců.

Závěs u vchodu se rozhrnul a vstoupil ozbrojený muž. Poklonil se knížeti a řekl. „Je tady.“

Vladislavem trhlo. „Sám?“ zeptal se.

„Jak jste se dohodli,“ přikývl muž.

„Má zbraň?“

„Už ne,“ ušklíbl se muž a ukázal knížeti krátký meč.

„Dobrá,“ přikývl Vladislav. „Vpusť ho dovnitř.  Ale zůstaň před vchodem do stanu.“

„Spolehni se, výsosti,“ zašklebil se muž. „Kdyby na tebe jen sáhl prstem, useknu mu hlavu.“

„Raději nebuď sám,“ napomenul ho Vladislav. „On se umí rvát.“

Muž se opovržlivě ušklíbl a vyšel ze stanu. „Kníže na tebe čeká, pane,“ řekl a bylo slyšet, jak si užil toho oslovení „pane.“

Do stanu vstoupil muž středního věku. Sklonil se, ne ale z úcty před knížetem, nýbrž jen proto, že vchod do stanu byl pro něho nízký. Byl to velký chlap, ale když na něj padly odlesky ohně, bylo vidět, že je neobyčejně krásný. Štíhlý, vysoký, s velkýma očima, jemnými rysy tváře a řeckým rovným nosem.

„Vítej, bratře“ řekl Vladislav.

„To jsi nemyslel upřímně,“ ušklíbl se jeho protějšek. „Určitě bys mě raději viděl někde za horama než tady v tvém stanu. Ale chápu tě. Vždy jsi byl diplomat, slušný pozdrav patří k začátku politického jednání, i kdybychom náš protějšek viděli nejraději mrtvý.“ Přešel energickým krokem ke stolu a posadil se proti vládci. Sám si nalil vína do prázdného poháru a vyprázdnil ho.

„Odkud ho máš?“ zeptal se. „Dobré.“

„Z Rakouska,“ řekl kníže.

„Neotrávil jsi ho, že?“ zeptal se Přemysl.

Vladislav zavrtěl hlavou.

„Vím, že se ti dá věřit,“ řekl Přemysl. „Proto jsem přišel.“

„Tobě ne,“ připomenul Vladislav.

„V tom máš pravdu. Kdybys přišel do mého ležení ty, nevím, zda bych odolal pokušení:“

„V tom se lišíme,“ řekl Vladislav zamyšleně.

„Nejen v tom,“ odpověděl Přemysl.

„Máš pravdu,“ přikývl kníže. „Tys vždycky toužil po moci. Tys chtěl vždycky vládnout. Já ne.“

„Je na tom něco špatného?“ vzrušil se Přemysl. „Jsem členem knížecího rodu, mám na vládu nárok.“

„Jenže jsi svou úlohu tak úplně nezvládl. Jak dlouho ses na trůně udržel? Dva roky? Ani ne. Možná se od tebe odvrátil Bůh. Na čích rukou lpí krev knížete Václava? Za zločinem následuje trest. Někdy až na věčnost, někdy ale už na zemi.“

„Já ho nezabil,“ namítl Přemysl nevrle. „Utekl ze země. Nemůžu za to, že to vzal špatným směrem.“

„Vévoda Albrecht míšeňský byl tvůj švagr, že? A Václav prostě zemřel. Jen tak. Ty jsi za něj neztratil ani slovo. Ani za jeho smrt, ale ani za jeho propuštění.“

„Nechej toho. Osud mě potrestal, můj milovaný strýček se spojil s císařem i salcburským arcibiskupem a vyhnali mě ze země. Možná to tak mělo být, možná jsem měl ještě zrát.  A hlavně, kdybych tehdy nemusel utíkat, nebyl bych poznal ji.“

Vladislav se na něj překvapeně podíval. „Koho?“

Přemyslova tvář dostala téměř zasněný výraz. „Ji,“ zopakoval. „Konstancii.“

Vladislav nemusel nechápavý výraz předstírat. Skutečně nechápal. „Kdo je Konstancie? Jsi přece ženatý! Tvá žena Adléta žije. A máš dospělého syna.“

„Kdybys ji poznal, taky bys zapomněl na to, že jsi ženatý. To je uherská krev, můj milý. A mládí, sedmnáct let! To je vášeň v nejčistější podobě. A ten půvab! Něco takového jsem ještě nikdy nepoznal.  A že jsem toho už zažil!“

„Maďarka,“ pochopil Vladislav. „Tvá uherská souložnice.“

„Žádná souložnice. Žádná selka, zemanka ani baronka. Pravá uherská princezna,“ opravil ho Přemysl. „Členka královského rodu. Sestra byzantské císařovny Markéty. Dcera krále Bély třetího.“

„A ta na tebe v Uhrách čeká?“

„Nečeká. Je tady. Se mnou. V mém vojenském táboře. Každou noc jsme spolu, každou noc se milujeme.“

„Až na tu dnešní,“ ušklíbl se Vladislav. „To tedy byla od tebe velká oběť, žes přišel sem za mnou.“

„Nehodlám tu s tebou klábosit celou noc. Myslím, že to do mého tábora stihnu ještě před svítáním. Bude na mě čekat.“

Vladislav se náhle rozesmál. „Tak teď ti poprvé začínám závidět, bratře.“

Jeho smích byl nakažlivý. Přemysl se rozesmál taky. „Máš co.“

„Jenže zítra už bude tvoje Konstancie možná vdova.“

„Nejsme oddáni,“ opravil ho Přemysl.

Vladislav zase zvážněl. „Je velmi pravděpodobné, že jeden z nás zítřek nepřežije.“

„A to by byla škoda,“ odpověděl Přemysl.

Vladislav se na něj překvapeně podíval. „Myslel jsem, že si věříš.“

„Taky že si věřím,“ odtušil Přemysl. „Máš možná víc vojáků. Ale ti moji jsou lepší.  Zkušenější. A věrnější. Mladí silní chlapi toužící po dobrodružství. Po vítězství a po kořisti. Víc než ti tvoji. Přísahali mi, že jsou připraveni buď zemřít, nebo zjednat sobě chléb a svému pánovi Přemyslovi knížectví. My zítra zvítězíme. Zapomněl jsi, jakou věrností se vyznačují čeští pánové? Při prvním náznaku potíží tě opustí a přeběhnou ke mně. Tak jako nechali ve štychu mně, když proti mně stál Břetislav Jindřich. A že potíže nastanou, na to se spolehni.“

„Tehdy se báli císaře,“ namítl Vladislav. „ A císař je mrtvý. Říše nemá vládce. Nemá nikoho, kdo by rozhodl, zda se na pražský trůn hodím víc já nebo ty. Který by byl ochoten jednomu z nás krýt záda a poslat mu na pomoc vojsko. Tohle bratře je tedy naše soukromá rodinná záležitost.“

„Právě,“ přikývl Přemysl.

Vladislav se na něj překvapeně podíval. Nevěděl, co má říci.

„Právě,“ zopakoval Přemysl. „Je to naše rodinná záležitost. Jak se dnes domluvíme, tak to bude platit. Nebude nikoho, kdo by naši domluvu zpochybňoval.“

„Domluvu?“ nechápal Vladislav. „Pozval jsem tě, abych tě vyzval k opuštění země. Abych zabránil krveprolití. Nemám rád prolévání krve.  A už jí v této zemi teklo dost.“

„Já proti prolévání krve nic nemám,“ řekl Přemysl klidně.  „Ne, že bych ho vyhledával, je mi milejší, když krev neteče, ale když to musí být, tak ať teče. Třeba i proudem. Takže se určitě nestáhnu, s tím nepočítej.“

„Prohraješ,“ řekl Vladislav naléhavě. „Prohraješ a zemřeš. A s tebou možná i ta tvá vášnivá mladá uherská princezna. Obrať se na ústup, dokud je čas. Nebudu tě pronásledovat. V Uhrách tě přijmou. Princové tam mezi sebou vedou válku. Jak tě znám, přidáš se k tomu lepšímu a s ním zvítězíš. Tvůj švagr ti daruje velký kus země. A Adléta tě v Uhrách hledat nebude. Budeš tam mít po boku své nové ženy krásný život. Proč chceš raději zemřít?“

„Nehodlám zemřít,“ řekl Přemysl. „A nehodlám už zase utíkat. Toho jsem si už užil víc než dost. Ať si to uherští princové vybaví mezi sebou stejně jako my dva. Jako rodinnou záležitost. Ale ber na vědomí – tvé vítězství bude mít smysl, jen pokud mě zabiješ, bráško. Protože, když odejdu živý, vrátím se znova. A lépe připravený.“

„Nechci tě zabít,“ namítl Vladislav.

„Jenže budeš muset,“ řekl Přemysl ostře. „Jestli chceš vládnout, musíš ukázat tvrdost. Tvrdost, která se nesmí zastavit ani před vlastním bratrem. Vpadl jsem do země s vojskem, nesmím odejít nepotrestán. Jak dlouho si myslíš, že se udržíš na trůně, když mě necháš odtáhnout? Jak dlouho ti budou všichni ti Milotové, Vlaslavové a Bořitové věrní? Potřebovali tě, neměli nikoho jiného, tak tě vytáhli z tvé kobky. Věří, že jsi jim zavázán a že jim zavázán zůstaneš. Že budeš na odměnu dělat, co oni chtějí. Pokud to neuděláš, skončíš znovu ve sklepě, to ti zaručuji. Možná bez očí a možná i bez nějakého jiného orgánu. To už přece v Čechách bylo. Není dobré muset být vděčný za vládu svým poddaným. Musíš odstranit všechny, kdo ti k tvému úřadu pomohli a nahradit je těmi, kteří budou za své úřady vděčni tobě. Máš na to sílu? Dobrá, vyjmenoval sis svého biskupa.  To byl dobrý tah, překvapil jsi mě, že dokážeš být tak cílevědomý. Ovšem jeho předchůdce, náš milý strýček, uvolnil cestu dobrovolně, zemřel bez tvého přičinění. Jsi ale schopen odstranit své voliče, kteří dobrovolně umřít nebudou chtít? Třeba i vraždou?“

„Vládnu v souladu s mými pány,“ namítl Vladislav.

„Blbost,“ opáčil Přemysl. „Sloužíš jim. A pokud jim sloužit přestaneš, když už si na to jednou zvykli, bude po tobě veta. Natolik už mé Čechy znám, můj milý. Nechej si poradit od staršího bratra. Budeš muset hodně zabíjet. A začít budeš muset zítra se mnou. Jinudy cesta na pražský trůn nevede.“

„Já už na něm sedím,“ upozornil ho Vladislav.
Přemysl se rozesmál. Znovu si nalil vína, když se napil, podíval se bratru do očí a nadechl se vína. Rozkašlal se, až se mu z očí vyhrnuly slzy.

„Ten byl dobrý,“ řekl pak. „Netušil jsem, že dokážeš být tak vtipný.“

„Co chceš?“

„Ten tvůj trůn. To je přece jasné.“

„Proč bych ti ho měl odevzdat?“

„Protože se za knížete hodím víc než ty. A protože to bude dobré pro celou naši rodinu. A pro naši zemi. Podívej, brácho, já proti tobě nic nemám. Já vím, že ses mi do cesty nepostavil o své vůli. Mám tě v podstatě rád. Ale vím, že se na hodnost knížete nehodíš.“

„Protože jsem čestný? Protože si stojím za svým slovem?“

Přemysl přikývl. „Teď jsi trefil hřebík na hlavičku. Právě proto. Jsi vypočitatelný, udáš směr a jdeš po něm. Není těžké ti nastavit past, když tví nepřátelé znají cestu, po které se vydáváš. Já jsem zvyklý směr měnit. Slova jsou jen slova, sliby jen sliby. Činy jsou důležitější, ty vedou k úspěchu. I když jsou v rozporu se slovy a sliby nebo možná právě tehdy. Můj směr nikdo neodhadne, nastavit past mně je proto mnohem obtížnější.“

„Přece ti nemůžu odstoupit knížecí trůn jen tak!“

„Proč ne?“

Vladislav na něj zíral s otevřenými ústy. Poprvé se napil vína. Cítil, jak mu chladivá tekutina stéká hrdlem, které bylo náhle zcela vyprahlé.

„Co by tomu řekli? Ti všichni, kteří mě následují. Kteří jsou ochotni zítra za mne položit život.“

„Nebuď směšný!“ zasmál se Přemysl. „Ani jeden není ochoten položit život za tebe. Každý bojuje jen za sebe a za své zájmy. Věří, že v tvých službách jich dosáhne snadněji než v mých. To je vše. Pokud jim půjde o život, změní stranu. Jako vždy.“

„Čeští páni se tě bojí, bratře.“

„Možná jen ti, kteří mě tehdy před čtyřmi lety zradili strýčkovi. Slíbíme jim společně amnestii. A já ji, z lásky k tobě, i dodržím. Aspoň z větší části.  Pár jich popravit musím, to se rozumí, ale jinak jsem ochoten být milostivý.“

„Zaručil jsem se jim, že je před tebou ochráním. Jsem povinen svůj slib dodržet.“

„Nechej toho,“ řekl Přemysl skoro prosebně. „Nevidím rád, když se můj malý bráška trápí.“

„Vždycky ti bylo ukradené, zda se tvůj bratr trápí.“

„To může být pravda. Ale dnes mi to jedno není. Z trudných myšlenek můžou vzniknout zoufalé činy. Chci, abys zůstal vypočitatelný, jako jsi byl vždy. Nabízím řešení. Pro nás oba.“

„Že se ty staneš knížetem a já budu mrtvý, není pro mě žádné dobré řešení,“ namítl Vladislav.

„Proč bys měl být mrtvý?“ podivil se Přemysl. „Já tě přeci potřebuji. A potřebovat budu.“

„Ty mi tedy slíbíš, že mě nezabiješ,“ řekl Vladislav. „Vyhlásíš to dokonce před shromážděnými vojáky.“

„Samozřejmě,“ přikývl Přemysl.

„A den nato na svou přísahu zapomeneš a pošleš ke mně svého vraha. Znám tě, bratře, přísahy pro tebe neznamenaly nic jiného než prázdná slova.“

„Dobrá, dobrá.“ Přemysl pozdvihl ruku a obrátil ji dlaní proti knížeti na znak souhlasu. „To vím. Moje přísaha, že se ti nic nestane, není samozřejmě žádnou jistotou. To chápu. Ale podívej se na to jinak. Sám se na trůně taky udržím jen stěží. Potřebuji pomoc, podporu. Kdo mě může podpořit lépe, než vlastní bratr? Proč bych tě měl zabíjet, když tě potřebuju?“

„Protože budu znamenat alternativu. Ke které by čeští pánové mohli sáhnout, pokud tě budou mít plné zuby.“

„V okamžiku, kdy se veřejně vzdáš knížecího titulu, už žádnou alternativou nebudeš. Aspoň žádnou spolehlivou. Mám pro tebe návrh. Staň se moravským markrabětem. V mých službách. Ještě dnes, hned když vyhlásíš svou abdikaci, tě jím jmenuji.“

Vladislav svraštil čelo. „Proč moravským markrabětem?“

„Protože naši moravští příbuzní, to je klubko zmijí. Už ochutnali moci a budou po ní bažit dál. Někdo je musí udržet pod kontrolou. A já ti důvěřuju.“

„Mám tedy přenechat popravování v Čechách tobě a popravovat na Moravě?“ zeptal se Vladislav se sarkasmem v hlase.

„Nemusíš přece popravovat,“ řekl Přemysl klidně. „Provinilce prostě pošleš do Prahy. Já se o ně postarám. Ty si zachováš čisté ruce. Není to právě to, co jsi vždy chtěl? Podívej se na věc reálně. Pokud budeme držet spolu, nikdo nás neporazí. Doplňujeme se tak skvěle, že to lépe ani nejde. Ty jsi ten moudrý, já jsem ten bojovný. Ty jsi dobrý, já zlý. Já jsem ten, kdo touží po moci a ty ten, kdo se jí bojí. Pod mou vládou se bát nemusíš. Budu ti vždycky krýt záda. A Morava bude pevnou součástí Českého knížectví. Pevnějším než kdy byla.  Už žádné masakry jako u Loděnice. Čechy a Morava spolu budou nažívat v míru. Jako dva bratři.“

„Morava bude tím mladším bratrem,“ poznamenal Vladislav. „Odsouzená k tomu, aby poslouchala.“

„Vidíš, jak mi skvěle rozumíš,“ vykřikl Přemysl a vypil pohár jedním douškem. „Tak co říkáš na můj návrh. Líbí se ti, co? Poznám, když se ti něco líbí.“

„Jen jsem o něm začal přemýšlet,“ opravil ho Vladislav.

„Tak si pospěš. Nemáme času nazbyt. Ráno bude pozdě. A kromě toho se ještě musím stihnout vrátit dnes v noci do mého tábora. Čeká na mě, víš kdo…“

„Pokud na tvůj návrh přistoupím, zachráníme stovky, možná tisíce životů. Jenže já jsem přísahal mým velmožům. Když je zradím, bude to hřích.“

„Neboj. Udělám toho tvého biskupa Milíka nebo Daniela nebo jak se vlastně jmenuje, mým osobním kaplanem. Bude rád, že nepřijde o krk a zůstane v úřadu. Bude za to nám oběma vděčný. Dá ti rozhřešení. Pokud by nechtěl, vyjmenuji na jeho místo někoho, kdo k tomu bude ochotný. Ale on ti ho dá. Proč by neměl? Z hrdosti? Vyjmenoval jsi ho přece právě proto, že žádnou nemá. Nebo se mýlím? Bude sloužit mně stejně věrně, jako by soužil tobě. Možná bude mít ze mě víc strachu než by měl z tebe, to mu ale při výkonu služby nebude v žádném případě vadit. Někdy je strach dokonce prospěšná věc. Biskupa, jako byl náš zesnulý strýček Břetislav, si dovolit nemůžeme. A ani nechceme, v tom jsme, doufám, zajedno.“

Vladislav mlčky přikývl.

„Takže co brání, abychom uvedli náš plán ve skutek?“

„Tvůj plán,“ opravil ho Vladislav.

„Ty víš, že je to náš společný plán. Že to napadlo mne, je naprosto vedlejší. Uskutečníme ho spolu. Upevníme moc přemyslovského rodu. Navždy. Už žádné boje, žádné mocenské zápasy. Přineseme zemi mír a klid. My dva, společně.“

„A jak chceš ten plán uvést ve skutek?“

„Dáme svolat tvé vojáky. Předstoupíme před ně společně a seznámíme je se skutečností, že já se stávám českým knížetem a ty moravským markrabětem. Pak se mnou odjedeš do mého tábora, nenechám tě tady té zvěři napospas. Tam oznámíme totéž mým vojákům. A pak bude velká slavnost, ať se hoši společně pořádně opijí. Seznámím tě s mou novou ženou. Bude se ti líbit. Budeš ji mít rád. Každý ji má rád. Kněžna, kterou její lid miluje, je velkou oporou vládce. S ní po levici a s tebou po pravici, kdo by mě mohl z trůnu ještě vyhnat?“

„Nový císař?“

„Který? Otto nebo Filip? Welf nebo Štauf? U nich to není, na rozdíl od nás, rodinná záležitost. V Říši proti sobě bojují dvě rodiny, které se už sto let nenávidí na smrt. Jeden z nich nepřežije. A my se přidáme k vítězi. Že jsme mu v jeho boji nepomohli? Copak jsme neměli svých starostí dost? To přenechej mně, bratře, na tuhle hru nemáš ani nervy ani vlohy. Já to zvládnu. Budu císařovou pravou rukou, jedno, kdo to nakonec bude. A za to získám pro českou knížecí korunu privilegia, jaké jsme ještě nikdy neměli. Možná i královskou korunu. Nejen pro mě, ale i pro mé potomky. Pro naši rodinu, rozumíš.“

Vladislav si jej užasle prohlížel. Znovu se napil vína, aby svlažil vyprahlé hrdlo, kterému chyběly sliny.

„Máš velké cíle.“

„Které by tebe ani nenapadly, že? Není to důkaz, že jednáme správně?“

Vladislav chvíli mlčel. Pak vstal. Přemysl povstal taky. Pak si oba bratři padli do náručí.

„Díky, bratře,“ řekl Vladislav.

„Ty děkuješ mně?“ užasl Přemysl.

„Taková je povinnost moravského markraběte. Samozřejmě by mě potěšilo, kdyby český kníže poděkoval i mně. I když u něj, to na rozdíl ode mne není povinné.“

Přemysl ho sevřel v náručí. „Díky, bratře. Samozřejmě, že děkuji. A nikdy nezapomenu. Na to se můžeš spolehnout.“

Vladislav pokročil k východu ze stanu. „Bořito,“ zavolal. Do stanu vstoupil onen ozbrojený muž, který celou dobu hlídal před vchodem.

„Ano, výsosti.“

„Dej svolat vojáky. Zapalte pochodně, aby bylo v táboře světlo jako ve dne. Ať přijdou všichni. Musím jim něco důležitého oznámit. A,“ dodal a obrátil se k Přemyslovi, který stál za ním. „vrať mému bratrovi zbraň.“

„Já nevím, výsosti,“ řekl Bořita. „Je to rozumné?“

„Už se ho nebojím,“ řekl Vladislav.

„Vzdal se?“ rozzářil se Bořita. „Ale přesto. Je možné mu důvěřovat?“

Vladislav přikývl. „Ano, je. Věř mi, že děláme to, co je správné. Nikdo z vás nezemře, to je přece dobrá zpráva.“

Bořita pokrčil rameny a poněkud váhavě podal Přemyslovi meč. Ten jej přijal a podal Vladislavovi. Bořitovy oči se rozzářily.

„Svolej vojáky,“ poručil Vladislav. „Dělej. Do rána musíme ještě do nepřátelského tábora. Aby se nezačali strachovat o svého vůdce. Musíme všem vysvětlit, že už není třeba se bát.“

Bořita zmizel. Vladislav vrátil meč Přemyslovi. Ten jen zastrčil za pás.

„Bude to pro ně překvapení,“ řekl. „Stráví to?“

Vladislav se k němu překvapeně obrátil. „Pochybuješ? Ty? Já ne.“

Přemysl spokojeně pokýval hlavou. „Byla to dobrá noc. Hodně dobrá noc. Nejen pro nás dva, ale pro celou zemi.“

 

K tomuto rozhovoru mohlo dojít 6. prosince 1197. Jeho výsledkem byla stabilizace politických poměrů v českém knížectví, které mělo být brzy povýšeno na království a stát se dominantní mocí ve střední Evropě.

Vánoce

 

Povídka z roku 1988, kdy byly ještě pobyty v nemocnicích podstatně delší než dnes a zabezpečení pacientů doma – například kyslíkem – bylo ještě jen hudbou budoucnosti. Proto prosím o patřičný odstup a pochopení. Způsoby léčby se od té doby revolučně změnily, lidé se ale změnili jen málo. A o ty jde především.

 

 

Lidské osudy bývají komické, tragické nebo tragikomické. Ty třetí nemám rád, připadají mi falešné.

A tenhle příběh začal doslova tragikomicky. Uprostřed vizity odvolali primáře k telefonu, Chvíli poslouchal a sledovali jsme, jak se mu na tváři šíří výraz nesouhlasu. Napjali jsme pozornost, ale to už primář omluvně pokrčil tameny, dělal to vždy, když musel něco odmítnout, ať už ho ten druhý viděl či neviděl, ba zlé jazyky tvrdily, že takhle vzdychá i při vyřizování korenspondence. Primář si tedy povzdechl, pokrčil rameny a trpělivým hlasem začal vysvětlovat:

„Ne opravdu, vzali bychom vám ho, ale musel bych vyklidit jeden celý pokoj… Ne, nemůžu… Ne, nevím…“ potom chvíli koukal na už němé sluchátko a  zavěsil.

„Volali z ARO,“ vysvětlil  za chvíli. „Zresuscitovali tam nějakého už mrtvého dědu a teď zjistili, že má pokročilou rakovinu plic.“ Rozhlédl se po našich napjatých tvářích a dodal: „Chtějí, abychom si ho vzali my na internu.“

„To přece nepřipadá v úvahu!“ vyjel zástupce primáře Vaněk. „Kam bychom ho dali?“

„No právě,“ pravil primář nešťastně. „Oběh mu sice obnovili, ale nedýchá, takže ho mají na respirátoru. A kam se nám tady na internu vejde respirátor?“

„Na intenzivku,“ pronesl jsem, aniž bych o svých slovech uvažoval.

Vedoucí lékař intenzivní jednotky vyrostl rázem o půl metru. „Intenzivka je na zachraňování akutních stavů. Ne na dochovávání živých mrtvol.“

„Dobře, dobře,“ tišil primář vzedmuté vášně. „Řekl jsesm jim, že jim ho budeme muset nechat.“

„Když si ho vzkřísili, ať si ho nechají,“ uzavřel zástupce Vaněk debatu a nikdo sse neodvážil podotknout, že jeho věta není humánní. Málokdo si k jeho výrokům dovolil něco podotknout.

Uplynul týden a na historku se pomalu zapomnělo, když k nám na ranní sezení náhle vpadl primář anestesiologie Malý.

„Jdu kvůli dědovi Lopuchovi,“ zahlaholil na náš sbor a když viděl samé nechápavé tváře, upřesnil: „No přece kvůli tomu dědovi s rakovinou, co jsme ho vrátili mezi živé. Myslím, že se mu jiný svět ještě nechce. Včera jsme ho odpojili od respirátoru a dýchá už sám. Takže byste nám ho mohli konečně vzít. Já tu jeho postel potřebuju.“

„A my snad ne?“ vybuchl zástupce Vaněk. „Máme plnou obložnost, hromadu lidí objednaných. Na vaše omyly skutečně nemáme místo.“

Primář Malý zbrunátněl, ale tehdy se už do věci vložil náš šéf. S výrazem, jaku by mu tahali zub, což byl jeho obvyklý výraz, když šlo o volná místa, řekl smířlivě: „Tak ho tedy k nám dnes odpoledne přeložte.“

„Já se na to vykašlu,“ Zanadával Vaněk.

„Neboj se,“ vyštěkl na něj  Malý, „nebude ti tu postel zabírat dlouho.“

Sympatizoval jsem s oběma primáři, ale přesto se mě nepříjemně dotklo, když jsem se odpoledne dozvěděl, že dědu Lopucha přeložili zrovna na jeden z mých pokojů. Moje mladá duše se bouřila proti tomu, abych dochovával ztracené případy. Ještě jsem stále toužil po elegantních diagnózách, po vyléčených lidech, kteří by mi při loučení děkovali a cítili se dlužníky. Někdy se to stávalo. Ale bylo jasné, že děda Lopuch takový případ nebude.

„Nic si z toho nedělej,“ smál se mi šéf intenzivky, který v tom cítil zadostiučinění za mou neuváženou poznámku, která ohrozila klid jeho oddělení. „Na tom dědovi aspoň nic nepokazíš. Vyléčitelné pacienty přenechej zkušenějším.“

Překousl jsem v zubech nadávku.

Měl bych asi taky říct něco o sobě. Byl jsem elév oddělení, na vzdělávací místo z interny jsem se dostal teprve před několika měsíci, tedy právě dost dlouho, aby člověk vystřízlivěl z iluze, že něco umí. A taky z iluze, že každá sestřička, se kterou budu sloužit noční, se mnou bude chtít spát. Nakonec jsem byl rád, že aspoň nahrubo zvládám svých dvacet pacientů a primář mi mluví do duše jen jednou za čas a mezi čtyřma očima a smířil jsem se i s tím, že můj snubní prstýnek působí na sestřičky jako repelent na komáry. Zvykl jsem si na práci i na umírání.

Ne, můj počáteční vztah k tomu vyhublému a podle mého soudu apatickému dědovi nebyl právě kladný. Viděl jsem tu postel poznamenanou smrtí a tak jsem jen krátce a formálně odbyl vizitu a šel jsem dál. Dnes už to můžu přiznat i svému vlastnímu svědomí – čekal jsem – a to dost netrpělivě – kdy děda zemře. Jenže on neumíral.

Bylo to možná na třetí, možná až čtvrtý den, kdy jsem mu zase jednou krátce a víceméně formálně přiložil fonendoskop na hrudník a na záda aniž jsem si všiml, že děda Lopuch už zase vnímá svět.

„Pane doktore,“ řekl najednou, když jsem znuděně naslouchal jeho srdeční akci.

„Nemluvte, když vás vyšetřuji,“ napomenul jsem ho mechanicky se sluchátky v uších, ale potom jsem je v úžasu z těch uší vytáhl. „Vy mluvíte?“

Dědek se začal smát, Tom ne uzemnilo úplně. Člověkm jenž měl být vlastně už na onom světě se otřásal tichým smíchem. A s ním i ostatní tři pacienti na pokoji.

„Už od předvčerejška,“ řekl pan Klein na posteli u dveří. „Jenom vy jste si toho ještě nevšiml.“

Cítil jsem, jak rudnu studem. Nejradši bych byl z pokoje utekl, jenže to se nedalo.

„A co chcete, pane Lopuch?“ zeptal jsem se přiškrceným hlasem.

„Nezlobte se, pane doktore,“ řekl ten překvapivě živoucí dědek. „Víte, dcera přinesla tašku jablek, moc se jí letos urodily, tak jsem si myslel, jestli třeba nemáte rodinu, že by se vám hodily.“

„V žádnném případě,“ zašermoval jsem rukama a na malou chvíli jsem pocítil, že bych mohl přece jen získat vrch. „Za přijetí úplatku bych mohl být trestaný. Přece mne nechcete dostat do maléru. Ostatně, je to pro vás. Jste na pokoji čtyři, nějak si už s těma jablkama poradíte.“

„V tom je právě ten problém,“ namítl Klein. „Ta jeho dcera nás asi chce zničit, nosí mu jabka každý den. Co se mne týče, já už jablko nebudu moci vidět do zimy!“

„Vezměte si je, pane doktore,“ zaprosil děda Lopuch. „To přece není žádný úplatek. Udělejte mi tu laskavost.“

Ani nevím, jak jsem se z toho pokoje dostal. Ale potom jsem seděl v mém inspekčním pokoji, před sebou tašku jablek a uvažoval jsem, co s nimi.

Jako by se na mne šklebily. Vzal jsem je od umírajícího člověka, jemuž stejně nemůžu pomoci. Mám je vyhodit?

Ale potom se mi vybavily dědovy ruce, které probíraly tu různobarevnou úrodu, zatímco děda vysvětloval: „Tyhle veliká, červená jsou výborná na kompot, jíst se dají taky, ale už budou asi trochu sypká. Ale tahle žlutá, ta jsou výborná na jídlo, vždyť uvidíte – a děti se po nich můžou utlouct. A je tam i pár jonathanů, ty odložte, to jsou vánoční jablka, nejlíp chutnají až pod stromečkem.“  V očích se mu zaleskly slzy. Ty slzy asi rozhodly, že jsem tu těžkou tašku odvlekl domů a nemusel jsem pak lhát, když se mne děda na druhý den ptal : „Chutnaly?“

„Dcera se mohla ujíst,“ řekl jsem už s úsměvem.

„Máte dceru?“ zeptal se děda, ale hned pokračoval sím. „Já mám dvě. Moc hodné holky. Jitka za mnou chodí každý den, to je tak, co mi nosí ta jabka. Helena je daleko, odstěhovala se z města, ale psala mi už dvakrát, že přijede, možná už tuhle neděli.“

„Máte dcery hodně rád, že? Máte už vnoučky?“ zeptal jsem se.

„Jo, pane, pět,“ prohlásil děda hrdě. „My jsme jako rodina vždycky drželi pohromadě. I když je Helenka s mužem daleko. Hlavně vánoce – to byly vždycky krásné svátky. Sešli jsme se všichni, já s mojí nebožkou, Helenka se svým Honzou a Jitka s Evženem a kolem stromečku lezli všichni moji vnukové. Teď už nelezou, už jsou velcí, ale i tak je hezké, když se všichni sejdeme. Co mi umřela žena, chodívám na vánoce k Jitce, ale Helenka přijíždí taky každý druhý rok, letos je zase jeden takový. Zazpívali jsme si vždycky koledy, moje žena byla nějaká zpěvačka, rozdali jsme si dárky a potom si pustili pohádku. Na tu jsme se vždycky všichni těšili. Koukali jsme na pohádku, jedli jsme jablka nebo bramborový salát a pili vínko. To bylo strašně krásné, já nevím, jestli mi rozumíte, pane doktore.“

„Rozumím,“ řekl jsem trpělivě, ačkoliv jsem věděl, že mi utíká drahocenný čas vyhrazený na vizitu.

„Člověk s roky blbne, víte? Představte si, že já se na tu pohádku těšil rok od roku víc. Pomalu víc,  než ty děcka. No jo, starý člověk se zase stává dítětem, to je podle přírody, ne?“

„Je, dědo. Ale nic si z toho nedělejte, já se na ty pohádky těším každý rok taky.“

„Škoda, že se těch letošních vánoc nedočkám,“ posteskl si děda.

„Proč byste se nedočkal?“ reagoval jsem podle nacvičené rutiny a tehdy se mi hlas nalomil, pocítil jsem jeho faleš a začal jsem klouzat po šikmé ploše, na níž jsem se neměl čeho zachytit.

„Protože mám rakovinu,“ řekl děda přes slzy úplně tiše. „A protože jsem byl už jednou mrtvej.“

Díval jsem na toho malého seschlého dědečka, v němž tlela a skomírala jikřička života a najednou jsem dostal hroznou odvahu a vůbec jsem si nepřipadal falešný, když jsem řekl: „Pane Lopuch, vy se těch vánoc dočkáte.“

A on poznal, že nelžu a vděčně mi sevřel ruku.

Primář jen kroutil hlavou. „Poslouchej, Tomáši, co ses do toho tak najednou zažral? Dobře, poslal jsi sputum na cytologii a máš diagnózu, pravděpodobnou, to zdůrazňuji. Ale proč mu chceš dávat cytostatika?“

„Protože je to malobuňkový karcinom a ten na cytostatika zabírá.“

Primář obrátil oči k nebi. „Dědovi stejně nepomůžeš, jenom mu přivodíš vedlejší účinky léčby, nechej ho odejít v klidu. Viděl jsi přece jeho rentgen a jeho samotného máš na očích každý den. Nemá to žádnou cenu, abychom ho ještě trápili nějakou léčbou. Ten člověk má před sebou týden, maximálně dva týdny života a léčba mu jen prodlouží utrpení. Myslíš, že přemluvíš onkologa, aby ti tu léčbu povolil? Chemoterapie má význam jen, když může prodloužit pacientovi život. A taky nemá cenu, abys dráždil Vaňka. Víš, že jsme dědu přijali přes jeho odpor a snahu prodloužit mu život bude brát jako útok na sebe.“

„Vy se bojíte?“ vyklouzla mi otázka.

„Já se ho bát nemusím,“ zpražil mě šéf ledovýmhlasem. „ Ale já ručím na to, aby oddělení běželo a aby to v něm klapalo. Proto nemohu  a ani nechci válčit s Vaňkem, který je skvělý odborník a nelíbí se mi ani možnost, že Vaněk zanevře na tebe. Komu to prospěje, co myslíš?“

„Možná dědovi Lopuchovi,“ řekl jsem nerozhodně.

Primář mlčel. Pak svým typickým pohybem pokrčil rameny. „Dělej jak myslíš. Pokud onkologa přesvědčíš! Máme na oddělení Thiotepu. Jdi za vrchní sestrou a domluv se s ní. Mám pocit, že ti o něco jde. Věřím, že ne o naschvály.“

V den, kdy jsem starému Lopuchovi poprvé vypustil z hrudníku skoro dva litry vody, vstříkl do hrudního koše drahé cytostatikum a uprosil jsem onkologa, aby začal s chemoterapií, schytal jsem to od doktora Vaňka mírou svrchovanou.

„Chemoterapie je pro pacienty s určitou životní kvalitou a perspektivou. Ne, abychom si hráli na lidumily. Kdo bude léčit vedlejší účinky těch jedů? To vše samozřejmě jen mně na zlost, že ano? Ještě si o tom promluvíme. Ostatně, dědek ti nevydrží ani první kůru.“

Neměl jsem vlastně co říci. Do vánoc chyběl nekonečný prosinec s kouskem listopadu, předlouhý čas připomíjající klikatý tunel. Nebyl šance uvidět konec.

„Pán zástupce na vás křičel kvůli mně?“ chgtěl vědět děda.

„Ale kdepak, myslí si, že jsem mu něco udělal naschvál, víte?“

„Jo, vím,“ pravil děda. „Udělal jste mu to, že mne léčíte. Já už viděl lidí, mladý pane. A tak poznám, co v člověku je. A smrt na jazyku vám umožní podívat se každému zpříma do očí. Ten doktor vás nemá rád a protože se stejně nenávistně podíval i na mne, nemá vás rád kvůli mně.“

„Ale to si jen namlouváte,“ řekl jsem rychle.

„Nic si nenamlouvám,“ vybuchl děda. „Ale vy mu ukážete, určitě. Já nevím, co je v těch kapačkách, voni mně ostatní pacienti před nimi varovali a říkali, že po nich vystrčím kopyta, jenže mně nejde o ty infuze, víte? Mně jde o to, že mi někdo pomáhá. A my tomu doktorovi ukážeme.“

„Jo dědo,“ řekl jsem malomyslně. „My mu ukážeme.“

A dědek se najednou zase tiše rozchechtal a spiklenecky mi stiskl ruku.

Cítil jsem se tedy jako spiklenec, když za mnou přišla jeho dcera. Byla to ona Jitka, hlavní dodávatelka jablek. Nesla jich plnou tašku a uložila je vedle křesla, do něhož se rozložila.

Ptala se na dědův stav, pochopitelně. S ohledem na to stisknutí ruky jsem jí neřekl o svých obavách a přimářově jistotě, že děda nepřežije dva týdny.

„Víte, vás otec má nevyléčitelnou chorobu…“

Zastavila mě pohybem ruky. „To vím, má plicní nádor. Přišla jsem se jenom zeptat, jak dlouho to může ještě trvat. Chápejte, chceme na to být připraveni. Rozhodně si nemůžeme dovolit přechovávat ho doma, oba s mužem pracujeme. Ale i s pohřebem je spousta zařizování, taky si člověk musí koupit smutek, a tak. Ráda bych věděla přibližné datum…“

„To vám přece nemůžu říct.“ Zůstal jsem jako opařený. Tahle osoba určitě doma tvrdí, jak jsou doktoři cyničtí. „Týden, měsíc nebo dva, to nikdo neví.“

„Vy to možná nevíte,“ řekla s důrazem na slovo „vy“. „Hovořila jsem už s primářem a on tu dobu odhadl na čtrnáct dní. Chtěla jsem si jen ověřit údaj u ošetřujícího lékaře, myslela jsem, že on zná otcův zdravotní stav přece jen lépe. Ale vidím, že jsem se zmýlila. Sbohem, nebudu vás už obtěžovat.“

Zůstal jsem sedět jako omráčený. Ale zmohl jsem se jen na: „Zapomněla jste si tu jablka.“

„Nezapomněla, ty jsou pro vás. Táta mi říkal, jak vám chutnaly.“

Kdy jsem tašku plnou jablek vyhodil otevřeným oknem do zahrady, si nedovedu vzpomenout. Asi jsem byl v tu chvíli bez sebe. A přitom to byla ta samá jablka, žlutá, červená, ba i několik jonathanů. Ale ty bych na štědrovečerní mísu nepoložil.

Už v polovině prosince jsme museli dědovi Lopuchovi píchat morfium. Sám neřekl nic, ale ostatní pacienti i sestřičky mi donesly zprávu, že děda má hrozné bolesti a v noci občas křičí.

„Proč jste mi to neřekl?“ zeptal jsem se vyčítavě, když jsme mu píchli první injekci a děda se uklidnil.

„Slyšel jsem, že to zkracuje život,“ přiznal váhavě. „A já se chci přece dožít těch vánoc. Abych si ještě jednou mohl posedět s dcerami a vnoučaty. Pustíte mne přece na ty vánoce domů, že ano, pane doktore?“ ujišťoval se netrpělivě.

„Pustím, dědo, určitě pustím, jenom…“ to jsem nedopověděl, ale věděl jsem, co bude následovat. Množství dýchající plicní tkáně se stále zmenšovalo a děda měl už nepříjemně modré rty. Chyběl mu kyslík a ten jsme mu museli přidávat. Bylo jasné, že bez něj zemře. Ale děda se kyslíku bránil stejně jako předtím morfinu.

„Jo, injekci mi domů můžete přijet píchnout,“ řekl moudře, pokyvujíc hlavou. „Ale tyhle vaše aparatury s kyslíkem k nám nepřestěhujete. Jen si ho nechte, já se bez něj obejdu.“

Kategoricky popíral, že se mu nedostává dechu, ale jeho spolubydlící na pokoji mi prozradili, že často stojí celou noc u otevřeného okna a lapá zoufale po trošce vzduchu. Ale kyslíkový ventil u jeho postele, tak vábivě nabízející úlevu, zůstával uzavřen.

Modrá barva jeho rtů a nyní i tváří mě děsila a tak jsem se rozhodl, že ho přistihnu ve slabé chvilce a přinutím ho si kyslík vzít. Kdo chce druhého přistihnout, musí se přiblížit nepozorovaně. To se mi podařilo a tak jsem se stal svědkem slabé chvilky. Ne však dědovy.

Z pokoje ke mně doléhal rozčilený ženský hlas a mne to podráždilo, protože nebyl čas návštěv. Teprve poté jsem začal vnímiat, co ten hlas říká. Současně jsem poznal, že patří paní Jitce.

„Prosím tě, na co je mně ten tvůj barák? Vždyť je na spadnutí a ten můj chlap neumí opravit zhola nic. Vždyť nám tak všechno spadnne na hlavu. A hledat kupce, na to já nemám čas.“

„Ale Jitko,“ slyšel jsem tichý hlas starého pána. „Vždyť v tom domě jsme strávili tolik pěkných chvil. Já myslel, že ho budeš chtít. Dům, to je přece lepší než peníze, to je domov.“

„To jsou především jenom řeči,“ vyvřískl ženský hlas. „Na knížce máš sto tisíc, to vím. Ty dáš pěkně Helence z ručky do ručky a milostpaní se nemusí o nic starat. A já abych lezla po střeše, opravovala stropy a nadosmrti se zadlužila, jenom, aby ta předpotopní chalupa nespadla. Proč máš pořád Helenu radši než mě?“ Ozval se hysterický vzlykot. Stál jsem před dveřmi pokoje jako očarován a nevěděl jsem, zda utéct nebo zaútočit.

„To přece není pravda, Jituško,“ naříkal dědův hlas. „Jak tě to vůbec mohlo napadnout?“

„Jak mohlo?“ skočila mu hrubě do řeči. „Copak nebyla Helenka vždycky tvůj mazlíček? Přijede Helenka, musíme navařit, uklidit, vykoupat se, ne? Přijede Helenka, tak se Jitko dři a skákej milostivé dámě okolo zadku. Proč já se jenom nesebrala a neodstěhovala někam pryč? Byla bych stejně vzácná jako paní sestra a možná, že bych byla i stejný mazlíček jako ona.“

„Přece víš, že matka byla nemocná. Bez tvé pomoci by umřela mnohem dřív.“

„A co z toho mám?“ zaječela žena. „Ztratila jsem celé roky života a když má přijjít odměna, zase přijdu zkrátka. Víš, co udělám? Půjdu k tobě domů, seberu tu vkladní knížku a nikdo nikdy nedokáže, že jsi nějakou měl. Raději ji spálím, než by se měla dostat do rukou té ženské.“

„To neuděláš,“ vykřikl děda ze všech sil.

„To uvidíš!“ opáčila. „Když nejsi spravedlivý ty, musím se o spravedlnost postarat sama. Já tu jako blbec chodím den co den, nosím metráky jablek…“

To slovo mě probudilo. Už jsem nečekal. Rázně jsem rozrazil dveře pokoje.

„Odejděte, paní,“ řekl jsem, ztěží se ovládaje.

„Vy mě tak máte co vyhazovat!“ vykřikla. „Já jsem dcera, jak víte a přišla jsem navštívit umírajícího otce. Kdybyste byl člověk…“

„Vypadněte! A rychle!“ zařval jsem na celý pokoj. „Není doba návštěv.“

Zrudla a posbírala si věci. „Budu si na vás stěžovat,“ zasyčela, když procházela kolem mne.

Děda Lopuch plakal. „No tak, dědečku,“ řekl jsem, když jsem se vzpamatoval.

„To nic, pane doktore, děkuju vám. Ona vám udělá nepříjemnost.“

„Nevěřím,“ pokusil jsem se o úsměv. „Je to přece vaše dcera.“

„Opouštějí mě,“ řekl hořce. „Už o mě nestojí. Jen o těch pár korun, které jsem si naspořil. Pro ně. A kvůli nim se teď hádají.“

„Třeba jí jenom ujely nervy,“ řekl jsem.

„Ba ne,“ odtušil. „Čtěte,“ a přistrčil mi dopis. Přelétl jsem očima kvapně psané řádky. „Milý dědečku…letos na vánoce nemůžeme přijet…moc jsme se těšili… Honza je nemocný…možná bude muset do nemocnice…asi něco se štítnou žlázou…veselé svátky. Podpis Helena.“

„Co když je váš zeťák opravdu nemocný,“ navrhl jsem.

„Pusťte mi ten kyslík, doktore,“ řekl unaveně.

„Ale co když…?“

„Neslyšel jste?“ zavyl raněným hlasem. „Pusťte mi ten kyslík, dusím se!“

„Pane primáři,“ řekl jsem. „Chtěl bych sloužit štědrovečerní službu.“

„Štědrý večer?“ podivil se primář. „Počítal jsem s tebou spíš na Silvestra. Štědrý večer dáváme spíš svobodným kolegům a ty máš rodinu. Služby jsou už stejně rozdělené. Samozřejmě ti je každý rád vymění. Ale co na to žena a dcera?“

„Budu sloužit klidně i toho Silvestra, pane primáři. Ale dejte mi i ten Štědrý den.“

„Tomáši, ty si chceš něco dokázat. A ani sám nevíš, jestli je to jen plané gesto nebo opravdu dobrá věc. Ptal ses vůbec pana Lopucha, zda chce žít? Zda ho nenutíš k něčemu, oč on třeba vůbec nestojí?“

„Touží po vánocích,“ řekl jsem vzpurně.

„To jest, toužil po nich, dokud měl naději strávit je v rodinném kruhu. Ale teď? Nemyslíš, že vánoční svátky tady v nemocnici  pro něj budou mnohem hroznější, než kdyby se jich vůbec nedožil?“

„Co o tom víte?“ zapochyboval jsem.

„Vím o tom tolik, že si mi tady v téhle kanceláři jeho dvě povedené dcery skoro vzájemně vyškrábaly oči, když jsem se jich ptal, ke které z nich bychom mohli starého pána převézt, aby tam mohl zemřít. Obě mají malé děti, nemocného člověka v domě si nemohou dovolit, chodí přece do zaměstnání. Pak se pustily jedna do druhé a tolik nadávek se do tak malé kanceláře snad ani nevešlo. Pozoruji tě, Tomáši, víc, než si myslíš. Ani nevíš, že tu stížnost, kterou na tebe podala dědova dcera za hrubiánské chování k ní i k otci, jsem stáhl z právnického odboru já s tím, že ti domluvím. Už dávno ji vynesla uklízečka s odpadky. Ale stále víc si myslím, že sis Vaňka znepřátelil zbytečně.“

„Pane primáři, já chci, aby žil – ještě pár dní. Chci toho tolik?“

„Chceš možná málo, ale zaplatíš za to příliš.“

Už v dalších dnech jsme museli začít píchat morfium dědovi víckrát denně. Skoro se ztrácel ve velké bílé posteli a vypadalo to jako zázrak, že ještě žije. Udivené pohledy se upíraly na jeho vpadlé tváře při každé velké vizitě a kolegové se dívali podivně i na mně. Životní zápas dědy Lopucha je začal zajímat. Doktor Vaněk mě propichoval pohledem a oslovit ho na pokoji, kde ležel děda Lopuch, bylo životu nebezpečné. A přitom děda nebyl až tak podstatný. Na něho se Vaňkův hněv nevztahoval.

Když jsem dědovi poprvé přinesl dávku morfia i ráno, vypravil z vyschlého hrdla otázku: „Dokážeme to, doktore?“

„Co dědo?“ Nerozuměl jsem.

„Jestli dokážeme vyhrát.“

„Nad kým?“

„No přece nad těma všema, co vám nevěří. Já přece vím, že se vám kvůli mně smějou. Že nikdo nevěří, že mě udržíte naživu do vánoc. Ale nebojte se, já vydržím. Budu se šetřit, budu šetřit každou trošku síly, ale vydržím. Já vím, že vydržím, buďte klidný.“

„O čem to mluvíte?“ vyjel jsem na něho. „Vždyť vy přece musíte žít kvůli sobě, ne kvůli mně! Co by to mělo za smysl?“

„Větší, než si myslíte,“ odtušil a spiklenecky se ušklíbl. „Ten Vaněk není dobrý člověk, já to poznám. Možná, že je dobrý lékař, v tom se nevyznám, ale srdce má černé. A vy jste proti němu nasadil mně a já vás nezklamu. Zažijete zadostiučinnění a to už pro mne stojí za to trošku si potrpět. Jste dobrý člověk, doktore a jste mladý. A mladí potřebují úspěchy jako vodu, aby jim narostla křídla a aby se uměli životem probít. A proto potřebujete, abych přežil.“

„To přece… Chtěl jste přece žít kvůli svým dětem, kvůli vánocům ve vašem domě, s dcerami a vnoučaty.“

„To už je pryč,“ pokusil se mávnout zesláblou rukou. „To záleželo i od jiných a to je pak vždycky nejisté. Ale to, abych se dožil Štědrého dne, to záleží – neuražte se – jenom na mně. A za to mi stojí žít.“

Tehdy mě zaštípaly oči. A cítil jsem pak slzy v nose pokaždé, když jsem přišel na vizitu a viděl dědovo trápení a jeho spiklenecké úsměvy, které stále méně a méně dokázaly rozhýbat svaly v jeho tváři.

Dodržel slovo. Přišel Štědrý den a doktor Vaněk svou sázku prohrál. Děda Lopuch mě přivítal v ten den trochu živěji.

„Tak jsme to dokázali, doktore, viďte?“

„Dokázal jste to, pane Lopuch.“

„Kdepak, kamaráde, my jsme to dokázali. Máme co slavit.“

„Otevřeme flašku,“ zahrál jsem veselost.

„Kdepak flašku. Pohádka!“

„Jaká pohádka?“

„No slíbil jsi mi přece pohádku, doktore, tu štědrovečerní. Co dávají?“

„Nějakou novou Popelku. S Libuší Šafránkovou v hlavní roli, myslím.“

„Moc pěkná pohádka. A moc pěkné děvče. Mohly by mě dát sestřičky do křesla a odvézt k televizi?“

„Ale dědo, vždyť potřebujete kyslík. A ten vám až k televizi nenatáhneme.“

„Co potřebuju, o tom jste doteďd rozhodoval vy. Ale teď už patří můj život jenom mně. A já potřebuju pohádku.“

Pokrčil jsem rameny – asi jsem to dokoukal od šéfa – a zavolal jsem sestřičky. Když ho přivezli k televizi, proseděl celý film se zavřenýma očima a skoro nedýchal. Ale ani nemodral. Snad ten kyslík opravdu nepotřeboval.

Když jsme ho pak převezli zpět nna pokoj a uložili do lůžka, začal si tiše, sotva slyšitelně prozpěvovat: „Tichá noc, přesvatá noc…“

A tvářil se nesmárně šťastně a spokojeně.

„Má vás moc rád, pane doktore,“ řekla mi sestra.

„Jak…?“

„Když jste odešel od televize, otevřel oči a řekl : „Už si přeju jen jedno. Aby byl u mně, až budu opravdu umírat. A myslel tím určitě vás.“

Toto přání se dědovi Lopuchovi nesplnilo. Zemřel na druhý svátek vánoční okolo poledne, pravděpodobně v době, kdy jsem já, nemaje službu, zasedal se ženou, dcerou a ženinými rodiči k slavnostnímu obědu. Byl skvělý!

Lidské osudy bývají komické, tragické a tragikomické. Ty druhé a třetí nemám rád.

Příběh z alba

Příběh z alba (povídka z roku 1988)
Od té doby, co děda zemřel, začala babička strašně rychle stárnout. Přestala chodit na pravidelné procházky k Petrovu, zůstávala celé dny ve svém malém bytě a opouštěla ho, jen když šla nakoupit.
Se mnou se stýkala ještě nejčastěji. Zastavila jsem se u ní vždycky, když jsem šla do centra a zůstávala jsem u ní často, abych se učila. Byl tam klid. Když jsem řekla babičce, že se potřebuji učit, stáhla se pokaždé hned do ložnice a chodila se jen každou půlhodinu zeptat, jestli nemám na něco chuť nebo jestli nechci čaj. Doma to bylo s učením slabší, oba bráchové, desítiletá dvojčata, si z bytu udělalli nejčastěji válčiště či závodiště a učit se v tom mumraji opravdu nešlo. Moje studovna byla v babiččině malém obýváčku, vyloženém desítkami knih, které zůstaly po dědovi. Pamatuji si dědu dobře, zemřel před třemi roky, byl to bývalý řídící učitel s pevnými životními návyky a nesmírne citlivý na své společenské postavení. Občas se setkával s přáteli, kteří mu říkali „pane řídící učiteli“ a on jim zase „pane inženýre“ nebo „pane magistře“ a na jejich besedy neměly ženy přístup. Ani babička ale dokonce ani já jako dítě, jemuž bylo jinak dost dovoleno. Nevím, jestli s ním byla babička v životě šťastná. Vzala si ho před válkou, měli jediné dítě – moji maminku – pak děda prodělal koncentrák a vrátil se skoro mrtvý. Další děti už neměli a dědeček se stal nesmírně pečlivým řídícím učitelem, který žil jen pro svou práci a domov považoval za něco, co ho má pro tuto práci udržovat při síle. Až donedávna jsem vlastně nevěděla, že babička taky studovala, že má ukončené reálné gymnázium a že byla výborná žačka.
Až před dvěma roky, když jsem se sama dostala na gymnázium, vytáhla opatrně a jaksi s obavami album z dolního šuplíku skříně a ukázala mi fotografie – své i svých spolužáků a vzpomínala na to jako na krásné časy.
Dědeček byl starší než ona, dozvěděla jsem se od maminky, že se provdala vlastně proti své vůli. Líbil se velice jejím rodičům, seriózní učitel, vlastenec s perspektivou postupu a s pevným místem a platem. Bránila se prý dlouho, ale vůle rodičů byla tehdy silnější než touhy mladého děvčete. Někdy, když si listuji v těch starých abiččiných fotografiích, uvažuji o tom, kdo z jejích spolužáků byl její láskou, který z nich jí nosil květiny a posílal básničky pod lavicemi toho starého reálného gymnázia. Líbí se mi tyhle představy, protože i já čekám na to, až mi někdo podstrčí veršík, až kluci přestanou s pubertálním podrážením mohou a taháním za cop a začnou se podobat tomu vysněnému babiččinu milenci, kvůli kterému si tak dlouho nechtěla vzít dědu.
Jak už jsem řekla, nevím, zda byla s dědečkem šťastná. Ale když umřel, začala stárnout, stále častěji naříkala nad spáleným obědem, stále častěji přerušovala rozhovor v půli věty, aby pak nevěděla, o čem jsme se bavili. Stále častěji usínala u televize a nad knihou a prokvétala šedí. Jakoby její život ztratil systém, když už nebylo nutné připravovat oběd přesně na jednu hodinu a večeři přesně na šest, když se už nemuselo zachovávat naprosté ticho v čase, kdy šel dědeček po obědě spát a odpoledne pracoval na svých překladech. Zvykla si na něho, spojila svůj osud s jeho tak pevně, že její samotný život ztratil smysl v okamžiku, kdy umřel ten, kdo ho určoval. A tak už jen očekávala, kdy jí zazvoním u dveří, aby mi uvařila čaj a pak seděla naproti mně a neměla si o čem povídat, protože bylo odpoledne a v tu dobu býval vždy povinný zvyk mlčet a ani tři roky, jež uplynuly od dědovy smrti, ho nedovedly narušit.
Je ironií, že tenkrát babička právě odešla a já byla v jejím bytě sama. Chtěla asi něco nakoupit a trvala na tom, že to zvládne sama. Nehádala jsem se s ní. Jednak jsem byla ráda, že se budu moci učit, jednak bylo pro ni dobře, když aspoň z takového důvodu vyšla trochu na ulici a mezi lidi. A najednou zadrnčel zvonek.
Když jsem otevřela, stál za dveřmi statný starý pán, s jakousi grácií se opírající o hůl.
„Dobrý den, je paní Tomášková doma?“
Za babičkou návštěvy nechodily: Tenhle pán vypadal i přes svá léta zachovale a švihácky, ale hlas mu zněl dost nejistě.
„Není, šla do města nakoupit,“ řekla jsem a najednou jsem měla pocit, že sem ten pán patří. Že ho odněkud znám a že má důvod, proč se tu tak zčista jasna zjevil.
„Pojďte dál, počkáte na ni se mnou.“
„Děkuji, slečno,“ řekl a vešel do předsíňky. Tu hůlku neměl na ozdobu, jak jsem si původně myslela, ale hodně ztěžka se o ni opíral. Všiml si mého pohledu a jaksi omluvně se usmál: „Zlobí mne koleno, mám v něm vodu. To víte, slečno, to už je věkem. Vy jste vnučka?“
„Odkud znáte babičku?“ zeptala jsem se. Posadili jsme se do křesel v malém obýváčku.
„To už je moc dávno, studovali jsme spolu na gymnáziu. Ale ona se pak vdala.“
„Děda umřel před třemi roky.“
„Já vím.“
„Odkud?“ vyjela mi otázka.
„Napsala mi o tom,“ odpověď mu utekla, odpověděl podvědomě a hned se zastyděl, že řekl něco, co říci neměl. Odmlčel se.
„Vy si píšete často?“ chtěla jsem prolomit mlčení.
„Celkem asi deset dopisů,“ řekl s úsměvem.
Deset dopisů za více než čtyřicet let není mnoho, ale věděla jsem už skoro jistě, že tohle je ten muž, kterého jsem si tolikrát představovala. Deset dopisů, to není korenspondence, na kterou se netrpělivě čeká, kvůli které se vyhlíží pošťák a vyklepávají noviny. Deset dopisů za čtyřicet let. To je deset výkřiků člověka, když je mu těžko a když doufá, že ho někdo jiný pochopí a omluví.
Vytáhla jsem babiččino album. Musela jsem to udělat, protože jsem příliž dlouho toužila vědět, která z fotografií je jeho. A tu si pak zařadit do svého snu. Do snu, v něm nebyly živé osoby, ale jen fotografie, stará černobílá fota se zažloutlými okraji. Ukázal mi ji i řadu dalších, pomalu se rozehříval a vzpomínal na veselé historky. Moje představy dostávaly podobu, postavy z fotografií ožívaly, byly náhle v pohybu, vznikaly mezi nimi přátelské i nepřátelské vztahy.
A přitom jaksi dráždivě zasahovaly do současnosti prostřednictvím tohoto veselého pána, nedeprimovaného svým revmatismem a špatný zrakem, který tu se mnou čekal na svou pradávnou první lásku.
„Jaký byl dědeček?“ zeptal se pak a mně nepřipadalo směšné, že i po tolika letech žárlí na vítěze. Na toho, kdo mu kdysi kohosi vzal.
„Hodný,“ řekla jsem a vyprávěla jsem o jeho procházkách Brnem, o jeho přátelích s tituly, o jeho vášni studovat cizí jazyky a překládat z nich do precizní češtiny, kterou mu v žádném nakladatelství nechtěli vzít jako příliš zastaralou a škrobenou.
„Celý Rudolf,“ zasmál se.
„Vy jste ho znal?“
„Je trochu. Zběžně.“
„Vy jste ženatý?“
„Byl jsem. Žena mi zemřela letos v lednu. Na rakovinu.“
Ta poslední poznámka mi připadala zbytečná jen chvilku, protože s pomocí jakéhosi výrazu zahanbení v jeho tváři jsem pochopila, že se tak vlastně nechtěně přiznal, že tahle cesta sem není z náhlého popudu. A není připravovaná jen od ledna, ale dřív, daleko dřív. Na rakovinu se umírá pomalu a on se teď přiznal ke své netrpělivosti, za kterou se možní tisíckrát odsuzoval a kál, ale která byla v něm snad už od té doby, kdy se mu babička svěřila v dopise se svou samotou po dědečkově smrti. Snad už od té doby byl netrpělivý u své umírající ženy, kterou měl zřejmě rád, kterou ale oplakal v okamžiku, kdy bylo o její neodvratné smrti rozhodnuto, ale to čekání na konec bylo už poznamenáné touhou vidět tu druhou, tu první.
„Vy nejste z Brna, že?“ Věděla jse, že není.
„Ne, z Karlových Varů. Spím tady v hotelu.“
„Viděli jste se někdy s babičkou?“
„Je jednou, když byla s mužem ve Varech, v lázních. Na setkání třídy nikdy nejezdila.“
Řekl to lítostivě a já jsem uvažovala, zda by byl přijel, kdyby nedošlo k tomu možná náhodnému, ale možná plánovanému setkání ve Varech před patnácti lety. Protože vím, že je to už toli let, co tam babička s dědečkam byli. Jestli se právě tehdy v tomhle stárnoucím světákovi neprobudily vzpomínky a zda právě tehdy nezatoužil znovu si připomenout mládí. A já si začala připadat jako někdo, kdo se vetřel někam, kam vůbec nepatří. Jako bych klíčovou dírkou pozorovala něco, co vůbec pozorováno být nemělo a už jsem nechtěla nic vědět o té historii, tříkrát starší než já sama a přála jsem si, aby se babička vrátila, aby se zastavený děj příběhu pohnul a já abych z něj mohla vyklouznout. Z té historie, uvnitř níž jsem se cítila jako ve starém barokním pokoji, ve kterém se strašně bojím, že něco rozbiju, nebo že uvidím něco, co vidět nechci.
Babička přišla, zazvonila, protože si zapomněla klíče a já šla otevřít.
„Babi, čeká tě tu nějaký pán.“
„Kdo by za mnou mohl přijít?“ podivila se, ale mně se zdálo, že se nedivila upřímně a že se jí hlas zachvěl nadějí. Ale byla jsem příliš přecitlivělá, snad se mi to skutečně jen zdálo.
„Dobrý den Anežko!“ řekl on na prahu pokoje a babička byla překvapena, ale tak nějak – ne neumím vyjádřit, co jsem zahlédla v jejím obličeji, snad by to v tu chvíli nedokázala říct ani ona sama.
„Já už musím domů. Ahoj babi, nashledanou, pane.“
„Pávek,“ řekl, ale už jenom tak jaksi podvědomě, protože mne už nevnímal.

Zastavila jsem se u babičky hned druhý den odpoledne. Něco mi říkalo, že se mě to netýká, ale zvědavost mě hnala a navíc jsem měla celý den radost z toho, že je konec babiččiny samoty, jejího nešťastného osamělého hledání nového smyslu svého starého života. Protože jsem věděla, že její spolužák nepřijel jehom za ní, ale pro ni. A tajně jsem doufala, že zůstane u ní, že nepřijdu o babičku a ona o mne.
Babička seděla v pokoji a četla si.
„Kde je pan Pávek?“
„Odjel.“
„Vždyť přece bydlel v hotelu, proč by odjížděl?“
„Odjel,“ opakovala babička a odložila knihu. Vstala a začala nesmyslně otvírat okno. „Asi navždycky.“
Nevěděla jsem, co dšlat. Připadalo mi to všechno nesmyslné a neskutečné. Jako bych včera zažila svůj sen, který odvanulo první ráno. A už jsem nevěděla, zda mám právo na otázku: „Proč jsi to udělala, babi?“
„Vždyť mám přeci vás, děti.“ Dívala se z okna a záda se jí nahrbila strachem z další otázky, na kterou by neuměla odpovědět ani sama sobě, natož zvídavé vnučce, která si všechno představuje tak jednoduše.
„Kam by ses chodila učit, Marcelko?“
Vyhrkly mi slzy,protože jsem právě pochopila, jak hrozně mi je jí líto a jak hrozně moc ji mám ráda.
Stála zády ke mně a opakovala svůj důvod, který byl pro ni stéblem:
„Kam by ses chodila učit, Marcelko?“

 

Okno

Povídka z roku 1988

Že je úrazové oddělení na osmém poschodí, si Bezděk všiml hned, když ho vyvezli nekonečnou šachtou monobloku z příjmového oddělení. To měl již za sebou zasádrování zlomené nohy a půlhodinové kázání chirurga, který ho ošetřoval a přitom nemohl přijít na jméno lidem, kteří se opijí a potom spadnou ze střechy stodoly. Což byl Bezděkův případ.

                „Když se už chcete zabít, tak neskákejte z výšky prvního poschodí, ale aspoň z pátého,“ řekl mu naštvaně na rozloučenou, celý bílý od sádry.

                Bezděkovi se ta slova vybavila, když ho vezli okolo velkých prosklených oken na chodbě osmého poschodí. Pronikalo jimi mnoho světla, které se lámalo do spektrálních složek a město ležící hluboko pod nohami pacienta hrálo spoustou nepřirozených barev. Snad ty barvy, vystřelující ze špičky kostelní věže do Bezděkových očí, způsobily v hlavě nemocného krátkou iluzi, že ho to okno zve, že mu nabízí slavný odchod a vyřešení všech problémů současných i budoucích. Všechno trvalo jen chviličku, zručné ruce ošetřovatelky dotlačily Bezděka na pokoj, kde ho uložily do postele a zakryly až po oči. Nebránil se. Ani nemohl. Kromě zasádrované zlomené nohy měl i přeraženou ruku v předloktí a zítra měl jít na operaci. Nebránil se tedy tomu, co s ním ošetřovatelky a sestřičky prováděly a nechtělo se mu ani rušit anonymitu, do níž ho uvrhly tím, že mu deka sahala až po nos. Věděl moc dobře, proč mu na přijímacím oddělení brali krev do zkumavky, kterou potom zakapávali voskem, a věděl, že to bude mít následky. Nebyl začátečník.

                „Tak co, mladej, co je s tebou, dýcháš ještě?“ ozval se z vedlejší postele děda, celý v obvazech, kterého si Bezděk matně všiml při příchodu. Přál si, aby mu dal pokoj. Aby mu všichni dali pokoj.

                „Tak co je?“ dorážel děda. „Snad jsi nepřišel o jazyk!“

„Mám bolesti,“ řekl Bezděk a snažil se, aby dobře vykroužil slova. Ústa ho moc neposlouchala a klesající hladina alkoholu ho pomalu uspávala. Cítil se strašně unavený.

„Jo takhle,“ pochopil jeho soused. „Doufám aspoň mladíku, že jsi neseděl v autě, když se ti to stalo. Ožraly za volantem bych střílel. Takovej zákon by měl bejt…“

„Nemějte péči, dědo,“ podařilo se ještě Bezděkovi říct, než usnul. „Nemám auto…“

„No to je tedy tvoje štěstí…“ zaslechl ještě dědu brblat a propadl se do milosrdné mlhy.

Probuzení bylo hrozné, ale on na ně už byl zvyklý. Věděl už při usnutí, že ho bude bolet hlava, bude se mu lepit opuchlý jazyk v ústech a voda, kterou bude hasit žízeň, bude mít obvyklou odpornou chuť. Jenže teď tu nebyl nikdo, kdo by mu tu sklenici vody podal a sám se nedokázal ani pohnout. S trpkým úšklebkem si vzpomněl, jak vždycky odháněl matku, často plačící, aby ho neobsluhovala. Dělala to přesto.

„Opil jsem se sám, taky si sám pomůžu,“ nadával obvykle v popudlivosti kocoviny a pil jedno pivo za druhým, aby si spravil žaludek. Ale teď, když by maminku skutečně potřeboval, teď tu nebyla. A ženatý nikdy nebyl.

Zazvonil na sestru a zdálo se mu, že ho ten pohyb nadobro vysílil. Přišla, zeptala se, co potřebuje a potom mu dala vypít dvě sklenice čaje. Lhostejně mu čaj přidržovala u úst, a když skončil, beze slova odešla. Cítil, že jím opovrhuje.

„Však kdybych nebyl tak dolámaný, já bych ti ukázal, ty náfuko,“ pomyslel si hořce. Ne, z něj si nikdy nikdo nesměl dělat blázny nebo na to doplatil.

„Suší, mladej, co?“ zašpičkoval vtom zase z vedlejší postele ten nesnesitelný dědek.

„Nejsem už mladej,“ zavrčel naštvaně. „Je mi skoro padesát.“

„Jenže mně osmdesát,“ zaskřehotal děda a zdvihl jedinou svou nezafačovanou končetinu sevřenou v pěst. „A do tohohle stavu mě dostal právě takový mladý syčák, jako jsi ty. V autě a opilej! Srazil mě i s mopedem, že jsem ho ani nezaregistroval. Probral jsem se až tady. Ale už ho chytili. Uvidí, co je to zraňovat lidi. Posedí si v chládku. Co když se mi ty kosti v mým věku už nezhojej, co?“

„Co je měn do toho?“ zahučel Bezděk. „Už jsem vám přece říkal, že nemám auto.“

„Auto nemáš,“ frkal uražený děda. „Ženu taky nemáš. Barák jsi nepostavil. To koukáš, co už o tobě všechno vím, co?“ triumfoval se žlučovitou radostí. „Co jsi tedy celý život dělal?“

Bezděk se odvrátil, Zrovna o tom se mu nechtělo bavit.

„No, co jsi dělal?“ dorážel dědek. „Co jsi dělal celý život?“

„Pil!“ zařval Bezděk a zmlkl. Vyhrkly mu slzy. Bylo mu zle a nevěděl, zda ze zranění nebo z toho, že nemohl svou kocovinu rozehnat pivem.

Bylo mu zle, ale zaťal zuby, když přišel primář na vizitu. Viděl ho rozmazaně, ztrácel se mu v té protivné mlze. Toužil po pivu nebo po štamprli, který by rozpustila tu bílou mlhu, do níž se nořil jeho svět.

Odoperovali ho ještě dřív, než začal delirovat. Trochu je tím překvapil, ale věděli si rady. Injekce v pravidelných intervalech ho přibíjely na postel a rozpouštěly hrůzostrašné vidiny, proti kterým se chtěl bránit. Injekce za injekcí dávaly dohromady dny a nakonec se vidiny a sny přece jen rozpustily a on se vrátil zpět na zem.

Uvědomoval si, že je slabý jako děcko a třesou se mu všechny svaly. Jen pomalu si uvědomoval, kde je, kdo je v místnosti s ním a že se mluví o něm. Byly hodiny návštěv, u jeho postele ale neseděl nikdo. Maminku k němu nepustili, nevěděli, že už se probral. A kdo jiný by za ním chodil? Snad brácha? Nebo dokonce Marta?

„Vyvádí moc?“ slyšel ženský hlas, ale nebyl to hlas jeho maminky. Byl si jistý, že by ho poznal.

„Dost,“ řekl druhý hlas a Bezděk s bolestivou jasností poznal, že to mluví ten protivný dědek z jeho pokoje. „Co mi povolili pohyb, jsem raději někde u sousedů nebo na chodbě. Tady s ním to je hrozné.“

„Chudáčku, vytrpěl sis svoje,“ litovala ho žena. „To jsou hrozní lidi.“

Bezděkovi se chtělo řvát, aby byli ticho. Že je slyší a že nesnáší, když se o něm lidi baví. A že dědek není žádný chudák jen proto, že s ním musel strávit pár dní na stejném pokoji. Maminka s ním musela vydržet celý život. I ty poslední roky.

Zařvat ale nedokázal. V podivném stavu s neuvěřitelně jasnými smysly ale bezmocnými neovladatelnými svaly ležel naznak a snažil se na nic nemyslet. Ale přesto mu bylo do pláče.

Vizity se bál, ale věděl, že musí přijít. Většina věcí v lidském životě je neodvratná a kašle na to, zda se jich bojíte nebo se na ně těšíte. Když se vizita blížila k jeho posteli, měl chuť předvést pokračování v deliriu. Jenom aby na něj nemluvili. Aby nemusel odpovídat na ty věčné stupidní otázky. A aby oddálili chvíli, kdy na něho zavolají psychiatra.

„Tak co, už jste se probral?“ zeptal se primář a nezvedl ani tón hlasu do otázky.

„Jo probral,“ zavrčel přesto Bezděk.

„To nebylo moc pěkné, co jste nám tady předvedl,“ pokračoval primář.

Bezděk mlčel. Nebylo na to co říct, ostatně ani nikdo nečekal, že něco řekne.

„Už jste se někdy léčil?“ ptal se primář dál a tentokrát se mlčet nedalo. Bezděk mohl získat ještě pár sekund tím, že by se udělal nechápavý a zeptal se, na co jako se to měl léčit. Ale otázka byla víc než jasná a blbce ze sebe dělat nechtěl.

„Jo,“ řekl stručně.

„Kdy a kde?“ pokračoval primář v ptaní. To byly právě ty stupidní otázky, z nichž mohl zešílet.

„Nevím,“ zavyl. „Nic si nepamatuji! Bylo to už dávno.“

„Sežeňte jeho dokumentaci,“ obrátil se primář k jednomu z bílých plášťů ve svém doprovodu a už se na něj ani nepodíval. Všichni ho přehlíželi se stejným despektem, lékaři, sestřičky i ošetřovatelky, které zpod něj vynášely mísy a chodily jej umývat a krmit. Cítil, že ho nemají rády. Ale na to byl zvyklý. Lidi ho nikdy neměli rádi.

„Proč mě tak nesnášíte?“ zaútočil jednou nečekaně na ošetřovatelku, která ho umývala. Na malou chvíli přerušila svou činnost, ale pak pokračovala ve stereotypních pohybech houbou. Neodpověděla.

„Mohl jsem přece z té střechy spadnout i ve střízlivém stavu,“ namítl lstivě. „To byste nade mnou taky takhle ohrnovala nos? Smrděl bych přece úplně stejně.“

„Jenže vy jste byl opilý,“ řekla klidně a vzala do ruky ručník.

„No a?“ chtělo se mu zařvat. Ale vztek mu zatáhl hrdlo. Polykal sliny a nechal se utírat. „No a?“ zašeptal až potom – až když už byla dávno pryč.

Ale maminku už k němu pustili. Neplakala. Podezříval ji, že už asi všechny slzy vyplakala předtím. Ale slzy matek přece nevysychají! Na světě není tak bezedný pramen, aby se jim vyrovnal.

„Kájo,“ řekla. Ani on nevěděl, co má říct. Chytila ho za ruku a hleděla někam za jeho hlavu. A ani on neměl odvahu podívat se jí do očí. Čas se kolem nich zvolna vlekl a oni tvořili pietu, tak ubohou svou podstatou. Přece se jen nakonec vzpamatoval dřív než ona.

„Maminko,“ řekl šeptem. „Primář chce moji zdravotní kartu. Nesmí ji dostat. Viď, že mi pomůžeš.“

Podívala se na něho, ale neřekla nic.

„Je v ní záznam o mém léčení,“ pokračoval. „Víš, že ho obvoďák  přede mnou vždycky chránil, abych ho nemohl zničit. Věčně mi chtěl připomínat časy mého ponížení. Aby mě měl v hrsti, prevít.“

Dívala se na něj velkýma, překvapenýma očima. Vzpamatoval se.

„Ten záznam musíš zničit. Když nebudou vědět, že jsem v léčebně byl, budou možná souhlasit, když jim navrhnu, že budu brát antabus jen tak, doma, víš? Psychiatr je tu nový, ten mě nezná, protože si mě nikdy nepředvolal, když jsem přestal chodit do té jejich podělané poradny. Mami, viď že mě zachráníš!“

„Ale jak, Kájo,“ posteskla si. Nedal jí čas na stesk.

„Půjdeš k obvoďákovi a vezmeš kartu. Řekneš, že ji v nemocnici potřebují. Zničíš tu zprávu ze Šternberka a kartu dáš primářovi. Když nebude vědět, kde má hledat, nepomůže mu ani počítač, na nic nepřijde. Všichni budou spokojeni a já z toho budu venku. Slíbím jim, že se budu slušně chovat, že nevezmu ani kalíšek a že budu brát antabus. A oni mě pustí domů.“

„Ale ty to nedodržíš,“ řekla maminka a v jejím hlase bylo zoufalé přesvědčení.

„To teď není důležité, maminko. Ale já vydržím, uvidíš! Vždyť já přece nejsem alkoholik! Byl jsem hloupý, to ano, nedokázal jsem vyhodit kamarády, když za mnou přišli. Ale já si umím říct dost. To přece víš!“

„To není pravda, Kájo. Už dávno to není pravda.“

„Jak to můžeš vědět?“ vybuchl. „To můžu vědět jenom já, jestli si umím říct dost nebo ne. Chceš tvrdit, že mi vidíš semhle?“ poklepal si výrazně na hlavu.

„Znám tě od narození, Kájo,“ řekla tiše. „A už mě nebaví lhát. Tobě ani sobě. Je mi sedmdesát pryč a už se nedokážu dívat, jak se ničíš.“

„Už nebudu, maminko. Dostal jsem ponaučení, fakt,“ Zajíkl se. „Nedívej se na mě tak nedůvěřivě, nesnáším to. Hned jak přijdu domů, pokosím ti zahradu. A naštípu dřevo. A vypiju opravdu jen to jedno pivo k práci. Opravdu!“

„Jenom do té doby, než přijdou Hakl se Stodůlkou nebo někdo jiný. Karle, měl by ses léčit.“

„Ty ses zbláznila,“ vybuchl, „Tys tam nebyla! Budou mě tam ponižovat, dělat ze mě malého kluka. Busu se muset zpovídat jako idiot, jestli jsem udělal nástěnku a vyčistil si zuby ráno i večer. To se radši zabiju!“

„Proč ses neoženil, Karle? Žena a děti by tě možná napravily.“

Zkřivil se mu výraz. „Ty dobře víš, proč jsem se neoženil. Protože jsem se od vás dal jednou ukecat a na to pitomé léčení jsem šel. A Marta si zatím našla Pavla Horáka.“

„Tak to přece nebylo,“ zaúpěla matka. „Snad nevěříš, že to bylo tak!“

„A jak tedy? Tak dlouho jsi do mě hučela, abych se léčil, až jsem se dal přesvědčit. A Marta mě přesvědčovala taky, jenom abych na čtvrt roku vypadl a ona se mohla v klidu vdát a otěhotnět. A teď se mě chceš zbavit znova!“

„Kájo, ty opravdu věříš tomu, co říkáš.“ V matčině hlase bylo slyšet úžas nad tímto zjištěním. „Marta přece začala chodit s Pavlem právě proto, že jsi pil. A ty jsi šel na léčení z vlastní vůle, aby sis ji získal. Já přece nemůžu za to, že Horák potřeboval ke svým dětem tak rychle mámu a Marta měla jeho sirotky ráda.“

Umlčel ji pohybem ruky. „Seženeš mi tu kartu?“

„Myslím, že by bylo pro tebe lepší…“ zajíkala se a v jejím hlase zněl strach. Strach, ale z čeho? Musí se přece dozvědět, čeho se matka bojí!

„Prosím tě o pomoc jako tvůj syn, mami. Seženeš mi tu kartu?“

„To by nepomohlo, oni přece mají záznamy v počítači.“

„Seženeš mi tu kartu?“ skoro zavyl.

„Já už ji od doktora vybrala,“ vyrazila ze sebe konečně. A přes oblouk zhrozeného ticha dodala: „A odnesla jsem ji panu primářovi.“

Chvíli trvalo, než Bezděk pochopil. „Jdi pryč,“ řekl sevřeným hlasem.

„Karle, vždyť já ti chci…“

„Nestojím o to. Zradila jsi mě. Prodala jsi mě těm zatraceným felčarům. Jdi pryč!“

„Nemůžeš mne vyhnat. Nikoho jiného nemáš! I Eda říkal, že pro tebe bude lepší, když…“

Ještě toto! Vzpomínat pana bratříčka! To jistě, tyhle rady mu lichotily.

„Nikoho nepotřebuju!“ ječel. „Všichni jste mne prodali. Jdi pryč nebo začnu křičet! Už tě nikdy nechci vidět!“

Nevěděl ani, kdy odešla. Zaslechl až dědův hlas, který pravil: „Chlapče, myslím, že na tobě táta moc šetřil řemen.“e

„Hleďte si svého,“ zavrčel. „Doufám, že vy jste ze svého potomka vytloukl hrdinu socialistické práce.“

Tomuhle vtipu se chechtal, ještě když přišli Hakl ze Stodůlkou, jeho sousedi. Smáli se s ním. Přinesli s sebou flašku vodky a obezřetně ji zastrčili mezi matrace.

„Kamaráde, já tam míval flašku na vojně,“ vysvětloval Hakl. „Tam ji nikdo nenajde, pokud nevyháže matrace. A pod sebe snad nečuráš, ne?“

„Skoro, kamaráde. Páni, to je lahoda,“ ulevil si, když na jeden lok snížil hladinu v láhvi o pár centimetrů. „Lidi, já skoro umřel a tihle tu místo aby mi dali slzu, rvali do mě pořád nějaké injekce. Zatracení felčaři!“

„Ještě že máš kamarády,“ smál se Stodůlka. „Ti tě nezradí.“

Jenže pak odešli, i flaška se vypila a až potom začali okolo něj kroužit s regresy, s vyšetřeními a slíděním. A nakonec přišel i ten psychiatr. Brejličky mu poskakovaly na nose a tužkou pořád kreslil po papíře. V hospodě bych zaplácl jednou ranou,pomyslel si Bezděk zlomyslně. Jako švába, intelektuála jednoho nervního.“

Ptal se na různé blbosti. Dělal si poznámky do sešitu, ale Bezděk jenom čekal, kdy se odhodlá k tomu hlavnímu. Trvalo mu to, troubovi.

„Pane Bezděk, z dokumentace víme, že jste se už jednou dobrovolně podrobil protialkoholickému léčení před patnácti lety ve Šternberku. Myslím, že byste si měl toto léčení zopakovat.“

„Ani za svět!“ vybuchl. „Máte mě za blbce?“

„To ne, pane Bezděk, ale uvažte, že jestliže první léčení mělo u vás efekt trvající tolik let, pak opakování by mělo šanci…“

„Hovno by mělo…“ řekl a pásl se v překvapeném doktorově výrazu. „Začal jsem pít hned po návratu domů znova. Jenže jste na to nepřišli. A můžete mi s celou tou vaší léčbou vlézt na záda, rozumíte? Já už nikomu kašpara dělat nebudu.“

Psychiatrova tvář ztvrdla. „Zapomínáte pane, že vzhledem na okolnosti, za jakých jsme váš alkoholismus zjistili a následující těžké delirium nepotřebujeme váš souhlas, abychom vás přeložili na psychiatrické oddělení. To můžeme udělat a taky uděláme, pokud se váš náhled na věc nezmění. Jen co se zlepší váš celkový zdravotní stav.“

„Víte, co mi můžete?“ zařval za ním Bezděk.

Doktor se vrátil až z chodby. „My,“ pravil důrazně. „my to víme.“

Nehorší na tom bylo, že se neměl komu svěřit. Na pokoji byl jenom ovázaný dědek, který se už s Bezděkem nebavil a mluvil o něm jenom jako o „tom alkoholikovi“. Potvorský dědek ucítil Stodůlkovu vodku (jak jenom – vodka přece nesmrdí) a řekl to doktorovi. Prohledali jeho stolek, ale Haklův úkryt odolal. Bezděk pak řekl dědovi, že mu utrhne koule. Od té doby spolu nemluvili a Bezděk přišel o posledního partnera k rozhovoru.

Protože matka už nepřišla. Nešlo mu to do hlavy. I když i vyhodil, určitě by zase přišla, nenechala by ho tu tak samého a bezmocného v rukách doktorů. Určitě přijde. Když mohli přijít Stodůlka s Haklem a s dalším půllitrem. Měl ale strach se jich na maminku zeptat. Raději se nechal na sedačce vyvézt na chodbu k těm prosklených oknům, odkud měl výborný výhled na vrátnici. Tam vydržel sedět celé hodiny. Lidi pod ním proudili do nemocnice a ven z ní, pozoroval jejich proud a nemusel na nic myslet.

„Ještě tak pivo a štamprli a byl bych tu jak v zahradní restauraci,“ zahulákal na dědu, který stál opodál a vyhlížel příchod své babky. Děda se znechuceně odvrátil a odešel.

„Nemá mě rád,“ ušklíbl se Bezděk. A kdo mě má vlastně rád? Marta už na mě zapomněla, brácha se hrozí každé zmínky o mně ze strachu o svůj vlastní kádrový profil a popírá, že by se mnou měl něco společného. Stodůlka a Hakl? Ti mají radši flašku než nějakého Bezděka. Chodí sem proto, že jim chybí partner do mariáše a taky proto, že naproti nemocnici se čepuje výborný Staropramen. Tam dole, o osm poschodí níž.

Jedině maminka mu zbyla. Kdyby ho měla opustit i ona, pak už jedině skočit. Ne z prvního, ani z pátého, jak mu radil ten pitomý doktor na příjmu. Ale hned z osmého, Přes tohle okno, tříštící světlo do barevných paprsků a zkrášlující tak ten prašivý svět. Podvod. I tahle hra barev je podvod. Svět je v podstatě šedivé svinstvo. A není co pít!

Psychiatr si nedal pokoj a přišel zas. „Jak se tak dívám, váš zdravotní stav se lepší,“ začal s úsměvem, který bezděk zatoužil setřít pěstí. „Ptám se vás proto ještě jednou, zda s námi chcete spolupracovat.“

„Vyliž mi zadek,“ pravil pacient.

Doktor si s povzdechem sedl. „Proboha, pane Bezděk, vždyť ještě nejste tak starý. Ještě můžete v životě něco dokázat. Vím ale, že to bez naší pomoci nedokážete. Vím i to, že tajně pijete i v nemocnici. To svědčí o tom, že jste na alkoholu zcela závislý. Možná, že máte právě teď poslední příležitost. Nevím, jestli jste někdy viděl umírat cirrhotika, ale je to strašný pohled, to mi věřte. Zvracení krve není hrozné jen pro lékaře, ale především pro pacienta. Chcete se jednou zadusit ve vlastní krvi? A vás, pokud nezměníte styl svého života, takový konec nemine.“

„Vypadni,“  řekl Bezděk. „Ty mi vyhrožovat nebudeš. Kdybych se mohl hýbat, vynesu tě ven a strčím ti hlavu do hajzlu, rozumíš?

„Pane Bezděk,“ řekl psychiatr už skoro úpěnlivě.

„Řekl jsem, abys vypadl,“ zasyčel Bezděk nenávistně.

Doktor pokrčil rameny a odešel. Zase jeden nepřítel, ušklíbl se Bezděk neradostně. A těmhle mě máma vydala! Tuhle zradu jí nezapomenu. Ale odpustím, určitě odpustím. Jenom kdyby chtěla přijít!

Přišli ale Stodůlka s Haklem. Zastihli ho na chodbě. Seděl na své sedačce s trčící nohou v bílé sádře a pozoroval hemžení na vrátnici hluboko pod sebou. Skryl do županu láhev režné a pak už to nevydržel.

„Co je s mámou, kluci? Už tu nebyla dva týdny.“

Zatvářili se nerozhodně.

„Tak co je?“ naléhal.

„Řekni mu to,“ strčil Hakl do Stodůlky.

„Teda, Karle, víš,“ začal ten druhý rozpačitě.

„Nevím, proto se ptám,“ zaútočil Bezděk.

„No, co se vrátila z té návštěvy od tebe, tak onemocněla. Asi se zpotila, když se vracela z nemocnice a dostala zápal plic. Chtěli ji vzít do špitálu, ale ona nechtěla. Strašně se nemocnici bránila a doktor si s ní nevěděl rady. Nakonec přijel Eda, teda jako tvůj brácha, naložil ji do auta a odvezl ji k sobě. Prý už je jí líp. Eda si vzal neplacené volno a trochu se o ni staral. Myslím, že se už o mámu bát nemusíš.“

„A ona k němu šla?“ zeptal se nevěřícně.

„No, šla,“ odpověděl Hakl v rozpacích. „Vždyť byla nemocná a on se o ni chtěl starat.“

„Slíbila mi, že se bude starat o mne,“ řekl Bezděk. „A taky slíbila, že k tomu náfukovi nikdy nepůjde. On ji opustil a odstěhoval se. A já s ní zůstal! A teď mě opustila taky. Zradila mě vlastní máma.“

Chlapi na něj v úžasu hleděli. „Co blbneš, Karle, vždyť ona se vrátí! Kdo by ti taky pořád nadával a vyhazoval nás z domu? Až se uzdraví, tak se vrátí.“

„Nevrátí,“ pravil Bezděk přesvědčeně. „Mne poslala do protialkoholické léčebny a sama utekla k tomu debilovi. Ty, hele,“ chytil náhle Stodůlku za rukáv. „Jeď tam, jeď k Edovi a řekni mámě, řekni jí…“ hlas se mu zadrhl a marně hledal slova, která má kumpán matce tlumočit. Hledal marně, jako když topící lapá po dechu. Ale nenacházel. A náhle se ho začal zmocňovat vztek. Jako vlna zalil jeho myšlenky a on se zkřiveným úsměvem vyrazil: „Řekni jí, ať si trhne nohou!“

A v opileckém úsměvu kumpána si přečetl, že to vyřídí.

Když odešli, chtěl křičet, aby se vrátili. Chtěl vzít svá slova zpět, ale jen ztěžka otvíral ústa zápasící s lítostí i vztekem.

„Kluci, vraťte se,“ zakřičel na celou chodbu, když už bylo pozdě. Vztyčil se na jediné zdravé noze a pokusil se skákat ke schodům. Ale zakopl o sádru a spadl se zaduněním na podlahu. Ucítil úder do hlavy a příšerná bolest ho oslepila. Pak ucítil, že ho zvedají něčí ruce. Několik pacientů a jejich příbuzných ho usadilo zpět do sedačky.

„Už zas nemá co pít,“ slyšel hudrovat dědu ze svého pokoje.

Sáhl pod župan a s překvapením zjistil, že se láhev nerozbila.

Rozhlédl se. Nikdo si ho nevšímal. Zdvihl láhev a pil. V bublající tekutině se před jeho očima tříštily paprsky slunce. Toho, které vířilo paprsky barev a činilo tak svět za oním oknem vábivým. Nabízejícím svobodu. Najednou, ještě před polovinou lahve poznal, co má udělat. V hlavě měl klid a zdálo se mu, že všechny myšlenky už od něj odletěly tam ven za ono okno. Předběhly ho.

Postavil poloprázdnou láhev vedle sedačky na podlahu. Stále si ho nikdo nevšímal. Pak se zehnul pro květináč s fíkusem. Byl dostatečně těžký. Napřáhl se a hodil. Okno se roztříštilo hlasitěji, než čekal. Na rozdíl od vábivých paprsků slunce zavanul do chodby chlad.

Pozdvihl se na zdravé noze a vrhl se do otvoru.

Křik lidí, který zaplnil chodbu, už nemohl zadržet jeho pád.

 

 

 

 

 

 

Srdeční záležitost

Dovolím si mým čtenářům nabídnout několik povídek, které jsem nedávno objevil mezi starými papíry, které z mého sklepa neodnesla povodeň minulého roku. Jsou staré už skoro třicet let a proto neodpovídají současnému stavu společnosti ani medicíny. Je to snad jen jakési melancholické retro, které ocení spíše ti, kdo si osmdesáté roky sami pamatují. Ty povídky – to je taková má mladistvá nerozvážnost – proto prosím mé čtenáře o přiměřený díl tolerance.

 

Srdeční záležitost (povídka z roku 1986)

                Světlo semaforu se změnilo a doktor Marek pustil spojku. Město mizelo za jeho zády a on z toho měl dobrý pocit, na který se těšil už od včerejšího večera. Od  výstupu s Hanou. Vždycky, když se se ženou takhle chytili, řešil to tímhle jediným způsobem. Sedl si do vozu a jel na chatu do hor. Se spoustou odborné literatury a cigaret. V klidu, který mu daly hory, pak prostudoval noc a duševní vyčerpání mu poskytlo úlevu. Vlastně by za své úspěchy v medicíně měl vděčit těmhle hádkám s manželkou. A úspěchy měl nesporné. Docenturu dostal těsně po třicítce a teď se proslýchá, že bude jmenován řádným profesorem. Tak brzy po čtyřicítce!

                Když se nad tím zamyslel, bylo mu Hany líto. Nedočkala se toho, po čem jako žena toužila nejvíc. Jejich manželství zůstalo bezdětné a to byla zřejmě příčina jejich hádek. Na druhé straně si už zvykla natolik na život s ním a na výhody, které ji to přinášelo, že rozpad jejich svazku rozhodně nehrozil. Ani Marek neměl chuť na rozvod – věděl totiž, co nevěděla ona. Dal si kdysi vyšetřit svou schopnost mít děti a znal výsledek.

                Spokojeně přeřazoval rychlosti a stoupal do kopců. Bylo ještě poměrně časně ráno, ale sluníčko už začínalo hřát a on si blahopřál, že vyrazil tak brzy a nepojede přes polední vedro. Až bude obloha nehybná žárem jako smrt. Jako moje srdce, usmál se hořce.

                Vjel do vesnice a v zatáčce skoro porazil děvče. Prudce zabrzdil a mozkem mu letěly kletby na ženskou, stopující na tak nemožném nepřehledném místě. Byl by je řekl i nahlas, ale v okamžiku, kdy se objevila vedle jeho bočního okénka a on se nadechl, všiml si, že je velice hezká. Měl slabost na krásné ženy, a proto spolkl nadávky a mlčel. Ostatně mezitím už mluvila ona: „Prosím vás, svezete nás kousek? Jsme slušní, čistí a střízliví, vážně!“

                Zasmál se na ni. Pak si ale uvědomil, že mluvila v množném čísle a ve zpětném zrcátku uviděl kluka, který se se dvěma batohy nesměle opíral o patník. Zachtělo se mu mít aspoň na chvíli společnost.

                „Tak si nasedněte,“ řekl a šel otevřít kufr, aby se tam vešly jejich bágly. „Kam jedete?“ zeptal se, když se znovu rozjeli. Sedli si dozadu, což přijal s nevolí, protože doufal, že mu pohled na dívčina dlouhá stehna, která koukala ze šortek, zpříjemní cestu.

                „Kamkoliv,“ usmála se dívka.

                „Jak kamkoliv?“ nerozuměl.

                „No prostě kam nás někdo sveze. Nám je to jedno. Máme prázdniny a já mám ráda náhodu.“

                „Jezdit jen tak bez cíle zmůže být pěkné,“ řekl. „Pamatuji si, že já jsem měl vždycky plán výletu se seznamem všech míst, která jsem chtěl vidět. A nedal jsem si pokoj, dokud jsem je všechna nenavštívil.“

                „To musí být namáhavé, ne? My si jezdíme odpočinout.“

                Vzpomněl si, že se skutečně vracíval vždy utahaný a vyčerpaný a mnohdy i nespokojený, že všechny úkoly nestihl. Jeho svět byl vždy světem úkolů.

                „A kde spíte?“ zeptal se.

                „Kde se dá,“odpověděla.

                „A není vám zima?“

                „Hřeje nás láska,“ ozval se poprvé dívčin společník a zasmál se. Zasmál se nuceně, protože viděl, že tímhle zásahem do hovoru netrefil. Chvíli jeli mlčky. Marek se pokusil mlčení prolomit.

                „V příští vesnici je prima hospoda. Zvu vás na kafe.“

                „Vy to tu znáte?“

                „Aby ne, jezdím tudy už skoro dvacet let. Mám nahoře chatu.“

                „A není to otrava?“ zeptal se kluk.

                „Co jako?“

                „No, jezdit dvacet let pořád na stejné místo.“

                „Vidíte,“ pokusil se to obrátit v žert. „Nad tím jsem ještě nepřemýšlel.“

                „Ale měl byste,“ ušklíbl se kluk a Marek poznal, že mu ten dívčin společník není sympatický.

                Možná že je to jen pudové soupeření o samici, pomyslel si a v duchu se tomu zasmál.

                „Kamile,“ okřikla chlapce dívka. „Nerejpej zase!“

                „Vidíte,“ řekl Marek. „Ještě jsme se nepředstavili“

                „Kamil,“ oznámil kluk.

                „Já jsem Táňa Málková,“ spěšně se pokusila opravit dojem dívka. S potěšením zkonstatoval, že mezi jeho pasažéry narůstá napětí.

                „Doktor Marek,“ řekl.

                Viděl v zpětném zrcátku, jak se zarazila. Čekal otázku, která musela přijít. Vždycky přišla.

                „A nejste náhodou…?“

                „No tak dobrá,“ rezignoval. „Jsem skutečně docent Marek z první interny. Vy studujete medicínu,“ dodal.

                „Ano,“ přiznala. „Druhý ročník.“

                „Tak to se ještě nějaký ten rok nepotkáme,“ usmál se. „Aspoň dva. A vy?“ otočil se ke Kamilovi.

                „Ne,“ řekl ten kluk. „Já nestuduju.“ Rozhovor se prostě dostal tam, kde ho právě nechtěl mít. Zastavil u hospody a všichni tři se usadili u stolku blízko výčepu.

                „Á, pan profesor,“ přiběhl číšník. „Copak si budete přát? A něco pro vaše přátele?“

                „Nech těch opičáren, Honzo,“ napomenul ho Marek. „Tři kávy postačí.“

                „Radši bych si dal pivo,“ pravil pomalu Kamil. Zase se něco ve vzduchu zaseklo.

                „Tak tedy pivo. A vy?“ otočil se k Táni. Znejistěla, podívala se na Kamila a pak ze sebe potichu vypravila: „Já taky – pivo – teda malé.“

                Nato se hodnou chvíli mlčelo, Jak už to bývá, když se čeká na jídlo nebo na pití. Potom Marek usrkával kávu a přemýšlel, proč ho napadlo, že je vlastně vetřelcem do jejich soukromí. I když zastavili oni jeho. Ale uvědomil si ten rozdíl, že zatímco on podvědomě toužil po nějakém společníkovi na dnešní noc, oni ho nepotřebovali. Byl pro ně jen dopravním prostředkem, součástí vozidla, které je vezlo za jejich neurčitým cílem. Ale jakmile padlo jeho jméno a dívka na ně zareagovala, stal se najednou třetím a teď to všichni tísnivě cítili.

                „Jste z Olomouce?“ zeptal se jen, aby něco řekl.

                „Ne,“ chytila se Táňa. „Jsem Opavačka a Kamil skoro taky. Já si myslím, že je to lepší, když člověk nestuduje v rodném městě. Připadá si pak samostatnější.“

                „Taky se mi kdysi na kolejích líbilo,“ řekl Marek. Cítil, že napětí povolilo a hovor se rozproudil. Tedy mezi ním a Táňou, znali přece jen hodně společných míst. Marka poprvé napadlo, že s touhle dívkou by mohl být velice zábavný večer. A byl si již jist, že mu Kamil vadí.

                Nebyl vlastně žádný donchuán. Za svůj život mohl ženy, se kterými se miloval, spočítat na prstech rukou, možná, že by mu nějaký ten prst chyběl. A od svatby s Hanou by mu vystačila i jedna ruka. Ale tahle blondýnka, spoře oblečená a přesto cudně vypadající, se mu začínala ohromně líbit.

                Pokračovali v cestě do kopců a dívka štěbetala. Marek kouřil a přeřazoval rychlosti a Kamil kouřil a mlčel. Konečně vjeli do vesnice, kde měl Marek chatu. Zastavil u odbočky.

                „Tak tady já končím. Tam na kopci je to místo, kam už dvacet let jezdím.“

                „Vypadá pěkně,“ pochválila ho dívka. Uvědomil si, že by to řekla, i kdyby pěkně nevypadalo. Kamil neřekl nic. To znamenalo, že opravdu vypadá dobře.

                „Za vesnicí je rybníček. Dá se v něm koupat, ale jen ze strany od hráze. A jsou tam místa,“ dodal, dívaje se na dívčina ňadra bez podprsenky, „kam není odnikud vidět.“

                Zasmála se. „Děkujeme. Za svezení i za radu.“

                Vytahovali bágly. Sklonila se nad tím svým a Marek uviděl všechno, co předtím přes tričko jen vytušil. Viděl díky svému povolání mnoho nahých ženských těl, jen že nemocniční nahota je zcela zbavena svého sexuálního podtextu. Nahota třeba i krásných žen na vyšetřovacím stole zoufale ztrácela své přírodu určené poslání. A proto byl Marek nyní potěšen pohledem, jenž se mu naskytl, a protože byl mladistvě naladěn, vyklouzlo mu to, na co vlastně celou druhou polovinu cesty myslel: „Anebo kdybyste chtěli, mohli byste být dnes mými hosty.“

                Táňa s Kamilem si vyměnili pohled. Ani jeden s pozváním nepočítal. Ani Marek s ním vlastně nepočítal.

                „Když vám nebudeme překážet,“ vyhrkla dívka.

                Marek spolkl slinu. „Tak jdeme.“

                Jeho chata je překvapila. Kamil měl určitě připravenou repliku na paláce v horách, ale Markova chata stála osamocená a vypadala skromně. Cítil, jak vzal tomu mladému rebelovi vítr z plachet a měl z toho radost. Ale vzápětí se zarazil. Proč je sem vlastně zval? Aby dokázal tomu mladému nafoukanci, že není takový snob, za jakého ho považuje, anebo proto, aby dokázal Táni, že je její Kamil blbec? Uvědomil si, že ve skutečnosti pozval Kamila a ne Táňu a to jen proto, aby s ním mohl svést boj, jehož rozhodčím bude dívčina přízeň.

                „Dejte si věci do ložnice,“ řekl. „Já zůstanu v obýváku – mám tu i válendu. Bývám v noci dlouho vzhůru.“

                Vyšli z ložnice až po nějakém čase. Všiml si, že Táňa má pod tričkem plavky. „Půjdeme se okoupat,“ oznámila. „Jdete s námi?“

                Vlastně měl chuť strávit den v její společnosti. Ale pak si uvědomil Kamilovu atletickou postavu a řekl:  „Raději si něco přečtu.“ A neodpustil si špičku: „To víte, ani po dvaceti letech se mi to tu neomrzelo. Ale jestli vás můžu o něco poprosit, tady máte peníze a kupte ve vesnici něco na pití. Na večer.“

                Díval se za nimi, jak sbíhají z kopce dolů do vesnice. Nervózně si zapálil cigaretu. Vždycky to dělal s pocitem jakési viny a špatného svědomí, byl přece internista a kardiolog, ale tentokrát si ani neuvědomil, že cigareta už hoří. Hodili se k sobě. Teď, když běželi dolů a drželi se přitom za ruce, si uvědomil, jak je jim cizí. Ale pocítil jen to, co cítí kůň bodnutý ostruhami.

                Den ubíhal nad knihami. K obědu si usmažil kousek masa, po obědě si vyšel na terasu a strávil příjemnou hodinku na sluníčku. Večer přišel, ani nevěděl jak. Teprve když rozžal světlo v pokoji, uvědomil si, že se Kamil s Táňou ještě nevrátili. A od toho okamžiku začal být nervózní. Po půlhodině odložil knihu, protože zjistil, že čte už dlouho stejné dva řádky, aniž by věděl, co v nich stojí. S narůstajícím časem narůstalo i jeho zklamání. Uvědomil si, že se vlastně na střetnutí s tím mladíčkem těšil. Vlastně od mládí nesnášel lidi, kteří se ke všemu stavěli záporně a negovali už předem všechno, co se mělo tvořit. Koneckonců možná Kamil takový není. Jenže Marek chtěl, aby takový byl.

                Venku už byla tma. Vyšel na terasu a pod ním svítila vesnice. Chvíli nevnímal zvuky, které k němu doléhaly, pak nad nimi přemýšlel a potom si uvědomil, že ve vesnici je tancovačka. Pochopitelně! Bodejť by tam nešli! I když nemohl říci, že by se ho to nedotklo. Nebyl zvyklý, aby lidé dávali přednost čemukoliv před jeho společností. Kvapně se oblékl, ale pak se zarazil. Co tam bude dělat? Jistě, záminku ke vstupu měl výbornou, ale co dál? Pocítil bolestně, jak se před ním (nebo za ním) zavírají vrata. Kdo ví, kdy se naposledy takto bezprostředně setkal s mládím! Byl zvyklý na to, že svět okolo něho stárne souběžně s ním. Mladí lidé, které potkával – asistenti nebo studenti – se k němu chovali s úctou přináležející jeho věku a postavení. Proto je bral jako součást svého světa, nepůsobili na něj rušivě. A děti neměl. Je jisté, že kdyby Táňu potkal na zkoušce, byla by pro něj jen jednou z mnoha a nemohla by ho vytrhnout z jeho klidu. Byla by pečlivě oblečená, namalovaná a uctivá. A bez toho Kamila!

                Sedl si a svlékl si sako. Už věděl, že do vesnice nepůjde. Že se bojí o svou sebeúctu a rezervovanost, o to, na čem si nikdy nezakládal, ale jen proto, že nikdy nebylo ohroženo. Cigareta ho uklidnila, ale vtíravé myšlenky vířily dál.

                „Moc přemýšlím,“ řekl si a pustil si televizi. Studovat už nedokázal a pocítil únavu. Z dřímoty ho probraly kamínky vrhané na okno. Podíval se na hodinky, byla skoro půlnoc.  Vypnul televizi a šel otevřít. Na první pohled poznal, že se Kamil sotva drží na nohou.

                „Promiňte.“ To se ozvala pochopitelně Táňa. „Potkali jsme u rybníčka spolužáky a tak jsme si s nimi šli zatančit: nezlobte se, že jdeme tak pozdě, Kamilovi se nechtělo odejít. Vzbudili jsme vás?“

                „No tak jsem se napil,“ nepustil ho ke slovu Kamil. „To si piš, že se mi nechtělo do tohohle dvacet let zvelebovaného hnízdečka. Napřed mě spletlo, že tu nestojí vila jako svět, jenže teď vím, že i ta prostota je jenom jeho póza. A díky ní je i tím profesorem.“

                V Markovi se zdvihl vztek. „Zavřete hubu, mladíku,“ řekl nezvykle ostře. „Jste tu hostem a mohl byste si to na chvíli uvědomit.“

                „Já vám na to seru,“pravil ztěžka Kamil. „Já si, pane, můžu vzít spacák a jít spát kamkoliv. Mně může být vaše pohostinství ukradené.“

                „Rád se posloucháte, že?“ řekl Marek.

                Kamilovi se vzteky zkřivil obličej a zalapal po dechu: Nebo po slovech, kterých se mu nedostávalo. Marek nebyl na takový střet připraven, myslel si, že soupeře postupně při víně rozloží svou ironií, ale teď ho už přešlo překvapení a uvědomil si, že v takovém přímém souboji nemá jeho protivník žádnou šanci.

                „Proč jste nás vlastně pozval?“ vzpamatoval se zatím Kamil. „Vždyť přece lidi, jako jsem já, nesnášíte.“

                „To vám někdo řekl nebo jste na to přišel sám?“

                „Sám.“

                „Tak to vám gratuluju.“

                „Chcete si ze mě dělat srandu, co?“

                „Ano. O čem si s vámi mám vyprávět, když takhle vypadáte? Spíš byste měl jít spát.“

                „Možná, že jsem ožralý, ale v opici mi to myslí líp, než za střízliva. Vidím takhle věci jasněji. A proto vím, že jste mě nesnášel, už když jsem si sedal do toho vašeho nóbl autíčka.“

                „Víte víc, než já. Já bych přísahal, že se to stalo až mnohem později během cesty.“

                „Takže nepopíráte, že mne nesnášíte.“

                „Mám vás snad milovat, když vím, že mnou opovrhujete?“

                „Na to nejste zvyklý, co?“

                „Ne, nejsem. Dokázal jsem v životě dost, aby si mě lidé spíš vážili. Tím nemyslím tituly a postavení. Ale je za mnou spousta lidských životů a práce. Co jste udělal vy?“

                „Já?“

                „Ano, vy. A neříkejte, že jste měl málo času.“

                „Já dělám svoji práci. Možná ne tak atraktivní, ale stejně poctivě jako vy.“

                „A zatímco já to tak beru, vy trpíte komplexem, že vaše práce není tak vážená jako moje a proto jste mne bez důvodu napadl. Možná, že to nevíte, ale to vy jste m vyhlásil nepřátelství jako první.“

                „To není pravda.“

                „Ale je. Vlastně je mi vás líto. Závidím vám jen jedno – schopnost udržet si lásku takového děvčete jako je Táňa.“

                „Proč to před ní říkáte?“

                „Protože vás nemám rád.“

                Kamil sklopil hlavu a přiznal porážku. S tím Marek nepočítal. Ten kluk byl rozhodně inteligentní, i když tak nesmyslně agresivní.

                „Můžu dojít pro věci?“ zeptala se přiškrceným hlasem Táňa. „Půjdeme se vyspat někam do lesa.“

                „To je přece nesmysl,“ vzpamatoval se Marek. „Uložte ho do ložnice. Jenom mu dejte k hlavě umyvadlo.“

                „Nebojte se, nezbliju vám ten komfort,“ vykřikl Kamil, který ucítil tenhle kopanec, uštědřený poraženému.

                Táňa zaváhala. Marek četl v jejím obličeji obrovskou chuť odejít. S překvapením zjistil, že zůstala na straně poraženého. Ale pak její tvář ztratila jakýkoliv výraz a řekla: „Pojď Kamile,“ a odvedla ho do ložnice.

                Marek si sedl ke stolu s knihami. Cítil zadostiučinění a vcelku s chutí se dal zase do čtení publikací. Taková hádka pěkně tříbí mysl. Zasmál se. Ten hoch byl zcela bez šance. Napadlo ho, jestli si ho sem nepozval jenom jako takového sparingpartnera. Aby si povzbudil své vlastní ego. Nu což, povedlo se. Těšil se, až bude Kamil ráno vyklízet bojiště a bude s bát podívat Markovi do očí. Proto ho vlastně nepustil pryč. Spánek v lese by Kamilovi ponechal možnost odchodu se ctí. A to on nehodlal dopustit. Vítězství muselo být úplné.

                „Jsi vlastně strašná mrcha, doktore,“ promluvil sám k sobě a sklapl knihu.

                Za ním vrzly dveře. Když se otočil, uviděl Táňu, která vyšla z ložnice a potichu za sebou zavírala dveře. Měla na sobě dlouhý Hanin župan, ten byl ale tak jemný, že nezakrýval dostatečně její dráždivé tělo.

                „Už spí,“ řekla tiše. „Nezlobíte se, že jsem si vypůjčila tohle?“

                „Ne, rozhodně ne.“

                „Nezlobte se na něho. Kamil není zlý kluk.“

                „To určitě ne, když ho milujete vy.“

                „Nebuďte ironický. Proto jsem za vámi nepřišla.“

                „Dobrá, nebudeme se tedy bavit o vašem chlapci. Přiznám se, že mne rozčílil na nejvyšší míru. A sotva bych mohl s vámi příjemně konverzovat, kdybychom se bavili o něm.“

                „A o čem se chcete bavit?“

                „Třeba o vás.“

                To šlo, To šlo dokonce docela dobře. Marek přinesl i jednu láhev vána ze železných zásob chaty, které nikdy nevysychaly. Měl radost z toho, že sedí u stolu s hezkou dívkou a vede nenáročnou konverzaci. Měl radost ze sebe. Hodiny popoběhly a vína ubylo, když Táňa zvážněla.

                „Víte,“ přiznala náhle. „Já jsem za vámi přišla i z osobních důvodů. Myslím, si, že jsem nemocná.“

                Markovi v tu chvíli právě tancovala před očima představa, jak své společnici zvolna  stahuje župánek přes její oblá ramena. Teď představa prskla a zmizela.

                „Nemocná? A jak se to projevuje?“

                „Cítím s občas hrozně slabá. Párkrát jsem už omdlela. A teď, když jsem na čundru s Kamilem, cítím, že nestačím. Nosím skoro prázdný batoh a stejně nemůžu vylézt do žádného kopce.“

                „V noci spáváte dobře?“

                „Ani ne. Často se budím.“

                „A musíte se po probuzení na lůžku posadit?“

                Podívala se na něj trochu překvapeně, pak ale přikývla. „Ano. Víte, mívám často sen, že mi na prsou něco leží a brání mi v dýchání. A když se probudím, musím si sednout a zhluboka dýchat, než se to spraví. Poslední dobou se ten sen objevuje stále častěji. Tady na horách ani ne, ale doma hodně často.“

                „Hm,“ zabručel Marek. V podstatě cítil, že večer jde do háje. Vůbec se mu dnes nechtělo být lékařem. Ale pak mávl rukou. Byly skoro tři hodiny ráno. Má vůbec cenu teď začínat noc?

                „A proč jste s tím nešla k lékaři?“

                „Mám strach,“ přiznala. „A taky nechci, aby to někdo věděl. Kamil nesmí vědět, že jsem nemocná.“

                „Proč? Nevěříte, že by pak s vámi zůstal?“

                Podívala se na něj raněným pohledem. Poznal, že zasáhl někoho, kdo s ním vůbec nechtěl bojovat.

                „Víte co? Tak já vás vyšetřím. Odložte si, já si dojdu pro stetoskop. Někde ho tu v lékárničce mám.“

                Župan sklouzl z ramen. Na krátký okamžik si dívčino tělo ještě zachovalo svůj dráždivý tón. Až do okamžiku, kdy přiložil stetoskop pod oblý pevný prs. Zvuk, který uslyšel, ho vyvedl definitivně ze zasnění. Náhle byl zase doktorem Markem, internistou a před ním na pohovce ležela pacientka, jen tělo s vnitřními potížemi, bez povrchového nátěru ženských tvarů a zlatavé kůže. Ten šelest tam byl. Nepříliš zvučný, ale o to závažnější. Pomalu vyšetřoval dál, poslouchal propagaci, vyklepával srdeční obrysy. Jako kdysi Thomayer, ušklíbl se v duchu. Ale co jiného tady na chatě, bez EKG, bez ultrazvuku a dalších vymožeností moderní medicíny. Vyndal stetoskop z uší. Vzal ji za štíhlé ruce. Prsty měly silnější poslední články.

                „Nemodrají vám prsty, Táňo?“ zeptal se.

                „Jen někdy, když je mi zima,“ odpověděla.

                „Můžete se obléct,“ řekl a uvědomil si, že vlastně vůbec nestojí o to, aby neposlechla. Krčila se v rohu pohovky a v obličeji měla strach.

                „Neřeknu vám bez dalších vyšetření nic konkrétního. Ale vaše srdce není v pořádku. Měla jste takové potíže už jako dítě?“

                „Nevím… možná, ale slabší.“

                „Myslel jsem si, že jde asi o vrozenou vadu. Zřejmě dost závažnou a právě teď se začíná dekompenzovat. Není to nic divného,“ pokračoval. „jestliže takové srdce utáhlo dětský organismus, nestačí už na organismus mladé ženy, kterou jste teď.“

                „Dá se to léčit, pane doktore?“ Měla pohled štvaného zvířátka.

                „Podívejte, Táňo,“ uchopil ji za ruce a pohlédl jí do očí. „Zatím vám nemohu říct nic konkrétního. Přijďte za mnou na kliniku, přijmeme vás a uděláme nutná vyšetření. Podle mého úsudku bude ale potřebná operace.“

                „Operace?“ Z očí jí vytryskly slzy. „Srdeční operace?“

                Mlčel. Tušil, co s jí teď honí hlavou a nezdálo se mu vhodné do toho zasahovat.

                „Po těch operacích zůstávají ošklivé jizvy, viďte.“

                Trhlo to s ním, Tak s tím nepočítal. Strach o život, strach ze smrti na operačním stole, to ano. Ale jizva? Nikdy ho nenapadlo, že i nad tím mohli uvažovat pacienti, které pravidelně přesvědčoval o nutnosti operace. A uviděl před sebou znovu Táninu krásnou hruď, otevřenou operačním řezem s hrudním rozvěračem zařezaným do svalstva. Otřásl se.

                „No ano, bez jizvy to nepůjde. Ale bez operace nebudete moci normálně žít.“

                „Co znamená normálně žít?“

                „No, přinejmenším nebudete bez té operace moci mít děti.“

                „Chtěla bych mít děti,“ pravila s tváří nehybnou jako letní nebe. „Ale nemám ráda jizvy. Kamil je taky nemá rád.“

                „Jděte spát, Táňo. Jste dnes moc unavená a rozrušená.“

                Zdálo se mu, že zaváhala. Znal to. V momentální situaci ho potřebovala. Ne jako muže, ale jako lékaře. Anebo prostě jen jako člověka, aby nebyla sama.

                „Dobrou noc, pane docente,“ řekla a odcházela. Do ložnice, za svým Kamilem. Ještě jednou si představil, jak by mohla být krásná nahá na jeho lůžku, rozpálená vášní. Ale to byl už jen mlhavý záblesk. A Marek s překvapením zjistil, že se už necítí být vítězem.

                Když je ráno uslyšel vstávat, vstal taky a šel na dvorek. Byl nevyspalý, ale nechtěl se s nimi setkat. Nechtěl vychutnávat svůj triumf nad poraženými. Cítil, že na takové nedůstojné šarvátky nemá právo. Ti dva měli před sebou mnohem důležitější boj.

                Díval se za nimi, jak se drží za ruce a scházejí dolů k vesnici. Povzdychl si a zapálil si cigaretu. Pak ji zahodil. On si tady vědomě ničí zdraví a jiní trpí zcela nevinně. Podíval se na dým vycházející z trávy a pak cigaretu zašlápl. Nechutnala by mu. Pak si šel balit věci.

                Poprvé po několika letech se mu zastesklo po domově. Po manželce Haně. A vůbec po tom všem, kvůli čemu žije.

Bitva na řece Halys

Upozornění pro čtenáře – tato povídka je stará asi třicet let a objevil jsem ji přednedávnem při listování mými starými texty. Možná přece pobaví, prosím, abyste jí odpustili její mladistvou nezralost.

 

 

Motto:

… válku vedli přibližně se stejným štěstím, v šestém roce se při jedné srážce stalo, že uprostřed boje se náhle den změnil v noc. Tuto změnu předpověděl Iónům Thales Milétský a stanovil ji právě na ten rok, ve kterém se tato změna i skutečně stala. Když Lýdové a Médové uviděli, že nastala noc místo dne, přestali bojovat a obě strany raději rychle uzavřely mír.

Hérodotos – Dějiny, I.Kniha

Bitva se odehrála 28.března roku 585 př.n.l.

Onoho dne leželi dva muži na slunné stráni, hleděli do údolí, kde se někde za kopečny vinul proud řeky Halys, opalovali svá svalnatá těla na jarním sluníčku a trávili tučný oběd. Ačkoliv by se z jejich poetického rozpoložení dalo očekávat, že si vyšli jen tak, jejich místo na této louce a pod tímto jarním sluníčkem mělo svůj naprosto konkrétní důvod. V údolí totiž ležela obrovská síla vojska médského krále Kyaxara a oni sami byli vojáky lýdského panovníka Allyata. A ne obyčejnými vojáky, jak se dalo usoudit z jejich zbroje, pohozené poblíž. Už jen z toho, že si dovolili zbroj odložit, muselo být každému zasvěcenému jasné, že jde o vysoké důstojníky. O tom svědčily ostatně i jejich přilby ozdobené pestrobarevnými koňskými ohony. Nazvěme je třeba Atys a Belas, což byla jména v té době používaná, neboť čas se  k jejich skutečným jménům zachoval macešsky a smyl je jako voda stopu v písku.

„Je to život na prd,“ kostatoval Atys a těžce vzdychl, protože mu tučná skopovina tlačila na bránici.

„No jo,“ souhlasil ospale Belas, který byl o jednu hodnost níže a tím pádem bylo jasné, že nesouhlasit nemohl.

„Ležíme tu už přes týden jako lazaři a ne se pohnout z místa,“ láteřil Atys.

„Ono se není moc kam hýbat,“ vyjádřil svou nespokojenost Belas. „Před námi jsou hordy těch médských divochů, okolo všude hory a za námi jenom Lýdie. Ustupovat před těmi divochy se přece nesluší.“

„Kdo mluví o ústupu?“ vzplanul Atys, z čehož bylo hned patrné, že se jedná o štábního důstojníka, kteří mohou o ústupu mluvit jen mezi sebou, nikoliv ale před mužstvem nižším. „Mělo by se na ty Médy vběhnout, zahnat je do řeky a hotovo.“

„Ty myslíš, že je porazíme?“ zeptal se Belase nejistě.

„No,“ znejistěl Atys, „asi sotva. Je jich strašně moc a vpadají hrozně divoce. Já je viděl. Vůbec při pochodu nedrží krok, jen si to představ! Na koni sedí jako opice. Ale zatraceně dobře střílejí. A nezapomeň, jak kdysi zatočili s Asyřany! A těch jsme se báli jako ohně.“

„To už je ale strašně dávno,“ namítl Belas. „To byli dědci a tatíci těch, co jsou tu teď.“

„Tak hrozně dávno to zase není,“ poučil ho Atys. „Oba jsme už byli na světě. Ale už pět roků nás tihle synkové slavných otců prohánějí, kde se dá. Jak říkám, ukáznění nejsou, ale bojovat umí.“

„Třeba proto neútočíme,“ mínil Belas. „Když jsou tak neukáznění, snadno se rozptýlí, začnou remcat, loupit a potom je zničíme. Třeba právě na to král spoléhá.“

„To je hloupost,“ odtušil Atys. „Náš král nespoléhá vůbec na nic. Vyhladovět ty pobudy nemůže, protože mají dobytka, že to nesní ani za rok. Voda jim teče hned za zadkem a co potřebují, to si ukradou. Jsou koneckonců na našem ne? Kdepak, na ty se nemělo nic vymýšlet, na ně se mělo vběhnout, prásk prásk a bylo by po všem. Kdepak ve válce přemýšlet, vždyť to je proti základním pravidlům.“

„Ale co kdybychom prohráli?“ obával se Belas.

„Tak bychom prohráli,“ odtušil Atys chladnokrevně. „Někdo prohrát musí. A my důstojníci máme dobré koně, abychom stačili utéct. Odnese to vždycky jenom mužstvo, to je staré pravidlo. Ale měli bychom to aspoň za sebou. Z toho ležení mi už ani nechutná a to jíme dobré skopové. Jak asi chutná mužstvu, které se cpe  čočkou a boby? Musí být nafouklí jako měchuřiny. Včera jsem raději ani nešel na kontrolu stráží. Mezi těmi prďochy ti nepomůže ani nejlepší voňavka.“

„Třeba vyhrajeme,“ projevil Belas naději.

„Jak jsi přišel na takovu myšlenku?“ užasl Atys. „Copak nevíš, jaká je ve vojsku nálada?“

„Dost špatná,“ připustil Belas. „Dezerce jsou na denním pořádku a když mluvíš o svaté povinnosti bránit vlast, každý se na tebe šklebí jako na debila a za zády se ti směje.“

„Právě,“ souhlasil jeho nadřízený. „A do toho dopuštění se náš ctěný král najednou rozhodne, že bitva bude zítra. Médové z toho budou radostí celí bez sebe, musí být už pěkně otrávení z toho, jak se denně staví na bojiště a my pořád nic.“

„Třeba už král nemá peníze,“ mínil Belas. „Ona to není legrace, být králem. Máš peníze, vojsko ti bojuje, nemáš peníze, vojsko jde domů. Dej pokoj, kde má ty peníze pořád shánět?“

„Kdepak,“ pravil tajnůstkářsky štábní důstojník Atys. „Ten má peněz, že bychom se tu mohli slunit až do zimy. Ale něco ti povím, jenom to musí zůstat nezi námi. Včera přijel z Milétu posel od hvězdáře Tháléta. Ten prý králi sdělil, že zítra je pro bitvu vhodný den. A vím, že práve Thálés krále celou dobu zdržoval od tažení a teď od bitvy, až jsme to dopracovali sem, kde jsme teď.“

„Tihle mudrci!“ vybuchl Belas. „Kdepak, já je nikdy neměl rád. Pořád to mudruje a žádná pořádná práce z nich nevypadne. Dáš mu přes hubu a on místo meče vytáhne zákoník. Tahle pakáž! Bozi vědí, co v těch hvězdách viděl, že má teď najednou tak naspěch poslat nás na smrt! Pokud se máme řídit radami hvězdářů, smrdí to vždycky průšvihem. O kolik krásných bitev jsme už přišli, protože náhodou zrovna lezl Merkur do Saturna nebo měl obětní beran nemocný žlučník? A kdo to vlastně je, ten Thálés?“

„Nějaký Řek z Milétu, co procestoval půl světa,“ informoval ho jeho přítel.

„To mne s ním nesmiřuje,“ pravil Belas ještě stále popuzeně. „Tihle Řeci jsou podivná čeládka. Pořád se hádají o věcech, o kterých by rozumného člověka ani nenapadlo přemýšlet, horují pro svobodu, šťourají do věcí, do kterých jim nic není a válka s nimi stojí vždycky na psí štěk.“

„Někteří říkají, že je Féničan,“ pokračoval Atys.

„To už zní zajímavěji,“ řekl Belas. „Féničané mají aspoň rozum v hlavě a bez placení nepohnou prstem. To se mi líbí, to mne s nimi spojuje. Zaplatí mi, jdu rozbíjet hlavy, nezaplatí, jdu domů. Co vlastně tenhle Féničan vybádal?“

„Nějaké matematické nesmysly o výpočtu obsahů trojúhelníků, kruhů a tak,“ řekl Atys. „A taky to, že základem světa je prý voda v různých skupenstvích.“

„Tak potom to není žádný Féničan,“ řekl naprosto přesvědčeně Belas. „Kdyby byl, tak by věděl, že základem světa vždycky byly, jsou a budou peníze. To je jediná a nejlepší pravda na světě. Já ti říkám, kamaráde,“ rozhoněný Belas se neovládl a dovolil si k nadřízenému důvěrnost, „že z téhle bitvy nic dobrého nekouká, když ji povedeme podle hvězd. Já tyhle mudrce nemůžu cítit.“

 

Druhého dne povolala nicméně i naše dva brachy trubka do boje, zařadili se tedy na svá místa a šli se srazit s obrovskou přesilou médských divochů, kteří při pohledu na seřazenou lýdskou armádu nemohli uvěřit svému štěstí. Už se viděli, jak rabují pohádkové poklady lýdského krále Allyata v Sardách, o kterých se vyprávěly legendy.

Bitva se vyvíjela podle očekávání. Lýdové ani na jednom úseku nezískali převahu, ustupovali, kde mohli, a jen jejich  silná jízda obnovovala stále praskající frontovou linii a za cenu velkých ztrát zaháněla stále dotěrnější Médy. Přesila nepřítele byla nesporná a tak když se přehouplo poledne, byly lýdské šiky na pokraji katastrofy a naši přátelé Atys a Belas zkoumali, kudy by se dostali  nejrychleji do bezpečí, až to celé praskne.

A tehdy to začalo.

Na vojsko, zpocené a žíznivé ze slunčeního úpalu, náhle padl chladivý stín. Vojáci pohlédli vzhůru a ruce se zbraněmi jim poklesly. Vřava bitvy utichla, Méd s Lýdem stáli vedle sebe s otevřenými ústy a sledovali, jak se kousek po kousku ztráci sluneční kotouč a na zem padá tma.

Panika vypukla prakticky současně v obou armádách. Obě se daly na útěk do tábora, vojáci se sráželi k zemi, šlapali po sobě, zraňovali se o odhozené zbraně. Někteří leželi v němé hrůze mezi mrtvými a nechávali se ušlapat. Slunce zmizelo docela, nad krajinou se rozmohlo hrůzostrašné ticho. I ptáci zmlkli, v chladivé tmě se obě vojska chvěla hrůzou ve svých táborech a prosila bohy obou národů, aby od nich neodvraceli tvář a pustili slunce zase na svobodu.

Bohové skutečně vyhověli prosbám vyslovovaným v obou jazycích, slunce se začalo kousek po kousku zase objevovat až nakonec zase zalilo krajinu svým hřejivým světlem.

Marně se však oba králové snažili postavit své vojáky zpět do šiků, nikoho by na bojiště nedostali ani párem volů. Všichni se chvěli hrůzou při představě, že půjdou-li do boje znovu, bohové jim slunce ukradou znovu a už navždy. Bojechtivým vládcům tedy nezbylo, než se sejít mezi padlými, jejichž počet je naprosto neuspokojoval a uzavřít mír pokud možno na věčné časy či aspoň do příští války.

A zatímco vládcové projednávali podmínky míru, seděli naši dva přátelé ve stanu a hodnotili situaci.

„Hrozné, co?“ mínil Belas. „Něco takového jsem v životě nezažil. Je ovšem pravda, že nás to zachránilo a že to přišlo na poslední chvíli.“

„To ano,“ souhlasil Atys. „Kdybych nevěděl, že ten prokletý Thálés zdržoval boj o celé měsíce až jej nechal spustit právě dnes, myslel bych si, že to byl zásah bohů. Takhle to spíš smrdí ďáblem.“

„Ty myslíš, že ten Řek nechal schovat slunce, aby nám umožnil se zachránit?“

„A ty máš jiné vysvětlení?“ zeptal se podrážděně Atys. „Buď je schoval nebo aspoň věděl, že k něčemu takovému dnes dojde. A pak, člověče, veď solidní válku, když ti do strategie kdekdo zasahuje. Ještě k tomu někdo, kdo možná v životě nedržel meč v ruce! Mohli jsme za sebou mít pěknou porážku a buď bychom byli mrtví nebo bychom mohli do konce života vyprávět, jak jsme to s Kyaxarem projeli. Ale teď? Copak o tomhle můžeš někomu povídat? Myslíš, že ti někdo uvěří? Člověče, vždyť já z toho budu mít do konce života nabourané spaní!“

„Marná sláva,“ ukončil debatu Belas. „Já ty mudrce nikdy neměl rád.“

 

Kreščak

„Pusťte mne ke králi.“
„Nahlásím vás, Výsosti,“ odpověděl jeden ze strážců, stojících před stanem.
„Veličenstvo,“ opravil jej příchozí.
„Promiňte,“ voják zbledl úlekem a otočil se k odchodu.
„Pusťte jej dovnitř,“ poručil mužský hlas ze stanu. A pak se ozval jízlivý dodatek: „Veličenstvo.“
Příchozí byl dobře rostlý asi třicetiletý muž. Ne právě hezký, na čele mu už začaly ustupovat vlasy a velký nos i silná brada působily poněkud zarputilým dojmem. Obličej mu navíc u kořene nosu hyzdila příčná jizva po ráně mečem. Když vcházel do stanu, musel se sklonit. U stolu uprostřed stanu seděl muž podstatně starší. Ne ještě starý, mohlo mu táhnout na padesátku, či ji možná právě překročil, působil ale přes svou ryšavou kštici a ještě pevné držení těla starým dojmem. Jeho pohled jakoby hledal příchozího, pak se ale zastavil mimo něj a hleděl do prázdna. Byl slepý!
„Tak co chceš, Veličenstvo?“ zeptal se mladého muže a v jeho hlase se nedal přeslechnout sarkasmus.
„Jsem zvolený římský král, mám nárok na tento titul,“ řekl příchozí pevným hlasem.
„Nejsi nic!“ odpověděl slepec. „To, že několik kurfiřtů poslechlo papeže a dalo ti svůj hlas, neznamená ještě vůbec nic. Dokud žije Ludvík Bavorský a dokud jej poslouchá tolik říšských hrabat a měst, můžeš si ten tvůj takzvaný titul třeba sežrat, význam nemá ale žádný. Já musel Prahu taky dobýt zbraněmi, než jsem si mohl na hlavu položit českou královskou korunu. A právě proto jsme tady, milý Karle, tady ve Francii. Sám nezmůžeš proti Bavorovi nic. Jen s francouzskou pomocí jej přinutíš pokleknout. My pomůžeme milému švagrovi Filipovi, jenž chce dokázat, že je po právu francouzským králem, porazit a vyhnat jeho anglického konkurenta Eduarda a za to pomůže pak on nám udělat pořádek s Bavorem. Do té doby nedělej ramena, zejména ne, když chceš mluvit se mnou. Skutečný král jsem já.“
Oba chvíli mlčeli. Karel přešel mlčky ke stolu a posadil se, aniž čekal na otcovo povolení. Jan Lucemburský se ani nepohnul. Neměl schopnost lidí, slepých od narození, dívat se sluchem. Slyšel sice dobře, chybějící zrak ale nahradit nedokázal.
„Mrzí tě to?“ zeptal se Karel. „Mrzí tě, že koruna, která kdysi patřila tvému otci, je teď moje? Aniž někdy spočinula na tvé hlavě?“
„Na tvé taky ještě nespočinula, můj milý,“ odpověděl Jan. „Napřed bys musel dobýt Cáchy, zmocnit se Kolína a Trevíru. K tvé korunovaci římským králem vede ještě dlouhá cesta. Ale s francouzskou pomocí ji ujdeme.“
„Co tak počítat s pomocí boží?“
Jan se ušklíbl. „Bůh je příliš nevyzpytatelný, než abychom jej mohli v našich kalkulacích zohlednit. A nemaluj si, že když jsi kamarád s jeho náměstkem na zemi, vymodlíš si tím u něj protekci. Ludvík je sice v církevní klatbě a měl by být Bohem zatracen, ale podle toho, jak se mu už celá desetiletí nazdory vší papežské nenávisti dobře daří, mám pocit, že jsou Stvořiteli mocenské boje v římské říši úplně ukradené. Raději bych se přece jen spolehl na vlastní kopí a na Francouze.“
„Právě proto jsem tady,“ řekl Karel. „Abych mohl s francouzskou pomocí počítat, musíme nad Angličany zvítězit. A mám vážné pochybnosti, zda se to podaří.“
Jan se posměšně zasmál. „Tak ty máš pochybnosti! Nemáš o vedení války ani ponětí, proto máš pochybnosti. Ten směšný Angličan má všehovšudy devět tisíc mužů, z toho jen půldruha tisíce rytířů. Na naší straně bojuje dvacet pět tisíc ozbrojenců, čtrnáct tisíc obrněných jezdců, můj milý. Jeden jezdec se v poli vyrovná deseti pěšákům. Až Angličana doženeme, uděláme z něj sekanou. Levou rukou.“
„Až ho doženeme,“ zopakoval automaticky Karel. „To je právě to, co mne znepokojuje. Ženeme se za ním celé dny jako blázni. Bez toho, abychom něco věděli o jeho úmyslech, o jeho…“
„Jaké asi tak může mít úmysly? Jen utéct. V Normandii mu nepatří ani jedno opevněné město, kam by se před námi mohl skrýt. A k moři to má daleko. Víš přece, že jsme dnes chytili několik vojáků z jeho armády. Už nemohou! Jsou vyčerpaní, nestačí se už přesouvat tempem, jež si jejich král předsevzal. Pěšáci jsou pomalejší než jezdci, to je jednou nezvratná skutečnost a s tou nenadělá nic ani Eduard anglický toho jména třetí. Buď se rozhodne pěchotu obětovat a uprchne jen se svými rytíři, nebo ji neopustí a zahyne spolu s ní.“
„Asi je to ta vaše jistota, jež mne znepokojuje,“ řekl Karel. „Filip mluví stejně jako ty. Jakoby vás nepřítel ani nezajímal. Nebylo by lepší jej obklíčit, zahradit mu ústupovou cestu? Nemá se jak zásobovat, je v cizí zemi. Pokud mu odřízneme přísun potravin, bude se muset vzdát. Vyhrajeme, aniž by musel zahynout jediný z našich mužů.“
Jak si jej opovržlivě změřil slepým pohledem. „Tak bojují sedláci a ne rytíři. To je česká taktika – útočit ze zálohy, obkličovat nepřítele a vyhladovět jej. Poskytl jsem ti nejlepší francouzské vzdělání – a přece jsem z tebe nedokázal vypudit tvou českou krev.“
„Co je na tom špatného?“
„Je to nečestné! Takový boj může přinést vítězství, nikdy ale slávu. Zkus to navrhnout Filipovi…“
„Už jsem to zkusil. Neodpověděl. Mne neposlechne. Kdybys mu to ale navrhl ty, bylo by to něco jiného. Váží si tě i tvých bojových zkušeností, Ne nadarmo velíš třetině jeho armády.“
Jan se samolibě rozvalil v křesle. Hmátl opatrně na stůl a když nahmatal pohár, sevřel jej v ruce a upil mocně vína. „Ano, ne nadarmo. Mám víc zkušeností než kdokoliv jiný v tomto vojsku. Proto jsem velitelem druhého sledu – hned za králem Filipem. Ten první mi samozřejmě přenechat nemohl.“ Jan se ironicky zasmál.
„Promluv s ním. Na tebe dá.“
„Můj milý synu,“ Jan se naklonil ke Karlovi v jakémsi důvěrném gestu. „Nevidím jediný důvod, proč bych to měl dělat. Francouzští baroni jsou žhaví na pomstu za pohanu, jíž se jim anglickou invazí dostalo. Nevím, zda je ti známo, že jim trvalo sto let, než Angličany z francouzského území vytlačili. Ostrované se tu roztahovali od časů krále Jindřicha Plantageneta. A teď jsou tu najednou znova. Není Francouze – přinejmenším takového neznám – jenž by nehořel touhou rozbíjet anglické hlavy. Chceš jim tuto radost odepřít? Pak jednej ale sám, beze mne. Ty jsi ostatně Filipův švagr, ne já.“
„Filip je o třiadvacet let starší než já. Skutečnost, že je bratrem mé ženy, nehraje žádnou roli. Ty jsi jeho vrstevník, máš na něj tedy určitě větší vliv.“
„Možná,“ připustil Jan. „Teď ovšem nenastala vhodná chvíle, abych jej uplatnil. Nepřítele je třeba uštvat jako škodnou. A pak dorazit. Co je na tom tak složitého?“
„Možná anglické luky,“ řekl Karel. „Není lepších střelců než jsou Angličané. Cvičí se ve střelbě ze svých dlouhých luků už od dětství. A jejich šíp prorazí i brnění.“
„Ne, když budeme dost rychlí. Vypálí jednu nebo dvě salvy a pak utečou. Nemají jinou možnost, vždy to tak bylo a tak to i zůstane. Proti jejich šípům máme štíty a střelce z kuší z Janova. Janované nejsou ve střelbě horší než Angličané, při svých taženích v Itálii jsem s tím udělal nejednu bolestnou zkušenost. Kuše dostřelí stejně daleko jako anglický luk a je přesnější.“
„Jenže ne tak rychlá.“
„Rychlí budeme my. Jak daleko dostřelí anglický luk? Čtyři sta kroků? Ty překonáme za několik okamžiků. A pak je rozšlapeme.“
„Bitva je vždy nejistá záležitost. Války se dají vést a vyhrávat i bez nich. Naučil jsem se to v Itálii.“
„Kde jsi bojoval jako condotiere, jako nájemný loupežník. Takový boj nemá s rytířstvím nic společného. Tady v Normandii ale bojují králové. Tři králové na jednom bojišti, můj milý.“
„Čtyři,“ opravil jej Karel.
„Můj bože, jak jsi ty ješitný! Jsi jako tvoje matka! Hrdá, pyšná, nezkrotná. A jak dopadla? Nepoučil ses z jejího osudu?“
„Ten osud jsi jí připravil ty. A já jsem trpěl s ní.“
„Jak trpěl? Dostalo se ti nejlepšího vzdělání u královské francouzské rodiny. Pod ochrannou rukou mé sestry Marie. Dauphin Jan byl tvým nejlepším přítelem, jedli jste spolu u jednoho stolu. Na to si chceš stěžovat?“
„Nechci si stěžovat. Ale na kobku na hradě Žebráku, odkud jsem sotva viděl denní světlo, zapomenout nemůžu. I když jsem byl tehdy jen malé dítě. Ještě dnes se někdy budím ve spaní a zdá se mi, že jsem tam zavřený. Nejsou to příjemné sny, to mi věř.“
Jan mávl rukou. „To bylo jen pro tvé dobro. Kdybych tě tam tak dobře neschoval, byli by tě čeští pánové unesli, provolali králem proti mně a pokud bych tě pak nezabil já, udělali by to oni. Češi vraždí své krále, o tom jsi, myslím, už slyšel.“
„Není jisté, zda strýce Václava zabili čeští pánové. Mohl to být stejně tak dobře Lokýtek.“
„Lokýtek byl opravdový král. Malý postavou, ale velký duchem. A nezlomný vůlí. Znal jsem ho, měl jsem možnost se s ním setkat a jednat. Ten za tou vraždou nestál. Radím ti dobře, až tu nebudu a ty se budeš naparovat na českém trůně, dávej si pozor a dýku nepouštěj z ruky. Doporučoval bych nosit drátěnou košili i do postele. Tak zvýšíš své šance na to, že přežiješ a přece jen dokážeš zplodit syna. Abys dokázal zachovat na českém trůně lucemburskou dynastii.“
„Blanka může porodit ještě spoustu synů,“ namítl Karel dotčeně.
„Zatím se zmohla jen na dvě holky. Nebo spíš ty. Prý záleží na chlapovi, jaké dítě zplodí. Já plodil syny.“
„Otče, víš, že tě obdivuji. Mám sice k tvému způsobu vládnutí výhrady, ale nikdy jsem nezpochybňoval, že jsi velký bojovník a pravý chlap. Právě proto tě chci ještě o něco poprosit. Až Angličany doženeme a Filip se svými Francouzi se na ně vrhne, drž se zpátky.“
„Prosím?“
„Nevidíš,“ řekl Karel pomalu. „Poženeš-li se do útoku v čele svých vojáků, nebude pro Angličany snadnějšího cíle, než slepý velitel. A padneš-li…“
„Budu mrtvý. To je osud nás všech, nikdo se mu nakonec nevyhne. To, co mi radíš, je podlé! Jak bych se mohl já vyhnout bitvě? Král Jan český, jenž bojoval na všech bojištích Evropy. A nikdy z bitvy neutekl, nikdy se bitvě nevyhnul. To s tím mám začínat teď, na stará kolena?“
„Nejsi starý,“ opravil jej Karel. „Jsi mladší než Filip. Ale jsi slepý.“
„O to bude má sláva větší,“ zasmál se samolibě Jan. „Jak jsi řekl, Filip rozumí válčení jako koza petrželi. Já to budu, já s mým druhým sledem, kdo rozhodne bitvu. Kdo rozbije anglické linie a zažene ty vetřelce na útěk. Bude to moje vítězství, koruna mého celoživotního snažení. Budu slavný až za hrob. To ti vadí, co?“
„Tvá sláva mi nevadí. Jsi slavný v celé Evropě, doma v Čechách ale ne. A hrdinství v boji s Angličany tví čeští poddaní nijak zvlášť neocení. Protože oni platí tvé vojáky a platí je už po celá desetiletí.“
„A ještě dlouho platit budou,“ zašklebil se Jan. „Protože až se vypořádáme s Eduardem, čeká na nás Ludvík Bavor. Myslíš, že pustí do kalhot, až se objevíme před Mnichovem? To ho neznáš! Čeká nás dlouhý boj. Jeho první bitvu svedeme ale tady, v Normandii. Možná už zítra.“
„A jestli prohrajeme?“
Janovi se zkřivil obličej zlostí. „Tak potom si s ním bojuj sám. Pak ti nic jiného než ta tvá lstivá sedlácká taktika nezbude. Já už ti pak nepomůžu. Pro mne platí jen vítězství nebo smrt. Pokud bychom měli prohrát, pak už se mnou nepočítej. Já z bojiště utíkat nebudu. Nevidím totiž dobře na cestu.“
„Otče, nežertuj.“
„Nikdy jsem nemluvil vážněji. Lucemburkové umírají na bitevním poli. Můj dědeček a jeho dva bratři padli v bitvě u Worringenu. Otec zemřel na válečném tažení v Itálii, jeho bratra, mého strýce Walrama, zabili při obléhání Brescie.“
„Zapomněl jsi na strýce Balduina. Ten žije a nedaří se mu špatně.“
„Kněze nepočítám. Ti mají na svou dušnost, otoky a rakovinné bujení před smrtí nárok. Strýc Balduin ti byl jako mohučský arcibiskup prospěšný. A ještě bude. Ale ti z našeho rodu, kdo se o boží službu nezajímali, žili a hynuli na bitevním poli. Je to tradice, synu. Jak o tobě přemýšlím, budeš možná první Lucemburk, který zemře v posteli. Protože ty jsi víc lstivý Přemyslovec než lucemburský rytíř.“
„Ty žiješ taky.“
„Zítra už možná ne. Třeba budu mít možnost už zítra dostát rodinné tradici.“
„Chceš zemřít?“
Jan zvedl ruku s roztaženými prsty a zvedl ji před slepé oči. „Kde je rozdíl?“ zeptal se. „Svět stejně už nevidím. Nevidím ani krásu žen, můžu ji tak nanejvýš nahmatat. Proč tedy nevyměnit temnotu pozemskou za temnotu hrobu? Ale ne, nechci zemřít. Chci zvítězit a slyšet volání slávy. Pro to žiji. Pokud by se mi to ale nepodařilo a nějaký ten anglický šíp mne přece jen trefil, buď tak laskav a uroň nad mou mrtvolou pár slz. Sluší se to, poddaní takový smutek rádi vidí. Zvýšíš tak svou popularitu.“
„Tvůj sarkasmus není na místě.“
„Že ne? Já na rozdíl od tebe žil! Já plodil syny! A co dělají oni?“
„Už se opakuješ. Blanka může rodit další děti. Kdykoliv může přijít syn. Máme se totiž rádi.“
„Rádi?“ Jan se rozesmál. „Tak rádi! Tak to tedy gratuluji. Netušil jsem, že jsi nějakých emocí vůbec schopen. A láska, to jsou přece taky emoce. Nemám pravdu? Ty jsi studený vypočítavý čumák a vždy jsi takový byl. Blanka může být ráda, že má vůbec nějakého muže. Karel z Valois, její otec, byl plodný. Vlastně to bylo to jediné, co uměl. Ale deset dcer znamená pořádný problém, jak je dostat pod čepec. Tvá žena může být šťastná, že nehnije někde zaživa v klášteře. Tak ať rodí! Syny! Lucemburky!“
„Máš dva syny,“ připomněl Karel.
„Tři,“ opravil jej Jan. „Tvého bratra mi ale nepřipomínej. Slaboch! Impotent! Kdyby byl chlap, měli bychom Tyrolsko a Ludvíka Bavora bychom drželi v kleštích.“
„Viděl jsi jeho ženu?“
Jan se rozchechtal. „Neviděl. Já totiž nevidím vůbec nic, můj milý. Ale Tyrolsko stálo za to, aby se mu aspoň jednou postavil! I kdyby byla jeho žena sebeošklivější. Já to dokázal taky.“
Karlovi ztuhly rysy. „Neurážej matku.“
„Co ty už víš o tvé matce?“
„V Čechách ji milují.“
„Milují ji jen proto, aby mohli nenávidět mne. Nenávist si vždycky musíš nějak zdůvodnit. Už zapomněli , že zpustošila celou zemi, jen aby zničina svou macechu Alžbětu Rejčku? Stejně se jí to nepodařilo.“
„Tu válku proti vlastním lidem jsi vedl ty.“
„Protože jsem jí tehdy ještě věřil. Té černé přemyslovské princezně! Hnala mne do záhuby, se mnou i celou zemi a já to nevěděl. Musel jsem ji zavřít na jejím Mělníce a nechat ji tam umřít, aby konečně dala pokoj. A musel jsem jí tě vzít, aby tě nevychovala k svému obrazu. To by tedy byl obraz!“
Jan se zasmál. Karel přejel dlaní po svém jizvou znetvořeném obličeji a pak jeho ruka podvědomě zajela k pasu, kde nosíval meč. Dnes jej tam neměl. Jan jakoby si jeho pohybu všiml, či jej vytušil. Upřel na něj své slepé oči a zeptal se: „Chceš mne umlčet? Jak to chceš provést? Meč se na audienci ke králi nenosí. Musel bys mne uškrtit a to nebude lehké synu. Jsem sice slepý, slabý ale zdaleka ne. Svalů mám dost, abych se ti ubránil. A ty nemáš rád zápasy s nejistým koncem, nemám pravdu? Dokud žiji, budeš si muset pravdu o své matce vyslechnout. Udělala mi ze života peklo, milý synu. Peklo!“
„Peklo sis udělal ze života ty sám!“
Jak se rozvalil v křesle. „Od té doby, co jsem opustil ji a s ní i Čechy, mi to tak nepřipadá. Francie i Itálie se spíše podobaly ráji. Mají všechno, co panovník potřebuje. Krásné ženy, dobré víno, nádhernou hudbu a dost bojišť, na nichž se člověk může proslavit. Tvoje chyba, že raději hledíš do knih, než abys seděl v sedle.“
„To není pravda.“
„Tak, tak,“ přikývl Jan. „Slyšel jsem, že se zúčastňuješ turnajů. Na zapřenou. To je dobře. Aspoň neděláš rodu ostudu, když prohraješ.“
„Většinou vyhrávám,“ zabručel Karel podrážděně.
„Válka ale není turnaj. Až se vrhneme na Angličany, drž se za mnou. Jestli pojedeš do bitvy jako římský král nebo na zapřenou jako obyčejný rytíř, to už ponechám na tobě. Sláva bude stejně patřit Filipovi. A taky mně. Na tebe toho moc nezbude.“
„Jak jste si tím vítězstvím jistí!“
„Proč bychom neměli být?“
„Nad Francií se vznáší prokletí Jakuba z Molnay,“ řekl Karel tiše.
„Myslíš toho velmistra templářů?“
Karel přikývl.
„Na to věříš snad jen ty!“
„Proklel krále Filipa čtvrtého a jeho rodinu do třetího pokolení. A Kapetovci skutečně vymřeli. Bylo to teta Marie, tvá sestra, jenž účinky té kletby poznala na vlastním těle. Když spadla z vozu a potratila dědice francouzského trůnu. Protože ten se narodit nesměl!“
„Teď ovšem na francouzském trůně sedí Filip šestý a ten není Kapet. Pokud to vidíš tak, pak by měl mít právě anglický Eduard plné kalhoty. On je přece vnuk prokletého krále. Prokletí se vztahuje na něj, ne ale na rod Valois. Ti neměli s vyvražděním Templářů nic společného.“
„Eduard je chladnokrevná bestie. Nechal zavřít svou vlastní matku do vězení a popravit jejího milence.“
„Pomstil tím svého otce. To ctihodní muži dělají. Tyhle vědomosti ti tví velemoudří učitelé nepředali?“
„Lidem, jako je on, se kletby vyhýbají. Nepůsobí na ně.“
„Eduard je člověk plný života. Plodí děti se svou manželkou, má kolem sebe plno milenek, vozí je s sebou dokonce i na válečná tažení. Možná některou z nich dostaneme zítra nebo pozítří do své moci. Nechám si ji pak přivést do mého stanu. Může to být zajímavé. Potřebuji už silná dráždidla, abych byl opravdu uspokojen. Milenka anglického krále, to zní lákavě.“
„Jsi přece ženatý! Miluješ vůbec svou ženu?“
Jak potřásl hlavou. „Miluješ? Co je to za otázku? Darovala mi syna.“
„Naše matka ti jich porodila hned několik.“
„Jenže má současná žena Beatrix se nestará o politiku. A ani o mé společnice. Má totiž dobré vychování a ví, co se na královnu sluší. Nemusím ji milovat, abych byl rád, že ji mám.“
„A ty vyčítáš mně nedostatek citů?“
„Nedostatek vášně! Nadšení! Rytířství! Vede tě jen tvůj rozum, chladný, lstivý a vypočítavý český rozum.“
„Tebe tvé vášně zavedly do zkázy.“
„Do jaké zkázy? Daří se mi tak dobře, jak se mi už dávno nedařilo. Vedu polovinu francouzské armády do vítězného boje a – a to se mi líbí nejvíce, po dlouhé době nejsem já závislý na libovůli mého syna, ale on je závislý na mně. Co si můžu přát víc?“
„Aby tě ten syn měl rád?“
„Nedosažitelné cíle si nekladu. Ty v politice svazují. Já mám teď v ruce trumfy, já rozdávám karty. Musíš se s tím smířit, chlapče. A ty se s tím smíříš. Budeš se ve svém nitru trápit, budeš se tomu bránit, ale nakonec zjistíš, že beze mne nic nepořídíš. A podřídíš se. Konečně! A teď vypadni. Je třeba jít spát.“
Karel se nejistě zvedl. Pohlédl k východu ze stanu, s odchodem ale váhal.
„Máš ještě něco?“
„Otče, neměli bychom se tak rozejít. Zítra třeba dojde k bitvě již nemusíme oba přežít. Ať už ty nebo já, někdo z nás může na bitevním poli zůstat. Možná bychom se neměli rozejít rozladěni. Jedno objetí by možná stačilo.“
Jan se díval chvíli před sebe do prázdna. Pak se namáhavě zvedl, přidržoval se přitom okraje stolu. Otočil se ke Karlovi a nakonec přece jen rozevřel náruč. „Tak pojď. Jsi můj syn a následník, nechci, abys na mne vzpomínal ve zlém.“
Chvíli si leželi v náručí, Jan ale Karlovo sevření neopětoval.
„Tak, stačilo,“ řekl a syna odstrčil.
„Promluvíš s Filipem?“
„Ne.“
„Zítra pokračujeme ve stíhání Angličanů. Ve směru na Abeville a Kreščak.“
„Někde po cestě je už doženeme. A zničíme. Drž se za mnou a dobře se dívej, jak se vyhrává bitva. Bude se ti to ještě mnohokrát hodit.“
Karel vyšel ze stanu.
„Dobrou noc, Veličenstvo,“ pozdravila jej stráž. Roztržitě se na ni podíval. „Cože, ach tak, ano, dobrou noc.“ Pak se vydal táborem ke svému stanu, nad nímž vlála vlajka s dvouhlavým říšským orlem.
Co když zítra opravdu prohrajeme? pomyslel si. Jakkoliv to zní nelogicky, ta předtucha katastrofy byla příliš silná, než aby se dala zahnat. Co když už zítra nebudu mít žádné spojence v boji proti římskému králi Ludvíkovi? Ani švagra Filipa ani otce. Jen Boha a papeže v Avignognu. Ale ani jeden z nich mi nedodá jediného vojáka. Dokážu se pak prosadit? Dokážu udržet svou korunu a uchránit přinejmenším můj život? Ludvík se za dlouhá léta politických zápasů naučil nešetřit své protivníky. Nebude váhat, pokud mne dostane do rukou. Karel pokrčil rameny a přejel si rukou po tváři. Pod prsty ucítil jizvu na nose. Ušklíbl se. Dokážu to. Vždycky jsem to dokázal. Bez tebe otče, i bez našeho milého švagra. Myslíš si, že jsi nade mnou získal definitivní moc tím, že jsem byl zvolen králem, jehož nikdo neposlouchá a jež je odkázán na cizí pomoc? Věř tomu, že mne poslouchat budou. Všichni. I ty.
Možná na nás opravdu někde tam u Abeville nebo u Kreščaku číhá lstivý anglický Eduard. Ale i kdybychom zítra prohráli, neznamená to, že jsem prohrál já. Vždycky jsem byl sám. Jako moravský markrabí v českém království, jako condotiere v Itálii. Dokážu to i v Německu. Jedno, zda mi někdo bude pomáhat nebo ne. Já svou příležitost, již mi osud nabídl, nepustím.
Vešel do svého stanu ozdobeného černým římským orlem a uložil se na lůžko. Je třeba spát. Vyspaní mají větší šanci v bitvě přežít. Ať už jako vítězové nebo jako poražení na útěku. Spánek dává sílu. Zavřel oči a v jediném okamžiku se ponořil do hlubin spánku. Neměl žádné sny.

Poznámka autora: V České literatuře se stále znovu objevuje motiv, že útok Jana Lucemburského na anglické linie v bitvě u Kreščaku se uskutečnil v době, když už byla bitva ztracena a interpretuje se jako způsob sebevraždy frustrovaného krále. Nikde ve světové literatuře jsem takovou interpretaci nenašel. Jan velel druhému sledu francouzského vojska, jenž zaútočil v době, kdy byli zničeni janovští střelci z kuší (francouzskou jízdou, jež je rozdupala) a odražen útok prvního sledu krále Filipa. Jan naopak zatlačil anglického prince Eduarda (takzvaného černého prince), syna stejnojmenného krále, do stísněné pozice a hrozil prorazit jeho linie, takže tento úpěnlivě prosil otce o pomoc v obavách, že útok českého krále by mohl bitvu rozhodnout v anglický neprospěch. Byl to jediný okamžik celé bitvy, kdy měla francouzská armáda reálnou šanci na vítězství. Právě Janova smrt znamenala definitivní zvrat v bitvě, jež vyústila ve francouzskou katastrofální porážku.

Návrat bojovníka

„Trója padla už před deseti lety,“ řekl jeden z mužů sedících před pastýřskou chýší. Byl pěkný den, pofukoval svěží větřík od moře a cuchal vlasy. Oba byli staří, ale zatímco ten, který právě čtvrtil sele a napichoval kusy na rožeň, byl zestárlý věkem prožitým při své práci, stáří toho druhého vypadalo falešně. Měl svraštělou kůži starců a solí vyhlodané hluboké rýhy kolem očí a úst. Ale jeho oči, i když unavené, měly mladší výraz, než jaký by odpovídal šedinám jeho vousů a vlasů. Mluvil málo, hleděl zasněně na pahorky ostrova, a tak bylo na tom druhém, aby udržoval rozhovor.
„Už deset let je tomu,“ pokračoval ten starší z nich, pastýř jménem Eumaios. „A všude se vypráví, jaká to byla válka. Řekové ještě takovou nezažili.“
„Válka je vždycky hnusná věc,“ řekl ten druhý. „Mrtví a pláč. Pobití lidé a nikdo neví proč, znásilněné ženy a zavražděné děti, ukrutnosti, za něž se člověk už druhý den stydí, aby mu ten stud vydržel až do konce života. Ale v šílenství bitevní seče se stává zvířetem, které neovládá své pudy a vraždí.“
„I ty jsi byl ve válce?“ zeptal se Eumaios.
Ten druhý jen přikývl. Neřekl nic a sklopil hlavu.
„Jsi tedy hrdina?“ nedal se pastýř.
„Hrdina?“ zdálo se, že jeho host to slovo vyplivl. „Hrdinové jsou ti,kdo zemřeli. Ti se už nemusí stydět za své činy a mohou se o nich zpívat oslavné eposy. Já jsem zůstal naživu.“
Pastýř byl se svou prací hotov. Položil rožeň s kusy selete nad oheň, přiložil velká borovicová polena a přisedl blíže k hostovi. Viděl, že je to nešťastný, unavený člověk a bylo mu ho líto. Byl by ho objal kolem ramen, aby jej utěšil, ale bál se tak velké důvěrnosti. Hledal slova.
„Válka je válka,“ řekl pak. „V ní zabíjí každý, aby nebyl zabit. Není třeba se proto trápit nebo si něco vyčítat. Jsou jiné zločiny, které se nedají omluvit. Neměl bys na to myslet.“
„Měl jsem mnoho času na přemýšlení,“ usmál se ten druhý s mladýma očima a šedinami. „Sedm let jsem žil u ženy jménem Kalypso na samém konci světa u Héraklových sloupů. Měl jsem vína a jídla, kolik jsem jen chtěl. Nemusel jsem pracovat, mohl jsem celé dny proležet na slunci a jen v noci pomilovat svou hostitelku. Nic víc nežádala.“
„Hezký příběh,“ usmál se pastýř.
„Jenže tu zahálku bylo třeba něčím vyplnit a to něco jsou myšlenky. Zahálka není vhodná pro někoho, jehož duši tíží zločin. Proto jsem z toho ráje uprchl a skoro jsem se utopil u ostrova Fajáků. Možná jsem i toužil po smrti, když jsem od Kalypso prchal, vždyť co jiného jsem mohl hledat ve vlnách nekonečného oceánu? Ale bohové nedovolí odejít tomu, jehož čas ještě nevypršel.“
„Možná máš před sebou ještě úkol,“ řekl pastýř a když viděl, že jeho host netrpělivě a nesouhlasně trhl hlavou, změnil téma rozhovoru. „Ve které válce jsi byl? Povídej mi o svých osudech, než se maso upeče. Pro člověka, který prožil celý život mezi svými vepři, zní všechny zprávy o cizích zemích lákavě. Byť by byly nasáklé krví.“
„Byl jsem v Tróji,“ řekl ten druhý. „To stačí, abys věděl všechno.“
„Tak v Tróji,“ zaradoval se Eumaios. „Tam byl i náš král. Největší z hrdinů! Nebýt jeho, nikdy by Trója nepadla, aspoň tak se vypráví. Náš král Odysseus měl rychlé nohy a ještě rychlejší mysl. Jeho syn se jen batolil, když pro něj přišli. Nechtěl jít do války, oral proto koněm a volem, takové spřežení si vymyslel, aby ho měli za blázna, a do brázdy sel sůl. Tak moc chtěl zůstat se svou mladou ženou a synkem. Ale přiměli ho jít, odhalili jeho lest. Teď by mu bylo už hodně přes čtyřicet let.“
„Copak on se ještě nevrátil?“ zeptal se ten druhý dutým hlasem.
„Vypadalo by to snad na Ithace tak, jak to vypadá, kdyby tu byl? Můžu ti nabídnout k jídlu jen selátko, protože všechny vypasené vepře musím odvádět do města. Hýří se tam už celé týdny. Desítky nápadníků se ucházejí o královnu Pénelopé, každý z nich chce ale hlavně království. Je to banda lupičů a podvodníků a není nikoho, kdo by je zkrotil,“ vybuchl pastýř, ale přerušil řeč, když si všiml, jakým pohledem jej cizinec sleduje.
„Odysseus měl přece syna,“ řekl přišelec a zachvěl se mu hlas.
„Ano, ten tu je, ale syn je syn a manžel je manžel. Télemachos je silný a statečný, ale jak může zakročit proti té bandě, která mu obsadila palác? Vždyť nemá důkaz, že jeho otec žije, aby mohl jednat jeho jménem. A není daleko chvíle, kdy si Pénelopé bude muset jednoho z nápadníků vyvolit za ženicha. Nemůže své rozhodnutí odkládat navěky.“
„Cožpak jsou všichni tak zlí?“ zapochyboval host.
„Nejsou, možná nejsou,“ řekl pastýř. „Eurymachos má moudrost, Antinoos zase sílu a bezstarostnost. Možná jsou jen příliš mladí, aby se zamýšleli nad životem. Nad tím, co dělají.“
„Mnoho lidí už muselo zemřít, protože se nezamýšleli nad tím, co dělali,“ řekl cizinec temně. „Někdy stačí tak málo, aby za slovy šla hned smrt.“
„Trápí tě tví mrtví,“ poznamenal pastýř tiše a obracel pomalu rožeň.
„Ne všichni,“ odporoval host. „Ty, které jsem zabil v boji, ty si nevyčítám. Byli by zabili oni mne, kdybych nebyl obratnější než oni. Jen jeden mrtvý mne trápí a nedá mi spát. Vlastně mrtvá.“
„Byla to žena,“ řekl pastýř, aniž se ptal. „Zabil jsi ji z vášně?“
Host zakroutil hlavou. „Ne, tak to nebylo. Nezabil jsem ji mečem ani jsem ji nezardousil. Zabil jsem ji slovem, ale o to byl můj čin hroznější. Protože její umírání trvalo příliš dlouho.“
„Vyprávěj mi svůj příběh, člověče,“ nabídl mu pastýř Eumaios. „Uleví se ti. Jistě jsi ho vyprávěl mnohokrát té ženě, jež se tě sedm let snažila usmířit ve svém klíně. Ale vyprávěj ho znovu bezvýznamnému starci, protože výčitky svědomí jsou jako číše žluči, která se po každém vylití znova doplňuje.“
„Jmenovala se Ifigenie,“ řekl cizinec.
„To bylo také jméno dcery nebohého krále Agamemnona z Mykén. Tu obětovali v Aulidě před cestou do Tróje,“ skočil mu Eumaios do řeči.
„To je ta, o níž hovořím,“ řekl tiše host a v jeho očích se zaleskly v plamenech ohně slzy. A jakoby nedokázal hovořit o tom, o čem začal, zeptal se bez souvislosti: „Agamemnon je mrtev?“
Pastýř přikývl: „Už deset let. Zavraždila ho jeho žena Klytaiméstra. Ještě v ten den, když se vrátil od Tróje.“
Cizinec sklonil hlavu. „Ano,“ řekl, „tak to muselo dopadnout. Tehdy ho začala nenávidět. Právě tehdy, když jsem já poslal jejich dítě na smrt. Myslela, že to udělal on.“
„Nerozumím ti, pane,“ vydechl užaslý pastýř.
„Byli jsme u toho tři, když velekněz bohyně Artemidy Kauleas přinesl věštbu. Strašnou věštbu! Agamemnon, Meneláos a já jsme si vyslechli, že si Artemis žádá jako oběť nejstarší Agamemnonovu dceru. Jen tak začne vát vítr, jenž nás dopraví do Tróje. Odpřisáhli jsme si navzájem, že se nikdo tu věštbu nesmí dozvědět. A já ji vojsku prozradil.
Nedovedeš si představit, co se tehdy dělo,“ pokračoval host po chvíli mlčení. „Tisíc a dvě stě lodí, na padesát tisíc mužů se tísnilo na plážích v Aulidě a už týdny čekalo na vítr. Byli mezi nimi snílkové, chtějící jen slávu, byli tam muži, chtějící zbohatnout trójským zlatem. Ale byli mezi nimi i chlapi, které žene do války jen touha po krvi a násilí. Nedovedeš si představit, jak pestrá, krásná ale i krutá je každá armáda. Ale armáda, která nebojuje, přestává být krásnou. A je jen krutá. V táboře se množily zločiny, každý den zahynulo ve rvačkách několik mužů. Nebyla naděje na zlepšení a morálka upadla natolik, že vojáci hrozili smrtí vrchnímu veliteli Agamemnonovi a nenáviděli jej stejně jako jeho bratra Méneláa pro jeho krásnou poběhlici Helenu. A tehdy přišel Kauleas a nabídl východisko. Za smrt Ifigenie začne vát vítr. Je třeba obětovat jeden život, aby jich potom mohly zaniknout tisíce.“
„Uvěřil jsi mu?“ zeptal se pastýř a v jeho hlase byla úzkost.
„Tehdy jsem ještě věřil v bohy,“ odpověděl nepravý stařec. „Byl jsem příliš mladý, abych o nich pochyboval. Ale přece jsem tehdy, když Kauleas vyslovil svou strašnou věštbu, zapochyboval. Snad se mu zachvěl hlas zadostiučiněním nebo špatně utajenou netrpělivostí, takže se mi na okamžik zazdálo, že ne jeho bohyně Artemis, ale on sám žádá krev Agamemnonovy dcery. Skryl se za bohyni, aby mohl ublížit největšímu z přítomných. Takový to byl člověk a dnes jsem si už jist, že jsme padli do léčky a že to nebyla Artemis ale Kauleas, kdo chtěl vidět téci dětskou krev.“
„A tys tu věštbu prozradil vojsku. Proč, když jsi pochyboval?“
„Možná jen proto, aby mne vojáci milovali. Možná i mne hlodala závist při pohledu na Agamemnonovu slávu. Najdi pohnutky všech svých činů! Ale asi jsem Agamemnona nenáviděl, i když jsem si to nepřiznával, protože k nenávisti k vrchnímu veliteli se nemůžeme přiznat ani sami před sebou.“
„Bylo to tak jednoduché,“ pokračoval. „Když král obětuje svou dceru, vítr začne vát. Tak jsem to tehdy řekl. A vojsko začalo ryčet nadšením. Nadšením nad nadějí, již jsem jim poskytl i v očekávání krutého divadla, na které se v tu chvíli začali těšit. Hleděl jsem na jejich nadšení, rozpoutané mými slovy a připadal jsem si mocný jako bůh. Tak velká to byla chvíle.“
„Bylo to tak jednoduché,“ vysvětloval, „protože Ifigenie byla v té chvíli jen neznámým jménem a nadšení vojska bylo přítomné a hmatatelné. Tehdy jsem byl přesvědčen, že jednám správně. Stačily ovace tisíců tupců, aby umlčely svědomí. A ono protestovalo! Až hodně později jsem si uvědomil, jak se tehdy bránilo tomu činu.
„Jenže pak se vše změnilo,“ řekl host pomalu. „Ve chvíli, kdy ji přivezli. Mladé děvče, ještě víc dítě než ženu. S bezelstným dětským pohledem, plným radostného očekávání. Neřekli jí, že ji zabijí. Její vlastní otec jí namluvil, že ji chce provdat. Proto se tak radovala, protože jejím ženichem měl být nejkrásnější z Řeků, Pelleův syn Achilles.“
„Byl to blbec,“ pokračoval muž a odplivl si do ohně. „Vždycky jsem to o něm věděl a před Trójou toto mé tušení stokrát potvrdil. Jenže byl přesně ten typ, kvůli kterému ženy omdlévají, když na ně pohlédne. Ženy nemohou za tuto zvrhlost svých citů. Nemají svaly ani meče. Vždy bojovaly lstí a jejich slabost byla jejich největší silou. Nemohli jsme tedy zazlívat malé Ifigenii, že se zamilovala do krasavce, který jí nebyl souzen.
Strašné to začalo být, až když se dozvěděla pravdu. Náhle tu byla jako skutečný člověk, plačící a naříkající. Prosila svého otce o život, ale on jí ho nemohl darovat. Od chvíle, kdy jsem oznámil božské poselství vojsku, byla už stejně mrtvá, jako kdybych jí sám prořízl hrdlo.“
„Bylo už pozdě na všechno,“ dodal muž trpce. „Stokrát jsem jí chtěl pomoci, vysvobodit ji, odvést ji pryč. Lámalo se mi srdce při pohledu na její zoufalství. Ale vyslovená slova se nedala vzít nazpět a za našimi zády se vzdouval nejstrašnější živel, jaký kdy byl na svět vypuštěn. Lidský fanatismus a touha po krvi, po ukrutnosti. Padesát tisíc lidí ji chtělo vidět krvácet, protože jsem jim poskytl omluvu pro jejich zločin. Vůle boží! A oni byli čistí a mohli se pást na mukách té dívky. Kdybych se k nim obrátil a řekl, že všechno je lež, kterou si vymyslel kněz Kauleas, byli by mne rozsápali. Proto jsem mlčel, když jí na hlavu kladli obětní věnec a vedli ji k oltáři. Mlčel jsem a vojsko ve mně vidělo svého vůdce. Největšího zločince z nich ze všech. I to je se mnou smiřovalo a proto mne v tu chvíli zbožňovali.
Zabili ji,“ řekl pak ztěžka. „To je celý můj zločin.“
Maso bylo upečené. Eumaios podal nejlepší kus hostovi a tiše jedli.
„Je to veliký příběh,“ řekl pak pastýř žvýkající pomalu maso.
„Za všechno platíme daň,“ odpověděl jeho host. „Za tu chvíli opojného štěstí před šílícím davem platím už dvaceti lety bloudění.“
„Co budeš dělat dál?“ zeptal se Eumaios.
Co budu dělat? Pomyslel si host. Co mám dělat? Myslel jsem, že jsem se konečně vrátil domů, byl jsem šťastný, když jsem se probudil na břehu tohoto ostrova a řekli mi, že je to Ithaka. Myslel jsem, že půjdu ke své ženě a obejmu svého syna. Tak jsem si to vysnil. A teď? Jako by to byl všechno jen klam. Syn je velký a schopný se o sebe postarat. Už mne nepotřebuje, když jsem mu nebyl otcem prvních dvacet let jeho života. A žena? Má ve svém domě dvacet nápadníků, vesměs mladších a krásnějších, než jsem já. Bezstarostnějších i neúnavnějších v milování. Pastýř tvrdí, že mi byla věrná celých dvacet let. Zasloužil jsem si to vůbec? Když půjdu k ní, budu celý život žít s pocitem dluhu. Co pro ni znamenám? Vzpomínku? Nebo jen pláštík pro její strach volit. Volit moudrého Eurymacha, jenž slibuje být věrným manželem, i když už ona bude stará a nežádoucí nebo silného a bezstarostného Antinoa, s nímž by se dalo nádherně užít těch několik posledních let, kdy ještě bude žádoucí. Co v tom mám dělat já? Jaké je mé místo v tom příběhu?
„Nevím, Eumaie,“ řekl konečně. „Budu se toulat dál. Kdybys mi opatřil loďku, odplul bych na pevninu. Chci dál hledat svůj domov. A zapomenutí.“
„Mohl bys zůstat zde,“ navrhl pastýř. „Nejsi zlý člověk a budoucí král Télemachos potřebuje muže, jako jsi ty.“
Zavrtěl hlavou. „Tady nemám co dělat. Cítím, že se tu bude zabíjet, že okolo královniných námluv poteče krev. Možná zabije Télemachos nápadníky, možná oni jeho. Ale já tu nemám nic do činění. Nechci už zabíjet, nedokážu už na člověka pozdvihnout meč. Vím, jak je to snadné a chci se vyvarovat pokušení. Pohár krve, již jsem prolil, je už plný. Nechci, aby přetekl.“
V pastýřově ohradě se rozštěkali psi. Jinak než když skoro roztrhali tohoto cizince při jeho příchodu. Teď zdravili někoho známého, v jejich hlase byla radost. Pastýř se zvedl od ohně a vyhlížel příchozího.
Přichází zřejmě dobrý člověk, pomyslel si host. Psi to dobré v člověku poznají, proto ho tak vítají. Mne chtěli roztrhat. Jenže co dobrého jsem já už v životě vykonal?
Pastýři se roztřásly ruce a nádoba s vínem mu vypadla z prstů. „Télemachos!“ zvolal. „Princ Télemachos.“
Člověk s předčasnými šedinami se rozechvěl. Přichází! Před osudem se tedy nedá uniknout. Kdyby se tu dnes náhodou neobjevil tento mladík, byl by vsedl do loďky a navždy odplul od břehů tohoto ostrova. Cítil, že teď to už nedokáže. Osud mu šel v patách, nedokázal na něj získat náskok.
Mladík stál nad ním. Byl to krásný chlapec, vysoký, s ještě trochu úzkými rameny. Vousy mu ještě jen vyrážely ale sebevědomí z něj jen čišelo. Snad jsem také tak vypadal, pomyslel si host. Tehdy, když jsem oral volem a koněm a do brázdy sypal sůl. Tehdy jsem byl krásný a mladý a nechtěl jsem opustit tohoto chlapce a jeho matku. A tehdy na mně ještě nelpěl zločin.
Zvedl se ze svého místa na kožešině, aby princi uvolnil místo.
„Seď, cizinče,“ zarazil jej Télemachos hlasem, jemuž se nedalo odporovat. „Posadím se jinam, místa je tu dost.“
Je sebevědomý, pomyslel si host. Naučil se vládnout, nebude už umět poslouchat. Nač tu tedy jsem?
Seděli u ohně sami dva, pastýř někam odběhl. Télemachos vyprávěl mezi jídlem o poměrech v paláci a o své neúspěšné cestě do Sparty ke králi Meneláovi s žádostí o posily. Ten druhý mlčel. Považoval za zbytečné podotknout, že Meneláos je stejný sobec jako byl vždy. Na rty se mu drala jiná slova, která potlačoval vší vůlí. Pak zápas prohrál. Promluvil:
„Télemachu,“ řekl. „Jsem tvůj otec Odysseus. Vrátil jsem se.“
Mladík strnul. Pak nedůvěřivě a opatrně pohlédl na svého společníka. Odysseus si všiml, že přitom držel ruku na meči. Nedůvěřuje, pomyslel si. Naučil se nedůvěřovat. Nikdy neměl nikoho, kdo by jej chránil před úklady. Naučil se s nimi bojovat sám, nikoho nepotřebuje.
Télemachos se nepohnul. Musel tedy vstát jeho otec. Otočil se k němu a sevřel ho v náručí. „Jsem tvůj otec, chlapče,“ opakoval, ale jeho hlas už nebyl radostný ani se mu z očí nehrnuly slzy štěstí. Cítil jen strašnou únavu.
Mladík stisk neopakoval. Až když od něj otec odstoupil, uklonil se a řekl „Vítej.“
„Je dobře, žes přišel,“ pravil potom. „Je nejvyšší čas. Potřebuji tvou pomoc, protože je třeba konečně zjednat pořádek v našem paláci. S tvou pomocí vyženu všechny ty ženichy, kteří se tam roztahují. Kdo se bude bránit, toho zabijeme. Vrátil ses, všechno tedy bude podle práva.“
„Hovoří z tebe nenávist, synu,“ řekl ten starší. „Nenávist, jaké je schopno jen mládí. Roky utrpení otupí takové city. Usedněme sem na kůži a promluvme si, zda by se ta věc nedala zařídit jinak.“
Télemachos se neposadil. Z jeho pohledu čišel údiv, který se měnil ve zlost.
„Ty mi nechceš pomoci?“ otázal se ještě udiveně, ale pokračoval už jinak. Jeho hlas syčel. „Pomůžeš mi. Musíš. Je to tvá povinnost a já ti nedovolím, aby ses jí vyhnul. Zabijeme je všechny. Za všechno to ponížení za všechna příkoří a křivdy, které na nás spáchali. S tvou pomocí to dokážu a ani jeden nepřežije.“
„Nechci už zabíjet,“ namítl chabě.
„Teď už musíš,“ řekl syn tvrdě. „Jinak vyhlásím, že ses vrátil. Oni sami tě půjdou zabít a vyhlásí tě za podvodníka. Zkus mne odmítnout a zemřeš. Se mnou se staneš znovu králem. Nemáš volbu. Nemáš ji od chvíle, kdy ses vrátil na ostrov a kdy jsem tě poznal.“
Hleděl na svého syna s úžasem. Tak takto si to tedy osud vymyslel. Vše se vrací. Za všechno platíme daň. On tehdy také nedal té dívence na vybranou. Musela zemřít ať už by se věci vyvíjely jakkoliv. Nechtěla umírat a musela. On nechce zabíjet a musí. Vše se vrací a nedá se uniknout. Nuž tedy, ať pohár krve přeteče.
„Dobře, chlapče,“ řekl pomalu. „Dobře. Půjdu s tebou.“

Vítězný návrat

AGAMEMNON I.

Vojáci pochodovali dlouhým údolím, jež dělilo Mykény od přístavu a zpívali si. Byli v dobré náladě, jak už vojsko, vracející se z vítězné války bývá. Zvlášť když ta válka trvala deset let. Díval se na ně s hrdostí. To on je dovedl k vítězství, on má zásluhu na kořisti, kterou jsou přeplněné vozy. A část zůstala ještě na lodích, na nichž včera dorazili k pevnině. Vojáci propadli zvláštnímu opojení, které je ovládlo v blízkosti domova, jenž neviděli deset let, pletli si rytmus pochodu a volali nadšeně na počest svého krále, velkého Agamemnona.

(more…)